Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Zvítězit nebo zemřít

Zpět Obsah

 

Stará Johanka se učila arminsky a dělala hodně, aby dokonale zvládla nejen jazyk, ale vše, co s tím souviselo. Přečetla všechny knihy, které byly v dosahu a pustila si většinu filmů, které ji mohly zajímat. Velmi rychle se naučila komunikovat s Mozkem a využívala jeho služeb, jak se dalo. A vskutku, její úsilí stát se vzdělanou přineslo výsledky. Předtím používala jen nadávek místních, teď rozšířila repertoár o označení tvorů, které nikdy neviděla jinak než na videu, a vůbec jí to nevadilo. Rozhodně ji ani na okamžik nenapadlo svoje verbální projevy jakkoliv zkulturnit.

Zato se rozhodla promluvit na sympóziu, které Enkra svolal na pobřeží; chtěl na něm projednat jedinou otázku, situaci země Kam. Ta otázka zněla, zda zasáhnout mocí nebo odejít; a Johanka řekla bez váhání, že je jí to docela jasné.

Na pobřeží se sešli všichni, kdo tu být mohli; pro ostatní se jednání přenášelo vysílačem. Během večera se k pobřeží přikradly Yagganovy lodi; sympózium se odehrávalo v noci, aby nebylo horko.

Johanka vypadala jako profesorka, dokonce si pořídila dřevěné ukazovátko, kterým ťukala do obrazovek za svými zády jako do školní tabule. Sehnala si dokonce řadu vizuálních dokumentů.

„Jak jsem vyrozuměla, považujete nás, obyvatele země Kam, za divochy, barbary a pitomce. Což je zásadní chyba, řekla bych přímo pitomost, protože nejde hodnotit úroveň národa podle toho, jak mu vládne pár vymiškovaných kreténů! Mám důkazy, že Akamia byla široce rozvinutou, šťastnou a bohatou zemí, která nejenom že sama zajišťovala svou obživu, ale se zdarem obchodovala také s ostatními kontinenty! Například země Sóyo, která je nyní na vrcholu své moci, byla za těch časů neúrodným přívěškem zemí rozvinutějších; a my jsme byli jejich obilnicí, hospodářskou základnou, která jim poskytovala obživu!

Máme důkazy, že v zemi Kam byly továrny, ve kterých se vyráběla technika minimálně rovnocenná vaší. Že naši inženýři a technici dokázali vyřešit řadu konstrukčních problémů a našim dělníkům se nikdo nevyrovnal. Zkrátka, byli jsme zemí stejně dobrou jako každá jiná, možná lepší než váš Armin!“

Arminští vědci poslouchali a mlčeli. Enkra řekl za všechny:

„Uznáváme, že jste byli dobří. Ale mluvíme o tom, co je teď. To už taková sláva není.“

„To připouštím. Od mládí se zamýšlím nad problémy Akamie; zjišťuji, že ke zlepšení situace je zapotřebí vyřešit především hospodářskou stránku, to jest zvýšení výnosů polí a stád dobytka. Teprve na tom můžeme stavět průmysl a případné další složky. Ovšem nic z toho nelze realizovat, dokud nám budou vládnout ti plešatí zkurvenci!

Jejich zdroje moci jsou především armáda a Ještěři. S armádou jste se už setkali a víte, že je dobře vyzbrojená a má jako jediná složka státu určitou rozhodovací moc. Její vyšší velitelé občas slepě neposlouchají Sluhy, což je jinak docela běžné. Někteří důstojníci jsou možná nespokojeni se stavem, jaký v zemi je, ale až doposud neměli možnost se aktivněji projevit. Teď tu možnost dostali a jak jsme zjistili, začali jí využívat.

Co se týče Ještěrů, jsou výběrová organizace ozbrojených Sluhů. Stejně jako Sluhové si holí hlavy, taky se vyklešťují, takže jedinou jejich rozkoší je zabíjet. Ve svých výcvikových školách a kasárnách se cvičí v boji a psychicky připravují na činnost, to znamená, že je jejich velitelé zblbnou tak, že jsou schopni a ochotni zabíjet i se smrtelným zraněním. Ještěra je nejlepší zabít, jak na něj narazíte, a vůbec se na nic neptat...“

„Kolik jich je?“ ptal se Sebastiano.

„To nevím. Nikdo neví, o těch věcech neexistují žádné přesné a věrohodné zprávy. Počítám, že jich může být tak sto tisíc.“

„A sakra!“

„No, možná ještě víc. Ještěři kromě jiného hlídají továrny a doly a udržují v poslušnosti nelidi. Víte, co to je?“

„Ne.“

„V podstatě lidé zbavení lidské příslušnosti. Nečlověkem se stane ten, kdo nemá na zaplacení daní nebo se jinak proviní, a není za to upálen. Nelidé jsou převezeni do dolů a tam pracují až do své smrti, to jest tak tři roky. Déle nikdo nevydrží, taky proto, že se jim dává jen velmi špatná strava a provádějí se na nich jisté operace, aby neměli jiný zájem než pracovat. Určitě kastrace, ale i jiné zásahy; nevím jaké, protože nikdo z nelidí se už nikdy nevrátí mezi lidi...“

„Kde jsou ty doly?“

Johanka měla vlastnoručně nakreslenou mapu, kterou sestavila společně s Mikem a dalšími zkušenými kartografy. Navolila si ji na hlavní obrazovku a ukazovala:

„Tadyhle na jihu je horské pásmo, ve kterém se těží peníze. Já vím, vy nazýváte penězi nějaké papírky a mince z kovu, ale u nás tvoří peníze ruda, ze které se vypere ušlechtilá látka, v níž se pak daně platí. Ta látka je v čistém stavu nestálá, proto je zapotřebí ponechat ji smíšenou s určitým množstvím nečistot, přibližně třicet procent. V čistém stavu se nějakým způsobem přidává do pohonných hmot, ale výrobní tajemství neznám. Znají to docela určitě v rafinérii ve městě QZ-11, tady dole v zátoce...“

„Kódový název Basra!“ křikl zezadu jeden chlapec, původem Arab.

„Souhlasím,“ řekl Enkra, „Basru budeme muset získat, abychom jim přeťali přísun pohonných hmot...“

„Nejen to, taky náplně do plamenometů. I v nich je látka, která se získává z peněz...“

„Moment,“ řekl Roger, „Pro zjednodušení, dejte nějaký návrh na označení pro tu látku!“

„Tuhý oheň!“ navrhl kdosi.

„Stručné a jasné označení!“ přál si Roger.

„Flam!“ řekl Gondri, „Vaše flame přece znamená oheň, ne?“

„Souhlasím.“ kývl Enkra.

„Dobře. Takže nelidé zajišťující produkci toho flamu jsou střeženi velkým počtem Ještěrů. Ti taky zajišťují likvidaci těch, kteří už nemohou nebo nechtějí pracovat.“

„To se dá pochopit,“ řekl Roger, „Jestli mohu, měl bych otázku: Jak zajišťují Ještěři a Sluhové svůj dorost?“

„Dát svoje dítě Sluhům je veliká čest, o kterou se lidé silně snaží, přestože musí dát spolu se synem Sluhům veliký dar. Stejně tak je ctí dostat dítě k Ještěrům.“

„S perspektivou, že ho vykleští a pošlou do boje třeba proti vlastním rodičům?“

„Oficiálně se to nikdy nemůže stát, mezi Ještěry přijímají pouze chlapce z dobrých a majetných rodin. Neoficiálně se občas stane, že lidé dají syna Ještěrům, aby mu zachránili život v případě, že tuší svoji neschopnost zaplatit daně nebo nějaký ještě horší problém...“

„Chápu. Jak to probíhá?“

„Otec nebo zástupce rodu přivede syna do kasáren Ještěrů. Tam mu na znamení přijetí oholí hlavu a zařadí ho do výcviku, který trvá tři až pět let, podle osobních schopností toho kterého muže. Do kasáren přichází zhruba v deseti, dvanácti letech, takže... v patnácti až sedmnácti je vycvičen. Tehdy nadejde jeho vrcholná chvíle, zasvěcení. Na důkaz podřízení nezvratné vůli Velikého Ještěra si každý nováček na slavnostním shromáždění obřadním nožem uřízne pytlík. Tím dokáže...“

„Cože – sám sobě?“ vyjevil se Roger.

„Ovšem. Každý tu operaci musí provést sám na důkaz své odvahy a oddanosti.“

„A když to nedokáže?“

„Nebyl hoden takové cti; v tom případě je prohlášen za ubohého zbabělce a spálen na hranici.“

„Kolik jich to nezvládne?“

„To nevím; říká se, že zhruba třetina nováčku nepřežije výcvik, z různých důvodů. Ty dvě třetiny pak nastoupí do pluků.“

Armini byli na leccos zvyklí, přesto se tvářili zhnuseně. A ze zadní řady se někdo zeptal: „Kde jsou výcvikové tábory těch nováčků?“

Johanka se tam ohlédla; neznala toho kluka, ale ostatní se taky ohlédli a zjistili, že je to Yaggan. Vedle něho seděl neznámý modrý muž, pozorně sledující hovor.

„Znám jenom některé...“ ukazovala na mapě.

„Pak mi zkopíruj tu mapu.“

„Jistě... ale proč?“

„Pokračujem!“ vpadl Enkra, „Nemáme teď čas na nedůležité věci. Mluvilas o opěrných bodech, jako jsou doly, rafinérie, továrny. Další otázka: kde se vyrábějí bojová vznášedla?“

„Továren je víc, aspoň těch, o kterých vím. Můžu ukázat...“

Ukazovala je na obrazovce a někteří důstojníci si zakreslovali dislokaci do svých osobních databází.

„Jak jsou hlídané?“

„Ještěry, samozřejmě.“

„Taky v nich pracují ti... nelidé?“

„Snad jen na pomocných pracích. Většinou jsou tam řádní dělníci s lidským zařazením, nelidé totiž pracují velmi nedbale a jen při donucení silou. Na jemnou a důležitou práci se nehodí...“

„Chápu. Jaký názor na systém vlády mají ti lidští dělníci?“

„Většinou nejsou moc spokojení, ale nemají chuť se stavět proti vládě. Při jakékoliv známce odporu jim hrozí možnost upálení nebo zařazení mezi nelidi...“

„Rozumím,“ řekl Roger, „Takže: Sluhové, Ještěři, vojáci. Existují ještě další nebezpečné skupiny, sekty a organizace, které je zapotřebí zlikvidovat nebo paralyzovat?“

„Nevím... v naší zemi snad ne.“

„A z jiných zemí?“

„Nevím, o čem přesně mluvíš.“

„Pochopitelně o problému Velikého Ještěra. Už první den jsi prohlásila, že podle tvého názoru Veliký Ještěr skutečně existuje a disponuje zcela reálnými prostředky. Podle našeho mínění žádná podobná síla neexistuje a je výmyslem Sluhů, kterou straší obyvatelstvo, aby je nevyhnalo. Nebo máš nějaký důkaz?“

„Důkaz nemám. Ale že Veliký Ještěr skutečně existuje, to vím. Ačkoliv nevím, co skutečně je...“

„Jak se projevuje?“

„Létá ve vzduchu a spaluje zemi pod sebou. Dokáže to na velmi rozsáhlé ploše...“

„To může být létající stroj s plamenomety či něčím podobným!“

„Ano, to samozřejmě může. Rozhodně je to něco reálného, žádné strašidlo ani výmysl.“

„Tím líp. Když je to hmotné, dá se to zničit.“

„Máme na to prostředky?“

„Ano!“ řekl Enkra rozhodně.

„Další otázka,“ řekl Roger, „Kdo to ovládá?“

„Nevím. Nikdo to neví.“

„Dá se to možná vydedukovat. Za jakých okolností Veliký Ještěr zasahuje svým plamenometem?“

Johanka chvíli mlčela a vzpomínala. Potom promluvila o něco pomaleji a opatrněji: „Velký Ještěr zasahuje v případě, že selžou běžné prostředky Sluhů. Zasahoval například za povstání, které inspiroval Denis Baarfelt, jak se tvrdí. Tehdy zničil většinu povstaleckého vojska...“

„Takže Sluhové přece jenom Ještěra ovládají?“

„Neřekla bych. Spíš to vypadá, že v případě potřeby požádají o pomoc vyšší sílu, která ho vyšle na pomoc...“

„Kdo stojí výš než Sluhové?“

„Zelení lidé ze země Sóyo.“

„Pak ti lidé samozřejmě vědí o způsobu, jak ovládat Ještěra.“

„Není to vyloučeno.“

„Co víš o té zemi Sóyo?“

„Leží na východ od nás. Posíláme tam lodi a oni posílají svoje k nám...“

„Jací jsou ti lidé?“

„Mají zelenou pleť a vládnou našim lidem. Vlastně... ne, oni nevládnou, to nemůže být. Jejich Sluhové dávají rady našim Sluhům. Pomáhají jim vyřešit problémy a zmoudřet.“

„Sluhové potřebují zmoudřet, to je fakt, ale pochybuju, že nějací zelenáči jim v tom můžou pomoci. Je možné s nimi jednat?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nebudou se s námi vůbec bavit.“

„Budou muset. Obávám se, že jestli s námi armáda země Kam nic nepořídí, vloží se do toho zelení lidé ze země Sóyo.“

„Jo. Velikým Ještěrem!“ namítl někdo.

„Z Velikýho Ještěra jim udělám trhací kalendář!“ vybuchl Enkra.

„Počkej,“ řekl Roger, „Jsou ještě jiné možnosti, odkud by mohl pocházet Veliký Ještěr?“

„Nevím... nejsem si jistá.“

„Takže nějaká další možnost existuje?“

„Existuje ještě jedna země. Onthor.“

„Co o ní víš?“

„Nic.“

„Něco vědět musíš. Kdo tam žije?“

„Je to největší země na světě. Třikrát větší než Akamia...“

„Lidé ze země Onthor také někdy přicházejí?“

„Ne. Nežijí tam žádní lidé.“

„Co tedy je na té obrovské ploše?“

„Pustina.“

Armini si vyměnili pohledy. Johanka řekla: „Ve starých knihách se píše, že to byla nejkrásnější a nejrozvinutější země. Plná lesů, polí a luk, kde se pásla stáda zvířat. Žili tam dokonalí lidé; šťastní, hrdí a moudří. Dnes tam není nic.“

„Proč?“

„Tu zemi spálil Veliký Ještěr.“

„Zlikvidoval území třikrát větší než je váš kontinent? Proč? Jakými prostředky?“

„Nevím. Bylo to varování...“

„Varování před čím?“

„Lidé země Onthor odmítli poslechnout příkazy Velikého Ještěra.“

„Ale jaké příkazy?“

„Nevím, nikdo neví! Snad neplatili daně nebo ho neuctívali, jak se sluší!“

„Až toho vašeho Velikýho Ještěra dopadnu, nadělám z něj cucky!“ vrčel Enkra, „Zničit celou zemi! Copak to může udělat člověk?“

„Nevím, zda to byl člověk.“ řekla Johanka.

„Válka,“ řekl Roger, „Musela to být válka! Ze dne na den se přestaly psát knihy! Ze dne na den se kvetoucí kontinenty změnily v pouště, přestalo růst obilí a zůstala tahle pustina, ve které se lidé skrývají v bunkrech a radši se sami zabíjejí! Lidé, pro které je zřejmě lepší umírat v plamenech, než čekat na Ještěra!“

„Ano.“ řekla Johanka.

„Já nechápu jednu věc,“ ozval se Fernando, „Ta válka se týkala i Měsíce? Slyšeli jsme už, že za dávných časů existoval Měsíc; potom zestárl a zemřel, jako umírají lidé. Zřejmě zmizel vlivem zásahu nějaké zbraně. Považuješ za možné, aby to bylo v důsledku té války?“

„Ano, je to možné.“

„Další věc: kdy to bylo?“

„Nevím.“

„Jakým způsobem počítáte čas?“

„Většinou nepočítáme vůbec. Víme, jak plynou léta, ale žádné záznamy neříkají, před jakým časem se stalo to či ono. Sluhové říkají: dávno.“

„No jasně!“ řekl Roger.

„Aspoň je třeba vědět, zda to bylo před sty nebo tisíci lety! Jak dlouho vás někdo ovládá za pomoci Velikého Ještěra?“

„Nedozvíš se. Ani já jsem se nic nedozvěděla.“

„Nejasnosti s počítáním času jsou dalším trikem Sluhů, jak přemoci obyvatelstvo,“ soudil Roger, „Když mají pocit, že něco je odedávna, líp se s tím smiřují!“

„Ano, to je pravda. Sluhové vůbec nepřipouštějí, že by situace byla někdy jiná než dnes. Předstírají, že vždy byl Veliký Ještěr a odedávna lidé neměli jinou touhu než zemřít na hranici!“

„Kdyby tomu tak bylo, potom by v zemi Kam už nežili žádní lidé! Proč tedy nezničí rovnou celou zemi i se všemi lidmi?“

„Ano, i to slibují! Možná by to nejradši udělali...“

„A přece se lidem chce žít; dělají všechno, aby žít mohli! Život je silnější než všechny jejich nesmyslné příkazy; proto taky věřím, že až zahájíme boj, lidé to pochopí a přidají se!“

Johanka nadšeně přikývla: „To je jasné! Ale je zapotřebí lidi připravit na takový obrat v jejich životě! Bylo by nejlepší začít nějak je informovat! Nejlíp rádiovým vysíláním...“

„Mělo by to nějaký smysl?“

„Ano. Snad každá rodina má vysílačku, je to základní způsob spojení mezi vzdálenými lidmi. Kdybychom začali vysílat, jistě by poslouchali, zvlášť kdyby byl program přitažlivý!“

Enkra zaváhal. „To by se dalo zařídit dost snadno! Vysílat hudbu, zábavné pořady a mezi to zprávy, nějaký komentář a samozřejmě vzdělávací pořady...“

„A nezapomeňte na sex!“ připomínala Johanka.

„Proč na sex?“

„To jste ještě nepochopili? Proboha kluci, vy jste natvrdlí! Nechápete, že nejlepší způsob přesvědčování si nosíte každej mezi nohama? Když takový holce vrazíte do rozkroku pořádný koště a pěkně jí to uděláte, jde s váma, ani se nebude na nic vyptávat! A stejně kluci, ti jak ucejtěj kundu, jsou k neudržení!“

Posluchači se pochopitelně začali smát; už si sice zvykli na Johančino svérázné vyjadřování, ale při slavnostním zasedání jim přece jen nepřipadalo dost vhodné.

„Co se chechtáte?“ naštvala se, „Copak jste vážně tak pitomí a nic jste nepochopili, ani po zkušenostech s našima holkama? Nebo vám to musím vážně všechno dát po lopatě? Uvědomte si, sexuální vznětlivost našich lidí je ještě vyšší než vaše a každý, kdo pocítí touhu po souloži, ztrácí rázem zábrany! Proto první opatření Sluhů vedlo proti sexu a svobodnému milování partnerů, proto za nepovolený styk trestají lidi smrtí! A pořád ještě se jich najde dost, kteří to udělají, přestože vědí že za to budou upálení! To je snad malá síla?“

„Snad máš pravdu, Johanko,“ uznal Roger, „Ale jak toho chceš prakticky využít?“

„Jednoduše! Vaše vysílání slíbí každému, kdo přejde na naši stranu, volný pohlavní styk s každým, kdo se mu zalíbí a bude s tím souhlasit. Třeba to podpoří vhodnými příběhy v uměleckém zpracování; to by mělo stačit, abyste získali celou mládež!“

„Připadá mi to nějak moc jednoduché!“

„A je to snad složité? Ideologie Sluhů je ještě jednodušší! Oni říkají, že krásný je ten, kdo má holou kůži bez chlupů, obrací svoji pozornost k holým ještěrům a obdivuje je, nesouloží a jen se připravuje na smrt. Kdo si počíná jinak, je pro ně chlupatec, divoké zvíře, které nemá právo žít. Tak tedy buďme zvířaty a milujme se!“

„No... kdyby se to vhodně zpracovalo...“

„Johanka má pravdu,“ mávl rukou Enkra, „Musíme zaútočit na ideologické frontě. Ba, měli jsme to udělat už od začátku!“

„Je třeba začít co nejrychleji!“ vykřikovala nadšeně Johanka, „Blíží se období dešťů a v té době Veliký Ještěr nerad zasahuje! Aspoň se povídá, že když přijdou deště, Ještěr spí!“

„Proč? Co je toho příčinou?“

„Nevím. Snad se mu špatně létá v uragánech!“

„Proč jsi to neřekla dřív? Mohli jsme udělat opatření, aby se něco vymyslelo...“

„Já jsem opatření udělala! Jak začnou deště, sjedou se sem další moji mladí přátelé. Pokud je ovšem vojáci nechytili...“

„Johanko, ty jsi poklad! Myslíš na všechno a hned to taky zařídíš! Kde bychom byli, nebýt tvé bystré hlavy?“

Stará žena popotáhla nosem; najednou se jí v očích objevily slzy, docela nečekaně. Až se to k té drsné bábě ani nehodilo.

„Já vím, kluci; vy mě možná máte za divnou osobu, že neumím mluvit tak vybraně jako vy; myslíte, že jsem hloupá! Ale jsem přes všechno Baarfeltova dcera a princezna Akamie; tu zemi miluji jako nic na světě a chci, aby se do ní vrátil život! Za to chci žít a třeba i zemřít...“

„Všichni chceme život pro Akamii!“ řekl Enkra, „Proč myslet na smrt? Jsme silní a porazíme všechny nepřátele, ať už jakkoliv! Ano, Johanko; každý z nás slyšel, co je zapotřebí a teď je na nás, abychom to realizovali. Navrhuji teď, aby sympózium prozatím pokračovalo v menších skupinkách; a těm, kteří nemají vyhraněné povinnosti, povoluji volnou zábavu. Bavte se, jak umíte!“

V tomto kolektivu a po Johančině doporučení mohla zábava znamenat jen jedno; Tanya převzala velení, někdo pustil muziku a začalo se rozdávat občerstvení. Dívky se počaly rozhlížet po vhodných partnerech, kluci se naopak začali vychloubat a vzájemně se posilovat v předpokládaných hrdinských činech.

Enkra kývl na Yaggana a taky na Mika. Yaggan a modrý důstojník s ním odešli stranou.

„Jsem s tebou spokojen! Udělal jsi řádný kus práce!“

„Dělám, co můžu... dovol, abych ti představil kamaráda Gorfa!“

Důstojník přistoupil blíž a pozdravil jako arminský voják.

Enkra mu podal ruku: „Tak ty jsi Gorf? Děkuji ti za všechno!“

„Sloužím své vlasti!“ řekl Gorf, „Slyšel jsem, jak jsi o ní mluvil, a děkuju ti. Taky já mám rád svoji zemi; a vím o mnoha důstojnících, kteří smýšlejí stejně!“

„Dokážeš s tím něco udělat?“

„Už jsme dokázali. A ještě toho bude víc!“

„Všiml jsem si, že se chystáš na kadety Ještěrů. To není špatný plán a když se povede...“

„Musí. Oni už nikomu koule řezat nebudou, na to ať hodně rychle zapomenou! To spíš já jim podříznu krk!“

„Přeji tvé lóži Koara úspěch...“

„To nestačí. Enkro, dej mi Claudia!“

„Claudia? Ale já ho potřebuju!“

„Enkro, máš Jennii a sám jsi taky čaroděj, alespoň jsi dokázal ovládnout Oheň a je na tobě, zda se v tom budeš cvičit nebo necháš svoji schopnost ladem! Já potřebuji schopného čaroděje, nejlepšího ze všech! Koara už není pár spiklenců, ale armáda, a zakrátko bude mít další nové vojáky!“

„Claudio s tím souhlasí?“

„Nadšeně. Mluvil jsem i se Sebastianem... oba se domnívají, že Claudio bude u nás užitečnější!“

„Dobře. Ať jde, když je zapotřebí!“

„Děkuju, můj princi!“

„Já tobě taky.“

Stiskli si ruce; pak se Yaggan obrátil k Mikovi, který mlčky naslouchal. „Ještě bych chtěl něco od tebe, tatínku!“

„Vše, co si budeš přát, chlapče!“

Yaggan kývl; od vznášedla s odlepil nějaký malý stín a přeběhl k němu. Byl to chlapec modré pleti, tak malý, že musel k Mikovi vzhlížet nahoru. Trochu se strachem a trochu s nadějí.

„To je Erik,“ pohladil ho Yaggan po vlasech, „Sirotek; skrýval se v přístavu a když se objevil náš Zodiak, prosil nás o život. Jeho rodiče asi zabili; ale on chce žít!“

Mike se dotkl chlapcovy hlavy; kluk se bez bázně a důvěřivě jako zvířátko přitiskl ke starému muži. Mike ho objal a nasál vůni jeho dětského tělíčka.

„Dobře... budu mít dalšího syna. A Pippi kamaráda ke hrám!“

„Starší děti si nechávám sám,“ řekl Yaggan, „Vychovávám je a učím. Tenhle je moc malý, aby ho taky dostala válka...“

„Jsem s tebou, Yaggane. Ani nevíš, jak moc jsem v každé chvíli s tebou... i s ostatními.“

„Já vím, táto. Taky tě pořád cítím za sebou... stačí mi, když vím, že na mne myslíš. Hned jsem silnější!“

„Ano... ano, Yaggane! Budu na tebe myslet!“

Stiskli si ruce a objali se. Taky Yaggan voněl ještě napůl dětsky; ale už to byl muž, který bojuje a vítězí.

„Tak se měj, táto! Já jim jdu ukázat, co obnáší rozzlobit komthury z Crossu!“

„Drž se, synku!“

A Yaggan odešel; Erik za ním chvíli koukal.

„Ty seš vůdce klanu Crossů?“ zeptal se pak přece trochu vystrašeně, „Hrabě a komthur a to všecko ostatní?“

„Jo, to jsem.“ pohladil ho Mike.

„A to já jsem teď taky princ z Crossu?“

„Jistě, když jsi můj syn. Erik von Cross, vikomt, říšský princ Akamie a vše, co si vymyslíš. Až budeš veliký, dám ti meč a ty si dobudeš to, o čem sníš. Jako Yaggan...“

„Děkuju pěkně, tatínku...“

„Ještě nemáš zač.“

Enkra jim odběhl; šli na Liberty a Mike se ztěžka vlekl o holi. Chlapec jej pozoroval trochu s údivem, trochu se soucitem. Řekl:

„Opři se o mne, když nemůžeš! Jsem malý, ale silný! Něco vydržím!“

A bylo mu divné, proč se ten starý muž směje a pláče zároveň.

line

Když Mike vstoupil do řídícího centra Mozku, byli tam všichni ostatní rozloženi v křeslech a Roger právě vykládal Johance:

„Problém s Mozkem je tento: jednáme s myslící bytostí vyššího řádu, než jsme sami. V podstatě se obracíme na někoho, koho nemůžeme ovládat ani kontrolovat, alespoň ne stoprocentně, ježto doposud platí nějaký jeho program na omezení naší práce. Ta vyšší inteligence Mozek vytvořila, zapojila a dala mu program, který je nám ve většině případů přátelský. Ovšem nikdy si nemůžeme být jisti, zda je to stoprocentní...“

„Myslím, že to chápu.“

„Nebojíme se, protože Mozek je ochoten s námi spolupracovat. Kdyby tomu bylo jinak, zřejmě bych rozhodl jej zničit nebo s ním aspoň nespolupracovat. Je nám k užitku a pracovat s ním chceme. Ale existuje určitý zlomek procenta, který se vymyká naší kontrole. A my nevíme, co je za tím.“

„To taky chápu.“

„Předložíme mu k analýze veškeré informace o zemi Kam, které máme a které jsi nám dneska rozšířila. Jaký zásah navrhne nebo sám podnikne, to je částečně mimo naši vůli...“

„Chápu. Je silnější a může nám pomoci.“

Roger si přejel dlaní po hlavě; zlehka při tom stimuloval ta centra, která posilují a odstraňují únavu.

„Jednou bych chtěl mluvit s jeho tvůrci.“ zamumlal.

„Začni kouzlit, Rogere,“ řekl Enkra, „Nebo mám já?“

„Musíš dělat všechno sám? Třeba ve stacionárních družicích pro rádiové a televizní vysílání se nejlíp vyzná Sheltie; tak mu dej pokyn, on už se s Mozkem patřičně dohodne...“

Enkra se spojil se Sheltiem a ten byl svěřeným úkolem patřičně potěšen. Ještě vyzvídal, co všechno v družici Enkra chce mít, a už přejížděl rukou po klávesnici; pahýl druhé ruky zasunul do zvláštní objímky a taky jím něco ovládal, ale jak, to nedokázal žádný z nich pochopit. Zřejmě si vyrobil náhradní končetinu.

„Teď ty, Rogere!“

Roger se opřel hlavou o křeslo; z opěradla se vyplazil nejkrásnější had Ánanta, jakého si lze představit, a pohltil do své tlamy vrchní část Rogerovy hlavy. Zaťal mu do kůže množství zubů, rostoucích někdy prapodivnými směry a počal barevně blýskat všema svýma očima.

„Efekty,“ konstatoval klidně Enkra, „Roger zkrátka umí...“

„Co mu nařizuje?“ ptala se Johanka.

Enkra napolo šeptem překládal:

„V atmosféře planety se pohybuje létající těleso, nazývané kódovým jménem Veliký Ještěr. Může se jednat o mechanismus neznámého původu a konstrukce, specializovaný na velkoplošné ničení terénu výrony spalující látky. Potřebuji:

1. Zjistit, kdy a po jaké trase se tento stroj pohybuje, případně kde je umístěn v době, kdy není v provozu.

2. Kým je řízen a jakým způsobem.

3. Jakým způsobem jej lze dislokovat, předvídat možnost jeho zásahu a případně jej zničit.

4. Jaká je jeho konstrukce, případně možnost vyrobit stejný nebo obdobný přístroj...“

„Jak mu to všechno říká?“ šeptala Johanka.

„Něco ťuká na klávesnici, něco slovně a něco jen myšlenkami. Já to taky sleduju jenom přibližně; Rogerovy kombinace bývají někdy tak fantastické, že je málokdo stačí sledovat...“

„Co dělá Mozek?“

„Promýšlí to... počkej! Navrhuji vypustit sondy, registrující veškeré předměty létající v atmosféře planety a vyhodnocující je dle potřeby operátora. V případě, že bude zachycen objekt nového a neznámého typu, sonda provede zaměření, filmový záznam a případné další průzkumy dle příkazů operátora. Po vyhodnocení bude stanoven další postup. Jiná možnost se nejeví jako reálná vzhledem k tomu, že není dostatečně jasně formulováno, o jaký objekt se jedná...“

Zároveň s tím, jak povídal, začal Enkra rejdit prsty po své klávesnici. Roger to samozřejmě registroval; ti dva dokázali spolupracovat nejen spolu, i s řadou dalších operátorů. Jenom je mrzelo, že se doposud nezapojila Asthra; Enkra vždy pociťoval vrcholné potěšení, když s ní byl v kontaktu.

Teď nařizoval: „Sondy vybavíš zařízením, umožňujícím na pokyn operátora dotyčný objekt zničit!“

„Nelze předem stanovit způsob zničení, pokud není zjištěno, o jaký objekt se jedná. Navrhuji rozhodnout po vyhodnocení situace.“

„Mohlo by být pozdě. Objekt, o který se jedná, je schopen ničit značné plochy a zabít velké množství lidí, než bude zneškodněn.“

„Vypracuji vhodnou variantu likvidace.“

Enkra přikývl a chystal se odpojit od systému, ale vzápětí se Mozek ozval znovu: „Navrhuji zásah silovým polem; bude-li objekt útočit na oblast chráněnou tímto polem, bude zničen při dotyku.“

Rogerovy prsty ztuhly nad klávesnicí a on dokonce otevřel jedno oko a podíval se na Enkru.

Enkra řekl: „Výborně! Ale jak určit oblast pro ochranu tímto polem?“

„Navrhuji obklopit objekt Velký Ještěr silovým polem kulovitého tvaru, který bude mít střed v objektu. Tak nebude moci provádět žádné zásahy jakýmkoliv směrem.“

„Souhlasím! A děkuju!“

Enkra se definitivně vypojil; zato zjistil, že se připojuje Kurt, jehož velice zajímaly jak sondy, tak Velký Ještěr. Mozek začal vypracovávat návrhy těch sond jednak podle svých předešlých instrukcí, jednak záznamů ze Země, které převzal. Roger se snažil vybrat z nich optimální variantu, Mozek propočítával různé parametry a nabízel vhodná řešení. Dalo se očekávat, že takhle si budou hrát ještě pár hodin, než se rozhodnou definitivně.

„Skutečné dobrodružství je poznání,“ povzdychl si Enkra, „Třeba konstrukce účelových předmětů; čím déle se zabýváme výzkumem na tomto poli, tím víc musíme obdivovat přírodu, která vynalezla tak dokonalé tvory, jako jsou rostliny, zvířata a hmyz...“

Johanka se zatvářila nedůvěřivě; tímto směrem ji doposud nikdy nenapadlo uvažovat. Příroda přece existuje odjakživa!

„Zkus se někdy seznámit blíž s jakoukoliv buňkou, ze které je vytvořeno tělo živočicha, včetně našeho. Poznáš, že ať budeme jak chceme geniální, nedosáhneme nikdy geniality Stvořitele...“

Zatvářila se pochybovačně; zmínky o Bohu neměla ráda.

„Jak jste vlastně k Mozku přišli?“

„Objevili jsme ho. Byl součástí vybavení Lodi, kterou jsme na své cestě potkali. Využili jsme jeho schopností, protože byl na takovou službu přichystán.“

„Hm. Co dělal ta dlouhá léta předtím?“

„Nic.“

„Zvláštní... je mi ho líto.“

„Jeho tvůrci ho podřídili nějakému programu. On ten program splnil a pak staletí čekal na další. Teď ho má; ale pořád ještě si nejsem jist, zda jsme jediní, kdo ho může používat...“

„Jak to myslíš?“

„Kdyby dřív než my přišel k počítači třeba Kornod...“

„Mozek by přece poznal, že slouží zlu!“

„Neuvažuje v etických kategoriích. Poslouchá toho, kdo mu zadá program, jakž takž logický a srozumitelný. Myslím, že by Kornod mohl uspět i se svým programem Velikého Štěstí. Prozatím se nám podařilo ho jaksi zablokovat pro nás; ale nejsem si jist, jestli ho někdo jiný nemůže zase odblokovat a nějak podřídit...“

„Etický problém...“ vzdychla Johanka.

„No právě; jde o to, zda jsme skutečně kvalitativně lepší než všichni ostatní. Používáme Mozku k prosazení své nadvlády nad zbytkem světa. Jsme přesvědčeni, že na to máme právo. Kdyby tomu bylo jinak, bylo by to zlé. Jenže – poznali bychom to?“

„Zabýváš se divnými úvahami, princi.“

„Zabývám se budoucností. Není to jednoduché.“

„Režim Sluhů je přece veskrze špatný a nemorální, o tom nemůže být pochyb! Nebo snad i o tom pochybuješ?“

„Nemyslím na Sluhy a jejich vládu. Tu zrušíme. Myslím na to, co vytvoříme my; a co budou za sto let naši potomci považovat za státnické chyby. Nebo možná za geniální základ svého rozvoje; právě to jsou fakta, která neznáme...“

„Hm... co s tím budeš dělat?“

„Půjdu spát. Ráno bude moudřejší...“

line

Ráno budoval Mozek na břehu Jednorožce. Armini už tento stroj znali, modří na něj zírali s úžasem; svou podobou mořského koníka s dopředu vystrčenou anténou jim připadal jako podivné zvíře a nebyli zvyklí, aby něco létalo po obloze. Okolo Jednorožce chodil Kurt a vymýšlel si, jak a čím chce stroj vyzdobit a vylepšit, čímž Mozek do jisté míry zdržoval, ale to vůbec nevadilo. Měl to být jeho osobní průzkumník.

Johanka měla taky svoje pochybnosti o možnosti a účelnosti létání, ale zároveň byla nesmírně zvědavá, k čemu to bude.

„To je jednoduché,“ usmál se Enkra, „Poletíme navštívit vaše hlavní město. Doufám, že tam trefíš a dovedeš nás tam!“

„To jistě... ale je to velmi daleko!“

„Pro Jednorožce ne. Proto si ho nechávám stavět.“

„To tam chceš letět? Nebude to nebezpečné?“

„Do jisté míry bude. Proto jsem vydal příkazy, aby každý měl s sebou zbraně a zachovával nejvyšší opatrnost. Ale hodlám si promluvit se členy Nejvyšší rady, takže se snad sluší, abych je navštívil – ne?“

Johanka měla i nadále určité pochybnosti. Kromě jiného o tom, zda na ně jeho vzhled příznivě zapůsobí; Enkra si totiž nechal v průběhu spánku narůst černé vlasy dlouhé až na záda, sepnuté zlatou čelenkou s drahokamy; uši, nos, čelo, krk a zápěstí si vyzdobil mnoha zářícími šperky a oblečen byl do uniformy, která se téměř ztrácela pod záplavou ozdob. Vypadal jako z pohádky; tak nějak vyhlíželi za dávných časů také šlechtici země Kam, avšak problém byl v tom, že Sluhové zakázali jakékoliv zmínky o těchto časech, včetně pohádek.

Pokusila se mu tuto skutečnosti vysvětlit.

„Já vím! Právě proto tak vypadám.“ usmál se.

Johanka se přesvědčila, že také ostatní účastníci letu se všelijak strojí a zdobí. Roger si oblékl slavnostní arcibiskupský ornát s vysokou čepicí a berlou, aby dal najevo, že je vrchní Sluha. Jackie měl na sobě kostým velitele lanknechtů z německých válek v šestnáctém století, Sebastiano něco na způsob náčelníka Klingonů ze seriálu Star Trek. Chris a Elliott si na to pořídili nádherné copy, splývající z vyholené hlavy až na záda, většina ostatních měla vlasy dlouhé. Mike byl oblečen do šafránového roucha hinduistického mnicha a místo o svoji hůl se opíral o tyč se třemi špicemi, jež označují důstojnost sanjásina.

Jedině Gondri vypadal docela normálně; navíc se tvářil poněkud rozpačitě a nebyl si zcela jist výsledkem akce. Johanka se k jeho názoru ráda připojila a odmítla jakkoliv měnit svou vizáž, ač ji k tomu Roger důrazně vyzýval.

„Bude nejlíp, když poletíme,“ řekl Frenn, který se zacvičoval v ovládání Jednorožce a měl být řidičem, „Podle mýho názoru tam uděláme rozruchu dost a dost!“

Letěli Enkra, Roger, Jackie, Johanka, Mike, Kurt, Chris, Frenn, Elliott, Sebastiano, Gondri a Fernando. Děti škemraly, že chtějí taky, ale byly rázně odmítnuty, přece jen to nebylo tak docela bezpečné.

Když odstartovali, Johanka nejdřív ztratila dech nad krásou takového letu. Když si uvědomila, že mapa, kterou tak pracně vkládala do paměti Mozku, se pod ní odvíjí živá a skutečná, byla unešená a až po chvíli se dokázala zorientovat. Potom vedla loď podle orientačních bodů, které si na zemi zapamatovala. Jackie nebo Kurt občas fotografovali, když se pod nimi objevilo něco pozoruhodného; bohužel toho bylo velmi málo. Města i veškerá lidská sídliště byla na jedno kopyto, pár kopulí bunkrů a nikde nic. Pole ubohá a neúrodná, stáda sotva se vlekoucích nebožáků, které zabít bylo aktem milosrdenství.

„To nám ještě dá práce!“ povzdychl si Enkra.

line

Dnešního dne měl tu čest držet službu před palácem Nejvyšší rady mladší důstojník Iratto. Dle našich zvyklostí by měl hodnost seržanta či dokonce podporučíka, ale v zemi Kam vojenské hodnosti zrušili, takže byl stejný voják jako jeho podřízení, jen mu svěřili velení hlídce. Byl to ctižádostivý mladý muž.

Přecházel důležitě před vchodem do paláce, když náhle zaslechl podivný zvuk. Nejdřív ho nenapadlo zvednout hlavu; jediné co přilétalo z výšky, byli velcí ptáci koara a ti se do města nikdy neodvažovali. Proto spatřil teprve v poslední chvíli podivnou létající věc, mířící přímo na něho. Iratto by byl utekl, ale hrůza mu ochromila nohy, tak jen bezmocně zíral, jak se to hrozné a příšerné, děsivé a strašné Nevímco přiblížilo k zemi a postavilo se na tři kloubnaté nohy.

V dolní části se vyklopil otvor, sjely nějaké schůdky a po nich sestoupili Zlí bílí trpaslíci; s nimi taky dva normální lidé modré pleti, ale trpaslíci zřejmě veleli. Vypadali přesně tak, jak je každému přísně zakázáno vypadat; a prohlíželi si palác Nejvyšší rady, jako by byli děti na školním výletě.

„Tohle je palác Nejvyšší rady?“ otázal se ten nejvyzdobenější, připomínající oděvem i chováním Krále Chlupatce, nejzavilejšího nepřítele Velkého Ještěra. Mluvil řečí Akami a usmíval se, což v Irattovi okamžitě vyvolalo nejvyšší nedůvěru.

„Mně to připadá spíš jako psí bouda!“ konstatoval blonďák v černé uniformě a čapce se zvednutou střechou; na té čepici byla lebka a byla to slavnostní čapka generála SS, což ovšem chudák Iratto nemohl tušit.

„Ano, tohle je skutečný palác Nejvyšší rady, i když ti připadá jako pastouška,“ prohlásila stará žena modré pleti, „Ostatně to, co vidíš, je jenom kopule ochranného bunkru. Palác je v podzemí, nahoře jsou jen obranné systémy. Ta kopule má osm metrů železobetonu a odolá všemu...“

Udělali dalších pár kroků a uráčili se vzít na vědomí Iratta. Ten černovlasý řekl: „Ahoj! Ty jsi velitel palácové gardy?“

„Jsem Iratto, velitel stráže.“

„Já jsem Enkra Weston, arminský princ. Je tady někde Kornod?“

„Vznešený a moudrý Sluha Kornod právě zasedá s ostatními členy Nejvyšší rady, pane...“ řekl Iratto opatrně.

„Výtečně! Rád bych s ním promluvil, takže zajdu na to jejich zasedání. Povedeš mne!“

Iratto se pokusil vysvětlit mu, že přístup na zasedání Rady je zakázán každému, kdo není pozván; ale ti lidé zřejmě nebyli ochotni se řídit předpisy. Enkra řekl:

„Jackie a Frenn tu zůstanou jako záloha. Sice nemyslím, že by byli vážně schopni nějak nás ohrozit, ale pro jistotu. Proveďte zatím akci Monitor. Kdybych se dlouho nevracel, uřízni jim tu kopuli, to by jim mělo být dost velkou výstrahou...“

Oba jmenovaní přikývli. Kurt si poklepal na opasek, kde nosil lejzrovačku zvlášť velkého výkonu, a zašklebil se.

Enkra se obrátil k Irattovi: „Tak jdem!“

Iratto se poprvé setkal s někým, kdo nerespektuje vůli Nejvyšší rady. Naopak dávali rozkazy, aniž uvažovali, zda na to mají právo. Tak odjakživa jednají nadřízení a Iratto se zachoval jako podřízený: poslechl. Vedl je nejdřív chodbou, potom do výtahu, vyhrazeného pro členy Rady. Uvnitř sice bylo několik hlídek, ale ty logicky předpokládaly, že když cizince vede Iratto, je to v pořádku. Takže se jim postavil do cesty až důstojník, hlídkující před vchodem do zasedacího sálu.

„Nemám ohledně vás příkazy!“ vykřikoval, „Jste pozvání na toto zasedání Nejvyšší rady?“

„Zmiz!“ doporučil mu Enkra, přistoupil ke dveřím a vstoupil. Kráčel se vší myslitelnou pýchou vlastníka, následován svým štábem. Chris a Elliott se rázem zorientovali a zaujali vhodné postavení v rozích, s připravenými zbraněmi.

Předseda Agint oněměl úžasem.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ pronesl Enkra a uklonil se, „Prosím, abyste přijali moje vyjádření nejvyšší úcty a přátelství vůči Nejvyšší radě země Kam...“

„Co to má znamenat?“ vzpamatoval se Kornod, „Co tady děláte?“

„Přišel jsem vás navštívit. Tobě bych doporučoval, abys radši mlčel a moc se mi neukazoval na oči; nejsem zrovna tvým přítelem a doufám, že v Radě je někdo chytřejší a chápavější než ty!“

Členové rady se dívali jeden na druhého a nic nechápali.

„Nebudeme to protahovat, zdá se, že nejste mým příchodem tak nadšeni, jak by se slušelo. Přišel jsem vám jenom říct, že minulá návštěva vašeho generála Džabbuše s jeho armádou se mi taky moc nelíbila. Berte na vědomí, že to bylo naposledy, co jste se opovážili mne napadnout. Příště vás za to potrestám.“

„Ty? Z jakého důvodu...“ začal koktat Agint.

„Zřejmě jste pozapomněli, kdo je váš pán!“ zvýšil Enkra hlas, „Tak abyste si to pamatovali, udělám si tady na zeď značku!“

Vytáhl lejzrovačku a do stěny nad předsedovou hlavou vypálil znamení osmihrotého kříže, trochu šikmo, ale na tom nezáleželo.

Kornod měl povinnost zasáhnout; musel to udělat, ačkoliv se bál téměř k smrti. Vystoupil z lavice a přišel k Enkrovi.

„Jsme si vědomi, že jsi princem někde na svých ostrovech; ale to neznamená, že můžeš dávat rozkazy taky nám! Nám nevládne žádný člověk; sloužíme pouze Velikému Ještěrovi a lidská moc...“

„Sklapni,“ řekl Enkra vlídně, „Já taky neopírám svoje právo poroučet vám o sílu nebo o zbraně, které nosím. Jsem Sluhou Božím; tamto znamení je Jeho znak a Veliký Ještěr je zvíře, které v Jeho paláci hlídá bránu, aby tam nelezly žáby a všelijaká žoužel. Když chcete uctívat Ještěra, klidně pokračujte; Bůh má spoustu různých služebníků, i takových jako Veliký Ještěr...“

Kurt měl videokameru; jak Enkra mluvil, udělal si rychle záběr zcela zkoprnělých členů rady.

„Klídek hoši, můžete si zas klidně hnípat dál.“ usmál se a kameru schoval.

„Tvoje řeč je lživá, opovážlivá a rouhavá!“ vykřikl Kornod, „Za takovou drzost tě stihne strašlivý trest...“

„Už se stalo,“ mávl Enkra rukou, „Dělat pořádek v tak zanedbané zemi jako je vaše, je samo o sobě trestem...“

Kornod se chystal začít vyhrožovat, ale v té chvíli zasáhla Johanka se svojí pověstnou vybraností: „Co se vůbec bavíš s tím zkurveným buzerantem? Dej mu do držky a je to!“

Kornoda v životě nikdo nenazval zkurveným buzerantem. Už proto ne, že pokud se v zemi Kam dostal někdo jenom do podezření z homosexuality, byl to důvod k okamžitému upálení i se všemi, kdo v té aféře jakkoliv figurovali.

„Co... co to...“ zaklepala mu brada.

„No co, co? Kopla bych tě do koulí, ale když žádný nemáš, můžu ti tak leda ukopnout rypák. Koukni Kornode, když už seš takovej zmaštěnej srab, mohl bys toho nechat a jít od válu, dej si říct! Myslím, že tě už všichni mají plný zuby!“

„Šlajfuj, Johanko!“ zadržel ji Enkra, „Chci říct něco ostatním členům Nejvyšší rady. Myslím, že když vás národ zvolil za svoje představitele, jistě máte dost rozumu, abyste to tady dobře vedli. Proto vám znovu – a už naposledy! – nabízím jednání. Spojenectví, využití našich znalostí a schopností, případně pomoc proti nepřátelům. A především: už žádné zabíjení! Jakékoliv další akce budu považovat za vyhlášení nepřátelství!“

Předseda Agint se s námahou postavil. „Princi Arminů, já nevím, kdo ti dovolil vpadnout sem jako nějaký bandita a chovat se k nám s touhle drzostí!“ hlas se mu třásl stejně jako ramena a ruce, „Ale pamatuj si, že my nebudeme vyjednávat s přivandrovalými... zloději, vrahy a rouhači! Jestli okamžitě... okamžitě odejdi! A už nikdy... už nikdy...“ zalykal se vztekem a nedokázal ani formulovat souvislou větu.

Enkra se na ně podíval, jako by vylezli z kanálu a pištěli.

„Jak chcete. Do teďka jste ke mně mohli přijít a žádat jednání. Teď si počkám, až se k mému trůnu připlazíte po kolenou!“

A bez dalších diskusí zavelel k odchodu.

Iratto se schovával za dveřmi sálu. Neviděli ho a on neviděl členy rady, ale slyšel všechno a klepal se strachy, neboť právem vytušil, že mu leccos bude přičteno k tíži. Takže když se Armini stahovali, snažil se nebýt nikomu moc v cestě a raději zmizet.

Enkrova silná ruka ho chytila za rameno. „Ty jsi Iratto, že? Budeš mít asi průser, že jsi nás nezadržel!“

„Asi ano!“ řekl Iratto po pravdě.

„Dobře... jakmile budeme v letadle, můžeš po nás začít střílet. Ať máš nějaký zásluhy!“

Ven se dostali stejnou cestou jako dovnitř; nikdo se neodvážil cokoliv udělat, jenom nějaký vojáček se neprozřetelně namotal do cesty a Sebastiano ho smetl úderem pěsti. Jeden po druhém se nasoukali do Jednorožce; poslední Chris, který do poslední chvíle držel strážné v šachu lejzrovou puškou.

„Na ně!“ zařval Iratto, jen se zavřel poklop, „Palte po nich!“

Současně sám vypálil z plamenometu. Protože Enkra okamžitě se zavřením poklopu zapjal ochranné silové pole, nemělo to žádný jiný výsledek, než že hořlavina vzplanula ve vzduchu.

Jenomže Kurt o jejich dohodě nevěděl a naštval se.

„Jo, vy takhle?“ řekl a zapjal gravitační dělo. Měl je namířeno na kopuli; seřízl horní část nezničitelného betonového deštníku a obnažil vnitřní zařízení. Gravitační dělo uřízlo beton tak šikovně, že vytvořilo hranu; jeden voják se o ni dokonce pořezal.

„Tos nemusel!“ řekl Enkra celkem klidně.

„Ale, dobře se stalo,“ mávl rukou Roger, „Ať hošani viděj, že s náma není sranda, ani když náhodou máme chuť do legrace!“

Potom Jednorožec zmizel ve výšce.

„Zahájit kontrolu!“ přál si Enkra; pohodlně se rozvalil do křesla a nechal si připojit komunikátory, „Kde jsou kamery?“

Ukázal se pohled na prostranství, ze kterého právě vzlétli. Kamera byla umístěna nad vchodem do sousedního bunkru, takže zabírala náměstí trochu zešikma; bylo vidět, jak tam zběsile pobíhají vojáci a chystají se bránit proti invazi. Poněkud pozdě, akce už dávno skončila.

„Chtělo by instalovat těch kamer víc,“ poznamenal Enkra, „Taky nějakou přímo do zasedací síně, ať máme přehled!“

„Nechal jsem tam implantáty,“ řekl Roger se zavřenýma očima, „Právě teď prorůstají vším tím betonem a zapojují se dohromady. Zprávy nám začnou podávat tak za deset minut...“

Skutečně za chvilku dostali obraz, ale členové Rady nezasedali; stáli ve dvou skupinách proti sobě a vzájemně se obviňovali, kdo tento debakl zavinil. Někteří to dávali za vinu Agintovi, další navrhovali potrestat Kornoda.

„Z tohohle mít přímý přenos nemusíme!“ vzdychl Enkra, „Uděláme záznam a budem si to pouštět za dlouhých zimních večerů...“

„Jak jste to vlastně udělali?“ zajímala se Johanka.

„Když Jednorožec přistál před tou budovou, prošly jeho součásti jednou nohou do země. Tam nejdřív vyhledávaly patřičnou energii a stavební materiál; mezitím jsme my vešli do budovy, hovořili se členy Rady a zároveň tam nechali drobné upomínky. Stačí velice malý kousek, on už do patřičné délky doroste...“

„To chápu; ale o jakou součást se přesně jedná?“

„No... tak přesně to zase nevíme. Je to základní buněčná struktura, z níž je Mozek vytvořen. Ta plazma, která funguje v Lodi. Má samovolnou tendenci narůstat a spojovat se do jednotné celosvětové sítě. Každý její kousek samozřejmě nenese veškeré informace celku, ale jakmile je někde zanechán implantát, dokáže se uchytit. Nejdřív vzroste na funkční rozsah; potom si vytvoří energetické zdroje tím, že se napojí na nějaký stálý přívod energie, třeba na slunce, nebo v našem případě zemské jádro. Když má patřičnou funkční schopnost, připojí se na centrální Mozek; od té chvíle je s ním jedna součást...“

„Jak dlouho taková činnost trvá?“

„Těžko říct. V současné chvíli se ta struktura právě vytváří. Až bude plně funkční, oznámí nám to.“

„Dá se to nějak zastavit nebo přerušit?“

„Určitě ne. Především o tom nikdo z nich neví, Mozek si vytváří systém uvnitř jejich betonových zdí a ven pronikají jen senzory. I kdyby to věděl, co může zničit? Maximálně některé vnější vývody; to Mozku ublíží, jako když si utrhneš ze stromu jablko.“

„A my to můžeme přerušit?“

„Mohli bychom se stáhnout... ale podle vysvětlení je účelnější ponechat vybudované systémy na místě, dokud není třeba přestavět je na něco jiného. Mozek si sám optimálně zvolí, co ponechat a co zlikvidovat nebo přebudovat.“

„Takže, tohle všechno jsou jeho automatické funkce? Dělá to sám od sebe, je to v jeho původním programu?“

Roger se opět rozhodl přerušit kontakt a otevřít oči. „Původně to v jeho programu nebylo. Zadal jsem mu projekt celosvětové informační sítě a on mi nabídl tohle... ovšem myšlenka je to zajímavá. Právě zjišťuji, jestli už to někdy dělal.“

„A odpověď?“

„Není jasná,“ zrozpačitěl Roger, „Náš Mozek doposud ne. Avšak některé jeho součásti někde jinde možná ano.“

„To dost dobře nechápu!“

„Ani já ne. Týká se to vzpomínek z doby óóírů... totiž, Mozek se považuje za kolektivní osobu... ne, osobu ne. Jednotku. Stejně jako bere za svoji součást ty kousky, co jsme nechali v Kamu, jsou jeho součástí taky Mozky všech Lodí, které kdy cestovaly Vesmírem. A ty Mozky možná někdy něco takového dělaly.“

„Jak to dopadlo?“ ptala se Johanka.

„Nemám tušení. A pochybuji, že bych se to mohl dozvědět.“

Johanka chvíli mlčela a uvažovala. Pak si povzdechla: „Nemáte někdy trochu... strach?“

„Strach z čeho?“

„Z toho, kdo je i není osoba. Slouží nám, ale mohl by nám taky poroučet. Co ještě dokáže, co my nevíme?“

„Těžko říct. Veškerý jeho rozsah ještě není prozkoumaný.“

„Jeho kapacita je stálá, nebo narůstá?“

„Narůstá neustále, se zadáváním nových úkolů.“

„Má to nějaké omezení?“

„Nemá. Tedy... omezuje ho rozsah planety, jinak nic.“

„Chceš tím říct, že dřív nebo později obsáhne celou planetu?“

„Nepochybně.“

„Mohu si to představit tak, že půjdu po poušti, dostanu chuť na sklenici limonády, poručím si, natáhnu ruku a Mozek mi ji položí do dlaně? Vyrobenou z nejbližší kupky písku?“

„No... v podstatě ano.“

„A taková představa tě neděsí?“

„Nechápu, proč by mě měla děsit. Připadá mi to příjemné.“

„A nepřemýšlíš, proč to dělá?“

„Protože mu to poručíme.“

„Co když má v programu ovládnout celý svět, a potom v jediném okamžiku zničit veškerý život na planetě? Určitě by s tím neměl potíže...“

„Mozek odmítá zabít ze své vlastní vůle třeba i komára. Dá ti do ruky zbraň k likvidaci nepřítele, ale sám nikomu neublíží. Ani konkurenční stroj nezničí, nejdřív se zeptá operátora...“

„A můžeš si být jist, že tento příkaz je trvalý?“

„Ach probůh! Čím si můžeme být jistí? Pořád ještě se nacházíme ve stádiu pokusů! Všechny oblasti Mozku neznáme a znát nemůžeme; pořád se vyvíjejí nové.“

„Ale proč?“

„Už jsem řekl. Poručili jsme mu to.“

Johanka toho nechala. Došlo jí, že hádat se s těmi nadšenci nemá smysl. Dostali novou hračku a hrají si s ní; postupem času se jí buď nabaží a nechají toho, nebo si budou hrát stále víc. Ale těžko kdy dostanou rozum.

Enkra se naopak zabral do diskuse s Jackem; žádal ho, aby letěl odpoledne do Japonska navštívit Kanedu. Účel návštěvy by měl být zdvořilostní, ale v průběhu jednání je třeba nechat v Kanedově paláci počáteční zárodky Mozku. Teď jde jen o to, v jakém rozsahu a jak moc by o tom měl Kaneda vědět.

Nakonec rozhodli tak, že si Jackie nějak poradí. Letěl s ním Kurt, Frenn a ještě pár dalších, aby to byla vznešená delegace; Enkra vzkázal pozdravy atd. Přistáli na pobřeží, Enkra, Roger a ostatní vysedli a namísto nich nastoupili jiní; také další Akamiové, kteří chtěli poznat sousední stát. Nejvýznačnější byl mezi nimi Gondri jako oficiální představitel Akamie.

line

Ministerský předseda Kaneda za dobu Enkrovy nepřítomnosti značně povyrostl. Jackie to pochopil hned na letišti, když jej uvítal ceremoniální důstojník a nahlásil někam nahoru, že přistál 'velvyslanec Jeho Výsosti arminského prince ke knížeti Kanedovi'. Jak to vypadalo, vklouzl Kaneda rychle do zvyklostí Kimurova dvora a docela se mu v nich líbilo. Zatím se stihl vypořádat s opozicí jakéhokoliv druhu a upevnit svoje panství tím, že dal zlikvidovat každého, kdo měl nějakou šanci mu konkurovat. Rovněž podporoval průmysl, obchod, vědu i umění a svou přízeň věnoval cizincům, především vzdělaným a moudrým. Tito lidé mohli získat místa profesorů, mistrů, vedoucích a všeho možného, vyjma jediné možnosti: opustit jeho Japonsko a jít jinam. Policie rychle pochopila, co se od ní žádá a už zase sloužila novému pánovi a střežila jeho klid a spokojenost jako dřív.

Příjezd Jacka Therlowa Kanedu moc nepotěšil; doufal, že prince Enkru a všechny jeho dvořany už definitivně vzal čert a nebudou do jeho věcí zasahovat. Jak se zdálo, čert doposud tyto pány odmítal, takže Kaneda musel vyslance přijmout.

Jackie a Frenn měli možnost zase projít vystrojenými hlídkami v zahradách knížecího paláce, opět se na šachovnicovém nádvoří shromáždili samurajové a za dunění gongů a zvuku píšťal hosté procházeli do rezidence, až před trůn. Kaneda je přišel radostně uvítat, pozeptal se po zdraví prince a když byl ujištěn, že je stále zdráv a při moci, projevil nad tím radost.

Potom užasl nad modrými Akamijci a nad novinkami, které s nimi souvisely. Okamžitě postřehl svou šanci a počal nabízet vojenskou pomoc, zvláště některé zasloužilé bojovníky bývalého režimu. Byl krutě zklamán, Jackie ho ujistil, že v podstatě nepotřebuje nic, jenom aby jim Kaneda držel palce. Prozradil také do jisté míry, co všechno dělá pro zdar díla Mozek; Kaneda nadšeně souhlasil, aby do jeho paláce byl instalován terminál, takže se technici hned dali do práce. Jackie si vzal na starost nejobtížnější část práce: vyložit Kanedovi, co všechno Mozek umí, aniž by prozradil, co prozradit nechtěl. Trvalo to dlouho a výsledek nebyl zcela jistý; Kaneda nebyl hloupý a mohlo by se stát, že sám přijde na to, jak proniknout do dalších oblastí. Ovšem to se muselo nechat budoucnosti – risk je zisk.

Mezitím se chystala hostina; patřičně parádní, Kaneda už měl přehled, co Armini rádi, tak se snažil. Hosté samozřejmě přijali, usedli na polštáře, pojídali vybrané lahůdky, zapíjeli saké a přijímali pozornosti dobře vychovaných společnic. Jackie nemohl nepostřehnout, že kultivovanost dvora ještě pokročila; bylo to vidět i na gejšách. Taky samurajové vypadali jako vystřižení z některého filmu; Enkra jich tady nechal větší část, zbytek vyrobil Mozek v kopiích a přivezl je Jackie. Všichni Japonci je pilně sledovali, když se dávaly v televizi (ano, začala fungovat první televizní stanice) a řídili se podle nich.

Jak hostina pokračovala a saké teklo proudem, počal se Kaneda opatrně vyptávat na situaci. Jackie neměl nic proti přátelskému pokecu a také sám byl zvědav; takže se postupně dozvídal, co a jak. Kaneda se právě nachází ve složité situaci. Různým jeho politickým protivníkům už zase narůstá hřebínek; dospěli zřejmě k názoru, že vláda knížete Kanedy není jediná možnost a že někdo z nich by byl daleko lepším vladařem. Státní převrat lze provést dvěma způsoby: buď Kanedu svrhnout a na nic se neohlížet, nebo dát nenápadně najevo arminskému princi, že to nezvládá a že by bylo lepší ho vyměnit. Jak Enkra dosadil Kanedu, tak se na něj může naštvat a dosadit dalšího; tehdy Kaneda zmizí v propadlišti dějin a ani pes po něm neštěkne. Nuže jak – hodlá být Enkra i nadále věrným spojencem a ochráncem Kanedy, nebo ne?

Jackie se diplomaticky usmíval. „Jsi kníže, Kanedo, údělný pán všech těchto ostrovů. Enkra tě považuje za významného spojence, čelného hodnostáře svého dvora. Nebude zasahovat do tvých věcí, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Především ne teď, když musí vyřešit složitou válečnou situaci v zemi Kam.“

„Rád bych osvědčil svoji věrnost a nepostradatelnost a podal mu důkaz oddanosti své i svého lidu! Dovol mi poslat mu ku pomoci alespoň část své armády...“

„Nespěchej tolik s tou nabídkou; nemůžeš vědět, s jakým vojskem se tam střetáváme. Právě jsme zjistili, že nepřítel ovládá jistý létající stroj, který se podobá našemu Jednorožci. Veliký Ještěr by dokázal tvoje Japonsko zlikvidovat za pár hodin...“

Kanedovi blýsklo v očích a Jackie ho podezíral, že promýšlí možnost spojit se s tím nepřítelem namísto s Arminy. Ovšem říct nahlas si to netroufal.

„Toho Velikého Ještěra doufám brzy zlikvidujeme.“ dodal.

„Tak to jo.“ oddychl si Kaneda.

Jackie začal líčit jednotlivá vítězství Arminů. Neznělo to moc přesvědčivě; ona ani ta vítězství nebyla moc výrazná.

„Co bude potom... v budoucnosti?“ zajímal se Kaneda.

„Jak to myslíš?“

„Co bude, až zvítězíte v zemi Kam? Budete ji samozřejmě nějak kolonizovat... snažit se zavést vlastní zvyklosti, podobné těm našim. Pochopitelně budete potřebovat... velké množství průmyslových předmětů. Od vojenské techniky až po ledničky, rádia a motocykly Honda...“

Jackie v rozpacích pozvedl šálek se saké a chvíli obdivoval jeho prostou a účelnou krásu. Odpověď na tuto nabídku nebyla lehká; zvláště nebylo taktické vyplašit Kanedu předčasně.

„Ano, jistě něco potřeba bude.“ připustil.

„Ponechali jste mi tady velké množství materiálu, týkajících se průmyslového rozvoje Japonska. Prostudovali jsme je a zahájili výrazné investice do průmyslu... osobně se o to starám!“

Kaneda si pospíšil, kromě jiného získal rozhodující podíl v nejlepších továrnách. Jackie to tušil téměř s jistotou.

„Jsem si jist, že až v zemi Kam zavládne pořádek, bude velkým odbytištěm pro naše výrobky! Pokud ovšem nechcete dodávat všechno sami; nepochybuji o technické vyspělosti Arminů, ale vaše zájmy se pokud vím orientují docela jiným směrem...“

Jackie měl pocit, že mu v krku sedí veliká žába a nafukuje se. Napil se saké, i tak měl problémy ji spolknout.

„Zavádím tu jasné a všeobecně platné komerční vztahy,“ chlubil se Kaneda, „Mám v úmyslu vychovat si dokonalé odborníky na každý typ lidské činnosti. Kdo nedokáže splnit příkaz, není člověkem na svém místě. Mohu mu pomoci, ale musím vidět ochotu ke spolupráci! Jinak bych musel zahájit rozsáhlé personální změny...“

„Ano, to je moudré.“ přiznal Jackie.

„Rozbíhá se čilý vnitrostátní obchod; stejně tak se začínáme snažit vyjednávat také s domorodci ze svobodných ostrovů. Já vím, že to je poněkud v rozporu s původním plánem, který navrhoval ostrovany ponechat na původní civilizační úrovní; ale copak mohu za to, že oni sami přicházejí a chtějí obchodovat?“

„No ano, ovšem.“ Jackie měl pocit, že překousl žábu vpůli; teď se pokouší spolknout hlavu a trup, zatímco její spodní polovina s mrskajícíma se nožičkama mu trčí z úst.

„Jeden z našich expertů tvrdí, že objevil tam v horách i zlato. Místní lidé je netěží, ani si ho nijak zvlášť neváží. Možná by se dali pohnout, aby založili těžařskou společnost, ve které bychom měli nezanedbatelný podíl... Jaký na to máš názor?“

„Co bys dělal, Kanedo, kdyby se trh zhroutil?“ rozhodl se tedy Jackie polknout žábu celou a najednou.

„Jak to myslíš – zhroutil?“

„Kdyby najednou nebylo nic zapotřebí. Všeho by bylo dost...“

„Nesmysl. Všeho nikdy nebude dost!“ smál se Kaneda.

„Provádíme určité experimenty...“

Kaneda naslouchal Jackovu vysvětlování a bylo jasně vidět, že ničemu z toho nerozumí a nic nechápe. Proč vlastně chtějí Armini pořád všechno měnit? Svět se konečně dostal do dokonalého stavu; Japonsko se pilně industrializuje, Kaneda je knížetem a majetek mu utěšeně narůstá. Co může být lepšího?

„Svět budoucnosti pravděpodobně nepočítá s existencí továren, bank, peněz a podobně.“ nadhodil Jackie.

„Co to tedy bude? Nějaký komunismus?“

„Nevím přesně, co to bude. Zatím sotva tušíme, co nebude.“

„Ale proč to všechno děláte?“

„My snad ani... nic neděláme. Teď už se to dělá samo.“

„Ale určitě jste to nějak zavinili!“

„Ano, to musím přiznat. Zavinili jsme to.“

„Tak byste to mohli zase zrušit!“

„Nemohli. Ani kdybychom chtěli.“

„A ještě horší je, že nechcete!“

Jackie si povzdechl. „Až poznáš, o co jde...“

„Ani to nechci poznat! Chci ponechat všechno, jak je doposud!“

Jackovi spadl kámen se srdce a žába už nebyla tak veliká. Zatím se rozhodnutí odkládá, ta nejhorší část zůstane na Enkru. Ať sám vysvětlí tomu zabedněnci, co se stalo a proč...

„Souvisí to s činností Mozku, víš? Čím víc s ním budete chtít pracovat, tím nebezpečnější důsledky to bude mít pro hospodářský rozvoj vaší země. Ovšem jestliže chceme...“

„Já nechci!“ pospíšil si Kaneda, „Přijmu od tebe samozřejmě ten terminál počítače, abychom se s vámi mohli kdykoliv spojit; ale vydám přísné rozkazy, aby na něj nikdo zbytečně nesahal a nic s ním nedělal. Tak zabráníme tomu, o čem jsi mluvil!“

Jackie mu toto rozhodnutí schválil; pak už se věnoval hlavně jídlu a roztomilé gejše, která o něj vzorně pečovala a dávala mu najevo, že strávit s ním noc je snem jejího života. Zcela určitě to měla nařízeno od Kanedy, ale Jackie byl unavený po těžkém boji a toužil si odpočinout, takže její něžnosti přijímal.

Až ráno, když se probudili (a nechali si od svých společnic přinést chutnou snídani) se Jednorožec vrátil na základnu.

line

Té noci přepadl Yaggan výcvikový tábor Ještěrů v horách daleko od hlavního města. Velitelé Ještěrů totiž soudili, že pro zdravý vývoj kadetů je dobře, když stráví nějaký čas ve volné přírodě, kde budou bydlet ve stanech, spát na zemi a jíst co nejmíň a co nejhorší věci. Takže vyrobili nějaký stanový tábor, ve kterém jejich svěřenci trávili odpočinek po výcviku.

Během dne dostali pořádně do těla, takže spali jako zabití. Hlídky střežily tábor, ale nebyly dost pozorné, aby postřehly tiše se plížící rangery. První skočil Zebra; zachytil svého muže pod krkem a strhl dřív, než stihl jenom zapípat. Druhého hlídače praštil Jens do hlavy pažbou revolveru. Třetího černoch Kongo podřízl dýkou jako kuře.

Potom vpadli do tábora; když se mladí Ještěři probrali, jejich stany už hořely a mezi tím pobíhali ozbrojenci. Práskání výstřelů a řev se smísily s výkřiky zraněných a umírajících; a do šíleného jekotu zněly kletby útočníků.

„Rozdělte to!“ křičel Yaggan, „Kadety žeňte k vozům, bezkuláky rovnou střílejte!“

Pravdou je, že se s kadety moc nemazlili; hnali je ke svým kluzákům kopanci a doprovázeli to sprostým křikem. Jednoho klacka zhruba sedmnáctiletého přivlekl kdosi k Yagganovi.

„Co s tímhle? Prý je instruktor...“

„Má koule?“

Jens dýkou hbitě rozpáral mládenci kalhoty. „Nemá! Je vyřezaný!“

„Tak má smůlu!“ Yaggan osobně střelil výrostka mezi oči a jeho mrtvolu nechal ležet, kam padla. Před očima zděšených kadetů.

Šlo to zostra, ale rychle; za půl hodiny bylo vše skončeno a kluzáky se rozjely pryč. Zajatí kadeti se choulili k sobě a báli se, co s nimi jejich noví páni hodlají dělat.

Tak jak to bylo, to nemohlo zůstat; kadeti byli ve vozidlech natlačení a naskládaní téměř na sobě, jako cestující v pracovních autobusech v době špičky. Ani vojáci Koary se neměli kam posadit a jen vyčkávali, až budou dost daleko, aby mohli s něčím začít.

Kadeti mlčeli; už přestali křičet a plakat, zřejmě jim došlo, že nebudou okamžitě zabití jako jejich instruktoři. Někteří si povšimli, že útočníci berou některé zbraně, které najdou; ostatní na místě zničili. Taky jim napadlo, že by mohli zkusit bojovat nebo utéct; byli k tomu cvičeni a i když podmínky se změnily, chtěli příkazy dodržet.

Svítalo; Yaggan zastavil svůj Zodiak na malém návrší, odkud bylo všude dobře vidět, kolem se rozmístily menší kluzáky.

„Všichni ven!“

Chvíli trvalo, než srovnali kadety do dvou dost neuspořádaných řad. Řev a kletby, pokud se ještě ozvaly, Armini potírali, nyní bylo třeba vzbudit u nováčků důvěru.

Yaggan předstoupil a zajatci si ho udiveně prohlíželi. Na místní poměry nebyl nijak veliký, i když svých stopětaosmdesát centimetrů měl. Na těle měl strakatou maskovací kombinézu, která vypadala jako šupiny pravěkého ještěra; to bylo nejnovější vylepšení, které napadlo dvojčata, tvrdé štítky chránící proti střelbě a překrývající se tak, aby se majitel mohl pohybovat. Yaggan to měl jen od krku dolů, někteří další i na hlavě. Jens si vymyslel kostěný hřebínek na způsob leguána. Protože rangeři trávili v uniformách celé dny, byly na vhodných místech škvíry pro hygienické potřeby.

Yaggan měl na krku zlatý osmihrotý kříž s diamanty velmistra; jinak šperky moc nehýřil, pouze v uších nosil náušnice jako dárky od svých žen. Na opasku kromě lejzrovačky těžký dragounský Colt, na levé straně katanu. Nenosil čapku, jen šátek kolem hlavy jako Rambo v americkém filmu; jenže ten kadeti zatím neviděli.

Jens Kirkgarrd měl tvář zakrytou ještěřími šupinami, ale nosil džínovou vestičku vylepšenou velkými lesklými cvočky ve tvaru kříže. Kromě toho měl na bundě tři odznaky Ještěra a dva vojáka země Kam; ty získal od mužů, které přemohl a zabil v souboji. Také Zebra měl odznaky, přišité na klobouku se širokou střechou, na níž se pohupoval huňatý liščí ocas.

Taky tu byla Gwen; asi by nepoznali, že je dívka, kdyby neměla bundu z ještěřích šupin rozepjatou, aby si mohli její pružné prsy aspoň prohlídnout. Kromě osmihrotého kříže měla na krku dýku ve zlatem vykládané pochvě, s perleťovou rukojetí. Ta dýka ležela ve žlábku mezi prsy a vypadala jako hračka či ozdoba, ale ten, kdo už měl tu čest, by řekl něco docela jiného.

Možná kdyby tu byli jenom lidé bílé a hnědé pleti, kadeti by nikdy nepřipustili, že se s nimi dá žít; ale byli tu též modří, třeba Bernard a Inka. I Bernard měl osmihrotý kříž na krku, na čepici odznak ptáka koara a na opasku přezku s černobílým dravcem v zeleném poli.

Díky těm zvláštním uniformám chlapci usoudili, že ať dělají cokoliv, nepochybně tato armáda jsou též Ještěři, dokonce lépe vyzbrojení a vybavení krásnějšími šupinami. Mezi jednotlivými součástmi armády občas vznikaly potyčky, o kterých se sice mluvit nesmělo, ale zprávy samozřejmě pronikaly na veřejnost, dokonce i k mládeži, dokonale uzavřené ve svých střediscích. V poslední době se vůbec proslýchaly lecjaké divné řeči, kterým nebylo radno věřit, ježto se důvěřivý jedinec mohl snadno předčasně dostat na hranici a vydat se do Velikého Štěstí.

Yaggan předstoupil před všechny:

„Jmenuji se Yaggan a jsem velmistrem lóže Koara. To je armáda, která vás zajala a odvedla z vašeho výcvikového tábora. Koara je celoplanetární organizace určená k potření zlovlády Sluhů a likvidaci dalších nepořádků, které jste si nejspíš ještě neuvědomili. Bude s vámi spousta práce a starostí, ale buďte si jisti: stojíte nám za to!

Jenže vy asi nevíte, o co kráčí. Odvedli vás od vašich rodin, aby vás vycvičili na zabijáky. Potom vám nařídí, abyste se sami vykleštili, aby vás už nikdy nenapadlo myslet na jakýkoliv lidský cit a někdo se třeba neslitoval, když vidí ženu či dítě. Pak byste jim sloužili až do chvíle, kdy byste nebyli zapotřebí; tehdy by vás přinutili vstoupit do ohně a zemřít tam, a vy byste to možná považovali za štěstí.

Tak tohle všechno my nechceme. My naopak chceme, abyste nám pomohli udělat pořádek v zemi Kam. Až to uděláme, společně a jednou provždy, půjdete klidně domů, najdete si ženy, budete s nimi žít a vychovávat děti. A to dlouho a šťastně; nic vám v tom nebude bránit, ježto všecky, co zapalují hranice, pověsíme na nejbližším stromě nebo zastřelíme, protože stromů je v týhle zemi sakra málo. Chceme od vás, abyste s tím něco udělali. Země Kam musí být zase zelená a úrodná, jako vždycky byla. Kdo jiný, než vy mladí, by s tím měl něco dělat?“

Kluci stáli, koukali a nechápali nic. Až jeden se odvážil promluvit, což bylo zajisté nebezpečné: „Ale my jsme povinni sloužit své zemi podle nejvznešenější vůle Velkého Ještěra!“

„Hovno!“ odpověděl Yaggan se smíchem.

„Zajali jste nás, pobili jste naše instruktory, ale naše zasvěcení zrušit nemůžete!“

„Hovno!“ řekl Yaggan.

„Jestli nesplníme svoji povinnost, zemřeme!“

„Ale hovno!“

„Je naší povinností zemřít, když se zpronevěříme svému poslání!“

„Hovno!“ Yaggan si, jak zřejmo, vychováním nijak nezadal s populární a všeobecně oblíbenou Johankou.

Gwen dospěla k názoru, že by měla zasáhnout. „Poslechni, kamaráde!“ přistoupila k chlapci, který se odvážil promluvit, „Ty vypadáš, že jsi z těch ostatních nejchytřejší nebo nejodvážnější, tak si popovídáme. Nebo se mě bojíš?“

„Nebojím se ničeho!“

„No vidíš. Tak mi řekni, jak se jmenuješ!“

„Vzdal jsem se svého jména!“

„Taky bezva finta, ale dost nepraktický pro život. Já jsem Gwen; celým jménem Gwendolina Assangi, nejvyšší čarodějka lóže Koara. Ale to ty zatím nechápeš... kolik je ti vůbec let?“

„Vzdal jsem se svého věku!“

„Já bych řekla tak patnáct. Proč jsi šel k Ještěrům?“

„Jsem nejstarší syn svého otce. Otec mi dal tu čest, abych bránil svoji vlast!“

„Bránil, jo? Víš, co je posláním Ještěrů?“

„Plnit vůli Velikého Ještěra!“

„A ta vůle je jaká?“

„Zajistit Štěstí všem lidem.“

„Za nejvyšší štěstí se u vás považuje zemřít na hranici!“

„Ano, to vím.“

„Ty bys klidně poslal lidi zemřít v ohni?“

„Samozřejmě.“

„A ty sám, kdyby ti poručili, bys taky klidně zemřel?“

„Ano, ovšem!“

„Nemáš třeba strach, že by tě to bolelo?“

„Bolest a strach, to je jenom chvíle. Potom se člověk osvobodí a přijme Veliké Štěstí.“

Gwen dvakrát polkla naprázdno. Chlapec se uklidnil a odpovídal jí sebejistě, jak už asi mockrát odpovídal svým instruktorům. Všechny jeho odpovědi byly naprosto správné a vždy mu vynesly pochvalu. Co očekával od Gwen, nebylo jasné, ale prozatím do jeho myšlenkové hradby neudělala sebemenší průlom.

„Kdy jsi měl být zasvěcen?“

„O tom rozhodne můj velitel.“

„Už asi ne; doufám, že jsme mu podřízli kejhák. Ale kdyby to mělo nastat, ty bys to tak klidně udělal?“

„Ano.“

„Ty by sis dokázal uříznout vlastní koule?“

„Ano.“

„Tak to udělej! Hned teď!“

Chlapec zaváhal, zřejmě to nemělo správné náležitosti, ale Gwen mu nedala vydechnout: „Půjčím ti na to svoji dýku!“

Měl na sobě nějaké tričko a kalhoty a byl bos, jak ho vyhnali ze stanu. Jedním hmatem stáhl tričko, rozepjal kalhoty a svlékl. Byl to krásný kluk atletické postavy, oholený po celém těle, jak se sluší na Ještěra. Na tom krásném těle si Gwen všimla několika zarostlých šrámů, zřejmě důsledků výcviku.

„Tak si tu dýku vem!“

Snažil se, aby se dívky nemusel dotknout, což bylo vzhledem k zavěšení dýky dost obtížné. Když zavadil o její prs, ruka se mu zachvěla, přesto ale nůž vytáhl. Levičkou se uchopil za přirození, aby dokázal řez rychle a jistě.

„Počkej! Nikdy tě nenapadlo, že je lepší možnost, jak využít to, co ti příroda dala?“

Gwen mu zadržela ruku, takže nemohl pokračovat a musel jí odpovědět: „Je mojí nejvyšší povinností...“

„Myslíš, že to je vůle Velkého Ještěra?“

„Ano.“

„Proč zařídil, abys byl mužem, když chce, aby ses sám vyřezal?“

„Abych dokázal svou oddanost a oddělil se od zvířat, která jsou nízká a chlupatá...“

„No dobrá, my jsme taky zvířata, chlupatci, jak ty říkáš. Musím ti říct, že nesouhlasíme s takovými hloupostmi, jako je kastrace. Mohl bys ještě chvíli přemýšlet?“

„Proč?“

„Když zůstaneš mužem, budeš moci spát se ženami. Nikdy jsi po tom nezatoužil?“

Chlapec zrozpačitěl. Učili ho mluvit pravdu.

„Odpověz! Nikdy jsi neměl chuť milovat se se ženou?“

„To jsou myšlenky, jimiž nás chce oslabit chlupaté zvíře v nás. Abych se jich zbavil, musím se osvobodit ze zvířecí podstaty!“

„Co když to zvířecí v tobě není tak zlé, jak si myslíš; naopak docela příjemné? Kdybys to neudělal, kdybys zůstal mužem, jako jsou všichni mí kamarádi, mohl bys mít ženu, kterou by sis přál. Mne nebo některou jinou...“

Přemýšlel o tom. Skutečně uvažoval, alespoň se zdálo, že uvažuje. Gwen mu nedala pokoj:

„Podívej se tam na ty dvě dívky! Jsou docela stejné, protože jsou dvojčata, nikdo je od sebe nerozezná. Ale kluci mají metodu, jak poznat, která je která, protože každá to umí jinak; pak se dohadují, která je lepší. Neláká tě to taky vyzkoušet?“

Pořád ještě držel v ruce nůž. Ale ta ruka se chvěla a jistou ránu by už asi nedokázal. Gwen mu přejela dlaní po těle a jemně odstrčila jeho druhou ruku, aby si ho mohla sama dráždit.

„Ještě bys to dokázal?“ zašeptala.

Vtom pustil nůž. A rozplakal se. Plakal jako dítě a zakrýval si při tom obličej.

„Tak vidíš! Za tuhle chvíli slabosti bys podle vašich zákonů měl zemřít. Jenomže naše zákony jsou zákony života; podle nich budeš žít velmi dlouho a budeš šťastný, protože my nezabíjíme nikoho, není-li třeba. A ty jsi mladý a tvůj život je ve tvých rukou. Tak co?“

Nic. Plakal. Ostatní ho pozorovali a netvářili se nijak moc pohrdavě, spíš chápavě. Taky oni, i když byli mnohdy ještě děti, váhali se sami zmrzačit, zvláště když se před nimi otevírala docela jiná cesta.

„Budu ti říkat Lothar,“ řekla Gwen, „Je to lidské jméno... nebo znáš nějaké lepší?“

„Ne.“ vzdychl.

„No tak vidíš. Přeju ti, abys už nikdy nezažil nic takového, jako v této chvíli. Od této chvíle totiž patříš k nám, víš?“

Zvedl k ní oči. Byla v nich oddanost jako v očích toulavého psa, ale Gwen to nevadilo.

„A co vy, kluci?“ zeptala se ostatních, „Je mezi vámi někdo, kdo má chuť se vykleštit? Když jo, tak ať to udělá, moje dýka je mu k disposici. Jestli to neuděláte teď, už budete patřit k nám a budete s námi snášet dobré i zlé!“

Šla podle jejich dvouřadu, ale nikdo další se nepřihlásil. Dívali se a odhadovali, jaký bude asi ten nový život.

„No!“ Yaggan to sledoval a byl Gwen za její psychologický útok vděčný, „Teď by se dalo pokračovat úvodní instruktáží. Nejdříve projdete očistou Živým Ohněm. Předvedem vám, co mají vaši Sluhové umět a co už neumějí, protože jsou kokoti. Ale vy jste stateční a ničeho se nebojíte, tak se jistě nebudete bát ani Ohně, co?“

Předstoupil Claudio; nováčkům se líbil, protože byl blonďatý jako dříve oni. Zapálil Živý oheň tak klidně a vesele, jako by si jen hrál. A zeptal se: „Mám to předvést nebo si troufnete sami?“

Gwen postrčila Lothara, který už byl nahý; byl ve stavu, kdy by udělal cokoliv, včetně dobrovolné smrti. Vstoupil do plamenů a očekával svoji chvíli Velikého Štěstí; překvapilo ho, že mu doopravdy bylo docela fajn. Jenomže potom ho Claudio z Ohně vystrčil a Lothar zjistil, že mu to vůbec nijak neublížilo.

„Bodejť!“ řekl Claudio sebevědomě, „Sluha, který neumí udělat Oheň dávající život, by se měl stydět! Aspoň vidíš, jak jsou ti vaši šéfové naprosto neschopní, až blbí!“

Ta příhoda zaujala další; někteří se dokonce tvářili, že se na to těší a svlékali se velice rychle. Když se nikomu nic nestalo, naopak to ostatním chválili, troufli si všichni.

„No, kluci,“ řekl potom Yaggan, „Teď budeme trochu úřadovat! Všichni musíte projít školením, ale je vás moc, tak to bude na etapy. První etapa bude třicet lidí, kamarád Čingiz si vybere a odveze vás na jeden ostrov, kde dostanete patřičná poučení. Ostatní počkají, zatím je přesuneme do výcvikového tábora. Tam vám kamarád Jens se svými kolegy dá trochu do těla, ale co se dá dělat, zatím jste vojáci a naši chlapi musejí být lepší než každá konkurence. A my to z vás dostaneme, to se spolehněte! Potom se vyměníte, protože tím musíte projít všichni. Potřebujeme lidi vzdělané a chytré, jen takoví jsou své zemi k užitku! A my si půjdeme pro další várku kadetů!“

„Vy chcete unést všechny kluky ze škol Ještěrů?“ ptal se Lothar.

„Ano. A potom taky ze škol Sluhů a z dívčích internátů, protože prý existují podobná zařízení i pro holky. To všechno není správný, tak v tom uděláme pořádek.“

„Ale proč to všechno děláte?“

Yaggan se na něj jenom smutně usmál:

„Abyste zůstali lidmi, chlapče.“

line

 

 Konec třetího dílu.  

 

 

 

Konec

Zpět Obsah

© 1987 Mojmír Kříž

Následuje:

Veliký Ještěr

Skupina

Zeta


01) Pod cizím sluncem

02) Kamenná koruna Argerranu

03) Ztracená země Kam

04) Veliký Ještěr

Titul:  Ztracená země Kam 

Autor: Mojmír Kříž


© 1987 Mojmír Kříž

Skupina: Zeta 3

Nakladatel: Autobus

Žánr: Fantasy

Téma: Ztracená-země-Kam

Next: Veliký Ještěr

(Zeta 4)

Errata:

Připomínky


Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

30.05.2021 11:47


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories

Domů
Statistiky

"Ztracená země Kam" (komentáře)

Téma=Ztracená-země-kam

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!


Komentáře

Žádný komentář tu není.

Začátek