Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Karakal princezny Asthry se probíjel stále dál a dál k severu; mnoho dní sledoval linii pobřeží, stále stejně nevlídně pustého, kolem stejných skal a stejných stepí, porostlých ubohou vegetací. Občas se objevovala stádečka podivného dobytka, občas se při pobřeží krčilo několik bunkrů, v nichž zřejmě živořili lidé. Asthra se vyhýbala podobným hnízdům, nepovažovala za potřebné se vybavovat s domorodci na této úrovni. Něco hledala a ačkoliv nevěděla, co to je, tušila, že to najde výš na severu.

Po dlouhých a úmorných palčivých dnech se začalo měnit počasí. Foukalo ostřeji, nevlídněji, dokonce chladněji, především od severu. Tento vítr vanul proti lodi a Karakal musel složitě manévrovat proti větru, což vyčerpávalo všechny námořníky, především Cvrčka jako vrchního kormidelníka. Ale dívky, ani těch pár kluků, kteří na lodi byli, si nestěžovali a odhodlaně čelili všemu, co je čekalo.

Pak se jedné noci stal zázrak. Protože když se rozednilo a Asthra vystoupila na palubu, aby převzala službu, vydechla úžasem: „Tráva! Zelená tráva!“

„Překvapeníčko, co?“ smál se Cvrček, „Viděl jsem to když svítalo, ale nechtěl tě budit, aby ses taky divila!“

„Jak je to už dlouho?“

„Nevím. Od noci, nejspíš!“

„Výborně! Jak je tu tráva, bude tu jistě i něco živého! Neviděl jsi na břehu něco pobíhat?“

„Po pravdě řečeno viděl, ale uteklo to dřív, než jsem zaostřil dalekohled. Něco skákavého, hádám antilopa nebo klokan.“

„A lidi?“

„Ne. Žádné lidské sídlo...“

Pokračovali dál; ale všichni ožili a bylo jim hned veseleji, když viděli zelené lučiny s hustou trávou, připomínající Zemi. Dokonce i Kaiití si prozpěvovala ve své řeči a smála se tomu.

„Na vhodném místě zakotvíme!“ rozhodla Asthra.

Na to vhodné místo museli čekat ještě celý den, až do pozdního odpoledne. Asthra zrovna odpočívala, když ji probudilo volání Sheilly: „Řeka! Holky, nádherná čistá řeka!“

„Člun na vodu!“ křičel Kay-Britt Wulffssonn.

„Na co člun?“ rozesmála se Asthra, rozběhla se a skočila do vody, „Schválně, kdo tam bude dřív, tvůj člun nebo já?“

Nebyla sama, podobný způsob dopravy zvolili i další. Doplavali na břeh, smáli se a vtipkovali, potápěli se v ústí řeky, zkoušeli její chuť a shledali ji dobrou.

„Jdeme na průzkum proti proudu,“ rozhodla Asthra, „Dneska v noci zde budeme kotvit, takže na břeh může každý kromě stráží. Musíme nabrat novou čerstvou vodu a když to půjde, taky nějaký nový potraviny. Se zásobama už dlouho nevydržíme!“

Nepochybně měla na mysli čerstvou zeleninu, ale Cvrček pomýšlel spíš na zvěřinu. Na lodi byly také šelmy, takže Asthra nemohla mít žádné námitky proti lovecké výpravě. Proto pečlivě koukal po břehu a zakrátko zavolal ostatní: „Napajedlo! Stopy zvěře!“

Shrnuli se všichni. Každý byl odborník, tak prohlíželi otisky kopýtek a dohadovali se: „Jsou tu sudokopytníci i lichokopytníci, to je vidět hned. Taky něco tříprstého, podívej! A tyhle stopy jsou dost veliké, to bude pořádný kus...“

„Upečeme, usmažíme, uvaříme?“

„Nejdřív se podíváme, s kým máme tu čest!“

Šli dál po proudu; často se museli prosekávat křovisky, občas i brodit vodou. Lidské cesty tímto lesem nevedly žádné.

„Nějaký potok! Teče ze skal!“ hlásila Sheilla.

„Půjdem po něm! Rozhlédneme se z výšky!“

Potok skutečně tekl ze skal; byla to vlastně bystrá horská říčka, čistá a studená. Dokonce v ní žily ryby a když se Cvrček hodně snažil, několikrát se odřel o ostré kameny a mockrát natáhl do vody, jednu chytil. Vypadala jako pstruh, ale měla zuby ostré jako jehly, jak se sám přesvědčil, než pochopil, jak ji držet.

„Fajn, bezva, prima!“ posmívala se mu Sheilla, „Chytni ještě jednu a budeš nadosmrti mrzák!“

„Jen se neboj, tak snadno se mě nezbavíš!“

„Koukni se na sebe: odřenej, potlučenej, pokousanej a jenom jedna rybička!“

„Protože nemám udici! Kdybych měl, tak nachytám na večeři!“

Kaiití šplhala dopředu; vylezla na nějaký balvan, rozhrnula křoví, náhle zamávala a zvala je, aby šli k ní a byli zticha. Byli lovci, tak okamžitě zmlkli a pospíšili si. Pak vyhlédli a žasli stejně jako ona.

Před nimi se táhla travnatá stráň, zelená až přecházely oči a tak krásná, až se svíralo srdce. Na stráni se popásalo stádečko nesmírně půvabných zvířat, lehkonohých, štíhlých, červenohnědé srsti s bílými skvrnami, s něžnými hlavičkami zdobenými lyrovitě zahnutými rohy. Nejstarší samec jistil, stádo se popásalo a kolem samic pobíhalo několik mláďat, velice roztomilých na pohled.

„Srnky!“ usoudil Cvrček, „Nádherný kousky!“

„Spíš antilopy nebo něco takovýho!“ hádala Asthra, „Podívej na ty růžky!“

„První opravdový zvířata, který jsme tu potkali!“

„Fakt! A přitom takový nádherný!“

Náhle se stádo něčeho polekalo. Vůdce zapištěl jako svišť, na ten signál se všichni naráz rozprchli a zmizeli za nejbližším kopečkem. Jenom jedna samice se opožďovala, zřejmě nemohla běžet tak rychle jako ti ostatní.

„I v ráji jsou stíny!“ řekl Cvrček, „Jak se zdá, příroda se rozhodla nám nabídnout i večeři...“

„Chceš ji zabít?“ tázala se Sheilla.

„Když ji nesníme my, sní ji velmi brzy nějaká jiná bestie. Otec Stvořitel, který nás učinil šelmami, zřejmě rozhodl, aby nám posloužila jako jídlo!“

Cvrček zašilhal po Asthře, ale neříkala nic. Usekl nějaký rovný kmínek stromu, oklestil ho a přivazoval na jeho konec svůj nůž, čímž vytvořil docela elegantní oštěp.

„To budeš lovit tímhle...?“

„Ano, protože jsem sice šelma, ale také šlechtic, a uznávám rovnost zbraní. Zabít lejzrovačkou by nebylo nic těžkého, ale já chci bojovat tak, jak se sluší a patří. Počkejte tedy na nás; Charrg mi je nadežene a já za chvilku přinesu antilopku sem. Zatím můžete rozdělat oheň!“

Vlk Charrg dychtivě pokníkával, ochoten hned se hnát na lov. Cvrček mu pokývl a oba vyrazili za stádem. Asthra tedy rozhodla se na vhodném místě utábořit a zapálit oheň k přípravě zvířete.

Cvrček se vrátil za hodinu, víc než rozpačitý. Nepřinesl nic.

„Copak? Antilopka byla rychlejší než lovci?“

„To ne, dostali jsme ji; jenomže já ji neunesu! Ona to je pěkná kráva, z té výšky se to nezdálo, ale bude mít kolem tří metráků, to je pořádná váha; na to bych potřeboval pár volů!“

Rozesmáli se; ale běželi za ním, aby mu pomohli. Vlk Charrg ležel u zabitého kusu a hlídal, zatím se už napil krve a okousal trochu ránu, což mu docela stačilo. Když k antilopě došli, zjistili, že je to skutečně pořádné zvíře a ten dojem lehkosti a něžnosti je klamný, neboť je veliká jako africký buvol.

„To je v pořádku,“ řekla Kaiití, „Větší lidi, větší dobytek. Kdyby se je domorodci naučili pěstovat, mohli by je i dojit...“

Bezpochyby by mohli, antilopa měla pořádné vemeno a podle jeho otahanosti se dalo tušit, že se stala matkou řady potomků. Což vypovídalo i o jejím stáří.

„Bude nejspíš tvrdá jako podrážka!“ pomlouvala Sheilla, „Měl jsi vybrat něco mladšího...“

„Prosím, můžeš si jít lovit sama!“

Nakonec rozhodli, že celé zvíře stěhovat nebudou; jen ho stáhli z kůže, oddělili hlavu a končetiny, vyvrhli vnitřnosti. Nad kterými chvíli kroutili hlavou.

„To jsem blázen!“ řekl Cvrček, „Vnitřní orgány vypadají úplně jinak než u nás! Podívejte, tohle by mohly být játra, žlučník... ale k čemu je tenhle orgán, to nechápu!“

„Nějaký žaludek, ne? Kráva má přece čtyři!“

„Tohle není žaludek, to je nějaká žláza, která zduřela a staly se z ní svaly, to je jasné! Ale k čemu je dobrá?“

„Rozřízni to a vezmi vzorek! Podíváme se na to na lodi. A pro jistotu to nejez, když nevíš, co to je. Ale takový játýrka na rožni bych si sama dala...“

Cvrček skutečně rozřízl nepochopitelný orgán a vzal z něj vzorek. Tkáň připomínala houbu, měla spoustu pórů a něco jako komůrky, zřejmě měla poslání něco filtrovat. Ale co, to nemohli zjistit, ač se o tom dlouho dohadovali.

„A nikde nikdo!“ litovala Asthra, „U nás kdyby padl takový kus, už by tam byli šakali, supi, hyeny... zkrátka mrchožrouti! Copak tady nechají všechno jen tak?“

„Mrchožrout je tady,“ ukázala Kaiití, „Koara!“

Velký pták kroužil nad krajinou a zřejmě se zajímal, co se to dole děje. Ale níž nešel, zřejmě neměl ty nejlepší zkušenosti s lidmi. Zatím vyčkával.

„Neboj, ptáčku Zobáčku, taky dostaneš!“ slibovala mu Sheilla, „Zbude určitě na všechny!“

Naložili si části zvířete na záda a vyrazili k táboru. Cvrček vlekl hlavu i s rohy a tvrdil, že si lebku pověsí nad postel.

„Nedej bože!“ křičela Sheilla, „Spadne to nějak nešikovně a propíchne nás to oba! Podívej, jak jsou ostré!“

V táboře napíchali kusy masa na klacky a opékali nad ohněm. Při tom se bavili a domlouvali se, co ještě by tady mohli vidět; každý chtěl pokračovat v průzkumu.

„Dobře, zítra půjdeme dál až do oběda!“ rozhodla Asthra, „Potom provedeme průzkum terénu a vrátíme se!“

„Třeba tu žijí ještě jiná zvířata!“ snila Sheilla, „Já bych ráda viděla nějaké zdejší šelmy! Jistě tu budou, když jsou býložravci, ne?“

„Musejí být. Jestli jsou taky tak veliké, tak se naše čičinky můžou jít schovat...“

Čičinky v posádce reprezentovali tygr Jarra a horský leopard Šawabhagwanputtra, pro nevyslovitelnost jména zvaný obvykle Šawa. Chlapci stateční, krásní a hrdí na svoji sílu a schopnosti, takže nebyli ochotni připustit, že by se na světě mohl najít někdo lepší než oni.

„Ať klidně přijdou!“ vytahoval se Jarra, „Roztrhám je na kusy a ještě si je dám k svačině!“

„Jasně!“ syčel Šawa, „Nám nikdo strachu nenažene!“

„Jen počkejte, až se někdo z nich ukáže!“ strašila je Sheilla, „Uvidíš, budete kňourat, stahovat uši k hlavě a ocas mezi tlapy!“

„To se teprv uvidí!“ zvolali oba hrdinové unisono a zatvářili se, že budou hlídat ostatní a nasadí za ně třeba vlastní život. Stejně jim bylo líto, že je Cvrček nechtěl na svou loveckou výpravu; vždyť co je to pro šelmu lovit pořád jen myši?

Masa bylo tolik, že se všichni mohli nacpat k prasknutí; zatím Asthra prováděla průzkum místního rostlinstva, nasbírala vzorky a ze zbytku vytvořila chutnou směs pro vegetariány. Dala každému ochutnat a tvářila se, že nevidí, jak k tomu přikusují maso, až jim po bradě teče mastná šťáva.

Potom se uložili a zabalili do všeho co měli, protože noci v tomto kraji už nebyly horké a nešlo spát nahý jako dole u rovníku. Lidem to bylo příjemné, ale šelmy si na panující vedro příliš zvykly a teď musely vzpomínat, nač mají kožich.

Ulehli, ale nespali; leželi stuleni jeden ke druhému, hlavy opřené k kožešiny šelem, a povídali si o tomto nádherném kraji. Právě když Asthra uvažovala nahlas, proč tady nežijí žádní lidé, zaslechli náhle hlas, který temně zařval v místech, kde nechali zbytky antilopy. Bylo to zařvání tak dunivé, že se kočkám zježila srst a lidem přeběhl po zádech mráz; Cvrček se okamžitě vymotal z deky a vytáhl lejzrovačku.

„Pán zdejšího kraje se ozval!“ řekla Asthra.

„Přijde sem?“

„Myslím, že má dost co dělat s antilopou, na nás už mu nezbude v žaludku místo!“

Byl to vtip, ale nikdo se nezasmál. Hleděli do noci a čekali, co se bude dít dál.

„Kdyby aspoň svítil Měsíc!“ přála si Sheilla.

„To těžko...“ vzdychla Asthra.

„Jseš čarodějka! Nějaký udělej!“

„Ty taky...“

Řev se ozval poznovu. Jarra se otřásl a v hrdle mu zachrčelo, jako když bručí medvěd. „Mám se jít podívat?“

„Zůstaň radši tady!“

Zůstal, zřejmě docela rád. Dunivé řvaní se neslo nocí a nikdo neodpovídal.

Leželi vedle sebe a nehýbali se. Byli docela rádi, že jsou pohromadě. Pak šelma přestala řvát a zřejmě se začala krmit. Trvalo to dlouho a všichni začali usínat. Ale jak se řev ozval znovu, rychle se probudili. A opět naslouchali a opět čekali, co bude. Někdo přiložil do ohně, který už skomíral; dalo se čekat, že divoká šelma se ohni vyhne.

„Stejně bych ho chtěla vidět!“ řekla Asthra.

„Tak jdem?“ řekl Cvrček a vstával.

„Uslyšel by nás. Mohl by utéct nebo... zaútočit!“

„Zbraně máme s sebou!“

„Ty bys ho vážně chtěl zabít?“

Dohadovali se, ale nikdo neudělal první krok a tak nakonec nešli nikam. Opět usnuli, protože řev se už neozýval. A spali až do rána, sice nijak zvlášť souvisle a občas s probouzením, ale přesto si odpočinuli.

Ráno se šli nejdřív ze všeho podívat k antilopě. Její kosti byly rozdrcené silnými čelistmi, roztahané a okousané; šelma hodovala se zjevnou chutí. Změřili stopy čelistí a porovnali s Jarrovými; rozpětí bylo o třetinu větší, což na tygra mělo účinek defenzívní. Taky objevili stopy, otisky polštářů tlapek veliké jako stopy slona.

„Kočka šelmovitá!“ ocenil to Cvrček.

Šawa si přál jít po stopě a někteří ho podporovali, obzvlášť Bruce Langren, Cvrčkův kamarád a obdivovatel. Ale Asthra rozhodla držet se původního plánu, prozkoumat rozeklané skály, ze kterých přitéká potok a šelmu raději neobtěžovat. Její příkaz vyvolal bouřlivý nesouhlas; v noci nikdo neměl moc chuti, ale nyní, když bylo zářivé ráno a viděli na cestu, měli odvahy za deset.

„Nebojte se, ještě se s ním potkáme!“ řekla Asthra, „Myslím, že o nás ví a že ho taky zajímáme, zvlášť jestli cítí naše šelmy. Já jeho cítím dost výrazně...“

Všichni Armini jsou stopaři a dokážou vyčenichat stopu přímo nosem. Tato šelma páchla výrazně a zvláštně, až ten pach šelmám ježil na hřbetě srst a reagovaly podrážděně.

Postupovali proti proudu potoka; lezli po skalách, skákali z kamene na kámen a občas brodili, přestože voda byla ledově studená. A šplhali výš a výš, a že se potok všelijak kroutil, odhadovali jenom podle slunce, kterým jdou vlastně směrem. Nebýt potoka, asi by už dávno ztratili veškerou orientaci v těchto rozeklaných skalách, vytvářejících fantastické bludiště, v němž se nikdo nemohl vyznat. Sem tam některá skála něco připomínala, dávali jim jména a smáli se tomu.

Na oběd zastavili v roklině u jezírka s vodou čistou jako křišťál, která se nezakalila, ani když se v něm koupali. Potok spadal ze skály jako vodopád, tam chodili pít a občas si dávali sprchu, ale nikdy ne dlouho, protože to nešlo vydržet.

„Tak,“ rozhodla Asthra, „Dál už nepůjdeme; rozdělíme se a každý prozkoumá kus toho bludiště. Za dvě hodiny se tu sejdeme a pak se domluvíme, jestli se vrátíme nebo pokusíme jít ještě dál...“

Na průzkum toho bylo v tom skalním městě dost a dost; ale bylo zapotřebí dělat si značky, jinak se někdo mohl snadno ztratit. Asthra si vybrala pro průzkum potok nad vodopádem, vyšplhala po skále nahoru a sledovala tok proti proudu. Občas musela lézt horolezeckým stylem, neboť cesta byla neschůdná; ale že měla zkušenosti, dostala se nakonec až pod ostrý skalní štít, kde objevila další údolí s dalším jezírkem. Také do tohoto jezírka spadal vodopád, ještě vyšší a ještě krásnější než ten první, takže se jí až srdce zastavilo nad tou nádherou, když to viděla. Slezla dolů k vodě a tam se nahnula, aby se napila.

Zda to bylo štěstí či instinkt, nevěděla; jen se jí zdálo, že zaslechla nějaký zvuk a uskočila rychleji, než si to uvědomila. Vzápětí jí kolem hlavy zasvištěl kámen, veliký oblázek, který jí tu hlavu mohl rozbít, kdyby ji zasáhl. Obrátila se a spatřila člověka, který právě vymrštil kámen z praku; uskočila znovu a kámen ji opět minul. Vykřikla, spíš vztekle než polekaně, neboť přes všechna nebezpečí, která jí nastrojila příroda, první skutečné ohrožení přišlo od lidí, a to ji rozčilovalo. Ale neměla na rozčilování čas; vzápětí se na ni vrhl muž, mávající kamennou sekerou. Asthra už od malička uměla bojovat s kluky, byla přece sestrou předního náčelníka a Pedro věru nebyl z těch, kteří by mladší sestřičku šetřili. Uskočila, chňapla chlapa za ruku se sekerou a přehodila přes hlavu, až to zadunělo a on se rozplácl na zemi. Vyskočil a zaútočil na ni znovu; ona ho znovu poslala na zem a tentokrát uchopila jeho ruku se sekerou a kroutila jí, aby mu zbraň vzala. Nepustil; vztekle ryčel, šklebil se, ale držel svoji sekeru, až mu do ruky pustila silný elektrický výboj. V té chvíli jí dopadl na záda druhý muž; byla nucena vrazit mu loket do břicha a potom zasadit hned několik úderů karate, které považovala za smrtelně nebezpečné. Jenže ten chlapík byl tvrdý jako houžev a svaly měl z ocele; dalo jí hodně práce, než ho přemohla.

Teď si je taky prohlédla; měli modrou pleť, měřili něco málo přes dva metry a měli nečesané rezavé vlasy a vousy. Oblečení do kožešin, těla na místech obnažených opálená a ošlehaná málem do černa. Dost nevlídně se tvářili, zřejmě proto, že je přemohla taková křehotinka.

„Tak vstávat, hoši, vstávat!“ nařídila jim, „Nebudeme se válet do poledne! Copak vás to napadlo, přepadnout takovou hodnou holčičku, jako jsem já?“

Odmítali s ní mluvit, nejspíš proto, že jí nerozuměli. Jeden něco řekl a asi to byla nějaká nadávka, jak vyrozuměla podle intonace.

Vsunula do úst dva prsty a zahvízdala, co měla síly. To byl hvizd svolávací, jímž se volalo o pomoc a pokud ho někdo uslyšel, měl odpovědět a pak přijít. Skutečně se odněkud z dálky ozvalo zahvízdání; ale trvalo dlouho, než se někdo objevil. Ten se zraněnou rukou byl klidný, ale druhý se dvakrát pokusil o útěk a Asthře dalo dost práce, než ho chytila a zkrotila. Skákal po skalách jako divoká koza, zřejmě to dělal celý život.

První dorazil tygr Jarra. Skočil rovnou k mužům, očichával je, prohlížel a zřejmě byl nadšen jejich objevením, protože kňučel a pobrukoval. Teprve po chvíli se objevil Cvrček se Sheillou, zbraně v rukou.

„Objevila jsem místní obyvatelstvo,“ řekla Asthra, „Fajn kluci, jen trochu málomluvný...“

Když zajatci zjistili, že lidí přibylo, pochopili, že dobře se jim nepovede. Tygra se nebáli, dokonce se jim asi líbil, ale lidé s divnou barvou pleti a vlasů byli nebezpeční, což se pokusili dát najevo.

„Tomuhle jsem asi pochroumala ruku! Budu to muset napravit, ale až v táboře, zatím se drží dost hrdinsky. Ani nic neříkal...“

„Stejně bys mu nerozuměla!“

„Jestli mě chválí nebo mi nadává, to přeci poznám!“

Mezitím se objevila taky Kaiití a Bruce Langren z druhé strany a s nimi vlk Charrg, kterého se též nebáli. Jenom lidí; zřejmě tady byli lidé horší než šelmy.

„Odvedeme je na loď? Zkusíme se s nimi domluvit?“

„Jak to chceš udělat? Wallis si nechal Enkra!“

„Neboj, máme svoje metody! Nechám jim v transu přečíst naučný slovník a pak si popovídáme!“

„Těžko. Jak je chceš naučit číst?“

„Máme s sebou slabikář s obrázky, ne?“

„Jo, snad. Jenže oni jsou nejspíš divocí jako naši neandrtálci, něco mezi člověkem a opicí. Nechápu, jak ty věci zvládnou...“

„Jen se neboj, jsou to lidi jako my! Podívej!“ Asthra vytáhla jednomu z opasku nůž s kovovou čepelí a ukázala Bruceovi, „Jestli dokážou tavit kov, nejsou to divoši!“

„Jenže, má milá,“ řekl Bruce, prohlížeje dýku, „To není jejich výtvor, nýbrž výrobek civilizovaných lidí. A nebyla to dýka, ale nějaké železné kování. Oni si ji jenom vybrousili a dali jí střenku ze dřeva, nic víc!“

Asthra si zbraň prohlédla a byla nucena připustit, že má pravdu.

Divoký muž sledoval, co dělá s jeho dýkou. Zřejmě to byl cenný kus jeho majetku, o nějž by nerad přišel a Asthra mu připadala jako člověk, který zbraně krade. Taky to řekl, jenže marně.

„Počkej,“ napadlo Asthře, „Mám nápad, jak jim vysvětlit, že nejsme jejich nepřátelé. Dej mi svůj nůž, Bruce!“

Bruce jej sundal i s opaskem a pochvou a podal jí ho. Asthra měla nůž jeskynního muže s koženou pochvou, teď jej dala Brucemu a opasek s dýkou podala cizinci. Ten byl poněkud překvapen, takže mu ten opasek ještě sama připnula a zapjala přezku. Vytáhl dýku z pochvy a prohlížel si ji s úžasem a okouzlením. Taky druhý muž zapomněl na svoje zranění, oba si dýku prohlíželi, chválili ji a žvanili, málem zapomněli, že jsou tu zajatci.

„Ty!“ ukázala Asthra, „Poslouchej! Nerada jsem zranila tvoji ruku, ale bylo to nutné. Vyléčím tě...“ Pohladila jej po zranění, jemně a opatrně, a naznačila, že to dá dohromady, „Za to ti dáme tohle...“ Vzala Sheille opasek s mačetou v pouzdře, připjala muži kolem pasu, vytáhla mačetu a ukázala mu ji. Takovou zbraň ještě neviděl, ocenil především její velikost a ostrou čepel; rozzářil se a hned se jí chlubil svému druhovi.

Když se dosyta pomazlili se svým novým majetkem, začala Asthra s vyjednáváním. Nebylo to jednoduché, neboť musela jen ukazovat; a chtěla říct asi toto: „Pojďte teď s námi na naši loď! Je tam hodně věcí, které se vám budou líbit a které vám dáme. Chceme s vámi být přátelé, neublížíme vám, naopak vám bude dobře!“

Jestli jí rozuměli nebo ne, těžko říct; ale rozhodně souhlasili s myšlenkou jít kamkoliv. Takže Asthra se rozhodla dlouho neváhat a vyrazili všichni po proudu dolů, neboť čas nečekal.

Cvrčka zaujal prak, který jeden muž nosil; divná smyčka z kůže, na jejímž konci byl uzel, do něhož se vkládal kámen. Vyptával se a předváděl zájem tak dlouho, až se muž zasmál, sebral placatý oblázek, vložil do uzlu, zatočil a škubl jím ve vzduchu. Kámen se vymrštil, letěl daleko dopředu a narazil do skály v místě, kde byla nějaká světlejší skvrnka. Jak se zdálo, nedělalo mu potíže trefit se čehokoliv. A smál se, když si Cvrček prak půjčil a zkoušel s ním zacházet. Což nešlo.

Armini se Cvrčkovi smáli taky; to nesnášel, takže se odpojil a zdálo se, že trucuje. Netrucoval, hledal vhodnou větev, kterou usekl, nosil s sebou a soustavně ohýbal. To už všichni věděli, co chce udělat, jen cizinci to nechápali. Taky sbíral rovné klacíky, dost dlouhé a vyvážené, až jich měl plnou hrst.

Do tábora došli až za tmy, na cestu k lodi už nebylo pomyšlení. Maso, které před odchodem uvázali na větev nějakého stromu, nedoznalo žádné úhony, takže je klidně mohli dát nad oheň opékat. Při tom se pořád bavili se svými hosty, aby je naučili aspoň pár slov a vyzvídali jejich řeč na oplátku. Jenom Cvrček seděl stranou a snažil se natáhnout spletené šlachy antilopy na ten pružný klacek. Konečně se mu to podařilo a měl luk, velký málem jako on sám, tvrdý a značně průrazný. Opálil konce šípů v ohni, protože neměl žádné hroty a pak vyzval hosty, aby se dívali. Když luk natáhl a vložil šíp, ještě netušili, ale když ten šíp zadrnčel vzduchem a zabodl se do stromu, pochopili a vykřikli nadšením. A Cvrček ochotně předváděl, co vyrobil.

„No, daří se,“ řekla Asthra, „Ještě je tady ale jedna věc a já nevím, jestli se nebudou bát. Oheň...“

„No ovšem, ta ruka,“ pochopila Sheilla, „Zkusíme to?“

Asthra zapálila Oheň, kousek od tábořiště na skále. Hosté nevěnovali pozornost ani zvláštní svítivosti, ani odlišné barvě. Až když do něj ponořila ruce až po lokty a nic se jí nestalo, zarazilo je to.

„Nejdřív praktické předvedení! Přihlaste se dobrovolně, komu bude nejvíc slušet elegantní pleš!“

„Obvykle tady všechno odnesu já,“ řekla Sheilla, „Proč jsem já nemohla udělat Oheň a ty se vykoupat?“

„Protože ty seš taková hezká holčička i s pleší, víš...“

Po pravdě měly obě na hlavě nevalného ježka po posledním koupání a bylo jim naprosto fuk, jak vypadají; Sheilla vstoupila do plamene s potěšením, neboť Oheň jí spálil na těle špínu, vyléčil škrábance a odřeniny a taky samozřejmě sežehl veškeré ochlupení na hlavě i jinde. Vystoupila a předvedla se barbarům, kteří ji se zájmem a podezřením sledovali.

Zaváhali, ale ne na dlouho. Mezitím se k Ohni protáhl Cvrček, který byl ze šplhání po skalách zřízen ještě víc než Sheilla; muži přihlíželi jeho koupání, chvíli diskutovali, potom se ten zdravý přiblížil k Ohni a natáhl k němu ruku. Asthra ho zadržela a ukázala mu, že má nejdřív odložit všechny svoje věci, včetně náhrdelníku z nějakých zvířecích zubů, který nosil na krku. Svlékl se docela ochotně a vstoupil do plamene. Ani nevykřikl, když Oheň ožehl jeho tělo, přestože to byla strašlivě palčivá bolest a napoprvé to málokdo snáší klidně. Když vystoupil, smál se a hladil si holou hlavu i tělo; jeho druh se mu posmíval. Teď přišel na řadu on; Asthra ho uchopila za ruku a prohlížela ránu, kterou mu způsobila při rvačce. Kost nebyla zlomená, ale zřejmě naštípnutá, jak jej srazila se skály a on na ruku dopadl. Asthra usoudila, že by ji měla otevřít, nejlépe nožem, neboť ruka silně otékala a při dotyku barbar křivil tvář, aby nevykřikl.

Ukázala mu, co hodlá udělat; kupodivu mlčky strpěl, aby mu řízla do ruky až ke kosti. Vytryskl proud zčernalé, zkažené krve. Málokdo by nic nenamítal, když mu někdo pitvá ruku zaživa, ale horský lovec měl zřejmě nervy z oceli. Ten druhý lhostejně přihlížel, jak žena zraňuje jeho kamaráda, neprotestoval proti tomu ani slovem.

Potom teprve mu nařídila, aby vstoupil do Ohně; v plamenech mu ránu rozevřela rukama, aby do ní Oheň mohl vstoupit a vypálit ji. Což se stalo; překvapený barbar sledoval, jak ustává bolest i znecitlivění, jak se jeho ruka opět stává zdravá a silná, jako byla po všechny jeho dny. Zato mu shořely vlasy a vousy, špína a vše ostatní, což mu vůbec nevadilo. Smál se, mával uzdravenou rukou a velice se tím bavil.

Pak spolu oba lovci chvíli mluvili vážně. Nakonec přistoupili k Asthře a ten, kterému vyléčila zranění, (i když je předtím sama způsobila) uchopil její ruku a položil si ji na čelo; pak se i druhý s úctou dotkl její ruky a oba dávali najevo, že si jí váží a obdivují ji. Asthra se usmívala a mluvila na ně vlídně.

Když potom seděli u ohně a rozprávěli, navrhla Kaiití, že je tu další možnost, jak dosáhnout srozumění; že by mohla uvést Asthru do stavu aktivního polovědomí, aby vnímala myšlenky a vzpomínky obou lovců. Protože se všichni přítomní omyli Ohněm, nebránilo jí nic; přitiskla se k bližšímu lovci čelo k čelu a sondovala jeho paměť. Netušil o co jde, ale nebránil se. Sheilla si přála totéž s druhým, Kaiití dohlížela na řádný průběh a ostatní je nerušili.

Mysl každého člověka je originální systém, v němž je uloženo vše, co se mu přihodilo od chvíle zrození. Taky samozřejmě vzpomínky z předchozích životů, ale jejich oživení je nepoměrně složitější. Za určitých okolností lze ty vzpomínky zvenčí vnímat, ovšem je k tomu nutno se nejdřív orientovat. Mysl obyvatel země Kam vykazuje určité odlišnosti proti jiným lidem, což čarodějky věděly z předchozích výzkumů; očekávaly, že mysl barbarů bude ještě odlišnější, ale podstatných rozporů nenalezly. Asthra měla dokonce pocit, že patřili dříve k rase vyspělejší než Akamiové; teprve později upadli do barbarství.

Když dokončila průzkum, usedla na chvíli stranou, aby se trochu uklidnila a urovnala si myšlenky. Sondovat cizí mysl je psychicky dost náročné; není to tak těžké v případě, že si vyměňuješ znalosti se zkušenou kamarádkou a značně napomůže, když jsou oba účastníci v citové interakci (takže Sheilla začala uvažovat, že by s některým navázala známost). Vzpomínky také obsahují velké množství informací, které jsou nedůležité či nepochopitelné; to vše je třeba utřídit.

(Ještě k Sheille: ona i Cvrček byli odchovanci smeček, kde je zvykem vzájemně si vyměňovat manželky při uzavírání spojenecké smlouvy, aby bylo dosaženo příbuzenství. Protože se tím smečkové právo dostávalo do rozporu se současně platnými zákony, mělo to příchuť skandálu a všichni účastníci na to byli hrdí. Sheille ani Cvrčkovi nedělalo problémy uzavřít manželství s kýmkoliv i tady; lze říct, že se na to těšili.)

Barbaři si odpočinout nepotřebovali, protože jim nikdo žádnou újmu nezpůsobil. Zato měli pořádný hlad (neustále), takže si dopřáli další porci. Zatím se Asthra vzpamatovala natolik, že se mohla vrátit a zahájit rozhovor slovy, která si pamatovala:

„Vy – lidé – hory?“

„Ano, jsme lidé z hor,“ řekl jeden z lovců nejistě, „Žijeme tady, protože je lépe žít zde než u lidí...“

„Vy jste vždycky nežili v horách?“

„My ano. Naši otcové sem přišli z jihu.“

„Od lidí z měst?“

Slovo město řekla Asthra arminsky, což nebylo jasné. Ale lovec vysvětlil: „Tam na jihu jsou lidé zlí. Chtěli nám ublížit. Bylo nutné od nich odejít.“

„Dál na sever – žijí lidé?“

„Ano. Lovci jako my.“

„Jak mnoho?“

„Nevím. Řada rodů. Nevím, kolik lidí.“

„Jaké jsou to rody?“

„Lidé ze stepi. Tam je vysoká tráva. Loví zvířata s pruhy na těle a dlouhými krky. Od nich je moje žena.“

„Máš ženu?“

„Ano, mám. Je to dobrá žena, pracovitá, hodná. Dala mi tři děti – dva chlapce a holčičku.“

„A ty – máš taky ženu?“

„Ne. Hledám si dívku. Až ji najdu, vezmu si ji. Asi to bude dívka z hor, kde padá studená voda.“

„Kde jsou ty hory?“

„Za tou stepí, kde je vysoká tráva.“

„Co je za těmi horami?“

„Ještě hory a ještě step.“

„Daleko?“

„Moc daleko. Nikdy jsem tam nebyl, ani on ne.“

„A tam, kde je konec? I tam žijí lidé?“

„Ano. Lidé moře. Oni loví ryby a mořské živočichy, a po moři plují v malých loďkách.“

„Patří někomu ti lidé?“

„Lidé ze stepi a z hor a z moře patří sami sobě. Nemají žádného pána a nikomu neplatí daně.“

Tato diskuse je zapsána v konečné podobě, avšak vedena byla nepoměrně složitěji; mnohé termíny bylo nutno vyjasnit pomocí gestikulace a slov, která už čarodějky znaly. Ostatní sledovali jejich činnost se zájmem; ale jak si Asthra a Sheilla rozšiřovaly slovní zásobu, dokázaly si ze známého doplňovat neznámé. Barbaři to také chápali a snažili se vysvětlit jim co nejvíc.

„Byli jsme na jihu.“ řekla Asthra, „Tam lidé zabíjejí ty, kdo neplatí daně. Proč ne vás?“

„Přišli. Chytili ty, kdo žili ve vesnicích a spálili je ohněm. Mají oheň, který zabíjí. Tvůj oheň dává život; to je Oheň, který uctívali staří šamani. Sluhové Ohně. Uměli to, co ty...“

„Jak to víš?“

„Vyprávějí o tom legendy. Jsou starci, kteří dokážou dát život Ohni a potom pomáhat lidem. Sluhové.“

„Ale Sluhové na jihu zabíjejí!“

„Jsou to falešní Sluhové, hloupí a neschopní. Zapomněli už, čemu mají sloužit. Zradili své Učení.“

„Co bylo potom?“

„Sluhové a jejich vojáci zabili každého, koho chytili. Pak šli do hor; tam číhali naši lovci. Zavalili je velikými balvany, metali po nich kameny z praků. Každý, kdo unikl kamenům, byl zabit sekerou. Mnoho vojáků padlo v tom boji. Bojovali naši muži, ženy, děti. Všichni, kdo dokážou udržet zbraň.“

„Vojáci se už nevrátili?“

Lovec se dostával do vzrušeného stavu; vyprávěl a vžíval se do děje, ale Asthra mu rozuměla čím dál méně.

„Pak přišlo Zlo. Veliké Zlo. Spálilo step a spálilo hory. Zahynula všechna zvěř, všechny rostliny. Všechno se změnilo na hrůzu. Zahynuli všichni lidé, kteří se neukryli nebo neuprchli. Ženy, děti i bojovníci. Všechna sídla byla objevena a zničena Zlem. A nebylo úniku a nebylo záchrany, leda náhodou.“

„Kdo to udělal?“

„Nevím. Ti, kdo věděli, zemřeli v té chvíli.“

„Ale někteří lidé přežili?“

„Přežili. Vrátili se do svých sídel a našli je mrtvá. Prokleli Velké Zlo. A rozhodli se, že budou žít a znovu osídlí zemi.“

„Co bylo pak?“

„Už nic. Sluhové věřili, že zahynou všichni. Nezůstal nikdo, ani velcí ptáci koara. Sluhové odešli a řekli, že sever je mrtvý. Proto je teď klid.“

„Ale sever mrtvý není!“

„Protože život je mocnější než smrt. My lovci věříme, že jednou se život vrátí...“

„Já v to také věřím.“

„Ty jsi šamanka. Ty dokážeš obnovit život.“

„Chtěla bych mluvit s těmi starci, kteří umějí pracovat s Ohněm. Setkat se s vašimi šamany!“

„Cesta je dlouhá.“

„Můžeme plout po moři!“

„Já ne. Mám rodinu, musím ji živit. Kiko s vámi půjde do moře Bouří. Nemá o koho se starat, může zahynout.“

„My nechceme zahynout; ani Kiko nezahyne!“

„Možná je třeba najít lidi...“

„Prosím tě, Kiko. Pojď!“

Mladší lovec nezaváhal. „Půjdu!“ řekl.

Asthra jen pokývla hlavou. Kaiití už chvíli pozorovala, jak je vyčerpaná; Sheilla už dávno odpadla, seděla stranou, prsty měla propletené do jantry a relaxovala. Kaiití navrhla, aby se obě daly uspat posilujícím spánkem a vyčkaly do rána, což bylo po chvíli přijato.

„Všichni si odpočineme,“ řekl Cvrček, „Dějou se divný věci. Zítra musíme být v pořádku!“

A tak šli spát.

Ráno byla Asthra i Sheilla fit a svěží; zaplavaly si v jezírku a Sheilla tak dlouho otravovala, až ji nechali vést rozcvičku. Oba horští lovci překvapeně koukali na jejich sestavy wu-shu, dali si vysvětlit smysl tohoto počínání a cvičili chvilku s nimi. Byli přátelští, dobromyslní a nesmírně hrdí na označení barbar, když pochopili, co znamená.

Při snídani si pokoušeli vyjasnit, o čem byla řeč včera večer. Jak to bylo s Velkým Zlem, které zničilo kraj a co všechno bylo předtím. Barbaři vyprávěli ochotně, bohužel každá věta vyvolávala další otázky. Kdo neovládali jejich řeč jako Asthra a Sheilla, si museli nechat překládat, ale postupně chápali všechno.

Základní otázkou bylo, co ve skutečnosti je Velké Zlo. Barbaři to vysvětlit nedokázali, žádný z nich je nikdy neviděl a zprávy se značně lišily podle toho, z jak velké vzdálenosti pozorovatel ten jev viděl. Přesně to nevěděl nikdo; pokud byl příliš blízko, nepřežil. Zprávy se všelijak překroutily...

„Kdy to vlastně bylo?“

Barbaři se začali dohadovat. Vyšlo najevo, že když ke zničení kraje došlo, byl starší malý chlapec a mladší snad ještě vůbec nežil; odhady let byly velmi nepřesné a starší řekl, že v jejich rodu je stará žena, která takové věci zaznamenává, ale on se o ně nezajímá. Ta stařena též sleduje genetickou spřízněnost, dohlíží, aby nikdo neměl děti s vlastní sestrou a tak dál; jinak jim vládne stařešina, což je jeho dědeček nebo možná pradědeček, v každém případě nejstarší muž rodu.

Cvrček naslouchal, uvažoval a pak se přihlásil o slovo:

„V Enkrově zprávě je záznam otázky jednomu Sluhovi, jestli se někdo nepokusil utéci z měst. Sluha odpověděl, že ne, a když to zkusil, byli všichni zničeni. Souvisí to s tím?“

„Možná ano. Jak se zdá, všichni zničeni nebyli.“

„Třeba i jinde žijí lidé svobodně!“

„Snad, aspoň do doby, než se to dozví Sluhové. Potom zasáhnou a bývá to zlé...“

„Jestli mají zbraň, která je schopna zničit celý kraj, potom taky Enkrovi hrozí nebezpečí!“

„Enkra už to jistě ví a je připraven. Teď je důležité objevit ty starce; určitě vědí víc než tihle dva...“

„Zkusíme to?“

„Poplujeme na sever. Do moře Bouří, jak říkají. Tam snad najdeme někoho, kdo něco ví...“

Pak to Asthra přeložila barbarům. Trvalo dlouho, než se kloudně dohodli; měli vlastní představy a bylo třeba vše důkladně projednat. Nakonec rozhodli, že oba půjdou k lodi, kde staršímu Cvrček odevzdá tolik darů, kolik unese. Kiko s nimi popluje do moře Bouří a všichni doufají, že se vrátí.

Na zpáteční cestě šli vpředu Kiko a Cvrček, zatímco starší barbar rozprávěl s Asthrou. Takže se stalo, že Kiko se náhle zarazil a zadržel i Cvrčka.

Neboť na malou chvíli se před nimi objevilo zvíře; stačil jediný pohled, aby všichni věděli, co to je. Mohutné tělo, pružné jako z oceli, s hedvábnou srstí, která byla černá jako smůla, černá jako antracit, černá jako samo peklo. A v té černi zářily rudým ohněm zlé oči; na chvíli se rozevřela morda s dlouhými bílými tesáky až pod bradu, rudý jazýček olízl krvavé pysky. Kočkovitá šelma, velká jako aljašský medvěd, postřehla lidi ve stejné chvíli jako oni ji, zavrčela, tlumeně zaburácela hlubokým hrudním basem a potom jediným skokem zmizela v křovinách.

„To byl on...“ zašeptal Kiko s úctou.

„Co to bylo?“ zašeptal stejně Cvrček, i když už to velice dobře pochopil.

„Kron!“ řekl Kiko a znělo to tak uctivě, jako by mluvil o králi.

Když doběhli ostatní, nebylo před nimi už nic; většina viděla jenom mihnout se černou šmouhu. Asthra litovala, když se to dozvěděla, Cvrček jí šelmu názorně popsal a tím v ní vzbudil ještě větší lítost.

„Třeba ještě něco podobnýho potkáme!“ těšila ji Sheilla, „Co když je jich tady víc?“

„Zřejmě potomek těch, kterým patřila naše Loď,“ soudil Cvrček, „Změnili se pěkně; ale naše kočky taky nevypadají jako oni...“

„Myslíš, že se u nich zachoval rozum?“

„U tohohle těžko. Je strašlivý...“

„Je to pán divočiny!“

Asthra začala diskutovat s barbary; nazývali šelmu kron a tvrdili, že je největší, nejsilnější a nejnebezpečnější. Nikdo z lidí, které znali, nikdy krona nezabil a o hrdinech, kteří to dokázali, se vyprávějí báje. A v celých dějinách nikdy nikdo nezabil krona sám.

Pokračovali v cestě; konečně dorazili k lodi, kde je už hlídky netrpělivě čekaly. Armini byli zvědaví, jak budou lovci reagovat na jejich nádhernou jachtu, ale jako obvykle byli zklamáni, neboť barbaři se chovali velmi rezervovaně. Vystoupili na palubu, prohlíželi si všechno zařízení a sice chválili, ale mimořádným nadšením právě nehýřili.

Asthra rozhodla dát jim zbraně a nástroje z kovu, kolik jenom starší lovec unese; Kaiití kupodivu nesouhlasila.

„Lepší než dát zbraň je naučit ji vyrobit. To by byl dar, který by nás byl důstojný!“

„To je sice pravda; ale jak to chceš udělat?“

„Je jen jedna možnost. Ať pošlou svoje lidi, my je to naučíme!“

„To už jsem jim nabídla. Ale není to tak lehké, jak myslíš. Nevěří nám ještě tolik, aby nám svěřili svoje děti. Kiko je sice mladý, ale bojovník; možná ho už odepsali a nevěří, že se k nim někdy vrátí...“

Starší lovec spěchal. Proč, to nevysvětlil; vzal vše co mu dali, sbalil to do velkého rance, ten si hodil na hlavu a šel. Kiko řekl, že jistě řekne všem, co s ním bylo a podá hlášení dál.

„Umíte se spojit s jinými kmeny?“

„Existují lidé, kteří nosí zprávy.“

„Jak je nosí?“

„Běží.“

„Jak daleko uběhnou za den?“

„Nevím.“

Další diskuse nevedla k cíli; Asthra rozhodla večer udělat další seanci, při které by se naučila lépe chápat jejich řeč.

Také vypluli, opět podél pobřeží. Kiko neměl s tímto krajem valné zkušenosti, protože u moře nebylo co lovit a nic jiného ho doposud nezajímalo. I když byl bystrý a chápavý, zatím neměl možnost se o něco zajímat, každý den se musel starat o obživu vlastní i celého kmene. Že nyní dostával pravidelné jídlo, se mu velmi líbilo a když neměl starosti, staral se o všechno, co viděl kolem. Kaiití se rozhodla naučit ho číst, až se naučí aspoň trochu mluvit arminsky.

Pluli několik dalších dní; počasí se zhoršovalo, občas foukal vítr, který jim téměř bránil v manévrování. Asthra už několikrát přikázala zapojit motor Karakala, což bylo nebezpečné vzhledem k velké spotřebě nafty.

Zjistilo se, že pobřeží tvoří nějaký oblouk, přesněji řečeno řada složitých útvarů, které ten oblouk skládají dohromady. Kdyby to byli věděli, mohli plout daleko jednodušeji; ale nevěděli, teprve teď na to přišli. Vyptávat se Kika nebylo k ničemu, nikdy v tomto kraji nebyl.

A tak Asthru velmi překvapilo, když jednoho dne hlídka spatřila na břehu kouř, který mohl pocházet jedině od ohně. Zabočili ke břehu a tam spatřili i ten oheň, zapálený zřejmě k tomu, aby je přilákal. Pobřeží v těch místech je kamenité, bez porostu, téměř pusté a přinést sem dřevo na oheň dalo práci. Proto ti, kdo jej zapálili, čekali jistě Karakala. Asthra kázala zakotvit u břehu.

Okolo ohně stálo několik lidí. Pět či šest mladších mužů, kteří na oheň přikládali nebo se starali o dříví, tři starci zachumlaní do kožešin a dívka, oblečená jenom do kožené sukýnky. Její tvář byla modrá až do černa, divoká a ošlehaná strázněmi, přesto velice půvabná; dlouhé zlaté vlasy jí padaly až na záda. Na krku mezi prsy visel nějaký amulet.

Armini dojeli na břeh člunem, vystoupili a šli k ohni. V čele Asthra a po jejím boku Kiko jako tlumočník, přestože čarodějky už uměly místní řeč dostatečně, aby se domluvily.

Lovci vyčkávali, až k nim dojdou. Potom tiše ustoupili a Asthra stanula před třemi starci a dívkou, která ji zvědavě pozorovala.

„Buďte šťastni!“ pozdravila je podle zvyku zdejších lidí, který ji naučil Kiko.

„I ty buď šťastná!“ promluvil jeden ze starců sípavým hlasem, „Ty jsi čarodějka cizího lidu?“

„Ano, jsem. Jmenuji se Asthra.“

„Tak to říkal běžec. Čekáme tu na tebe.“

„Jsem zde. A jsem ráda, že se s vámi setkávám, protože jsem na to dlouho čekala.“

„Nejdříve dokaž, že jsi čarodějka. Umíš oheň, který dává život?“

„Umím.“

Dívka podala Asthře zapálenou větev a ukázala na hraničku dříví, připravenou stranou: „Ukaž!“

Asthra se zasmála. Větev vrátila do ohně.

„Nepotřebuji! Dívejte se!“

Poklekla na holé skále, sepjala ruce a potom je pozvolna rozevírala. V dlaních jí oslnivě zaplanul malý ohýnek, Asthra jej uložila na tu skálu a pohladila dlaní.

„Vyzkoušej to.“ řekl stařec.

Asthra nechala Oheň chvíli bez dozoru, mohla si to při svých zkušenostech dovolit. Obrátila se ke Kaiití a podávala jí svoje šperky, zbraně, svlékla si šaty. Studený vítr ji rozklepal zimou a nechápala, jak dívka může vydržet skoro nahá, ale ovládla se. Vstoupila do Ohně, on ji objal a zahalil svítícím závojem. Zůstala tam dost dlouho, aby se mohli všichni přesvědčit, potom vystoupila a stanula před starci. Jeden z nich natáhl vrásčitou ruku, tvrdou jako kámen, a pohladil ji po holé hlavě.

„Ano,“ pravil, „Teď to zkus ty, Emi!“

Dívka rozepjala sukýnku, odložila amulet. Pak bez váhání vešla do Ohně a zdálo se, že ani počáteční palčivá bolest jí nevadí.

Koupel v Ohni jí prospěla. Ošetřil jí na nohou šrámy a strupy, které tu měl každý, kdo se pohyboval na ostrých kamenech, sežehl kromě vlasů i starou kůži a ona dostala světlejší odstín, barvu téměř něžnou. Teprve teď bylo vidět, jak je Emi krásná, a zřejmě také velmi mladá.

Starci ji bedlivě prozkoumali.

„Ano, jsi skutečná čarodějka,“ řekl potom ten nejzchátralejší, „Dovol, teď se omyjeme my!“

Asthra vyčkala, až odložili svoje hadry. Bylo toho hodně, tady museli nosit spoustu oblečení, aby nezmrzli. Moře Bouří mělo svoje jméno právem. Pak jeden po druhém vstoupili do Ohně a on je očistil, posílil a dal jim novou energii, takže s potěšením vystupovali a byli spokojeni. A samozřejmě, po nich ozkoušeli Oheň všichni jejich bojovníci.

„Rozumíš dobře, čarodějko, co ti povídám?“ zeptal se potom nejstarší z mužů, „Umíš naši řeč?“

„Něčemu rozumím, i když dokonale zatím ne.“

„Nevadí, porozumíš. Potřebujeme, abys učila naše děti. Musíme obnovit posvátný Oheň všude, kde je zapotřebí. Potřebujeme tvou pomoc.“

„Nejenom vy. Celá země ji potřebuje.“

„Země Kam už není. Jsme jenom my. O naší zemi platí slova: Akanta Kam chano. Ztracená země Kam.“

„Země Kam existuje! V této chvíli jsou tam naši bratři, kteří jí chtějí pomoci. Vrátit posvátný Oheň do všech lidských sídel, chceš-li tomu tak říkat.“

Stařec uvažoval. Potom řekl: „Jste čarodějové, možná se to podaří. Co teď budeš dělat?“

„Popluji dál, k severu. Na konec této země a potom ještě dál, po její druhé straně. Musím celou zemi Kam obeplout...“

„Proč?“

„Chceme poznat celý svět, abychom jej mohli vyléčit. Pomoci mu.“

„To, co chceš, je nerozum. Mluvíš hlouposti a nevíš, jaká je skutečná pravda.“

„Ty to víš; tak mi ji řekni.“

„Nevím. Nikdo nic neví a kdo ví, nežije.“

„Tak mi aspoň řekni: kdo je váš nepřítel?“

„Nevím.“

„Co je za mořem na druhé straně?“

„Smrt.“

„Je tam nějaká pevnina?“

„Ano. Země Sóyo. Země zelených lidí.“

„Udržujete s nimi kontakty?“

„Zelení zabijí každého, koho spatří.“

„Proč?“

„Jsou takoví.“

„To není odpověď. Co je za zemí Sóyo?“

„Ostrovy. Neznám je. Za ostrovy potom leží země Onthor. Stará země. Tam žili Moudří, než je pohltilo Zlo.“

„Co se jim stalo?“

„Nevím.“

„Co o tom tedy víš?“

„Země Onthor už neexistuje.“

„Co je za zemí Onthor?“

„Země Onthor se táhne do nenávratna.“

„Svět je kulatý. Co je dál, za zemí Onthor?“

„Ostrovy. Nevím jaké. Když odejdeš z ostrovů, přijdeš sem. Z druhé strany. Odtamtud jste přišli vy.“

„Jak to víš?“

„Odtamtud přicházejí cizinci.“

„Už někdy přišli?“

„Ne. Ale jsou o tom pohádky.“

Asthra si přetřela dlaní obličej.

„Chceme, abyste přišli do našich svatyní. Abyste viděli, co zůstalo z naší moudrosti. Je toho málo a my jsme poslední ze strážců. Předáváme svoji moudrost mladým, ale při každém předání se něco ztratí. Už mnoho se ztratilo. Za dlouhá léta.“

„Kdy jste odešli sem?“

„Dávno. Krátce po tom, co zemřel Měsíc.“

„Co se stalo s Měsícem?“

„Co se stává s každým. Zestárl a zemřel.“

„Tak mluví ostrované. Ale měsíc nemůže zemřít jako člověk!“

„Zemřel.“

Asthra si jenom povzdechla. Tohle už slyšela a věděla, že nemá cenu povídat dál. Tito lidé si s ní nemohli rozumět ne proto, že měla málo zkušeností v jejich jazyce; jejich uvažování bylo zcela jiné než její. A taky oni si to uvědomovali.

„Chtěl bych, abys naučila Emi ovládat Oheň,“ řekl stařec a dotkl se dívky.

„Emi?“ Asthra k ní přistoupila a musela se jí dívat do očí dost nahoru, přestože Emi byla o hodně menší než dospělí lovci. Jenže Asthra je velice drobná.

„Budeš mě učit, čarodějko?“ zeptala se ta vysoká modrá dívka s krásnou tváří.

„Jsi sama? Máš nějakého muže?“

„Ne. Jsem panna...“ Slovo, které použila, Asthra neznala, ale domyslela si, co znamená.

„To je dobře. Tak to má být...“

Stařec si odkašlal, pak se odvážil zeptat: „Prý máte mnoho knih!“

„Ano. Máme je na lodi, chceš je vidět?“

„Chci. I my máme knihy. Staré, velice staré; některým už ani nerozumíme. Je jich málo, naši předkové je zachránili za cenu života, když museli utíkat.“

„Proč museli utéci?“

„Nevím.“

„Kdo byli první Sluhové? Vy, vaši otcové?“

„Sluhové byli ti nejlepší z nás. Nejmoudřejší a nejctihodnější. Ochraňovali vědění a učili děti být lepší. A sami dávali příklady svým mravným a pracovitým životem všem ostatním...“

„Ale dnes jsou Sluhové zlí a posílají ty děti raději na smrt, když zjistí, že jsou chytřejší a hodily by se k něčemu...“

„Vím. Občas se někomu podaří projít.“

„Přes stepi bez vody a bez jídla?“

„Stepi nejsou nejhorší. Nejhorší jsou vojáci, každého dohoní a zabijí.“

„Každého ne. Někdo projde, řekl jsi.“

„Ano. Ale je nás málo.“

„Bude zapotřebí vrátit se a vyhnat Sluhy. Potom vrátit život do celé země. Aby už nebyla ztracená; aby lidé byli šťastní...“

Stařec chvíli uvažoval. „Je to vůbec možné?“

„Ano. My to dokážeme. Ale budeme potřebovat i vaši pomoc. Každého, kdo má odvahu...“

„S námi můžeš počítat, čarodějko.“

„I vy se mnou.“

Podali si ruce. Z moře vanul studený vítr, plameny velikého ohně se v něm chvěly jako ve vichřici. Byli na konci světa, kde už nebylo možné ani žít; aspoň to si mysleli Sluhové, kteří už ani nevěřili, že zde někdo přežil.

Ale lidé tady žili.

Errata:

30.05.2021 11:47