Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slunce nemilosrdně pražilo. Zaprášenou cestou podél žírných pšeničných, kukuřičných a ovesných polí kráčel starý, udřený Indián. Šaty měl potrhané. Na rukou nesl nemocné dítě zakryté před slunečními paprsky vetchou přikrývkou. Děcko mělo přivřené oči. Na krku mělo obrovský otok. Chvílemi, když stařec chybně šlápl, chraptivě sténalo a zvedalo víčka. Stařec se zastavoval a starostlivě foukal děcku do tváře, aby je osvěžil.

„Jen abych tě tam donesl živou,“ šeptal a přidal do kroku.

Když došel k železným vratům, přendal dítě na levou ruku a pravou čtyřikrát zabouchal na dveře.

Špehýrka v bráně se pootevřela, v otvoru se kmitlo čísi oko, závory zaskřípaly a dveře se otevřely.

Indián nesměle překročil práh. Před ním stál starý černoch v bílém rouchu s úplně bílými kudrnatými vlasy.

„Jdu k doktorovi, dítě stůně,“ řekl Indián.

Černoch mlčky přikývl, zavřel dveře a dal Indiánovi znamení, aby ho následoval.

Indián se rozhlížel. Byli na nevelkém nádvoří vydlážděném širokými kvádry. Dvůr byl z jedné strany obehnán vysokou vnější hradbou, z druhé nižší zdí, která ho ohrazovala od vnitřní části usedlosti. Ani travička, ani kousek zeleně, pravý vězeňský dvůr. V rohu, u vnějších vrat, stál bílý dům s velikými, širokými okny. Před domem se na zemi utábořili Indiáni, muži i ženy. Mnozí měli s sebou děti.

Téměř všechny děti vypadaly naprosto zdravě. Některé si hrály s mušlemi na »sudá nebo lichá«, jiné se tiše praly; starý černoch s bílými vlasy přísně dohlížel, aby nehlučely.

Starý Indián pokorně usedl na zemi ve stínu domu a začal foukat do nehybné, promodralé tváře dítěte. Vedle něho seděla stará Indiánka s oteklou nohou. Podívala se na dítě spočívající starci na kolenou a zeptala se:

„Dcera?“

„Vnučka,“ odpověděl Indián.

Stařena zakývala hlavou a řekla:

„Duch bažin vstoupil do tvé vnučky. Ale on je silnější než zlí duchové. On vyžene ducha bažin a tvá vnučka se uzdraví.“

Indián souhlasně přikývl.

Černoch v bílém rouchu obešel nemocné, podíval se na starcovo dítě a ukázal na vchod do domu.

Indián vkročil do velké místnosti s podlahou z kamenných desek. Uprostřed místnosti stál úzký dlouhý stůl pokrytý bílým prostěradlem. Otevřely se druhé dveře s výplněmi z matného skla a do místnosti vešel doktor Salvátor v bílém plášti, vysoký, ramenatý, snědý. Kromě černých řas a obočí neměl Salvátor na hlavě ani vlásku. Zřejmě se ustavičně holil, neboť měl kůži na lebce stejně snědou jako tvář. Dosti veliký nos s hrbolkem, poněkud vyčnělá ostrá brada a pevně sevřené rty dodávaly tváři hrubý, ba dravý výraz. Pohled hnědých očí byl chladný. Indiánovi se při něm udělalo nevolno.

Doktor Salvátor

Stařec se hluboce uklonil a podal lékaři dítě. Salvátor rychlým, jistým a zároveň opatrným pohybem převzal dítě, rozbalil hadry, do kterých bylo zavinuto, a obratně je hodil do koše v koutě pokoje. Indián se belhal ke koši v úmyslu vzít odtamtud hadry, ale Salvátor ho přísně zarazil:

„Stůj, nedotýkej se toho!“

Potom položil děvčátko na stůl a sklonil se nad ním. Byl teď k Indiánovi obrácen profilem. A starci se najednou zdálo, že nevidí doktora, ale jestřába, který se sklání nad malým ptáčkem. Salvátor prohmatával otok na krčku dítěte. Indiána překvapily i jeho prsty. Byly dlouhé, neobyčejně pohyblivé. Jako by se mohly ohýbat v kloubech nejen dolů, nýbrž i stranou, ba i vzhůru. Indián, jenž měl pro strach uděláno, přemáhal bázeň, kterou v něm vzbuzoval ten záhadný člověk.

„Výborně. Skvělé,“ povídal Salvátor, jako by měl z otoku radost, a vytrvale ho prohmatával.

Když skončil prohlídku, obrátil tvář k Indiánovi a řekl:

„Teď je novoluní. Přijď za měsíc v příštím novoluní a dostaneš děcko zdravé.“

Odnesl dítě za skleněné dveře, kde byla koupelna, operační síň a nemocniční sály.

A černoch už přiváděl do přijímací místnosti novou pacientku, stařenu s bolavou nohou.

Indián se nízko poklonil ke skleněným dveřím, které se zavřely za Salvátorem, a vyšel.

Přesně za osmadvacet dní se skleněné dveře opět otevřely.

Ve dveřích stálo děvčátko v nových šatečkách, zdravé, červené. Ustrašeně hledělo na dědečka. Indián rychle přistoupil k dítěti, vzal je do náruče, zlíbal, prohlížel mu krček. Po otoku nebylo ani památky. Jen malý zarudlý proužek svědčil o operaci.

Dívenka dědečka odstrkovala a dokonce vykřikla, když ji při líbání popíchal dávno neholenou bradou. Hned za dítětem vkročil Salvátor. Teď se doktor už usmíval, pohladil holčičku po vlasech a řekl:

„Tak si vezmi své děvčátko. Přinesl jsi ji ještě včas. Za několik hodin bych jí ani já nebyl dokázal vrátit život.“

Tvář starého Indiána se pokryla vráskami, rty se mu zachvěly a z očí vytryskly slzy. Znovu zvedl děcko, přitiskl je k prsům, klesl před Salvátorem na kolena a hlasem přerývaným pláčem pravil:

„Zachránil jste mé vnučce život. Co vám může nabídnout chudý Indián kromě svého života?“

„K čemu by mi byl tvůj život,“ podivil se Salvátor.

„Jsem starý, ale mám ještě dost síly,“ pokračoval Indián nezvedaje se z podlahy. „Odnesu vnučku k její matce, mé dceři, a vrátím se k vám. Chci vám dát celý zbytek svého života za dobro, které jste mi prokázal. Budu vám sloužit jako pes. Prosím, přijměte mé služby.“

Salvátor se zamyslil.

Velmi nerad a opatrně přijímal lidi do služeb. Ačkoli práce by se našla. Ano, práce bylo dost. Jim nestačí na celý sad. A tento Indián se zdá být spolehlivý, třebaže doktor by dal přednost černochovi.

„Nabízíš mi svůj život a prosíš jako o milost, abych přijal tvůj dar. Dobrá. Budiž. Kdy můžeš přijít?“

„Vrátím se dřív, než skončí první čtvrt měsíce,“ řekl Indián líbaje lem Salvátorova pláště.

„Jak se jmenuješ?“

„Já?... Kristo... Christofor.“

„Jdi, Kristo. Budu tě očekávat.“

„Pojď, dítě!“ obrátil se Kristo k děvčátku a znovu je zvedl do náruče. Děvčátko zaplakalo. Kristo spěšně odcházel.

Errata:

30.05.2021 16:09