Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ten mladý muž přijel vojenským vznášedlem nejspíš z velké dálky, protože jeho stroj byl špinavý a zaprášený až hrůza. Zastavil vedle několika dalších vozidel, vystoupil a rozhlížel se kolem sebe. Měl na sobě vojenskou uniformu, přesně řečeno kombinézu, ale ne přílbu a žádné zbraně, ani ty nože po boku ne. Modrým nevěnoval velkou pozornost, ale když viděl bílého muže, zarazil se a zvědavě na něj zíral.

Jens Kirkgaard bystře poznal, že tenhleten je tady poprvé a podle všeho sem nepatří. Přišel k němu zezadu a pošimral ho hlavní pistole mezi lopatkami. „Ahoj, mladej! Copak bys rád?“

Mladík se otočil a zíral do ústí jeho zbraně trochu překvapeně, protože nevěděl, co je to za přístroj. Ale nebál se, ani se nechtěl bránit.

„Vy jste cizinci! Jsem rád, že mluvíš naší řečí. Říkali, že ne.“

„Naučili jsme se. Naučíme se všemu, co je zapotřebí. Copak tady sháníš, kamaráde?“

„Chci mluvit s vaším velitelem.“

„To by mohl říct každej. Co mu chceš?“

„Ty jsi velitel?“

„To ne, ale rozhoduju o tom, kdy za jakých okolností se k němu dostaneš. Nejseš jedinej, kdo myslí, že může otravovat prince!“

„Moje prosba je velmi naléhavá a důležitá!“

„Tak mi ji řekni a já ti pomůžu!“

Vojáček se rozhlédl kolem sebe, zda neposlouchá někdo z modrých. Pak řekl: „Slyšel jsem, že vy nesouhlasíte s odchodem lidí do Velikého Štěstí v případech, že to sami nechtějí...“

„S upalováním? Jasně že ne, kdo by s tím taky souhlasil! Nebo tobě by se to líbilo?“

„Právě, že ne! Jenomže... oni...“

Jens už zastrčil lejzrovačku, teď se poškrábal na nose a štěkl podle výslechového pořádku, který znal z kursů: „Koho chtějí upálit? Kde? Co s tím máš společného? Odpovídej bez přemýšlení!“

„Oni... ji! Moji dívku! Porušila zákon! Já taky! S ní! Já vím, že se to nesmí, ale já ji mám rád a ona... nechci, aby zemřela!“

„Správně! Dobře ses rozhodl. Tys s ní měl něco bez svatby, co? A teď je v nebezpečí a tys nás přišel požádat o pomoc. Dobře jsi to provedl, ale leze to z tebe jako z chlupatý deky. Tak dělej a nezdržuj!“

„Ano, jistě...“ Mladík byl čím dál ve větších rozpacích. Připadalo mu naprosto nesmyslné svěřovat se prvnímu koho potkal, zvlášť když to byl frajírek, který mu sahal sotva po prsa, měl leskle vyholenou lebku a v uchu cinkavý kroužek ze zvláštního kovu. Neměl košili, a celé tělo mu pokrývalo barevné tetování.

„Tak kde se to má stát a kdy?“

„Pozítří ráno. Ve městě 23-BM.“

„Kde to je?“

„Mezi řekou VJ 12 a pastvinami. Nevím, jak ti to vysvětlit...“

„Váš zvyk nedávat ničemu jména je nesmyslný, jseš si toho vědom? Jak to místo najdeme?“

„Já bych vás tam zavedl...“

„Je to daleko?“

„Moc daleko. Jede se tam celý den!“

„Proč jsi nepřijel dřív?“

„Já... hned jak jsem se to dozvěděl, přišel jsem. Kamarádi mi pomohli dostat se ven. Já jsem voják... byl jsem voják. Teď... už jistě ne. Oni už vědí, že jsem uprchl a ukradl vznášedlo. Asi mě stíhají... ale nejdřív půjdou domů. Tam mě budou hledat... a potom... já nevím!“

„Hm... jak se jmenuješ?“

„Už nemám jméno. Jistě mi je vzali.“

„Aha, já vím. U vás ztrácíte jména, když něco provedete. Taky pěkná pitomost...“

„Dáte mi jméno vy?“

„Jasně, třeba hned. Jak by se ti líbilo třeba jméno... Bernard? Tak se jmenuje jeden kámoš...“

„Copak ty smíš dávat jména?“

„Cha! Kdokoliv z nás může všechno, jsme svobodní muži a šlechta Impéria; já jsem Jens Kirkgaard a můj rod žije v Indiopolisu už přes tři generace, můj dědeček byl kapitánem lodi... ale to není nejdůležitější. Teď půjdeš se mnou k našemu veliteli, za chvilku pak kopnem do vrtule a pojedem si pro tu tvoji křehotinku...“

Vyjevený zděšený Bernard klopýtal vedle něho a Jens se snažil, jako kdyby chytil špióna. Zavedl ho do tábora, ale po cestě se stavil u Rogera: „Tenhle kluk přijel se vznášedlem. Může nám ho Mozek přestavět na rychlejší převod?“

Roger jen otevřel jedno oko. „Jen si řekni. Doplnit taky nádrže?“

„Jo. A nabít všechny kulomety...“

Roger to oko zase zavřel. Prsty mu zběsile tančily na klávesách.

„Tak dík!“ řekl Jens a pokračovali.

V táboře jasně a stručně vylíčil Yagganovi: „Poslušně hlásím, že tenhle Bernard napíchnul svoji holku v nějakým Zapadákově ve vnitrozemí. Holku chtějí upálit, což on nechce a žádá o pomoc.“

Taky Yaggan nadělal překvapivě málo cavyků: „Dobře, zasáhnem. Vyhlaš poplach, já zaběhnu k Enkrovi pro formální souhlas k akci. Gwen, ty ho vyslechni a udělej zápis a Čingiz provede návrh operačního plánu!“

Chudák Bernard se ocitl ve zmatku a ruchu, o jehož smyslu neměl ponětí. Všichni začali zmateně pobíhat sem a tam, tahali různé přístroje a zbraně, dohadovali se, smáli se a žertovali, jako kdyby jeli na školní výlet. Do toho kladla Gwen otázky a Bernard jí odpovídal, čím dál zmateněji.

Enkra přijal Yaggana, vyslechl jeho zprávu a souhlasil s ní okamžitě. „Jestli to bude mít nějaký účel, využijte toho k vyvolání incidentu. Plány jsme prokonzultovali, já myslím, že nic nestojí v cestě...“

„Jen jedno: pustit mě ze řetězu!“

Enkra se usmál a klepl ho rukou. „Tak jdi!“

„Takhle ne! Pořádně... pro štěstí!“

Bič tady Enkra neměl, ale zato dlouhé pravítko z umělé hmoty. Uchopil je a přetáhl jím Yaggana po hřbetě, až zasykl bolestí.

„Tak pro štěstí!“ zasmál se.

Yaggan se zachechtal a vyběhl ven. Spěchal, zastavil se jen u Mika, který se procházel po palubě a povšiml si nezvyklého ruchu. „Jdeme do akce, táto! Naše premiéra!“

„Už? Kvůli čemu?“

„Za jednoho kluka a jeho holku. Jsou modří a ta holka má zemřít, protože mu dala. To přece není spravedlivý!“

„Není. Jdi, synku, a držte se!“

Yaggan zaváhal – pak se objali.

„Možná se dost dlouho neuvidíme...“

„Nevadí. Budu na tebe pořád vzpomínat!“

Yaggan se rozběhl zpátky do svého ležení. Už zdálky viděl, že jeho chlapci připravují dvě vznášedla; jedno toho chlapce, druhé těžké bojové, které sem přitáhlo Poutníka.

Ve štábu se už všichni sbíhali. Bylo jich zatím tak málo, že většina tvořila velitelský sbor.

„Gwen, můžeš shrnout situaci?“

„Jistě. Ta holka je vězněná v paláci Sluhů v tom městě. Návrh je říkat mu... Frankfurt. Mám zhruba plánek města a navrhuju tohle: zajet tam okamžitě. Když vyrazíme ještě teď, během noci máme šanci se tam dostat a osvobodit ji. Dost času, chtějí ji zabít až pozítří...“

„Operační plán měl vypracovat Čingiz!“

„Já s tím naprosto souhlasím!“

„Taky bych se divil, kdyby ne. Jsou nějaké dotazy? Tak nasedat a vyrážíme!“

Jeden dotaz byl a měl ho Bernard, jenomže až po skončení porady – dřív zkrátka nestíhal. „Ty jsi řekl, že chcete dojet k městu 23-BM během noci. To nedokážete!“

„Buď klidnej, dokážeme! Trochu jsme tvoje autíčko vylepšili!“

Došli k vozidlům a Bernard vykulil oči. „Tohle přece není moje vznášedlo! Je docela... já nevím!“

„Pěkně na něm zapracoval, viď? Vylepšil motory a vymysleli jsme takovou věc: tyhle trojúhelníkové tabule plechu po stranách. Jsou nastavitelné tak, aby zachycovaly proudění vzduchu. Při zvýšené rychlosti fungují jako křídla, takže vznášedla se pohybují skoky a přes terénní nerovnosti se přenesou jako letadlo. Víš vůbec co je letadlo?“

„Ne!“

„Stroj, s jehož pomocí lidé létají ve vzduchu.“

„Jako Veliký Ještěr?“

„Daleko líp! Tak nasedej!“

Bernard chtěl nasednout, ale zaujala ho pruhovaná šelma, která nasedala také. Byla krásná a on jí byl na první pohled okouzlen.

„To je tygr Obarrik, náš stopař. Máme několik šelem, ještě je uvidíš. Tak nastup!“

Bernard vlezl do kabiny. Pozoroval, jak chlapci i dívky lezou do obou strojů, kam předtím už nastěhovali zbraně a techniku. Ale ještě přicházeli dva další: mladík s uhrančivýma černýma očima a starší muž, vlekoucí se o holi.

„Princ... a komthur!“ zašeptal mu Jens.

Ti dva muži složili ruce do symbolu štěstí. Potom sledovali, jak oba stroje vyrazily vpřed a zvyšovaly rychlost. Brzy se propletly mezi skalami a nasadily tempo v tomto kraji nevídané.

„Myslíš, že to vyhrají?“ ptal se Enkra.

„Jsem si tím jist.“

„V každém případě se to pohne. Na tohle budou muset nějak reagovat. Mlčet už nemůžou...“

„Ať je Bůh chrání...“ dodal komthur.

Bernard zíral. Jeho stroj letěl stepí jako vlaštovka a motory pod trupem temně hučely jako roj sršňů. Když se ohlédl, viděl druhé vznášedlo, jak se snaží s nimi závodit. Řidič, hranatý a tlustý, si pohvizdoval a vyškleboval se jim okýnkem.

„Teď mi ještě povídej o poměrech v tom vašem městě!“ požádal Yaggan, „Noc bude dlouhá. Vyprávěj cokoliv, já si to přeberu. Jenom abysme si udělali nějaký obrázek.“ Pak se pohodlně natáhl ve svém křesle.

Město Frankfurt nebylo zrovna klenot na tváři země, ačkoliv označení prdel světa, jež prosazoval Ron, bylo poněkud přehnané. Byl to nepořádný shluk bunkrů, shromážděný kolem trosek jakési větší pevnosti na kopečku, na jehož úpatí byla kasárna, z nichž utekl Bernard. Tam, na náměstíčku před kasárnami, měla být zítra upálena dívka, která už taky přišla o své jméno a byla momentálně zajata v paláci Sluhů, přímo naproti kasárnám. Všechno tu bylo dokolečka a pohromadě, nic nebylo třeba hledat.

„Jednoduchý a jasný,“ rozhodl Yaggan, „Než se zdejší dobráci probudí, prolámeme se do jejího vězení, sebereme ji a mizíme. Ještě předtím se kouknem do těch tvých kasáren, aby ses podíval za kamarády...“

„Ano, to bych velmi rád! Jistě se obávají o můj život, protože nevědí, jsem-li živ...“

„Prima. Míváte nějaké hlídky, nebo tam všichni spí jako medvědi?“

„Hlídky? A proč?“

„Nojo, proč, že? K čemu hlídat... kluci, vy máte vojnu, že si to neumíte představit! Ty se začneš pěkně divit, až nás poznáš!“

Armini zastavili svá vznášela dostatečně daleko od města. Naštěstí tam byly jakési další zříceniny, ve kterých mohli zaparkovat. Bernard neměl ponětí, kdo a proč stavbu zničil, ani kdo zlikvidoval pevnost nad městem. Jediné, co bylo vidět je, že to bylo obrovským výbuchem.

„Kupředu!“ velel Yaggan. Všichni s sebou nesli zbraně, vpředu revíroval tygr Obarrik. Sice ještě nebylo ráno, ale mohlo se stát, že nějaký šílenec vyleze z pelechu před obvyklou dobou.

Rychle a bez závad se dostali až k náměstí; všechno spalo, všude byl klid, jenom potkani se bezúspěšně snažili najít něco k snědku. Obarrik rád chytal krysy, ale dneska ráno si musel dát zajít chuť, nebyl čas.

Na prostranství mezi některými domy a kasárnami stálo několik vznášedel. Obarrik vyrazil první, ale okamžitě se skokem vrhl zpátky. „Člověk!“ zasyčel.

Yaggan zarazil rukou postup všech ostatních. Sám se připlížil k rohu a vykoukl; u vznášedel seděl nějaký muž a spal, svíraje v rukou plamenomet. Na krajním vozidle si Yaggan povšiml nějakého znaku; taky ten muž měl jinou uniformu než třeba Bernard.

Pokynem ruky si povolal Bernarda k sobě.

„Co to znamená?“

„Nevím... my hlídky nestavíme... a to není náš voják! Ještěr!“

Yaggan si všiml zděšení v chlapcově tváři. „Co je ještěr?“

„Ještěři jsou společenství... jsou vojáci a současně Sluhové. Zasvěcení smrti! Skvělí bojovníci... nejlepší z nás!“

„Patří sem, nebo je to zvláštnost?“

„Nepatří! Nevím, proč jsou tady!“

„Necháme ho zatím být. Obejdeme to...“

Obešli to, naštěstí se to dalo bez problémů; ke kasárnám se dostali zezadu a vyhlédli na náměstí. Teď už velice opatrně.

„Před vchodem do paláce Sluhů je hlídka!“ hlásil okamžitě Ron.

„Zdá se, že se něco stalo!“ lekl se Bernard.

„Obarriku, obhlídni kasárna!“

Tygr byl šikovný; zavětřil opatrně za roh a zjistil, že kasárna nejsou hlídána. Zato si na náměstí povšiml připravené hranice.

„To je nějak brzo!“ děsil se Bernard, „To je špatné... aby nechtěli už dneska!“

„Kde máš ty svoje kamarády?“

„Tam, v kasárnách!“

„Můžeš se dostat dovnitř?“

„Ano, jistě. Nejlíp zezadu, přes garáže...“

„Jdem; ty a já, to stačí. Čingizi, ostatní se preventivně rozmísti kolem podle možností! I na střechy! Nechce se mi to líbit!“

Čingiz ukázal něco na prstech a všichni se rozprchli po okolí jako hejno vrabců. Bernardovi se to zdálo obdivuhodné, Yaggan to nekomentoval. Spíš sledoval, jak vojáček otvírá vchodové dveře.

V kasárnách to vypadalo jako všude v domech tohoto národa. Klikaté šachtovité chodby, tmavo a smutek, krkolomná schodiště. Bez Bernarda by se tu nevyznal ani za týden.

A všichni spali; žádný dozorčí, nikde nikdo, kdo by hlídal. Vojáci tedy nebyli nijak valní, to je fakt. Oba prošli ke dveřím jedné místnosti a Bernard ji otevřel, opatrně vstoupil a dotkl se jednoho z vojáků, spícího na rohoži. Ten voják zvedl hlavu, nepolekal se, nedivil se. Tiše se zvedl a vyšel s nimi na chodbu.

„Ty jsi tady? Zbláznil ses? Rychle uteč!“

„Ne, nemůžu! Jsou tu moji kamarádi... přece musím zachránit Ingigu!“

„Už není Ingiga a zachránit ji nemůžeš. Ty nevíš, co se stalo! Včera sem přišli Ještěři!“

„Kolik?“

„Celý oddíl, dvaadvacet a velitel. Všecko hlídají, hlavně palác Sluhů. Prý čekají na tebe, že se určitě pokusíš o nějaké bláznovství!“

„Jak na to přišli? Někdo žvanil?“

„To asi ne. Oni taky nejsou tak hrozně hloupí; když jsi utekl, dali všechno prověřit, ale na nic nepřišli. Mě vyslýchali hodinu, nic jsem jim neřekl. Ostatní kluky taky, ale myslím, že stejně nic nevědí...“

„Tak jak to, že to věděli?“

„Dneska ráno se tu stavil generál Džabbuš. Když se to dozvěděl, nařídil okamžitě popravu přesunout na ráno a pozval sem oddíl Ještěrů. Vypadá to, že nám nevěří...“

„Džabbuš? Co tady dělá?“

„Jel do hlavního města. Bavil se s veliteli, s námi ne. My jsme jen viděli, že má s sebou strážní oddíl...“

„To vypadá nebezpečně! Co bylo ještě?“

„Rozhodl na zítřek obeslat lidi z okolních měst, aby pro ně trest Ingigy byl výstrahou. Především děti se musí zúčastnit povinně, zřejmě aby měly poučení...“

Bernard složil hlavu do dlaní. Jeho smutek byl velice lidský, až dojemný; Yaggan, který dosud mlčel, mu položil ruku na rameno:

„Dobře. Když chtějí mít poučení, dostanou ho! Neboj se, Bernarde, jsem rád, že to bude s patřičnou reklamou!“

Mladý voják se po něm ohlédl. Ale zeptal se opět Bernarda, jako kdyby Yaggan neuměl mluvit: „Co je tohle?“

„Kamarád. Chce mi pomoci...“

„Nemá to cenu,“ řekl voják Yagganovi, „Bude líp, když odejdeš. Bojím se, že Aku nebude chtít přežít svoji dívku a ty...“

„Už nejsem Aku,“ řekl chlapec s očima upřenýma do země, „Dali mi jméno Bernard.“

„Máš štěstí. Ingiga tolik štěstí nemá.“

„Ještě uvidíme!“ řekl Yaggan, „Poslouchejte kluci, neztrácejte hlavu, nic se neděje. Radši mi odpovězte na pár otázek, protože ledasčemus z vašich problémů dost nerozumím...“

„Ptej se!“

„Jak ty se jmenuješ?“

„Mittaff.“

„Jsou tady ještě jiní vojáci, kteří by šli s námi, kdyby se to otočilo? Myslím šli třeba do boje!“

„Jistě. Ještě dva...“

„Jakto dva?“ divil se Bernard.

„Odpoledne mě zastavil Kok. Říkal, že si o tobě myslí, že budeš bojovat, jako ti cizinci. A že by šel s námi. Nemá co ztratit!“

„Kok? Vždycky jsem myslel, že je hloupý!“

„Říká, že je nešťastný. Přemýšlel, jestli má uprchnout nebo se zabít. Taky uvažoval, že se přihlásí dobrovolně k odchodu do Velkého Štěstí. Ale pak slyšel o cizincích... a už nechce zemřít! Říká, když bude moci žít svobodně, šel by s námi. Závidí ti!“

„Tak budeme tři: ty, já a Kok...“

„A tvůj kamarád?“

„Je nás víc. Obsadili jsme město, ale zaútočit na palác Sluhů nechceme, mohli by ublížit té tvé dívce,“ řekl Yaggan, „Kromě toho bych si rád počkal na to představení. Rozmístil jsem lidi na střechy, ale někteří by se měli schovat i tady v kasárnách!“

„To byste mohli! Tady v garážích, dneska určitě nikdo vyjíždět nebude!“

„Dobře. Tam se schovají kluci a až to začne, obklíčí náměstí. Bude slyšet střelbu z pušek?“

„Nevím, co je puška.“

„Zbraň, která vystřeluje malé kousky olova. Dá to velikou ránu...“

„Jako mají Ještěři? Zasahuje velmi přesně a co zasáhne, to se roztrhne na kusy...“

„Ano, taková věc. Vy pušky nemáme?“

„Ne. Máme plamenomety...“

„Výborně. Kdyby...“ Najednou Yaggan bez jakéhokoliv varování skočil k rohu a pak do chodby. Dopadl na nějakého chlapa, chytil ho za krk a sevřel tak, že nemohl ani zapištět. Když k němu doběhli, už ho vlekl k ostatním. „Špehoval! Kdo je to?“

„To je Bobok... dobrý voják i kamarád!“ sklonil se nad ubožáka Mittaff.

Yaggan pustil mladíkův krk. Ten zasípěl, zalapal po dechu a zachroptěl: „Ne, nezabíjej mě! Vemte mě s sebou!“

„Kam? Proč?“

„Slyšel jsem... chcete jít na Ještěry! Vemte mě taky! Pomůžu vám je zabít! Baldo a Viren taky půjdou s námi! Aku, přimluv se!“

„Co jsi tady dělal?“

„Šel jsem se vychcat... teď jsem to pustil do kalhot, když jsi mě chytil!“

Yaggan se přesvědčil, že je to pravda. Tiše se rozesmál: „Poslouchej, Aku Bernarde, kolik vlastně je těch kluků, co půjdou s náma? Vypadá to, že kdybysme se zeptali kohokoliv, půjde taky!“

„To je vaše vina!“ řekl Mittaff, „Moc se o vás povídá! Že nevěříte ve Velkýho Ještěra a jste proti zabíjení!“

„Dovolte mi zabít Kéfa a jdu s vámi!“ řekl náhle Bobok.

„Kdo je to Kéf?“

„Velitel. Krutý, zlý, týrá vojáky...“

„Máš ho mít, souhlasím.“

„Jdem na něho hned?“

„Ne, to ne! Myslím, že ještě není vhodná doba, protože... bude lepší se schovat!“

„Proč se schovávat?“

„Uvidíš sám. Poslechni, Mittaffe, ty zřejmě znáš všechny, kdo by chtěli s námi. Dávám ti za úkol je shromáždit a přivést do garáží. A každý si vezme svoji zbraň!“

„No jistě! A vezmete nás s sebou?“

„Vezmeme. Ale nemysli si, že to bude tak jednoduché. Taky jsme vojáci a kdo k nám přijde, dostane vojenský výcvik, proti kterýmu je ten váš dětská zábava! Souhlasíš?“

„Souhlasím se vším.“

„A ty, Boboku?“

„Souhlasím se vším!“

„Ještě budu mluvit s ostatními. Zapřisáhnete se, že nás budete poslouchat a jestli tu přísahu zradíte, zemřete. Je to jasné?“

„Ano.“

„To tak nenávidíte svoje velitele?“

„Chceme žít svobodně... a nebát se! Padnout v boji proti Ještěrům a Sluhům...“

„To je zvláštní... chcete jít do neznámého světa a myslíte si, že to bude lepší. Přece o nás nic nevíte...“

„Vyprávějí o vás pohádky!“

„Cože?“

„Mluví se o vás. O čarodějích, kteří umějí dávat život! Jejich oheň nezabíjí...“

„O čem jsi slyšel?“

„Moje babička vyprávěla... o lodích s velikými plachtami, které připluly... nesmí se o tom mluvit, ale já to slyšel! A vždycky jsem si přál vidět takovou loď!“

„Jedna z nich je naše.“

„Aspoň jednou ji chci vidět na vlastní oči!“

Yaggan byl najednou dojat. Když promluvil, myslel na komthura, co by řekl. Třeba: „Dobře, kamarádi. Vezmu vás s sebou a dáme vám šanci. Tvrdou, ale spravedlivou, jako jsme dostali my. Půjdu teď obejít svoje lidi, ty zatím dej vědět všem kamarádům, aby se připravili. Chceme jim pomoci...“

„Dobře. Sejdeme se v garážích?“

„Ano. Já tam nebudu, ale přijde Jens, ten mě zastoupí. Já se budu dívat, co chtějí provést s tou tvojí Ingigou.“

Rozednívalo se; dříve než se probudili lidé, rozlétla se brána paláce Sluhů a vypochodovala četa vojáků v ještěřích helmách s jakýmisi puškami. Jejich velitel vydával rozkazy; rozběhli se po městě a prověřili, že se v noci nic zvláštního nestalo. Armini je pozorovali ze střech; nikoho z vojáků nenapadlo, že by se tam někdo mohl skrývat. Stopy taky neobjevili; Yaggan nařídil, aby je pečlivě smazali.

I v kasárnách nastalo jitro; vojáci vstávali, důstojníci a šarže na ně pokřikovali. Bylo třeba rychle vstávat a nastoupit na náměstí. Taky důstojník Kéf už vstal...

„Začnem!“ rozhodl Jens Kirkgaard.

Voják Baldo doběhl ke Kéfovi a hlásil: „Pane... v garáži jsme objevili něco divného!“

„Co to je?“ rozzuřil se okamžitě Kéf.

„Nevím. Nějaká věc... nevím, co to je!“

„Protože jsi hlupák!“ vykřikl Kéf a udeřil jej do tváře, „Jdem, ukážeš mi, co jsi viděl!“

Baldo šel o krok za ním, jak se slušelo. Kéf vpadl do garáže a rozhlížel se: „Tak co tady máš tak divnýho?“

„Mne.“ řekl Jens a vystoupil.

„Co... co?“ Kéf udělal krok zpátky.

V tu chvíli mu Bobok zezadu hodil na krk smyčku a utáhl. Kéf sáhl po svém dlouhém noži, ale Jens mu hranou dlaně přerazil zápěstí; Bobok ho zuřivě škrtil až do chvíle, kdy sebou přestal škubat a uklidnil se.

„Je po něm?“ ptal se Mittaff.

„Jistota je jistota!“ Jens uchopil důstojníka za hlavu a bradu, trhl a zlomil mu vaz. „To je pojistka, už neobživne. Bude dobře, když se to co nejdřív naučíte taky...“

„Ano, pane!“ řekl Mittaff.

„A teď půjdeme! Vemte taky jeho zbraně!“

„Teda... napadlo mi, že ve vězení sedí Komek. Jistě by s náma šel taky...“

„Tak pro něj dojdi, ale rychle! Nebo nestihneme představení a to by nám Yaggan utrhl uši!“

Prohlížel si vojáky a jejich zbraně. Zatím je nerozeznával a pletl si jejich jména, byli všichni stejní. Taky chlapec Kok přivedl nějakého kamaráda a Jens si ani nepamatoval jeho jméno.

„Jak děláš to škubnutí hlavou?“ ptal se Baldo.

„Naučím tě to. Všechno vás naučím, zvlášť jestli si mě vyberete za velícího seržanta...“

„Jak – vybereme?“

„V řádové armádě je zvykem, že se důstojníci a poddůstojníci volí. Plukovník je ten, kdo má na to vystrojit nebo sehnat pluk; když nemá dost důstojníků ze svý sajtny, tak je nadělá z kluků!“

„A to jo! To my si tě zvolíme...“

Jens se jenom usmíval; věděl svoje.

Objevil se Mittaff, Bobok a s nimi další voják, na první pohled vypadající jako tupec. Další události prokázaly, že ten dojem byl naprosto správný; ale zatím hodlal jít s nimi, tak šel.

„Padáme! Na náměstí už určitě zahájili nějakou zábavu...“

Na náměstí se zatím rozmisťovali diváci; především spousta dětí, neboť podobná událost byla pro ně obzvlášť poučná. Děti se chovaly spořádaně, byly zvyklé poslouchat, zejména při podobné příležitosti. Vojáci je všelijak rovnali do čtverce kolem hranice a udržovali pořádek mezi dospělými, kterých tu bylo taky velice moc na místní poměry. Příslušníci elitního oddílu Ještěrů potom kontrolovali práci vojáků a pyšně se nosili po celém prostranství, vědomi si své ceny. Na tribuně už se scházeli představitelé města, čelní Sluhové a jiná honorace.

Yaggana, který to sledoval přitisknut na střechu paláce Sluhů, zaujala malá skupinka: starší muž a žena a s nimi menší děvčátko. Ti stáli stranou od ostatních, blízko popraviště; žena občas plakala a objímala děvčátko, muž se choval otupěle. Jeden Sluha byl neustále blízko nich a něco jim povídal; žena díky tomu plakala ještě víc, děvče si otíralo slzy. Yaggan usoudil, že té malé může být tak dvanáct – třináct a podle místních zvyklostí usoudil, že by to mohla být rodina odsouzené Ingigy. Povinností otce nezdárné dcery bylo zpřerážet jí končetiny, aby nemohla z hranice utéci. Tím současně svou dceru trestal za projev neposlušnosti.

Konečně viděl i odsouzenou; ze vrat paláce pod ním vyšla řada Sluhů a dva Ještěři vedli mezi sebou dívku. Neplakala, ale vlekla se co noha nohu mine, nejspíš netoužila poznat Veliké Štěstí. Ještěři ji postrkovali, jeden Sluha ji posílil hrubou nadávkou.

Mezi diváky nastal šum. Yaggana to nepřekvapilo, ale pro Sluhy to byla událost nezvyklá, ten šum nevyzníval zrovna jako souhlas s jejich jednáním. Představený se ohlédl na velitele Ještěrů a zatvářil se povážlivě, jako by chtěl říct:

„Vidíš? Co jsem říkal! Nejvyšší čas!“

Všechny zraky byly nyní obráceny na otce dívky. Jeho dcera před něj předstoupila, zvedla k němu oči a přece jenom se rozplakala. Matka už plakala delší dobu, teď se ještě rozeřvala ta malá. A z davu někdo vykřikl: „Pusťte ji! Nestydíte se?“

Představený Sluhů vstal ve své lóži. Prozatím nebylo zapotřebí, aby něco říkal, stačilo vstát. Ale jeho tvář, zlá a nepříčetná, s lesknoucí se holou lebkou, i tak vypadala příšerně.

Otci podali kamennou palici. Natáhl ruku a dotkl se jí, ale hned ji pustil. „Ne!“ řekl, „Ne!“

„Je tvojí povinností potrestat dceru, která se provinila!“

„Neprovinila se proti mně!“ řekl ten muž, „Já bych s jejím sňatkem s tím chlapcem souhlasil!“

Sluha se k němu protáhl jako ještěrka. „Dej si pozor! Nevíš, co mluvíš! Porušila zákon a musí...“

Ale ten muž udělal krok zpátky a založil si ruce za zády. „Já to neudělám!“ řekl.

Sluha nezaváhal. Uchopil palici a pozvedl ji nad hlavu, aby ji nechal dopadnout na dívčinu ruku. Jenže ze střechy paláce Sluhů sjel v té chvíli záblesk a Sluha se skácel dozadu, jak ho stáhla tíha palice. Na oholené hlavě se mu černal spálený otvor.

Teď se oči všech obrátily k místu, odkud přišel ten blesk. Tam stál mladý muž se zbraní namířenou na dav a opovržlivě se mračil.

„Kdo se jí dotkne, zemře!“ Mluvil řečí tohoto lidu, i když jeho pleť byla žlutohnědá a byl mnohem menší než kdokoliv z davu.

„Kdo se to opovažuje?“ zahřměl představený Sluhů, domlouvaje se očima s velitelem Ještěrů.

„Jsem Yaggan, velmistr lóže Koara. Platí váš zákon? Říkáte, že ta dívka porušila zákon, tím ztratila jméno a už k vám nepatří?“

Několik Ještěrů se vypletlo z davu a přesunulo pozvolna na výhodnější místa. Místa, kde by je mladíkův paprsek nemohl zasáhnout, ale odkud mohli odstřelovat jeho. Doposud byli přesvědčeni, že je to možné.

„Ano, tak zní zákon!“ řekl představený.

„Je i jiný zákon; ten říká: Co nepatří nikomu, patří Mně. Její milenec Aku přišel za mnou a požádal mne, abych je přijal, jeho i ji, mezi svoje lidi. Tak to dělám...“

Jeden z Ještěrů doběhl k rohu budovy, kudy se hodlal dostat za záda toho drzého kluka. Sledoval při tom muže na střeše a méně už se staral, co je za jeho zády. Za jeho zády byla špice tesáku, který jej probodl a vylezl předkem ven. Tesák držel Bernard.

„Jsem tady, Ingigo!“ vykřikl, „Přišel jsem si pro tebe... snad zvolíš radši mě než Velké Štěstí, které slibují tihle lháři!“

Několik vojáků se k němu otočilo; ale ačkoliv měl v ruce jenom tesák a plamenomet přes rameno, nic proti němu neudělali a radši vyčkávali, co se bude dít dál.

„Zabijte ho!“ vykřikl představený, „Propadl smrti jako zrádce, rouhač a smilník! Zaslouží si smrt, okamžitě ho zabijte!“

Yaggan vypálil z lejzrové pušky. Představený rozhodil rukama a přeletěl přes okraj své tribuny. Současně práskla z druhé střechy rána z pušky a velitel Ještěrů se složil jako prkno s prostřelenou hlavou.

„Radši toho nechte!“ řekl Yaggan, „Jste tady jako na střelnici a nás je dost, abychom vám vyrazili mozek z hlavy, jestli nezačne co nevidět přemýšlet!“

Za kasárnami vyrazil Jens Kirkgaard a za ním skupina vojáků s plamenomety. „Tak padám, padám! Ty zbraně bych prosil sem, před sebe, a hezky rychle! Já to nebudu opakovat, ale hned střílet!“

„Co tím myslíš?“ ptal se jakýsi poddůstojník, „Co si to...“

„Tohle!“ Jens ho střelil do břicha, „Ještě nějaký kecy?“

Vojáci stáli nehybně a váhali; někteří se ohlíželi po svém veliteli. Ten vysoký, vznešeně vypadající důstojník neměl jinou zbraň než dva dlouhé nože; vytasil je a zaklepal jimi o sebe, což znamenalo výzvu k boji. Jens to věděl.

„To myslíš vážně?“ zeptal se a podal svoji lejzrovačku jednomu z vojáků za sebou. Pak vytáhl z opasku svoji dýku a pohrával si s ní v ruce; byla to krásná zbraň s ušlechtilou čepelí Yamanakiho dílny, rukojetí vykládanou zlatem a rodovým znakem Kirkgaardů, značně složitým a nepochopitelným.

„Zbraní dokaž, že máš právo tu poroučet!“ zahřměl důstojník, mávaje svými noži.

Jens mrštil dýkou; zasekla se důstojníkovi do prsou, ten muž zasténal, pustil nože a svalil se tváří k zemi. Jens k němu přistoupil, obrátil ho hřbetem dolů, vytáhl svou dýku z rány, očistil o jeho uniformu a zasunul zpátky do pochvy.

„Ještě nějaké připomínky?“ otázal se.

Do napjatého ticha zarachotil kdesi za rohem samopal. Přesněji řečeno, byl to lehký kulomet, ale to nikdo nevěděl; ten, kdo ho držel na řemenu přes rameno, Zebra Williams, vyšel ven s úsměvem.

„Čtyři Ještěři.“ Zvedl ruku se čtyřmi prsty a potom jeden po druhém sevřel.

„Tak půjdem!“ řekl Yaggan, „Bernarde, postarej se o svoji Inku!“

Dívka Ingiga byla spoutaná, takže odejít nemohla; kromě toho ti dva ještěři, co ji hlídali, tam ještě stáli. Přiběhl k nim zezadu Ba-Tao s lejzrovou pistolí; její hlaveň je přinutila složit zbraně a někdo je okamžitě sebral.

Sluha, který tam taky stál, se pokusil ztratit se; ale Bernard si toho všiml. Jak držel v ruce tesák, rozmáchl se a rozpoltil mu hlavu jako kokosový ořech.

„Proč?“ zeptal se Ba-Tao.

„Tenhle nás udal,“ ukázal Bernard, „Děkuju ti, Kommogu, že jsi o mně dobře mluvil. A vezmu si tvoji dceru. Neboj se, bude se mnou šťastná.“

„Věřím ti, Aku. I když jsi zločinec a přestupník zákonů, jsi muž, kterému se dá věřit...“

„Pojď s námi, tati! Oni tě zabijí!“ řekla ta dívka, „Mami, i ty musíš! A především Kao!“

Žena neřekla nic, zato děvče přiběhlo ke své sestře a objímalo se s ní.

„Já zůstanu,“ řekl muž, „Jsem dbalý zákonů a nechci je porušit. Kao se musí rozhodnout.“

„Já nechci zemřít!“ vykřikla dívenka.

„Nemohou ublížit tomu, kdo neporušil zákon!“ pronesl její otec s pevným přesvědčením.

V té chvíli mezi diváky proletěl žíhaný blesk. Tygr Obarrik se mihl a šel po hrdle jednomu ze Sluhů, který pustil plamenomet a snažil se bránit proti zuřící šelmě. Nepodařilo se mu to, Obarrik ho zakousl. Mezitím někdo skočil a plamenomet sebral.

„Tady to vidíš!“ řekl Bernard, „Ten blázen chtěl střílet do nevinných lidí; spálil by nás všechny, dokonce i ty kolem, a vůbec by mu to nevadilo...“

Muž jménem Kommog pokynul hlavou. „Kao ať jde s vámi! Já věřím, že se jí tam nic nestane. Já ale zůstanu a má žena zůstane se mnou. A věřím, že se uvidíme, a bude to velmi brzy...“

„Ať je osud milostivý tvojí důvěře, Kommogu, ale já odcházím!“ Bernard objal svoji dívku kolem ramen, taky děvčátko pohladil, „Dávejte tady na sebe pozor!“

Yaggan už opět upozorňoval, že je třeba jít. Lidé na náměstí se zvolna probírali z ohromení; zatím se dost dobře bavili bojem jednotlivých mužů, ale nikdo nemohl vědět, co udělají. Kupodivu byli dost klidní; kdyby se takhle střílelo na náměstí evropského města, vypukla by asi pořádná panika.

Ron s Jessie měli za úkol zajistit vznášedla. Ron to vyřešil velice jednoduše; hodil na strážného z úkrytu ocelovou hvězdici, zasáhl ho do zad a potom dorazil dýkou. Ale jak se k němu nahnul, vrhl se na něj s dvěma noži nějaký další voják, zřejmě taky Ještěr. Jessie vykřikla a tím mu zachránila život, protože Ron stačil uskočit. Nestačil už sáhnout po lejzrovačce, ten chlap byl příliš blízko a jeho nože nebezpečně blýskaly. A ke všemu se za rohem objevila skupina vojáků.

Ron uskočil, mávl svojí dýkou a odrazil jeden z nepřítelových nožů; vzápětí uhnul druhému a jak okolo něho letěla blýskavá čepel, podařilo se mu udeřit chlapa hranou dlaně přes ruku a nůž vyrazit. Teď byly síly vyrovnané; ačkoliv modrý muž byl o třetinu vyšší a jeho nůž měl délku kavaleristické šavle. To ovšem nebyla pro Rona vážná překážka. Vzpomněl si, jak na Poutníku cvičili s Iraonem, vyskočil a sekl po nepříteli; hrot dýky škrábl Ještěra do ramene, ten překvapeně uskočil, ale hned seknul zpátky a zasáhl Rona do boku, naštěstí ne nebezpečně. Ron se zkroutil, zasténal, jako kdyby umíral; jak k němu Ještěr přiskočil, aby ho dorazil, uhnul mu a bodl zespodu do břicha. Jeho dýka byla z dobré oceli, ostře broušená; rozpáral chlapa jako zabité prase a pak ho ještě bodl do krku, což Ještěrovi stačilo. Svalil se na zem a svíjel se bolestí.

Ron zvedl oči a zjistil, že skupina vojáků stojí nehybně, ruce na zbraních, ale nikdo neměl chuť bojovat. Z druhé strany sem přicházel Jens se svojí četou.

„Doraž ho!“ poradil, „Nemusí se trápit...“

Ron bodl ještě jednou, do žlábku pod krkem, těsně nad amulet ve tvaru ještěra. Muž se přestal pohybovat a byl konečně mrtev.

„Je tvůj! Vem si jeho zbraně a ten odznáček, protože jsi ho porazil v boji muže proti muži. Máš právo stát se členem pluku Ještěrů, až nějaký založíme...“

Ron Jensova slova chápal, mnozí ostatní ne.

„Za starých časů, kdo porazil v přímém boji někoho z nepřátel, mohl nosit jeho odznak. Proto jsme mívali pluky stejné jako protivník, složené z lidí, kteří toho nepřítele zabili...“

„Nežvaňte a nasedejte!“ řekl Ba-Tao, „Jestli jsou zatím klidní, jistě dlouho nebudou...“

Yaggan stahoval svoje muže; sotva slezli ze střech, začali se organizovat vojáci, jenže Armini jim sbírali zbraně, až byli ověšeni jako vánoční stromeček.

„To je starýho železa! Založíme si vlastní Kovošrot?“

„Naházejte to všechno na kupu! Spálíme to...“

K Bernardovi skočil jeden voják. „Vem mě s sebou! Budu radši bojovat za svobodu, jako ty! Taky mám rád jednu holku!“

„Ty jsi Loki, ne? Když se nebojíš, tak pojď s náma!“

„Mě taky vezmeš?“ zeptal se další, jménem Weita, „Taky nevěřím na žádný Ještěry!“

„Vezmu. Kdo ještě?“

Už nikdo se nepřihlásil; zato na druhé straně náměstí začínal nějaký důstojník šikovat svoje lidi. Jejich zbraně sice sebral Jens, ale bylo jisté, že jich v kasárnách je ještě spousta.

„Padáme, za chvilku tady bude horko!“ křičel Jens, „Máme hodně lidí, vemte vznášedlo těch Ještěrů a jeďte napřed!“

Do vznášedla nasedl Bernard s Inkou a Kao, spolu s nimi ještě pár dalších. Do druhého naháněl Yaggan Faynu a ostatní z její skupiny, třetí si nechal sám. Měl nejzkušenější bojovníky, aby kryli ústup, ale byli tu taky poslední modří: Mittaff, Bobok, Baldo a Viren, vyzbrojení kvalitními puškami Ještěrů. Yaggan plamenometem zapálil hromadu zbraní, kterou posbírali, potom taky vznášedla, aby je nikdo nemohl pronásledovat. Jakmile to všechno chytlo, přihodil tam plamenomet a kývl na svoje chlapy, aby se stahovali k vozu. Byl nejvyšší čas; odkudsi prásklo pár výstřelů, Baldo se chytil za prsa a podklesl v kolenou. Čingiz ho podepřel a nacpal do vznášedla, zatímco Yaggan vypálil dvakrát naslepo z lejzrovačky dlouhou dávku, což všem zahnalo chuť k dalšímu útoku. Pak naskočil do vozu, který se okamžitě rozjel. Prolétli mezi dvěma bunkry a když se Yaggan ohlédl, viděl, jak se na místě, kde předtím stáli, rozlévá záplava ohně.

„Vzpamatovávají se dost rychle!“ konstatoval nespokojeně, „Jak postřehli, jak to s náma vypadá, už se začali sbírat. Nejsou tak nemožní, jak by se nám líbilo...“

„Pojď se podívat na Balda!“ ozval se zezadu Čingiz, „Vypadá to, že je s ním zle!“

Yaggan přelezl a zjistil, že skutečně. Chudák Baldo se svíjel bolestí, skučel a snažil se rozervat svoji kombinézu, což ovšem nešlo. Proti prvnímu dojmu to nedostal do prsou, ale do břicha a asi dost, protože silně krvácel.

„Co s ním?“ ptal se Čingiz, „Oheň by ho zachránil, ale...“

„Nic,“ řekl smutně Yaggan, „Co můžem dělat? Podívám se...“

Měl sice tesák s protonovým ostřím, ale ten nemohl použít, tím by chlapce zranil, takže musel rozřezat kombinézu normální dýkou. Už přitom viděl, že je to zlé; kulka zřejmě způsobila v Baldových útrobách větší škodu než normální, nevyletěla druhou stranou ven, ale vybuchla, i když s malou razancí.

„Svinstvo!“ konstatoval Čingiz, „Budeme muset někde vyzkoušet, co to dělá! Ještěři asi vynalezli nějaké speciální náboje...“

Yaggan vyhlédl přes okraj stroje. „To snad není možný! Oni se ženou za náma! Copak toho ještě nemají dost?“

Oba naráz sáhli po lejzrovačkách. Yaggan křikl na řidiče, kterým byl Ron, aby přibrzdil a sotva se tak stalo, oba naráz vypálili po pronásledovatelích. Podařilo se jim rozpárat předek prvního vznášedla, zřejmě zasáhli i nádrž na palivo, protože vzplanulo a posádka z něj rychle vyskakovala. Druhé se pronásledování raději vzdalo.

„No, teď to snad pochopili!“ zafuněl Čingiz, „A jestli ne, tak dostanou další lekci!“

Yaggan si povšiml Balda, který zřejmě přišel k vědomí. Dokonce dokázal mluvit: „Kluci... kamarádi...“

„Neboj se,“ řekl Yaggan a podložil mu hlavu, „Za chvíli budeme doma... u našich...“

„Ne, já už... kam jsem to dostal?“

„Neboj se, pomůžem ti! Není to tak zlý!“

„Jenom... mi odpověz! Tam u vás vážně nezabíjíte lidi, co překročí zákon?“

„Jak za co. Že se vyspí s holkou ne, to už by dávno žádnej z nás nebyl naživu...“

„To je fajn... až to skončí, přivedl bych k vám holku... vezmete ji? Chtěl bych s ní žít a mít děti... třeba kousek pole, dílnu a dům...“

„Budeš mít ženu i děti, Baldo, slibuju ti to!“ řekl mu Yaggan, „Každej člověk v týhle zemi bude mít právo vlastnit kus pole a dům, my vám seženeme obilí, který rodí desetkrát tolik, co ta vaše ubohá tráva... postavíme vám domy s velkými okny, kterými bude svítit slunce...“

„Slunce do domu? Kudy?“

„Ne bunkr, ale dům, chápeš? Domek, ze kterýho bude vidět do daleka, aby si děti mohly hrát na zahrádce... jako u nás!“

„Ale... co když přijde nepřítel?“

„Nepřítel si na nás netroufne. Jestli se mu něco zachce, zatočíme s ním jako s Ještěry... uvidíš!“

Baldo se usmíval. „To bude krása...“ řekl a zavřel oči.

Yaggan pomalu položil jeho hlavu na podlahu; už nebylo třeba ji podkládat.

„Konec?“ zeptal se Mittaff.

„Nebylo mu pomoci.“ řekl Čingiz.

„Jsi hodný, Yaggane, že jsi mu vyprávěl tu pohádku. Těm, kdo odcházejí, se smí i lhát...“

„Já jsem nelhal! Budou takové domy, i zahrady a pole, a štěstí pro každého! To není žádná lež!“

„Ale Sluhové to nikdy nedovolí!“

„Musíme si vybrat. Buď nebude to, co jsem mu sliboval; nebo nebudou Sluhové. Sám si řekni, co je pro tebe lepší!“

Zatím dojeli na pahorek ke zříceninám, ve kterých schovali svoje stroje. Jens už tam čekal a organizoval případnou obranu, ale nikdo už neměl chuť nikoho pronásledovat.

„Přestupujem do kluzáků!“ velel hned Yaggan, „Přeneste všechno, hlavně zbraně, co budem potřebovat! A švihem, nemáme čas!“

„Co provedeme s Baldem?“ ptal se Čingiz.

„Jakým způsobem pohřbíváte mrtvé?“

„Spalujeme je na hranicích, společně s jejich majetkem a...“ Mittaff zaváhal.

„Nechte ho ve vznášedle. Polít benzínem a zapálit, jen co přeneseme ty věci...“

„Proč si nějaký nenecháme?“ ptal se Jens.

„Zdržovalo by nás; do kluzáků se vejdem. Mám takovej nápad: to velký pojede s nováčky a zachráněnými rovnou domů, aby dostali školení a zácvik. Ale já bych se s tím menším zkusil dostat přes kopce ke Quantanámu. Jestli je tam ještě ta loď...?“

„Myslíš, že by nám to mohlo vyjít?“

„Jdeš se mnou?“

„Ani neváhej!“

Pár hodin ještě jeli v konvoji; pak zastavili a přemístili se, do menšího kluzáku nasedl Yaggan, Čingiz, Ba-Tao, Jens, Zebra a Lešek. Ostatní se směstnali do velkého i se zbraněmi a dalšími věcmi, které sebrali po cestě. Pak pokračovali, zatímco Yagganův kluzák opustil obvykle používanou cestu, dokonce na kamenité půdě, aby nezůstala sebemenší stopa. Brzy se obě vozidla dokonale ztratila v pustině...

Gwen zůstala doma, měla řadu důležitých povinností. Nejvíc se bála diskuse s Rogerem, protože přišla škemrat o zapůjčení Mozku; Roger, když na sebe upozornila, otevřel jen jedno oko.

„Co zas?“

„Já chtěla... kdybys mi mohl půjčit ten počítač s Mozkem... víš, ten co chystáš pro Asthru! Jenom na chvilku, ona tady není a než přijde, já bych si ho půjčila, potřebovala bych...“

„Vem si ho.“

„Díky!“ zaradovala se, „Já ho vrátím, jen co...“

„Vem si ho navěky. Asthře udělám jinej.“

Hrklo to v ní, chvíli ani nevěřila. „Vážně?“

„Umíš s ním aspoň trochu zacházet?“

„Jo... já si zvyknu!“ Přistoupila k počítači, který se ovšem trochu změnil, byl větší a stál na těžkém stolku. Váhala, jak ho přemístit.

„Já to tušil!“ konstatoval Roger, „Poruč mu, ať jde za tebou, má dole takový... no, jako vznášedlo. Nebo si na něj sedni. Chceš nahoru řídítka jako u motocyklu?“

Gwen vyprskla smíchy. Položila ruku na počítač: „Vážně pojedeš za mnou, kam budu ukazovat?“

Zablikal; vyšla tedy po pláži, počítač zapnul vzduchový polštář a jel zvolna za ní. Gwen hledala vhodné místo; horečně se snažila něco objevit a při tom přemýšlela, jak ho využít. V jejím plánu bylo vybudovat základnu Koary pokud možno daleko od druhých, tak třeba... aspoň pět set metrů. Třeba támhle ty rozeklané skály by se jí líbily, ale jak se tam dostat... leda po vodě!

„Mozku – skutečně si na tebe můžu sednout? Povezeš mě?“

Obrazovka napsala, že ano. Gwen si na něj vyskočila a ukázala, kudy má jet. Rozjel se po moři daleko rychleji než předtím, málem potřebovala skutečně řídítka.

„A teď bych ráda, kdybys tady v té skále vybudoval základnu. Kámen použiješ jako stavební materiál... Chci Jeskyni Zázraků! Některé věci, jaké jsou na Lodi, třeba hygienický kabinet...“

Na obrazovku naskočila veliká řada údajů, Gwen se v nich těžko orientovala, až konečně pochopila, co chce.

„No jistě, chci kontakty na hlavu! Už dávno jsi mohl...“

Z Mozku vyjelo chapadlo; zároveň jí hlavu holilo, masírovalo, vtíralo vonné esence a připojovalo kontakty. Šlo to rychle, hned dostávala potřebné údaje, jen musela zavřít oči, protože ji rušily optické vjemy. Pak zase nemohla kontrolovat co dělá, než si zvykla vidět senzory Mozku. Roger udělal kus práce, sám se připojil a dospěl do stádia symbiózy, což Mozek očekával i od ostatních. Gwen s tím měla problémy.

„Pomalu, prosím tě! Nejdřív nějak instalovat...“

Chapadla kolem ní zavířila, málem si připadala jako chobotnice. Mozek jí nabídl představu, ať se uloží do jeho středu, nikoliv jako Roger před terminál; klávesnice bude vyhledávat její prsty, nikoliv naopak. Nabídl jí víc možností, ale tahle se jí líbila ze všech nejvíc.

Chapadla se vsoukala do skály a začala vytvářet dutinu. Gwen zvažovala, jak velký by měl být vchod; mohla si přát vjezd třeba pro vznášedla, ale prozatím nebyl zapotřebí; taky ji napadly odsouvací dveře, ale ani ty nebyly bezprostředně nutné... zadala zmateně několik požadavků a Mozek začal pracovat na mnoha místech najednou, čímž uvedl Gwen do totálního zmatku. Měla pocit, že jí narostlo okolo stovky nezávislých končetin, všemi něco vnímá a všechny je ovládá, ale žádnou ne dost... zkrátka nestíhala!

„Roger je blázen,“ povzdychla si, „Nebo si nevymýšlí tolik věcí najednou, jako já...“

Mozek důrazně vyžadoval připojení na nějaký zdroj energie. Než pochopila co vlastně požaduje, chvíli nechápala, pak jí svitlo. Roger nabídl Mozku, aby přijímal energii přímo ze žhavého jádra Zety; jeden ze šlahounů se tam ponořil a spojil se s ním. Gwen pochybovala, že to je technicky možné, ale zřejmě bylo, když to provedl. Co ještě umí?

Docela určitě dokáže koupelnu. A neměl s ní žádné potíže, Gwen si poručila přesnou kopii té z Lodi. Pak si poručila kopii své chrámové místnosti; než ji Mozek vytvoří, zatím se vykoupe. Dala na jednu stranu svoje ozdoby a věci, které si chtěla ponechat, na druhou odpad: použité šaty, které okamžitě nechal rozplynout. Konečně vlezla do kabiny a nechala se sprchovat proudy vody.

Koupání a masáže byly nesmírně příjemné; Mozek si dokonce pamatoval, která teplota a jaká intenzita tlaku působí na Gwen nejpříjemněji a použil je. Přesně rozlišoval osoby, dokonce jí připadalo, jako by byl rád, že s ním je opět v kontaktu. Zmátlo ji to, nemohla mu přece přikládat lidské vlastnosti. Byl pouhý stroj, vždy připravený k jakýmkoliv službám, ale nemyslící, necítící... nesmí dělat tu chybu, aby jej považovala za bytost, s níž může komunikovat jako rovná s rovným!

Přála si, aby naplnil kabinu horkou vodou a nechal vířit, aby ji nadnášela; zavřela oči, splývala zvolna prostorem, aniž se čehokoliv dotýkala, jen občas se mechanicky vynořila, aby se mohla nadechnout. Meditovat v tomto stavu nemohla, zato přemýšlet se jí dařilo skvěle. Uvažovala, co všechno by ještě dokázal a napadlo jí, zda je schopen přispívat k regeneraci poranění na kůži. Měla pocit, že by to dokázat měl, pokud rovnou neléčí; taky usoudila, že nějaké léčení bude potřeba. Čím dál víc se jí zdálo, že cítí, že někdo z kamarádů je zraněn.

Když měla pocit, že už se vykoupala dost, zrušila vodu a dala se vyfénovat horkým vzduchem. Potom usoudila, že by se měla taky obléknout; poručila si, aby na ni nastříkal kombinézu, ale nikoliv bílou jako na Lodi. Byla členka bojového oddílu a věděla, že bojovníci chodí v maskáčích; z tradice si vybrala leopardí barvy a rozšířila plochu na celé tělo, takže volná měla jen ústa a oči; dokonce oční víčka Mozek postříkal ochranným filmem. Prohlédla si sama sebe v zrcadle a moc se jí to líbilo.

Prošla se svou jeskyní a sledovala, jak se Mozek snaží stavět jednotlivé obytné buňky. Některé zařídila pro kamarády, které znala, jiné udělala neosobní; ať si je ti noví zařídí sami, jak budou chtít. Nečekala, až bude vše hotovo, vydala rozkazy, pak si poručila šlapací kolo, nasedla na ně a jela za kamarády.

Je fakt, že byli trochu překvapeni jejím vzhledem, ale rychle pochopili, jak k tomu došlo. Všichni ji chválili a povzbuzovali do dalších experimentů; dokonce i Roger otevřel oči, zamručel a zaškubal prsty volné ruky, jako že souhlasí.

Než se ohlásilo přepadové komando, měla základnu skoro hotovou. Fayna hovořila paštúnsky, což je jedno z mnoha horských nářečí Afghánistánu; dalo se předpokládat, že mu tady nikdo nerozumí. Oznámila, že akce se skvěle povedla a Koara získala řadu nováčků; je však třeba nechat je projít Ohněm a základním výcvikem. Gwen jí odpověděla, ať se nestará, že všichni se už těší.

Což byla ostatně pravda; jen co vznášedlo zastavilo, už byla u něj delegace v čele se samotným Enkrou. Vědělo se, že nikdo není vážněji raněn a drobné oděrky si dávno ošetřili; avšak noví kamarádi mohli mít řadu nakažlivých chorob a zdravotních obtíží, takže bude nejlepší vykoupat je v Ohni hned na počátku. Enkra provedl vstupní zdravotní prohlídku osobně a žádné choroby nezjistil, ale vykoupat je nechal. Když viděli, jak suverénně Jennie Oheň ovládá a Armini včetně modrých se v něm bez zábran koupou, zkusili to taky, moc se smáli a bavili se.

Potom je přepravili do jeskyně; nebylo žádoucí, aby o jejich přítomnosti vědělo příliš mnoho lidí. Samozřejmě všichni Armini to věděli, taky Gondri a mládež, která tu byla skoro stále, avšak z města sem chodili i lidé zcela neznámí a ti to rozhodně vědět nemuseli. Modří neměli žádné námitky proti bydlení v jeskyních; jejich bunkry vypadaly o poznání hůř než Jeskyně Zázraků.

Gwen s nimi sepsala jejich osobní údaje za účelem zavedení evidence a vyplácení případných mezd a platů, což nevěděli, co by mělo být. Potom dostali jména. Sami o to žádali, jméno jim bylo posvátné a kdo dával jméno, dával život. Svých dřívějších jmen se zříkali až podezřele snadno, dokonce reagovali poměrně nespokojeně, když je tak někdo oslovil. Podat přesnější vysvětlení se zdráhali.

„Už se nedivím, že ty Mikovy děti se tak beze všeho nechaly přejmenovat,“ smál se Jackie, „Bertík a Jessie úplně oživli, když dostali nová jména... přejmenujem tyhle taky!“

Bernard už jméno měl, taky jeho dívka Ingiga, říkali jí Inka, což jí vyhovovalo. Její mladší sestra Kao si ochotně zvykla na jméno Kateřina se zkratkou Káťa; Mittaff dostal jméno Miki a Bobok Bob, z důvodů zvukomalebných. Kok souhlasil se jménem Kenneth neboli Kenny.

„Viren je dokonce naše jméno,“ váhal Kurt, „Pokud vím, finské. Ale jestli se ti nelíbí, můžeme ti říkat třeba Sven!“

Viren neměl sebemenší námitku. Ti ostatní dostali jména podle kalendáře, tak se Obar stal Filipem, Komek Willem a Weita Maxem.

„Loki je taky jméno, dokonce slavné!“ namítal Kurt, „Jmenuje se tak Wotanův bratr a věčný pokušitel...“

Loki si nechal vysvětlit, kdo je Wotan a co je osminohý kůň Sleipnir; potom dlouho váhal.

„Dobře,“ řekl konečně Kurt, „Budeš Luke a už nad tím nemedituj!“

Svými novými ubikacemi byli nováčci velmi překvapeni; doma je nikdo nerozmazloval, bylo zvykem držet mládež zkrátka a chovat ji jako ve stájích: společné ubytovny, spaní na zemi, oblečení bez ozdob, hygiena a přísnost. Rodiče zastávali názor, že nejlepší příprava na život je tvrdý šikan; usměrňovali je řadou příkazů a zákazů, z nichž většina byla zcela nesmyslných a sloužila pouze k posílení autority. Existovaly vědecké teorie, že kdyby si mladí příliš zvykli na pohodlí, byli by rozmazlení a začali by se bát neštěstí a smrti; takhle v podstatě neměli o co přijít.

Něco v tom smyslu se Inka pokoušela vysvětlit Gwen, když jí čarodějka vysvětlovala zvyklosti Arminů. Inka žasla, jak klidně se hovoří o její svatbě; už jen to, že ji Bernard nebude muset vykoupit od rodičů, byl pro ni šok. A trochu ji to mrzelo, neboť kdo potom uvěří, že ji má skutečně rád? Bývalo zvykem vyvažovat nevěstu penězi (tou vzácnou horninou) a častokrát se na to skládala celá ženichova rodina. Gwen se smála:

„Podívej, jestli chceš, můžeme to pro tebe uspořádat. Mozek nám může té horniny dodat, kolik budeme chtít... kdybys měla vzorek, namnožíme ho jako všechno ostatní...“

Inka na tom netrvala, jen se tvářila divně. Gwen jí vysvětlila, že může předběžně uzavřít manželství podle arminských zákonů, nastěhovat se s Bernardem do jedné kabiny a hned s ním začít žít. Taky jí vyložila, že u Arminů neexistuje systém trestů za každé provinění, alespoň ne tak dokonale propracovaný jako u modrých; třeba že nevěsta před svatbou nemusí strávit tři dny bez jídla a vody ani ženich není svým otcem a bratry zbičován.

„To se u vás vážně dělá? Ale proč; za co?“

„Je to přece trest za to, že jsme dovolili ohyzdnému chlupatému zvířeti, aby se nás zmocnilo! Touha pářit se je nízká a neřestná, přísluší zvířatům a když jim to dovolíme...“

To už se smáli všichni Armini. „V podstatě máš pravdu; ale my máme chlupatá zvířata rádi, jak vidíš všude kolem sebe. A neřest nám nepřipadá tak strašná... ty řeči šíří Sluhové, že? Proto se nechávají vykastrovat?“

„Zbaví se tím možnosti, že by nad nimi mohl chlupatec vyhrát!“

„To zas nad námi chlupatec vyhrává často! Nedělej si starosti, na to si rychle zvykneš...“

Pippi pochopitelně nemohla chybět tam, kde se něco zajímavého povídalo. Teď se protáhla blíž ke Kátě a zeptala se: „Co je to ten chlupatec, co o něm všichni pořád mluví?“

Dívenka, která se včera jmenovala Kao a strach jí cloumal ještě teď, se jenom oklepala. „Zvíře! Strašlivé, odporné... je hrozný, chlupatý po celém těle, má obrovský... obrovské...“ zajíkla se.

„Je černý? A má rohy a ocas?“

„To já nevím... možné to je!“

Pippi se vymrštila a odběhla; vmžiku byla zpátky s pohádkovou knížkou, v níž byl kromě jiných vyobrazen čert Trepifajksl. „Je to on?“ ukázala ho Kátě.

„Já nevím... ale je to příšerná obluda!“

„Já to věděla! Já si to myslela! Taťka ví, co dělá!“

Káťa ovšem netušila, o čem je řeč. Pippi se jen šklíbila: „Táta s ním mluvil, víš? Slíbil mu, že... vlastně, neslíbil nic. Jenom mu řekl, že s nimi bude bojovat. Chlupatec se už postará, abysme vyhráli, já to vím! A ti nahoře se do toho nebudou motat, protože to je boj mezi chlupatcem a tím ještěrem – že?“

Káťa neřekla nic. Tak docela nechápala, co Pippi povídá.

„Až budu velká, budu čarodějka!“ vysvětlila, „Chceš taky umět pracovat s Ohněm a všechno to ostatní? Ani nad tím nepřemýšlej, zkrátka tě to naučím a basta. Jseš ještě malá, to se doučíš!“

Káťa byla asi o metr větší, ale starší o moc nebyla; a hlavně byla zvyklá poslouchat. Pippi ji vyzvala, aby se s ní šla koupat do hygienického kabinetu; musela se ho naučit ovládat. Koupala se už předtím v Ohni, teď ve vodě; obojí se jí nesmírně líbilo. Jen ji trochu mrzelo, že jí shořely krásné zlaté vlasy, ale Pippi ji uklidňovala:

„Neboj, to už jsem vykoumala! Víš co je RG? Regenerátor na vlasy, taková mašinka, co ti dráždí hlavu, aby vlasy víc rostly. Mozek to už určitě prozkoumal a vylepšil. Až půjdeme spát, dáme mu pokyn, aby to spustil a přes noc nám vlasy narostou!“

Káťa zaváhala: „Ale vlasy jsou symbol chlupatce! Proto se jich Sluhové zbavují neustále a my na Svátek Daní, když složíme svoje poplatky... Jenže teď nám shořely v Ohni, tak nevím...“

Pippi jen pokrčila rameny.

„Ve vlasech se totiž ukládají všechny škodlivé látky!“ poučila ji Káťa, „Různé jedy a mutagenní... zplodiny!“

Pippi vykulila oči. Výrazy, které Káťa použila, znamenaly asi tohle, ale nemohla si tím být jistá.

„Že si děláš starosti,“ mávla rukou, „My se pořád koupem v Ohni – tak ti stejně dlouho nevydrží!“

Enkra zašel do kabiny k Djangovi, který se staral o vysílačku. Postupně se naučil poznat každého z posádky po kroku i po čichu, tak se mu Enkra nemusel představovat.

„Zprávy od Yaggana zatím žádné?“

„Ne. Všude je naprosté ticho.“

„A oni?“

„Oni v noci chrápou, ne vysílají.“

„Nevěřil bych tomu tak moc. Slyšel jsi asi, co říkala Fayna; jsou i takoví, co vynikají nad ostatní, nějací Ještěři. Taky by mohli odposlouchávat...“

„Ne. Myslím, že ne. Zatím to neměli zapotřebí a jak já poslouchám jejich vysílání...“

„No dobře. Když myslíš...“

„Podívej, já slyším daleko líp než ty, od té doby, co jsem oslepl. Kdybych postřehl jakékoliv vysílání, které by nám mohlo být nebezpečné, povšiml bych si toho!“

„Ale jsi nervózní!“

„Ne tak jako ty.“

„Protože myslím na Yaggana a na to, jak se mu to povede. Jestli ano, jsou všechny mosty spálené a on bude muset jít sám...“

„Teď myslíš, že ne?“

Enkra rozhodil rukama, zapomněl, že to Django nevidí. Ale ten pochopil, věděl co kolem něho dělají, dokonce po zvuku dokázal bojovat bambusovou tyčí a učil se mečem.

„Počkáme. Jak se ozvou, řeknu ti.“

Errata:

30.05.2021 11:47