Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se Kristo za týden vrátil, zadíval se mu doktor Salvátor upřeně do očí a řekl:

„Vyslechni mě pozorně, Kristo. Přijímám tě do svých služeb. Budeš dostávat stravu a pěkný plat...“

Kristo odmítavě zamával rukama:

„Nic nechci, jen abych vám mohl sloužit...“

„Mlč a poslouchej,“ pokračoval Salvátor. „Budeš mít všechno. Ale žádám od tebe jedno: musíš mlčet o všem, co tu uvidíš.“

„Raději si vyříznu jazyk a hodím ho psům, než abych řekl jediné slovo.“

„Dej pozor, aby se ti to nestalo,“ varoval ho Salvátor. Zavolal na černocha v bílém rouchu a přikázal mu:

„Zaveď ho do sadu a svěř ho Jimovi.“

Černoch se mlčky uklonil, vyvedl Indiána z bílého domu, provedl ho nádvořím, které již Kristo znal, a zaklepal na železnou branku ve druhé zdi.

Za zdí se ozval štěkot psů, branka vrzla a pomalu se otevřela, černoch postrčil Krista do sadu, cosi vykřikl hrdelním hlasem na jiného černocha a odešel.

Kristo se polekaně přitiskl ke zdi: se štěkotem podobným řevu hnala se k němu neznámá zvířata žlutočervené barvy s tmavými skvrnami. Kdyby se s nimi sešel Kristo v pampách, okamžitě by v nich poznal jaguáry. Ale zvířata, která se k němu hnala, štěkala jako psi. V tu chvíli bylo Kristovi jedno, jaká zvířata se k němu ženou. Vrhl se k nejbližšímu stromu a s nečekanou rychlostí se vyšplhal do větví. Černoch zasyčel na psy jako rozzuřená kobra. Ti se rázem uklidnili. Přestali štěkat, ulehli na zem, položili hlavy na natažené pracky a úkosem ho pozorovali.

Černoch opět zasyčel, obraceje se tentokrát na Krista, který seděl na stromě, a zamával rukama; naznačoval mu, aby slezl.

„Proč syčíš jako had,“ řekl Kristo, neopouštěje svůj útulek. „Spolkl jsi jazyk?“ Černoch jen zlostně zahučel.

Nejspíš bude němý, pomyslel si Kristo a vzpomněl si na Salvátorovu výstrahu. Cožpak Salvátor vyřezává jazyk sluhům, kteří zradí jeho tajemství? Ten černoch má možná vyříznutý jazyk... Kristo se najednou tak vyděsil, že div nesletěl ze stromu. Zatoužil utéci odtud stůj co stůj a co nejdříve. Odhadl v duchu, jak daleko je od stromu, na kterém seděl, ke zdi. Ne, tohle nepřeskočí... Ale černoch přistoupil ke stromu, chytil Indiána za nohu a netrpělivě ho táhl dolů. Kristo se musel vzdát. Seskočil se stromu, usmál se na černocha co nejpřívětivěji, podal mu ruku a přátelsky se zeptal:

„Jim?“

Černoch přikývl.

Kristo mu silně stiskl ruku. Když už jsem se dostal do pekla, musím být s ďábly zadobře, pomyslel si a pokračoval nahlas.

„Tys němý?“

Černoch neodpověděl.

„Nemáš jazyk?“

Černoch mlčel dál.

Jak bych se mu mohl podívat do úst? pomyslel si Kristo. Ale Jim se zřejmě nemínil pouštět do řečí ani posunky. Vzal Krista za ruku, přivedl ho k červeno-rezavým zvířatům a cosi na ně zasyčel. Zvířata se zvedla, přiblížila se ke Kristovi, očichala ho a klidně se vzdálila. Kristovi se trošku ulevilo.

Jim mávl rukou a vedl Krista na prohlídku sadu.

Po smutném nádvoří vydlážděném kameny překvapoval sad hojností zeleně a květů. Prostíral se východním směrem k moři a k pobřeží měl povlovný spád. Na všechny strany se rozbíhaly pěšinky posypané načervenalými rozdrcenými mušlemi. Podél nich rostly fantastické kaktusy a modrozelené šťavnaté agáve, košťátka se spoustou žlutozelených květů. Celé houštiny broskvoní a oliv halily svým stínem hustou trávu s pestrými, zářivými květinami. V zelené trávě jiskřily vodní nádrže vyložené po okrajích bílými kameny. Vysoké vodotrysky osvěžovaly vzduch.

V sadu bylo plno všelijakého křiku, zpěvu a štěbetání ptáků, řevu, kvikotu a pískotu zvířat!

Kristo ještě nikdy neviděl tolik podivných zvířat. V sadu žila nevídaná havěť.

Tamhle přeběhla pěšinku šestinohá ještěrka se třpytnými, měděné zelenými šupinami. Ze stromu se svěsil dvouhlavý had. Kristo zděšeně uskočil od dvouhlavého plaza, který na něho zasyčel dvěma rudými tlamami.

Černoch mu odpověděl ještě hlasitějším zasyčením a had, pokyvuje hlavami, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém rákosí. Jiný dlouhý had se odplazil z pěšinky, pomáhaje si dvěma nohama. Za drátěnou mřížkou chrochtal vepřík. Zadíval se na Krista jediným velkým okem, umístěným uprostřed čela.

Dvě bílé krysy, srostlé na bocích, utíkaly po růžové pěšince jako dvouhlavá, osminohá obluda. Občas se toto obojetné stvoření začalo prát samo se sebou; pravá krysa táhla doprava, levá doleva a obě nespokojeně pištěly. Vždycky však zvítězila pravá. Podle cesty se pásli »siamští blíženci« srostlí v bocích: dvě jemnorouné ovce. Nepraly se jako krysy. Zřejmě se mezi nimi už dávno ustálila naprostá jednota vůle a přání. Jedna nestvůra Krista zvlášť překvapila. Byl to veliký, úplně holý růžový pes. Z jeho zad, jako by vylezla z psího těla, vyčuhovala malá opička, její prsa, ruce, hlava. Pes přistoupil ke Kristovi a mávl ocasem. Opička vrtěla hlavou, mávala rukama, plácala po zádech psa, s kterým tvořila jeden celek, dívala se na Krista a křičela.

Indián strčil ruce do kapes, vyndal kousek cukru a podával ho opičce. Ale kdosi chvatně odtáhl Kristovi ruku stranou. Za zády se mu ozvalo zasyčení; byl to Jim. Starý černoch vysvětloval Kristovi pohyby rukou a obličeje, že opičku nesmí krmit. Vzápětí vrabec s papouščí hlavou vyrval v letu Kristovi cukr z ruky a skryl se za keřem. Opodál na rybníce zabučel kůň s kravskou hlavou.

Po planince přeběhly dvě lamy mávající koňskými ocasy. Z trávy, z houštin, z větví stromů zírali na Krista neobyčejní hadi, čtvernožci a ptáci; psi s kočičími hlavami, husy s kohoutí hlavou, rohatí kanci, pštrosi nandu s orlími zobáky, berani s tělem pumy...

Kristo se domníval, že blouzní. Protíral si oči, smáčel spánky chladivou vodou z vodotrysků, ale nic naplat. V nádržích viděl hady s rybími hlavami a žábrami, ryby s žabíma nohama, obrovské žáby s dlouhým ještěřím tělem...

Opět zatoužil utéci odtud.

Ale tu ho Jim vyvedl na široké prostranství posypané pískem. Uprostřed stála vilka z bílého mramoru v maurském slohu, obklopená palmami. Mezi palmami bylo vidět oblouky a sloupy. Z bronzových fontán zpodobňujících delfíny tryskaly kaskády vody do průzračných nádrží, v nichž se hemžily zlaté rybky. Největší fontána před hlavním vchodem znázorňovala jinocha sedícího na delfínu podobně jako bájeslovný Tritón⁴ se zavinutou lasturou přiloženou ke rtům.

Za vilou bylo několik obytných a služebních domků a dál se opět táhly houštiny pichlavých kaktusů až k jakési bílé zdi.

Zase zeď! řekl si v duchu Kristo.

Jim zavedl Indiána do nevelkého pokoje, v němž byl příjemný chládek. Posunky mu vysvětlil, že pokojík je určen jemu, Kristovi, a pak ho nechal o samotě.

------------------------ Poznámky:

  4 Tritón – podle řecké mytologie bůh mořských vln. Troubením na lasturu vyvolával nebo utišoval vlnobití. Obvykle byl zobrazován sedící na delfínu

Errata:

30.05.2021 16:09