Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra svolal štábní poradu zásadního významu.

„Všichni jste informováni o události, která se stala ve městě blízkém pevnosti Quantanámo. Došlo ke střetnutí, při němž naši lidé zabili několik místních vojáků a opustili jednací místo, přičemž se zmocnili cizího majetku, vojenského vznášedla. Všechna ta opatření byla vyvolána nepřátelskou a provokační činností místní správy pod vedením Sluhy Kornoda, který dal z důvodů nízkých a nečestných upálit několik lidí, včetně svého pobočníka. Přesnější důvody této činnosti zatím nelze stanovit, ale podle dosavadních znalostí se jedná o bludné náboženství zdejších lidí. Tomuto bludu i nadále propadá valná většina obyvatelstva a je nanejvýš zapotřebí, abychom v té věci zaujali stanovisko.

Souhlasím plně s opatřeními komthura von Crosse i se vším, co provedli jeho lidé. Musím doznat, že já bych jednal stejně, nejspíš bych tam způsobil ještě větší odvetná opatření. Je na místě rozhodnout, co budeme podnikat dál. Prosím o vaše návrhy.“

Všichni se ohlédli na Rogera, protože to byl on, kdo obvykle byl nejchytřejší. Rogerovi to polichotilo, ale moc toho neřekl:

„Navrhuji okamžitě aktivovat Mozek a začít ho využívat.“

„Souhlasím. Vezmeš si to na starost?“

„Ano, hned po poradě.“

Enkra přikývl, ale Roger pokračoval:

„Mike zatím leží a nevíme, kdy se vzpamatuje natolik, aby mohl zaujmout svoji funkci. Ale jsem si jist, že situace není tak jednoznačná, jak se jeví například Yagganovi. Už reakce Kornoda, o které jsme byli informováni, tomu nasvědčuje.“

Protože Mike se nezúčastňoval, zastupoval ho Yaggan. Enkra tím nebyl nadšen, ale neprotestoval proti tomu. A Yaggan řekl:

„Když jsme odcházeli, Kornod se smál!“

„Čemu se smál konkrétně? Vašemu útěku nebo smrti těch lidí?“

„Podle Gwen se začal smát, když jsme zabili vojáky, co zapálili draka plamenomety. A smál se ještě víc, když jsme stříleli další, co se nám pokusili bránit v odchodu. Mike jednoho zabil tesákem, my potom jsme jich pár postříleli. Tedy... nevím jestli jsou všichni mrtví, nestarali jsme se o to. Mohli být jen ranění...“

„Jestli byli ranění, nepochybuju, že nepřežili,“ řekl Fernando, „Šli nejspíš za těmi ostatními na hranici!“

„Ti vojáci byli Kornodovi, nebo podléhali nějakému jinému důstojníkovi?“ zeptal se Sebastiano.

„Těžko říct; myslím, že patřili k armádě. V Quantanámu jim velí generál Ungark, který se k nám od začátku chová přátelsky.“

„Je nějaký důvod předpokládat, že mezi tím Ungarkem a Kornodem existují rozpory?“

„Myslím, že nemají zcela totožné názory a zájmy. Ale samozřejmě spolupracují...“

„Výtečné pozorování!“ řekl Roger.

„Domníváš se, že by toho šlo využít?“ ptal se okamžitě Enkra.

„Mike se o to snažil. Hostil důstojníky a snažil se s nimi navázat kontakt.“

„Taky správně!“ řekl spokojeně Roger.

„Jenže kontakt byl přerušen bez zakončení,“ řekl Jackie, „Zdá se bohužel, že zásah se nedotkl ani tak Kornoda a jeho lidí, jako spíš vojáků armády, která je nám přátelská!“

„Rád bych připomenul, že armáda se zatím jenom jeví přátelsky,“ řekl rychle Yaggan, „Prozatím jsme si nevšimli žádných náznaků, že by byla ochotna udělat cokoliv proti Kornodovi a těm jeho plešatým skřetům!“

„Pochopitelně. Ale je tady náznak konfliktu a my bychom měli podporovat jejich rozvrat!“

„Pokud budou vojáci chránit plešatce, není mi jasné, jak to chceš dokázat. Nevidím žádnou možnost, jak škodit Sluhům a šetřit vojáky...“

„Musíme jednat s bojovníky,“ řekl Kurt vážně, jak už dlouho ne, „Konečně i my jsme kšatriové a máme právo...“

„Budeme jednat s tím, s kým budeme moci,“ odpověděl Enkra, „Zatím to vypadá, že nikdo s námi jednat nechce. Od prvního kontaktu utekly čtyři dny a dosud jsme se setkali jen s místními představiteli nevalného významu. Nevypadá to, že by k nám chtěli poslat reprezentační delegaci k vážnému jednání...“

„Obávám se, že jakákoliv naše iniciativa je za tohoto stavu neúnosná,“ řekl Jackie, „Ať zkusíme udělat cokoliv, mohli by to považovat za znak nepřátelství. Musíme čekat, co udělají oni a vzdát se pokusů...“

„Co když s námi vůbec nechtějí jednat?“

„Pochybuji. Nikdo nemůže myslet vážně takovou... Jsme cizí civilizace a oni přece musejí mít snahu o kontakt!“

„Ne nepochybně. Viděl jsi sám...“

„Je nesporné, že za kontakty v této zemi odpovídají Sluhové; bez jejich svolení se nikdo s námi bavit nebude. Musíme jednat s nimi.“

„S Kornodem?“

„Neznám jiného jejich představitele.“

„S patologickým vrahem žen a dětí?“

„Třeba s člověkem, který věří, že slouží svému Velikému Ještěrovi.“

„Tuhle blbost mu musíme co nejrychleji vymluvit! A když nebude chtít pochopit, tak mu to z tý plešatý palice vymlátit klackem!“

„Okamžik, pánové, trochu uvažovat!“ uklidňoval všechny Enkra, „Musíme se domluvit, jakým způsobem postupovat vůči místním představitelům, především proti Sluhům.“

„Postřílet!“ radil někdo.

„Zkorumpovat!“ navrhl Roger.

Enkra zvedl hlavu a usmál se na něho: „Jak?“

„Musíme zjistit, o co jim jde! Na každého platí něco jiného...“

„Jenže nemáme nic, co bychom jim mohli dát!“ namítl Sheltie, „Zkorumpovat někoho z prázdný ruky se zatím nikomu nepovedlo!“

„Já... já bych o něčem věděl!“ řekl Claudio.

„Ty? Tak mluv!“

„Ženy.“

„Blázníš? Co podnikne se ženou kleštěnec?“

Claudio se chvíli snažil promluvit srozumitelně a jasně: „Já vím, že oni nemůžou souložit jako my; vypadá to na první pohled, že ani nemůžou mít zájem. Ale kdybysme si je podali, trochu je zhypnotizovali a pak jim poskytli nějaký hezký představení se ženskejma, třeba by je to zaujalo a zalíbilo se jim to...“

„To zas není tak špatná myšlenka!“ pochopil Roger jako první, „A dokážeš to udělat?“

„No... zkusil bych to...“

„Mohli bysme jim něco dát do pohoštění, co by zvýšilo obrazotvornost...“

„A co je rovnou navyknout na drogy? Potom ať si představujou, co se jim zlíbí...“

„Taky souhlasím!“ smál se Roger.

„Poslyšte, to je dobrý nápad,“ řekl Enkra, „Claudio, souhlasil bys, kdybych tě jmenoval šéfem skupiny, která zajistí technické provedení a zajištění akce?“

„S radostí!“

„Tak už jde jen o to, aby sem vůbec nějaký lidi od nich přišli! Čekáme už dlouho a pořád se nic neděje!“

„Počkáme dál,“ rozhodl Enkra, „Uvidíme co bude. V každém případě počítám, že předvedeme hostům svoje umění v tom nejlepším světle!“

Rozešli se; Enkra si na chvíli pozdržel Chrise Everetta:

„Nevím jak začít, Chrisi. Snad abychom si nejdřív zavzpomínali na starý časy. Jak jsi ve Francii vystoupil proti ostatním...“

Jenže Chris taky nebyl včerejší. „No jo, bylo to krásný! Ale nedělej fóry a vysyp po dobrým, co potřebuješ nebo o co ti v tý chvíli jde!“

„Jde mi o to, abys to zopakoval. Znova se postavil do opozice proti ostatním. Ovšem ne teď, v přesně načasovanou dobu a za okolností, který nám budou pomáhat. Například až se povede najít u nich nějakou slabinu. Zaútočíš na Sluhy a začneš podněcovat jejich opozici; zatím my s nimi budeme jednat, tebe samozřejmě prohlásíme za zrádce a tak...“

Chris se ovšem netvářil moc nadšeně. „No dobrý, udělám co budeš chtít. Ale měl bych na to daleko lepšího a vhodnějšího koně než jsem já. Kterej už navíc má u nich určitý věci na triku...“

„Koho?“

„Yaggana, šéfa Koary.“

„Ale jdi! Yaggan, prosím tě, kdo to je? Nějaká nula, kluk, kterýho sebral Mike v Kjótu a kterej nemá žádnou šanci! A vůbec, když se na něj jenom podíváš, vypadá jako blbeček!“

„Uznávám, že není krasavec a taky přijímám výhrady proti jeho původu. Ale asi sis dost nevšiml, že má obrovskou ctižádost a je docela chytrej. Já bych na něj sázel!“

„Tak dobře. Vem si toho Yaggana a jdi s ním do toho. Souhlasím!“

„Ne, tys pořád ještě nepochopil. Jestli to má mít nárok na úspěch, musí do toho jít Yaggan sám. Jako velitel!“

„Bláznovství! S kým jako?“

„S tou svou lóží Koara, samozřejmě.“

„Koara je nesmysl, kterej Mike z vrozený dobrosrdečnosti a nezodpovědnosti nezakázal hned v zárodku. Nemá žádnou naději na úspěch, taky je jich jenom pár...“

„Yaggan je schopen si lidi najít. Třeba je vydupe ze země; ale je schopen je přinutit, aby pro něho dobrovolně dělali všechno, co si vzpomene. Promluv s ním někdy a nekoukej na to, jak vypadá a jak se chová. On už ho život naučí si poradit...“

„Chm...“ řekl Enkra, „No dobře – budu o tom uvažovat.“

A šel a uvažoval. Potom si odvedl Yaggana od ostatních, aby s ním promluvil. „Tak ty jsi velmistr lóže Koara?“

„Ano, princi.“

„Kolik lidí má ta tvoje lóže?“

„Čtrnáct.“

Enkra se hned na počátku zamračil. „Počkej, nepřeháněj! Já taky umím počítat a mám dost dobrý informace. Když jste připluli, bylo vás podle hlášení devět!“

„To je pravda. Ale po vyškolení požádali o vstup do lóže kluci, co jsme vytáhli z tý lodi. Holky se taky chystají, ale Gwen klade podmínky pro vstup... Kluky jsem přijal a už jim dávám vojenskej výcvik!“

„Ty sám máš nějaký výcvik?“

„Komthur nás učil. A taky... koukali jsme na video, když to šlo.“

„No dobře. Tak čtrnáct... a chcete přijmout další, co?“

„Chtěl bych.“

„Myslíš, že ta tvoje Koara je k něčemu?“

„Samozřejmě!“

„Tak fajn – k čemu je dobrá?“

„Chceme bojovat proti nepřátelům. Sluhům a jejich vojákům...“

„Myslíš, že to dokážete?“

„Bez nejmenších pochyb.“

„I kdybychom vám neposkytovali podporu?“

Yaggan jen trhnul ramenem a neřekl nic. Enkra si ho prohlížel. Yaggan se mračil, koukal stranou, vypadal jako kluk, kterého si učitel vytáhl k tabuli a teď mu před třídou dává kapky, klacek si myslí něco o prdeli a nejradši by kantorovi rozbil hubu. A kupodivu, Enkrovi se ten kluk začínal líbit.

„No dobře. Asi to s tebou zkusím...“

„A co?“ Yaggan zvedl hlavu.

„Velkou hru. Poslouchej mě dobře, nebude to jednoduché. Budeš muset hrát sám a přede všemi i proti nám!“

Yagganova tvář se najednou změnila. V očích mu zaplály ohníčky, pousmál se koutkem úst, ale celkově dostal výraz číhající šelmy.

„Ty se hodně kamarádíš s modrými. Jestli se nám podaří najít nějakou jejich skupinu, která nesouhlasí s režimem, budeš to ty, kdo otevřeně a ozbrojenou mocí vystoupí na jejich straně. Zmocníš se jedné z lodí a odpluješ s ní od ostatních, protože budeš muset postupovat samostatně. My tě pak prohlásíme za zrádce a vyhlásíme proti tobě válku. Nebudeme s tebou spolupracovat, maximálně ti budeme dodávat zbraně, léky, střelivo a informace.“

„Tomu rozumím!“

„Oficiálně bude ve válce s modrými jen tvoje Koara, my s nimi budeme spolupracovat. Ty od nás sem tam dostaneš kupu nadávek, na to si budeš muset zvyknout. Doufám, že bys takovou věc dokázal zvládnout...?“

„Samozřejmě!“

„Rozmysli si to ještě, není to žádná hračka! Mluvil jsem s Chrisem Everettem, tomu se do toho moc nechce!“

„Já to beru.“

„Jenže k tomu budeš potřebovat daleko víc lidí. A taky spoustu zbraní, techniky...“

„Seženu si to!“

„Dám ti lidi, které budeš potřebovat...“

„To bych rád. Někteří už se mě ptali, jestli by k nám mohli, ale já nechtěl bez tvýho souhlasu... zatím jsem nic neřekl...“

„Který lidi to jsou?“

„Třeba Jens Kirkgaard, Lešek Gwiazdecki, Zebra Williams, Luke Kongo Ambala...“

Enkra se zase zamračil. „Ani nevím, že takový lidi máme na lodích! Nějaký plavčíci... vůbec jsem ta jména neslyšel!“

„Neboj se, uslyšíš o nich.“

„Myslel jsem nějaké zkušené velitele! Kteří by mohli pomoci...“

„Já myslím, že ti, co jsem jmenoval, mi docela stačí ke štěstí!“

„Dobře, jak chceš. Vem si je a k nim patřičnou výzbroj. Otevřu ti arzenál... dostaneš taky lejzrový pušky, nejen ty vaše pistolky. Nebo chceš něco víc?“

„Stačí základní výzbroj pro všechny moje lidi. Další zbraně si vezmeme od nepřítele... líbí se mi ty jejich plamenomety, ty se budou hodit. Ale píchlo by mi pár klasických samopalů, sem tam nějaká odstřelovačka...“

„Dostaneš všecko, co budeš potřebovat. Moc se mi to celý nelíbí; ale jestli tam někde zajdeš jako pes, budeš se mi aspoň hodit na propagandu. Stateční hrdinové, kteří padli za svoji vlast... pěkná legenda!“

„Jenže my nehodláme zařvat za vlast ani za ideály! My to chceme vyhrát!“

„Taky bych radši viděl, abyste vyhráli. Jenže pořád ještě mám o tobě pochybnosti...“

„To hned tak nepřejde. Ty ti budu muset vyvrátit názorně. Jednou k tobě přijdu jako velmistr Koary a ty mě přijmeš...“

„Platí!“ řekl Enkra a podal mu ruku.

„Můžu to říct tátovi?“

„Komu?“

„No, Mikovi! Je to náš táta, ne?“

„No jistě. Ten by to měl vědět co nejdřív.“

Yaggan se šel podívat okamžitě, jak se Mikovi daří. Byl vzhůru, ošetřovala ho Ťapka a byla u něho taky Pippi, která mu něco vykládala. Na Mikovy nervy měla uklidňující vliv a proto to bylo doporučeno. Když Yaggan nakoukl, Mike ho pozval dál.

„Pojď dovnitř a povídej, co je novýho! Mně se tady nic neřekne!“

Yaggan byl s velitelovým vzhledem docela spokojen. Mike přišel o vlasy i vousy, protože ho omyli Ohněm, ale už neměl tak ztrhané rysy a horečnaté oči, a usmíval se docela mírně.

„Můžeš, Yaggane,“ řekla Ťapka. Pippi ochotně udělala kamarádovi místo a on si sedl na Mikovu postel.

Mike mu nejdřív sáhl na vyholenou hlavu. „Copak ses naučil?“

„Inženýr Gondri dodělal slovník! Takže už se s nimi domluvím přímo, bez tlumočníka...“

„Toho musím využít taky!“

„Všichni naši tím projdou. Víš, máme... takový úkol. Sám Enkra mi ho svěřil. Zorganizovat povstání a postavit se proti ostatním. Asi se nějaký čas neuvidíme...“

„To ti Enkra docela věří!“

„Já jsem taky rád, že mi tak důvěřuje. Jenže, bude to problém!“

„Vzal jsi to?“

„Kdo by si dal ujít takovou šanci?“

„Dobře, Yaggane. Bojujte čestně a odveďte jim všechno, co nám udělali! A svým taky!“

„Za každýho mrtvýho dostanou odplatu!“

Mike se usmál. „Dobře. To je dobře.“

„Taky požádali o vstup do Koary další kluci. Možná by bylo dobře, kdybys je poznal...“

Mike se ohlédl po Ťapce a ta pokrčila rameny, takže řekl:

„Mohl bych se na chvíli projít... po palubě. Když mě budeš podpírat, půjde to. Kdybys mi je předvedl...“

Yaggan nezaváhal. „Pippi, kmitej k Jensovi Kirkgaardovi. Ať naběhnou na naši palubu...“

Pippi vyletěla jako splašená, Mike se zatím zvedal z postele a Yaggan mu podal hůl. Komthur se mu pověsil na krk, že chlapec jen zahekal, ale nedal najevo, že by mu to bylo obtížné a vyšel s ním na palubu. Tam si Mike sedl, mhouřil oči a usmíval se do slunce.

Jens Kirkgaard byl ještě kluk, ale bylo na něm vidět, že je šlechtic. Mike si vzpomněl, že už jednou jméno Kirkgaard slyšel; za války to byl důstojník loďstva na straně bílých, velitel ponorky, odpovědný za smrt řady jižanských námořníků, prohlášený za válečného zločince. Zabila ho při nějakém střetnutí slavná Jill Merrowesová, potopila ho i s jeho lodí, společně se Sheillou Westerhamovou, prababičkou dnešní Sheilly. Po Kirkgaardovi zbyla kromě jiného dcerka, v době jeho smrti snad tříletá; vyrostla a dospěla, ale ve zmatcích poválečné doby si ji nikdo neodvážil vzít pro naprosto nepoužitelný třídní původ. Linda Kirkgaardová z toho nabyla dojmu, že je říšskou princeznou strany bílých a štědře nabízela svoji lásku každému, kdo si na ni troufl. Měla šest dětí, Jens Kirkgaard byl právě ten šestý.

Byl nordický typ. Hubená úzká tvář, rovná ústa s ironicky pokleslými koutky, ocelově šedé oči, dlouhé světlé vlasy. V levém uchu měl jako náušnici přivěšenou římskou minci z doby císaře Claudia, skutečný originál z vykopávek v moři. Dobrý námořník, zkušený potápěč. Celé tělo pokryto barevným tetováním, některé znaky dokonce překryté; k tomu došlo tak, že první vrstvu dostal při nějaké klukovské akci v rámci mučení, později se nechal dokreslit barvami už dobrovolně. Okolo pohlavních orgánů měl barevné upoutávací tetování a penis nezvykle dlouhý i ve stavu klidu. Zkrátka šlechtic.

„Zdravím tě, Svatosti!“ oslovil komthura oficiálním titulem, poklekl, uchopil jeho ruku a políbil ji. Už dávno nikdo tak Mika neocenil.

„Vstaň a nešaškuj!“ řekl Mike, který to nebral zas tak vážně, „Radši mi řekni, jak si to představuješ dál!“

„Dáme jim to sežrat za horka!“ řekl zostra Jens, „Ukážeme jim, co je to stavět se proti nám!“

„Že jsi statečný, o tom nepochybuji, Kirkgaardové nikdy nebyli zbabělci. Ale jsi taky dostatečně chytrý, abys přežil?“

„Na chytrost seš tu ty,“ řekl Jens skoro opovržlivě, „Crossové zas nikdy nezavdali pochybnost o svém bystrém rozumu!“

„No, drzej seš taky dost. Vem ho, Yaggane!“

„Zároveň bych teda prosil o laskavost, abys se mnou vzal i ta moje děvčátka. Ono by se jim prý beze mne hrozně stejskalo!“

„Děvčátka? Jaký?“

Jens kývl na dvě dívky, které vyčkávaly opodál. Mike si jich už všiml a věděl, že jsou dvojčata, navlas stejná, dokonce normálnímu pozorovateli nerozeznatelná. Ze začátku se pokoušely ometat kolem Asthry, ale kromě nadání jim chyběla vytrvalost a píle; dalo se předpokládat, že jí ani časem nenabydou. Zato měly hebkou tmavě zlatou pleť, černé drzé oči, bílé zoubky s dlouhými špičáky, rudé rty bez líčení a vlasy kudrnaté a smolně černé na hlavě i na jiných místech. Když měly být ve vší kráse představeny komthurovi, chichotaly se a špitaly si nesmysly.

„Petra a Paula Fornariovy,“ představil je s hrdostí Jens, „Neptej se mě která je která, já to taky nepoznám a myslím, že ony z toho mají největší potěšení. Kdyby ses mě zeptal s kterou chodím, tak bych nedovedl povědět, chodím s oběma. A můžeš věřit, že jsem ze začátku dost koukal, protože jsem taky netušil, že jsou dvě. Když jsem večer jednu po dlouhým kecání uprosil, tak jsem ji dostal. Na druhej den jsme měli rande, já na ni vlítnul a ona zas... no, umíš si představit, jak jsem zíral! Až potom se mi přiznaly. Že prý jsem se jim oběma hrozně líbil, tak to se mnou sehrály...“

Komthur jeho vyprávění vyslechl se zájmem, ale bez valného nadšení: „Pozoruju, Jensi Kirkgaarde, že máš dobrou vyřídilku. Jestli se jí vyrovnají i ostatní vlastnosti, budeš mít cenu!“

Jens se postavil mezi obě dívky a objal je velmi majetnickým způsobem. „Můžu tě ujistit, že jsem dobrej ve všem a málokdo se mi vyrovná. Mý panenky by tě o tom přesvědčily; jestli chceš, klidně ti je půjčím na jak dlouho budeš chtít! Ale jsou moje, to už mi nikdo nevezme!“

Mike se tvářil čím dál míň nadšeně: „Poslouchej, Jensi, nejsem zvědav na tvoje životní úspěchy. Jestli si myslíš, že je to tak zajímavé, tak to sepiš a vydej knižně, já si to možná někdy přečtu. Teď mi ale odpověz: Fornariové – co je to za rod?“

„To je rod stejně ušlechtilý jako můj vlastní! Fornariové jsou šlechtici a pocházejí od samotných Santa Clarů; a jakkoliv různí lidé pochybují, že Santa Clarové byli říšskými princi, z návodu samotného Ďábla...“

„Dost. Stačí. Seber si svoje holky a zmizte mi z očí! Yaggane, nezávidím ti jeho ani je.“

Petra a Paula vůbec nepromluvily, jen se pitomě pochechtávaly. Yaggan měl menší zkušenosti a přírůstek se mu zamlouval.

„Jsou tu ještě další. Chceš je vidět?“

„Ovšem! Ať vím, co obnáší lóže Koara...“

Lešek Gwiazdecki byl původem Polák a vypadalo to, že se na loď dostal z nějaké protekce, protože mu určitě nebylo patnáct, možná ani čtrnáct ne. O rodu Gwiazdeckých nikdy nikdo neslyšel a ani to nevypadalo, že uslyší. Lešek byl neklidný, neposedný, pihovatý, rozcuchaný a vyjevený. Proč se proboha tohle dítě dalo na válku?

„Ty jsi Lešek Gwiazdecki?“

„No!“

„Z těch Poláků, co přišli z Anczewskim při první kolonizaci?“

„No... asi ano. Já nevím.“

„Odkud jsi?“

„To taky nevím. Já jsem ze sirotčince v Indiu; ale moje máma prej byla velká dáma...“

„Jak jsi přišel na to, že se jmenuješ Gwiazdecki? Máš papíry?“

„Ne. To jsem si vymyslel.“

Mike se pousmál koutkem úst. „Proč?“

„Gwiazdecki znamená původem z hvězd. Copak to není hezký, pane?“

„Myslíš, že neumím polsky? A ten Lešek?“

„Tak. Líbilo se mi to.“

„Hm... jak vůbec víš, že jsi Polák?“

„Byl jsem zabalený v polských novinách.“

Komthur dvakrát polkl naprázdno. „Aha. No tak jo. Ty se asi neztratíš, když jsi byl zabalený v novinách. Jinak v ničem?“

„V tričku. Námořnickým. Proto jsem šel na moře, když to šlo...“

„Hm. Toho ber, Yaggane. Rozveselil mě.“

Jimmy Williams, zvaný Zebra, byl hranatý, dobře živený, málem tlustý. Měl kulatou hlavu, oči ospalé, výraz dobromyslný. Všechno dělal pomalu: pomalu se hýbal, pomalu mluvil, pomalu mu to taky myslelo. Ovšem když mu jednou něco došlo, už si to pamatoval.

„Tak ty chceš jít do boje za Koaru?“

„Jo.“

„Proč?“

„Tak. Nasrali mě.“

„Kdo a čím?“

„Modráci. Upalujou lidi. Ženy a děti.“

„Myslíš, že je to odnaučíš?“

„Když budu u toho, tak to neudělaj.“

„Správně. Jenže já tam taky byl a oni to udělali. Přede mnou.“

Zebra zvedl oči ke komthurovi a chvíli přemýšlel. „Ten, cos mu vrazil do břicha tesák, už určitě přišel na to, co neměl dělat.“

„Asi jo. Dobrý, Yaggane, ten se bude hodit.“

Luke Ambala, zvaný Kongo, byl černoch. Víc o něm snad netřeba říkat. Byl černý a všechny jeho činy a skutky tomu odpovídaly. Nepatřil k vesnickým černochům, kteří se sdružovali do čistě černošských smeček, ale byl černochem městským, jehož rodiče sloužili u bělochů a jejich děti zcela přirozeně měly sloužit zase jejich dětem. Luke to neučinil, nýbrž dal se do boje, čímž dal najevo svoje zdravé instinkty. Stál, koukal, cenil bílé zuby a koulel očima.

„Proč ty chceš ke Koaře?“ ptal se Mike.

„Proč ne? Tam to bude fajn!“ zasmál se.

„Taky si myslím,“ řekl Mike poněkud sklesle, „Dobrý, chlapče, já myslím, že tě vezmou.“

„No jo! To bude fajn!“

Mike se obrátil zase na Yaggana: „No dobře, sehnal sis lidi, ale to ještě není všechno. Máš už nějak zařízený výcvik?“

„Jasně. Sebastiano mi slíbil, že si s náma dá tu práci...“

„Věděl bych o někom, kdo je ještě lepší než Sebastiano.“

„Myslíš Šibusaku?“

„Snad na karate. Ale daleko nejlepší je sám Enkra. Umí všechno a navíc mu to myslí. Já o lepším instruktorovi nevím!“

„Myslíš, že by se s náma zdržoval?“

„Mám mu říct?“

„Byl bych ti vděčnej!“

„Dobře. Zatím ať vás cvičí Sebastiano. Taky bych rád, aby každý člen Koary dostal vzdělání; taky jejich řeč, když je zpracovaná.“

„Zařídím.“

„A dál: Koara by měla mít připravena k použití vozidla. Jestli bude zasahovat na pevnině, je to nezbytné... měli byste si je dát předem dohromady.“

Yaggan zrozpačitěl. V automobilech se tedy nevyznal, snad jenom uměl řídit vznášedlo, a to se naučil v posledních dnech.

„Neboj se, existují na to odborníci. Možná by stálo za to, aby vás něco přiučili...“

„Já s tím souhlasím. Tak dobře, já zkusím... já to projednám. Ale co si myslíš komplexně?“

Mike se porozhlédl po nově přijatých a pak jenom rezignovaně rozhodil rukama.

Roger Monroes pracoval. Toto jeho počínání je tak neobvyklé, že stojí za to je pečlivě zaznamenat. Ku všeobecnému podivu to však nijak nezdůrazňoval předem, aby si všichni vychutnali tu vzácnou příležitost vidět ho když něco dělá, ale jednal účelně a rychle; zřejmě to bylo doopravdy zapotřebí.

Především vynesl na břeh počítač z Liberty. Postavil si jej na starou bednu a sedl si na kámen; odmítl rovněž připojení na nějaký zdroj z lodi. Někteří začali pochybovat o jeho zdravém rozumu a naznačovali, že baterie mu brzo dojdou.

Roger však zřejmě věděl, co chce dělat. Neměl v úmyslu hrát Civilizaci ani žádnou jinou z oblíbených her; ačkoliv jeho hra se jí velmi podobala, ovšem v reálu. Nejdřív ze všeho ale zadal kombinaci, kterou aktivoval v té plechové krabici Mozek.

Někde hluboko se probudila malá kapička žhavé plazmy. Vmžiku strávila všechno, na co jí dával program právo; pak ohlásila, že trpí nedostatkem energie. To Roger věděl a zadal tedy program zvaný Exploatace; z Mozku se vyplazilo několik chapadel, aby se zavrtala do okolního terénu. Nevypadalo to násilně, na jejich konci nebyly žádné drapáky ani vrtáky; kontakty jen splynuly se skálou a zmizely v ní. Obrazovka průběžně ukazovala Rogerovi, s čím se kontakty setkávají a tázala se, zda to mohou využít. Roger odpovídal „Ano!“ a představoval si, jak hluboko do nitra země pronikají. Začínalo ho to zajímat.

Mozek používal zdánlivě složité, avšak nejúčelnější metody analýzy a syntézy. Každý atom, na který narazil, odesílal do své zásobárny; když potom měl vyrobit nějaký předmět, zase atomy ze zásobárny bral a skládal k sobě do požadované podoby. Člověku by taková práce trvala dlouho, ale Mozek byl stroj a považoval za složitou lidskou myšlenku postavit továrnu a tam vyrábět na strojích jednotlivé součásti.

Když Roger zjistil, že zásoby přibývají, rozhodl se zahájit jejich využívání. Nejdřív ze všeho se rozhodl dopřát si veškeré myslitelné pohodlí. Kámen pod sebou hodlal přeměnit v pohodlné křeslo, postavené na jediné nožce natolik pružné, že se lehounce houpalo pod jeho pohyby. Z křesla vyjelo chapadlo, které mu hbitě vyholilo hlavu; pak se totéž chapadlo vyzbrojilo kontakty, které přilehly k lebce a dodávaly mu informace přímo do mozku. Bednu pod Mozkem změnil nejdřív v elegantní stolek, ale protože Mozek měl tendenci zvětšovat svůj objem, nechal ho narůstat, až se sám změnil ve složitější objekt.

V tu chvíli se přišla podívat Jennie. Roger si povšiml její přítomnosti i určitého pobavení v její tváři a zareagoval; ježto mu vadilo přímé slunce, dal pokyn a za jeho křeslem se začala vytvářet obrovská kobra, jaká kdysi chránila přes sluncem Buddhu. Mohl to být mechanický Ánanta Šéša, ale Roger zavrhl myšlenku, aby měl tisíc hlav a vybral si raději jednoduššího hada, který nad ním roztáhl svou kápi jako slunečník a ať se Roger pohyboval jakkoliv, vždy se přesunul tak, aby mu poskytl stín. Jennie se rozesmála, mávla rukou a šla po svých, ale přítomní obyvatelé země Kam nemohli utajit svoje překvapení.

Jejich víra ve Velkého Ještěra byla velmi silná; nebylo zvykem jej jakkoliv zpodobňovat, vyjma odznaků, které nosili vojáci a konstrukcí z papíru a dřeva, které však byly určeny ke spálení a neměly jednotný vzhled. Když se to promyslelo, mohl Veliký Ještěr vypadat i jako Rogerův had; co jiného je mohlo napadnout?

Roger si ničeho nevšímal; jeho prsty se zběsile roztančily po klávesnici a zadávaly spoustu úkolů. Další chapadla se zahryzla do pobřežních skal; některá sbírala blízko břehu naplavené zbytky chaluh, mořských živočichů a blíže neidentifikovatelných předmětů, v nichž se nacházely důležité stavební prvky. Mozek si tento postup pečlivě ukládal do paměti; zajisté bude potřebný, až bude nutno jej použít.

Neboť Roger zadal příkaz, aby vytvořil své vlastní kopie pro Orla, Karakala a Poutníka; dalo se očekávat, že lodi se rozjedou každá jinam a měly by být jednotně vybaveny. Kopie byly ve stavu, který byl před začátkem jeho činnosti, jednoduché počítače, ale se schopností vzrůst do současného (i většího) rozsahu.

Potom se Roger spojil s Mozkem na Lodi. Mozek měl antény stále nasměrované na svoji odloučenou součást; doposud pracoval Rogerův Mozek samostatně, ale na příkaz se sjednotil a vytvořil jediné vědomí rozdělené do dvou těl. Když byla výstavba kopií tak daleko, aby je mohl aktivovat, zapojil je rovněž do série; takto vznikalo pět mechanických myslí, které mohly pracovat samostatně či společně a vzájemně si předávat informace; to se mohlo dít samočinně, aniž o tom operátor věděl.

Je zajímavé, jaký požadavek na energii taková činnost měla: obrovský. Nejspíš by se nepodařilo realizovat to na Liberty, kde sice generátor elektřiny existoval, ale nestačil by. Mozek k tomu počal plánovitě využívat všeho, co bylo k disposici; kromě jiného Rogerova hada, který byl dokonalou sluneční elektrárnou. Tím začalo mít opodstatnění, aby získal těch tisíc hlav v případě, že bude někde vybudováno větší středisko.

Tu myšlenku Roger zvažoval a posuzoval. Konzultace s Mozkem ho přesvědčila, že není problém vytvořit na libovolném místě celý řídící sál; ovšem nechtěl jej vyrábět zbytečně a pak zase ničit či pracně přemísťovat. Mozek mu dokázal, že nejlepší řešení je po skončení práce celý systém zlikvidovat (nechat rozplynout) a zase vytvořit na jiném požadovaném místě. Ponechat něco někde, kde to nebude využíváno, je nevhodné; měl zaintegrován ekologický program likvidace odpadků. Rozhodně mu program velel po skončení operace uvést krajinu do stejného stavu, v jakém byla předtím.

Enkra přišel na kontrolu a Roger to uvítal, neboť se nesmírně rád chlubil svými úspěchy. Vytvořil mu křeslo, vlastní terminál i hadí slunečník; chapadlo mu oholilo hlavu, přičemž mu poskytlo velmi příjemnou masáž se vtíráním povzbuzujících esencí do kůže a stimulací jemnými elektrickými impulsy; všechno to se Enkrovi líbilo a chápal, že si to Roger nechá dělat s takovým potěšením.

Enkra si přál přestavbu vznášedel, která měli, podle současné nejvyšší úrovně dokonalosti. Odborníci z Arminu i země Kam na tom neustále pracovali a vymýšleli různé varianty, každou ovšem na jiném vozidle, takže se přestala podobat jedno druhému. Na Enkrův pokyn je Mozek přestavěl jednotně způsobem, který byl nejlepší; ovšem už při tom docházelo k určitým rozporům, když jednotliví odborníci hlásali každý něco jiného. Mozek byl trpělivý a ochotně plnil i protichůdné příkazy; zato chlapci se s potěšením hádali a vzájemně si dokazovali nesmyslnost svých koncepcí. Díky Mozku měli možnost předvést si názorně, že je to blbost.

Jennie se přišla přesvědčit, zda by nemohla být něčím užitečná; Enkra si tedy na ní vyzkoušel, jak dokáže co Roger, tedy vytvořit třetí křeslo pro ni. Jennie se do něj uložila a dala si ukázat, jak příjemné je nechat si udělat hlavu. Potom si dala připojit kontakty a sledovala, co provádějí s Mozkem ti dva; to naplnilo její mysl natolik, že mohla už jen přemýšlet, ale zabránila, aby cokoliv z jejích úvah proniklo k Rogerovi a tím spíš k Enkrovi.

Zabývala se zvažováním své situace z hlediska svého postavení. Nebylo jednoduché a sama Jennie nebyla jednoduchou osobností. To vyplývalo nejvíc ze situace, že byla žena a přijímala události ze svého ženského hlediska. Nebylo to jednoduché.

Jako čarodějka byla třetí v pořadí. První je Asthra: krásná, sebevědomá, fanaticky oddaná své práci, téměř bez osobních zájmů a pohnutek, pokud nepovažujeme za osobní zájem touhu ovládat svou inteligencí vše kolem. Její intimní život byl ovládán vášněmi v tak dávné minulosti, že to všem připadalo neskutečné; bylo sice známo, že v dospívání vášnivě milovala Sida Hawkera, kapitána freefighterů, ovšem to byl člověk intelektuálně velmi jednoduchý, cizinec až barbar. Dnešní kritici zvažovali, zda k němu skutečně vzplála láskou nebo mu jen dovolila provádět jí na těle běžnou údržbu; možné bylo obojí. Od té doby podřizovala svůj intimní život požadavkům profese; když jí bylo zjeveno, že má strávit noc s nějakou osobou, učinila to okamžitě. To se týkalo zvlášť Enkry, ke kterému cítila jistou náklonnost. Ještě že tak.

Číslo dvě: Sheilla. Výsledek dlouhé řady šlechtitelských pokusů čarodějek, ideální pro svoje postavení. Ve vhodnou dobu se stane matkou ještě dokonalejší Sheilly a tak pořád dál, až se z toho všechny dohromady zblázní; její myšlení se ubíralo složitými zákruty, které jí jednoznačně dokazovaly, že má pravdu, ať už ji měla či nikoliv. Jejím zájmem bylo vyvolat spokojenost Asthry a uspokojit smyslové potřeby svého dokonalého těla. K tomu jí sloužila kromě oficiálního milence Cvrčka řada dalších, které si vybírala a zase odmítala dle vlastního systému. Co chce a nechce, byl její problém, o kterém byla ochotna diskutovat tak dlouho, až všechny přesvědčí, že má pravdu. Nemohla-li je přesvědčit, potom diskutovala tak dlouho, až to vzdali.

V poslední době se do jejich řad snažila vklínit Kaiití. Dívka nadaná, krásná, oddaná službě a především místní. Byla ochotna přijímat pokyny a rady Asthry a vnášet do dění přesně tolik svých podnětů, aby starší čarodějky potěšila a nikoliv naštvala. Někdo by ji mohl označit za podlézavou; ale to by musel být zlý člověk, který vzájemné vztahy nechápe. Byla jen odhodlána být stejně dobrá jako Asthra, Sheilla atd.

Mezi čarodějkami existovalo vzájemné společenství, které se projevovalo až lesbicky. Nebyla to záležitost citová, ale přísně účelová: praxe předávání znalostí mentálním spojením vedla k energetickým výbojům a ty se daly lépe ovládat při spojení. Zda ke svým kamarádkám něco cítí Asthra, nebylo jasné, ale Sheilla byla otevřeně bisexuální, ráda se s tím chlubila a předávala své znalosti tímto způsobem mladším dívkám s potěšením. Kaiití se připojila s ochotou. Jennie měla řadu podstatných námitek, ovšem nikdo se o tom nedozvěděl.

Jennie měla totiž proti nim podstatnou chybu: milovala Enkru. Měla ho ráda nikoliv jako čarodějka, jako osobnost vynikající skvělými vlastnostmi a tudíž hodnou obdivu, ale jako příjemného milého kluka, kterého život vmanévroval do určité role a on se snaží jak může, aby ji hrál dobře. Jennie mu chtěla pomáhat, ne kvůli vznešeným povinnostem, ale kvůli němu samotnému. To bylo v podstatě hlavním důvodem všeho jejího počínání.

A musela toho překousnout dost. Lorda Rogera, tvůrce koncepce císařského státu, který si vlastně prince vymyslel, vybral pro tu funkci Enkru a pečoval, aby se osvědčil. Duchovního učitele Mika, který naopak vyznával čistě idealistická stanoviska, požadoval od prince vysokou úroveň morálky a trousil moudrosti sice všeobecně správné, ale v praxi těžko uskutečnitelné. Enkra byl natolik geniální, že dokázal plnit požadavky obou. K tomu se přidávali další členové dvora, kteří byli méně nároční a jejich návrhy se Enkrovi dařilo realizovat lépe. Mikova oblíbenkyně byla Asthra; miloval ji jako dceru a vždycky s ní souhlasil, ať dělala co chtěla. Jejich konflikt na Raatonze byl ojedinělý a nakonec si stejně prosadila svou. Ostatně, tak ji vychoval.

Jennie přišla ke dvoru do funkce osobní čarodějky; dostala za povinnost pracovat se Živým Ohněm, kdykoliv princ potřeboval. To zpočátku znamenalo neporušit panenství; při tom sledovala, jak se její milovaný Enkra stýká s celou řadou žen z důvodů politických i soukromých. Peripetie jeho vztahů byly přitom námětem diskusí celé veřejnosti; k věci se hodlaly vyjadřovat noviny, přední osobnosti říše i domovnice v diskusi s trafikantkou. Národ od prince požadoval, aby si vybíral partnerky dle osobního vkusu každé té osobnosti; při tom aby nebyl odmítavý jako Vládce Lera, neúplatně věrný jako císař Charry, přemoudřelý jako Mike, smyslný jako Roger atd. Postavení chlapce, od něhož každý chce něco jiného, by člověka přivedlo k zoufalství; Enkra zoufalý nebyl ani být nehodlal, takže si kvůli němu zoufala Jennie.

V Arminu ho ze státních důvodů přinutili k ledačemu; vzpíral se vždy jen v určité intenzitě a Jennie ho podezřívala, že se rád nechá donutit, zvlášť k něčemu příjemnému. Národ od něho žádal kvalitního následníka a blíže neurčený větší počet sympatických levobočků; avšak nikdy ne tolik jako od Rogera. Enkra to nehodlal splnit, ale dával ochotně najevo, že se snaží; vzhledem k jeho schopnostem nebylo jisté, zda neúspěch není záměrný. Nakonec se rozhodl odjet na tuto cestu, tím se ztratil svému milovanému národu z očí a mohl si dělat co chtěl, bez ohledu na názory paní trafikantky a domovnice.

Na Zetě si konečně začal počínat, jak sám chtěl; měl k tomu možnost, neboť všichni přítomní souhlasili se vším, co ho napadlo udělat. Svedl válku s Japonci a zvítězil; Jennie chvíli očekávala, že se ožení s nějakou místní princeznou, zplodí s ní potomka a to území mu odkáže. Asthra nějakou dobu zkoušela, zda by ten plán nemohla uskutečnit Kaiití, ale potom se vše vyvinulo jinak. Expedice pokračovala do země Kam a situace se opakovala; už opět se chystali vést boje se zdejším režimem s možností, že se povedou diplomatická jednání. Z historie Jennie věděla, že je možno očekávat cokoliv, včetně možnosti, že mu najdou nějakou místní krásku jako manželku.

A co horšího: Enkra o její lásce nevěděl nebo ji nebral na vědomí. Jeho postavení prince mu dávalo skvělou možnost nevnímat, co nechtěl. Láska a obdiv jeho čarodějky mu byly příjemné, pokud to potřeboval; bylo-li tomu jinak, nevšímal si toho. Jennie zase dělala všechno, co mu bylo příjemné; například teď oceňovala Rogerův vtip s královskou kobrou, ačkoliv ani zdaleka nebyla buddhistka ani hinduistka a ve skutečnosti jí to bylo fuk. Rovněž tak nebylo její touhou mít oholenou hlavu; jen uznávala, že pokud je to zapotřebí, je lépe nechat si to udělat Mozkem než jinak. Sledovala jejich počínání a oceňovala, jak si vzájemně předvádějí svoje schopnosti, trumfují

se, vítězí jeden nad druhým a opět se spojují. Bylo to všechno v pořádku, ale byla to jejich hra, ne Jennie, ta byla jenom divákem. Kdyby třetím byla Asthra, zajisté by do toho vnášela nějaké svoje koncepce. Jennie ne, bylo jí dáno všechno sledovat, vyřídit, předat. Nic víc.

Když o tom tak uvažovala, těžko se dovedla rozhodnout, co by vlastně chtěla, kdyby jí bylo dovoleno svoje přání realizovat. Snad jako mladá a začínající měla nějaké osobní představy, ale za léta služby u dvora je téměř ztratila; nedovedla jednoznačně říct, co jsou její vlastní myšlenky a co přijala od druhých. Byla láskyplně oddána svému pánovi, jak bylo od ní požadováno, ať dělal cokoliv; když teď přemýšlela, že by mohla realizovat něco vlastního, nedokázala se rozhodnout.

A vůbec nejhorší bylo, že si uvědomovala toto: kdyby udělala něco neobvyklého a svého, snad konečně by ji Asthra začala brát na vědomí víc než kus nábytku. Možná by jí přiznala dokonce právo na vlastní názor, na existenci, na... na co vůbec? Nevěděla. Ať se dělo cokoliv, byla nehezká, neschopná, zbytečná. Blýskající se zdánlivě u dvora, ale ve skutečnosti poslední v řadě.

Ale zatím sledovala činnosti prince a jeho kancléře při práci s Mozkem a na její tváři nebylo znát jediné pohnutí.

Errata:

30.05.2021 11:47