Stará Johanka
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Rogerův Orel dorazil po bitvě, a velice ho to mrzelo. Když zjistil situaci, rozhodl se chovat velice opatrně; tím spíš, že Enkra se na něj rozeřval docela bez příčiny: „Jestli mi řekneš, jak jsem mohl dopustit, aby nám pobili tolik lidí, včetně Sonnyho a Lena, tak ti dám hned do držky!“
Roger místo toho řekl: „Na ostrově jsem nechal silnou posádku. Jestli se pokusí o útok, naši je zlikvidujou. Doporučoval bych tam přesunout všechny, kdo tu přežili, snad kromě vojenského kontingentu.“
Jeho střízlivý věcný tón Enkru vzpamatoval.
„Kdo tam velí?“
„Kid Mňoukačka.“
„Kid není zrovna velký bojovník! Bylo správné dát mu šanci?“
„Kid není rváč, ale má bystrou palici. A Allana Stafforda... já vím, Allan je cizí, Američan. Ale jsme na jedné lodi!“
„Souhlasím, lepšího nemáme. Dobrý, Rogere, díky za to. Možná budeme potřebovat každýho...“
„Očekáváš další útok?“
„Nevím. Podle mýho rozumu by teď měli chvíli zažívat ten šok, co jsme jim způsobili. Ale u nich nikdy nevíš...“
„Koukal jsem, co jste provedli s pobřežím...“
„Jo, jinak to nešlo. Taky jsme chytli jednoho důstojníka. Zatím spí, úplně ho to sebralo a není s ním žádná řeč. Zkusil bys ho vyslechnout? Mně se dělá zle, když se na něj jenom podívám!“
„Zkusit to můžu. Co je zač?“
Enkra nařídil, aby Sheltie přivedl zajatce. Přišli na to i Jackie, Kurt, Gondri, Sebastiano i Claudio.
Kang se vzpamatoval natolik, že byl schopen logicky odpovídat. Věděl, že je zajatcem, taky měl chuť zkusit se rvát se Sheltiem, který měl jen jednu ruku, ale radši si to rozmyslel. Byl beze zbraní a cizinců bylo víc. Vstoupil a překvapilo ho, že ho Roger vyzval, aby se posadil. Nebylo to zvykem.
„Jak se jmenuješ?“
„Kang.“
„Jakou máš hodnost?“
„Jsem důstojník.“
„V naší armádě je zvykem, že každý důstojník má různou hodnost podle toho, jakou zastává služební funkci. Čemu jsi ty velel?“
Nastala kratší diskuse, během níž Roger přesvědčil Kanga, že je plukovník. Ostatní chápali jeho důvody; chtěl zajatce uklidnit a přesvědčit o dobrých úmyslech, tak s ním hovořil velice vlídně o věcech zcela podružných. Kang odpovídal ochotně, klidně, bez zaujetí. Všichni chápali, že počítá se smrtí a ta myšlenka ho vůbec neleká. Roger ho požádal, aby vysvětlil svoje osobní poměry a on ochotně mluvil.
„Kde je podle tebe generál Džabbuš teď?“
„Pokud přežil, jistě se vrátil do štábu. Má povinnost oznámit výsledek bitvy...“
„Jak budou ten výsledek hodnotit Sluhové?“
„Zřejmě odsoudí Džabbuše k smrti.“
„To tam přesto půjde?“
„Jakou jinou má možnost?“
„Ovšem,“ řekl Roger, „Jinou možnost nemá... a co bude s námi? Pokud vím, mluvil jsi o prostoru města jako o uzavřeném. Ještě to trvá?“
„Ano, samozřejmě.“
„Jak je uzavřen? Vojskem?“
„Generál Džabbuš ponechal část vojska jako stráže kolem celého tohoto prostoru. Ještě tam jsou.“
„Kolik jich je?“
„To nevím. Jsou to jenom hlídky...“
„Počítám, že bychom je mohli zlikvidovat bez problémů a prorazit, ne?“
„Vašimi zbraněmi ano.“
„Kdo velí těm hlídkám?“
„To nevím.“
„Copak neznáš ostatní důstojníky?“
„Nevím, komu to poručil Džabbuš.“
Roger začal diskutovat, zda by Kang mohl dávat někomu z vojáků rozkazy. Vypadalo to, že nejspíš ne, aspoň jako zajatec. Diskuse byla neobyčejně obtížná, protože Kang sice nebyl naprostý idiot, ale moc bystrosti nepobral a jak se ocitl mimo obvyklý stereotyp uvažování, bylo to s ním nemožné.
„Potřebujeme od tebe něco,“ vysvětloval mu trpělivě Roger, „Potřebovali bychom, aby někdo dojel do vašeho hlavního města a vysvětlil tam naše stanovisko!“
„Ano.“
„Co ano? Ty bys byl ochoten to udělat?“
„Ano, ovšem.“
„Počkej! My potřebujeme, abys došel to té vaší Nejvyšší rady a vyřídil tam poselství, které ti dáme. Dostaneš ho písemně, takže to nebude pro tebe žádný problém!“
„Ano, udělám to.“
„Nebude to pro tebe nebezpečné?“
Kang se tvářil jako tele. Tak hloupě, že Rogera by podobný výraz na tváři jeho důstojníka rozčílil až k infarktu.
„Ano. jistě mne popraví.“
„A přesto to uděláš?“
„Je to přece rozkaz.“
„I rozkaz se dá odmítnout, pokud jeho vyplnění je příliš nebezpečné. A jsou další možnosti, jak sice splnění slíbit, ale pak se tomu vyhnout...“
„Když udělám, co mi nařizuješ, zabijí mě. Když to neudělám, zabijete mě vy. A možná mě zabijete, i když to neudělám. Není jiná možnost než splnit příkaz, ať už je jakýkoliv.“
„A co takhle se ztratit? Slíbit všechno a jakmile budeš volný, utéci a už se neukázat? Tím by se vyřešilo všechno...“
„To... nevím! To přece není možné!“
„To je řešení, na které by u nás přišel i desetiletý kluk. Dost se divím, že by tobě taková možnost nenapadla!“
„Na světě není místo, kam by se ukryl ten, kdo nesplní rozkaz!“
Roger se zatvářil, jako by spolkl mouchu. Pak se zeptal poněkud méně ironicky: „Přemýšlej se mnou, prosím tě! Je možné poslat k vašim nadřízeným nějakého vyjednavače, kterého by nepopravili hned, jak vyřídí náš vzkaz?“
„Nevím. Těžko.“
„Tím chceš říct, že popraví každého, kdo by jim chtěl přinést špatnou zprávu?“
„Ne. Popraví každého, kdo se s vámi setkal.“
„Proč?“
„Protože se s vámi setkal.“
Tak, jak to Kang řekl, to bylo naprosto logické a jasné; Roger se divil, že na tak očividný důvod nepřišel. „Co bys nám poradil ty, abychom vyřešili podobný problém, který nelze řešit?“
Kang odpověděl opět jasně a bez váhání: „Když člověk neví, co by měl udělat, je nejlepší zapálit pod sebou hranici.“
V té chvíli se dovolil Claudio, aby směl něco říct. Roger s tím pokynem hlavy souhlasil.
„Můj bráška Sebastiano jednou vyjednával s nějakým náčelníkem ostrova blízko Filipín. Ten ostrov je prdel světa a z vymožeností civilizace tam nejdřív dorazily pušky a chlast, jinak nic. Pán toho ostrova byl přinucen vyjednávat, ale vůbec se mu nechtělo, kroutil se všelijak. To jednání se vedlo na naší lodi v takovým průlivu, kde všude kolem byli jejich lidi, s kulometama a vším možným. A moře kolem plný žraloků, protože ty čekají, co spadne s paluby, aby to sežrali. Žralok je veliká dravá ryba, strašně nebezpečná, domorodci se jí hrozně bojí. Takže se jich brácha zeptal, co má dělat, když oni nechtějí přistoupit na žádnou dohodu; a ten jejich náčelník povídá: Nejlíp uděláš, když půjdeš dát žralokovi pusu na čumák!“
Armini mlčeli. Sebastiano si rozpačitě podrbal hlavu, vlivem koupání v Ohni holou jako vajíčko. A divně se šklebil.
„Tehdá Sebastiano pokrčil rameny, bleskově se na palubě naší lodi svlíkl a skočil do vody. Nechal si akorát potápěčskej nůž. Jak se u něj objevil první žralok, bráška mu rozpáral břicho nožem; a jak dodělával, chytil tu jeho hlavu a dal mu pusu na čumák. A než se sjely ty ostatní potvory, doplaval zas k lodi, vylezl nahoru a povídá náčelníkovi: A co dál?“
Kang se tvářil dost nejistě a zdálo se, že si to představuje.
„Ten náčelník potom uzavřel dohodu.“ dodal Claudio a sedl si.
Chvíli bylo ticho. Pak Kang promluvil: „To zvíře žralok je jistě zlý. Ale lidi ještě horší. Mořský zvíře někdy člověka nechá odejít...“
„Kangu,“ řekl Enkra, „Ty i tvoji lidé jste u nás volní. Můžete žít, můžete pracovat a učit se, můžete i odejít. Dokud nevezmete do ruky zbraň, zaručuji vám život. Rozumíš mi?“
Rozuměl? Nerozuměl? Mlčel.
„Tak jo,“ řekl Roger, „Nepošlu tě se žádným vzkazem. Naopak, půjdeš na ostrov a budeš se učit. Už zemřelo dost lidí...“
Ani tohle Kang nepochopil. Mlčel a zíral.
„Rozhodl jsem se,“ řekl Enkra tvrdě, „Pojedeme vyjednávat s Kornodem sami. Dojdeme si za ním do jeho vlastního paláce a donutíme ho, aby přijal naše podmínky. Zkrátka donutíme!“
„Pošlou proti nám vojsko!“ namítl Jackie.
„Jejich smůla!“
„Ale měli bychom jim dát šanci!“
„Ještě nějakou šanci? Dostali jich málo? Jistě jim dáme možnost; ale u ďábla, takové šance se nedostávají pořád! A oni jich nechtějí využít! Ty sám to pochopíš, Kangu, až dostaneš vzdělání! Kolik pobili vašich lidí, jen co jsme je s potížemi něco naučili; lidi, kteří chtěli jenom bránit svoje město! Copak to všechno je ještě málo?“
Kang mlčel. Dlouho to trvalo, než zvedl hlavu a zeptal se tiše a smutně: „Proč jste přišli do naší země?“
Enkra mu odpovědět nedokázal. Roger začal něco vysvětlovat, ale kupodivu dost nesmyslně a páté přes deváté. Jen Jackie dokázal říct jasně: „Přišli jsme, aby už lidé neumírali v ohni.“
Kang řekl pomalu a mírně: „Každý přece musí zemřít!“
„Ale když o tom rozhodne přírodní zákon, jeho stáří a nemoc, ne nějaký plešatý ohava! Copak vůbec nechceš zůstat naživu? Copak skutečně máš chuť umřít jen pro hloupost Sluhů?“
„Sluhové plní vůli Velikého Ještěra.“
„Hovno!“ zařval Roger vzteky bez sebe.
Kang se trochu lekl, z Rogera šel strach. Někteří kamarádi měli pocit, že to tak trochu hraje, ale pokračoval:
„O Velikém Ještěrovi se bavit nebudeme, to je blbá pohádka a já ti pustím na videu, jak princ Bajaja toho ještěra rozsekal na mraky, až bude čas! Teď chci říct, že existuje taková duševní nemoc, říká se jí sadismus. Projevuje se touhou zabíjet a mučit druhé a většinou jí propadají lidé, kteří jsou sami nějak poškození. Vaši Sluhové jsou sadisté až na půdu a moc se jim líbí, když se někdo škvaří v plamenech; čím hroznější umírání, tím se jim líbí víc! Proto k tomu tak rádi vybírají ženy a děti a vytvořili si rituál, ve kterém oběti samy žádají, aby byly upáleny. To všecko proto, že těm pitomcům kdysi v mládí uřízli pytlík; ti mrzáci už nemají jinou zábavu než týrat druhé! A ještě si k tomu vychovávají dorost, aby náhodou nevychcípali! Ale ty snad máš čuráka v pořádku, proto teďka půjdeš a opícháš tady Tanyu, to je moc krásná a šikovná holka z naší posádky, osobně prověřená každým, jak jsme tady. A pak, až přijdeš na rozumnější myšlenky, se o tom všem budeme bavit dál, souhlas?“
Kang nebyl na podobné výbuchy vzteku zvyklý a příkaz, který obdržel, jej dorazil. Začal něco blekotat, ale nedokončil.
„Opovaž se něco říct nebo nesplnit příkaz, a já ti vrazím rozžhavený železo studeným koncem do prdele!“ zařval Roger.
V té chvíli se rozlétly dveře. Vpadl šavlozubý tygr Wagarra a v patách za ním lišák Semmi. „Hlídky hlásí, že na břehu se bojuje!“
„Kdo s kým?“
„Nevím. Střelba a výbuchy na linii...“
„Poplach! Okamžitě...“
Armini se rozběhli po lodi. Na Kanga rázem zapomněli, staral se o něj jenom Sheltie, který ho odvedl do jeho cely. Ostatní zatím naskákali do vozidel, která byla k disposici; Enkra vzlétl na gravitačním děle, hned za ním vyjel Kurtův Zodiak II.
Kluzáky přelétly břeh, zrcadlově hladký povrch vyhlazený dělem jim nevadil. Město objely trochu stranou a hnaly se do stepi, zviřujíce oblaka prachu. V dálce před sebou spatřili pozorovatelé stoupající oblak kouře.
„Jestli bojují, tak jedině s někým, kdo je jejich nepřítel!“ křičel Kurt do vysílačky, „A jejich nepřítel je náš přítel!“
Záhy spatřili stroje, vysoké a zřejmě bojové, podobné těm z noční bitvy. Zatím byly mimo dostřel plamenometů, avšak lejzrové pušky by je zasáhnout mohly. Blížily se ve formaci a za nimi hořely další.
Enkra se snesl níž a spatřil na věži prvního z nich osmihrotý kříž řádu Templářů, nakreslený bílou barvou.
„Ať je to kdo chce, je náš!“
Přibrzdili a rozjeli se do širokého vějíře; cizích strojů bylo šest a byly to nejtěžší typy vojenských vznášedel, skoro tak velké a mocné jako Zodiak. V podobném jezdil generál Džabbuš; zřejmě byly považovány za lidskými prostředky nezničitelné.
Kurt měl na věži Zodiaku namalovaného koníčka, vzpínajícího se na zadních, tedy zvíře v zemi Kam neznámé. Na další stroj se Allison pokusila nakreslit tygra, ale moc se jí nepovedl, byla to spíš chcíplá kočka; na ostatní zatím nezbyl čas. Ale koníček dal jasně najevo, kdo to přichází, tak cizí vznášedla přibrzdila a nakonec zastavila. Nikdo je nepronásledoval, o tom se ujistil Enkra, který udělal široký kruh a neviděl nic podezřelého.
Jak se usazoval prach, všímali si, že těch šest strojů prošlo bojem. Na pancířích byly stopy po srážkách, nějakých střelách a ohni plamenometů; cesta byla dlouhá a nelehká.
Z předního vznášedla někdo vystoupil. Nesl si přes rameno zbraň, dost zvláštní, ale tak, jak se nosí při setkání s přáteli. A kráčel pískem přímo proti Zodiaku.
Enkra přistál vedle Kurtova stroje a sesedl. Jak se příchozí blížil, prohlížel si ho. Byla to žena; a co víc stará žena, tak stará, jakou v zemi Kam dosud neviděli. Zdejší poměry moc nepřály ctihodnému stáří. Měla tvář barvy starého dřeva, svraštělou a ošlehanou; vlasy kupodivu ne zrzavé, ale šedivé a spletené do dvou copů. Oproti obvyklému vzrůstu žen pozoruhodně maličká; ženy měří tak dva metry dvacet, tahle měla sotva sto devadesát. Oblečená byla do jakési kombinézy rozepjaté u krku, a především zvláštních těžkých bot, jaké tady nikdo nenosil. Připomínaly vojenské kanady, dokonce i traktorovým vzorkem.
Došli k sobě na dva metry; Enkra měřil jen o málo míň než ona, takže si mohli hledět přímo do tváře. Ta žena měla hnědé oči.
„Mluvíš po našem?“ zeptala se.
„Ano, myslím že dobře.“
„Ukaž mi znamení, zda jste skutečně ti, kteří mají přijít!“
Enkra sice neměl dojem, že by on měl dokazovat co je zač, ale ukázal jí svoje tetování. Především komthurský kříž, vytetovaný se vší parádou na prsou uprostřed hrudní kosti.
„Ano, v pořádku. Jsem Oina, dcera Denise Baarfelta.“
Enkra jen vydechl překvapením. Moc Baarfeltovských rysů sice neměla, ale genetický fond se za generace rozjel do veliké šíře i v Arminu, třeba Kurt a Sonny se jeden druhému nijak nepodobali, i když oběma kolovala v žilách kardinálova krev.
„Jsi mezi námi vítána!“ řekl Enkra.
„Se mnou přijíždějí přátelé,“ prohlásila žena, „Někteří jsou moje vnoučata a další... sebrala jsem je na ulici a tak porůznu. Vychovala jsem je, protože jsem vás čekala. Moc jste se opozdili, víš to? Ty jsi Denisův syn?“
„Ne. Jsem Enkra, princ Arminu.“
„Denis slíbil, že pošle svého syna, až ho bude mít. Měl mnoho dětí, ale neposlal nikoho. Proč to neudělal?“
„V naší zemi byla válka. Denis musel bojovat, nebyl čas. Potom zemřel.“
„Ovšem, byl by už starý...“
„Zabili ho.“
„I ve vašem světě se zabíjí?“
„Teď už ne. Ale tehdy byla taková doba.“
„Denis líčil vaši zemi jako svět míru a štěstí. To lhal?“
„Nevěděl o tom.“
„Stejně s tebou půjdu. Nemám jinou možnost. Přijmeš mé děti, princi Arminu?“
„Přijímám.“
„Jsou to dobré děti. Zaslouží, aby žily!“
„Každý člověk má právo žít.“
„Jo. To říkal Denis taky.“
Oina se otočila a udělala nějaká nápadná gesta. Platila lidem ve vznášedlech.
„Pojedeme, ne? Sice se za náma nikdo nežene, asi je to přestalo bavit, ale mohlo by se stát... Vy jste rozsekali Džabbuše?“
„Ano. jak to víš?“
Ukázala na anténu na věži jednoho vozidla: „Poslouchám vojáky, co si povídají. Už dva dny jsme se skrývali ve skalách. Předtím tu bylo tolik vojáků, že bychom neprojeli. Ztratili jsme cestou dva stroje. A spoustu lidí...“
„Přesto jste se sem vydali?“
„Oni musejí žít, víš?“
Za této řeči se vydali k Zodiaku; Oina se zřejmě rozhodla jet s Arminy. Enkra nařídil svému stroji, aby se vrátil na Liberty sám a vlezl za ní do Kurtova bitevníku.
„Jsi opravdu Baarfeltova dcera!“
„K tomu, aby člověk nechtěl umřít ani dovolit zabíjet druhé, nemusí být Baarfelt. Stačí mít hlavu v pořádku!“
„Moc takových v této zemi není!“
„Víc, než myslíš. Jenže tys zatím jednal jen s idioty.“
Mluvila rázně a tvrdě; vůbec byla mnohem aktivnější než lidé země Kam. Nečuměla, nedivila se, nežvanila hlouposti. Byla až lidsky bystrá a schopná.
„Jsi chytřejší než většina ostatních!“
„Já vím. To bude tou Baarfeltovskou krví. Mohl bys oplodnit některou z mých vnuček, aby v budoucnu měl někdo šanci myslet?“
V Enkrovi hrklo. „Tak otevřený návrh jsem už dlouho nedostal!“
„Jsem dost stará, abych si stihla rozmyslet, co říkám. Jsi snad chlap, ne?“
„Myslím si to...“
„Vybrala bych ti tu nejhezčí, ale netuším, jaký máš vkus. V zemi Kam je odjakživa zvykem dávat hostům do lože nejkrásnější dívku z rodu!“
„Pokud vím, v téhle zemi je zvykem upalovat lidi, kteří spolu spí bez schválení!“
„O blbostech se snad bavit nebudem! Já mluvím o zvycích země Kam, ne o vymyšlenostech Sluhů a podobných band blbců...“
Kurt měl chuť poslouchat jejich diskusi; zavolal Bobborova syna a svěřil mu řízení. Oina se zasmála: „Vidím, že neztrácíte čas! Nějaké naše lidi už jste získali...“
„Co o nás vůbec víš?“
„Nic. Jenom to, co se povídá.“
„To budou nejspíš samé lži a hlouposti!“
„Já z toho taky ničemu nevěřím.“
„Poslechni Oino, možná ti připadám jako osel, ale někdy to přece jenom přeháníš...“
„Co je osel?“
„Zvíře proslulé svou hloupostí.“
„Zvířata mám ráda, jakákoliv. Není neslušné nadávat lidem jmény zvířat? Neuráží to zvířata?“
„Dost. Ale chci říct, že tvůj příchod a celé tvoje jednání jsou tak překvapivé...“
„Jasně. Kolik potřebuješ času na vzpamatování ze šoku? Já byla taky překvapená, když jste se objevili... Jenže já to čekala.“
„Špatně mě chápeš! Nejsem překvapen tvým vzhledem, ale chováním – až dosud jsem jednal s lidmi, kteří měli opačné názory!“
„To proto, že jsou blbí. Tobě to taky někdy moc nemyslí; ale to nevadí, snad máš ve štábu někoho chytrého...“
„Hlavou Baarfeltovského rodu je baron Roger z Monroesu. Nejchytřejší muž v zemi...“
„Ráda si s ním popovídám. Je taky pravda, že máte hodně knih? A naučíte nás je číst?“
„Ano, to je součást úvodní instruktáže. Na jednom ostrově jsme zřídili školicí středisko, jestli chceš, můžeš jím projít...“
„O tom se snad nebudeme dohadovat!“
Enkra se smál a kroutil hlavou. „Jaké máš ve své zemi postavení, Oino?“
„Co že mám?“
„Postavení je místo, jaké zaujímáš v místní společnosti. Označuje tvůj majetek, význam a vliv na činnost ostatních.“
„Hm...“ Oina se jala přemýšlet a hnědé oči jí při tom nadšeně blýskaly, „Majetek nemám žádný, ani žádný nechci. Vliv... na lidi, co mě poslouchají. A význam...? Jo, jsem jediný člověk, kterému to tady trochu myslí.“
„Oceňuješ se hezky. Hlavně sebevědomě!“
„Co?“
„Sebevědomí je přesvědčení o vlastní důležitosti pro svět.“
„Jo, to sedí. Jsem důležitá pro zemi Kam. To proto, že když nebudu já, brzo se to tady všecko posere.“
Bylo slyšet, jak v Enkrovi hrklo.
„Copak?“
„Udivuje mě tvoje bezprostřednost – a slovník.“
„Nechápu!“
„Posere je slovo sprosté. Já sice taky někdy mluvím sprostě, ale nečekal bych to od dámy tvého věku, významu a sebevědomí.“
„Je to zlé mluvit sprostě?“
„Překvapí to.“
„Budeš si muset zvyknout.“
„Tak dovol, abych odpověděl: I do prdele!“
„Prdel je účelové zařízení, kterým se vyměšují z těla pevné odpady trávení. Co je na ní zlého?“
„Nic než to, že není slušné o tom mluvit. Považujeme to za... zkrátka je to sprosté!“
„Nevadí, já si zvyknu. Jsou ještě jiné zvyky, které bych měla znát, abych neviděla v očích lidí takový výraz jako v tvých?“
„Oino, bude asi nejlepší, když si zvyknem oba. Já jenom, že je to poněkud překvapivé.“
„Hm. Proč jsi princem právě ty?“
„Můj duchovní učitel Mike říká, že náhodou.“
„Kdo je princ, musí být tvrdší než ostatní. Jinak nevydrží. Asi jsi tvrdší, i když to není vidět.“
„Jsi první Akami, kterému nemusím vysvětlovat, co je to princ a jaké je jeho postavení.“
„Země Kam měla kdysi prince i krále. Také šlechtu. Pak je sesadila a zavedla společnost občanské rovnosti. Nejdůležitější funkce se svěřily Sluhům, kteří byli strážci Moudrosti. Potom přišly nějaké problémy. Mezikontinentální válka a tak. Sluhové, co zbyli, převzali moc.“
„Víš to jistě?“
„Snad ještě umím číst, ne?“
„Jsou o tom knihy?“
„Ano. O celém životě společnosti dávných časů.“
„Jak je to dlouho?“
„To nevím.“
„Co způsobilo zkázu země?“
„To taky nevím.“
„Nepovídej! Jistě ses zajímala!“
„V ten den se přestaly psát knihy. Existuje kniha, která je dopsaná do poloviny stránky.“
„Vážně? O čem pojednává?“
„O lásce. Jedna dívka miluje svého chlapce, ale on je... nemá ji tak moc rád. Nevím, jak to dopadne. Nevím, co se stalo s tím, kdo tu knihu psal. Je jen jeden exemplář, psaný strojem.“
„Zvláštní...“
„Knihy, které existují v opisech, jsme vzali s sebou. Ostatní jsou zakopané na tajných místech. Pokud vím. Všechno taky nevím.“
„Je někdo, kdo se o to stará?“
„Jsou takoví lidé. Agenti Labyrintu.“
„Co je to Labyrint?“
„Lidé, kteří by rádi měli rozum, ale není jim dost shůry dáno. Staří a tak všelijak... zvláštní. Oni vedli vzpouru s mým otcem.“
„Baarfelt tady vedl vzpouru?“
„Ty o něm vůbec nic nevíš?“
„Zahynul dřív, než stihl všechno zaznamenat.“
„Jak tak koukám, máte dost svých problémů. Asi nám k ničemu kloudnýmu nebudete.“
„Chceme vám pomoci!“
„Chtít je většinou k hovnu.“
Rozhovor se skutečně nevyvíjel dle Enkrova přání. Ta žena byla nezvyklá každým svým projevem a jak to vypadalo, bude s ní dost obtíží. Enkra neměl tušení jak mluvit, aby dosáhl aspoň nějakého úspěchu.
Naštěstí sjížděli k Liberty a Orlu; Poutník patroloval podél pobřeží pod Elliottovým velením. Oina projevila zájem: „Tak to jsou tvoje lodi? Tak směšné kocábky? V těch se vám podařilo přeplout oceán?“
„Víš vůbec, odkud jsme připluli?“
„Je to nějaký podezřelý. Z jednoho ostrova za mořem. Ale na žádné mapě takový ostrov není!“
„Tady existují mapy?“
„Samozřejmě. Podle čeho by se jinak plavily lodě?“
„Na těch mapách nemůže být zakreslen náš ostrov Armin, protože je v jiném světě. My do něj umíme vstoupit a zase se vrátit.“
„Tak nějak mluví i zápisy o expedici Denise Baarfelta.“
„To jsem rád. Tak v těch směšných kocábkách, jak tomu ty říkáš, jsme propluli z jednoho světa do druhého, objevili ostrovy ve zdejších mořích a připluli do země Kam. A myslíme si, že to nejsou zas tak špatné lodi...“
Oina zmlkla, ale netvářila se nadšeně. Sjeli dolů a zastavili u Liberty, kde je očekával Roger; byl informován, neboť sledoval rozhovor ze Zodiaku přes Mozek. Enkra vyšplhal po provazovém žebříku a Oina lezla za ním, vůbec nedávaje najevo svůj věk.
„Tak tě u nás vítám! Rogere, tato dáma by měla být tvoje příbuzná. Dcera Denise Baarfelta. Poněkud zvláštní...“
„Moc mě těší!“ uklonil se Roger.
„Mě taky!“ řekla Oina a obrátila se k ostatním vznášedlům, aby udělila pokyny své posádce. Všechny stroje dojely k lodi, otevřely poklopy, ale lidé zatím nevystupovali, jen obhlíželi, kde to jsou a co je tu k vidění.
„Oina nám přivezla nějaké děti na školení! Dáme jim instruktáž podle potřeby a potom se nějak domluvíme, co s nimi...“
„Na tom se nemusíte domlouvat!“ řekla Oina rázně, „To je od začátku jasný. Dáte nám školení a zbraně a zahájíme útok proti vládě. Zlikvidujeme Sluhy, Ještěry a ostatní kretény a nastolíme normální vládu – ne?“
„Jak prosté a jednoduché!“ zasmál se Roger.
„Jednoduchý to nebude, ale zas ne tak těžký, abysme kvůli tomu museli brečet. Ještě pár takových bitev jako s Džabbušem a máme to v kapse. Lidi se k nám většinou přidají, jsou srabi a táhnou s tím, kdo je silnější...“
„Oino, nezdá se ti, že tvoje plánování je až moc optimistické a počítá s rychlým vítězstvím? Co když to nepůjde tak hladce?“
„Proč by nemělo jít?“
„Nepřátelé taky nebudou čekat a nic nedělat!“
„E! Ti vyřezaní blbečkové?“
„Tak dost!“ řekl Enkra, „Oino, jestli takhle budeš mluvit i na válečné radě, ber na vědomí, že nebudeme moc nadšení! Plánuješ veliký akce a při tom ani nevíš, jaké síly máme; my zase nevíme, co máš ty a jaký to je. Zatím se mi to jeví jako hloupý kecy!“
„Chlapečku!“ Oina si ho přitáhla blíž a cenila mu zuby do obličeje, „Já bojuju už tak dlouho, že si to ani neumíš představit! Od tý chvíle, co jsem začala dostávat rozum, nedělám nic jinýho, než připravuju tuhle akci, tak snad vím, co dělám a co tím chci dosáhnout – ne?“
„Nejsem si tak moc jistej. A rozhodně nemám tak dobrý mínění o svý síle jako ty!“
„Chceš říct, že nejste vůbec připravený na válku s naší vládou? Že nemáte dostatečný zbraně, abyste to tady vyhráli?“
„Netušili jsme, že budeme muset nějakou válku vést. Máme zbraně, ovšem jsou s nimi problémy, dost závažné. Můžu tě ujistit, že tu bitvu včera jsme vyhráli jen s velkými obtížemi a nejsem si jist, zda vyhrajeme i příště, jestli na nás pošlou větší a líp vyzbrojené vojsko!“
Oina si sedla na zábradlí a chytila se za hlavu. „No to je teda pakárna! Proč jste se nepřipravili líp, u všech ještěrů?“
„Nic jsme nevěděli!“
„Denis vás neinformoval?“
„Ne. Jenom dal pokyn, abychom se vyzbrojili nejlepší možnou technikou. Ovšem netušil, že tu najdeme bláznivé vyznavače nějakého nesmyslného Velkého Ještěra a budeme muset bojovat s pojízdnými pevnostmi!“
Oina se zatvářila poněkud nedůtklivě. „Počkej, nešmodrchej to! Nebudete bojovat jen se Sluhy; musíte být připraveni taky na samotnýho Velikýho Ještěra. Ani to nejste?“
„Chceš říct, že ten Veliký Ještěr doopravdy existuje?“
„Bez nejmenších pochybností.“
Enkra se ušklíbl: „Nečekal jsem, že věříš na strašidla!“
„A ty seš blbec!“ zařvala na něj Oina.
Enkra se rozesmál. Roger se pokusil zasáhnout.
„Počkej, Oino, klidně! Zatím jsme o Velikém Ještěrovi slyšeli jen útržkovité a většinou nesmyslné informace. Jestli o něm víš něco skutečně reálného, tak to řekni! Třeba co to je? Živý tvor, dokonce myslící, nebo nějaký mechanismus Sluhů?“
„Nevím přesně, co je. Vím jenom, že má schopnost létat vzduchem a ničit rozsáhlá a hustě zabydlená území. Dech Velikého Ještěra je schopen spálit všechno: rostliny, zvířata i lidi.“
„Proto stavíte ty příšerné bunkry a žijete v nich pod zemí?“
„Proti Velkému Ještěrovi jsou ty bunkry asi zbytečné. Když se zaměří svým dechem na město, vypálí je i s ochrannými domy.“
Enkra řekl: „Bylo nám od začátku divné, proč je všechno tak důkladně opevněno pancíři! Vojáci s oblibou užívají plamenomety, zatímco pušky jsou nedostatkové zboží. Jakou zbraň máš ty?“
„Vystřeluje to výbušné náboje. Takhle vsunu náboj do hlavně, on vyletí a u cíle vybuchne.“
„Nějaký vrhač granátů?“ soudil Roger.
„Spíš příruční minomet!“ řekl Kurt, „Kouknul jsem na něj... mohli bychom ho vidět v činnosti?“
Vyšli na palubu. Oina vytáhla z opasku náboj tvaru vajíčka, hodila ho do hlavně, trhla spouští na druhém konci a vypálila směrem na moře. Granát letěl asi dvě stě metrů a pak vybuchl.
„Pěkná věc! Máte takových víc, nebo je to prototyp?“
„Máme různé zbraně. Učím své děti bojovat, protože kdo nebojuje dobře, chcípne!“
Nejspíš měla pravdu, protože ti mladí, kteří vylézali na palubu Liberty, byli vyzbrojeni všelijakými hroznými monstry na zabíjení kolemjdoucích a vypadali, že jim to nijak zvlášť nenarušuje duševní pohodu. Zřejmě byli spokojeni, že dorazili k cíli živí, vítali se s posádkou a smáli se jako študáci na školním výletě.
Enkra se drbal na nose a uvažoval. „Nejlepší bude poslat celej ten spolek na ostrov a prohnat vzděláváním. To tak napoprvé. Pak, až nám trochu vychladnou hlavy a přijdem na to, co bude nejlepší pro vzájemný porozumění, bysme mohli zauvažovat, jak s tou válkou proti Kornodovi. Stejně je teď iniciativa na jejich straně!“
„Kdo je Kornod?“ ptala se Oina.
„To nevíš? Člen jejich Nejvyšší rady, velmi ničemný Sluha...“
„Chm! Neznám... znám Aginta. Starý mizera, srab až na půdu, ale hajzl, že mu není rovno!“
„Agint je předseda Nejvyšší rady.“
„Tak už se propracoval? To se dalo čekat, byl to odjakživa ten nejhorší parchant. Kdyby nebyl, dlouho by tam nešéfoval...“
„Jak je možný, že ses zachránila ty a že jsi tak dlouho naživu? To nikdo neměl chuť poslat tě do Velikého Štěstí?“
„Jasně že měli! Jenže já nejsem blbá, víš? Poslední roky se schovávám a cvičím si tuhle malou armádu. Mám jich ještě víc, ale ti jsou důkladně schovaní po všech koutech...“
„A v pravou chvíli se k tobě přidají?“
„Jo. Jen co uvidí vaše lodi!“
Enkra spokojeně pokýval hlavou. „Už věřím, že to bude mít smysl. Dobře, Oino, pojedete na ostrov. Velet by vám mohl Mike; stejně je tam jeho žena a dcerka a my tady potřebujeme spíš bojovníky než učence. Já vím, bojuješ taky, ale... teď to bude důležitější tam. Mike je komthur řádu Blesků, v podstatě nástupce tvého otce ve věcech naší církve...“
Oina si Mika prohlédla a nekomentovala své poznatky, za což jí byl upřímně vděčen.
„A můžeš při jednom vzít taky zajatce!“ navrhl Roger, „Taky potřebujou nalejt do hlavy trochu rozumu!“
„Jaký zajatce?“ vyzvídala Oina.
„Nějaký jsme pochytali po bitvě. Vojáci Džabbušových pluků...“
„A! Proč je nepobijete?“
„Protože jsme humanisti a oni nemůžou za to, co jim nařídili. Budou se nám hodit, třeba za nás i bojovat!“
Oina tomu moc nevěřila a tvářila se velice nespokojeně. Enkra s ní nediskutoval; nařídil Frennovi naložit zajatce na vznášedla a dopravit na ostrov. Mike se šel taky přichystat a zvědavá Oina šla s ním. Ani se moc nevyptávala, jen sledovala co dělá; hlavně všechny knížky, co měl v kajutě, ji zajímaly. Mike jí pustil kazeťák, aby se měla čím bavit; poslouchala písničky a velice se nad nimi podivovala.
„Co je tohle?“ ptala se.
„Peter Nagy, Kristínka,“ odpověděl jí přes rameno; právě klepal do terminálu počítače a vybíral záznamy.
Kristínka by mala dnes už o dva roky dlhšie vlasy,
a plač mi do snov skáče hned,
keď zas a znova premietam si,
ako visí prichytená...
„Moc hezká melodie. Taková vášnivá...“
„Jo. Je to o dívce, která se zabila v horách. Byla to jeho kamarádka a spadla při horolezecké výpravě...“
Řekl to s potěšením, protože zcela jistě netušila, co je horolezectví a byla z toho poněkud zmatená. Byl dokonce ochoten jí písničku přeložit ze slovenštiny, vědom si, že stejně nebude chápat. Oina kroutila hlavou a nesnažila se příliš znemožnit; dokonce chvíli mlčela.
„Co je to teď?“
„Také Nagy. Stará Johanka. O takové jedné starší dámě... jako jsi třeba ty!“
„Johanka?“
„To je jméno.“
„Docela pěkné... tak se jmenují ženy u vás?“
„Poměrně dost málo, ale možné to je.“
„Jestli chceš, můžeš mi tak říkat.“
„Dobře.“ Mike věděl, že je zvykem lidí země Kam měnit si jména při změně příslušnosti; tak se stala Oina Johankou, všichni to záhy vzali na vědomí a docela se tím bavili.
Kazeťák vzal Mike s sebou na cestu, aby se měli čím bavit. Slezl do Johančina vznášedla a usadil se ve velitelské věži, ale Johanka ještě musela něco říct Enkrovi a Rogerovi:
„Slíbila jsem vám, že oplodníte moje děvčata! Chcete je nechat hned tady, nebo si potom pro ně přijedete na ostrov?“
Roger se zatvářil potěšeně, Enkrovi se to jako obyčejně nezdálo.
„Nemyslím, že bys měla organizovat podobné věci bez domluvy, jak s těmi dívkami, tak s námi! Není zvykem navazovat milostné kontakty bez vzájemné náklonnosti a ta může vzniknout až tehdy, když se lidé vzájemně poznají a zjistí, že jsou si milí...“
Johanka se tvářila nechápavě. „Já přece nechci, abys zkoumal jejich povahu! Stačí, když jim uděláš dítě!“
Enkra obrátil oči k obloze. „Bude nejlepší je nejdřív nechat vyškolit. Potom to bude jednodušší...“
Johanka slezla do vznášedla, sedla si vedle Mika a tvářila se, jako by jí uletěly včely. Vozidlo zabručelo, zavibrovalo, potom se rozjelo po vodě a zvolna nabíralo rychlost.
Mike zjistil, že vozidlo je silně přecpáno; dospělých tu bylo málo, většinou mladí až vyložené děti, tak od deseti let výš. Ty děti byly namačkané v nákladních prostorách, kabinu pro posádku zabrali bojovníci: mladí odhadem od patnácti do dvaceti. Většinou měli chytré obličeje, i když se doposud trochu báli a ostýchali. Johanka zřejmě posbírala, co se dalo.
Johanka se pohodlně natáhla v křesle: „Ty jsi prý princův vychovatel. Je to tak?“
„Ano, i tak by se to dalo nazvat.“
„Ještě jednou mi řekni, co všechno jsi! Chci znát názvy všech tvých funkcí!“
„Už toho moc nejsem. Býval jsem člen Korunní rady, komthur řádu Templářů, člen Akademie věd, světský arcibiskup Kingtownský, plukovník tajné služby, generál armády a leccos jiného. Teď jsem už jen princův duchovní učitel a rádce.“
„Tvůj princ mi připadá bystrý a schopný. Je to tak, nebo je to jenom vnější zdání?“
„Ano, je velmi schopný.“
„Ale Roger Monroes je prý chytřejší?“
„Ano.“
„Chytřejší než princ nebo než ty?“
„Roger je zřejmě nejchytřejší ze všech.“
„Proč tedy není princem on?“
„Právě proto, že je příliš chytrý.“
Johanka se potěšeně rozesmála. „Tvoje odpověď taky není hloupá! Poslechni, ty dobře znáš celou situaci ve vaší vládě – co?“
„Většinou ano. Proč?“
„Jak velká je naděje, že princ bude ochoten prosadit změnu vlády?“
„To není naděje, to je jistota.“
„Z čeho plyne?“
„Princ rozhodl neodejít dřív, dokud nezajistí všem v zemi Kam humánní poměry. To znamená především přestat zabíjet lidi, kteří se ničím neprovinili. Především ne upalováním.“
„To pro něj znamená dlouhou, velmi obtížnou válku. Vydrží?“
„Enkra ano. A ta válka nebude tak dlouhá; počítáme, že srazíme zdejší vládu na kolena co nejrychleji. I kdybychom měli použít ne zcela korektních prostředků...“
„Máte je?“
„Myslím, že ano.“
„Komu hodlá princ svěřit vládu po vítězství?“
„Zákonně zvolené vládě.“
„Co to je?“
„Nejlepší lidé v zemi se sdruží do demokraticky zvoleného kabinetu. Volby se dělají tak, že všichni občané napíší, koho chtějí mít v parlamentu a kdo dostane nejvíc hlasů, ten se tam dostane. Parlament tvoří určitý počet význačných jedinců, tak kolem tří stovek. Ti potom zvolí nějakého presidenta, předsedu vlády nebo tak něco. Ten si jmenuje vládu a parlament ji buďto schválí, nebo neschválí. Když ji schválí, je to v pořádku; když ne, je zapotřebí sestavit vládu novou. Když to trvá dlouho, je taky možný rozpustit parlament a dát dohromady novej, kterej by to odsouhlasil...“
Johanka nekoukala zrovna moc chytře. „To je na mě moc složitý! Jak se to provádí v praxi?“
Mike zaváhal. Pak řekl: „Z lidí, co nám vyhovujou, se sestaví schopná parta; mezi tu se rozdělí vedoucí funkce. Kdo nesouhlasí, ten se zterorizuje, aby souhlasil. Když i nadále nesouhlasí... zkrátka, prosadí se ta naše vláda. Pak se zavedou ty dalekosáhlý společenský demokratický reformy, co jsem o nich mluvil.“
„Aha. Tak to by mi vyhovovalo.“
„Taky si myslím.“
„Počítá se v tom někde taky se mnou?“
„Pochybuju. Co bys chtěla dělat?“
„Ještě jsem se nerozhodla. Poraď mi něco!“
„Zatím nevím, jaký máš schopnosti.“
„To je fakt. Budu muset něco předvést.“
„Na mně se nemusíš namáhat. Předveď něco Enkrovi, na tom dost záleží.“
„Radši bych jednala s tebou. Připadá mi, že bys mi mohl pomoci!“
„Těžko. Ostatně, proč bych to dělal?“
„To je fakt. Proč bys to dělal?“
Mike neodpověděl. Považoval tuhle otázku za řečnickou a nechtěl na ni odpovídat.
„Proč bys to dělal?“ opakovala Johanka.
„Ty ses chtěla zeptat: za co?“
„Ano, tak.“
„Děvče, já se nedám koupit. Jsem komthur Templářů a čaroděj, to jest jeden z těch, kdo mají za povinnost sloužit Bohu a pomáhat živým bytostem. Když někomu ublížím nebo způsobím škodu, ztratím víc, než můžu získat od kohokoliv...“
„To mi vysvětli!“
„Mou povinností je za každých okolností pracovat pro dobro ostatních. Jestli tu povinnost poruším, nemám právo být komthurem. Chápeš?“
„Jaký je v tom případě trest?“
„Trest není důležitý. Nesplním vůli Boží; a to je zlé.“
Johanka mlčela. Mike se zeptal: „Ty věříš v Boha?“
„Vím o tom příliš málo, abych se mohla rozhodnout.“
Teď zase mlčel on a promýšlel to.
„Mluv o důsledcích na tomto světě!“ vyzvala ho.
„Kdo poruší své povinnosti, ztratí důvěru ostatních.“
„A člověk, který ztratí důvěru, zemře?“
„Je to horší, než kdyby zemřel. Nikdo s ním už nebude chtít mít nic společného. Je poskvrněný... nevím, zda to chápeš!“
„Ano, velice dobře. Tys nikdy neposkvrnil svoji čest?“
Mike chvíli váhal, než odpověděl: „Závažným způsobem ne. Ty nepodstatné věci se mi podařilo vysvětlit... doufám.“
„Tvoje odpověď je velmi zajímavá. Takhle mluvíš i s těmi, na kterých záleží... kdo tě posuzují a dávají ti svou důvěru?“
„Mluvím s každým stejně.“
Johanka chvíli uvažovala. „Myslím, že jsem se obrátila na toho správného člověka. Chtěla bych patřit do party, o které mluvíš.“
„To není tak snadné. Především musíš přesvědčit ostatní, že by to mělo nějaký smysl.“
„To nebude lehké, viď?“
„Víš, nosit na krku templářský kříž může v podstatě kdokoliv. Důležité je, aby to nebyla jen blýskavá cetka, ale výraz osobního přesvědčení. Znak člověka, který slouží dobru a bojuje proti zlu. A ne vždycky jenom silnou ranou pěsti, protože to není argument. Na silnou ránu pěstí může přijít ještě silnější rána pěstí, na kulku se odpoví kulkou. Důležitá je myšlenka, tu nezničí nic.“
„Takže bych se mezi vás nehodila?“
„Začínáš ze zcela nesprávného konce. Neptej se, co může řád udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro něj. Je to služba; máš nějaký nápad, jak bys chtěla sloužit Bohu nebo lidem?“
„Myslím, že lidem sloužím tím, co dělám. Co se týče Boha... na to ti těžko můžu dát odpověď.“
„Proč? Už jsem se jednou ptal a zeptám se znovu: jsi věřící?“
„Je těžké mluvit o takových věcech. Když budeme mluvit o Bohu, nebezpečně se přiblížíme tomu, co říkají Sluhové. To nechci.“
„Tomu se těžko vyhneme. Taky já jsem Sluha...“
„Myslela jsem, že... máš ženu a děti!“
„U nás to je možné. Nemáme zvyky jako Sluhové země Kam, i když někteří... ne, nebudeme o tom mluvit. Řeknu ti jen tohle: pokud se neshodneme na pojetí Boha, nemá smysl, abys dělala cokoliv v řádu, našem nebo jiném. Stačí?“
„Myslím, že ses vyjádřil velmi jasně.“
Mike si jenom povzdechl.
Blížili se k ostrovu; už zdálky jim vyjel naproti kluzák stráže jako čestný doprovod. Nad vznášedlem přelétla sonda, podobající se tenisovému míčku; zprostředkovávala obraz na monitory hlídek a mohla také zajistit spojení vysílačkou. Mike se domluvil, kde mohou zastavit a navigoval vznášedla na to místo. Ostrov plynule procházel úpravami, při nichž se do všech stran vytvářela nová přístavní mola; některé kluzáky odjížděly, jiné se vracely.
Johanku čilý ruch zaujal, taky různé nové stroje. Nestačila se však vyptávat, protože jim přišel naproti Allan Stafford a s ním několik mladíků a dívek modré pleti. Neměli ani zbraně, ani nic oblečeného, vyjma všelijakých ozdob; těch měli zato spoustu. Johančina mládež na ně zírala s úžasem, zvláště na spoustu malých dětí, které pobíhaly po břehu moře, honily se a vřeštěly.
„To nic, zvyknete si!“ řekl Mike s úsměvem.
„Jak se zdá, je pravda, že u vás smí každý chodit nahý!“
„Ano, ovšem. Má nějaký smysl se oblékat v tom horku?“
Zatvářila se spiklenecky: „A poslyš... je pravda, že souložíte obličejem k sobě? A dlouho předtím se mazlíte a všelijak si hrajete?“
„Ano.“
„Sluhové prosazují soulož odzadu, jak to dělají jiná zvířata. Ostatní způsoby jsou zakázané, protože odporují přírodě. A už vůbec nesouhlasí s milostnou hrou. Styk má být co nejkratší a pak se mají partneři hned rozejít!“
„To by se našim lidem moc nelíbilo.“
„Soulož se taky lidem nemá co líbit. Proto je lepší krátký kontakt, kterým se provede oplodnění a rozejde se pryč. Kdyby se to lidem příliš líbilo, chtěli by to co nejčastěji opakovat a tím by se zvrhli na úroveň chlupatých zvířat!“
„Hlouposti. Ale na to se radši zeptej povolaných odborníků, třeba Tanyi Wallerové. Ta ti bude o rozkoši ochotně vyprávět celé dlouhé hodiny a jestli jí předhodíš nějakého šikovného kluka, proloží to instruktážními představeními. Já jen vím, že milostný styk má lidem dávat radost a spokojenost, proto vše, co jim slouží k potěšení, je povolené a správné...“
„Celý život si to myslím a jsem ráda, že s tím souhlasíš! Učila jsem to i svá děvčata; doufám, že pochopily a nebudou váhat!“
„Jak tak koukám, asi ne...“
Johančini chlapci a dívky vystupovali a pomáhali vylézt ven dětem. Ty byly, chudinky, docela zničené dlouhým pobytem v nákladním prostoru, podobajícím se ze všeho nejvíc skladišti. Když byly opět na slunci a čerstvém vzduchu, byly velice šťastné; a ještě víc když se dozvěděly, že už se nikam nepojede, že jsou konečně u cíle.
Zjistilo se také, že mnozí chlapci i dívky mají drobná zranění, ať už z předchozích bojů, nebo získaná během obtížné cesty. Mike usoudil, že nejrozumnější bude nechat všechny okamžitě projít Ohněm; třeba jen proto, aby se seznámili s prostředím. Rovněž tak zajatci, které už sice vykoupal Claudio v Enkrově táboře, ale jejich rány bylo nutno vymývat častěji.
O Oheň se starala princova osobní čarodějka Jennie. Johanka už o Živém Ohni slyšela, používal ho přece Denis, a byla na něj velmi zvědavá. Taky se vykoupala jako první a vůbec nevadilo, že jí shořely šedivé vlasy. Děti se bály jen v první chvíli, pak je to začalo bavit, dokonce se dožadovaly opakování, neboť se jim Oheň velice líbil. Johanka okamžitě žádala, aby ji Jennie naučila s Ohněm pracovat; bylo jí vysvětleno, že by to už těžko zvládla, vybrala tedy jednu dívku ze svého komanda, pojmenovala ji Patricie a přidělila Jennie jako učednici.
Mike si poručil ovládací terminál Mozku, usedl do křesla a jal se vydávat příkazy. Bylo toho hodně: komplexní přestavba všech Johančiných strojů, úvodní instruktáže pro všechny nováčky, obytné buňky i stravu. Většinou neuměli nic používat, navíc se mnozí báli sahat na systém, který přesahoval jejich chápání.
A kdyby mu to náhodou bylo málo, musel vysvětlovat Johance, co je Mozek, kde se vzal a jak se používá. Všechno by se dozvěděla mnohem snadněji, kdyby si pustila instruktážní programy, ale ona na to měla samozřejmě svůj názor a i když se něco dozvěděla od Mozku, přišla se Mika vzápětí zeptat, zda je to pravda. Není divu, že jejím počínáním nebyl bezvýhradně nadšen.
„Tohle má podle tebe něco společného s nadpřirozenem?“ ptala se, sledujíc jeho monitory a ovládací systémy, „Umělá bytost, kterou vytvořila inteligence nadřazená naší?“
„Ne, nemyslím, že by Mozek měl nějakou přímou souvislost s Bohem. Alespoň ne víc než všichni ostatní; totiž stejně jako Bůh dovoluje existovat lidem, dovoluje také vytvořit takový stroj. Zatím jsem neobjevil žádný náznak, že by Mozek vytvořila nějaká nadpřirozená síla. Aspoň myslím...“
„Ale jist si nejsi?“
„Jistota je relativní pojem. Když mám pocit, že si jsem něčím zcela jist, může to taky znamenat, že jsem něco přehlédl.“
Johanka posmutněla. „Takže se nedá očekávat, že se seznámíme osobně, přímo a bezprostředně s působením Boha?“
A Mike vzdychl: „Doufám, že ne.“
Že velení v táboře vyžaduje řešení různých problémů, to Mike tušil, ale nečekal, že si za ním přijde stěžovat osobně Tanya Wallerová. Navíc to z ní lezlo jako z chlupaté deky, často odbočovala a prokládala svoje povídání zmatenými nadávkami. Ale časem pochopil, o co jí jde.
Modré děti se zbavily strachu a ostychu mnohem rychleji, než čekala. Okamžitě si začaly hrát, a to tak, že i hodně tolerantní Armini žasli. Jejich nejoblíbenější hrou se stal box; stačila lehká výzva a už do sebe bušily ve dvojicích, vícečetných skupinách i hromadně. Jakékoliv ochranné prostředky záhy odvrhly jako změkčilost. Taky se nijak rafinovaně nekryly, prostě sklonily hlavu a bušily do sebe, dokud z nich necákala krev. To doslova; rozbitý nos, obočí a rty byla standardní výzdoba bojovníka. Když měli tělo plné modřin, vesele se tomu smáli; a kdo se smál s nimi, dostal taky, aby mu to nebylo líto. Že by měli nějak šetřit děvčata, neměli potuchy; kdyby se jim to řeklo, nejvíc by to asi překvapilo dotyčnou dívku. Kopat, kousat a používat náhodně nalezené předměty nebylo zakázáno. Až když už toho měli všichni dost a předvedli se všem ostatním, nechali se ošetřit Ohněm, ale ztráty různých jizev a šrámů jim bylo líto. Když si všimli, že Mozek ochotně vytvoří obrazový záznam, poručili si to, a pak se tomu vesele smáli.
Akamiové neměli ve zvyku trestat děti bitím. Udeřit dítě bylo možno v rámci bojového výcviku, to se slušelo zmlátit je co nejvíc a dítě při tom nemělo dávat najevo žádnou nelibost. Trestem bylo svazování; když někdo zlobil, byl svázán, aby se nemohl ani hnout, a hozen do oddělené místnosti. Pokud se provinilo více dětí, byly svázány všechny k sobě. Občas se stávalo, že hlavě rodu něco přelítlo přes nos a nechal svázat všechny, kdo tam byli, malé, velké i dospělé. Všechny místnosti v domech vypadaly jako sklepní kobky, takže v nich byla pochopitelně tma a mrtvolné ticho; jak dlouho bude trest trvat, záleželo na tom, kdo ho nařídil. Protesty nebo pláč znamenaly zvýšení jeho nelibosti a prodloužení trestu. Občas stačilo, když dítě zaplakalo, nebo měl otec pocit, že se ošklivě dívá, a potrestal všechny. Svázaní trávili neurčitý čas, aniž jim někdo vysvětlil, za co to je; bez jídla, bez vody, ve tmě a tichu. Až když otec uznal, že stačilo, přišel je rozvázat; obvykle šli rovnou do lázně očistit se od výkalů, vzali si čisté šaty a dostali najíst.
S dětmi se nezacházelo jemně. Hlavním účelem výchovy bylo, aby přežily všechno bez stížností a ve zdraví; kdo onemocněl, mohl být zabit. Nebylo dobré, když na sebe někdo nemístně upozornil, zvlášť před cizími lidmi; nejlepší by byly děti neviditelné. Stále se nad nimi vznášelo nebezpečí, že jejich rod nebude mít na daně a někteří, případně celá rodina, skončí na hranici. Někteří rodiče, když si spočítali situaci, občas přebytečné dítě sami zabili. Což bylo zakázáno, o osudu lidí má rozhodnout výhradně Velký Ještěr, ale existovaly způsoby, jak je zabít nenápadně.
Když děti přišly na to, že nebezpečí pominulo, vzpamatovaly se velmi rychle. Kromě boxu milovaly další zajímavé hry: zdobení těla výraznými jizvami, barevným tetováním, kovovými šperky v různých částech těla i jinak. Například z drátu vytvářely ornamenty, ty rozžhavily a vypalovaly si světlé cejchy na různé části těla. Několik parádivých dívek už nosilo na lícních kostech složitě propletené spirály a nechápaly, proč by neměly.
Milovali holení vlasů. Ale nestačilo jim očištění Ohněm, vyžadovali péči. Zvláště děvčata; stále bylo víc zájemkyň než lidí ochotných je šlechtit a jediná možnost, jak někoho přinutit, byla nabídnout mu stejnou službu. Když holky zjistily zrakem či pohmatem, že jim na hlavě vyrazil dost znatelný mech, ukecaly kamarádky a sešli se v lázni. Každá měla vlastní složení pěny z posilujícího oleje a mýdla, kterou vnucovala ostatním a hádaly se, co je lepší. Touto pastou natřela kamarádce hlavu a důkladně promasírovala; potom je seškrábala břitvou, doteky ostrého nástroje jim byly příjemné a vůbec nevadilo, když sem tam tekla krev. Potom ji natřela a promasírovala znovu, a opět oholila; tehdy se občas pořezaly schválně. Když se pak dívka přesvědčila, že jí nikde na hlavě ani na těle nezbyl jediný chloupek, byla spokojená a dala se do kamarádky. Jejich estetické vnímání uznávalo hladkou kůži za nejkrásnější, i když pro legraci si občas nechali narůst pořádnou srst, a každý měl na slavnosti nádhernou paruku z vlastních vlasů.
Mozek byl ochoten plnit komukoliv jakkoliv pošetilá přání. Když se někomu zastesklo po svazování, vytvořili si velkou bublinu a do ní se namačkali všichni, kdo tam byli. Mozek bublinu uzavřel a pak je zmačkal, jak jen to šlo, až se nemohli vůbec pohnout. Samozřejmě bublinu zneprůhlednil, takže trávili čas ve tmě a netušili, jak dlouho to bude trvat, pokud se nepřiznal ten, kdo zadal čas. To považovali za obrovskou legraci a všechny o tom přesvědčovali.
Mike považoval za základ veškerého vzdělání pohádky a jiné příběhy, které se vyprávějí dětem – v nich se koncentruje morálka společnosti. Smůla, v zemi Kam se pohádky neexistovaly. Mravoučné příběhy slyšely děti ve škole, kterou vedli samozřejmě Sluhové; právě oni vynalezli hromadné svazování všech dohromady za přestupek, který učinil jednotlivec. Mnoho příběhů se týkalo odporných zločinů šlechty, kterou Sluhové zlikvidovali pro ohavnou nemravnost.
Je možné použít pro hlavy rodů titul kníže? Takže celá země byla rozdělena na mnoho knížectví, která spolu různě soupeřila. Někdy bojovala. Existoval nějaký král, který z toho vyšel vítězně, ale u dvora byla spousta prostoru pro intriky a podrazy všeho druhu, které organizovali především jeho nejbližší. Existovalo (a existuje) mnohoženství; muž může mít tolik žen, kolik jich stíhá uživit, a s každou má potomky. Ženy, které se mu omrzí, klidně předává k volnému použití jiným, ale stejně zůstávají jeho manželkami. Takže manželek a dětí knížete neustále přibývalo, občas některá odešla, taky děti prchaly z domu a zařizovaly se pro sebe. Princové si vytvářeli družiny, s nimiž přepadali sousedy a kradli jim ženy, dobytek a vše, co se dalo odnést. Čas od času uspořádali smiřovací akci, v rámci které si měnili partnery legálně. Téměř na každé slavnosti docházelo k sexu každého s každým, na což byli zváni i poddaní a všichni sousedé. Mimořádně aktivní byly princezny, dcery knížete; spaly s každým, kdo se jim líbil, rády přiváděly na svět děti a otec rodu je za to ještě chválil. Svést nevlastního bratra se nepovažovalo za přestupek.
Že se Bernard oženil s Inkou, ale přesto nepřestal mít nárok na ostatní ženy a Inka na ostatní muže, bylo zřejmě v pořádku. Proč se vlastně brali? Snad kvůli dětem; a chtěli se cítit jako dávná knížata. Každopádně zájemců o svatbu byla spousta, Mike se do věci odmítal plést, tak se starali jiní. Vznikaly nové šlechtické rody, a pokud do nich byl zapleten někdo z Arminů, bylo to nejlepší ozdobou. Že takové jednání připadalo odporné Sluhům a děsilo děti, neznamená, že se nelíbilo dospívajícím. Hodlali obnovit dávné zřízení, o kterém slyšeli jen to nejhorší, skutečnost neměli možnost poznat, ale toužili po něm.
Mike téměř nereagoval na to, co mu Tanya zmateně vyprávěla. Snad leda pokyvoval hlavou. Neřekl jí, že to byla ona, kdo dovolil, ba nadšeně podporoval podobné jednání. Ani jí neřekl, že doposud orgie milovala a byla ochotná se uštvat k smrti... Aha! Modří byli větší než Armini, včetně detailů těla, toho nebylo možno si nevšimnout. A v sexu měli neskutečnou výdrž; takže Tanya nestačí? Ano, to přiznala. Nestačí jim v sexu a v boji... jen tím, že ovládá finty, kdežto oni do sebe tlučou bez zábran a slitování, a moc je baví, když z nich stříká krev. Potom se nechají ošetřit Ohněm, takže žádná křeč, ale co nevidět někdo přijde o život, a to ani Oheň nenapraví. Tanya se snaží usměrnit je, ale její úsilí je zcela neúčinné.
„Já vím, že jsem se chovala hrozně! Tys mi to říkal a varoval mě a já tě neposlouchala. Teď se mi to vrací...“
„A co si myslíš, že s tím můžu udělat já?“ zeptal se, když jí došel dech.
Neřekla nic. Jen se k němu přitulila a chvilku plakala.
Toho dne přepadl Yaggan přímořské městečko, spíš velkou vesnici, kde žila jedna žena. Byla to mladá vdova a žilo se jí velice těžko se třemi dětmi; Gorf ji měl rád a občas jí pomáhal, když ji navštívil, ale že měl řádnou manželku a celkově málo peněz, tuhle si legálně vzít nemohl. A celá léta žil v obavách, že neseženou na daně, jejich svazek se prozradí a žena i s dětmi skončí na hranici.
Nijak zvlášť se nelekla, když se objevili cizí ozbrojenci v podivných kombinézách, se smrtonosnými zbraněmi; když uviděla Gorfa, s úsměvem ho zdravila a její děti se s ním objímaly. Zatím co balila, Čingiz s pár svými kluky přepadl čerpací stanici a vyhodil ji do povětří. Při tom jej sice jeden z místních mužů požádal, aby mohl jít s nimi, ale nějaký jiný po nich vystřelil ze samostřílu a zasáhl jednoho kluka. Čingiz sice střelce zabil z lejzrovačky, ale to nešťastníkovi nijak pomoci nemohlo.
Jmenoval se Keido a byl jeden z Japonců, které na loď přivedl Yaggan ze svých zlodějských kruhů. Od začátku byl slabší než ostatní a taky dost nemocný; mnozí předpokládali, že ani nepřežije. Mike u něho zjistil tuberkulózu a srdeční vadu a dlouho ho léčil, až ho konečně postavil na nohy. Keido mu za to byl vděčný jako pes; jinak však ničím nevynikal a nic nedokázal, zřejmě proto, že byl mladší než ostatní.
Přitáhli ho na Zodiak a zatímco zacvičovali děti Gorfovy přítelkyně a pár dalších lidí, kteří chtěli jít s Arminy, Fayna a dvojčata se snažily ho zachránit. Přitom zjistily, že šíp byl zřejmě něčím infikován, Keido skučel bolestí a blouznil.
„Nepřežije,“ řekla Fayna Yagganovi, který se přišel podívat, „Je to něčím otrávený...“
„Nevíš, jak mu pomoci?“
„Nijak. Nejde to.“
Yaggan soucitně pohladil chlapce po hlavě. V tu chvíli se Keido na okamžik probral. „Táto...“ zašeptal, „Bolí to... tatínku!“
Fayna a Yaggan si vyměnili pohledy.
„Aspoň ho uspi... ať se netrápí!“
V té chvíli se daleko odtud probudil jeden starý muž. Zpočátku nechápal, co se to děje; pak ale pochopil, že opět někde někdo z jeho lidí umírá. A on to cítil.
„Co se stalo?“ zeptala se ho malá dívenka s velice světlou pletí, které říkali Pippi.
„Nic,“ vzdychl, „Nedělej si starosti, hned to přejde...“
Nepřešlo. Někde hluboko zůstala bolest, která nepocházela z ničeho konkrétního a nijak se jí nemohl zbavit; bolest tichá a úporná, která přetrvává, nebrání v žádné činnosti, ale je a člověk o ní dobře ví.
„Nechceš něco?“ ptala se Ťapka, „Na posilněnou... třeba kávu?“
Mechanicky přikývl, i když věděl, že to nemá cenu. Sedl si na palubu a upíjel ze šálku, avšak dobře chápal, co ho trápí a kdy skončí ta bolest. Taky věděl, proč to je; když si to domyslel, studená kapka potu mu stékala mezi lopatkami a mrazila...
Ubožák Keido se trápil ještě čtyři hodiny. Zatím se setmělo, na obloze vystoupily hvězdy. Ten starý muž seděl celou tu dobu pod hvězdami; už si nestěžoval na bolest a nedával ji na sobě nijak znát, ale byla tu a on ji cítil.
Potom najednou pocítil píchnutí u srdce, jako by přišel jeho konec; a když se vzpamatoval, věděl, že chvíle umírání skončila. Ale stejně dobře věděl, že o ní bude ještě dlouho vědět a že přijdou další chvíle podobné téhle, a budou trvat, dokud bude trvat jeho život.
„Tohle?“ šeptal do tmy, „Tak sis to vymyslel? To je tvůj trest?“
Nedostal odpověď. Ten, se kterým mluvil, nikdy neodpovídá. Jen v takových chvílích můžeš na okamžik zaslechnout šelest černých křídel; ale dřív, než si je uvědomíš, jsou pryč.
„Tohle budu prožívat pokaždé, když někdo z nich bude umírat?“ ptal se komthur, „Budu znovu a znovu umírat s každým z nich... a sám přitom zůstanu pořád živ?“
A jeho vlastní srdce mu řeklo: „TAK JSI TO PŘECE CHTĚL! ZAPŘÍSAHAL SES, ŽE ZŮSTANEŠ NAŽIVU, DOKUD NEZNIČÍŠ VŠECHNO ZLO!“
„Ano! Ale to jsem netušil, že budeš zabíjet moje děti! A že to budu se všemi muset prožívat!“
„KAŽDÝ, KDO MÁ NĚKOHO RÁD, PROŽÍVÁ VŠECHNO S NÍM. CHTĚL JSI MÍT DĚTI, MÁŠ JE. TAK SE O NĚ BUDEŠ BÁT A TRÁPIT SE S NIMI. KAŽDOU CHVÍLI BUDEŠ ČEKAT, KTERÝ Z NICH ZASE PODLEHNE; PROTOŽE JSI TO BYL TY, KDO JE POSLAL DO BOJE!“
„A ty jsi ten, kdo mi je zabíjí! A přitom mne nutí... Už chápu, že je postupně pobiješ všechny!“
„NE. TO BY BYL PRO TEBE PŘÍLIŠ MALÝ TREST. NEJSEM TAK TRAPNĚ NEDŮSLEDNÝ JAKO TY, BRATŘÍČKU. KDYŽ NĚKOMU NĚCO PŘIPRAVÍM, TAK DOKONALE!“
„Co tím myslíš?“ zašeptal komthur a jeho srdce se zachvělo.
„SÁM TO PŘECE DOBŘE VÍŠ. JÁ ZABÍJET TVOJE SYNY? NAOPAK, JÁ JE CHRÁNÍM, PROTOŽE JENOM DOKUD ŽIJÍ, MŮŽEŠ SE PRO NĚ TRÁPIT. CO ODEJDE Z TVÉHO ŽIVOTA, BOLÍ UŽ JENOM POTICHU...“
„Ne! To ne!“
„A BUDOU DALŠÍ... TY JE PŘIJMEŠ, ZAMILUJEŠ SI JE, VYCHOVÁŠ JE, DÁŠ JIM VŠECHNO, CO JEŠTĚ UMÍŠ DÁT. PAK TI ODEJDOU. A NĚKDE DALEKO, KDE JE NEDOKÁŽE OCHRÁNIT TVOJE RUKA...“
„Ne!“
„ALE ANO. TY SÁM JE VYCHOVÁVÁŠ TAK, ABY SE ZLU POSTAVILI ČELEM. TAK TO DĚLAJÍ, ČEMU SE TAK DIVÍŠ?“
„Já přece nechci nikomu ublížit!“
„SÁM SI ZABÍJÍŠ SVOJE DĚTI. POSÍLÁŠ JE NA SMRT, PROTOŽE NEMŮŽEŠ UČIT JINAK, NEŽ CÍTÍŠ; A TY SÁM... TO PŘECE TY JDEŠ DO BOJE, KDYŽ JDOU ONI! I KDYŽ SEDÍŠ V NĚJAKÉM KŘESLE A PIJEŠ KÁVU, MYSLÍŠ NA TO, KDE JSOU A CO TAM DĚLAJÍ. A JAK BOJUJÍ...“
„Bojují s tebou!“
„OVŠEM, ŽE SE MNOU...“
„Protože ty jsi Zlo!“
„CO ZÁLEŽÍ NA TOM, JAKÉ MI DÁŠ JMÉNO? KAŽDÝ MÁ NĚKOHO NEBO NĚCO, CO MU ZOSOBŇUJE MOJI RUKU. CO NA TOM, JESTLI MI BUDEŠ ŘÍKAT STEJSKAL NEBO HAUPT, SEDLÁK NEBO KORNOD? POŘÁD JE TO JEDNA TATÁŽ SÍLA, TY SE POD TOU SILOU HROUTÍŠ A VZPÍRÁŠ SE JÍ. ZBYTEČNĚ!“
„Zlo musí být zničeno!“
„NIKDY NEBUDE. TO ZLO JE PŘECE TAKÉ V TOBĚ; I TEBE OTRÁVILA TA HRA! JÁ JSEM TVŮJ STÍN A TY SE MNE NEZBAVÍŠ... UŽ CHÁPEŠ?“
„Ty možná jsi stín, ale Kornod je skutečný! A je třeba ho zničit, protože je prokletím světa a jeho smrt...“
„KAŽDÉ Z MÝCH VTĚLENÍ JE PROKLETÍM SVĚTA. A MÁM JEŠTĚ JEDNO, TO TI TEĎ NEŘEKNU... PŘECE SI SPOLU NEPOVÍDÁME POPRVÉ ANI NAPOSLED!“
„Co ještě chystáš?“
„BOJÍŠ SE?“
Komthur mlčel. Jenom se chvěl jako v horečce.
„MÁŠ PŘECE MOŽNOST TO SKONČIT! HNED NEBO KDYKOLIV, AŽ UŽ TOHO BUDEŠ MÍT DOST. A TY PŘECE VÍŠ JAK! STAČÍ...“
„Ne! Nezabiju se!“
„V TOM PŘÍPADĚ BUDEŠ ŽÍT TAK DLOUHO, DOKUD NEVYKOŘENÍŠ VŠECHNO ZLO SVĚTA. PŘESTO, ŽE KAŽDÝ PADLÝ V TOM BOJI BUDEŠ TY A VŠICHNI BUDOU TVOJE DĚTI. A VŠICHNI TĚ BUDOU BOLET!“
„Ne! Už dost!“
„ANI ZDALEKA NE DOST! JEŠTĚ POŘÁD ŽIJEŠ PŘÍLIŠ KRÁTCE. JEŠTĚ HODNĚ TOHO MÁME PŘED SEBOU, TY, JÁ A VŠICHNI TVOJI SYNOVÉ!“
„Co mi ještě můžeš vzít?“
„NECH SE PŘEKVAPIT! CO BY TO BYLO ZA HRU, KDYBYS ZNAL PŘEDEM VÍTĚZE? JÁ TĚ NECHÁM, AŤ HRAJEŠ JAK UMÍŠ. SÁM SOBĚ ZNIČÍŠ SVOJI PARTII. VŽDYCKY JSI PŘECE ZNIČIL VŠECHNO, NA CO JSI SÁHL!“
„Ne! Ne! Proboha, už ne!“
„UŽ TĚ NEBUDU TRÁPIT, NEBOJ SE. JENOM TI PŘIPOMENU KORNODA. ON SE TAKY TRÁPÍ A JEHO ZLO JE MIKE CROSS. TEN, CO MU POBIL VÝKVĚT ARMÁDY, KTERÝ REPREZENTUJE VŠECHNO NEJHORŠÍ, CO KDY POZNAL. CO KDYŽ TEĎ PŮJDE ŠEPTAT DO OUŠKA NĚKTERÉMU Z TVÝCH NEPŘÁTEL?“
„Proč? Proč?“
„MYSLÍŠ, ŽE JENOM K TOBĚ CHODÍ ĎÁBEL? ONI TAKY MAJÍ SVOJE NOČNÍ MŮRY A V NICH SE JIM ZJEVUJEŠ TY JAKO VŠECHNO ZLO SVĚTA. TAKY ONI PŘÍSAHALI, ŽE TO ZLO VYKOŘENÍ! NENÍ TO SMĚŠNÉ?“
„Ne! Bože, buď mi milostiv...“
„JÁ SE VRÁTÍM, BRATŘÍČKU! ZASE ZA TEBOU PŘIJDU A BUDU SI S TEBOU POVÍDAT. MOC HEZKY SE S TEBOU POVÍDÁ, TO PŘECE DOBŘE VÍŠ! TEĎ PŮJDU, NĚKDO TADY JE... ALE ČEKEJ MĚ!“
Komthur se ohlédl; spatřil nějaký stín, který mu připadal povědomý, ale jak se pohnul a ten stín se hnul také, poznal Johanku. Ve strakaté kombinéze a bez šedivých vlasů, protože prošla Ohněm a vypadala nyní velice cize a podivně.
„S kým jsi to mluvil?“ zeptala se, „Nikdo tady přece není! A jakou to bylo řečí?“
Uvědomil si, že s ním mluví arminsky, no ovšem, prošla výukou. Pokusil se vstát. „To nic... nevšímej si! To nic!“
„Mluvil jsi, jako kdybys umíral!“
„Každý z nás umírá každým dnem...“
Přistoupila a objala ho pod rameny. Měla na svůj věk pořádnou sílu a dokázala by ho odnést jako dětskou panenku, ačkoliv vůbec nepatřil mezi štíhlé a lehké. Podvolil se jí.
„Neboj se! Jsem také lékařka svého lidu... mohu ti pomoci...“
„Já vím,“ vzdychl.
„Ty jsi přece čaroděj! Umíš pomáhat jiným... proč ne sobě?“
Neodpověděl. Jenom zaslechl šelest černých křídel. A někde ve veliké dálce se kdosi smál.
30.05.2021 11:47