Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike spal v noci klidně a ráno mu bylo dobře, takže za ním zašlo nejvyšší velení celé expedice: Enkra, Roger a Gondri. Chtěli ho informovat, co právě podnikají.

„Právě zkoušíme sestavit provizorní mapu kontinentu,“ vykládal Enkra, „Bohužel o mapách tady mají jen matné ponětí, maximálně existují nějaké katastrální plány, na kterých je označeno, co komu má patřit. Jenže ty nám moc nepomůžou...“

„Je mi líto,“ řekl rozpačitě Gondri, „Doposud u nás nikdo neměl tušení, že by to mohlo být důležité. Vy máte řadu věcí, které my neznáme a teprve nyní nahlížíme, že jsme se skutečně opozdili o sto let za těmi lidmi, kterým vy říkáte opice...“

Mike se dokonce zasmál. „Nevadí. Hlavně aby ten vývoj byl nezvratný. To znamená především se zbavit vlády Sluhů!“

Načež Gondri zrozpačitěl ještě víc. „To není v mé kompetenci. Sluhové mají v naší společnosti důležité postavení; vy se přece také zabýváte otázkami víry, nadpřirozených věcí...“

„To rozhodně neznamená, že bychom měli likvidovat lidi na potkání! My nechceme, abyste vaše Sluhy poslali k čertu; stačí když se nebudou plést do světských záležitostí!“

Gondri z toho byl velice nešťastný. „Těžko můžeme ovlivnit rozhodnutí Sluhů nebo jim něco nařizovat. Já o tom nerad mluvím a pokud vím, domluvili jsme se, že nebudeme osočovat nepřítomné!“

„Tak promiň. Nemyslíme to zle a vážíme si tvého přesvědčení!“

„Vy cizinci jste se vším moc rychle hotoví! Jste moudří, činorodí, pořád vymýšlíte něco nového. My jsme doposud spali; nedovedeme se probudit k životu tak rychle, jak byste si představovali. Snad se na nás nehněváte...“

„Vůbec ne. Ale bylo by dobře, kdyby se celý národ probudil co nejrychleji. Zatím pořád jednáme jenom s vámi, s jedním jediným městem. Přitom jsou ve vaší zemi lidé, kteří by mohli oběma národům prospět daleko víc, kdyby se začlenili ke spolupráci!“

„Já... víte, já už jsem... něco jsem v té věci udělal!“ Gondri se očividně cítil jako před soudem či nějakou komisí, „Jenže oni... víte, mám přátele. Dal jsem jim vědět o vás a o tom, co všecko umíte, co jste naučili mne i moje děti, všechny kolem. Jenomže zatím se nikdo neozval. Já jsem očekával, že sem přijdou, budou zvědaví... ale ne!“

„Myslíš, že nemohou nebo nechtějí?“

„Já nevím. Divím se tomu. Asi pošlu další zprávu a pozvu je, aby přišli.“

„To udělej. Ale doporučoval bych, abys to udělal nějak opatrně. Třeba je pozvi na svatbu nebo na něco podobného!“ navrhl Roger.

„Proč?“ vykulil Gondri oči.

„Protože mám podezření, že jim někdo zabránil v cestě k tobě; možná tu tvoji zprávu ani nedostali. Jak jsi ji poslal?“

„Rádiem, samozřejmě.“

„Je nějaká kontrola, že to dostali?“

„Ne. Proč by? Ale když někomu pošleš zprávu, určitě ji dostane!“

„Kdo obsluhuje radiostanice?“

„Vojáci.“

„Takže velení ví o všem, co člověk druhému člověku vzkazuje?“

„Velení ne. Jenom telegrafisté.“

„A ty myslíš, že to nikomu neřeknou?“

„Já nevím! Za prvé neposílám nic tajného. A za druhé, co je komu do toho?“

„Divil by ses. My, aby nám nerozuměli nepovolaní, známe několik cizích řečí, kterým nikdo nerozumí. Dáváme si pozor i před vlastními lidmi, myslím těmi, kdo nepatří k zasvěceným. A není to žádná chyba!“

„To ale není hezké nevěřit lidem!“

„Skončit na hranici taky není hezké.“

Enkra zarazil Rogera pokynem ruky.

„Pravda je, že bychom je pozvat měli. Jak civilisty, tak vojáky, třeba i Sluhy, pokud budou chtít poznat naši společnost a její význam. Je to rozhodně lepší než se vzájemně nenávidět a podezírat. Gondri, požádej další své známé, aby sem přišli. Ale požádej je, aby ti v každém případě odpověděli. Snad je možné to udělat tak, abys nenarazil.“

„Samozřejmě, s radostí. Jenom nevím, proč zatím mlčí...“

Když Gondriho uvolnili, potil se jako vrata od chlíva a byl hrozně rád, že může odejít. Oba druzí ještě zůstali.

„Obávám se,“ řekl Mike, „Že mlčení Sluhů je výsledkem naší akce v tom městě. Mojí chyby...“

„To nebyla chyba,“ řekl Enkra tvrdě, „Se mnou by dopadli hůř. Ty jsi jenom odešel, já bych jim to město vypálil!“

„Těžko. Ty bunkry jsou nejspíš nehořlavé.“

Roger řekl překvapeně: „Sakra!“

„Co – něco tě napadlo?“

„Jo, napadlo: proč stavějí takové příšerné sklepní úkryty? Je to jasné; žijí zásadně v nehořlavých domech!“

„Viděl jsem nějakou boudu...“ začal Enkra.

„Boudu vynech! Podívej se na domy: kulaté betonové bunkry, nic víc. Obrněné proti všemu, především proti ohni. Oni očekávají, že na ně někdo půjde s ohněm!“

„Zatím používají ohně jenom oni.“

„A moc rádi! Plamenomety nepatří k běžné výstroji armád, spíš pušky. A tady je má normálně snad každý voják! Pušek mnohem míň!“

„Co z toho vyvozuješ?“

„Třeba to, co povídal Mike o té lodi. Každý má zbraně, jaké potřebuje proti soupeřům, zhruba na stejné úrovni jako nepřítel. Oni mají nepřítele, který ovládá oheň!“

„Vypadá to logicky.“

„Vypadá. Proto jsou tak překvapeni naším Živým Ohněm a vším, co dokážeme používat. Přesahuje to jejich znalosti, ale dalo by jim to šanci proti nepřátelům, chápete? Zkoušeli jsme, co by se jim dalo nabídnout; přitom je to velice jednoduché. Můžeme jim slíbit, že jim pomůžeme ovládnout oheň jejich nepřátel!“

„Myslíš, že na to skočí?“

„S nadšením, jestli je to tak, jak myslím. Jen co budeme mluvit s těmi jejich Sluhy, hned jim to zkusím nabídnout...“

„Svěřit jim tajemství Ohně?“

„No... to ne! Pomoci jim, aby nepřítel neohrožoval zemi Kam. Nebo... zkrátka pomáhat. Ale my nepustíme svá tajemství z ruky. I když, slíbit jim to konečně můžeme...“

„To je správný přístup, Rogere.“

„Taky myslím.“

Roger byl na vrcholu spokojenosti; ale pak přece jenom objevil mráček pochybností. „No jo! Ale něco nabídnout jim budeme moci, až přijdou jednat. Dřív ne!“

Výcvik zahájili ještě téhož dne a Sebastiano chtěl předvést, že nehodlá zbytečně marnit čas. Soustředil se na boj muže proti muži a byl tvrdý a nesmlouvavý; i arminští kluci padali vyčerpáním na hubu, nováčci z řad modrých trpěli strašně. Divoké zuřivé rvačky na pobřeží vyvolávaly pozornost a protože mladí si navykli hosty obdivovat, někteří požádali, zda by se nemohli výcviku zúčastnit s nimi. Sebastiano se smál, Yaggan souhlasil; tak se všichni cvičili ve výpadech i obraně a kupodivu jim to docela šlo. Byli nadaní a silní, ale nebyli cvičení a nikdy na to nepřišli, jejich výchova nepředpokládala nic podobného. Teď tedy s Arminy bojovali, běhali, skákali po skalách, plavali v moři a jedli ryby. Ve chvílích oddechu pak naslouchali psychologické přípravě, spočívající především v posilování pocitu nadřazenosti Arminů nad všemi ostatními. Protože každou chvíli si někdo uhnal drobné zranění, koupali se s nimi každý večer v Ohni, neboť Claudio byl samozřejmě členem oddílu a ochotně zasahoval.

Poznali však i něco jiného. Když skončil den a odpočívalo se, Armini si povídali mezi sebou i s ostatními a ochotně odpovídali na každou otázku. Modří si všímali, jak se k sobě navzájem chovají, co říkají, jak se baví. Napodobovali je, neboť se jim to líbilo. I to byla účinná škola, možná víc než si kdo myslel.

Ideologicky ovládala Koaru čarodějka Gwen. Při cvičení nijak zvlášť nevynikala, ale její schopnost myšlení jí zjednávala úctu a obdiv i mezi hosty. Poučovala je:

„Přišli jsme na tento svět, abychom plnili vůli Boží. Pán vydal přesné pokyny všem tvorům, které stvořil; jedním z těchto pokynů je rozšiřování svého práva na život po celém území, které mohou ovládnout. Milujte se, množte se a naplňte zemi, tak praví Písmo. Je věcí cti každé ženy, aby přivedla na svět potomstvo...“

„No teda...“ namítla jedna z modrých dívek, „Nám to říkali tak nějak... jinak! Touhu rodit děti vložil do naší duše odporný chlupatý ďábel, protože nás chce zničit! Copak nevíš, že každá žena a každý muž, kteří se dopustí hříchu a spojí se v ohavném páření, aniž by to měli dovoleno Velkým Ještěrem, musí zemřít?“

„To leda tam u vás. Pro nás platí docela jiné zákony. Svolení si může Velký Ještěr klidně strčit za šupiny; my mu na ně kašlem! Naše právo mluví docela jasně...“

„Copak u vás neexistují sňatky?“

„A o čem mluvím? Každé spojení muže a ženy je sňatek před Bohem – ve chvíli, kdy se s ním spojíš, to příroda zaregistruje a nic a nikdo to nemůže změnit. Stáváš se podle práva manželkou toho, komu jsi dala svou lásku; a bude-li to vůle Boží, potom se z vaší lásky narodí děti. Podle toho poznáš, že Bůh s tím souhlasí...“

„Ale musí to přece taky schválit Sluhové!“

„My jsme taky Sluhové. Nebo myslíš, že ne? Když je potřeba, můžeme udělat obřad, na jaký jste zvyklí, abys neměla pocit, že jsi něco zanedbala. Vybereme k tomu někoho úctyhodného...“

„To je nesmysl; vy přece nemůžete být Sluhové! Ten vznešený pán si sice oholil hlavu, ale všichni víme, že se nezbavil ohavného nástroje páření; stále ještě je odporný chlupatec!“

„Nezbavil a nezbaví, protože není úplně blbý. Naopak, může se oženit jako kdokoliv jiný a mít taky děti. Jistě to udělá rád!“

„Sluha, který má děti? To je k smíchu!“

„A proč by nemohl? Naše písma tomu nijak nebrání...“

„Velký Ještěr ho potrestá! Zničí ho za jeho opovážlivost!“

„Velký Ještěr mu bude sloužit a ochraňovat ho, jako ho kobra chrání před sluncem. Neviděla jsi to?“

„Kdyby to všecko mělo být pravda, tak by to vypadalo, že nám Sluhové lhali! To přece není možné!“

„Nemyslím, že by se jednalo zrovna o lež; spíš to vypadá, že jsou trapně neinformovaní o skutečných souvislostech. Vyprávějí vám o tom, že vás oheň povznese do Velkého Štěstí; a přitom ani neumějí takový Oheň zapálit. My to děláme běžně, sami jste se v něm koupali. A stejně tak je to se vším: ve skutečnosti je vůlí vyšších mocností, aby lidé žili šťastně a spokojeně, vaši Sluhové to nechápou a z hlouposti lidi zabíjejí...“

„No právě! Když se od vás necháme zmást a budeme žít jako vy, zabijí nás i naše rodiny! To nemůžeme chtít!“

Gwen sevřela ruce. „Lhala bych, kdybych slíbila, že se vám nemůže nic stát. Ano, máte pravdu; když se postavíte proti Sluhům a připojíte se k nám, vzbudí to možná jejich nelibost. Jakmile pochopí, že vaše vzpoura ohrožuje jejich nadvládu, budou proti vám štvát a možná se pokusí vás i napadnout. Nás taky. Proto se budeme bránit; na to se učíme bojovat! Já neříkám, že boj bude jednoduchý. Někdo v něm docela určitě padne a možná to budu já. Ale ostatní přežijí; a budou to jejich děti, kdo zvítězí!“

„To mluvíš o boji se Sluhy a Ještěry. Ale oni nebojují ze své vlastní vůle, nýbrž na příkaz Velkého Ještěra! I kdyby se nám podařilo porazit vojáky, Velký Ještěr zasáhne a zničí nás!“

„Velký Ještěr zasáhnout může. Ale už jsme jednali s někým, kdo je při nejmenším stejně silný jako on. Můj otec s ním mluvil a já byla při tom. Tomu dotyčnému říkají Satan Ďábel a je to vládce říše Zla v našem světě. Velmi mocný pán...“

„Mocnější než Velký Ještěr?“

„Upřímně řečeno, nevím. Úkolem Satana je trestat ty, kdo nějak vzbudí nelibost Boha, Nejvyššího Pána. Když někdo z nás Templářů vyhlásí válku Zlu, pak se sluší upozornit Satana, že vedeme takový boj. Když nic jiného, aspoň posbírá padlé a poskytne jim patřičnou odplatu ve svém pekle...“

„A co on na to říkal?“

„Vyhrožoval nám. Pohrozil, že jestli se do toho boje dáme, bude to náš konec, protože nás postupně zničí.“

„Tak vidíš!“

„Ano, to řekl. Ale neřekl, že nezvítězíme!“

„To už vůbec nechápu! Ty chceš bojovat – i přes to?“

„A proč ne? Já přece vím, že když uděláme chybu, postihne nás strašnější trest než jiné; ale co na tom záleží? Nebojujeme za sebe, ale za vás a za vaše děti! Proto jsme přišli na svět, je to naše povinnost! Bůh nás poslal, abychom za něj bojovali!“

„To nechápu a připadá mi to šílené. Vaše myšlení je zvláštní!“

„Známe vůli Boží: chránit nevinné lidi, aby mohli v míru žít, plodit děti a vychovávat je. V případě nebezpečí musí každý rytíř Koary nastavit svůj štít a chránit tyto lidi vlastním tělem, aby se dostali do bezpečí. Buď si jistá, že to uděláme. Tvůj úkol je přivést na svět děti, které máme chránit. Já to zkusím taky, už se na to docela těším. Ale do té doby budu bojovat!“

„Takhle uvažují všichni ve vašem národě?“

„Jenom šlechta. Větší část lidí to tak nevnímá; a to je dobře, protože by měli problémy s přežitím. Není zapotřebí, aby celý národ byl mečem a štítem Božím...“

Její posluchači váhali a nebyli si jistí; dlouhá léta výchovy znamenala víc než pár nadšených slov jedné čarodějky. Ale Gwen přišla na pomoc Jessie; držela Rona za ruku a říkala:

„Už jsem ztratila právo na život; Sluhové rozhodli obětovat mě mořským strašidlům, aby nás přestali nenávidět a utišili bouři. Ale duchové moře jsou spravedliví; místo co by nás zabili, hnali naši loď tak dlouho, až jsme se setkali s přáteli. Mají jinou barvu kůže a jsou zvláštní, ale jsou lepší než naši lidé! Naučili nás své řeči, dali nám jídlo a zachránili naše životy; bojovali za nás a neváhali ani na chvilku! Potom nám dali jména; od té doby jsem Jessie a nechci už vzpomínat, kdo jsem byla předtím. Kdo dává jméno, dává život. Byla jsem dítě a neměla rozum; teď jsem se probudila a jsem žena, patřím svému muži Ronovi a až se čas naplní, přivedu na svět jeho dítě! Milujeme se každou noc a je to krásné; už se nebojím mořských příšer ani Velkého Ještěra a jestli se něčeho bojím, tak hlouposti lidí!“

Není známo, jak a odkud se objevila Tanya Wallerová; přišla ve společnosti chlapce Buba a hned se zapojila do diskuse.

„Před časem mne komthur Mike vyzval, abych se zamyslela nad svým životem a začala dělat něco závažného. Dokonce mi poradil, k čemu by se dal využít můj talent. Chci být chrámová tanečnice, rozdávat lásku všem mužům a neptat se, odkud přišli. Bude to trochu zvláštní život a někteří lidé mne odsoudí; ale dokážu tím trochu přispět k vítězství! Založím chrám a při něm klášter; budeme tam žít a vychovávat děti. Samozřejmě je taky rodit, to je jasné. Když některé dívce bude hrozit nebezpečí, může tam přijít, já jí pomohu a ochráním ji před každým; před Sluhy, před její rodinou i před Velkým Ještěrem!“

„Ještěři ten tvůj klášter najdou a spálí i s tebou a se všemi, koho tam najdou!“

„Jo? O tom si můžou nechat zdát, ale nemůžou to udělat! Tanya není cukrová panenka a bojovat taky umí!“

Ještě se chvilku vytahovala a Gwen zatím nabrala dech.

„Nikoho nenutíme, aby se k nám připojil okamžitě a bez rozmyslu – naopak bude dobře, když si každý svoje jednání pečlivě promyslí a až potom se nějak rozhodne. Jsme tady a budeme tady, ať se to komu líbí nebo ne. Přijmeme každého, kdo se k nám chce přidat; třeba celé vaše rodiny. Ubytujeme je na místě, kde je v životě žádný nepřítel nenajde... tak přemýšlejte!“

Přemýšleli; loučili se a postupně odcházeli, aby odjeli vznášedly zpět do města. Byl nádherný večer; mladí seděli u ohňů na pláži, drnčely kytary a zpívalo se. Moře šplouchalo, občas se pár kamarádů sebralo a šlo si zaplavat. Dělali si legraci jeden z druhého a vytahovali se, jak zatočí s mořskými příšerami, kdyby některou napadlo se ukázat.

Mladý muž, který přecházel sem tam po pláži a přemýšlel, to všechno vnímal. Taky dívku, která se zaběhla stranou ostatních; teď tu seděla, objímala si pažemi kolena a přemýšlela, jestli se má vrátit k ostatním nebo tu ještě zůstat. Když k ní přistoupil, vykřikla leknutím.

„Neboj se mne,“ oslovil ji vlídně, „Neublížím ti...“

„Ty... ty jsi Vrchní Sluha lidí z moře! Znám tě...“

„Jmenuji se Roger. Jak ty?“

Vztáhla proti němu na obranu ruce s roztaženými prsty.

„Neubližuj mi, prosím tě!“

„Nechápu, čeho se bojíš. Nikomu nechci uškodit...“

„Já vím, já tě znám! Jsi princův první pobočník... máš ve znaku květinu a plazivé zvíře! Jsi nesmírně mocný...“

„Ta květina je růže, symbol lásky. A ten had je Ureus, egyptská zmije, symbol vlády, protože moji předkové měli právo být králi v jedné daleké krásné zemi. Růže má trny a had jedovaté zuby, ale já se nebojím trnů ani jedu; ani ty se neboj...“

„U nás nejsou hadi. Ale jsou ještěrky, mají jedovaté zuby a žijí v pouštích na jihu. Některé i ve skalách...“

„Neboj se ještěrek. Má ruka tě ochrání...“

Vztáhl k ní ruku a ona ji uchopila jako záchranný kruh. Sevřel svými prsty její rozpálenou dlaň. A usedl k ní.

„Pořád ještě máš strach? Tak se mne drž a přestaneš se bát...“

„Říkají o tobě všelijaké věci. Moc zlé věci...“

„Vážně? A jaké?“

„Že se chceš spářit s každou dívkou, kterou potkáš.“

„Ano. To je pravda.“

„Ty se k tomu jen tak přiznáš?“

„Kdybych říkal něco jiného, lhal bych. Líbí se mi ženy. Spousta žen; taky ty se mi líbíš. Když včas neutečeš pryč, začnu na tebe mluvit a postupně tě přesvědčím, abys se mnou strávila noc. Budu se s tebou milovat a ty budeš mít hrozný strach. Ale bude se ti to líbit. Radši jdi spát, než se to stane!“

„Když to říkáš takhle, nezní to tak hrozivě.“

„Ale je to hrozivé. Jsi na cestě k tomu, aby se to stalo. Co ti řekne tvůj otec a matka, když to uděláš?“

Vytřeštila oči a vydechla hrůzou při té představě.

„Má tě tvůj otec rád?“ pokračoval Roger, „Dá tě raději ohni Sluhů, nebo mně? Co u něj zvítězí, strach nebo láska?“

„A ty by sis mě koupil?“

„Ne; třeba bych na to měl, vůbec nevím, co se u vás dává jako výkupné. Ale neudělám to, protože bych tím přijal pravidla hry. Nebudeme si vás kupovat. Přesvědčíme vás, že jste svobodní lidé a jako takoví máte právo přijít sami od sebe. Nepatříš svému otci, tím méně nějakým Sluhům. Pamatuj si to!“

„Ale mají právo odsoudit mě k smrti!“

„Zabíjejí Sluhové vlastníma rukama? Nedělají to, protože jsou zbabělí. Strkají před sebe vojáky; co až vojáci taky prokouknou a přestanou kleštěnce poslouchat? Vysmějí se jim, začnou rozhodovat sami...“

„To neříkej! Jsou to zlé řeči!“

„Tak proč tady se mnou sedíš a tiskneš se ke mně?“

Vydechla a přitiskla se k němu ještě blíž. Plakala.

„Toto pobřeží je smutné a pusté; jen step, skály a planá tráva.“ šeptal jí Roger, „Ale přijde čas a na tomto smutném pobřeží budou kvést růže. Rozkvete tisíc druhů květin a po nich budou létat včely a sbírat med; v hustých křovinách budou hnízdit barevní ptáci a zpívat celé dny! V noci se dá do zpěvu slavík, král pěvců, který umí tolik písní o lásce...“

„Ale já to už neuvidím!“ zašeptala.

„Před tvýma očima rozkvete země,“ ujišťoval ji, „Postavíme přehradu a voda se rozlije do suché stepi. Vyroste nová tráva, rozvije se v květy a ptáci se rozvzpomenou na svá hnízdiště a vrátí se zpátky. Viděla jsi náš svět; tak bude vypadat taky svět, ve kterém budou žít děti. Možná tvoje a moje děti...“

Neříkala nic. Jenom věděla, že nikdy nebude mít děti. Protože její sny a touhy spálí zlý oheň; a taky Rogerovy sny. Nikdo není mocnější než Sluhové; jejich vojáci mu brzo ukážou, kde má hledat svoje růže, hady, slavíky a včely.

„U nás doma nosí děti čáp, víš? Je to takový veliký bílý pták s velkým červeným zobákem... každý rok odlétá na jih, ale pokaždé se na jaře vrací zpátky domů. Říká si: mám tam svou práci, lidem by po mně bylo smutno. Musím jim přinést hodně dětí...“

Popotáhla nosem. Sny... tak nádherné sny!

„Vaše země doposud spí. Ale my ji probudíme! Bude to naše krev, naše semeno, které jí dá život! Věř mi...“

Neříkala nic. Usnula mu v náručí.

Errata:

30.05.2021 11:47