Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno byl klid a mír, nic se nedělo. Taky hosté byli v podstatně lepší náladě než včera, a Enkra toho využil. Hned ráno nechal Gondriho a Bobbora naučit programování a požádal, aby zkusili s jeho odborníky sestavit nějaký program, který by je naučil místní řeči. Koukali na to dost divně, ale Enkra trval na svém a přidělil na to nejschopnější lidi, tak se do toho dali.

Tommy se chtěl taky něco naučit, zřejmě jen proto, aby ho ostříhali a mohl tak provokovat protivníka. Za včerejší den, kdy překládal protivnému Hadovi, se naučil jedinou věc: naštvat je. Poznal, že nejlíp se pomstíme někomu nepříjemnému, když ho řádně našleháme a případně udržujeme ve vzteku pádnými špílci. Což mu vysvětlil Claudio Mendoza, odborník na tuto práci:

„Nasrávat lidi se musí umět! Není nic horšího než někoho nasrat nedokonale nebo tak, aby ti to mohl snadno vrátit! Musíš přijít na to, co mu nejvíc vadí, pak se soustředit a do něj – tvrdě a bez slitování! Pak ho máš na lopatě...“

Tommy byl velmi chápavý hoch; že ale chápal i důležitější informace, Enkra mu nechal pustit základy matematiky. Gondri tiše žasnul a Enkra mu vyložil, že syn bude moci klidně přebrat jeho práci a možná se dostane i dál, na universitu. Gondri věděl, co by měla být ta universita, ale nebyl si jist, zda něco takového existuje i v zemi Kam.

Mladí neměli už vůbec co na práci; tak šli na břeh a tam rozebrali a prověřili Gondriho vznášedlo. Asistoval jim taky Sebastiano, kterému se vozidlo oprávněně nelíbilo, tak se pohrabal v motoru a objevil možnosti technického zlepšení. Dělali na tom do oběda, pak hrdě oznámili, že zvýšili výkon motoru o třetinu a rychlost nejspíš taky, což by se mělo prověřit. Gondri, zblblý a překvapený, souhlasil s čímkoliv.

Enkra vyslechl přání mladých prověřit schopnosti vznášedla a zamyslel se. Pak rozhodl, že osobně zajede do města, prohlédne si je a pozná místní pamětihodnosti. Průvodcem ustanovil Tommyho a prohlásil, že řídit bude sám.

„Neblázni!“ smál se mu Kurt, „Vždyť to vůbec neumíš!“

„Není to první fáro, co budu řídit; aspoň se něco naučím!“

Vznášedlo bylo dost veliké, aby se do něj kromě Enkry, Tommyho a Claudia vešli Jackie, Kurt, Sonny, Semmi, Wagarra, Sheltie a Len Carson. Taky se hlásila Tanya Wallerová, velice nahlas a důrazně.

„Tanyu nebrat!“ rozhodl Sonny, „Je pitomá!“

„Tanyu brát, je hezká!“ namítal Sheltie.

„To ti tak modrásci zrovna voceněj!“

Takže zůstalo na Enkrovi, aby rozhodl: „Tanyu vezmem! Jdi se pěkně ustrojit, ať nám neuděláš ostudu!“

Tanya celý život chodila nejradši tak, jak ji příroda stvořila. Teď pohodila dlouhými zlatými vlasy, obdařila všechny pohledem královny a odešla se načančat.

„Ty ses zbláznil!“ řekl Kurt zděšeně, „Co svět světem stojí, každej ví, že Tanya nemá vůbec žádnej vkus a namašlí se po takový přestávce, že bude vypadat jako malovaný vajíčko!“

„Já vím! Dokonce jsem ochoten kvůli tomu počkat s odjezdem!“

Hbité mozky mladých zapracovaly. Všichni byli bystří a chápaví.

„Že bysme se taky slušně oblíkli?“ zaváhal Jackie, „Co si vezmeš na sebe ty, Enkro?“

„No – třeba...“

Jako když do vrabců střelí. Rázem zůstal na palubě jen Sebastiano, pověřený velet za šéfovy nepřítomnosti, protože ve městě už byl, tvrdí že to tam je k zblití a že by tam už nejel, ani kdyby mu za to platili. Claudio ještě přiběhl a požádal ho, aby mu půjčil svoji náušnici, protože prý mu sluší líp.

„Kdybych měl naději pomoct si k jiný, tak ti ji nechám! Jenže, tady lidi nic v uších nenosí a zlato jsem vůbec neviděl...“ pokrčil starší bráška rameny, „Takže máš smůlu!“

Claudio se jenom usmál. Věděl, že častá krůpěj i skálu proráží a že tu náušnici časem vysomruje.

Všichni se vystrojili, ale Tanya byla přece jen nejkrásnější. Měla zvonovou sukni, barevnou až oči přecházely, kterou jí nikdy nechtěli dovolit nikam nosit a tričko z lesklé umělé hmoty, přilepené na tělo a udržující jí prsní bradavky v poloze k poctě zbraň! K tomu vlásky zlaté jako sluníčko, rtíky barvy krve a oči... no, zkuste dát malému dítěti pastelky a požádejte, aby namalovalo svou představu krasavice. Asi tak byla vybarvená Tanya. A přes rameno si nesla bateriový kazeťák s nahrávkami, které se jí líbily.

„To ne!“ vzbouřil se Jackie, „Bude s tím pořád vřískat a nebude slyšet vlastního slova!“

„To jo!“ řekl Enkra, „Cesta bude dlouhá, nuda zaútočí! Hudba osvěží ducha i tělo!“

„Poslyš, ty máš za lubem nějakou hroznou lumpárnu!“ vyhodnotil Jackie, „Pověz nám co máme dělat, abysme se blýskli!“

„Ty nic!“ řekl Enkra, když si ho prohlídl. Jackie byl taky jednou v USA u nějakých svých příbuzných a tam koupil leteckou bundu s Wranglerským orlem na zádech, k tomu růžové mrkváče do těžkých vojenských bot, tričko s nápisem Strawberry fields forever! a brýle zrcadlovky. Vlasy si nahonil zpředu dozadu a načesal, až mu trčely jako dikobrazovi ostny, jen jeden pramen spadal na ty černé brýle. Ten měl být v barvě fialové, ale Tanya nechtěla vzhledem k nespravedlivé kritice půjčit malovátka.

„A ti ostatní?“ dorážel Jackie.

„Pamatujete se, jak se chovají námořníci z americký letadlový lodi, když přijedou na přátelskou návštěvu do nějakýho přístavu?“

„Živě,“ řekl Sheltie, „U nás taky byli!“

„Tak už to víte.“

„Jenže nemáme kořalku! A asi tam nebudou ani kurvy!“ namítal Len.

„Smůla. Budeme s tím něco muset udělat!“

„To vážně chceš?“

„No... uvidíme. Když to půjde, tak to tam trochu rozpohybujem!“

S tím odjeli, Sebastiano se natáhl na palubu a po předchozí námaze zaslouženě odpočíval v blaženém nicnedělání.

Enkra vzal vznášedlo 'u držky' hned za páskem skal a hnal se jako k ohni. Tommy jenom žasnul, ostatní se smáli a povzbuzovali velitele, aby se nebál, ač to nebylo potřeba. Nezdržovali se nikde a nepotkali nikoho, kdo by se je zdržet pokusil; takže byli ve městě co by dup.

„Kde to zaparkujem?“ staral se Enkra, „Máte tady nějakou hospodu? Nebo aspoň náměstí?“

Tommy kroutil hlavou. Neměli.

„Tak... hele, kde se popravujou ty lidi, co je upalujou?“

Tommy se začal klepat a nebylo mu nejlíp. Ale ukázal jim to, Enkra tam najel a postavil stroj rovnou u pódia z velkých balvanů spojovaných betonem, na kterém se hranice stavěly. Zrovna teď tam bylo připraveno roští, ale víc nic, asi neměli nikoho vhodného.

„Tak co?“ zeptal se Jackie zcela vážně.

„Je tady mrtvo!“ pravil Enkra, rozhlížeje se kolem, „Nikde živáčka. Rozhejbem to. Tanyo, zapni to ječidlo a vystupujem!“

Rockovou muziku v tomto městě nikdy nikdo neslyšel. A už určitě ne na takový pecky, jaký dokázal Tanyin kazeťák. Všichni vylezli, rozhlíželi se kolem a kritizovali bídnou architekturu podobnou atomovým bunkrům.

„Jé hele, tam nahoře asi upalujou, jo?“ vykřikovala Tanya, „Hele já si tam stoupnu a vy mě vyfoťte, kluci!“

Enkra měl japonský Polaroid, takže hned vyhověl; vyfotili se všichni jako na školním výletě. Pak obešli plac kolem dokola, podívali se do těch ostatních ulic a zjišťovali, že tam není vůbec, ale docela nic zajímavého k vidění. Což dokumentovali dalšími fotografiemi.

Rámus a zmatek přece jenom vyvolaly pozornost obyvatelstva. Okna se neotevřela, protože atomové bunkry žádná okna nemají, ale za rohem se tu a tam vysunula tvář nějakého počestného občana, překvapeného, co je to postihlo. Nakonec jeden z nich přece jen přišel a ukázalo se, že taky byl u Gondriho očumovat Sebastiana. Což prozradil Tommy.

„Ahoj, kamaráde!“ řekl mu Enkra, „Přijeli jsme se sem podívat, jestli ti to nevadí!“

Těžko říct, zda vadilo. Zatím se divil. Enkra ve slavnostní uniformě Černé Lilie se všemi řády a vyznamenáními, která si vydobyl nebo mu je dali jako státníkovi, vypadal dost divně.

„Co je tu k vidění, když je člověk zvědavej na místní památky?“ ptal se Kurt.

Ten muž chvíli uvažoval. „Nic.“ řekl pak.

„To je teda dost trapný, vole!“ prohlásila Tanya, „A jak to vypadá v jinejch městech?“

„Já nevím. Nejspíš taky tak.“

„To tady vážně nemají ani hospodu?“

Bylo zapotřebí nejdřív vysvětlit tomu dobrému muži, co je to hospoda. Pak se hluboce a dlouze zamyslel a nakonec řekl: „Ano, ve velkých městech taková zařízení bývají! Aspoň jsem slyšel!“

„Copak tys nikdy nikde nebyl?“

„Ne. A kde jsem měl být?“

Měl pravdu; skutečně mu nikdo nedokázal vyložit, proč by měl on někde být.

„Tady je to fakt zdechlý, šílenci, jedem pryč!“ přála si Tanya, dokonale otrávená.

„Počkej! Kdepak tady asi bydlí starosta?“ zajímal se Enkra, a na požádání vysvětlil, co je to starosta. Muž se zamyslel.

„Je tady velitel městské stráže. Bydlí tam v tom velkém domě!“

Velký dům byl bunkr jen o poznání větší než ty ostatní. Kromě vjezdu pro vznášedla v něm nebyl jiný otvor.

„Jakpak se na něj tak asi doboucháme, co?“

„Myslím, že už o vašem příjezdu ví!“

„My se tam nějak doklepem!“ usoudil Jackie, „Jdem, vole, ne?“

„Jasný, vole!“ prohlásil Enkra a šli. Tedy jenom on a Jackie, ostatní setrvali na místě a kritizovali okolí. Tommy musel jít s Enkrou, aby se domluvili, takže ostatní zůstali bez tlumočníka, ale doufali, že hudba sbližující národy je nějak sblíží i tady. Tanya vrazila do magneťáku kazetu s oblíbenými tanečními kousky a začala křepčit s Lenem Carsonem přímo vedle popraviště.

Asi o nich velitel města skutečně věděl; jak došli a Enkra zabušil rukojetí lejzrovačky, dveře se otevřely a oni mohli vstoupit. Očekával je nějaký mladíček, oči navrch hlavy z toho, co se děje. A vyzvídal, jaké přání vzácné hosty přivádí.

„No co – zašli jsme jen tak na kafe!“ vyložil mu Enkra a Tommy si nedal ujít potěšení vysvětlit chlapci, co je to kafe.

Velitel města je přijal okamžitě, i když na něm nebylo vidět to správné potěšení. Vyšlo najevo, že zmíněný hodnostář je jedním z mužů, kteří doprovázeli Sluhu Hada při návštěvě na Liberty a že byl řádně pohoštěn, což má nyní možnost oplatit. Když mu to vysvětlili, nechal přinést nějaký odporně přeslazený čaj a pečivo málem nestravitelné. Hosté nedali najevo, že by jim to nechutnalo.

„Jedná se o tohle,“ řekl Enkra, „Dozvěděli jsme se z různých jednání o zdejších zvyklostech a rádi bychom se dohodli na nějakém rozumném způsobu koexistence. Vzájemného soužití, jestli chápeš co to je!“

„Ano. Ale proč zrovna se mnou?“ děsil se ten významný hodnostář.

„Jsi snad velitelem města!“

„Velím ozbrojencům, kteří tady jsou, to ano. Ale na chod města nemám nejmenší vliv!“

„Chyba. Já taky velím ozbrojencům, jak víš, proto rozhoduji o všem. Že ty si do toho necháš od každýho kecat, je tvá chyba.“

Velitel to spolkl a tvářil se pořád stejně.

„Rád bych věděl, jaká je zdejší směnná hodnota. Už jsem slyšel, že peníze u vás představuje nějaká hornina, kterou se splácejí daně tím způsobem, že každý občan vyvažuje vlastní váhu, což mi připadá nepraktické. Tyto peníze lze získat na poukázky. Mohl bys mi takovou poukázku ukázat?“

„Ale jistě!“ velitel vyhledal v truhlici malou truhličku a v ní různé kartičky popsané nesrozumitelným písmem. Tommy z nich přečetl, že to jsou všelijaká potvrzení v různé hodnotě.

„Fajn!“ usmál se Enkra, „Teď jde o to, za co lze získat takové kartičky. Potřebuji to vědět, abychom si mohli vydělávat.“

„Vydělávat? A na co?“

„Když s vámi máme žít, musíme mít nějaké peníze, ne? Jednak pro běžný provoz, ale i na svátek daní, abychom mohli někoho koupit!“

„Vy? Ale... vždyť vy přece nebudete nic potřebovat! Vy stejně nebudete žít tak dlouho!“

„Proč myslíš?“

„Bylo přece rozhodnuto, že brzy odejdete do Velikého Štěstí!“ řekl velitel rozpačitě.

„To je omyl, nikam nepůjdeme. Ostatně, ani nikdo jiný. Byli bychom rádi, kdybys nám mohl dát vědět, až se bude něco takového konat, rádi bychom přispěli ke všeobecnému obveselení!“

„Eee... ano, jistě! Jenže... já nechápu, jak vy uvažujete! Přece... už bylo rozhodnuto, a když je rozhodnuto...“

Enkra položil na stůl svoji pěst: „Podívej, tady rozhoduju já, protože já jsem silnější. Ale ježto ctím vaše zákony a úřady, které je prosazují, nehodlám prozatím zrušit ani tebe, ani tvůj úřad. Je to výraz mé laskavosti, ne strachu nebo slabosti. Na vašem místě bych nebyl tak nafoukanej!“

Tommy to s potěšením přeložil a velitel se tvářil, jako by polykal velkou chlupatou housenku. Řekl: „Peníze lze získat jedině za práci!“

„No vidíš! Konečně rozumná řeč. Tak řekni na rovinu, co byste od nás nejvíc potřebovali!“

„Nic!“

„Ne, to neříkej! Potřebujete a ani o tom nevíte! Například po městě tady jezdí takový zchátralý kraksny, vznášedla. Na jedno jsme se podívali a viděli na svý vlastní oči, že jsou to křápy. Kdybysme si tady otevřeli autoservis, co by to obnášelo?“

Chvilku trvalo než si vysvětlili všechny dosud neznámé pojmy. Pak velitel řekl: „Podobnou práci dělal Obrag, než šel do dolů. To je už dva roky. Jeho dům je pustý, z jeho rodu nikdo nezbyl!“

„Fajn, zlatý slova, kamaráde! Bereme ho my a hned si otevřeme servis. Jestli tady někdo má nějaký auto, který mu už nechce šlapat, tak mu ho ještě teď do večera dáme do kupy. Jestlipak tam po tom Obragovi zůstal nějakej vercajk?“

„Myslím, že tam zůstalo něco, co není k ničemu. Také nějaká vozidla...“

„Výtečně a skvěle! Jedno si hned půjčím pro naši potřebu, samozřejmě. Pak ho vrátíme, až ho nebudem potřebovat. Nájemný klidně vynech!“

„Můj syn vás k tomu domu rád zavede...“ ukázal velitel na zlatovlasého mladíčka.

„Dobrý, ale počkej, nechvátej! Není to jediná věc, která nás zarazila. Například na tý řece, co jsme kolem ní jeli, by se dala docela dobře zřídit přehrada a zavodnit široký okolí. Stejně vám tu roste jen lebeda s pýrem, my bysme mohli zařídit, aby tam rostlo obilí...“

Což byl další šok pro pana velitele. „To přece není možné!“

„Ale je, jenom trochu chtít! Podívej, my bysme dodali projekt přehrady a specializovaný práce. Vy akorát vyhlásíte brigádu pro všechny lidi z města na určenej den, nejlíp nějakej vhodnej svátek. My si je už zorganizujeme. Taky nějaký tahače na převoz kamení ze skal u pobřeží na místo; rozřežem a upravíme si je sami. Nebude to žádnej Assuán, ale taková malá přehrada v tom jednom údolí... uděláme nákresy a zítra ti je sem hodíme!“

Veliteli se točila hlava. Nechápal nic.

„Jo, a to tvoje náměstí! Naprosto se nám nelíbí, že je na něm popraviště. Já bych to zryl, dal nasázet kytky a okrasný křoví. Mohlo by se z toho stát městský korzo a bylo by daleko hezčí...“

„Jenže, tam se vždycky stavěly hranice! A to, co říkáš ty, se vůbec nedá provést...“

„To nám neříkej dvakrát! Nebo to provedeme na to šup!“

Když odcházeli, velitel města se klepal. Ale dal jim právo použít opuštěnou autosprávkárnu a dal jim toho chlapce jako průvodce. Takže vyšli ven oznámit ostatním, co a jak.

„No co, aspoň docela hezkej kluk,“ posoudila to Tanya, „Ráda bych se s ním seznámila. Hele, mladej, kolikpak je ti let?“

Tommy vypomohl při výslechu. Zjistilo se, že mladík je zhruba šestnáctiletý a že ho čeká skvělá kariéra, ježto požádal o čest vstoupit mezi Sluhy.

„Což jako znamená, že mu taky uříznou pytlík, jo?“ vykřikovala Tanya, „A není to škoda? Dyť on chudák ani neví, na co to má!“

„Zatímco ty bys mu to ráda předvedla, že?“

„A docela jo! Tady už všecky přítomný moc dobře znám a vím, že s váma nic není...“

„Všecky, jo?“ ptal se Sheltie, „Fakt všecky?“

„Myslíš, že kecám, jo?“

Enkra, na kterého se obrátily všechny pohledy, poněkud zrozpačitěl. „No co... plavba je přeci jenom dlouhá...“

„Vsadíme se o něco, Tanyo?“ ptal se Kurt.

„Schválně – o cokoliv!“

„Dycky se sázelo o flašku!“

„Málo! Hele, já si něco vymyslím!“

„Dobrý. Jestli toho Fridolína dostaneš do sedla, tak ti splním, o co si řekneš...“

Řečený mladíček byl o obsah této rozmluvy ochuzen, protože Sonny držel Tommyho pod krkem, aby nemohl překládat.

Dům, který jim přidělili, byl na pokraji města, což bylo výhodné. Mladíček jim ho otevřel, což nebylo těžké, nebyl zajištěn. Prošli jej a zjistili, že většina místností je naplněna harampádím, které už někdo přehrabal a všechny cenné věci odnesl. Jak se zdá, poctivý cech zlodějský přece jen ve městě existoval, což Arminům způsobilo potěšení. Ke garáži pro vznášedla přiléhala další, ještě o kus větší, kde stály tři vraky vznášedel v různém stupni rozkladu a válela se spousta všelijakých součástek bez ladu a skladu. Těžko říct, zda to takhle nechal majitel či zda to byl výsledek činnosti jeho dědiců.

„No,“ řekl Enkra, nijak zvlášť nadšen, „To by poměrně šlo. Ford začínal v daleko horších poměrech, pokud se pamatuju!“

„Natož pak General Motors,“ dodal Kurt, „Ten ze začátku čistil svým zákazníkům i boty...“

„Hele, seš chytrej, tak začni dělat pořádek!“ požádal ho velitel, „Jenom mě překvapuje, že je tu dost málo vidět! Vjezd taky není zvlášť ideální...“

„Máš na mysli konkrétní opatření?“ Len Carson vytáhl z pouzdra lejzrovačku a odjistil ji, připraven k akci.

„Jo, i tak se to dá nazvat!“

Len se postavil proti stěně. Namířil svoji zbraň, podepřel si zápěstí, aby bylo pevné a vypálil. Červený paprsek se zakousl do zdi a čile se propaloval skrze obrovskou vrstvu betonu. Trvalo mu půl minuty, než se dostal ven, což Len poznal podle intenzity.

„Ty máku!“ prohlásila nespokojeně Tanya, „Tím než se prořežem, vodděláme všecky lejzrovačky a budem se muset bránit zubama!“

„Ty do toho nekecej, máš svůj úkol!“ zarazil ji Enkra, „Ještě ti mladej zdrhne a budeš muset platit sázku!“

Mladíček nejevil snahu zdrhnout, což si Tanya zkontrolovala a nepropadla obavám. „A co bys chtěl jako pokutu?“

„Třeba nám budeš muset poskytovat svý tělo pro naše nejnižší pudy!“ navrhl Sheltie.

„Ty seš přeci blbej!“ ohrnula nos.

Len zatím prořezával stěnu. Od díry sjížděl lejzrovým paprskem níž a vytvářel tak rýhu, ale nešlo to nijak parádně, spíš hůř. Ruka se mu už začínala klepat. „To by chtělo veliký dělo, jako máme na lodi! To by to rozkrájelo jako nic!“

Dělo sice bylo mobilní, ale Enkra nebyl ochoten je přesunovat.

„Zkusíme to tesákama!“ rozhodl a vytasil nůž. Mladíček pochybovačně sledoval, jak zabodl čepel do betonu a vyřízl kus hmoty; málem mu ten beton spadl na nohu a neprořezal se o moc dál, než na délku čepele.

„To nemá cenu,“ mávl rukou Jackie, „Tohle je bunkr jako kráva, ten hned tak neprobijem!“

„Což by chtělo skutečně radikální řešení,“ dodal Sonny, „Něco s pořádným ohňostrojem!“

Len se šel podívat ven, jak to tam vypadá, a vrátil se ve stavu velmi rozladěném. „Je tam taková čárka, jako když ji namaluješ barvou. A já na tom málem voddělal lejzrovačku!“

Načež nastalo ticho, jež lze nazvat trapným.

„Já bych jedno řešení věděl!“ zapípal konečně Claudio Mendoza, škrábaje se na nose.

„Ty! Jestli se ti to nepovede, víš jak já tě zkopu? Frajere potrhlej!“ varoval ho Enkra.

Claudio vytáhl svůj zlatý zapalovač. „Každej jsme svýho oboru mistr!“

Ostatní radši ustoupili kus dál, ježto o Claudiově mistrovství měli oprávněné pochybnosti. Claudio si nejdřív vylámal ve spodní části zdi u podlahy díru, aby do ní mohl strčit ruku. Potom škrtl zapalovačem a jen co vzplanul, dotkl se plamene dvěma prsty druhé ruky. Zasvítil oslnivý plamen Živého Ohně; a vzápětí vzplanula celá zeď. Mladík překvapeně vyjekl, ostatní se chovali umírněně; Tanya se dokonce smála. Zeď několik okamžiků planula jako papír, potom to Claudio uhasil. Tvářil se poněkud rozpačitě, protože mu na polovině hlavy chytly vlasy. Kromě toho se zjistilo, že sice shořel beton, ale zůstaly kovové pruty, všelijak zprohýbané.

„Hele, co je tohle?“ ptal se Len.

„Výztuž, no! To asi dávají do betonu!“ bránil se Claudio, oklepávaje nejbližší prut prstem.

„Jestli je to kov resistentní v Ohni, pak to je důležitý objev! Pokuste se někdo uříznout kus na rozbor!“ přál si Enkra.

Kov se dal celkem snadno řezat jak lejzrem, tak nožem. Při dotyku kovu zvonil, při těžším úderu se snad dal dokonce kovat. Jackie rázně nařídil všechny přebytečné kusy okamžitě uložit tak, aby nemohly být nikam zašantročeny. „Vezmu je Santanuevovi,“ vysvětlil, „Už dávno mě žádal, abychom něco vyzkoumali...“

„Pedrovi?“ vyjevil se Sonny a chvilku trvalo, než se všichni rozesmáli. Představa, že povlečou domů na Zemi tyhle kusy železa, byla dost šílená.

„No dobrý,“ řekl Enkra, „Tak hele, dočistit to a upravit vjezd, ať to k něčemu vypadá...“

Sheltie na to vyběhl ven a upravoval vjezd z druhé strany. Při tom zjistil, že se dostavil hlouček čumilů, od dětí až po starce s vlasy rezavými jako liščí ohon. Zatím se schovávali za rohy a sledovali, co se děje, ale bylo to příjemné zjištění.

„Taky bysme měli mít firmu,“ oznámil Enkrovi, který prošel novým vjezdem a obhlížel to zvenku, „Já napíšu AUTOSERVIS, ne?“

„Prosím!“

Sheltie ten nápis vypálil lejzrovačkou přímo do betonu nad vchodem. Pak si přivolal Tommyho: „Hele, napiš pod to ve vaší řeči slova OPRAVNA VZNÁŠEDEL, jo? Nediskutuj, takhle se to pouští a psát snad umíš!“

Tommy po kratší diskusi učinil žádané.

„No bezva!“ schválil Jackie, „Hele, neumíte někdo koníčka Ferrari? Je takovej pěknej a byl by to hezkej znak autodílny!“

Koníčka namalovala Tanya. Do znaku Ferrari měl sice daleko, ale vodní krysa, jak tvrdil Kurt, to taky nebyla.

„Tanyo, čas letí! Za chvilku ti toho kluka odvolají domů a ty se pořád staráš o všecko, jenom ne o svůj vlastní úkol!“

„Jakpak víš, že se o něj nestarám?“ zeptala se Tanya překvapivě vážně, „Heleď, možná seš kníže a doktor přes zoologii, ale svádět nezletilý je zas má profese a ty mě nebudeš učit ji dělat! Zatím jsem udělala tolik kroků, kterejch sis nevšim, že by ses divil!“

„Jaký, prosím tě?“

„Četl jsi Exupéryho? Jak liška učí malýho prince ochočovat šelmy; je potřeba je nevyplašit, pomalu si sedat blíž a blíž. Tak přesně to já dělám! A ty si dej vodraz a nezacláněj!“

Mladíček se jmenoval Bub. Prozradil to jenom Tanye a zřejmě to byl údaj velice důležitý, který se neříkal kdekomu. Se jmény tu byla vůbec potíž. Tommy na svoje evropské jméno slyšel, dospělí jména řekli hned a bez diskusí, ale třeba Had je neřekl vůbec a že se jmenuje Taj, prozradil až Bubův otec během diskuse, asi spíš mimoděk než schválně. Armini se svými jmény netajili; jaký názor na to měli domorodci, se nepodařilo zjistit.

Bub si na Tanyu už stačil zvyknout. Takže ho pozvala, aby jí šel pomoci s úklidem v místnostech dříve obytných. Nic zlého netušil, neboť soudil, že to dostala příkazem a šel s ní. Chvíli se přehrabovali ve starých krámech; potom objevila hromadu oděvů, zpřeházených a zřejmě jako nepotřebné ponechaných osudu. Dívky mají ve zvyku se strojit, tak se rozhodla je vyzkoušet. Taky objevila zrcadlo, dost veliké, i když poněkud matné. Vyleštila si je a usoudila, že se v něm uvidí.

Bub nic zlého nečekal. Ani když svlékla tu zvonovou sukni; arminská dívka, snad kromě potřeštěných třináctek, které ještě nikomu nestály za to složit do trávy a udělat jim oč si koledují, by považovala za urážku nosit pod sukni kalhotky. Taky sundala tričko. Jednou se hodlaly s kamarádkami přestrojit za cizinky a z toho důvodu si koupily podprsenky; chodily v nich celý den a ještě týden se tomu potom smály. Žádnou nepotřebovala, její prsy byly pevné a pružné, s tvrdými bradavkami; udržovala je speciálními masážemi, které se holky učí ve zkrášlovacích kursech ve škole. Bub na ni zíral s úžasem, ale jeho komentáři nehodlala rozumět. Bylo to něco o tom, že takhle nahou neviděl nikdy ani vlastní sestru. Tanya odpověděla, že její bráška sice to potěšení měl, ale že je ještě příliš malý, aby ho mohla zacvičovat, nemá to žádný význam. Kromě toho ho poučila, že jedna její kamarádka se hrozně těšila, až si vyzkouší se svým bráškou krvesmilný styk, ale byla zklamána, nebylo to ničím odlišné od jiných kluků – vůbec nic moc.

Tanya si vyzkoušela několik kombinéz, které se jí naprosto nelíbily a vůbec jí neslušely, ale zkusit je musela. Jedna z nich byla nejspíš mužská, protože Bub se velice smál a něco jí o tom vysvětloval. Svlékla ji a požádala, aby si ji zkusil on. Bránil se a dohadoval, ale nakonec se skutečně svlékl a natáhl, co si Tanya přála. V dějinách světa se ještě nestalo, aby některý muž neudělal, co si přála; vyjma tatínka, který naopak nikdy neudělal nic, co by jí vyhovovalo. Jenže ten už byl mimo a ona si na něj nikdy nevzpomněla. Bub si oblékl kombinézu, řádně se pozapínal, postavil před zrcadlo a přesvědčoval ji, že mu to nesluší nebo se pro něj nehodí. Tanya se smála a dovolila mu, aby se svlékal. Sama se prohrabovala v ostatních oblecích; najednou něco našla, vztyčila se a přála si, aby jí to podržel. On natáhl ruce dopředu a držel ten hadr, jak ho donutila už několikrát, ale v tu chvíli najednou pustila šaty, uchopila jeho ruce a přitiskla si je dlaněmi na ztvrdlé bradavky prsou. Bub začal něco rychle zmateně povídat, zkoušel se vykroutit a osvobodit, ale jakmile se mu to u jedné ruky podařilo, sáhla do rozepjatých kalhot a uchopila do ruky jeho penis. V celém životě se mu nic takového nestalo, propadl zmatku; netroufal si odporovat a byl si vědom, že nemůže s Tanyou nic pořídit po dobrém. Tak se přece jenom vykroutil a snažil se dostat tak, aby byl k dívce čelem. V tomto stavu se cítil daleko bezpečnější, neboť místní zvyklosti nepředpokládaly pohlavní styk zpředu, leč výhradně zezadu, jak to činí všechna ostatní zvířata.

Tanya to nevěděla, nikdo z Arminů to nevěděl a kdyby, smála by se tomu. Vmanévrovala ho do kouta, jednou rukou si pohrávala s jeho pohlavím a druhou ho obratně svlékala. Mladík protestoval jenom slovy a co pro něj bylo obzvlášť zahanbující, cítil, že se začíná vzrušovat. Byla to nejstrašnější, nejodpornější a nejvíc nebezpečná věc, která se mu mohla stát; jeho duše se ocitala ve stavu blízkému naprostému zatracení. Pokoušel se bránit; Tanya jeho ruku uchopila a vložila si ji do klína, přičemž se snažila zabránit, aby ji dal kamkoliv jinam. Zmatek, jaký v něm působila, se jí hrozně líbil a už uvažovala, jak se pochlubí kamarádkám svými zážitky a doporučí jim, aby zacvičovaly modráska.

Bub to vzdal, tělo ho zradilo. Dostal chuť a nevěděl jak se jí zbavit, zato Tanya věděla vše, zamanévrovala ho k hromadě šatstva a tam se elegantně uložila. Zavedla si jeho penis hluboko do vagíny; o víc se starat nemusela, stačilo se přitisknout a už spolupracoval jedna radost. Tak ho aspoň hladila, líbala a povzbuzovala jak slovy, tak vášnivým sténáním, protože i ona podlehla rozkoši a její počínání bylo upřímné. Bub podlehl všemu, nemyslel a nevnímal; až ve chvíli, kdy z jeho těla vystříkalo semeno do těla dívky, si začal pomalu uvědomovat svět kolem.

Byl zatracen, proklet, v podstatě už mrtev. Dopustil se toho nejhoršího ze všech činů, kterých se v životě dopustit mohl; vzápětí musí přijít trest. O tom, že by se to nikdo nedozvěděl, mu vůbec nenapadlo uvažovat; Veliký Ještěr všechno ví a chce-li zachránit alespoň část Velkého Štěstí, musí se přiznat prvnímu Sluhovi, kterého potká. Samozřejmě to nebude nic platné a trest přijde stejně, ale jeho duše to přetrpí a dočká se Velikého Štěstí. Je pochopitelné, že už zítra vstoupí na hranici s touhle dívkou; kupodivu se na ni nehněval, jen na sebe, že se dal ovládnout tělesností, ohavným chlupatým zvířetem v sobě. Nemůže už doufat, že se zbaví svého prokletí i pohlavního pudu a stane se krásným a holým, jako jsou ještěři a jejich Sluhové. Holé tělo, symbol čistoty, je mu navěky odepřeno. Chudák jeho otec, který svému synovi tak věřil! Celá rodina je zneuctěna! Otec jej prokleje a zítra mu palicí zpřeráží hnáty, aby nemohl utéci ze své hranice, i když Bub by neodešel, musí přece smrtí odpykat své prohřešení!

Tanya uvažovala o docela jiných věcech. O tom, že ten kluk toho sice ještě moc neumí a ani umět nemůže, ale tělesně je skvěle vybaven a prožít s ním pár opojných dnů nebude tak zlé. Uspokojit ji v jejích nárocích nebylo snadné, ale on to dokázal. A až se něco naučí, snad konečně Tanya najde někoho, kdo by ji dokázal skutečně udolat, zničit ji a rozebrat, jak to dokázali chlapci v dobách, kdy začínala a kdy se ještě bála, že se to tatínek dozví a zakáže jí chodit do školy.

„Vstávej,“ řekla, „Jdem se pochlubit klukům!“

Slovo vstávej znal, ostatní mu bylo jedno. Byl by šel kamkoliv, ztratil docela vlastní vůli. Ani se neoblékl, ona ostatně taky ne. Bylo mu docela jedno, co s ním provede. Už neměl jméno.

Co se mezitím dělo v autodílně: Enkra zjistil, který vrak je v nejlepším stavu a přemístili do něj součásti, které se hodily. Tím dali jakž takž dohromady jedno schopné vznášedlo, aby dojeli domů. Z hromady součástek a vercajku se hodila jen slabá desetina k nějakému použití, ostatní nebylo možno vůbec posoudit, co to je a k čemu. Součástky, které zkrátka neexistovaly, vykrájeli kluci noži z něčeho jiného, což byla práce, která se jinak dává za trest. Na Liberty je dílna, tam se nějak udělají součástky k ostatním vznášedlům, ale to je otázka zítřka. Prozatím ta kraksna musí vydržet silou vůle.

Usilovná činnost podivných cizinců přilákala čumily. Armini nejen že je neodháněli, naopak lákali; taky divná hudba se lidem líbila. Tak přišly nejdřív děti, potom pár mladších, a nakonec i dospělí. Ti všichni sledovali, co se děje, a Tommy jim usilovně překládal; nakonec se nějak domluvili. Někdo přinesl dokonce něco k svačině, tak se ochutnávalo, chválilo a vespolek kamarádilo.

Do této atmosféry přišla Tanya a Bub. Oba nazí a s tvářemi odrážejícími, co se stalo. Bub to okamžitě řekl všem, hrdě připraven přijmout strašlivý trest. Tanya to řekla taky, ovšem poněkud s jinou odezvou. Zatímco všichni modří se zděsili a ztichli v úžasu, Armini provedli něco neuvěřitelného. Patřilo k jejich zvyklostem dát najevo obdiv při prvním tělesném spojení; teď se to sice netýkalo Tanyi, ale Buba, nicméně přesto bylo třeba jej na místě pochválit.

Enkra se k nim obrátil, otřel si ruku o kalhoty a podal ji Tanye, s obřadným potřesením a zalomením palců. Potom podal ruku i Bubovi, který to viděl poprvé, ale domyslel si s velkým úžasem, že je to gesto přátelské. Po princi podali oběma ruku všichni ostatní, zatímco Tommy, oči vykulené, vysvětloval svým rodákům, že Armini jim blahopřejí a oceňují jejich výkon.

Děly se věci lidskému rozumu nepochopitelné. Cizinci oceňovali věc, která je nejhanebnější a nejhnusnější v celém životě; tvářili se, jako by byli spokojeni, jako by ti dva neměli zemřít! Jako kdyby přestaly platit zákony a svět se měl zřítit do propasti! Jako kdyby vůbec bylo myslitelné neuposlechnout zákony Velikého Ještěra a jeho Sluhů.

Mezi čumily byli také mladí chlapci a dívky. Ti, kteří občas připadli na myšlenku, že by je touha, vášeň či ohavný pohlavní pud mohly přinutit dopustit se zločinu, ale strach z ohně je zase včas vzpamatoval. Teď pocítili, že někde je jiný svět, ve kterém se soulož netrestá smrtí. Zatím to odmítali, nedokázali si podobný svět představit. Ale ta myšlenka už tu byla.

Armini nechali práce, posedali si a požádali Tanyu o reportáž. Nedala se prosit, samozřejmě začala povídat a jak byla zatím plná dojmů, nic si nevymýšlela a říkala pravdu. Ne že by se pravda v zábavném vyprávění moc cenila, bylo jedno, zda je něco pravda nebo ne, ale zatím byli všichni účastníky hry, tak se bavili. A zcela zapomněli na okolní svět.

Svět nezapomněl na ně. Povinností každého, kdo se dozví o zločinu, je upozornit na něj. Takže hned několik bonzáků se rozběhlo na nejrůznější místa: současně se o zločinu dozvěděl chlapcův otec, službu konající Sluha a další a jiní, kterým do toho něco bylo. Ti všichni se starali, aby bylo učiněno zadost zákonu. Takže se srotili všichni, kteří se srotit měli, a táhli směrem k místu odporného zločinu. V čele dvacet ozbrojenců se samotným velitelem.

Když všichni napochodovali na prostranství před autoservisem, lid obecný si ulehčeně oddechl a opět se i v myšlenkách vrátil k pořádku a poslušnosti. Všechno bylo dobré a správné, státní moc se rozhodla řádně zakročit proti rušitelům mravu. V čele rozlícený a k smrti zahanbený velitel, nešťastný otec zlotřilého synka. Za ním dvacet kolohnátů, vyzbrojených klacky, které se používaly k domlouvání neposlušným a obvykle neměly moc práce, neboť úcta k zákonům byla všeobecná. Pak Sluhové, tvářící se velmi spokojeně, že jejich názory došly konečně potvrzení. A pak zbytek obyvatelstva, který se těšil na divadlo. Modří z autodílny se rychle přesunuli ke svým sourodákům, takže s Arminy zůstal jen provinilec Bub a Tommy, který si nebyl jist, kam vlastně patří. Bub sice chtěl odejít k otci přijmout trest, ale Tanya jej složila nedovoleným chvatem juda.

Velitel pronesl krátkou a tvrdou řeč.

„Co to plácá?“ zajímal se Enkra.

Tommy vyhověl svým tlumočnickým povinnostem jen velmi váhavě. Rozklepala se mu kolena: „On povídá, že zemřeme na hranici! Všichni. A to teď hned!“

„Sláva!“ řekla Tanya, „Já už myslela, že si dneska ani kostru neprotáhnu! Dáme rozcvičku, ne?“

„Jasná zpráva! Ale po dobrým a jenom rukama, jasný? Seberem jim ty klacíky, aby si neublížili...“

„A kdyby to bylo hustý?“ ptal se Sheltie.

„Kdyby to bylo hustý, tak písknu.“ řekl Enkra.

Jeden z Arminů prožil celý den v otravné lenosti: tygr Wagarra. Přirozeně větší než jakákoliv jiná šelma, s dlouhými šavlozubými tesáky, hrbatým hřbetem a dlouhými předními tlapami patřil k předním rváčům své země, ale málokdy si užil trochu legrace. Rozhodně míň než takový lišák Semmi, na kterého stačí pořádné nakopnutí. Dneska si chytil čtyři tučné krysy a spořádal je, a to jich bylo ještě dost. Semmi chytil jednu, stačila mu k obědu a ještě se s ní vytahoval. Dokázal šmejdit po bunkru a pořád něco hledal, zatímco Wagarra spal a nudil se. Teď konečně zadoufal, že se nudit přestane.

Enkra vyšel vstříc panu veliteli. Celá sajtna s nadějí čekala, že se vyjednávání nepodaří. (Výraz sajtna je slovo brněnské a označuje skupinu se společným zájmem. Společný zájem byl natlouct modráskům, co se do nich vejde.)

„Všechny vás zabijeme!“ vyhrožoval velitel.

„Vyliž mi prdel.“ řekl Enkra.

Velitel mu položil ruku na rameno a chtěl ho zkrotit. Enkra ho kopl do rozkroku a jak se ten obr začal svíjet, dal mu hranou dlaně zezadu do krku. Nezabil ho, jenom uspal, zato důkladně. A tak rychle, jak v tomto kraji zatím nikdo neviděl.

Kdosi z modrých zavelel k útoku. Dřív, než se stačilo cokoliv stát, vyrazil kupředu tygr Wagarra. Kácel vojáky jako kuželky, stačilo mu hodit vlnku širokým zadkem. Který nebyl dost svolný padnout, podtrhl mu nohu dlouhou tlapou. V patách za ním vyrazili všichni kluci, Tanyu v to počítaje. A všichni tloukli a kopali každého ozbrojence, rozbíjeli nosy, vykopávali zuby, přeráželi žebra i ruce a nohy, a mlátili o zem s každým, kdo měl chuť vstát. Tanya si podala Sluhu, který včas nepochopil, že by měl vzít do zaječích. Odjakživa nenáviděla buzeranty a kastráty mezi ně počítala automaticky. Hranou chodidla mu přerazila holenní kost, aby jí nemohl utéci, a už ho zpracovávala rukama nohama, aby tak dala najevo, že budoucí osud svého nového miláčka si představuje docela jinak.

Několik mužů bylo ochotno zasáhnout do boje na straně zákonné moci. Neměli to dělat, nebyli by dostali nářez. Tak je potkalo, co je potkat mělo. Jeden si dokonce přinesl jakousi zbraň, podle všeho plamenomet. Nestačil ho použít, lišák Semmi mu skočil na krk a prokousl obě krční tepny svými ostrými zoubky. Chlap nechal zbraň zbraní, držel se za krk a zoufale vřískal.

Když Armini zjistili, že jsou sami se sebou a kolem na třicet všelijak zmrzačených lidí, Enkra zahvízdal a oni toho nechali. Poněkud si spravili náladu. A taky se trochu zastyděli za svoje poněkud hrubé chování k hostitelům. Tím spíš, že těm hostitelům bylo dost zle.

„Tak jak, šéfe?“ zeptal se Sheltie.

Enkra se poškrábal na nose a rozhlédl se. „No jo! Existujou jistý zásady humanity...“

Sheltie došel k jednomu, kterého si podal Enkra, vzal ho za přelomenou ruku a pozvedl. Nešťastník při tom omdlel bolestí.

„Sakra, to je humanita!“

„No právě!“ řekl Enkra smutně, „Budem se muset polepšit. Mě to hrozně mrzí, kluci!“

„No jo,“ řekl Claudio, též poněkud rozpačitý, „Uděláme pořádek!“

Armini svlékli, co ještě měli na sobě. Pak odnosili do vznášedla vše, co se jim zdálo zajímavé, především ten plamenomet, na nějž si dělal Semmi zákonný nárok. Tanya posbírala hrst klestí a udělala hraničku, což bylo docela zbytečné, ale působilo to psychologicky, zejména na chudáka Buba.

„Kdyby tady byl Mike, ten by nám dal sodu!“ děsil se Sheltie.

„Jasně,“ řekl Enkra, „Zachovali jsme se jako nekulturní dobytek – zvlášť některý!“

Claudio zapálil klestí a oživil Oheň. Nebyl tu nikdo, kdo by to patřičně ocenil. Snad jen zdálky sledovali scénu mladí, kteří začali cizincům opatrně fandit a teď nevěděli, co si mají myslet.

„Nejdřív toho kripla s prokousnutým krkem!“ navrhl Kurt, „Nebo nám ještě vykrvácí!“

Každého z modrých museli přinést dva, jeden by takového chlapa neunesl. Takže ho přivlekli a strčili do plamenů, včetně jeho oděvu, ježto zdržovat se nehodlali. Tak měl tu čest být prvním, komu na těle shořelo šatstvo, vlasy i všechno ostatní; rány se mu zatáhly a zbylo po nich jen zarudlé místo. Když ho strkali do Ohně, hrozně vřískal. Když ho pustili a když pochopil, co se stalo, utekl s proklínáním.

Len Carson byl na druhé straně Ohně a potřeboval projít. Tak prošel Ohněm, před očima modrásků; to už nechápali vůbec, dokonce ani Tommy ne, protože zatím o tom jen slyšel a neviděl to na vlastní oči, natož zažil. Claudio se mu vysmál a poradil, ať si to zkusí. Tommy nebyl zbabělec a zkusil; pak se začal smát.

Jako druhý byl na řadě Bubův otec. Byl zatím při vědomí a moc mu toho nebylo, takže by se byl mohl bránit; leč nebránil se, jen zíral. Strčili ho do Ohně a nechali vyžhavit, což se mu dokonce líbilo. Aby to bylo najednou, jako dalšího za ním strčili Sluhu, kterého si podala Tanya. Ten byl na tom hůř, ale tu kost mu Oheň dokonale spravil.

„Hele, moc po tom neskákej, není to ještě dost srostlý!“ radil mu Enkra, „Nejlíp uděláš, když budeš tak dva tři dny ležet a necháš si to každej den přelíznout Ohněm...“

Sluha byl zděšen. Jeho svět se zhroutil. „Co je to? Jaký to máte oheň? Co jste to s námi udělali?“ křičel a chytil Enkru za rameno, aby nemohl utéci.

Enkra řekl a Tommy doslovně přeložil: „Toto je Oheň, který očišťuje a dává Veliké Štěstí. Ty srábku ubohej, co tě naučili na vašich školách, když umíte jenom zabíjet? My umíme i dát život!“

Sluha nic nepochopil. Nedokázal pochopit. Ale vedle stál Bubův otec, velitel stráží. A ten slyšel. Možná i rozuměl.

„Co jsi to řekl?“

Enkra k němu přistoupil. Byl druhý, kdo uměl ovládat Oheň. Zejména v rozpoložení, v jakém v té chvíli byl. Napřáhl ruku, zaťal pěst a ze všech sil se soustředil. Jak otvíral dlaň, rozkvetl na ní malý oslnivý plamínek.

Chvíli si ti dva muži hleděli do očí. Potom velitel města sklonil před princem hlavu. Před očima všech, kdo to mohli vidět. Před Sluhy, před čumily. Před svým synem.

Armini nosili k Ohni raněné a propouštěli je nahé, bez vlasů, bez zranění a bez iluzí. Ale zjistili jednu maličkost: že každý voják má na krku řetízek s odznakem z načervenalého kovu, jemuž Oheň neublíží. Sluhové potom měli taky takový, jenže větší. V tom se kroutil neuvěřitelně šeredný ještěr.

„Hele, tyhle odznáčky budu sbírat!“ prohlásila Tanya a hned jeden chtěla. Po Sluhovi. Hrozně se zděsil a odmítal jí ho dát; Enkra, dost zkroušený vším, co provedli, Tanyu okřikl.

Když prošli Ohněm všichni ranění, teď postávali kolem a koukali zděšeně i překvapeně, Enkra se rozhodl promluvit k čumilům:

„Tento Oheň dává život, očišťuje a povznáší k Velikému Štěstí. To, co vás učí Sluhové, je hloupá lež; chtěli by možná umět co umíme my, ale zatím vás jenom klamou. Kdo se skutečně chce povznést, ať přijde sem a my mu dovolíme projít Živým Ohněm!“

Jak poslouchal Tommyho překlad, uvažoval, zda se to podaří. Jestli ano, pak to bude jeho vítězství. Pokud ne, nedokázal nic.

Bub měl kamarády. Přišli blíž, pak docela blízko. Jeden ho oslovil, Bub odpovídal a mluvil k chlapcům, potom i k dívkám. Taky děti přišly blíž, aby dobře viděly. Nakonec udělal ještě tři kroky jeden mladík.

„Řekni mu, ať se svlíkne! Škoda hadrů, ne?“

Chlapec se svlékl. Bez váhání a do naha. Pak postoupil dopředu, Claudio ho vzal za ruku a zavedl do plamenů. Oheň jej olízl, zachvátil, objal. Shořely mu vlasy. Pak ho vyvedl ven a on to přežil; dokonce mu to bylo příjemné a nechápal, jak je to možné.

Řekl to ostatním. Ostatní odkládali oblečení a vstupovali do Ohně; chlapci, dívky, děti, pak i dospělí. Někteří nechtěli, ale nikdo nikoho nenutil. Bubův otec a Sluha to viděli a mlčeli. Tady teď vládli bílí trpaslíci a co udělali oni, bylo správné.

„Co teď?“ ptala se Tanya.

„Rozpohybujem to! Posedíme, něco zbaštíme, poslechnem si muziku, zatancujem, pokecáme... jak je libo. Ukážem jim, jak se dokážem bavit!“

„Do rána bílýho?“ ptal se Kurt.

„Jak bude nálada. Po dobrým, kluci!“

Enkra požádal velitele, aby věnoval na dobrou věc něco jídla. Velitel by mu dal cokoliv, nejen klíče od sklepa; vybrali různé suroviny, vyvalili na náměstí kotel a začali vařit. Sabdží z nejrůznější zeleniny, kterou našli, a protože objevili taky obilí, zkoušel Len vyrábět na plátu litiny chlebové placky. Mladí z města jim pomáhali nosit dříví na topení.

Neoblékali se; ani místní to nepovažovali za potřebné. Smáli se, zpívali, povídali si s každým, kdo tu chtěl být. Jen na jednu věc se modří zeptali: jak to teď bude s placením daní. Doba splatnosti se totiž řídila podle délky vlasů a najednou tu nikdo žádné vlasy neměl.

„To je jednoduchý!“ řekl jim Sheltie, „Zkrátka tentokrát daně platit nebudete; počkáte, až vám vlasy zas narostou! Času dost!“

Byl to nejlepší vtip, který slyšeli. Dokonce některým přišel i k smíchu.

Trvalo dlouho do noci, než snědli všechno, co uvařili a co jim k tomu lidé nanosili z domů. Pak teprve se rozhodli odjet. Vznášedla měli dvě a mohli s sebou někoho vzít. Vzali Buba, který si přál naučit se arminsky, a pár jeho kamarádů a kamarádek, jež přesvědčil. Taky dva kluky, které ukecal Tommy. Wallis na Liberty bude mít dneska v noci spoustu práce.

Ve městě šli všichni spát. Včetně velitele. Jenom Sluha, který dobře viděl, jak Armini ovládají Oheň a co se pak všechno dělo, se posadil a to vše sepsal. Pak zavolal mladšího Sluhu, svěřil mu svoje záznamy a poručil, aby to okamžitě oznámil nadřízeným, jakmile nadejde ráno.

Potom si za bunkrem, na místě kam nebylo vidět, postavil hraničku klestí. Raději víc, měl zkušenosti a nevěřil, že ta hrst co měl Claudio, by dokázala dost dlouho hořet. Zapálil, opakoval Claudiovy pohyby a při tom se modlil tak vroucně jako nikdy v životě. Když si byl docela jist, že to musí účinkovat, zhluboka se nadechl a vstoupil do ohně.

Dokázal v něm stát, dokud zůstal živ.

Errata:

30.05.2021 11:47