Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sluha Kornod se vracel domů. Neřídil svoje vznášedlo sám, byli mu přiděleni čtyři Sluhové nižšího významu a jeden z nich se nyní staral o vozidlo. Kornod seděl vedle něho a přemýšlel.

Těsně před odjezdem dostal depeši, v níž se stručně a dost nesmyslně popisovaly události ve městě A-4, zachváceném invazí nepřítele. Kornoda nejdříve překvapilo, že to vůbec dostal on; nechápal, pak pochopil, že mu je svěřeno vyjednávání s cizinci, tudíž je jeho povinností všechno vědět a reagovat na to. Proto nyní seděl, mlčel a přemýšlel.

Kornod nebyl hloupý. Události ke kterým došlo, jej sice zprvu zaskočily, ale to jen proto, že je neočekával a nedokázal si nic podobného představit. Teď si uvědomil, že to není záležitost tak nepředstavitelná, jak se ještě před několika dny domníval. Kdyby měl diplomatickou školu Arminů, sestavil by si v duchu souhrn faktů, ale to neznal, nebyl k tomu vycvičen. Uvědomoval si:

Cizinci sem přišli. Nedá se očekávat, že by zemi dobrovolně opustili či se nechali nějak přesvědčit. Rovněž tak nadpřirozený zásah proti nim, například ze strany Velikého Ještěra, není možné očekávat. Přesto ti lidé provokují Velikého Ještěra a jeho Sluhy každým dnem, a nikdo a nic jim v tom nemůže zabránit. Jak je to vůbec možné? Proč nezasáhne Veliký Ještěr? Je opravdu tak mocný, jak se o tom říká?

Nejvyšší rada jmenovala Kornoda, aby jednal se zlými bílými trpaslíky. Je to jeho šance, ale současně velké nebezpečí. Druhý Sluha, který s nimi jednal, Taj, byl označen za hlupáka a už mu bylo dopřáno Veliké Štěstí. Toto nebezpečí hrozí zároveň Kornodovi. On sice též celou duší touží po Velikém Štěstí, avšak nemuselo by přijít tak hned. Pokud se Kornodovi podaří počínat si dostatečně moudře, pak se ta chvíle odloží. A není vyloučeno, že postoupí ve svých hodnostech výše...

Jenže: zlí trpaslíci dělají všechno, aby rozhněvali Nejvyšší radu, která plní vůli Velkého Ještěra. Každá chyba trpaslíků vrhá zlé světlo i na Kornoda. Těžko tomu předejít; jestliže se Kornod bude řídit moc vlastním názorem a něco zatají před Radou, bude označen za zrádce. Pokud se při každém svém rozhodnutí bude radit s nadřízenými, bude označen za hlupáka. Pokud si bude počínat příliš chytře, potom ho někdo ze závistivců může označit za geniálního, vhodného přímo ke službě Velkému Ještěrovi. Kornodova práce bude nyní balancování na ostří nože a jak se zdá, nemůže se z ní ani nijak vykroutit. V každém případě vede jeho cesta na hranici, ale jde o to jakou oklikou.

Kornod začal uvažovat o jednotlivých představitelích cizinců. Nejdřív o jejich princi. Ten titul mu byl podezřelý, neboť kdysi dávno i u nich existovali zeměpáni, ale to bylo v dávné době a Sluhové je zlikvidovali. Nejdřív omezili jejich moc, potom je poslali tam, kam tito lidé patřili od začátku: do Velkého Štěstí. Nějaké zprávy o tom existovaly, ale všechny poněkud zmatené a určené pro potřebu prostého lidu. Vyptávat se na podrobnosti by za současné situace nebylo vhodné, protože kdo se moc ptá, bude mu umožněno zeptat se přímo Velkého Ještěra. Lidé to vědí a radši se příliš nevyptávají.

Ale cizinci prince mají. Je mladý a zdá se, že rázný a tvrdý. V jeho zemi zřejmě nejsou Sluhové, takže si může dělat co chce. A dělá to i tady, protože se zřejmě nebojí. Jeho věc, taky si to patřičně odnese, to není Kornodova starost. Starost je, aby do té doby zjistil vše co je třeba. Jenže... princ zacházel s Tajem velmi nepěkně. Kornod si nebyl jist, zda by ho šetřil o moc víc.

Teď další: ten starý, co doplul do pevnosti. S tím Kornod jednal a nejdřív ho považoval za starého trapného hlupáka, měkkého jako máslo. Jenže pozor: ten chlap je sice dobromyslný a možná měkký, ale ta jeho měkkost má svoje meze. Jestli se stane, že se meze překročí, pak může být nebezpečný. On sám asi ne, ale má na lodi mladé, velice nepřívětivé kluky s tvrdými tvářemi a zlýma, nenávistnýma očima. Ungark k nim poslal svého pobočníka, aby se naučil jejich řeč. Taky Kornod poslal jednoho z mladých Sluhů; ale kdo ví, co se naučili? A kdo ví, co se vůbec stalo tam, zatím nejsou žádné zprávy. Nejlepší bude nejdřív se zajímat o jejich činy...

Kornod se rozhodl a hned byl klidnější. Dal příkaz, aby jeli přímo do pevnosti; jenom na malou chvíli se zastavil v nedalekém městě na poradu s několika známými Sluhy.

Jak projížděl, povšiml si ruchu na náměstí; stavěli tam Velkého Ještěra ze dřeva, papíru a slámy a zdobili ho pestrými barvami. Kornod se nad tím zamyslel; pak se dal ohlásit u hlavního Sluhy tohoto města.

„Ano, stalo se, že někteří lidé požádali o odchod do Velikého Štěstí. Před několika dny se stalo neštěstí, při kterém zahynuli tři muži. Jejich rodiny nemá kdo živit...“

„O kolik lidí se jedná?“

„Celkem asi o dvacet...“ Sluha hovořil velmi uctivě, takže Kornod vyrozuměl, že už ví o jeho povýšení a reaguje správným způsobem. Kornoda potěšilo, že se zpráva již roznesla. Vždy obdivoval, jak se zprávy rychle šíří, ačkoliv nejsou nikdy oficiálně oznamovány.

„Byl bych rád, kdybys mohl slavnost o den či dva zdržet. Možná přivedu hosty, kterým by mohlo být k užitku být při tom!“

„Jak si přeješ...“ usmíval se Sluha.

Kornod pokračoval v cestě velmi spokojen. A takto spokojen dojel do pevnosti a nechal si hned podat hlášení. Jeho bývalý šéf, vrchní Sluha posádky, se k němu choval téměř podlézavě. Kornod zauvažoval, jaký by měl vybrat důvod, aby ho co nejdřív poslal do Štěstí za vše, co mu udělal předtím, ale usoudil, že je lepší se zatím nerozptylovat podružnými maličkostmi.

Pak navštívil Ungarka; objevil u něho dva důstojníky z bitevní lodi, se kterými se velitel pevnosti výtečně bavil. Ungark se nechoval, jak se chovat měl; buď nevěděl, jak důležitým posláním pověřili Kornoda, nebo mu to bylo jedno. Obojí se neslušelo, ale Kornod musel držet své city na uzdě, ježto velitel pevnosti je velitelem všech vojáků. A ti dva důstojníci byli už vůbec mimo dosah jeho působnosti.

Dozvěděl se ale, že všichni tři navštívili včera loď cizinců. Byli přijati s vojenskými poctami a pohoštěni, mimo jiné nápojem, který na chuť je dost nepříjemný, ale vyvolá překvapivě dobrou náladu, a kterým je velitel naléval v hojné míře. Tomuto nápoji se říká Rum a na lodi je ho určitá zásoba, takže pánové právě diskutují, zda se tam zase vypraví. Prozatím však ne, neboť je strašlivě bolí hlava a je jim zle. Z návštěvy si pamatují, že se jim kapitán chlubil svou lodí a cestami po světě, který si zřejmě vymyslel a dovedně namaloval obrázky, kterých má plnou skříň. Na obrázcích jsou bláznivé a naprosto nepředstavitelné stavby, divoká příroda, lidé divných barev a vůbec svět, který nebyl, není a nikdy nebude. Ovšem když jim to ten Mike vykládal, znělo to pravdivě.

Kornod jejich zmatené blábolení větším dílem nepochopil. Jediné co se dozvěděl bylo, že Ungarkův pobočník Iraon mezi hosty dokonale zapadl a dokáže už leccos přetlumočit.

Kornod se rozhodl odjet na loď. Okamžitě. Pánové ho požádali, aby vzkázal veliteli pěkné pozdravení a že přijdou na večeři.

Na lodi byl uvítán samotným velitelem, který se choval, jako by mezi nimi nikdy nebylo jakýchkoliv nepříjemností. Kornod to taky nepřipomínal; spíš se staral, co je tu nového. Zjistil, že Iraon překládá docela slušně a že cizinci si s ním rozumějí. Jeho vlastní agent, mladý Sluha Okon, mu dal na vědomí, že by s ním rád promluvil. Kornod chvíli vyčkal a potom se omluvil, aby vyslechl hlášení.

Okon řekl, co měl na srdci; Kornod se z toho málem rozčílil. Zjistil, že Okon se ze všeho nejvíc stará o sledování Iraona a pečlivě registruje, kdy a v čem se odchýlil od stanovené linie a sblížil se zlými bílými trpaslíky. Je toho hodně, kde ulétl, a jsou to případy velice hanebné; jenže vůbec nebyly důvodem Okonovy mise! Okon si zapamatoval poměrně dost výrazů cizí řeči; potom ho jedna z dívek strašlivě urazila a on dostal záchvat. Od té doby ho sice pečlivě ošetřovali, ale k ničemu závažnějšímu nepřibrali.

„A to je všechno?“ syčel na něj Kornod, „Proč jsme tě sem poslali, co myslíš?“

„Mám důkazy o všech Iraonových zločinech!“ vemlouval se Okon, „Kromě toho taky vím, co tady dělali Ungark a ti dva důstojníci z lodi; o tom všem mohu podat svědectví!“

„To sice můžeš, ale na tom mi vůbec nezáleží! Chceš říct, že jsi nedělal nic jiného, než sledoval Iraona a registroval jeho počínání? Že ty sám ses ani nepokusil s nepřítelem sblížit a něco o něm vyzvědět?“

„Copak jsem se měl chovat jako Iraon?“

„Ano! Proto jsme tě sem poslali!“

„Ale... Iraon zradil! Skončí na hranici!“

„To je docela možné, dokonce jisté; ale tys udělal tak závažné chyby, že se toho docela určitě nedožiješ. Nesplnil jsi naděje, které do tebe byly vloženy! Udělal jsi chybu!“

Sluha Okon se roztřásl strachem.

„Ty máš ještě ke všemu strach? Máš se těšit na chvíli, o kterou všichni usilujeme!“

„Já se těším!“ vykoktal ze sebe Okon.

„Neboj se. Dlouho to trvat nebude, dočkáš se velice rychle!“

Kornod se neovládl a začal dokonce křičet. Až Okonův pohled ho upozornil na malou holčičku, která nedaleko nich špicovala uši. Nerozuměla jim, ale stejně to nebylo dobře.

Kornod mladíka nechal. Ostatně, bude řada příležitostí, aby mu vysvětlil jeho provinění. Teď ho poslal pryč a chápal, že se bude muset spokojit tlumočnickými službami Iraona. To se mu nelíbilo; udělal chybu, že nejel k těm druhým, ti umějí naučit každého své řeči. Jenže...

Přišel mladík jménem Čingiz a zdvořile ho zval k přesnídávce. A mluví naším jazykem, sice ne dokonale, ale srozumitelně! Jak se zdá, naučil se Iraon nejen jejich řeči, ale na oplátku prozradil spoustu věcí. No dobře, Iraone, to vyřídíme později!

Mike pozval Kornoda ke stolu, nechal mu snést to nejlepší, co měl k disposici a pobízel ho k jídlu. Iraon tlumočil, velmi dobře. Mike nedal najevo, že by něčemu rozuměl, i když některá slova mu nebyla neznámá. Sledoval Kornodův výraz a odhadoval, co je nového a jaký to má pro ně význam.

Nepochyboval o tom, že Kornod se spojil se svými nadřízenými a vyžádal si od nich nějaké instrukce, co dál. Nejspíš už ví, že tu nejsou sami a že mocenský zásah se pro tuto chvíli nehodí. Dostal instrukci postupovat po dobrém a bude se jí držet, dokud neobdrží jinou nebo se situace nezostří. Mike dal příkaz situaci nijak nevyostřovat a věřil, že to ostatní dodrží.

Diskuse s důstojníky včera odpoledne mu dala víc, než mohl čekat. Když se napili (a to šlo rychle, nebyli na rum zvyklí), začali mluvit; části jejich řečí byly nahrány na magnetofon a dneska ráno přeloženy, pokud to šlo, a vyhodnoceny. K překladu nebyl přizván Iraon, ani mu není známo, že o diskusi byl pořízen záznam. Pochopitelně překlad nebyl tím pádem moc dokonalý; avšak postačí, aby si zkušený agent dokázal dát dohromady patřičné množství faktů a informací.

Především: důstojníci jsou naprosto, až do hrdel a statků loajální vůči svým nadřízeným. Je to překvapivé, ale je to fakt, neboť nikdo z nich nedal najevo, že by někdy odmítl provést příkaz, který se mu nelíbí. Vše, co přijde od nadřízených, je pro ně zákon, o jehož správnosti a platnosti není možné pochybovat. Dostanou-li příkaz napadnout Arminy, budou bojovat do posledního dechu.

Při tom však nejsou postaveni na úroveň, na jaké by si přáli být, a tím nejsou se svým postavením ani spokojeni. Mike nejdřív myslel, že se jedná o problémy služebního postupu; pak pochopil, že existuje jistý limit, který je výš nepustí. Teprve po dalším vysvětlení pochopil, že to je kastovní problém: jasná nadřazenost plešatců, která jim vadí. Tito lidé, ideologické vedení státu, omezuje vojáky tvrdě v jejich právech, vojáci je kvůli tomu naopak nenávidí. Ale neodváží se cokoliv proti nim udělat; jak z obavy ze sankcí, tak z vrozené poslušnosti. Kromě toho moc plešatců je nadzemského původu, nějaká nadpřirozená síla si přeje, aby poslouchali. Oni se dobrovolně podřizují a chrání plešatce před vším, co by jim mohlo hrozit. Ale nejsou šťastní.

Ten poznatek předložil Mike na závěr rozpravy svým důstojníkům. Bohužel, kluci od Koary nebyli na jemné finty diplomacie a dosti rychle nechápali jeho řeči.

„Já bych jim nevěřil!“ řekl Yaggan, pohrávaje si se svojí lejzrovačkou, „Jestli jsou ty plešatý zmetci nepřátelé, tak jim dám, co potřebujou, a pak ať se děje, co chce!“

„Právě se snažíme zjistit situaci,“ vysvětlil mu Mike, „Já to vidím tak, že naše šance je zvolna a trpělivě přesvědčovat ty, kdo mají dost inteligence, aby posuzovali věci jinak, než je učí plešatci!“

„Přesvědčovat!“ ohrnul nos Ba-Tao.

„Ano; například tak, jak se nám podařilo docela zcivilizovat Iraona. To je úspěch, ne?“

„No dobrý, Iraona beru! Ale ty ostatní jsou palice dubový! A ke všemu ještě to Asthřino varování!“

„Jasně!“ Yaggan vyskočil a šermoval rukama, aby doložil svoje názory, „Jestli je to pravda, že mají ve zvyku zabíjet lidi upalováním, tak na ně vpadnem s těžkejma kulometama a ratata...“ se zuřivým výrazem obličeje předváděl, jak to všechno vystřílí. Ostatní propadli nadšení a byli ochotni ho v tom podporovat.

„Odjakživa vím, Yaggane, že jsi pitomec,“ odpověděl mu komthur, „Moc by mě zajímalo, za jak dlouho tě odnaučím mánii používat hrubého násilí bez uvážení. Nejdřív musím vědět co a jak. Potom můžeme zasáhnout...“

„Zjistit co a jak je tvoje věc, šéfe veliteli!“ prohlásil Ba-Tao, „Potom stačí dát nám příkaz a my...“ naznačil kulomet.

Mike pochopil, že s nimi nepořídí; obrátil se na Gwen.

„Snad si aspoň ty uvědomuješ, že náš problém není jenom mylné hodnocení situace u důstojníků! Jejich myšlení určují plešatci; zjevně se jedná o církevní strukturu, nadvlády kasty kněží nad bojovníky! Všechny ty řeči o Ještěrech...“

„Myslíš tím, že uctívají jako boha nějakou ještěrku?“

„To je snad jasně zřejmé!“

Gwen potřásla hlavou. „Je to ještě nějak jinak. Ano, Velký Ještěr je jejich bůh. Nebo spíš... nejmocnější protivník. Ještě je něco navíc, co zatím nechápu!“

„Dokážeš to nějak... prozkoumat?“

„Nevím. Velký Ještěr je silně negativní osobnost. Brání se mi, nechce se dát prozkoumat...“

„Počkej – tím chceš říct, že něco takového skutečně existuje?“

„Ano, jistě... jen nevím, zda to je nějaká osoba, nebo jenom společná iluze velkého množství lidí. V každém případě funguje, cítí se námi smrtelně ohrožen a chová se... nepřátelsky.“

Mike polkl dvakrát naprázdno. „No... děkuji.“

„Až ho budeš zkoumat, Gwen,“ dodal Yaggan, „Zjisti taky, čím je možný ho odprásknout. Protože já se na to už chystám!“

Gwen se usmála – pak mlčky přikývla.

Na to Mike myslel, když sledoval, jak chutná Kornodovi a pobízel ho, aby si bral. Kornod se choval docela jinak než napoprvé, byl společenský, přívětivý, dobrosrdečný. Kdyby se takhle choval od začátku, Mike by mu důvěřoval.

Po jídle se Kornod začal zajímat o Mikovy dosavadní cesty světem. Iraon snaživě překládal a šlo mu to, protože skoro totéž říkal už včera a ještě si pamatoval. Prohlíželi knížky a sbírku pohlednic, protože na filmy nebyl Poutník zařízen. A jak Mike s potěšením konstatoval, plešatec žasnul a divil se. Zdálo se, že taky věří, že vše je realita, i když nepochopitelná.

Kornod byl skutečně zmaten. Nejdřív nevěřil, samozřejmě. Veliký Ještěr přece nestvořil svět, kde stojí Versailles a chrám svatého Petra, Kreml a Empire State Building; nestvořil Himálaj ani Amazonský prales, nedal vyrůst Kilimandžáru a Radhošti. Pokud Veliký Ještěr připustil, aby na světě žili lidé bílé, žluté či černé pleti a tak neuvěřitelné množství druhů zvířat, že je těžké si to představit, pak to byl rozmar tak zvláštní, že Kornodem otřásl. Nejdřív se ubezpečoval, že zlí bílí trpaslíci vyrobili tyhle obrázky, aby jej obelhali. Pak mu rozum zkorigoval představy a on pochopil, že zlo rozhodně neplýtvá úsilím na přesvědčení sluhy Kornoda, ale existuje samo o sobě.

Jak plynul čas, dostával Kornod myšlenku tak úžasnou, že se jí sám ulekl. Jestli tu myšlenku předloží Nejvyšší radě, bude možná okamžitě prohlášen za génia a upálen. Jenže, jestli se mu podaří ten nápad prosadit, rád za něj zapálí svou vlastní hranici!

Jestliže ten muž dokázal připlout až sem s tou směšnou plachetnicí, potom Kornodovy lodi dokážou doplout do jeho země! Jistě se podaří zmocnit se jí, porazit zlé trpaslíky a rozšířit vládu Velkého Ještěra na celý jejich svět! Země vzplane jediným velikým požárem od moře k moři, tisíce zbytečných lidí zahynou; ti, jež velkomyslně nechají přežít, budou pracovat, kopat peníze a stavět nové bunkry pro Sluhy! Kornod to sice už neuvidí, ale ta myšlenka mu pomůže překonat strach z plamenů, bude umírat šťastný, že vymyslel tak skvělou budoucnost!

Jenže k tomu je zapotřebí být přítelem toho starého hlupáka! Nedávat najevo, jak je mu odporný svou bílou pletí, šedivými vlasy a vousy, jak hloupá je jeho řeč a zhovadilá lenivost ducha i těla! Chovat se příjemně a snažit se získat maximum informací.

A taky udělat to, co si Kornod předsevzal už ráno: nahnat mu strach. Poučit ho, co je Veliké Štěstí a jaká tam vede cesta. Říct mu, co si připravuje. Ještě ne, ještě chvíli bude Kornod mlčet. Ale teď!

„Chtěl bych tě zítra pozvat na slavnost, která se koná ve městě nedaleko odtud!“ řekl vlídně, „Tam poznáš, jak se umíme bavit my, a jaké umíme dát štěstí těm, kteří je zasluhují!“

„Velmi rád bych poznal vaše město!“ odvětil Mike okamžitě, „Už dlouho si to přeju; jak se tam dostaneme?“

„Poskytnu tobě a tvým průvodcům vznášedlo. Byl bych rád, kdyby se s tebou zúčastnili také tvoji důstojníci...“

„Ovšem,“ Mike se napil a lhostejně prohodil: „Bude tam přítomen taky generál Ungark?“

Kornod se zarazil. „Ovšem, zúčastní se všichni přední hodnostáři... proč?“

„Ungark je mi velmi sympatický...“

„Ungark je skvělý důstojník, který se těší nejvyšší důvěře. Jsem rád, že si to uvědomuješ.“

Mike slíbil účast a dohodl se s Kornodem, kdy pro ně přijede vznášedlo. Taky se zeptal, kdy se asi vrátí a dozvěděl se, že do večera budou všichni zpátky.

Pak Kornod ještě hodinku poseděl a zajímal se o všechno, co se kolem dělo. Potom se rozloučil a odešel. Plešounka odvedl s sebou; za to mu Ťapka vysvětlila, co chlapci je a jak by ho měli léčit. Nezmínila se, že nejspíš hlavním důvodem jeho nemoci je kastrace. Kornod poděkoval a slíbil, že se o mladíka postará.

Po jeho odchodu svolal Mike štáb.

„Ty tam chceš opravdu jít?“ ptal se Yaggan.

„Ani nepochybuj! Chci to vidět!“

„Pak jdeme taky my!“

„S tím počítám, jsme taky zváni. Půjde Yaggan, Čingiz, Gwen a Ron. Velení na lodi bude mít Ba-Tao a Ťapka.“

„Můžu jít taky, tatínku?“ ptala se Pippi.

„Ne.“

Pippi začala kňourat. Mike se zatvářil zle a ona přestala, dost ji to překvapilo.

„Příkazy: lejzrovačky, dýky, zásobní akumulátory. Za každých okolností se držet pohromadě. Budeme v našem spolku držet i Kornoda. Ať se hne kam bude chtít, jednoho z vás bude mít pořád za zády, rozumíte?“

„Jasný!“

„Před odjezdem hodinka výcviku v boji muže proti muži na rozcvičení. Během dne povoluji v případě potřeby posilující prostředky. Jestli se někde hne myš, musíte vy být první, kdo to uvidí a v patřičnou chvíli zareaguje!“

„Střílet?“ ptal se Yaggan.

„Ne, dokud to nebude nutné. Nedávat záminku k nepřátelství. Třeba je to skutečně nevinná slavnost. Ale údaje, které nám poskytla Asthra, mne znepokojují...“

„Pokud vím, v instrukcích, co jsi mi dal pročíst, se píše: existuje-li jakákoliv pochybnost o bezpečnosti akce, je povinnost velitele ji okamžitě zastavit a vrátit se na výchozí postavení!“

„To vím. Ty instrukce jsem sám pomáhal vytvořit a podepsal je. Ale taky je tu povinnost výzkumníka, který potřebuje a chce znát pravdu. Ta velí jít dopředu, i když je tam nějaké nebezpečí.“

„Rozumím. A je tam nějaké nebezpečí?“

„Podle mého názoru ne.“

„Podle názoru Asthry ano.“

„Já vím. Ale prozatím všichni o těch věcech jen slyšeli, nikdo je neviděl. Možná se jedná spíš o nějakou psychologickou hrozbu než o skutečnost. Přece je nemožné, aby nějaká vláda...“

„Když je to vláda kleštěnců, kterým houby záleží na vlastním životě?“

„Jen se neboj; záleží jim víc, než si možná myslíme! Viděl bys, kdybychom třeba Kornoda patřičně skřípli! A vůbec; dokážete si představit, že by se zločinu zúčastnil Iraon a Ungark?“

„Ty jsi s nimi o tom mluvil?“

„To ne. Ale myslím, že jsem je už dokázal za těch několik dní odhadnout. Jsou to čestní muži a jsem si jist, že v nich není žádná touha po zabíjení nevinných...“

„I čestný člověk může být donucen!“

„To snad. Ať je to jak chce, nevěřím, že by souhlasili. Jsou jako my; osud je postavil do obtížné situace a oni se s tím nemohou vyrovnat. Musíme jim pomoci, k tomu potřebujeme znát pravdu. Asthra se může mýlit, Enkra se může mýlit. Musíme se dozvědět, jaká je skutečnost...“

Už mlčeli. A dívali se jeden na druhého.

„Mám pocit, že jim přikládáš lepší úmysly, než mají,“ řekl potom Yaggan, „Bude to tím, že jsou kněží a ty jsi také bráhman. Cítíš s nimi kastovní sounáležitost!“

„Ano, to nelze vyloučit. Zatímco ty jako bojovník vidíš stav věcí reálněji a dáš pozor, abych neudělal chybu...“

„Hm... no dobře.“ přikývl Yaggan.

„Souhlasím.“ řekla Gwen.

Tím to odsouhlasili všichni; Mike poděkoval a rozpustil poradu.

Jenže, všichni nesouhlasili. Za Mikem přišla Pippi, vylezla si mu na klín a mazlila se. Ale taky měla něco na srdci:

„Nechoď tam, tatínku!“

„Pročpak myslíš?“

„Já nevím. Ale ti lidé jsou zlí!“

„Neboj se – oni mi neublíží.“

„Nemyslím, že chtějí ublížit tobě. Oni chtějí kvůli tobě dělat něco zlého jiným lidem!“

„Jak jsi na to přišla?“

Podívala se na něj. Odjakživa měla veliké oči, ale teď snad ještě větší. Ten její modrý pohled se do něj zabodl jako skalpel.

„Vím to.“ řekla vážně.

Neodpověděl. Hladil ji po vlasech.

„Vím to, jako to vědí všechny čarodějky.“

„Ale jdi! Od které doby jsi ty čarodějka?“

Pippi promluvila tak vážně, až se divil, kde se to v ní bere:

„Jsem čarodějka a tvoje chyba, když si to neuvědomuješ! Proč jsi mě přivedl k Asthře a dal mi právo si s ní hrát? Nenaučila mě toho moc, není čas; ale naučila mě vycítit nebezpečí. A já je teď cítím, víš?“

„Vycítit nebezpečí neumí ani Asthra. Možná to umějí šelmy jako Altarrac.“

„Altarrac se mnou souhlasí, tati!“

„Dobře. A dál?“

„Bertík taky nechce, abys tam chodil.“

„Bertík dělá všechno, co mu řekneš ty.“

„Bertík říká, že byli na moři proto, že je darovali mořské bouři, aby si je vzala a neničila pobřeží. My jsme je zachránili, tím jsme urazili mořské duchy. Proto se hněvají.“

„To sis vymyslela sama?“

„Bertík to říkal, tati! Fakt to říkal!“

„Bertíka jsem ještě neslyšel říct souvislou a smysluplnou větu. Jen opakuje, co říkáš ty.“

Udělala na něj podobný výraz, jaký dělal obvykle on, když jednal se skutečně nenapravitelným pitomcem.

„Já tě nebudu přesvědčovat! Vím, co vím; další diskuse o tom je hloupá a nesmyslná! Až se vrátíš, tati, sám mi dáš za pravdu!“

Chvíli přemýšlel. „Dobře. Souhlasím.“

„Ale stejně bych ráda, kdyby sis to pořádně ještě jednou rozmyslel!“ řekla a šla.

Mike osaměl. Uvažoval; až do chvíle, kdy za ním přišel Ba-Tao.

„Ještě jsem ti to nestihl říct. Včera večer jsme prohlédli tu jejich loď. Skutečně mají větrací otvory, slyšeli jsme vzduchová čerpadla. Jsou celkem čtyři. Máme připravené láhve, které při otevření vyvinou plyn. Můžeme to provést, kdy bude potřeba!“

Mike vztáhl ruku a pohladil ho po rameni. „Jedna z mála příjemných zpráv!“

„Kdy to máme spustit?“

„Ještě vyčkej.“

Ba-Tao odešel. Mike zůstal sedět na zábradlí.

„V pořádku.“ řekl.

Až do večera trvala veselá zábava. A když šli konečně spát, jenom tiché tlapky jaguára Altarraca střežily jejich spánek.

Na Poutníku se spalo, na Liberty s tím neztráceli čas. Za kamarády, kteří se tam vyučovali ve všelijakých dovednostech, přijeli další hned dvěma vznášedly. Byla předvedena loď, promítli jim videozáznamy z přírody i z vykopávek v Knossosu na Krétě. Pak Tanya pustila jakousi veselohru pro mládež; o námětu toho filmu škoda hovořit. Byla to nepřetržitá soulož mezi hlavními hrdiny, jenom pro oddech střídaná krajně naivními vtipy. Námět i žertovné situace byly tak hloupé, že se to mohlo líbit skutečně jen vybranému publiku; hosté na to koukali jako vyorané myši, což se Tanye líbilo.

„Pokračovat?“ zeptala se Enkry.

„Ano, ovšem! Pokračovat až do známky odporu. Chtěl bych vědět, kolik toho snesou.“

„Mohla bych zařídit, aby to už dneska dopadlo. Kluci i holky, myslím, že kdybych se trochu snažila...“

„Ne, to ne. Před vyvrcholením zaraz.“

„A proč?“

„Jejich společnost by to nepochopila. Nejdřív se každý musí rozhodnout, za kým půjde. Až potom je můžeme zařadit...“

Tanya se nafoukla vlastní důležitostí a šla zase k ostatním. Poseděli, popili čaj s trochou aromatických bylinek a měli dobrou náladu. Při posezení padly otázky, a to už arminsky, neboť odpoledne všichni prošli Wallisem.

„Jasně, že je všechno pravda!“ vykřikovala Tanya, „Já to zažila na vlastní kůži!“

„Kdybych tě chtěl rozhněvat a urazit, rád bych se tě na to zeptal!“ řekl jeden mladík.

„Tím mě nemůžeš rozhněvat ani urazit, já o tom náhodou povídám ráda! Chceš slyšet, jak jsem já přišla o panenství?“

Viděla na nich, že je jim to trapné, ale slyšet by to chtěli. Takže se nenechala prosit.

„Mě o to vlastně připravila jedna kamarádka! No ne, jasně že to provedl kluk, ale ta holka za to mohla a udělala to vlastně jen proto, aby byla nějaká legrace. Já byla v tu dobu ještě malá holka, ona patřila už k těm velkým, bylo jí víc než patnáct a musela chodit oblečená; my jsme se jí kvůli tomu smály...“

Čekala dotaz a když přišel, vysvětlila:

„No, tehdá zrovna princ vydal zákon, že se děckám do patnácti povoluje chodit bez oděvu všude, kde se to hodí. To bylo jasně kdekoliv, jenom do školy jsme museli oblečený. Ale to se dalo zařídit; já nosila tričko a trenýrky v tašce, v šatně jsem se vždycky oblíkla a jen zazvonilo, už jsem to zas ze sebe stáhla!

Mně v tu dobu ještě nebylo ani třináct, ale už jsem byla krásná holka; to víte, některý jsou v tu dobu ještě děti, ale já už byla hezká a každej kdo mě viděl, mi prorokoval, že mě čekají pěkný věci! Víte, u nás když holka dospívá, tak se na ni všichni soustřeďujou a všelijak s ní žertujou. Já nemyslím kluci, ale lidi z příbuzenstva nebo kamarádi a tak. To je taková legrace... ono podle zvyklostí přináší štěstí před nějakým podnikáním si sáhnout na pannu, jako pohladit si mě v rozkroku; ono se to dělá hned od malička, jenže malou holku každej jenom trochu zlechtá, teprve když ti začne růst pěknej kožíšek, tak se začnou zajímat. Žejo, třeba přijde strejda, co tě zná od malička, a hned: 'Jejda, ta vaše holka už vyrostla, s tou bych si to krásně rozdal, však už je skoro dospělá a hezká, já se až divím, vždycky to bylo takový malý střevo a teď taková dáma!' No a já na to jako způsobná dívka musím odpovědět: 'To je jasný, strejdo, hned jak bude trocha času, tak si to rozdáme, už se těším, co mně všecko předvedeš...'“ Tanya se přesvědčila, zda všichni poslouchají.

„Jo, při tom si s tebou hraje a podle toho, jak se situace vyvine, si tě prošáhne. U mě každej začínal na prsou, už tehdy jsem je měla pěkný; pak jel dolů a skončil samozřejmě v klíně, vložil mi prsty mezi stydké pysky a povídá: 'Co bys na to řekla, kdybych ti předvedl, co s tebou kluci budou podnikat?' A já: 'No tak předveď, když si na to troufáš!' A on: 'To bys asi pěkně řvala, kdybych to udělal!' A já: 'Schválně, vsadíme se?'“

Tanya se odmlčela a rozhlédla se.

„A co bylo dál?“ ptal se někdo.

Tanya sáhla po nejbližší dívce a zkušenou rukou jí zajela do rozkroku. „Takhle si mě začal šikovně dráždit...“

„Ne... ne, prosím tě! Ne!“ bránila se dívka.

„No vidíš, mně se to vždycky líbilo. Udělal mi to docela pěkně, ještě se divil: 'No ne, podívejte, ta malá se nechá klidně udělat a ani necukne! Z tebe bude skvělá kočka, tebe budou kluci mít rádi! Sám bych si tě vypůjčil, až tě někdo načne...'“

„Věděli o tom tvoji rodiče?“

„No... maminka ano. Otec... všechno ne. Já mu radši říkala co nejmíň, on byl přece jenom moc staromódní. I když, ono to všecko byla jen taková hra. Jak jsme si hrály s holkama ve třídě, asi nevěděl nikdo.“

„A jak jste si hrály?“

„No, nejdřív jenom my holky mezi sebou. Víte, on existuje mezi holkama tvrdej šikan... mezi klukama ještě horší, jenomže to si jedny druhejm nepředvádějí. Velký holky, krásný jak obrázek, moc rády se prezentujou jako křehký květinky, jenže když tě chytěj ve sprchách, drapnou tě za vlasy a pěkně vylízat, nebo tě oškubu!“

„Jak vylízat?“

„Já ti to potom předvedu... zkrátka, dokonale jazykem vyčistit dírku... to se musí umět, pěkně všecky koutky, aby jenom kňučela blahem! Když jsou spokojený, máš s nima Havaj a jsou na tebe hodný, třeba tě vylížou taky. Nejdřív je z toho každá malá na větvi, ono je to zároveň hluboký pokoření i výsada, taková holka si tě pamatuje a bere tě jako kámošku... Všecko souvisí se vším, když se chceš zapojit do party...“

Tanya postřehla, že ji dost dobře nechápou. Objasňovala:

„Já vyrůstala v době převratnejch změn. Nejdřív začaly řeči o princovi, novým rozkvětu země, Roger Monroes a jeho nápady... pak Enkra vyrazil do světa a všecky noviny psaly o hrdinech, co mu přišli na pomoc. Pak vymysleli Wallis a všichni se davově stříhali, byla při tom taková šílená atmosféra... no a do toho vrazila Asthra a její Živej Oheň. Najednou bylo všecko vzhůru nohama; na účesech nefrčelo, ve škole nám rvali do hlavy naučný programy po kilech a mezi to zařazovali tělocvik, aby se někdo nenudil. Dřív si panenky dávaly bacha, aby si nepoškrábaly něžnou tvářičku; teď bez rozbitýho nosu nebyla rvačka a holky se kopaly do ksichtu. Když se nenosí dívčí něha, tak holt přijdou na řadu drsný ozdoby: stříbra a zlata plný uši, nos, krk, prsty... starší holky začaly v rozkroku nosit náušnice, napíchaly si to do různejch míst... však koukni, ještě tady mám dírky...“

„Vypadá to, že ses moc nebránila...“

„Kdo se mohl čemu bránit? Princův dvůr vymyslel jasný instrukce ohledně přírůstku obyvatelstva. Roger konstatoval, že máme v zemi málo lidí a je věcí cti každý slušný holky, aby přiváděla na svět každej rok jedno pěkný dítě a vychovala je podle bojovnickýho kodexu. Slíbil, že kluci vybojujou životní prostor a budou ty naše děti živit... ono taky jo, šli do toho pěkně tvrdě, zvlášť některý speciální typy...“ Tanya se ohlédla, zda ji poslouchá Sebastiano, Chris a někteří další.

„No a když měly přicházet na svět děti, tak se musely taky povolit nějaký hry, ne? Kluci mezi sebou závodili, kterej bude větší drsňák. Do tý doby to s nima šlo, ale najednou se povolilo vychloubání, kdo koho přemohl a jak je dobrej v sexu, každej se začal vytahovat... Když mohli veřejně ukázat ocas, tak si ho taky začali zdobit. Začali rituální obřízkou mezi třinácti a patnácti; tím se z kluka stával dospělej bojovník a mohl si to rozdávat, kde a s kým zrovna byla příležitost. Spousta kastovních předpisů, usměrňovacích zásad, filozofických systémů... spousta keců! Taky samozřejmě tetování po celým těle, ozdoby co dostávali za skvělý výkony od děvčat, ozdoby co sami dávali holkám, znaky, co jeden vybojoval na druhým... zkrátka dokonalá bojovnická společnost, lepší vyhraje a má právo na nejlepší holku.

Pro nás z toho platilo, že máme ty hrdiny obdivovat. Správná holka byla taková, že svýmu milýmu fandila a podporovala ho, když s někým bojoval; pak mu případně léčila rány a ošetřovala ho. Taky oslavovala jeho vítězství; někdy tím získal soupeřovu holku, takže se z bývalý nepřítelky stala ségra a musely se snášet nebo servat, ale vítěz na ni zkrátka měl právo... Občas tvůj kluk prohrál a pak si tě vzal ten druhej, nejlíp veřejně před celou partou, správná holka se musela trochu bránit, aby to nevypadalo, že se na to těšila... tak dvě přes držku byla norma, víc by ho opravdu naštvalo a kdyby se bránila míň, tak by vypadala jako nějaká... no a do toho všeho já zrovna dospívala!“

Tanya se znovu rozhlédla kolem. Všichni napjatě poslouchali; a ze tmy zasvítily Enkrovy oči. Taky ji sledoval.

„Jo, ale já chtěla povídat, jak to se mnou bylo. Jak jsem už povídala, připravila mě o to kámoška, ona byla o chlup starší, jednou mě vzala s sebou na plovárnu za město k řece, kam se jezdí šálinou, žejo. Ona se tam znala s kdejakým klukem a ti, to se ví, přes den dělali samý blbosti. Nejdřív se museli servat, aby si trochu rozproudili krev, tak nejdřív si to rozdávali rukama, pak začali předvádět nějaký finty dýkama a pochopitelně si nadělali všelijaký škrábance. Jednoho popíchali na ruce a on, že znal Jane, přišel k nám si postěžovat; najednou povídá: 'Hele, vyliž mi to, pořád to krvácí!' Já netušila, že to je na mě, ale stejně jsem mu lízala tu ránu, až mu přestala téct krev. Když mi pak děkoval, povídám mu jako žertem: 'Jestlipak bys mi to taky tak pěkně vylízal?' A on hned: 'To bys musela pěkně poprosit!'

Byl moc hezkej, vysokej, hubenej, svaly na ramenou jako provazy, tetování z jihu... taky kolem ohonu měl barevný tetování a chlupy si holil, nejspíš chtěl dát najevo, že patří ke starý šlechtě. Jenom jsem nepochopila, jak je to u něj s hřívou, neměl vlasy dlouhý ani zas krátký, spíš takový jako kdyby se potloukal někde mezi bílejma. A cizinec nebyl, to si troufnu odpřisáhnout, ty sraby já poznám po čichu. Normální, krásnej kluk. Pak zas šel a Jane povídá: 'Co, líbil by se ti?' 'No, zdali!' povídám a: 'Jenže ten by o mě ani nezakop, spíš se hodí na tebe! Je to už dospělej chlap!' A ona Jane se jen tak podívala a povídá: 'Však ono někdy mladý maso taky přijde k chuti!'

No, tak jsme se tam koupaly a opalovaly a najednou se přihasil večer a já hlásím, jestli se nepůjde bydlet. A Jane hnedka: nebuď přeci malá, nejseš už děcko, abys chodila po Večerníčku spát, kluci jsou tady na motorkách a pak nás hoděj domů, ušetříme za šalinu. (Teda, co lidská paměť sahá, nikdy jsem neplatila, děcka mohly zadarmo a velký se svlíkli a dělali puberťáky.) Tak jsem poseděla, kluci udělali nějakej oheň a pekli maso, zpívali a bavili se, všecky holky tam byly starší než já, ale to mi nevadilo. Jane najednou povídá, jestli mě to baví a jestli si třeba nechci hrát. Proč ne, najedla jsem se dobře, mám fajn náladu, tak jsme se začaly dráždit navzájem, Jane byla vždycky lepší a pokaždý mě udělala dřív, než já ji. Lízat jsme se o ohně nemohly, žejo, tak jen rukama... a ona si mě najednou začala podávat tak, jak jsem to ještě nezažila, já jenom kňučela jako štěně. A jak jsem byla rozdrážděná, že jsem málem předla, tak si mě najednou nějaká ruka obrátila dozadu a on povídá: 'Se mnou si to nerozdáš?' Já ani nepřemejšlela kdo to je, jen jsem hlesla: 'Tak jo!' A už mi ho tam vrazil... No bezva! Pozdějc jsem sice zažila lepší věci, jenže já se na to moc dlouho těšila, tak se mi to líbilo, i když to zabolelo... a já byla holka smečková, trocha bolesti je spíš legrace než co jinýho. Pak mi všichni blahopřáli; ještě se mnou byl, kluci mu skákali na záda a kopali do něj, ale on vydržel a já byla vespod, tak to nebylo tak zlý. A Jane hlásí: 'Tak bezva, povedlo se mi to! Já se vsadila, že tě o to dneska tady připravím a ty seš tak perfektní, žes mi to vyhrála!' Tak já jí poděkovala a povídám, ať se taky nechá se mnou ostříhat, aby se to teda všude vědělo...“

„Ostříhat?“ divil se kdosi.

„Jo, tehdá se ještě držely smečkový zákony, zvlášť u kluků. Ten nejdůležitější byl, že se vlasy nesmějí stříhat. Jenom... kluci za zbabělost nebo za zradu a takový věci, za neoprávněný stříhání se i zabíjelo! Princ Enkra v Anglii odsoudil chlapy, co ho násilně ostříhali, k smrti, a Luciper Wang to poctivě provedl! Jenže pak přišly mírnější časy a za mýho mládí se kluci s holkama stříhali při zasvěcovačce. Tak mi ten kluk dal hlavu do klína, já mu drhla hlavu břitvou a po hřbetě mi ještě běhal mráz, jak mi to za chvilku oplatí. Jane jsme vzali při jednom, aby nezáviděla. Dovedete si představit, co bylo druhej den ve škole, já byla první ostříhaná holka ve třídě, pochopitelně se už rozkřiklo, kde a co a proč...“

„A to ti nikdo nic neudělal?“

„Ne, proč? Všichni mi gratulovali a holky se vyptávaly, jaký to je, co jsem při tom zažila a tak. O velký přestávce jsem to musela předvíst s jedním klukem z devítky, už se mi dávno líbil, tak jsem na něj kejvla a on to těm našim kozám ochotně předvedl. Potom se o mě samozřejmě začali zajímat jiný borci, co na škole byli, nějakou dobu jsem byla děsně v kursu. Pak se holky odvážily taky, když to viděly...“

„A doma se nezlobili?“

„Máma se zlobila dost. Dokonce mě seřezala – ta uměla pěknej nářez, já bych mohla povídat! Tátovi jsem nakecala, že nám budou ve škole zkoušet novej Wallis a že mě vybrali jako vzorek...“

„Jak jsi mu mohla tak lhát?“

„Náš táta byl hrozně zaostalej, tak sto let za opicema. Já mu říkala, ať je trochu modernější, že dělá jako by zrovna slezl ze stromu, ale co povídat, ne? Starý nikdy nic nechápou...“

„A co jsi dělala potom?“

„Dala jsem se dohromady s jednou kočkou z béčka. Takto: jižanka ze starý šlechtický famílie, její máma snad byla dcera nějaký princezny. Ta kámoška se jmenovala Viola, jasná jednička. Ještě s její starší ségrou a pár dalšíma jsme začaly pořádat večírky a bylo to bezva, tam jsem poznala fůru zajímavejch kluků... Jenže pak mě vzal pod sedlo jeden učitel a ten zas měl kámošku, ona profesionální kurva, fantasticky krásná a výkonná holka, byla i v cizině. Ta nás ukecala, abysme se školily u ní a dělaly společnice cizincům. Asi bych to vzala na nějakej čas, že z toho tekly prachy, jednak od nich a jednak od služby...“

„Jak to myslíš?“

„No, to je snad jasný, ne? Bílý lidi jsou tak blbý, že za to dávají peníze, jako kdyby mi to nedělalo stejný potěšení jako jim! Když je holka šikovná, může se jí podařit, aby ji takovej bambula živil a šatil. A z druhý strany dostává zaplaceno za informace, co při tom zjistí, to je taky samozřejmý. Když mu sloužím jako překladatelka, sekretářka nebo tělesná stráž, tak se ledacos dozvím a zase to přistrčím, kam je potřeba. Třeba něco kápne taky od konkurence...“

„Když ho máš ráda, neměla bys přece prozrazovat jeho tajemství!“

„Když ho mám ráda, tak se za něj biju, to je jasný! Jedna známá holka se seznámila s chlápkem, co dělal do smaragdů v Kolumbii. Nejdřív se jí jenom líbil, tak mu hřála pelech. Potom přišel na to, že umí docela dobře číst a psát, tak ji používal jako účetní a tlumočnici. Pak jednou v noci na ně přilítli ňáký chlapi od konkurence, Monika je zaslechla ještě v zahradě. Tak mu vzala bouchačku, vyskočila oknem ven a rozdala si to s nima. Bylo jich pět, bylo to potmě a ona má kočičí školu. Jednoho nechala při životě, aby mohl povídat. Vymučila z něj, kdo ho poslal a kde má hnízdo; pak zařídila odvetu. Potom se zamotala do vyjednávání a sjednala dokonce lepší podmínky, do naší banky, takže na tom dost vydělala. Jo, všestranně užitečná holka...“

„Ty bys to taky dokázala?“

„Co by ne? Sice nemám univerzálku jako ona, ale nějaký školení jsem prošla a dokážu se ve světě neztratit. Jenže co je to všecko platný, když tady nejsou banky a smaragdy...“

Musela vysvětlit, co jsou smaragdy, pak řadu dalších věcí. Všichni ji obdivovali a měli chuť být jako ona, ve všem co je v životě potká. Tanya byla velice spokojená.

Taky Enkra byl spokojen; když na chvíli odešla, chytil ji na palubě: „Prima, jen jim dávej pěkný školení! Tak si to představuju...“

„No, ještě bych mohla povídat o kámoškách z kursu. Třeba Viola, ta byla děsně fajn. Její máma je z jihu a od malička ji tloukla do palice, že nejkrásnější povinnost je rozdávat lásku. Když ztratila panenství, koupila jí za to mopeda Babettu, ježto na motorku neměla a...“

„Fajn, tohle jim říkej. Klidně si vymýšlej, co ti slina přinese na jazyk, jenom když se jim to bude líbit...“

Tanya se zatvářila velice uraženě: „No dovol – jaký vymýšlení? Tohle všechno je náhodou čistá pravda!“

A šla a Enkra jenom zíral.

Přišlo ráno a s tím ránem nový optimismus a chuť do dalších dobrodružství. Kornod splnil slovo a hned za úsvitu přistavil vznášedlo; kromě něho tam byl mladý Sluha Okon, vypadající velmi slavnostně. Taky měl hlavu čerstvě vyholenou, protože za pobytu na Poutníku mu na ní vyrostl nepatrný mech. Iraon přeložil, že je zvykem holit si hlavu i celé tělo každý druhý den. O důvodu se vyjádřil, že chlupatost je znakem zvířat a je všeobecně ošklivá, odporná a zavrženíhodná; teprve oholením získá člověk skutečné právo přiblížit se ke kráse a důstojnosti, jakou mají vyšší bytosti. Celá diskuse byla ovšem dost spletitá; Kornod ani Okon nehodlali nijak přispět k jejímu vyjasnění.

Takže vyjeli, propletli se mezi jednotlivými kupolemi pevnosti a potom mezi skalami na nějakou náhorní planinu. Cesta byla ve městě kvalitní a zpevněná, nahoře za skalisky se už změnila v pouhý pruh půdy, vyježděný vzduchovými polštáři; mohlo se jet i kudykoliv jinudy, bylo-li třeba.

Mike byl zvědav na kulturní krajinu země; avšak nebyla tu žádná kulturní krajina, jenom pustá země s jakýmsi přikrčeným ubohým rostlinstvem. Sem tam se objevovala stádečka odporných šedivých zvířat o velikosti ovce, ovšem holých a zdegenerovaných, která se popásala na té ubohé vegetaci a když kolem jeli lidé, hloupě na ně třeštila oči z debilního obličeje. Ovce není nic chytrého, ale proti zdejším zvířatům je to klenot inteligence. Tato zvířata neměla dokonce ani rohy, byly to jenom žoky masa, do kterých na jednom konci cpala krmení a na druhém konci tu a tam vypadávaly pleskavé kusy trusu.

Jednu chvíli ovládlo všechny vzrušení; na obloze se objevil pták koara. První ho uviděl Okon, křičel a ukazoval na něj; řidič zastavil, vyskočil ze vznášedla a vytáhl zpod sedačky nějakou zbraň. Taky Armini vytáhli rychle lejzrové pistole, zmocnila se jich lovecká vášeň. Pták se snesl níž, zřejmě slídil po těch přihlouplých ovcích; jak se ocitl na dostřel, řidič vypálil. Ze zbraně vyletěl dlouhý chvost ohně, minul koaru a dopadl skoro stopadesát metrů daleko. Vzplanula tam ta podivná tráva, pořádným plamenem a do výšky. Nikdo si toho nevšímal, Armini stříleli po ptákovi a taky ho asi zasáhli, protože zakrákal a hned se zvedl do výšky. Tam byl mimo dostřel, takže už toho nechali. Alespoň viděli jednou skutečně v činnosti plamenomet.

Kornod velel vrátit se zpátky; takže to udělali a pokračovali v cestě. Vzadu se dohadovali, ale jenom chvíli, už pro ně koary nebyly překvapením. Dokonce se ozývaly hlasy, že bude zapotřebí je ne pronásledovat, ale chránit jako symbol země. Kornod to buď neslyšel nebo nepochopil, ostatně Iraon se nesnažil překládat.

Potom je dojelo druhé vznášedlo, jež patřilo Ungarkovi. Spolu s ním tam byli dva důstojníci z lodi a další páni nejasného určení. Vozidla se srovnala do konvoje a jela společně.

Když se na obzoru objevily jakési přístřešky, nikomu nenapadlo, že by to mohlo být město, ale když dojeli mezi kulaté bunkry, zjistili, že je tu shromážděno velké množství lidí. Všichni vyhlíželi slavnostně, hrála nějaká hudba a město bylo slavnostně vyzdobeno. Uprostřed byl postaven barevný létající ještěr podobný pouťové lochnesce, kolem něhož procházeli lidé a chovali se jako na slavnosti.

„Vypadá to na lunapark!“ usoudil Ron, „Ještě scházejí houpačky a střelnice!“

Spolu s Gwen popisovali Yagganovi, jak vypadá pouť u nich doma, zatímco Iraon to překládal dál. Ungark se smál, ostatní vypadali pobaveně a nezdálo se, že by se jim to nelíbilo. Kornod zachovával důstojnost; přišel k němu další plešatec, chvíli spolu rozprávěli a pak ten druhý odeslal někam k drakovi Okona. Okon se zastavil, podíval po ostatních a tvářil se, jako by si šel převzít státní vyznamenání. Aspoň tak se vyjádřil Čingiz.

Něco se tu mělo odehrávat, protože postavili jakousi tribunu pro přihlížející. Tam právě zval Kornod Mika a ostatní hosty, tak se tam odebrali. Bylo to naproti barevnému, pěkně veselému drakovi a Mikovi nedalo, aby se nezeptal, co se bude dít.

„Veliký Ještěr vzlétne do nebes!“ vysvětlil mu Iraon. Chtěl toho říct víc, ale nedokázal.

„To bych se moc divil. I když je to konstrukce lehká a možná dost nosná, nevidím tam nikde žádný mechanismus!“ řekl Yaggan, „A ještě si na to sedají lidé, to se už kór nezvedne!“

Lidé tam skutečně nasedali; Mike si povšiml ženy, která nesla jedno malé dítě v náručí a dvě další se jí držely za šaty. Nějaký voják jim pomohl vysednout nahoru na draka, ta žena si tam sedla a něco povídala svým dětem.

Pod tribunou se shromáždil pěvecký sbor, který začal zpívat. Zřejmě se jednalo o zpěv, když ječeli všichni a doprovázela je hudba, i když Arminům to připadalo spíš jako bručení a kňučení ospalých medvědů. Byli zvyklí na zvířecí zpěvy, ale tohle bylo málo i na vlky, kteří podle Rona zpívají krásně. Místním se to ovšem asi líbilo, když se shromažďovali a tvářili slavnostně. Panstvo na tribuně se zatím nevzrušeně bavilo mezi sebou.

Na draka vystoupil i Okon; povídal něco ostatním, ale nebylo slyšet co. Kornod upozornil Mika, aby pozorně sledoval slavnost, taky ostatní se obrátili k drakovi. Zpěv zesílil a nabyl určité důstojnosti, pokud za ni lze považovat žalostné skuhrání.

Mladý Sluha Okon se naklonil dolů z draka k muži, který přinesl zapálenou pochodeň. Uchopil ji, vystoupil o několik kroků výše a potom bez nejmenšího zaváhání zapálil papírový trup draka pod svýma nohama. Papír rázem vzplanul, od něj chytla sláma a dřevo, z něhož byl drak vyroben; zároveň vzplanul Okonův oděv, ale mladý muž stál bez hnutí a nevěnoval tomu žádnou pozornost.

Mike vykřikl; Yaggan a Ron vytáhli bleskově svoje lejzrovačky. Chlapík, který přinesl pochodeň, to dostal do zad a skácel se k zemi, ale diváky to nijak nevzrušilo, spíš se jim zalíbilo, jak Yaggan šikovně zasáhl cíl. Zatímco uvažovali, koho dalšího zastřelit, vzplanul celý drak i s lidmi na svém hřbetě. Ne každý zachoval tak důstojný klid jako Okon; především děti pobíhaly po monstru, křičely a snažily se zachránit. Jenže dva vojáci přiložili k líci svoje plamenomety, vystřelili a oblak ohně zapálil všechno. Zřejmě se jednalo o hořlavinu podobnou napalmu, neboť se rozlila po lidech a oni hořeli, i když běhali sem tam. Nějaké dítě seskočilo dolů na zem a zřejmě si zlámalo nohy, ale hořelo dál a svíjelo se bolestí. Yaggan je zastřelil, zatímco Ron a Čingiz zabili oba vojáky. Yaggan se ohlédl, co tomu říká Kornod, a zůstal jako zmrazený; protože Kornod se smál!

Jenže Yaggan viděl taky něco jiného: Mike se klepal, jako kdyby dostal zimnici. Zbledl, na tvářích mu naskočily ostře rudé fleky, začal se dusit. Yaggan mu přispěl ku pomoci a taky Gwen se starala o komthura, kterému zjevně bylo špatně. Ostatně Gwen na tom nebyla o moc líp; napadlo ji Mika uspat, ale on zprudka odstrčil její ruku a vstal.

„Jdeme pryč!“ zapištěl, jako kdyby mu svírali hrdlo, „Okamžitě odcházíme! Pryč!“

Kornod se pokoušel mu něco vysvětlovat, komthur vymrštil pěst a zasáhl ho do žaludku. Kornod to nečekal, zahekal a předklonil se, a v té chvíli jej Mike udeřil druhou rukou do obličeje, až ho od sebe odhodil. Ještě nikdy neviděli chlapci komthura skutečně bojovat a dost je to překvapilo; tím spíš, že se téměř rozběhl proti ostatním a přitom odšroubovával uzávěr svého tesáku. Schody seskákal po dvou, i když chodil mizerně a jindy by si nechal pomoci; a když mu dole zastoupilo cestu několik vojáků, rozťal prvnímu tesákem břicho tak rychle, že chudák nestihl ani vykviknout. Ostatní couvli, tím spíš, že Armini s lejzrovými pistolemi šli svému šéfovi v patách a na všechny strany drželi v šachu každého, kdo by je chtěl napadnout.

Generál Ungark pokynul Iraonovi. Ten se rozběhl za Arminy, něco vykřikoval, ale nikdo mu nerozuměl. Ungark mlčel a mračil se; zato Kornod, stojící nad všemi a už se posbíravší z úderů, měl zuby vyceněné v úšklebku.

„Na ně!“ ukazoval vojákům, „Zabijte je!“

Dřív než vojáci ho poslechli Armini; Yaggan, Čingiz a Ron stříleli, Gwen uřízla za Iraonem schody na tribunu, aby šéfové nemohli tak rychle dolů. Yaggan si pamatoval, kde stojí jejich vznášedlo, ale neuvědomil si, že neumí řídit. Zatím jim do cesty vběhlo pár vojáků, jako by bez rozumu vyhledávali smrt. Armini jim ji bez okolků poskytli; Kornod na tribuně se smál a vypadalo to, že ho likvidace jeho lidí těší.

Řidič vznášedla utekl, když je viděl; doběhli ke stroji a komthur poručil Yagganovi, aby řídil, což byl nesmysl; zatím ale doběhl Iraon a vysvětlil, že se vznášedlem umí. Jenže Gwen objevila něco lepšího: vojenské vznášedlo, které jezdilo rychleji a líp než to jejich. Ukázala na ně a Mike to bez diskusí schválil – Iraon poslechl, vyšplhal do kabiny a spustil motor, zatímco ostatní vlezli na korbu. Tohle vznášedlo mělo obrněné boky, což se mohlo hodit; Iraon vykličkoval z města a dostal se na cestu.

Mike se svalil na lavičku na konci vozidla, opřel se o bok a lapal po dechu, i když se vznášedlo otřásalo a on se občas udeřil do hlavy. Pak se vyklonil a vrhnul; když se vrátil zpátky, usedl a tupě zíral kupředu. Gwen mu masírovala srdce, občas přejela dlaní po zpoceném čele a něco šeptala. Ostatní se rozesadili a tvářili povážlivě.

„Co dál?“ zeptal se Čingiz.

„Komthur rozhodne!“ řekl Yaggan.

Mike nehodlal rozhodnout. Opíral se o okraj a zhluboka dýchal, chvílemi se dusil. „Na loď!“ zachrčel, „Na naši loď!“

„Jasný!“ řekl Yaggan.

„Ty... dopředu! Nauč se řídit!“

Yaggan si přelezl. Mike se zvrátil dozadu a znehybněl. Gwen o něj pečovala, ostatní seděli mlčky a svírali rukojeti zbraní.

„Myslíš, že budeme muset... bojovat?“ ptal se Ron vyplašeně.

„Co jsme dělali do teďka?“

Ron se poškrábal na nose. „Nojo, jenomže to jsme jinak nemohli! To bylo... tak ňák samo!“

„Vrtá mi to hlavou! Oni přeci věděli, co se na ně chystá! Náš plešounek, pitomec blbej, to ještě zapálil! Já vím, že to byl jenom takovej šmok, dokonce vyřezanej, ale co ho to sakra napadlo, vola blbýho?“

„Jasně! Šli docela dobrovolně; lidi na to koukali, asi s tím souhlasili! To je přeci hroznej nesmysl a lumpárna, to se nesmí dovolit!“

„Viděli jste Kornoda?“ zeptala se Gwen, „On tam stál a smál se! Chechtal se a posílal svý vojáky na smrt, i když dobře věděl, co jsou naše lejzrovačky! On to udělal schválně!“

„Kornoda zabiju!“ zasyčel Ron.

„Já ho zabiju!“ sykl Čingiz.

„Kdo na něj padne, ten ho zabije,“ rozhodla Gwen, „Ale asi Kornod nebude sám. Ten druhej plešatec nebude o nic lepší...“

„To je mi fuk! Odkrouhnu každýho na kterýho narazím, ať se děje, co chce! Když takhle zacházejí s lidma...“

Vznášedlo přímo letělo; nikde se nezdržovali a ničeho si nevšímali, jenom jeli. Vojenská vozidla byla rychlejší než normální a dalo se předpokládat, že budou silnější i v tahu. Mike občas zvedl hlavu, rozhlédl se a zase znehybněl, bylo to s ním zřejmě velice zlé. Zato když se objevily skály, zvedl se. Vstal a šel se postavit za Yaggana, který už řídil a dobře mu to šlo.

„Není vyloučeno, že stihli upozornit vojáky, aby nás zadrželi!“ řekl komthur hlasem, který mu naprosto nepatřil, „Připravte se, možná budeme muset prorazit násilím!“

„Tak ty schovej hlavu taky!“ řekl Ron.

„Jo.“ řekl Mike a zůstal stát.

Projeli skalami, proplétali se k pevnosti. Nezdálo se, že by se něco dělo, naopak byl tam mrtvý klid. Vznášedlo projelo celou pevnostní zónou, aniž by se objevil jediný člověk. Ani žádné hlídky nebylo vidět.

„Stát!“ zavelel Mike na náměstí, „Iraone, kde je čerpadlo na pohonné hmoty?“

Iraon ukázal na jednu z budov.

„Doplnit nádrže na maximum!“

Čerpací stanice byla zamčená; Mike propálil zámek lejzrovačkou. Iraon se v čerpání vyznal a bez diskusí provedl, oč byl žádán. Na Poutníkovi už si všimli, že se něco děje a Ba-Tao koukal, co a jak. Yaggan mu ukázal, aby připravil loď k okamžitému odjezdu.

Dojeli k lodi a Mike vyšplhal po žebříku, jako by ani nebyl starý, tlustý a nepohyblivý. „Okamžitě poplach a připravit k odplutí! Všechny zbraně do pohotovosti!“

„Gravitační dělo taky?“ ptal se Ba-Tao.

„Všechny jsem řekl!“

„Vítr není příznivý!“ upozornila Fayna.

„Zapřáhněte tuhle krávu za příď, povleče loď!“ rozhodl Mike, „Za chvíli musíme být na moři!“

Námořníci se rozběhli po palubě; Ťapka chtěla zjistit, co se s Mikem stalo, ale on ji zahnal co nejdál od sebe. Jenom Pippi si mohla dovolit k němu přijít; pohladil ji po vlasech, ale neřekl jí nic, jen sledoval práci.

Uvázali příď Poutníka za vznášedlo; když pak Yaggan zapnul motory, dala se loď celkem snadno vléci, stačilo kormidlovat.

„Vyjedeme ven, na moře! Vpřed!“

„Okamžik,“ řekl Iraon, „Já ne!“

„Můžeš jet s námi, jestli chceš! Tobě neublížíme, věříme, že ty za nic nemůžeš...“

„Já vím. Ale musím zpátky. Zůstat tady.“

„Jsi náš kamarád, Iraone!“ řekl Ron.

„Já vím. Ale můj komthur je Ungark. Nemůžu. Musím. Ahoj!“ řekl a podal jim všem ruku.

„Zavezte ho na břeh!“ dovolil Mike.

„Není třeba. Doplavu, už umím. Děkuju vám. Za všecko. Já vždycky... váš kamarád!“

Pak skočil do vody a plaval ke břehu. Břehu, na kterém byl klid a nic se nehýbalo. Taky bojová loď stála nehybně a černá ústí jejich kanónů se mlčky točila za Poutníkem.

Nestalo se nic, ani když projeli do ústí skalního koridoru a projížděli ven. Yaggan jel opatrně, i když nebylo důvodu, protože průliv už znali. Nechtěl ale způsobit škodu; námořníci zůstali na palubě, zbraně připravené. Tak projeli koridorem až na širé moře. Zde Yaggan zapnul motory na plný tah a celé soulodí se rozjelo na sever podle pobřeží.

„Já si teď lehnu,“ řekl Mike, „Vzbuďte mne před půlnocí. Jinak ať mě někdo neruší!“

Vyhověli mu. V tuhle chvíli z něj šla hrůza.

To co bude nyní vyprávěno, je legenda, kterou vyprávějí lidé země Kam. Kdo chce ať věří; však lidé bystrého rozumu a moudrého náhledu na svět snadno rozliší, co je pravda a co smyšlenka.

Když tedy loď arminského komthura a vznášedlo, které ji táhlo, vyrazily podle pobřeží na sever, aby se spojily s princem Enkrou, ulehl komthur na svoje lože a usnul horečnatým spánkem, který nedává síly ani odpočinku, jenom strašlivé sny a odhodlání k činům, které neprospívají člověku ani světu. Jaguár Altarrac střežil jeho spánek a námořníci se starali, aby loď plula rychle a bezpečně vpřed.

Nejprve vedl tažnou loď Yaggan; později jej vystřídala komthurova žena Alice, řečená Ťapka. Ti ostatní se slezli do kuchyně, aby se osvěžili a vedli tam spolu řeči.

„Spí už dlouho; měli bychom jej vzbudit a ujistit se o dalších rozkazech!“ navrhl Ba-Tao.

„Zapomněl jsi, co ti nařídil? Před půlnocí má být vzbuzen, dříve ne!“ namítl Yaggan.

„Správně, nebuďte ho!“ souhlasila Gwen, „Je čas začít plnit pečlivě jeho příkazy...“

„Dneska jsem se teda divil,“ řekl Čingiz, „Nikdy bych nevěřil, že dokáže bojovat vlastní rukou, a ještě ke všemu tak rázně!“

„Divil by ses, co všechno dokáže,“ mávla rukou Gwen, „Já vím, že je hodný, laskavý, dokonce se zdá změkčilý. Ale to není všechno. Dokáže být velice tvrdý, když na to přijde!“

„Co víš?“

„Vím, co vím. Nevyzvídej!“

Soustředili se na ni. Dobře věděli, že dlouho mlčet nevydrží, když jednou začala.

„Já jsem ho při ničem neviděla a nic nevím jistě. Ale co jsem slyšela, to dobře vím a nic nezamlčím, když jsem to už nakousla. Víte, že je náš komthur poznamenán Ďáblem?“

„To se jenom povídá?“

„Povídá se, povídá. Na všem, co se povídá, je kus pravdy. Vy to dobře víte!“

„Uzavřel s ním spolek?“

„Jsi hlupák, když si to myslíš! Právě naopak; odmítl s ním ten spolek uzavřít! Víš přece, že když se mladí bojovníci dávají na svou dráhu, každý z nich dá Daň Ďáblu. Ďábel si vezme, co je jeho – spokojí se s tím a už neškodí. Znáte to?“

„Já ano.“ řekl Ron.

„My ne!“ řekl Ba-Tao.

„Když se zasvěcují mladí bojovníci, přijde k nim Ďábel a vezme si něco. Podle zvyku jim bere vlasy, ostříhá je a jejich hřívu spálí. To je pro bojovníka velká hanba; ale oni to strpí a mlčky poslechnou, tím uznají jeho Sílu a splatí mu Daň. Ďábel ji přijme a tím dostane, co žádá; pak už jim neuškodí.“

„To znám. To je zvyk ze smeček, ale při tom obřadu hraje Ďábla někdo z cizích náčelníků...“

„Ano, jistě. Ale On je tam taky přítomen, jen si nemysli. My čarodějky to dobře víme!“

„Co vy dáváte jako Daň Ďáblu?“

„Jsi příliš zvědavý, to není dobře. Nestarej se, po čem ti nic není, jo? A poslouchej dál o našem komthurovi: on tehdy odmítl dát Ďáblu daň a vysmál se mu. Neuvěřil v něj a nepodrobil se, a za to se jej dotkl Jeho spár!“

„Nesmysly!“ zahučel Yaggan.

„Snad. Ale když nadešel čas, přišel si Ďábel pro svoji daň. Má tisíce pomocníků, kterým se říká policajti; ti si našeho šéfa podali jednou někde v horách v Evropě. Ublížili mu, pohanili ho a on jim přísahal věčnou nenávist. Říká se, že taky něco jiného, co nepřiznává. Že prý tu noc s Ním mluvil!“

„A co bylo?“

„Přísahal mu, že bude vždycky nenávidět Zlo a pronásledovat je, kdekoliv na světě na ně narazí. A dělal to tvrdě a bez lítosti. Ďábel hrozil, že mu vezme všechno co má rád; že mu nedá lásku ani klid, že bude věčně bloudit světem bez cíle a něco hledat. Ale on neodvolal.“

„Našel lásku i klid!“

„Ano. Jenomže... taky Zlo.“

„Blázniviny!“ řekl Yaggan, „Tyhle tlachy můžeš povídat Pippi, ta má ráda pohádky. Já si jdu na chvíli odpočinout. Kdoví, co se zrodí v té jeho bláznivé hlavě o půlnoci a je potřeba, abychom si aspoň na chvilku odpočinuli...“

S tím se rozešli; a většinou odpočívali.

Před půlnocí nebylo zapotřebí komthura budit, probudil se sám, vystoupil na palubu a rozhlédl se po temné noci. „Kde jsme?“

„Na širém moři.“ řekl Ba-Tao.

„To je správné místo. Ještě vyčkejme času.“

Sešli se postupně všichni; komthur každému z nich nakreslil na čelo Znamení, aby se mu vyhýbalo Zlo, jež by je mohlo potkat. Pak se postavil na přední palubu a rozevřel černou knihu, kterou přinesl s sebou.

„To co se stane,“ řekl všem, „Je jenom moje věc a vy do ní nezasahujte, nechcete-li se potázat se zlou. Chci vás uchránit, proto každému, kdo se necítí dost silný, říkám a radím: jděte spát a nepřekážejte tady!“

Neodešel nikdo.

Tehdy komthur nakreslil na palubu křídou magický kruh a označil jej znakem Nostradamovy muří nohy, kterou nesmí přejít Zlo. Pak otevřel tu knihu a četl z ní, řka:

„Volám tě ve jménu Astarotha, ve jménu Beliala, ve jménu Belzebuba, ve jménu Amrotha, Behemonta, Asmodea, Mefistofela, Surguta, Leviathana, Mamona! Přijď a zjev se před mojí tváří!“

Nejdříve nevěděli, co se to děje a koho se týká jeho volání. Pak si Gwen vzpomněla, že jsou to jména ďáblů z Talmudu; uvědomila si, že poprvé co kdy slyšela, volá řádový čaroděj síly přináležející k mocnostem černé magie. To neudělala ani Asthra; a ještě včera by sám komthur odpověděl zvědavci, že tyhle řeči jsou jen báchorkou pro malé děti.

„Volám tě, aby ses objevil před mojí tváří, ve jménu Lucifera Světlonoše, ve jménu anděla Zla! Přijď, než si začnu myslet, že se bojíš ukázat před mýma očima!“

Tehdy se všem zdálo, jako by tma v jednom místě zhoustla víc a zformovala se do nějaké postavy, černější než sama noc. A ozval se Hlas, tichý jako vánek a mocný jako uragán, to vše v jedné jediné chvíli:

„JEŠTĚ TOHO NEMÁŠ DOST, BRATŘÍČKU?“

„Volám tě a chci s tebou mluvit, ne hloupě vtipkovat! Volám tě, abys přišel sem ke mně!“

„CO UDĚLÁM ČI NEUDĚLÁM, SE NEŘÍDÍ TVOU VŮLÍ, ALE TÍM, CO JÁ CHCI A NECHCI! MYSLEL JSEM, ŽE UŽ JSI ZKROTNUL!“

„Nezkrotnul a nezkrotnu, protože doposud je na světě Zlo, které jsem spatřil! Opět jsem je potkal a opět se mu nechci vzdát!“

„ODEŠEL JSI DO JINÉHO SVĚTA, ABYS NEPOTKÁVAL ZLO. POTKAL JSI JE ZNOVU A ZNIČIL JE DO POSLEDNÍHO ZRNKA PRACHU. TEĎ JSI TAK DALEKO, JAKO ŽÁDNÝ ČLOVĚK TVÉ RASY PŘED TEBOU. JEŠTĚ TI TO NENÍ DOST?“

„Ty znáš všechno, co se stalo. Viděl jsi umírat nevinné! Nic mi k tomu neřekneš?“

„NEDĚLEJ SI STAROSTI. PŘEBERU SI VINNÉ I NEVINNÉ. TVŮJ PROBLÉM TO NENÍ.“

„Mýlíš se, je! Chci, aby to byl můj problém, aby to byla moje hra a abych ji vyhrál! A jestli jsi proti mně, já jsem proti tobě a budu bojovat, dokud nezvítězím!“

„VARUJI TĚ, BRATŘÍČKU! MÁŠ PROTI MNĚ HODNĚ PRÁV - ALE BEREŠ SI JICH JEŠTĚ DALEKO VÍC, NEŽ STAČÍŠ! VARUJI TĚ!“

„Nebojím se tebe ani tvého hněvu!“

„KDYŽ JSI MNE VYZVAL POPRVÉ, BYL JSI CHLAPEC, KTERÝ NEMÁ ROZUM. POZNAMENAL JSEM TĚ SVÝM DRÁPEM, ALE HNĚVAL JSEM SE NA TEBE JENOM CHVÍLI. TEĎ JSI STARÝ A MĚL BYS MÍT ROZUM; ALE JAK SE ZDÁ, MÁŠ HO JEŠTĚ MÉNĚ NEŽ TEN CHLAPEC!“

„Pocítil jsem tvoji ruku, neboj se; ale ani to mne nevylekalo! Proto s tebou mluvím!“

„TAK MLUV, CO CHCEŠ!“

„Tohle: Zapřísahám se Zemi i Nebi, při Ohni a Vodě, Vzduchu i Éteru, že nechci zemřít dřív, než bude vyhubeno a zničeno všechno Zlo světa! Při tom ať mi pomáhá Oheň, Zlato i Železo, a všechny živly, které mne slyší!“

Hlas jako by chvíli váhal. „TY ŠÍLÍŠ, BRATŘÍČKU! ODVOLEJ TO!“

„Ne. Přísahal jsem.“

Hlas se začal tiše smát. „BLÁZEN JSI BYL A BLÁZNEM JSI ZŮSTAL. K ČEMU BY TI BYLY MOJE SPÁRY? SÁM SEBE ZNIČÍŠ, VLASTNÍ PŘÍSAHOU! LIDSKÝ ČERVE! BLÁZNE! ŠAŠKU! UBOŽÁKU!“

„Odpověz mi! Ano nebo ne?“

„PŘIPOMENU TI TO, AŽ PŘIJDE ČAS!“

„Jak je ti libo!“

„A VRÁTÍM TI TO, JAK JE MOJE PRÁVO!“

„Jak chceš. Ale vrátíš to mně, ne těm druhým!“

„NEJSEM TAK UBOHÝ, JAK SI MYSLÍŠ! POSTAČÍŠ MI TY SÁM K MOJÍ POMSTĚ! ALE UVAŽUJ JEŠTĚ JEDNOU! SÁM SES ZAPŘÍSÁHL, SÁM ZŮSTANEŠ V TOM BOJI. MÁŠ DOST SÍLY, ABYS TO DOKÁZAL?“

„Síly mám málo. Ale mám touhu a mám nenávist! To mi sílu dodá!“

„ZNOVU BUDEŠ BLOUDIT! ZNOVU BUDEŠ HLEDAT A NENALÉZAT! JEŠTĚ TOHO POŘÁD NEMÁŠ DOST? A NIKDE NEBUDE TVŮJ DŮM, NIKDE NEBUDE TVŮJ OHEŇ A NIKDE NEBUDE NIC, CO BYS MOHL OZNAČIT JAKO SVOJE!“

„To vím.“

„DOVOLIL JSEM TI, ABY SIS VZAL ŽENU. ABYS MĚL PŘÁTELE, LOĎ, DĚTI. TO VŠECHNO TI MOHU VZÍT!“

„Zabiješ je?“

„VEZMU SI JE, ŘEKL JSEM. ZABIL JSEM DÍVKU, O KTERÉ JSI SNIL TOLIK NOCÍ. JEN JSEM TI JI VZAL, TO STAČILO. VŠECHNO TI VEZMU, ZŮSTANE TI JENOM TVÁ TOUHA, TVÁ NENÁVIST A ZLO, KTERÉ JSI PŘÍSAHAL NIČIT! BUDEŠ SÁM!“

„Tak ať!“

A vtom se ozval hlas. Hlas Yaggana, velmistra lóže Koara, který pronesl: „Nebude sám!“

„NEPLEŤ SE DO TOHO!“ řekl Hlas, „TO JE VĚC MOJE A MÉHO MLADŠÍHO BRATRA. NESTAREJ SE O TO, ČEMU NEROZUMÍŠ!“

Ale Yaggan udělal pár kroků a zůstal stát vedle svého velitele.

„Nevím, kdo jsi a jakou máš moc; ale já jsem Yaggan, velmistr lóže Koara a jestli řeknu svoje slovo, pak to slovo platí!“

„JSI AČI, ZLODĚJ RYB Z TRŽIŠTĚ, Z MILOSTI PŘIJATÝ NA TUTO LOĎ A PYŠNÍCÍ SE MOCÍ, JEŽ TI NEPATŘÍ. NEDĚLEJ ZE SEBE, CO NEJSI!“

„Dneska, když jsem střílel na nepřátele, to jsem byl taky jenom zloděj z tržiště? Stál jsem po boku svému komthurovi a moje ruka se nezachvěla; kdo zemřeli, ti mohou říct, jaké je mé jméno!“

„STŘÍLEL JSI, TO JE PRAVDA. ALE BYLO BY PRO TEBE LEPŠÍ, KDYBYS NEMĚL NA RUKOU JEJICH KREV!“

„Jenže co se stalo, se už nemůže nikdy změnit! A já Yaggan ti říkám, že tento muž nepůjde proti Zlu sám, protože má syna! Já jsem jeho syn a moje ruka mu pomůže!“

„A já jsem také jeho syn!“ řekl Ba-Tao a udělal pár kroků vpřed.

„A já také!“ vykřikl Čingiz a připojil se k nim.

„A já jsem jeho dcera,“ řekla Gwen, „A protože vím kdo jsi, říkám ti: nebojím se ani tebe, ani moci, kterou představuješ!“

„VY VŠICHNI JSTE BLÁZNI.“ řekl Hlas.

„Jsme možná blázni, ale komthurovi synové!“ řekl Ron.

„A dcery!“ řekla Fayna a přešla k nim.

„A taky já.“ řekla Jessie a šla za nimi.

„TY? TY ŽIJEŠ JEN Z MILOSTI!“

„To je ten důvod.“ odpověděla mu.

„NO... UŽ JSTE VŠICHNI?“

„Ještě tu jsou děti; ale teď spí,“ odvětila Gwen, „Jsou ještě malí, ale nepleť se; vyrostou a my je naučíme nebát se!“

„JESTLI TO DOKÁŽETE.“

„Někdo to vždycky dokáže.“ řekl Yaggan.

„NO DOBRÁ – SAMI JSTE O SOBĚ ROZHODLI!“

„Možná nás chceš všechny zabít,“ pokračoval Yaggan, „Ale než to stihneš, stihneme my předat svoji sílu dalším. Dnes je nás jenom pár; ale zvedneme se jako tráva, budeme silní a mocní jako ptáci Koara! Nezničíš nikdy všechny; a jestli jenom jeden zůstane, bude to naše, ne tvoje vítězství!“

„CO TOMU ŘÍKÁŠ TY, BRATŘÍČKU? NECHÁŠ JE JÍT DO NEŠTĚSTÍ?“

„Oni nejdou do neštěstí,“ řekl komthur ztěžka, „Jenom si jdou vzít, co jim patří. A já s nimi souhlasím. Oni opravdu jsou moje děti!“

„BLÁZNI. ZTŘEŠTĚNCI.“

„Víc už neumíš říct?“

„ŘEKL JSI, COS CHTĚL ŘÍCT. SLOŽIL JSI DOKONCE PŘÍSAHU A JÁ JI SLYŠEL. MÁŠ MÍT, CO CHCEŠ. AŤ BUDEŠ LITOVAT JAKKOLIV, JÁ JSEM TĚ SLYŠEL. A SLYŠEL JSEM I OSTATNÍ, KTEŘÍ SE ODVÁŽILI BÝT DRZÍ.“

„Budiž. To je moje vůle.“

„JEŠTĚ SE SETKÁME. KDE A JAK, TO NEVÍM, ALE ZCELA URČITĚ SE TO STANE. PAK SI ŘEKNEME, KDO Z NÁS MĚL VÍC ROZUMU...“

„To zní jako poctivá nabídka.“

„JÁ, NA ROZDÍL OD VÁS LIDÍ, HRAJI VŽDY POCTIVĚ. TO BYS MĚL VĚDĚT.“

„O tom by se dalo pochybovat; ale vím, že s tebou je každá diskuse zbytečná, protože ty sám jsi mírou své spravedlnosti.“

„JE MI TĚ LÍTO, BRATŘÍČKU. VÁS VŠECH JE MI LÍTO. ALE BUDETE MÍT, CO SI ZASLOUŽÍTE...“

„To stačí.“

Hlas se nikdy neloučí, když odchází. I tentokrát skončil jenom v tichém smíchu.

Na komthura jako by padla všechna tíha světa. Ztěžka se odvlekl na svoje místo u kormidla na zádi; tam usedl a odpočíval.

„Jsme tady, otče.“ řekl mu Yaggan.

„Děkuju vám.“ řekl komthur.

Tak mluví legendy země Kam. Kdo jim chce uvěřit, nechť věří.

Pravda je taková, že Mike Cross dostal nervový záchvat a pár dní ležel v bezvědomí. Zatím loď Poutník doplula k ostatním a postavila se opět pod velení prince Enkry.

Errata:

30.05.2021 11:47