Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Yagganův oddíl objel celou pevnost Quantanámo a zaparkoval ve skalách. Ba-Tao a Jens se doplížili k zátoce a prohlédli ji; loď tam byla a stála na kotvách, jako kdyby se nic nestalo. Pevnost Quantanámo byla tichá a jakoby docela mrtvá, ale už věděli, že mlčenlivá posádka lodi je na stráži.

Vrátili se k Yagganovi; zbytek dne strávili podřimováním a vyčkáváním, taky prvních pár hodin noci. Až když noc pokročila, vzali svoje věci, spustili se po skalách a nehlučně ponořili do vody. Doplavali k lodi a vynořili se až pod krytem, kde byly větrací otvory.

„Začnem?“ ptal se Ba-Tao.

„Risk je zisk! Otevři to!“

Měli láhve, ve kterých byla kalná tekutina. Když je otevřeli a vzduch pronikl k tekutině, začala se téměř okamžitě vypařovat a vyvíjel se z ní dusivý plyn, který vnikl do větráků. Kluci měli kyslíkové masky, takže se sami neotrávili.

Ventilátory funěly, jedovatý plyn se do nich ochotně valil. Dlouho se nic nedělo; až najednou se otevřel kulatý poklop a na ochoz se vypotácel voják, který tam zůstal ležet.

„Klika!“ ukázal Jens na prstech, „Dokonce nám otevřou dveře!“

„Jdem?“ ukázal Yaggan.

„Ještě počkáme.“

Čekali asi deset minut, ale nic jiného už se nestalo. Takže zahodili prázdné láhve, vzali do rukou lejzrové pistole a vytáhli se na ochoz, kde ležel nehybný voják. Čingiz jej otočil a poznal, že je živý, avšak v bezvědomí.

„Jdem!“ zavelel Jens a spustil se do poklopu. Ocitl se v chodbě, dost úzké a místním asi i nízké, ale pro Arminy akorát. Osvětlení zajišťovaly zářivky, takže si povšiml dvou dalších vojáků, rovněž v bezvědomí. Zbraně nechali asi tam, kde ucítili plyn, a snažili se dostat na vzduch, ale nedoběhli.

Vydali se dál do lodi; chodby byly jako štoly, schodiště krkolomná, vše přizpůsobené množnostem modrých, ale to jim už nevadilo, zvykli si. Dole byly sklady, zbrojnice, ubytovna, v níž spali vojáci mimo službu, teď o poznání hlouběji než normálně.

„Velitelský můstek bude nahoře ve věži!“ ukázal Yaggan, „Jdem!“

Vyšplhali po schodištích; bylo to bludiště a těžko se v něm kdo vyznal, ale už si navykli na systém chodeb a dokázali odhadnout, co je může čekat. Do jednotlivých kupolí vedly chodby, těch si prozatím nevšímali a mířili jen pořád výš a výš. Až se konečně dostali na místo, odkud už to výš nešlo, snad jenom zašroubovaným poklopem na střechu, tou hlavici ve tvaru ještěra. Chodba pod střechou vedla do velitelské kabiny, na zdejší poměry prostorné a parádní. Byla otevřená a v křeslech u skutečného řídícího pultu leželi dva důstojníci, třetí visel přes pult dopředu.

„No, tak nastartovat a vyjet!“ ukázal Jens, „To bude muška, ne?“

Nebyla to muška; na pultu byla řada páček a knoflíků, vše naprosto neoznačené. Zkoušeli jednotlivé ovládací systémy a jen podle výsledků se dohadovali, jaký mají účel. Určitá obdoba tu byla; avšak tento stroj byl podstatně složitější než vznášedlo.

Konečně se jim podařilo zapnout motory; loď začala mírně vibrovat, což bylo důkazem, že je připravena. Jens posunul páky dopředu, načež se hukot motorů o oktávu zvýšil a loď se pohnula, trhanými poskoky, jako když se jankovitý kůň pokouší vzpínat.

„Tak vida že to jde!“ ukázal Jens spokojeně a držel se pák jako tonoucí stébla, „Doprava... a doleva, tohle je dopředu, dozadu snad nepojedem! Pak se zeptáme majitelů...“

Ba-Tao důstojníky odložil stranou, sebral jim osobní zbraně a svázal je. Jens zatím posunoval loď dál k vjezdu do fjordu. Zebra jej skepticky pozoroval a Lešek se díval, jak na odjezd lodi reagují v Quantanámu. Zklamalo ho, že to nevyvolalo žádnou pozornost, snad jen hlídky se trochu divily.

Propletli se fjordem, což bylo dost obtížné vzhledem k tomu, že byla noc a nebylo dobře vidět. Jens vynadal kvůli tomu Leškovi, že než očumovat pevnost, měl by radši čumět dopředu; Lešek něco odpovídal, ale nebylo jasné co, měli pořád ještě kyslíkové přístroje a kvůli jedovaté atmosféře mluvit nemohli.

Yaggan přišel na to, kde se ovládají ventilátory, zapnul je a zvedl na plný výkon. Kromě toho objevil pár zašroubovaných příklopů, našel někde utahovací klíč a snažil se otevřít jeden po druhém. Yaggan nebyl pápěrka, ale příklopy byly tak zrezivělé, že s nimi měl co dělat i Zebra, který byl daleko silnější.

Když jeden z nich otevřeli, mohli vylézt na pancíř a konečně sundat masky. Udělali to a s rozkoší dýchali čerstvý vzduch. Taky mohli ukazovat Jensovi, aby mohl projet ven lépe a bez nebezpečí. Zůstali tedy nahoře, dokud se nedostali na širé moře.

Na moři se k nim především připojil Čingiz s jejich kluzákem; sestoupili dolů a upevnili stroj místo výsadkového člunu, který zůstal na pevnině. Pak se všichni sešli ve velitelské kabině, kde již bylo vyvětráno, i když zápach byl zatím těžko snesitelný.

„Tak se nám to povedlo!“ konstatoval Yaggan, „Dobyli jsme loď, jakou nemá nikdo v Arminu ani snad na světě. Nevím, jak je odolná proti zbraním, ale řekl bych, že by přežila i atomovou válku!“

„Gratuluju si silně,“ řekl Jens, „Jenže co uděláme s dosavadní posádkou? Máme ji na krku...“

„Hm... zatím ještě spí a tak čtyři – pět hodin od nich bude pokoj. Potom se nám probudí a budou zlobit, budeme je muset někam zavřít; ještě štěstí, že na této lodi je dost vhodných míst!“

Což provedli okamžitě; všechny spící snesli a pozavírali do jednotlivých místností. Při tom zjistili, že žádná z těch cel se nedá zavřít ani zvenčí, ani zevnitř, zřejmě to nebylo zapotřebí; byli nuceni přinést ze skladiště ocelové tyče a vyrobit z nich zarážky a závory. Lejzrovými pistolemi je přivařili na dveře a doufali, že vydrží i soustředěný tlak. Muže rozdělili po pěti, celkem jich bylo dvaačtyřicet a k tomu čtyři důstojníci, které pozavírali jednotlivě.

Během té doby zkoušel Jens zvyšovat výkon motorů a tím rychlost bojové lodi; dařilo se mu to. Došel k přesvědčení, že dokáže ujíždět po hladině rychlostí až padesát kilometrů v hodině, s krátkodobým zvýšením na šedesát až pětašedesát; to odhadoval podle ubíhání pobřeží. Což byla rychlost slušná a překračovala vše, co až dosud měli. Starost byla s palivem; netušili, kde by je mohli doplnit a především, kde ho vzít bez násilného získání od nepřítele. Zatím bylo paliva v nádržích dost, ale čím rychleji motory pracovaly, tím větší spotřeba.

Lešek Gwiazdecki připomněl, že loď doposud nebyla pokřtěna, tak zahájili diskusi, jak jí říkat. Nakonec zvítězil Leškův návrh Zodiak, což znamená Zvířetník. Chtěli si připomenout souhvězdí rodné Země. Lešek navrhl, že je namaluje na pancíř, aby loď byla řádně vyzdobena.

„Ale především musíme mít pořádný znak!“ vykřikoval, „Na hlavní věž ptáka koara, a pořádně velikého!“

„V životní velikosti?“ ptal se Zebra.

„To snad ne,“ slevil Lešek, „Ale pořádného přes celou tu věž! A na obě strany, aby každý věděl, kdo to přijel!“

„Souhlasím,“ uznal Yaggan, „Namaluješ to?“

„Zkusit to můžu!“

Jeli čtyřicítkou, neboť spočítali, že to je rychlost optimální, aby se stihli dostat ke kotvišti těsně před svítáním. Ohlásili se Enkrovi, ten to přijal s radostí a všichni je očekávali.

Yaggana potěšilo, jak žasnou a obdivují jeho loď. Štáb ji celou prošel a prohlédl, schopen pouze slov úžasu a okouzlení. Takže Yaggan slíbil, že jakmile získá nějaké další, věnuje je význačným velitelům, jako je Chris, Sebastiano atd.

„S tím si nedělej starosti,“ mávl rukou Roger, „Už se chystám si ho okopírovat do Mozku; když bude potřeba, postavím vlastní pro každého, kdo bude potřebovat...“

„Myslíš, že to půjde?“

„K čemu ta nedůvěra, statečný velmistře? Jenom sleduj támhle ten svazek chapadel, jak už ti šmejdí po lodi! Radši si rychle řekni, co tady všechno budeš chtít změnit...“

„Říkala mi Gwen, žes jí daroval vlastní počítač; tak bych ho potřeboval přestěhovat sem. S tím už se nějak dohodnu...“

„Proč chceš něco někam stěhovat? Vytvoříme ti vlastní – řekni si, kde chceš mít řídící terminál a je to!“

„No já nevím... snad tady v řídící kabině, ne?“

Roger měl na hlavě slušivou čapku, z níž tu a tam čouhaly dráty; někteří ho podezírali, že ji nosí pro ozdobu, ale teď na jeden z nich zaťukal prstem a začal zadávat příkazy. Na ty okamžitě reagovala chapadla; Jens ukazoval, které části nábytku považuje za bezvýznamné a Mozek je okamžitě začal měnit na kopie předmětů potřebnějších.

Roger vyčkal, až Mozek vytvoří křeslo pro operátora; potom se do něho rozvalil a požádal o čaj a zákusky. Yagganovi pokynul, aby si taky sedl, neboť by mu mohl vynést spaní.

„Jsem na šrot,“ postěžoval si, „Musím zalézt do pelechu a spát aspoň čtyřiadvacet hodin. Jenomže teď ještě ne, mám spoustu výzkumů... fantastická mašinka, uvidíš sám!“

„Hlavně se soustřeď na bojové operace a nehrej si celý dny s Mozkem, jako to dělá Roger!“ namítl Enkra, kterému ovšem nebylo proti mysli taky si vzít svačinu, zvláště když ji Mozek neustále doplňoval, „Dával bych přednost sem tam nějaké práci...“

„Práce je poslední zoufalý pokus nějak se uživit,“ zívl Roger, „Obávám se, že budeme muset k tomuto pojmu začít přistupovat poněkud rezervovaněji, zejména až se rozvine všestranné využití Mozku k různým výrobním procesům...“

Enkra se zamračil, Yaggan se zeptal: „Co tím myslíš?“

„To je jednoduché. Co je hnacím motorem ekonomiky světa?“

„No... průmysl a obchod!“ vzpomněl si Yaggan na Mikovy přednášky ze všeobecné ekonomiky.

„Tak, správně. A co se stane s průmyslem a obchodem, když pro získání předmětů přestane být nutné je kupovat, ale každý si je poručí a ony před ním... vzniknou?“ Roger cinkl do do své přílby, pronesl nějaký kód a vedle tácu se zákusky začala vznikat německá císařská koruna krále Karla Velikého, přesně tak dokonalá, jak si na ni Roger dokázal vzpomenout.

Yaggan chvíli uvažoval. „Já myslím, že nebude potřeba.“

„Velice správně! A co na to všichni, kteří z toho žijí?“

„Budou se muset začít živit něčím jiným... ne?“

„Výtečně. Čím, co myslíš?“

„To teda už nevím.“

„Správně! Ani já to nevím. Jenom vím, že se jim takové řešení vůbec nebude líbit. A dál: peníze. V dnešním světě závisí vážnost a hodnota jedince na stavu jeho bankovního konta. V našem světě je možné vyrobit si takový počet dolarů, jaký kdo bude chtít. Taky můžeme vyrábět zlato, diamanty, platinu i mikročipy. Bude mít někdo zájem o tyto předměty, budou-li stejně dostupné jako to tričko, co mám na sobě?“

„Nebude.“ řekl Yaggan rychle a správně.

„Majitelé bank a továren budou ronit hořké slzy. Stejně hořké slzy začnou však ronit také generálové... jejich armády budou náhle zcela bezvýznamné. Strašná představa, že?“

„No, mně na tom zas tolik nezáleží!“

„A takto budou mluvit všichni mladí! Nezáleží mi na tom, co se stane se všemi těmi starými páprdy... Krásně odpovídáš, Yaggane, jen co je pravda. Dám ti diplom své university, až nějakou někdy založím. Dostaneš doktorát společensko-politických věd...“

„Přestaň kecat nesmysly,“ řekl Enkra a prohlížel mísu zákusků, co by ještě snědl, „Višňový kompot nemáš?“

„Budu mít, ale pořád nemá tu správnou chuť,“ postěžoval si Roger, „Není čas na experimenty tohoto druhu... kromě toho, dokud Mozek provádí přestavbu, je nejlepší věnovat čas rozpravě. Chtěl jsem, aby Yaggan tušil, jak velké věci pomáhá prosadit...“

„Já to řeknu stručněji: Koukej, teď zmizíš s tím Zodiakem co nejdál od nás a budeš se držet... jihozápadním směrem jsou prý nějaké ostrůvky, obsaď je a udělej si tam základnu. Jedna bude ta jeskyně, co vymyslela Gwen, druhá bude tam, podle toho, jak se zrovna vyvine situace. My se odtud pohneme někam dál, nemusí každý vědět, kde se schováváme. Já budu vyjednávat o míru, ty bys mohl sem tam zasáhnout, kde se nebude dařit. Chápeš?“

„Jistě! Už se na to těším.“

„Když už jsi s tím začal, přiber klidně do své Koary každýho, kdo s námi bude chtít jít. Prozkoumej jejich myšlení, pouč je, převychovej – udělej z nich lidi. Samozřejmě dohlídni, aby se zachovalo co nejvíc z jejich vlastní kultury. Dokážeš...“ Enkra se zarazil a uvědomil si, s kým vlastně hovoří. Že Yaggan je kluk, který by správně měl sedět ve školní lavici a poslouchat Rogerovy přednášky z politické ekonomie.

„Zařídím! Převychováme, naučíme, uděláme...“ kýval Yaggan.

„Hlavně si pamatuj, že od nás nemůžeš očekávat žádnou pomoc, až na tebe začnou útočit! A boj asi bude tvrdý, jen co se armáda vzpamatuje z překvapení! Viděl jsi sám...“

„Neboj! Nejsem žádnej malej blbec, ne?“

„No, právě. Když něco, tak zdrhej a nedělej si starosti, že by tě někdo pomlouval. Umět utíkat je svého druhu umění...“

Yaggan opět snaživě přikyvoval.

Zezdola se přihnal Lešek. „Pojď se podívat, co nám ten Mozek dělá s motory! Sebastiano tvrdí, že budem jezdit ještě rychleji, prý až o třetinu...“

„Když to tvrdí, tak ho nech.“ doporučil Yaggan klidně.

Leška však už zaujal velitelský sál a prohlížel si terminály.

„Jejda – to tu budeme mít i video?“

„Ano, to je velmi zajímavé,“ řekl Roger, „Dělám pokusy, že by bylo možné filmy nejen vidět, ale prožívat. Vytvořit uměleckou disciplínu, která by dávala divákovi komplexně prožít...“

„Proboha, brzdi!“ vzdychl Enkra.

„No ne, proč? Narazil jsem na určitý registr podobných záznamů, jenom nechápu, jak se s ním zacházelo! Mám pocit, že se to vůbec netýkalo óóírů, ale nějaké jiné, spřátelené rasy...“

„Kolik podle tebe těch ras bylo?“

„To nemám zdání. Vypadá to, že patřili k planetárnímu systému, který obsahoval větší množství různě vyspělých civilizací. Sami óóírové nebyli ta hlavní, bohužel...“

„O té hlavní taky něco víš?“

„Tady narážíme na problém, co skutečně víme a co dokážeme jen předpokládat. Nevím nic. Předpokládám řadu věcí...“

Enkra jen mávl rukou.

Slunce vycházelo a moře se v jeho paprscích lesklo jako rozlité stříbro, když Zodiak opustil základnu a zamířil k jihu.

Na širém moři si Yaggan šel nejdřív odpočinout, měl toho dost; stejně tak spali všichni ostatní kromě hlídek, zatímco loď nesly vlny, kam chtěly. Když se probudili, najedli se a potom usoudili, že nadešel čas promluvit si s bývalými majiteli lodi. Nekvaltovali, protože to není zdravé; ti chudáci byli už stejně celý den zavření v kabinách, nedostali nic jíst a nevěděli, co se s nimi děje, protože jim nezapojili světlo. Yaggan něco tušil o psychologických metodách nátlaku.

Teď je sezval do největší místnosti lodi, kterou získali mírnou přestavbou dřívější jídelny. Mozek netrval na tom, že všechny stěny zůstanou tam, kde byly původně. Někteří chlapci radili k opatrnosti, ale Yaggan nesouhlasil. „Nažeňte to sem všechno! Vezmem je hákem, z jedné vody načisto!“

Zajatci poslušně napochodovali a vyjeveně se rozhlíželi; nešlo jim na rozum, že loď kolem nich se změnila, aniž si toho všimli. V jídelně nařídili, aby se postavili okolo stěn a vyčkali, co jim velitel řekne. Neměli žádné zbraně, zatímco Armini byli plně vyzbrojeni a rozestaveni tak, aby měli vše pod kontrolou. Nakonec byli přivedeni důstojníci; jednoho Yaggan dokonce znal osobně, byl to zástupce velitele jménem Gorf. Byl tím, jehož Mike hostil společně s generálem Ungarkem.

„Tak vás tady všechny vítám,“ oslovil je Yaggan, jakmile se shromáždili, „Jmenuji se Yaggan a jsem velmistrem lóže Koara. V současné chvíli nám patří tato loď, kterou jsme od vás dobyli a pojmenovali ji Zodiak. Vaše služba tím končí. Shodou okolností jste se stali našimi zajatci a bylo by rozumné, abyste si řádně promysleli, co hodláte podnikat dál. Nechceme nikomu ublížit, ale taky nezastíráme, že to máte spočítané, ať to dopadne jak chce. Ne že bychom vám chtěli uškodit, to snad chápete; nebudeme to my, kdo vás zabije, ale vaši bývalí kamarádi. Pro ty je každý, kdo udělal chybu, vhodný jenom k přiložení na hranici. Stručně řečeno, jste vyřízení jako žádost o zvýšení platu!“

Důstojník Gorf se pohnul a zatvářil se, jako kdyby chtěl něco říct. Yaggan to postřehl.

„Ano Gorfe, očekávám tvoje dotazy.“

„Proč jste to udělali?“

„Potřebujeme Zodiak.“

„Ale tahle loď přece patří nám!“

„Patřila.“

„Copak je možné vzít si jen tak něco, co je majetkem státu?“

„Je.“

„Na co jste tu loď potřebovali?“

„Na válku s vaším státem. Jsme s ním ve válečném stavu.“

„Proč?“

„Vaši představitelé, hlavně Sluhové, zabíjejí nevinné lidi. S tím nesouhlasíme. Zabíjíme jenom ty, kdo se proviní, nebo kdo drží v ruce zbraň. Snažíme se postupovat s úctou k životu každé živé bytosti. I nepřítele.“

„Nás ale zabijete!“

„Nezabijeme. Neublížíme nikomu, kdo neublíží nám. Jsme dost silní, abychom nemuseli zabíjet.“

„Nerozumím!“

„Kdo zabíjí, je zbabělec.“

Gorf si to chvíli přelouskával v hlavě. Moc z toho nerozuměl, ale přesto něco pochopil a sestavil si z toho podle svého určitý výsledek. Proto se zeptal:

„Za poslední dobu se něco změnilo, pokud si všímám. Dříve jsi nerozuměl naší řeči, teď mluvíš sice podivně, ale srozumitelně. Poroučíš, kdežto starý muž Mike tady není. Jsou s tebou cizí lidé a také někteří naši vojáci; ti mají zbraně jako vy a také jako Ještěři. Máte ostříhané hlavy a na kůži divné strakaté malování, jako kdybyste byli oblečení a přece nebyli. Naše loď se změnila k nepoznání! Něco důležitého se stalo a já chci vědět, co!“

Yaggan se zasmál. „Myslí ti to, Gorfe, musím uznat. Dobře, řeknu ti co se stalo. Doufám, že to pochopí všichni a pokud ne, budu to vysvětlovat tak dlouho, dokud vám to do těch vašich patníků nenamlátím, po dobrým nebo po zlým.

Tady kamarád Bernard se obrátil na lóži Koara se žádostí o pomoc. Podle zákonů Templářů je každý komthur, rytíř nebo voják řádu povinen poskytnout pomoc tomu, kdo jej ve jménu řádu požádá. Ten zákon platí i pro lóži Koara. Bernard nám řekl, že jeho dívka propadla zákonům země Kam, protože se s ním milovala bez souhlasu úřadů. To podle našich zákonů není trestné ani špatné, naopak je to pro ně oba čest a vyznamenání. Lóže Koara z toho důvodu rozhodla pro ni. Podle našich zákonů dále propadá smrti ten, kdo zabije ženu nebo dítě, především z důvodů nízkých a nečestných. Zákony Sluhů jsou nízké a nečestné. Přepadli jsme město, kterému jsme dali jméno Frankfurt. Za pomoci těchto statečných vojáků, občanů země Kam, jsme tu dívku osvobodili, potrestali viníky a odešli. Pak jsme rozhodli, že abychom se uchránili před odvetou nepřítele, potřebujeme pevnou základnu, tak jsme si vzali loď Zodiak. I s vámi, bohužel, což je pro vás poněkud nepříjemné, ale budeme se snažit vám neubližovat. To je všechno.“

„Mluvíš o vašich zákonech, které posloucháš! My máme také svůj zákon a posloucháme ho! Chtěl bych vědět, který zákon platí!“

„Zákon toho, kdo zvítězí.“

„Rozumím,“ řekl Gorf, „Co s námi tedy bude dál?“

„Máte tři možnosti:

1. Můžeme vás vysadit na pobřeží na místě, kde zrovna budeme, v rozsahu několika kilometrů kolem, podle vašeho přání. Ovšem jak znám vaše zvyky, bude to nejjednodušší a zřejmě zaručená cesta do Velikého Štěstí, kterou vám ochotně zorganizují vaši Sluhové. Pokud tam někdo touží, má možnost.

2. Až objevíme nějaké území, které nepatří zemi Kam a není zamořeno Sluhy, můžeme vás tam vysadit a poskytnout vám všechny možnosti, abyste se tam uživili. Budete moci obrábět zemi, chovat dobytek a žít tak, jak si to sami zařídíte. Jistě to nebude žádný velký přepych, aspoň pro začátek, ale později se to zlepší. Konečně, potřebujeme taky nějakou základnu, kam si budeme jezdit pro čerstvou zeleninu.

3. Ti z vás, kdo chtějí, budou moci vstoupit do našich řad, jak to udělali tito kamarádi. Dostanete vzdělání a vojenský výcvik, protože ten váš, nerad to říkám, stojí za hovno. Budete bojovat po našem boku a až vyženeme Sluhy, vrátíte se domů jako vítězové ověnčení slávou. Nebo padnete, ale to už je riziko.

Vypadá to, že všechny tři možnosti nejsou nic moc, ale jak už jsem řekl, jste vyřízení a nemáte žádnou další šanci. Bohužel, protože jste nic z toho nezavinili a trpíte tak říkajíc nevinně. Ale pomoci vám z toho nemůžeme.

Každý z vás má teď možnost se zamyslet a najít si cestu, kterou půjde. Budete na to mít dostatek času, protože než někde přistaneme, bude to trvat hodně dlouho...“

Yagganova řeč byla dlouhá, ale maximálně jasná a stručná. Nesnažil se krasořečnit, stačilo jim to vysvětlit tak po lopatě, jak jenom bylo možné.

Gorf taky přemýšlel o sto šest. A když si to promyslel, opět si vzal slovo: „Říkáš, že jsou jenom tři možnosti. Nemluvíš pravdu, je jich daleko víc: především je možné zemřít!“

„To jistě. O tom jsem nemluvil; myslel jsem možnosti rozumných lidí. Pokud někdo chce zemřít, je to blbec.“

„Když muž ztratí čest, je lépe se zabít než trpět v otroctví!“

„Jak chceš. Můžeš jít na horní palubu a já tě nechám skočit do vody. Nepochybuju, že se utopíš nebo tě něco sežere.“

„Dále je možno bojovat dál proti vám!“

„Jo? Inu, možný to je. Ale neradil bych ti to. Příště bys už nemusel mít takový štěstí a přežít. Ale jestli chceš, bojovat v podstatě můžeš. Každý si může dělat, co bude chtít!“

„Tváříte se přátelsky, ale jste zločinci! Co říkáš, je velká lež a kdo ti věří, je blázen a zrádce! Nevěřte mu, vojáci; jeho slova jsou hladká a jedovatá jako ryba pup!“

„Přesvědčovat tě nebudu, to nemá cenu. Už jsem řekl všechno, co jsem chtěl. Teď dostanete najíst a potom vás odvedeme zpátky do vašich cel. Mužstvo bude mít po pěti službu na úklid a pomocné práce, pod dozorem našich lidí, samozřejmě. O dalším se dozvíte včas, jenom bych rád poznamenal, že pracovat snad není proti vašim zvyklostem a já bych rád, abyste si svoje jídlo zasloužili. Až na to bude čas, pohovořím si s každým o samotě, jak si představuje svoji budoucnost...“

„Ty seš snad pitomej!“ zasyčel Jens, „Co jim máme dát dělat? Všechnu práci stejně obstarává Mozek, tak...“

„Drž hubu! Jak se jmenuje ta pohádka... jak přebírala hrášek? Přiletěli holubi a klovali...“

„...až ji uklovali!“

„Já jsem ještě neskončil!“ vykřikl Gorf, „Musím ti říct, že jsi nejdrzejší zločinec, jakého jsem kdy poznal! A já obětuji celý svůj život, abych se ti pomstil a potrestal tě! Neodcházej, to není ještě všechno, co ti chci říct!“

„I s tebou ještě budu mluvit, Gorfe,“ prohlásil Yaggan klidně, „Ale až dostaneš rozum...“

„Okamžik,“ řekl druhý důstojník, „Mám taky otázku, pane. Kam plujeme?“

„Nevím.“

„Jak to?“

„Plujeme do míst, která neznám. Míříme k jihu, pokud tě to potěší. Ale co tam je, nevíme nikdo.“

Yaggan odcházel; ale zastavila ho ještě otázka, kterou položil jeden z námořníků: „Proč tam tedy chcete jít?“

„Abychom se to dozvěděli.“

Errata:

30.05.2021 11:47