Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitán Medúzy sestoupil do podpalubí do své kajuty, aby si promyslel, co se přihodilo.

Je to k zbláznění, řekl si Zurita, vylévaje si na hlavu džbán teplé vody. Mořská obluda mluví nejčistší kastilštinou! Co to má znamenat? Nějakou čertovinu? Šílenství? Ale to nemůže najednou zachvátit celé mužstvo. Ba ani dva různí lidé nemohou mít stejný sen. Ale my jsme viděli mořského čerta všichni. To je nesporné. Tedy přece existuje, i když je to sebeneuvěřitelnější. Znovu si polil hlavu vodou a vyhlédl okénkem, aby se osvěžil. Tak či onak, pokračoval v úvahách poněkud uklidněn, obluda má lidský rozum a umí si rozumně počínat. Zřejmě se jí daří stejně dobře ve vodě jako na souši. A umí španělsky, je tedy možno se s ní dohovořit. Což ji takhle... polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jediná taková žába schopná žít ve vodě může nahradit celý oddíl lovců. A potom, ta výhoda! Každému lovci perel musíš chtěj nechtěj dát čtvrtinu úlovku. A tahle žába by to dělala zadarmo. Tím způsobem by se daly v nejkratší lhůtě nashromáždit statisíce, milióny peset!

Zurita se zasnil. Až dosud se snažil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi ještě nikdo nevydával. Perský záliv, západní břeh Ceylonu, Rudé moře, australské vody — všechna tato loviště perel jsou velmi daleko a lidé tam po nich pátrají již dávno. Vydat se do Mexického či Kalifornského zálivu, k ostrovům sv. Tomáše nebo Margarity? K venezuelským břehům, kde se vyskytují nejlepší americké perly, Zurita plout nemohl. Jeho škuner byl příliš chatrný a také měl málo lovců, zkrátka takový podnik by vyžadoval solidní základnu. A Zurita měl málo peněz. Proto se držel argentinských břehů. Ale teď? Teď mohl zbohatnout během roku, jen kdyby se mu podařilo polapit mořského ďábla.

Bude nejbohatším člověkem v Argentině, možná dokonce i v Americe. Peníze mu dají moc. Jméno Pedra Zurity poletí od úst k ústům. Musí však být velmi opatrný. Hlavně mlčet.

Zurita vyšel na palubu, svolal celou posádku i s kuchařem a řekl:

„Víte, jaký osud postihl ty, kteří rozšiřovali povídačky o mořském ďáblu? Byli zatčeni a sedí za mřížemi. Musím vás upozornit, že totéž čeká každého z vás, kdo by se jediným slůvkem podřekl, že spatřil mořského ďábla. Shnijete v žaláři. Rozumíte? Proto, je-li vám život drahý, nikomu o ďáblovi ani slovo.“

Stejně by jim nikdo nevěřil, vypadá to všechno spíš jako báchorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedině jeho zasvětil do svého plánu.

Baltazar šéfa pozorně vyslechl a po kratičké úvaze odpověděl:

„Ano, správně. Mořský ďábel má cenu sta a sta lovců. Bylo by dobré použít ďábla k lovu. Ale jak ho polapit?“

„Do sítě,“ odpověděl Zurita.

„Rozřeže síť, zrovna jako rozpáral žralokovi břicho.“

„Můžeme si dát zhotovit ocelovou síť.“

„Ale kdo na něho půjde? Vyslovíš-li před našimi potápěči »ďábel«, podlomí se jim kolena. Nešli by ani za pytel zlata.“

„A což ty, Baltazare?“

Indián pokrčil rameny:

„Mořského ďábla jsem ještě nikdy nelovil. Těžko se dá, myslím, vyčíhat, ale zabít ho, jestli je ovšem z masa a krve, nedá moc práce. Jenže vy ho potřebujete živého.“

„Nebojíš se ho, Baltazare? Co si vůbec myslíš o »mořském ďáblovi«?“

„Co si mám myslet o jaguárovi, který lítá nad mořem, o žraloku, co leze po stromech? Neznámé zvíře nám vždycky nahání víc strachu. Ale já mám takové lovy rád.“

„Bohatě se ti odměním.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dál před ním rozvíjel svůj plán. „Čím míň lidí do toho zasvětíme, tím lip. Promluvíš se všemi Araukány. Jsou stateční a důvtipní. Vybereš nanejvýš pět lidí. Nepůjdou-li naši, poohlédni se jinde. »Ďábel« se zdržuje u břehu. Především musíme vypátrat, kde má svůj pelech. Pak už ho snadno lapíme do sítí.“

Zurita a Baltazar se chutě pustili do práce. Zurita dal zhotovit drátěnou léčku, která připomínala velkou káď s odklopeným dnem. Uvnitř natáhl konopné sítě, aby se do nich »ďábel« zapletl jako do pavučiny. Lovcům zaplatili a propustili je. Z posádky Medúzy se Baltazarovi podařilo přemluvit jen dva Araukány, aby se zúčastnili lovu na »ďábla«. Další tři najal v Buenos Aires.

Rozhodli se, že po »ďáblovi« začnou pátrat v zálivu, kde ho posádka Medúzy poprvé spatřila. Aby ho nevyplašili, zakotvili škuner několik kilometrů od nevelké zátoky. Zurita se svými společníky se hodně zabývali rybolovem, jako by sem přišli jen proto. Přitom však se střídavě ve trojicích skrývali za pobřežními skalami a bystře pátrali, co se děje na hladině zálivu.

Už míjel druhý týden, ale po »ďáblovi« nebylo ani stopy.

Baltazar navázal známost s obyvateli pobřeží, indiánskými farmáři, prodával jim ryby za babku, rozprávěl s nimi o všelijakých věcech a nenápadně zaváděl řeč na »mořského ďábla«. Starý Indián se přitom dověděl, že si vybrali pro lov správné místo; mnozí Indiáni, kteří žili blízko zálivu, slýchali zvuk rohu a vídali stopy nohou v písku. Tvrdili, že »ďábel« má lidskou patu, ale prsty značně protáhlé. Občas zpozorovali důlek vytlačený zády: »ďábel« lehával na břehu.

Pobřežním obyvatelům nedělal »ďábel« nic zlého a oni si přestali všímat jeho stop, kterými na sebe občas upozorňoval. Avšak nikdo z nich ho dosud nespatřil.

Dva týdny kotvila Medúza v zálivu, zdánlivě kvůli rybolovu. Dva týdny Zurita a Baltazar s najatými Indiány vytrvale pozorovali mořskou hladinu, ale »mořský ďábel« se neukazoval. Zurita se začal znepokojovat. Byl nedočkavý a lakomý. Každý den ho stojí peníze a ten »ďábel« na sebe dává čekat. Pedra se začaly zmocňovat pochybnosti. Jestliže je »ďábel« nadpřirozená bytost, žádnými sítěmi ho nepolapí. A k tomu je nebezpečné zaplétat se s takovým netvorem. Zurita byl pověrčivý. Pozvat pro všechny případy na Medúzu kněze s křížem, chlebem a vínem? Zase nové vydání. Ale třeba »mořský ďábel« vůbec není ďábel, nýbrž nějaký šprýmař, dobrý plavec, který si hraje na ďábla, aby strašil lidi? Nebo delfín? Ale ten by se dal jako zvíře ochočit a vychovat.

Neměl by snad celé té věci nechat?

Zurita vyhlásil odměnu tomu, kdo první spatří »ďábla«, a rozhodl se, že počká ještě několik dní.

Koncem třetího týdne začal k jeho radosti projevovat »ďábel« známky života.

Po celodenním rybolovu zanechal Baltazar u břehu loďku plnou ryb. Brzy ráno si měli pro ryby přijít kupci.

Baltazar odešel na farmu navštívit známého Indiána, a když se vrátil na břeh, byla loďka prázdná. Hned usoudil, že je to dílo »ďáblovo«.

„Snad nesežral tolik ryb?“ divil se Baltazar.

Téže noci slyšel jeden z Indiánů, který měl hlídku, zvuk rohu jižně od zálivu. A po dvou dnech brzy ráno mladý Araukán hlásil, že konečně přišel »ďáblovi« na stopu. Připlul na delfínovi. Tentokrát mu neseděl na hřbetě, ale plul vedle něho a držel se rukou za široký kožený obojek. V zálivu »ďábel« sundal delfínovi obojek, poplácal ho po hřbetě a skryl se v hloubi zátoky, při úpatí strmé skály. Delfín vyplul na hladinu a zmizel. Když Zurita Araukána vyslechl, poděkoval mu, slíbil mu odměnu a řekl:

„Dnes ve dne »ďábel« sotva opustí svůj útulek. Musíme proto propátrat dno zátoky. Kdo to provede?“

Ale nikomu se nechtělo spustit se na mořské dno a vystavit se možnému setkání tváří v tvář s neznámou obludou.

Baltazar vystoupil kupředu. „Tak tedy já!“ řekl stručně. Byl vždy věrný svému slovu.

Medúza stále ještě kotvila v zálivu. Všichni kromě hlídky vystoupili na břeh a vydali se ke strmé skále u zátoky.

Baltazar se opásal provazem, aby ho mohli vytáhnout, kdyby byl snad raněn, vzal nůž, stiskl mezi nohy kámen a spustil se ke dnu.

Araukáni netrpělivě čekali na jeho návrat a upřeně pozorovali skvrnu, která se kmitala v namodralé vodě zátoky stísněné skalami. Uplynulo čtyřicet vteřin, padesát, minuta a Baltazar se nevracel. Konečně škubl provazem. Vytáhli ho na hladinu. Když se nadýchal vzduchu, řekl:

Je tam podzemní jeskyně...

„Je tam podzemní jeskyně, do které vede úzký vchod a v ní je tma jako v břiše žraloka. »Mořský ďábel« se nemohl ukrýt nikde jinde než v té jeskyni. Kolem ní je hladká stěna.“

„Výborně!“ zvolal Zurita. „Tím líp, že je tam tma! Rozložíme naše sítě a rybka v nich uvázne.“

Brzy po západu slunce spustili Indiáni do vody drátěné sítě na silných lanech přímo před vchod do jeskyně. Konce lan upevnili na břehu. Baltazar k nim přivázal zvonečky, které se rozcinkají při nejmenším dotyku sítě.

Zurita, Baltazar a pět Araukánů usedlo na břehu a mlčky čekali. Na člunu nezůstal nikdo.

Tma rychle houstla. Vyšel měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině oceánu. Bylo ticho. Všech se zmocnilo vzrušení. Možná že za okamžik spatří onu zvláštní bytost, která děsí rybáře a lovce perel.

Noc však plynula pomalu. Lovci začínali dřímat.

Najednou se zvonky rozezněly. Lidé vyskočili, vrhli se k provazům a začali vytahovat síť. Byla těžká. Provazy se chvěly. Kdosi se v ní zmítal.

A tu se síť objevila na hladině a v bledém měsíčním světle se v ní zmítalo tělo zpola lidské, zpola zvířecí. V měsíčním světle zářily obrovské oči a stříbrné šupiny. »Ďábel« vynaložil neuvěřitelné úsilí, aby vyprostil ruku, jež se mu zaplétala do sítě. Konečně se mu to podařilo. Vytáhl nůž, který měl zavěšený u pasu na tenkém řemínku, a začal rozřezávat síť.

Nůž drátěnou překážku zdolal

„To se ti nepodaří, hlupáku,“ řekl tiše Baltazar v loveckém zápalu. „Je ocelová!“

Ale k jeho úžasu nůž drátěnou překážku zdolal. Ďábel obratnými pohyby rozšířil otvor a lovci se chvatně snažili vytáhnout síť na břeh.

„Táhněte! Rychle!“ křičel Baltazar.

Ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že mají kořist na dosah ruky, protáhl se »ďábel« prořezaným otvorem. Padl do vody, zvířil vodotrysk třpytných krůpějí a zmizel v hlubině.

Vyprostil se ze sítě, padl do vody a zmizel

Lovci zoufale pustili síť.

„Skvělý nožík! Řeže i drát!“ nadšeně řekl Baltazar. „Ti podmořští kováři jsou lepší než naši.“

Zurita sklopil hlavu a díval se do vody s takovým výrazem, jako by v ní utonulo celé jeho jmění.

„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spíš zajdeš ve své podmořské jeskyni, než já bych ustoupil. Nebudu litovat peněz, i potápěče si zjednám, celý záliv pokryju sítěmi a pastmi, ale ty mi neujdeš!“

Byl smělý, vytrvalý a umíněný. V žilách Pedra Zurity neproudila marně krev španělských dobyvatelů. A měl také proč bojovat.

»Mořský ďábel« nebyl nadpřirozenou všemohoucí bytostí. Zřejmě byl z masa a kostí, jak řekl Baltazar. Je tedy možno ho polapit, připoutat na řetěz, a donutit, aby pro Zuritu dobýval bohatství z mořského dna.

Baltazar se »mořského ďábla« zmocní, i kdyby ho chránil sám bůh moře Neptun se svým trojzubcem.

Errata:

30.05.2021 16:09