Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Představitelé lovců ze severní části země Kam se rozhodli uspořádat slavnostní zasedání předáků všech kmenů, na které přizvali všechny čarodějky a vlastně celou posádku Karakala, mimo hlídek, které se Asthra rozhodla pro jistotu ponechat na lodi. Karakal byl dobře ukryt ve fjordu tak úzkém, že tam loď museli zatáhnout ručně a skrýt pod převislou skálu i proti pohledu ze vzduchu; na tom trval neústupně jeden místní náčelník, ačkoliv nedokázal vysvětlit, jaké by shora mohlo lodi hrozit nebezpečí. Z jeho pantomimického vystoupení doprovázeného skřeky Asthra vyrozuměla, že snad skutečně věří v aktivní nebezpečí ze strany Velikého Ještěra.

Lidé na pobřeží žili v kožešinových stanech a živili se povětšinou rybolovem. Na moře vyjížděli v kajacích taky z kůže, dost primitivních a nebezpečných; Cvrček prohlásil, že kdyby měl jet v něčem podobném mezi mořské obludy, jež už měli to potěšení poznat, radši by ryby ani do úst nevzal. Co se týkalo mořských ještěrů, jejich znalosti byly pestré a většinou špatné; avšak existovaly psané ságy, které líčily vítězný boj jednotlivých hrdinů s ještěry. Tato literatura překvapila Arminy nejvíc, neboť ty lidi považovali za beznadějné primitivy. Nyní tedy bylo nutno zahájit s nimi rozsáhlejší jednání.

Mnozí z posádky uměli mluvit jazykem Akami natolik, že byli schopni se domluvit, ale místnímu písmu nerozuměli ani za mák. Asthra se zajímala, jaký je obsah legend a bylo jí to vysvětleno zhruba takto:

„Přijde čas bouří – veliké deště – sníh a led – dlouho, moc dlouho! Potom sedíme v naší jeskyni – čteme knihy – malujeme – zpíváme – tancujeme – plodíme děti! To je čas dělat takové věci – dlouho, moc dlouho času!“

Zjistilo se, že za tím účelem mají v jeskyni veliké zásoby sušených ryb a masa i další jídlo, vesměs dost nechutné, ale zajišťující jim přežití do jara. Věděli už dopředu, že na konci období přijde hlad a počítali s tím; ale zajistit si nějaké lepší záruky nebylo v jejich silách a ani Asthra nemohla pomoci.

Když mluvili o malování, předpokládala, že se bude jednat o nějaké skalní malby či něco podobného; ale s překvapením zjistila, že malují rostlinnými barvami na tence vydělané kůže, které svinují a ukládají do jeskyň, kde je suchý vzduch, kde kůže nezetlí. Pochlubili se jí; Asthra s úžasem prohlížela nádherné, neobyčejně půvabné kresby krajiny, zvířat i lidí, zachycené bezmála v impresionistickém stylu. Kdyby se ty obrazy ukázaly na výstavě, mohly rázem získat proslulost pláten Gaugainových.

Na pobřeží se dostavil k uvítání hostí čestný doprovod, sestávající z dvaceti mladíků, šesti dívek a jednoho náčelníka, mohutného svalovce s ryšavými vlasy a vousy, ozbrojeného kromě luku se šípy a kamenné sekery taky plamenometem. Tento přístroj byl zřejmě kořistí od nepřátel; Asthra se neopomněla pochvalně zmínit, načež se svalovec nadšeně rozesmál: „Ne! To je moje zbraň, kterou jsem si přinesl! Byl jsem dříve důstojníkem pohraniční pevnosti!“

Asthra by byla nevěřila; chodil oblečen do kožešin a vypadal úplně divoce. Prozradil jí, že se jmenuje Kondo a pochází z měst na jihu; vůbec se snažil na princeznu zapůsobit svojí mužnou krásou a jinými přednostmi, s jasným cílem.

Což začalo být zřejmé především od chvíle, kdy byl uspořádán první sbratřovací večírek posádky Karakala s ochranným oddílem. Bojovníci s sebou přinesli v tykvích opojný nápoj, který nabízeli, ale také si řádně přihýbali; zakrátko se dostali do stavu podobného nepříčetnosti, v němž se vrhali na dívky a nutili je k lásce, chtěj nechtěj. Většinou chtěj; dívky, které měly zůstat uchráněny, poslala Asthra prozíravě na loď. Těch šest děvčat ve svých bezuzdných vášních nijak nezaostávalo za chlapci a nabízely se arminským mužům tak nadšeně, až nebylo pochybností, že je to nejsprávnější místní zábava. Zdrženlivost zřejmě v té zemi nikoho nikdy nenapadla.

Asthru si pro sebe vyhradil Kondo, hodlal ji získat hned a na místě. Když projevila trochu zdráhání, roznítilo to jeho mužnou odvahu natolik, že by ji byl znásilnil; prozatím se mu ubránila a snažila se vysvětlit, že jako čarodějka s ním spát nemůže, stejně jako Kaiití, která musí zůstat pannou. Kondo sice nepochopil, ale jako všichni primitivové měl k tomu, co nechápal, úctu. Takže se snažil svoje jednání vysvětlit či omluvit, a v projevu asi půlhodinovém řekl zhruba toto:

„Víš, v našem národě existují posvátné kulty Samce a Samice; těm podléhá každý, kdo je toho ještě schopen! Jen starci jsou vyjmuti a je jim uloženo, aby pečovali o moudrost. Ale my Samci máme povinnost plodit nový život, proto musíme hned a okamžitě dostat každou ženu, která se nám ocitne v dosahu! A jestli to je správná Samice, tak nás přijme ochotně a vyjde nám vstříc!“

„Už začínám chápat, proč jsi utekl z jihu!“ řekla Asthra, „Nebo snad Sluhové Velikého Ještěra mají pro tyhle sklony pochopení?“

„Sluhové nejsou Samci, proto jsou zblblí! Pobiju všechny, až je dostanu na dosah své zbraně! Ale ještě předtím tě oplodním a ty budeš mít spoustu dětí, zdravých a silných jako jsem já, nejlepší Samec, který má právo na nejkrásnější Samici – a to jsi ty! Tak už se nebraň!“

Tak se Asthra už nebránila. Objala ho, položila mu ruce na spánky a tiskla citlivá místa na lebce, dokud neusnul. Pak mu šeptala vášnivé výlevy a dráždila ho tak, že se mu celou dlouhou noc zdály nádherné sny o lásce, v nichž splnila všechna jeho přání a touhy, včetně těch docela nesmyslných.

Ráno se Kondo probudil zcela vyčerpaný a naprosto bez dalších tužeb. Koukal vytřeštěně a nebyl schopen srovnat si v hlavě, co se s ním dělo; Asthra ho zkušenými dotyky uklidnila a chovala se, jako by v noci byla jeho milenkou; jenom mu kladla na srdce, aby nikomu nepovídal, že to udělala, protože se to nesmí. Čímž Kondo nabyl dojmu, že pro něj porušila nějaký zákon a tím se cítil ještě důležitější a spokojenější. Pochopitelně se pochlubil pár přátelům a ti to roznesli dál, ale taky se rozhodl držet nad ní ochrannou ruku a kráčet v jejích stopách se psí oddaností.

Jinak spokojenost nebyla zcela všeobecná. Například Sheilla spokojena byla, narazila na mladíka, který ji dokázal uspokojit jako už dlouho nikdo, ale na některé dívky toho bylo moc a kluci jednoznačně přiznávali, že domorodým dívkám nestačili. Což je dost hnětlo, neboť se vesměs jednalo o přeborníky, aspoň doma.

Asthra tedy svolala cosi jako instruktáž.

„Všichni jste zasvěcenci a víte, o co jde! Kdo to nezvládne vlastními schopnostmi, musí použít mojí metody a našim kamarádům zkrátka pomoci jejich vlastními sny. Ten můj si se mnou prožil takový věci, jaký si přál a je docela spokojenej; tak je nechte taky, ať si něco pěknýho vymyslí, a spokojení budem všichni!“

„Jenže to se zas nepobavíme my!“ namítla Sheilla, „Oni jsou jinak docela šikovní...“

„Jo!“ povzdychl si Cvrček, „Jenže ty jejich holky jsou nejspíš zvyklý na říční bagr nebo co! Holky řekněte, jestli jsem špatnej! Ale já ji zkrátka nemohl zvládnout!“

„Právě proto říkám: dokud to půjde, dělejte co umíte! Až to nepůjde, musí nastoupit naše hypnóza. A dávejte si dobrej pozor, ať neuděláte svý vlasti ostudu!“ uzavřela Asthra.

S tím se vydali do hor ve středu země, strmými neschůdnými cestami, kudy jenom místní dokázali najít cestu. Šplhali po těch skalách skoro týden a živili se horskými kozami, které jim lovili jejich průvodci. Přičemž zjistili, že ty kozy jsou víceúčelové: kromě masa se používala kůže na oděvy lovců a z menších lebek s rohy se vyráběly přílby pro náčelníky. Takovou si udělal taky Kondo a byl ochoten ji vyrobit i pro Cvrčka, který si ho získal loveckou obratností. Z menších rohů proto, že veliké rohy starých kozlů by nikdo na hlavě neunesl. Muži vypadali v těch přílbách poněkud jako čerti, což byl u nich ideál mužné krásy a znamení skutečného Samce.

Shromáždění se konalo v horách, v sídelním městě tohoto národa. Kondo používal pro svůj lid i jeho zemi výrazu akamia, takže jim postupně všichni začali říkat Akamiové; nebylo to však jednoznačné, tento název z nějakého důvodu neměli rádi Sluhové. Snad se týkal vlády králů za dávných časů či označoval svobodný lid nepodrobený Velikému Ještěrovi.

Těšili se na jejich město, o kterém Kondo a jiní vyprávěli věci zcela neuvěřitelné. Když se tedy dostali na místo a pyšný Kondo prohlásil, že jsou u cíle, rozhlíželi se a žasli, protože kde nic tu nic; rozhodně žádné lidské sídlo.

Ale ano, bylo tu! Pod převislou skalou se černal vchod do jeskyně a před ním přecházely hlídky s moderními zbraněmi. Kondovi dokonce jakž takž vzdaly čest, což asi byl důsledek jeho důstojnické výchovy.

Okolo hostí se shromáždilo několik set lidí obojího pohlaví, ve třech věkových formách; především tu byli sešlí starci, většinou měli dlouhé rezavé plnovousy a oblečení byli do bílých nočních košil z domácky tkané látky. Ti starci byli třaslaví a svraskalí, plácali nějaké nesmysly a upřímně se radovali, těžko říct z čeho. Jejich stařeny byly o něco lepší tělesné konstituce, do hovoru se nepletly a zůstávaly stranou, aby měly přehled; tam přičinlivě pomlouvaly celé okolí. Asi třikrát tolik co starců bylo dospělých; ti se podobali Kondovi, byli to muži obrovských postav a nádherných svalů, oblečení do kožešin, se zbraněmi. Ti muži mluvili hlučně a sebevědomě, většinou hlouposti. Jejich ženy byly taky veliké, tlusté a očividně matky mnohých dětí. Ideálem krásy byly veliké těžké prsy a široký zadek, aspoň nebylo vidět žádnou, která by tak nevypadala. Žen bylo podstatně víc než mužů, což bylo divné jenom cizincům.

Stejný poměr 1:3 byl mezi muži a mládeží; což byli rozchechtaní výrostkové a puberťačky, kteří vyvolávali největší rozruch. Všichni chodili v jeskyních nazí, natření nějakým olejem, aby se jejich těla vyzývavě leskla, a všelijak zdobení dle vlastní fantazie. Dost dívek bylo těhotných a nebylo divu, protože se neustále snažily přilákat nějakého chlapce; kluci se pak snažili utrhnout dívku, nejlíp hned na místě a přede všemi. Pokud k tomu došlo, ostatní je sledovali chápavými a souhlasnými úsměvy a děti skákaly kolem s nadšeným křikem, který milence nikterak nerušil. Možnost, že se narodí nějaký další příslušník kmene, byla zdrojem nejvyšší radosti celého společenství a milování byl zároveň magický obřad k uctění bohů.

Dětí bylo nepředstavitelné množství, byly všude a každému se pletly. Nijak a ničeho se nebály, k ničemu necítily úctu a každý je zřejmě měl rád a hýčkal je. Jejich nejvyšším zájmem bylo co nejdřív vyrůst do velikosti asi tří metrů, která byla považována za nejkrásnější; nikomu konkrétnímu se to nepodařilo, ale legendy vyprávěly o hrdinech, kteří to dokázali. Věk nerozhodoval, důraz se kladl na velikost. Řada dětí však byla nemocných či poraněných, stejně jako dospělí. Život tady nebyl lehký a mnohé dítě se dospělosti nedožilo.

Asthře to bylo jasné: „Chápu ty jejich kulty Samce a Samice. Asi potřebují mít hodně dětí, aby vůbec přežili!“

„Nemám pocit, že by jich bylo málo!“

„Jistě, vypadá to jako dětská školka; ale všímáš si, že čím starší, tím jich rapidně ubývá? Ani ne tak žen jako mužů; mezi dospívajícími je převaha děvčat a u mládeže už na jednoho kluka vycházejí skoro dvě holky. Pak se to upravuje, zřejmě je ničí ty neustálé porody, ale u dospělých... no, spočti si to!“

„Myslíš, že polovička zemře dřív, než se dožijou dospělosti? To bysme jim měly nějak pomoci!“

„Jistě, jen co se dozvíme, co je hlavní problém. Nemoci, hlad, nepřátelé, těžký život; to je mi jasné. Ale zlepšit jedno bez druhého se nedá, bude zapotřebí celková náprava...“

Kupodivu stejný názor měl nejdůstojnější z košilatých staříků, který pronášel uvítací projev. Asthra zčásti vyrozuměla, že se příchodem cizinců se světlou pletí okamžitě a automaticky vyřeší všechny problémy místních obyvatel, za což stařík předem děkuje. Na stejné téma pak promluvili další a dav je odměnil jásotem.

„I ejhle! Koukám, že s námi počítají jako s univerzální záchranou! A já při tom ani nevím, co jim nejvíc vadí!“

První ze všeho, co si starci přáli, bylo provést očistu Živým Ohněm. Už dobře věděli, že to čarodějky dokáží, tak požádali Asthru, aby to udělala hned, není-li příliš unavena. Asthra byla unavena, ale neváhala. Zapálila Oheň před vchodem do jeskyně a předvedla na Sheille a Cvrčkovi jeho neškodnost. Potom už staří bez bázně vstupovali do plamenů. Shořely jim jejich kozlí bradky rezavé barvy a stejně rezavé vlasy, pokud nějaké zbývaly, ale to vyvolalo u davu jásot a dobrou náladu. Hned vzápětí se do Ohně hrnuly děti, které nemohly o žádnou legraci přijít; moc se smály, když některému ohořely vlasy a špína po těle. Z výkřiků vyrozuměla Asthra, že především ztráta letitého nánosu špíny se jim zdá zvláštní, neboť měli utkvělou představu, že jen špína chrání jejich tělo proti nemocem. Dospělí se chovali důstojněji, nejdřív nechali vyřádit všechnu mládež a teprve potom přijali dobrodiní očistné koupele.

Tento zásah změnil celý národ na tlupu holohlavců; Akamiům však podobné psychologické problémy nedělaly žádné starosti. Naopak je Oheň rozvášnil a měli chuť oslavovat, ať už cokoliv. Taky museli uvítat hosty dobrou zábavou; tak se začalo zpívat a hrát na všelijaké hudební nástroje, i mládež zahájila svoje hry. Hry byly na jedno jediné téma: sex. I hosté byli zváni k účasti, přesně řečeno zataženi do hry s obvyklou nemožností volby. Asthra a Kaiití zůstaly stranou jen díky tomu, že je doprovázeli starci, s nimiž navázaly řeč. Ostatní se ovšem zapojili ochotně a rádi; ihned se vytvořily dvojice, které poodešly na nejbližší vhodné místo a tam se spojily. Staří je hlasitě chválili a pronášeli případné poznámky, děti lítaly kolem a aspoň si na lásku hrály, když už ji nebyly schopné provozovat.

„To není nic divného, docela je chápu,“ vyprávěla Asthra Kaiití, „Podobně to u nás vypadalo po příchodu našich předků do Arminu. Tehdy náš pradědeček kardinál a císař Charry vyhlásili, že je zapotřebí co nejrychleji získat dostatečný počet obyvatel, proto vydali heslo: Žena, která nerodí děti, je zbytečná a nemá ráda svoji vlast. Pochopitelně všechny tu výzvu rády vzaly za svou... Přední šlechtici říše předhazovali své dospívající dcery davům a pořádali hry, jejichž vítěz je na místě získal...“

„Ani teď to není o nic lepší!“ řekla Kaiití, která už měla zkušenosti se zábavami na lodích.

„Už to dávno není, co bývalo! Dneska má každý představu, kolik dětí chce mít a za jakých okolností, náhoda nepřichází v úvahu. Tehdy se považovalo za vrcholně neslušné se nějak chránit...“

Přišel k nim Kondo, aby se pochlubil svými ženami. Měl tři, dvě vlastní a třetí po nějakém kamarádovi, který zahynul za ne dosti jasných okolností. Navrhoval, že by se Asthra mohla stát jeho čtvrtou ženou, protože on, vzorový Samec, dokáže i čtyři Samice řádně uspokojit. Což bylo vidět, protože dvě byly těhotné a třetí měla kojence u prsu.

„Jenom mu kývni!“ šklebila se Kaiití, „Takový štěstí může potkat i tebe, podívej, jak ho všechny ty ženy mají rády!“

Všechny tři ženy byly veliké a tlusté, což bylo znamením, že se o ně muž dokáže řádně postarat. Kondo byl proslulý lovec a patřilo mu veliké stádo dobytka, takže jeho rod nikdy nebude trpět nedostatkem.

Ale přece jen tu byl někdo, kdo Konda dokázal zarazit a odkázat do patřičných mezí; staříci v košilích se do něj pustili a nadávali mu, že nemá rušit čarodějku, načež se uraženě stáhl do pozadí. Neboť staříci se rozhodli provést dámy svou jeskyní.

Nejprve procházeli dlouhým složitým labyrintem jeskyní menších, kde byly obytné místnosti, oddělené kožešinami. Bydlelo se těsně soused vedle souseda a soukromí tu bylo dost málo, přesto však jednotlivé rodiny byly alespoň teritoriálně odděleny. Všude byla značná zima a rodiny spaly na kupě, zahřívajíce se navzájem; ale podle výkladu v zimě, kdy napadne sníh, je v jeskyních tepleji než venku, což je příjemné.

Z obytných chodeb sestoupili do velkého podzemního sálu; už se naštěstí trochu rozkoukali, takže v mihotavém světle pochodní mohli celou prostoru řádně obhlédnout. Se stropu visely krápníky, které se jinde staly dávno obětí dětských her. V této jeskyni zasedala rada starších za účasti celého kmene a mělo se zde konat i zasedání na počest hostí.

Z jeskyně vedla chodba, v níž byla obydlí starců. Stařík, který je provázel, pozval obě dívky do svého oddělení; žil tam se svojí stejně starou babičkou, která o něj pečovala. Byla to malá díra zařízená velmi prostě: na jedné straně kupa kožešin, v níž oba spali, na druhé pár hrnců a nádob a jakási velmi hrubá truhla, jejíž víko tvořilo čtecí pultík jako ve středověkých klášterech. Na pultíku ležela kniha a stařík nabídl Asthře, aby tu starodávnou vzácnost vzala do ruky.

Asthra očekávala nějakou ručně psanou kroniku, obsahující hlubokou moudrost; ale zarazilo ji, že kniha vypadá velmi lidsky a není zdobena řezbami, kovovými ornamenty na vazbě, drahokamy a podobnou skvostnou výzdobou. Taky nebyla ručně psaná, nýbrž tištěná; dokonce v ní byly nějaké ilustrace.

„Propána Kaiití, podívej se!“

Ilustrace byly velmi staré a zašlé. Jedna představovala nějaké lidi při rozmluvě v dost pěkně zařízeném bytě; v popředí seděli v křeslech muž a žena, zřejmě v nejdůvěrnějším rozpoložení mysli. Bytové zařízení a oblečení lidí se zdálo samozřejmě divné, ale rozhodně to nebyla kultura primitivů. Asthra listovala dál; na dalším obrázku stál nějaký muž u létajícího stroje, jakési kombinace letadla a vrtulníku, a rozmlouval s mechanikem. To letadlo nebyl pokusný stroj, ale na první pohled tovární výrobek; v pozadí stálo několik podobných. Na třetím byli muž a žena v posteli v situaci zcela jasné. Čtvrtý a poslední obrázek potom znázorňoval ten létající stroj, jak hoří ve vzduchu a pilot se zachraňuje pomocí křídla, které drží v roztažených rukou.

„Můžeš mi říct, o čem je ta kniha?“ zeptala se Asthra staříka, který s potěšením sledoval jejich naprosto zřetelný úžas.

„O lásce!“ řekl pyšně a spokojeně.

„No jistě, ale o čem ještě?“

„O mnoha dávných zapomenutých věcech!“ Pak několik těch věcí jmenoval, jenomže dívky z toho nic nerozuměly.

„Ten člověk létá ve vzduchu jako pták?“ ukázaly na ilustraci.

„Ne jako pták! Jako člověk! Oni stavěli ty létací stroje!“

„Kdo je stavěl? Kde jsou ti lidé?“

„Pryč! Mrtví! Zkáza je sežrala!“

„Ve vašem světě existovali lidé, kteří stavěli létací stroje? Dokonce jich bylo mnoho?“

„Ano!“

„Potom je museli vyrábět v továrnách!“

Chvíli si ujasňovali, co je továrna, ale stařík chápal velmi dobře. „Ukážu ti knihu, kde se píše, jak stavěli továrnu!“

Tu knihu měl jiný stařec, ale neměla žádné ilustrace, kromě rytiny na deskách: dva lidé se objímali na pozadí nějakých průmyslových hal neurčitého smyslu. Starý ochotně vylíčil stručný obsah: dívka přijde pracovat na stavbu, zamiluje se do inženýra, který výstavbu vede a pak ho získá, protože i jemu se líbí. V podstatě se jednalo o velice banální příběhy, které se mohly odehrát kdykoliv a kdekoliv; i v Arminu byly námětem spousty knížek nevalné úrovně. Shodou okolností se tyto bláboly staly pokladem kultury lidí, kteří přežili zánik civilizace.

Když staříci viděli, jak Asthra obdivuje jejich knížky, ihned jí začali snášet všechno možné čtivo. Některým knihám chyběly listy nebo celé části, které sežraly myši či se už rozpadly na prach; byly tu povídky, všelijaké romány nejspíš z historie a též jedna sci-fi, v níž lidé letěli v mezihvězdné lodi a setkali se se svými bratry na vzdálené planetě. To Asthře připadalo zvlášť komické i dojemné. Taky bohatě ilustrovaná knížka pohádek, kde se hrdinové běžně setkávali se zvířátky a všelijakými potvorami, i cestopis s vyobrazeními ostrovů, na nichž expedice pobývala.

„Ty knihy jsou skutečné poklady!“ řekla Asthra dojatě, „Přijde den, kdy budou vystaveny v museu, jejich opisy se budou tisknout v nových továrnách a každý je bude znát. Stejně jako naše knihy, které přeložíme do řeči akami...“

„Byly takové časy!“ vzdychl stařík, „Vypráví se o tom ve starých, ručně psaných kronikách...“

„Ty taky máte?“

Zavedli ji do dalšího sálu. Tam byly regály a v nich řada knih, ručně psaných a zachovalejších, napsaných zřejmě po Zkáze. Bylo to veliké a úctyhodné dílo; lidé, kteří si něco pamatovali, je sepisovali pro svoje potomky. Namátkou jí ukázali anatomický atlas: učebnici pro lékaře, sepsanou dle paměti nějakým skutečným doktorem, za jehož časů byly běžné sanitky, injekce, operační sály a transplantace různých orgánů; který stál najednou před pacienty bez léků a s loveckým nožem namísto účelně vytvořeného skalpelu. Ale věřil, že přijde opět čas sanitek a resuscitačního zařízení; pro tu dobu konal svoji práci...

„Jak se to mohlo stát? Jak mohli lidé dopustit zánik kultury?“

„Nevím. Nikdo neví!“

„Co vlastně byla Zkáza?“

„Nevím! Nikdo se nikdy nedozvěděl...“

„A lidé, kteří přežili?“

„Přežili proto, že byli zrovna tady! Chytali tu ryby nebo byli na... dovolené! Potom se už neměli kam vrátit...“

Asthra nenaléhala. Dokázala si představit chvíli, kdy přišla Zkáza a z lékařů, techniků, zedníků, inženýrů a řidičů zametacích strojů udělala náhle ubožáky, sbírající semena a lovící lukem a šípy zachráněnou zvěř. Nějakou dobu ještě věděli, kdo z nich byl švec a kdo psychiatr; ale jejich dětem už to bylo jedno, byly dětmi lovců a nebylo důležité stavět domy a skládat symfonie, ale jíst. Cokoliv a jakkoliv, jen ukojit hlad, který je ničil.

A přesto tito lidé, vyvrženci své společnosti, trosečníci, ubožáci, dokázali udržet obecnou schopnost zachování kultury. Tyto knihy byly důkazem; i fakt, že ještě uměli číst. Ti hladoví, špinaví lovci vyprávěli svým divokým dětem, že přijde čas, kdy opět budou žít jako lidé; a oni si to pamatovali. Po kolik set nebo snad tisíc let?

Ani to nebylo ještě všechno; na tuto dohasínající kulturu, zmítající se v křečích, se vrhli supové, zadupávající i poslední plamínky života. Sluhové, pološílení kleštěnci ničící vše, co připomínalo staré časy. Pálili knihy, upalovali každého, kdo měl trochu schopnost myšlení a znásilňovali lidský život do podoby touhy po smrti. Proč to dělali, co bylo prvotním impulsem? Strach, jistě. Ale strach z čeho?

A ti hladoví, divocí lidé bojovali! Bránili se proti vojákům Sluhů a zachraňovali navíc ještě další lidi, kteří utíkali přes pouště do hor, aby se k nim připojili. Jiskřičky života a lidství existují a je povinností Asthry, Kaiití a ostatních, aby je chránili. Život je posvátný a nikdo nemá právo jej ničit – tak praví arminský zákon.

Asthra to řekla nahlas. Staříci se potěšili a ten, který je provázel, řekl: „I my jsme připraveni! Však uvidíš!“

Pokračovali do další jeskyně; tam viděly velikou kupu kožešin a všelijakých pouzder, zřejmě získaných od nepřítele. Stařík namátkou rozbalil pár balíků napuštěných olejem a pyšně předváděl nejrůznější zbraně: některé jakž takž pochopitelné, možná i použitelné, ale nad dalšími Asthře vstával ježek na hlavě a nechápala, nač by měly být.

„Je čas!“ volal stařík, „Brzo přijdou deště a step se zazelená! V té době je možné se dostat na nepřátelské území, dobře jsme to promysleli! Sama uvidíš, kolik statečných bojovníků vyrazí na nepřítele a zabere jeho území až po města! Osvobodíme lidi a půjdeme dál, až do Kam, našeho hlavního sídla! Opět uvidíme lidská města a dobudeme je!“

„Myslíš, že na to máme dost síly?“

„Budete přece s námi, ne? Máme vaše zbraně, vaši odvahu i moc! Ani my jsme nezapomněli, jak se drží meč!“

Asthra si jenom povzdychla. „Máme i další prostředky, o kterých nevíš; není tu jen naše loď, ale tři další, každá vyzbrojená a obsazená statečnými bojovníky. Jenže k tomu by bylo třeba se s nimi spojit, a to dokážu jen částečně...“

Stařík se tomu ovšem jenom smál. „Proč je nepřivoláš?“

„Protože se k nim nedostanu, to je jasné! Oni jsou odtud velmi daleko a já ani nevím, co dělají! Moje vysílačka je slabá na podobnou dálku a zajít se tam nedá...“

„Což vyslat běžce?“

„Ne. Tam by se nedostal.“

„Tak co zaletět?“

„Zaletět? Čím?“

„Až bude foukat ostrý vítr ze severu, vzlétne balón z lehké kůže a zanese tvého posla, kam je třeba! Umíme balóny řídit; dáme ti nejlepšího z našich letců, aby tvoji zprávu donesl!“

Asthra nebyla nadšena – spíš váhala. „Ještě se poradíme...“

„Ano, ovšem! Bude veliká rada, všichni náčelníci si k tomu řeknou svoje! My doufáme, že i ty nám poradíš a pomůžeš; potom se domluvíš s těmi svými přáteli a konečně přivoláš Mocné...“

Vzápětí se stařík zarazil, otřásl se a spiklenecky vycenil prořídlé a vyžrané zuby.

„Co jsi to řekl?“ uvědomila si Asthra.

„Promiň... nechtěl jsem se o nich zmiňovat! Vím, že to nemají rádi... ale my tolik čekáme! Tak dlouho už čekáme...“

„Mocní – koho tím myslíš? Snad bohy?“

„Co já vím, jak jim chceš říkat? Ti, kteří vládli! Ovládali Živý Oheň, sestupovali k nám z hvězd a opět odcházeli. Vládli nám podle své vůle a nevysvětlovali svá rozhodnutí; ale neubližovali tomu, kdo na sebe svou nerozvážností nepřivolal jejich hněv!“

Asthra mu pozvolna přestávala rozumět; většinou si domýšlela, co jeho slova znamenají. Chápala pouze to, že si návrat Mocných velice přeje a věří, že ona je dokáže přivolat.

„Pověz mi: proč Mocní nezabránili Zkáze? Mohli to udělat?“

„Mocní mohou všechno...“

„Proč to tedy neudělali? Rozhněvali se snad?“

Stařík sklopil váhavě hlavu.

„Na koho? Proč? Za co? Kdo s nimi měl jednat? Sluhové?“

Asthřiných otázek bylo mnoho a každá účinkovala na starce, jako by jej zasáhl další kámen. Přímo se pod těmi dotazy hroutil.

„Mezi vámi a Mocnými bylo společenství,“ pokračovala nelítostně čarodějka, „Kdo je porušil? Oni – nebo vy?“

„Lidé... začali být příliš... pyšní! Nedodržovali Zákon!“ špitl nejistě a ani se neodvažoval zvednout oči.

„Za to přišla Zkáza? Jako trest?“

Neřekl nic, jen se ještě o kousek zmenšil.

„Kdo to říká? Sluhové? Proto trestají sebe i celý národ?“

Něco zahuhlal, nerozuměla mu.

„A je to vůbec pravda? Není příčina někde jinde?“

„Nevím! Ty už přece všechno víš sama – tak co se ptáš?“

„Ptám se, protože nevím. Vím jenom, že Zkáza přišla a lidstvo to málem nepřežilo. Mocní žijí a vrátí se – avšak je zapotřebí znovu obnovit Zákon. Rozumíš?“

Zřejmě rozuměl; pozvolna se začal napřimovat.

„Udělali jste dobře,“ řekla Asthra autoritativně, „Počínali jste si správně, i když v tom byly určitě nějaké drobné chybičky. Tím se teď zabývat nebudeme – naším úkolem je obnovit dřívější stav světa, aby se Mocní měli kam vrátit!“

„Ano!“ řekl nadšeně, „Ano... můžu to říct lidem?“

„Musíš jim to říct. Řekni jim, že nadešel čas vrátit se a žádat vládu nad světem, která vám byla odňata. Řekni, že ten, kdo ji drží neoprávněně, bude zatracen a zničen; včetně Sluhů! Očistný Oheň projde celou zemí a vy se vrátíte zpět do vašich sídel; jako jejich oprávnění dědicové! A Mocní půjdou s vámi!“

Už se přestal bát; naopak, v jeho stařičké tváři se objevila nesmírná radost. Sotva mu dovolila, rozběhl se k ostatním, křičel a zpíval radostí.

„Dokážeš to?“ otázala se Kaiití.

A Asthra odpověděla: „Zvítězím, nebo zemřu.“

Errata:

30.05.2021 11:47