Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zurita splnil svou hrozbu. Natáhl na dně zálivu spoustu drátěných zátarasů, napjal všemi směry sítě, nalíčil pasti. Ale dosud byly jeho obětí jen ryby, mořský ďábel jako by se do země propadl. Už se neukázal a nedával o sobě nijak vědět. Nadarmo se každý den objevoval v zálivu ochočený delfín, potápěl se a frkal, jako by zval svého přítele na projížďku. Po příteli však nebylo ani stopy, a tak delfín ještě naposledy zlostně zafrkal a odplul na širé moře.

Ichtiandrův přítel delfín

Počasí se zhoršilo. Východní vítr rozvlnil hladinu oceánu; voda v zálivu se zkalila pískem, který se zvedal ze dna. Zpěněné hřebeny vln skrývaly dno. Nedalo se rozeznat, co se děje pod vodou.

Zurita vydržel celé hodiny stát na břehu a dívat se na vysoké hřebeny vln. Valily se jedna za druhou, řítily se v hučících vodopádech a spodní vrstvy vody se syčivě rozlévaly po vlhkém písku, vyhazujíce Zuritovi k nohám oblázky a škeble.

Ne, takhle to dál nejde, uvažoval Zurita. Musíme vymyslet něco jiného. »Ďábel« je na dně a ani ho nenapadne, aby vylezl ze svého doupěte. Chceme-li ho chytit, musíme jít za ním, sestoupit na dno. Tak je to! A řekl Baltazarovi, který zrovna vyráběl novou, složitou past:

„Rozjeď se hned do Buenos Aires a přivez dva potápěčské skafandry s kyslíkovými přístroji. Obyčejný skafandr s hadicí na vhánění vzduchu se nám nehodí. Ďábel by nám ji mohl přeříznout a možná že budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomeň vzít elektrické svítilny.“

„Vy chcete navštívit ďábla?“ ptal se Baltazar.

„Půjdeme tam spolu, starý.“

Baltazar kývl a vydal se na cestu.

Přivezl nejen skafandry a svítilny, ale i dva dlouhé, důmyslně zakřivené bronzové nože.

„Teď už je neumějí dělat,“ vykládal. „Tohle jsou staré araukánské nože, jakými kdysi mí pradědečkové párali břicha bílým – vaším pradědečkům, jestli se neurazíte.“

Zuritovi se nezamlouvalo to historické poučení, ale nože pochválil.

„Jsi prozíravý, Baltazare.“

Nazítří na úsvitu, přes silné vlnobití, vklouzli Zurita s Baltazarem do potápěčských obleků a spustili se na mořské dno. S nemalou námahou rozmotali sítě přehrazující vchod do podmořské jeskyně a vlezli do úzkého průchodu. Obklopila je hustá tma. Potápěči se napřímili, vytáhli nože a rozsvítili svítilny. Drobné rybky polekané světlem uhnuly stranou, ale po chvíli připluly k světlu a hemžily se v jeho modravých paprscích jako roj mušek.

Zurita je odehnal rukou; oslňovaly ho třpytem svých šupin. Byla to dost velká jeskyně, přinejmenším čtyři metry vysoká a pět šest metrů široká. Potápěči probádali všechny kouty. Byla prázdná a neobývaná. Pouze hejna drobných ryb se tu zřejmě skrývala před vlnobitím a před dravci.

Zurita a Baltazar opatrně postupovali kupředu. Jeskyně se postupně zužovala. Náhle se Zurita překvapeně zastavil. Svítilna ozářila silnou mříž, která jim bránila v další cestě.

Mříž bránila další cestě

Zurita nevěřil očím. Stiskl tyče a cloumal s nimi ve snaze odstranit železnou překážku. Ale mříž se nepoddávala. Zurita si na ni zblízka posvítil a zjistil, že je pevně zasazena do otesaných stěn jeskyně a má závěsy i vnitřní zámek. Stáli před novou záhadou.

»Mořský ďábel« je tedy nejen rozumná, ale i výjimečně nadaná bytost. Uměl si ochočit delfína, vyzná se i v obrábění kovů. Nakonec dokázal vybudovat na mořském dně železné přehrady, které chrání jeho obydlí. Ale to je přece neuvěřitelné! Nemohl přece kovat železo pod vodou. To znamená, že nežije ve vodě nebo že přinejmenším vychází na dlouhou dobu z vody na pevninu.

Zuritovi bušilo ve spáncích, jako by měl v potápěčské helmě nedostatek kyslíku, přestože strávil pod vodou teprve několik minut.

Dal znamení Baltazarovi a vyšli z podmořské jeskyně; neměli tu už nic na práci, vynořili se tedy na hladinu.

Araukáni, kteří je netrpělivě očekávali, měli velikou radost, když uviděli potápěče živé a zdravé.

Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se:

„Co tomu říkáš, Baltazare?“

Araukán pokrčil rameny:

„Řekl bych, že si tu posedíme hezky dlouho. »Ďábel« se asi živí rybami a těch je tam dole dost. Hladem ho z jeskyně nevylákáme. Nakonec abychom vylomili mříž dynamitem.“

„A nemyslíš, Baltazare, že jeskyně může mít dva východy, jeden ze zálivu a druhý z pevniny?“

„Tohle mě nenapadlo.“

„A mělo tě to napadnout. Jak to, že jsme se už dávno nerozhodli propátrat okolí?“

Jali se pátrat po pobřeží.

Sídlo na vrcholu útesu

Brzy však Zurita narazil na vysokou zeď z bílého kamene, která ohrazovala veliký pozemek aspoň desetihektarový. Zurita zeď obešel. Našel pouze jednu bránu, zhotovenou ze silných plátů železa. V bráně byla malá železná dvířka a v nich z vnitřní strany uzavřená špehýrka.

To je hotová věznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivná věc. Farmáři nestavějí takové silné a vysoké zdi. Ve zdi není ani škvíra, ani skulinka, kterou by se člověk podíval dovnitř.

Kolem byla divoká pustina, holé skály tu a tam porostly pichlavým křovím a kaktusy. Dole byl záliv.

Zurita bloumal několik dní kolem zdi a vytrvale hlídal železnou bránu. Ale ta se neotvírala, nikoho nevypouštěla ven a nikoho nevpouštěla dovnitř. Za ní bylo úplné ticho.

Když se Zurita vrátil na palubu Medúzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho:

„Víš, kdo bydlí v pevnosti nad zálivem?“

„Vím, ptal jsem se už na to Indiánů, kteří pracují na farmách. Bydlí tam Salvátor.“

„Kdo je to, ten Salvátor?“

„Bůh,“ odpověděl Baltazar.

Zurita udiveně povytáhl své husté černé obočí.

„Žertuješ, Baltazare?“

Indián se nepatrně pousmál.

„Povídám, co jsem slyšel. Mnozí Indiáni nazývají Salvátora bohem, spasitelem.“

„Před čím je spasil?“

„Před smrtí. Říkají, že je všemohoucí. Salvátor umí dělat zázraky. Má ve svých rukou život a smrt. Chromým udělá nové, živé nohy, slepým dá oči bystré jako sokolí a dokonce křísí mrtvé.“

„Zatraceně!“ bručel Zurita, potahuje si hebké vousy. „V zálivu je »mořský ďábel«, nad zálivem »bůh«. Nemyslíš, Baltazare, že si »ďábel« a »bůh« můžou navzájem pomáhat?“

„Myslím, že bychom měli co nejdřív opustit tato místa, aby se nám mozek ze všech těch zázraků nesrazil jako syrovátka.“

„Viděl jsi nějaké lidi, které Salvátor uzdravil?“

„Ano, viděl, Ukazovali mi člověka se zlomenou nohou. Pobyl nějakou dobu u Salvátora a teď běhá jako mustang. Pak jsem viděl Indiána, kterého Salvátor vzkřísil. Celá vesnice vypráví, že když ho nesli k Salvátorovi, byl studený jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhřezlý. A od Salvátora se vrátil živý a veselý. Po smrti se oženil. Vzal si hezké děvče. A ještě jsem viděl indiánské děti...“

„Salvátor tedy přijímá cizí lidi?“

„Jenom Indiány. A oni k němu přicházejí odevšad: z Ohňové země, z Amazonky, z pouště Atacamy i z Asunciónu.“

Když se Zurita dověděl od Baltazara tyto podrobnosti, rozhodl se, že zajede do Buenos Aires.

Tam si zjistil, že Salvátor léčí Indiány a oni ho pokládají za divotvorce. Lékaři mu řekli, že Salvátor je nadaný, ba geniální chirurg a veliký podivín jako mnozí vynikající lidé. Salvátorovo jméno bylo dobře známo ve vědeckých kruzích Starého a Nového světa. V Americe se proslavil svými odvážnými chirurgickými operacemi. Když byl stav nemocných pokládán za beznadějný a lékaři je odmítli operovat, volali Salvátora.

Neodřekl nikdy. Jeho odvaha a vynalézavost neznaly mezí. Za první světové války byl na francouzské frontě, kde se převážně zabýval lebečními operacemi. Tisíce lidí mu děkuje za svou záchranu. Po uzavření míru odjel do své vlasti, do Argentiny. Lékařská praxe a úspěšné pozemkové spekulace vynesly Salvátorovi obrovské jmění. Koupil veliký pozemek nedaleko Buenos Aires, obehnal ho obrovskou zdí, snad z jakéhosi podivínství, a když se tam usadil, přestal vůbec provozovat lékařskou praxi. Věnoval se výlučně vědecké práci a své laboratoři. A teď léčí a přijímá Indiány, kteří ho nazývají bohem, jenž sestoupil na zemi.

Zurita se dověděl ještě jednu podrobnost týkající se Salvátorova života. Tam, kde se teď prostírají rozsáhlé Salvátorovy pozemky, stál za války malý dům obklopený sadem a také obehnaný kamennou zdí. Po tu dobu, co byl Salvátor na frontě, hlídal dům černoch a několik obrovských psů. Tito neuplatní strážci nepustili dovnitř jediného člověka.

V poslední době se Salvátor obklopil ještě větší tajemností. Nepřijímá už doma ani bývalé kamarády.

Když se to Zurita dověděl, usoudil:

„Jestliže je Salvátor lékař, nemá právo odmítnout nemocného. Proč bych nemohl onemocnět? Proniknu k Salvátorovi jako nemocný a pak se uvidí.“

Vydal se k železným vratům, která střežila Salvátorovo panství, a začal klepat. Klepal dlouho a vytrvale, ale nikdo mu nešel otevřít. Rozzuřený Zurita zvedl kámen a začal jím mlátit do dveří; způsobil takový hluk, který by vzbudil i mrtvé.

V dálce za zdí se rozštěkali psi a konečně se špehýrka v bráně pootevřela.

„Co chcete?“ zeptal se kdosi lámanou španělštinou.

„Jsem nemocný, rychle otevřete,“ odpověděl Zurita.

„Takhle neklepá nemocný,“ namítl klidně týž hlas a ve špehýrce se objevilo čísi oko. „Doktor nepřijímá.“

„Nesmí odepřít pomoc nemocnému,“ rozhorloval se Zurita.

Špehýrka se zavřela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale štěkali dál.

Když Zurita vyčerpal všechny zásoby nadávek, vrátil se na škuner.

Má si na Salvátora stěžovat v Buenos Aires? Nebude to k ničemu. Zurita se třásl hněvem. Jeho hebkým černým vousům hrozilo vážné nebezpečí, neboť je v rozčilení neustále potahoval dolů, až visely schlíple jako ručička barometru, která ukazuje nízký tlak.

Posléze se uklidnil a začal uvažovat, co by měl podniknout dál.

Čím déle přemýšlel, tím úporněji nakrucoval skořicově opálenými prsty rozcuchaný vous zase vzhůru.

Barometr stoupal.

Nakonec vyšel na palubu a k všeobecnému překvapení dal rozkaz zvednout kotvy.

Medúza vyplula do Buenos Aires.

„To je dobře,“ řekl Baltazar. „Už jsme tu promarnili moc času. Aby čert vzal toho »ďábla« i s tím »bohem«!“

Errata:

30.05.2021 16:09