Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sluha, kterému dal Roger přezdívku Had, ale jehož skutečné jméno bylo Taj, provedl vše podle příkazů, jež platily pro tento případ. Okamžitě podal hlášení vyššímu velení; také jeho nadřízení podávali hlášení dál, až došlo během krátké doby samotné Nejvyšší radě. Rada se nad tím zamyslela a povolala si Sluhu Taje ke slyšení.

Stalo se mu poprvé, že byl pozván ke skutečnému jednání. Do té doby viděl někoho ze členů Nejvyšší rady maximálně při nějakém svátku, a to zdálky, neboť oni seděli na vyvýšené tribuně, kdežto Taj mezi ostatními Sluhy pod nimi. Proto si toho pozvání vážil.

Hlavní město leželo uprostřed země Kam, na rozdíl od ostatních měst v otevřené pláni. Jak se k němu Tajovo vznášedlo blížilo, cítil cosi jako hrdost na svou příslušnost k tomuto vznešenému sídlu. Už zdálky viděl záplavu skvěle opevněných bunkrů, odolávajících všemu nebezpečí, mezi nimi hrdě se tyčící nejvyšší kopuli, patřící Nejvyšší radě. Na videu zlých bílých trpaslíků viděl sice podivné stavby, trčící do výše v bláznivé a ničím neodůvodněné pýše; ale dobře věděl, že by stačilo pár náletů a ty katedrály, mrakodrapy i továrny by byly v troskách.

Hlavnímu městu říkali rovněž Kam, jako zemi kterou ovládalo. Taj je dobře znal, proto věděl, kudy nejlíp projede. Čilý ruch na ulicích ho poněkud mátl; nedokázal si představit, jak by se pohyboval v tom šíleném zmatku plechových vozidel, která viděl na videu. Opět se přistihl, že myslí na to, co viděl u bílých trpaslíků. Příliš často na ně myslí, k vlastní škodě a k vlastní zlosti. Vše, co s nimi souvisí, je tak nízké, odporné a hnusné!

Byl nucen zastavit před jedním náměstíčkem, protože se tam shromáždilo velké množství lidí. Věděl, co se může dít; ale měl dosti času, aby se podíval. Lidé mu udělali cestu, tak se dostal do přední řady a viděl všechno z první ruky.

Byl to příběh starý jako sám svět: opět si dva mladí pošetilí lidé nedali pozor. Ovládla je nízká, živočišná, zavrženíhodná chuť pářit se, chuť, kterou Taj nechápal a neuznával. Ovšem ti dva mladí jí podlehli a dopustili se přečinu; dali se ovládnout touhou po páření, aniž by muž dívku řádně vykoupil a získal na ni právo. A co víc, možná dokonce na to ani neměli. Co se dá dělat; zákon je tvrdý a mluví jasně.

Hranice byla připravena, dav lidí očekával odsouzence. Přivedli je oba; samozřejmě, jsou hrozně mladí! Dívka plakala, kdyby ji nevlekli za spoutané ruce, ani by nevěděla, kam má jít. Zato ten mladík! Proboha, kolik mu může být? A už má takové divoké, zlé, odhodlané oči! Rozhlížel se po lidech kolem, jako by vůbec neuznával právo, zákony, nutnost potrestat je za takový zločin. Co si myslí ten kluk, co si myslí všichni mladí, když...

Přivedli je k hranici. Otec dívky už čekal, opíral se o těžkou palici. Chlapec před něj bez váhání předstoupil, dokonce se mu opovážil něco říct. Otec se rozmáchl palicí a přerazil mu jednu nohu, pak druhou, jednu ruku, druhou... dva pomocníci vysadili provinilce na hranici. Dívka brečela, pokoušela se prosit, otec sice pozvedl palici, ale nedokázal provést, co je třeba: zpřerážet jí hnáty, aby nemohla z hranice utéct. To se dalo čekat, mnozí lidé jsou měkcí k vlastnímu rodu. U chlapce to dokázal jen z nenávisti k člověku, který zavinil její zkázu; ale dceru má asi rád, i když mu to zákon zapovídá. Stejně tak ženy z jeho rodu pláčí, i když by neměly. A děti se klepou v horečce; dobře jim tak, musí vidět a pochopit, kam vede neúcta k zákonům! Konečně se palice ujal jiný muž, zpřerážel jí nohy, pak ruce... no, v pořádku! Nějaká ženská začala nedůstojně kvílet, dokonce klekla na zem, křičí! Když chce, může snad jít s nimi, cožpak nechápe, že Veliké Štěstí, které je čeká, je tím nejlepším vysvobozením z pozemského trápení? Taj byl upřímně znechucen.

A opět zachytil pohled toho chlapce. Bolest jej jistě trápila, ale pořád měl hlavu vztyčenou a díval se tak hrdě... i na něj, na Taje! Co by řekl nebo udělal ten kluk, kdyby věděl, že na pobřeží přistály lodi trpaslíků, kteří nevěří ve Velkého Ještěra a tvrdí, že umírat v plamenech není správné! Proboha, co by udělali? Tajovi na chvíli přeběhl po zádech mráz. Ještě že dívčinu otci už podali pochodeň a on zapálil hranici. Plameny vyšlehly; dívka sklonila hlavu, ale chlapec ji pozvedl ještě výš a díval se až do chvíle, kdy v plameni zanikl i ten hrdý, výsměšný pohled...

Taj pokračoval v jízdě. Otřesený, zlomený. Provázel je šeptem zpívanou Písní o Štěstí, ale nebyl si jist, zda jim to přeje. Co vůbec přeje lidem, kteří jsou takoví jako oni? Jaké jsou jeho myšlenky? Zatoužil po klidu a rozjímání, po tichu, jež naplňovalo jeho život do chvíle, kdy se dozvěděl o příchodu zlých bílých trpaslíků. Prokletí trpaslíci! Proč nepřišli do jiného města, na jiné místo na pobřeží? Proč je vůbec Veliký Ještěr dovolil zachovat při životě až do této chvíle?

Zastavil před palácem Nejvyšší rady, vystoupil a ohlásil se stráži. Musel vyčkat; Rada už zasedala, ale před ním přijala ještě jiného ze Sluhů. Taj usedl, mlčel, rozjímal. Nedařilo se mu to, pořád musel myslet na to, co prožil za poslední dny. Taky uvažoval, jaká záležitost je důležitější než jeho, koho to vyslýchají v této chvíli.

Když ho zavolali, potkal jej v chodbě a dokonce si uvědomil jeho jméno: Kornod. Jeden z nejbystřejších Sluhů. V poslední době pověřený dohledem nad jednou pobřežní posádkou. Mocnou pevností, kde je množství bojových lodí a tanků a kterou by nebylo lehké dobýt. Proč asi je tady Kornod?

Ale neměl čas přemýšlet, byl pozván dovnitř. Kruhová síň, zšeřelá, vznešeně prostá. Okolo stěn jednadvacet křesel a v nich jednadvacet mužů. Nejlepší, nejmoudřejší, nejušlechtilejší lidé ve státě, pověření řízením záležitostí země. Vznešení starci se svraštělými tvářemi, jejichž oči prověřovaly Taje a hledaly na něm známky rozrušení. Jeden z nich je samotný předseda, nejvyšší funkcionář státu. Který, to Taj nemohl poznat – taky mu po tom nic nebylo.

„Podej hlášení!“ vyzval ho jeden z nich.

Taj začal mluvit. Jako vždy podle předpisu stručně oznámil hlavní události, pak rozváděl jednotlivé body do hloubky, jakou uznával za potřebnou. Vznešení starci mu naslouchali a mlčeli; tu a tam se některý na něco konkrétního zeptal a Taj odpovídal.

Když skončil, požádali ho, aby vyšel ven a vyčkal, až jej zase zavolají. Rada se hodlá poradit nejdříve mezi sebou.

Vyšel ven; muži nejdřív mlčeli, žádný nechtěl říct svůj názor dřív než druzí. Nakonec promluvil předseda. Neboť oni dobře věděli, který z nich to je.

„Zdá se, že se přihodilo veliké neštěstí. Dobře víte, jaké nebezpečí přinášejí s sebou zlí bílí trpaslíci. Dobře víte, že při jejich prvním objevení došlo k velkým nepřístojnostem...“

Nevěděli to. Tedy, všichni to nevěděli. Byli mezi nimi takoví, kteří už něco slyšeli, ale ne z oficiálních pramenů. Proto mlčeli a zavírali nad tím oči i uši. Teď se o tom mluvilo veřejně!

„Odkud k nám přicházejí ti trpaslíci?“ zeptal se jeden z rady.

„Nevím. Nikdo to neví. Připlouvají přes moře.“

„To znamená, že jsou ještě země lidí, kteří se nám nepodrobili?“

„Za mořem jsou ostrovy. Na jednom z nich žijí trpaslíci. Ostrovy jsou moc malé a bezvýznamné, abychom se o ně zajímali.“

„Zdá se, že nejsou až tak bezvýznamné!“

„Myslíš, že to má nějaký význam?“

„Vytvořili stát schopný nás ohrozit.“

„Ano, to je pravda.“

„Bylo by účelné zasáhnout mocí?“

„Jakou moc máš na mysli?“

„Bojové lodi.“

Starci chvíli mlčky uvažovali.

„Naše bojové lodi nepřeplují oceán!“

„Jejich lodě to dokázaly.“

„To je pravda. A co horšího: při první návštěvě připluly dvě. Dnes jsou už tři a to nevíme, zda to jsou všechny. Radisté prý zachytili vyslání, které nepatří žádné z těch lodí!“

„Nejhorší je, že každý z těch trpaslíků je horší než kdokoliv z nás! Jsou tvrdí, nelítostní, vychytralí! Je třeba je zabít!“

„Dovedou se mstít, když jim někdo ublíží!“

„Je zapotřebí je nějak obelstít!“

„Ano, to je jasné. Vyjednávat s nimi!“

„Pozvat je sem, do hlavního města. Jen tak poznáme a pochopíme, co chtějí!“

„Co když odejdou, jak přišli?“

„Odejdou, ale přijdou noví! Tenkrát jsme dovolili jedné jejich lodi utéci!“

„Dnes nesmí uniknout nikdo z nich!“

„Počkejte!“ jeden z mladších členů rady, i když už dávno žádný mladík, se rozhodl nakousnout to kyselé jablko: „Já nevím dost přesně nic o tom, co bylo tehdy! A obávám se, že nejsem sám, kdo o tom nemá představy!“

Načež nastalo ticho a čekalo se, co na to poví předseda. Ten řekl: „Ano, to je správné. Ta informace byla až doposud hlubokým tajemstvím. Řeknu vám stručně a přehledně, k čemu tehdy došlo:

Stalo se, že přes moře připluly dvě lodi se spoustou tvrdých a zlých trpaslíků podivné pleti. Velitel těch lodí se jmenoval Denis Baarfelt. Jeho jméno si pamatujeme dodnes, protože to byl člověk nevšedních schopností a ovládal síly, které... my ovládat nemůžeme. Obrátil se na pobřežní orgány a žádal, aby mohl jednat s naší vládou. Což se stalo, když se naučil naší řeči a my částečně jeho. Netušili jsme nic zlého a svěřili mu některá svá nejdůležitější tajemství. Jeho lidé se rozlezli po celé zemi, do všeho strkali nos; a všude rozdávali svoje rozumy, ty zhoubné, zlé, ničemné řeči... nechápu, jak se to tehdy mohlo stát! Udělali jsme závažné a hloupé chyby a později jsme za ně krutě pykali, neboť trpaslíci jsou zákeřní a rozšiřují svoje zlo tak nepozorovatelně, že to nikdo z nás nemohl odhadnout...“

„Jaké zlo?“ zeptal se kdosi.

„Seznámili jsme je s našimi zákony. Dávali sice najevo, že je poněkud překvapují; ale to jsme ještě nechápali, co chtějí dělat! Oni nikdy nepochopili hlubokou moudrost našich nejdůležitějších opatření; oni nikdy neuvěřili, že jsme dobře uvážili, co a proč máme dělat. Oni se jen přetvařovali a ve vhodnou chvíli agitovali proti nám, aby nás svrhli a ovládli sami celou zemi Kam! Získali na svou stranu už tisíce přívrženců, a všichni ti se chystali bojovat! Když konečně jsme jejich záměry odhalili a učinili patřičná opatření. Tehdy vypuklo strašlivé povstání; málem nás svrhli, a my jsme byli nuceni žádat o pomoc! Boj trval dlouho a padly v něm tisíce lidí, než se podařilo obnovit pořádek a přinutit odbojníky k poslušnosti! A co bylo nejhorší, Denis nám tehdy uprchl i s jednou svou lodí! Doufali jsme, že ho pohltilo moře; ale jak se zdá, on to dokázal přežít! A v jeho stopách přicházejí další; jistě připravení k ještě strašnějšímu boji!“

„Potom musíme požádat o pomoc včas!“ navrhl někdo ze členů rady a ostatní zašuměli.

Předseda okamžitě postřehl nebezpečí. Tohle byl především zákeřný útok na jeho autoritu.

„Nedomnívám se, že by situace byla tak vážná, jak se domníváš!“ řekl rychle, „Za dobu, která uplynula, jsme získali zkušenosti a vyvinuli další nové zbraně, které bílí trpaslíci jistě nemají! Jestliže si pomůžeme sami, bude to znamenat zvýšení naší prestiže a vyšší úctu u všech, i u našich pánů. Jenže budeme-li muset žádat o pomoc, usoudí z toho, že si nedokážeme udělat doma pořádek a budou mít další důvod zasahovat do našich záležitostí!“

To vše byla stoprocentní pravda. Jenže dvacet přítomných si zapamatovalo tento výrok a rozhodlo se si jej zaznamenat. Bude-li někdy čas zasáhnout proti předsedovi, bude se takové neuvážené prohlášení velice hodit. Ostatně, předseda je již starý a bylo by na čase dopřát mu Nejvyšší Štěstí. Mezi přítomnými je přece dvacet lidí, kteří by tu funkci zastávali lépe a úspěšněji! Jen je zapotřebí vyčkat, až si poradí se zlými bílými trpaslíky; protože při jejich likvidaci určitě udělá celou řadu dalších chyb, které mu bude později možno přičíst k tíži!

Tehdy před lety, když se projednávalo, kdo udělal jaké chyby, to byl právě předseda, kdo několika vysokým funkcionářům dokázal jejich chyby a omyly a přivedl je na hranici! Byl to on a jeho přátelé, kteří zlikvidovali tehdejší Nejvyšší radu; jistě složenou z lidí neschopných a možná zaprodanců nepřítele, jak se později říkalo, ale rozhodně lidí nepříjemných předsedovi. Potom nechal zlikvidovat ty, co za něj udělali nepříjemnou práci. A nakonec ty, kdož s ním šli do boje, svoje přátele. Od té doby si tvrdě střežil své výsady; do rady přijímal především lidi menšího rozhledu, kteří ho nemohli ohrozit. A jakmile zjistil, že by jej někdo dokázal nahradit, okamžitě mu dal možnost okusit Veliké Štěstí. Jenže zestárl a dopouští se omylů. A nikdo z přítomných není zas tak hloupý, aby si to neuvědomoval.

„Důležité je, co podnikneme s těmito bílými trpaslíky!“ řekl další ze členů rady.

„Ano, to je velice důležité!“ souhlasil předseda, „Má někdo z vás nějaký návrh?“

Jeho oči bedlivě pozorovaly přítomné. 'Jen se přiznejte,' říkal ten pohled, 'Dobře vím, že toužíte po mé židli a uděláte všecko, abyste mě vyhodili ze sedla! Jenže pořád ještě jste jenom banda pitomců a nikdo z vás není tak chytrý, aby to dokázal! Myslíte si možná, že už jsem zblbl a je na čase mě poslat do Velkého Štěstí. Ale takových jsem už přežil hodně a řadu z vás ještě přežiju! Už si moc troufáte, chlapečkové, a nemáte na to! Pořád ještě jsem předsedou já!'

„Zlikvidovat!“ vykřikl někdo.

Předsedovy oči na něm spočinuly s láskou. 'Bože chlapče, ty jsi přece hlupák! Právě jsem ti vysvětlil, že je to nemožné! Jenže ty jsi tak hloupý, že ani nebude třeba tě likvidovat. Tvoji vlastní kolegové tě uštípou sami!'

„Musíme vyjednávat!“ řekl další ze členů, „Především chci vědět, s čím trpaslíci přicházejí! Jaké jsou jejich záměry a jaké k tomu mají zbraně. Dokud to nevíme, mohli bychom způsobit škodu především sobě!“

„To všechno jsme už přece slyšeli!“ přidal se další, „Mají paprsek, který ničí i skálu a další zbraně, které my neznáme! Kornod a Taj už je viděli a poznali!“

„Daleko nebezpečnější než jejich zbraně se mi zdá přístroj, který je schopen naučit naše lidi řeč trpaslíků! Naši bratři u nich viděli knihy a záznamy na videu, na kterých jsou věci jasně pobuřující a vymyšlené proti nám! To všechno je schopno zbláznit lidi natolik, že se vrhnou do bezhlavé vzpoury...“

„Situace je ještě horší! Oni zřejmě pochopili, že vyvolat vzpouru je nesmyslné; žádají od nás, abychom jim dali děti, které nemají jméno! Sami je chtějí pojmenovat; vlastně už to udělali! První čin těch z lodi Poutník byl, že nechali naživu děti, které jsme poslali jako oběť mořské bouři, děti, které ztratily jméno! Dokonce se odvážili dát jim nová jména, přijmout je mezi sebe!“

„To nemůžeme, nesmíme udělat! Kdyby získali další děti na svou stranu, vyučí je svému zlému umění; a za pár let s nimi budeme mít problémy! Ne, žádné lidi dostat nesmějí!“

„Bílí trpaslíci jsou známi tím, že nesouhlasí s odchodem těch, kdož ztratili jména, do Velkého Štěstí. To už tvrdil Denis a jistě se svých hloupých představ nezřekli!“

„Bude nejrozumnější zbavit se všech, které nepotřebujeme, co nejrychleji! Neváhat a hned jim dopřát Veliké Štěstí!“

„Kromě toho pamatujte, že Svátek Daní se opět blíží! A v zemi je řada rodin, které zase nebudou mít na zaplacení a budou muset někoho ze svých obětovat! Kdyby se domluvili a dali dohromady...“

Předseda mlčel a uvažoval. Sledoval jednotlivé mluvčí a váhal, který z nich je nejnebezpečnější. Dlouhou dobu mu na všechno mlčky kývali, on od nich nic jiného nežádal a nečekal. Teď měli možnost říct, co si doopravdy myslí. A bylo to velice zajímavé! Bude asi zapotřebí takovou diskusi uspořádat častěji, aby se dozvěděl, s kým vůbec zasedá v Radě!

„Navrhuji: celou oblast, kde jsou zlí trpaslíci, obklíčit, nepouštět nikoho dovnitř ani ven a likvidovat všechny, kdo se s nimi setkali!“

„Nesmysl! Oni jsou takoví, že se po svých známých budou ptát a budou velice nepříjemně překvapeni, když se to dozvědí!“

„Řekneme jim, že se dobrovolně odebrali do Velikého Štěstí! Tomu musí každý uvěřit!“

„Oni neuvěří! Naopak, budou ještě podezíravější a opatrnější! Ne, musíme s nimi jednat!“

„Pozvat jejich předáky k nám do města a tady je zlikvidovat!“

„A jak poznáš, že jsou to zrovna jejich předáci? Viděli jsme už, že pořád nosí zbraně a když odejdou, svěří někomu velení. Zřejmě mají oddané podřízené, kteří by je mohli krutě pomstít!“

Jeden ze členů rady přišel na geniální nápad: „Já bych se pokusil využít jejich vlastních rozporů! Mezi tolika lidmi přece musejí být taky někteří, kterým se jejich vláda nelíbí a chtěli by se jí zbavit! Jestli je najdeme, oni sami nám pomohou najít nejlepší způsob, jak zlikvidovat prince a jeho důstojníky!“

Předseda vydechl překvapením. 'Chlapče, ty jsi ale chytrý! Tebe si musím zapamatovat; jen co bude po boji a nebudu tě potřebovat, budeš první, kdo půjde! S tvojí inteligencí bys to mohl dotáhnout daleko!'

„Rozhodně je zapotřebí poslat jim oficiální delegaci a zahájit přátelskou výměnu názorů! Doporučuji k tomu toho starého, který je v pevnosti. Zdá se, že navázal docela dobré vztahy s Ungarkem, velitelem základny. A taky Kornod, i když se mezi nimi nevyvinuly ty nejpříznivější konexe, by byl vhodný k dozoru, aby jejich přátelství nepřekročilo vhodnou mez!“

„Ungarkovi dopřejeme možnost doprovázet toho starého trpaslíka na hranici!“

Předseda se cítil nucen zarazit jejich smích: „O tomto našem záměru nebudeme smět mluvit, dokonce ani mezi sebou. Nesmíme jim dát najevo, že i oni nakonec okusí Veliké Štěstí!“

„To jim máme lhát?“

„Zatajit jim to, nic víc. Oni nechápou, co je pro ně nejlepší, mohli by se bouřit a odmítat nás. Naopak obávám se, že tam kde budou oni, budeme muset pozastavit stavění hranic!“

Mezi přítomnými to vyvolalo bouři nevole.

„A co na to řekne sám Velký Ještěr?“ vykřikl někdo z rady, „Zvykl si na pravidelné oběti! Nerozhněvá se, když je najednou nebude mít, a to jenom kvůli nějakým trpaslíkům?“

Předseda potlačil touhu poslat ho osobně to Velkému Ještěrovi vysvětlit. „Domnívám se, že hlavním viníkem je v tom případě Sluha Taj!“ prohlásil zčista jasna, „To on nedokázal vysvětlit zlým bílým trpaslíkům, jak bezpodmínečně je zapotřebí, aby Velký Ještěr dostával pravidelné oběti. Je jeho vinou, že se budeme muset vystavit Jeho hněvu!“

Členové rady pochopili velice rychle.

„Ano!“ přidal se další, „To Taj způsobil, že trpaslíci odmítají naše zákony! Nedokázal jim vysvětlit, že jsou správné a potřebné a oni nám teď chtějí bránit v našem počínání!“

„Je třeba, aby se Taj osobně zodpovídal přímo Velkému Ještěrovi!“

„Ano, to je zapotřebí!“ souhlasil předseda, „A společně s ním i další. Sestavíme reprezentační skupinu, která Velkého Ještěra uspokojí a dosáhne u něj odpuštění za všechny případy, kdy nebudeme moci splnit jeho vůli!“

„Slíbíme mu, že po skončení války k němu pošleme nejenom bílé trpaslíky, ale všechny, kdo s nimi kdy přišli do styku! Především Gondriho, Palduffa a Bobbora, s celými jejich rody!“

„To je samozřejmé! Ale doporučoval bych odložit to v případě Kornoda a Ungarka, protože jejich počínání se mi zdá správné!“

Členové rady s uspokojením zaznamenali další předsedovu chybu. Však se to jednou bude hodit.

„Souhlasím! Dokonce by bylo dobré svěřit právě Kornodovi rozhodující práci při jednání s bílými trpaslíky! Je schopný, jistě to dokáže...“

„To je moudré!“ řekl předseda, „Dokonce se zabývám myšlenkou přijmout ho do Nejvyšší rady, jakmile se některé místo uvolní!“

Jestli to říkal doopravdy nebo jen tak, tím si ještě nebyl jist. Zatím mu stačilo vidět, jak se členové rady vylekali.

„Povolejte Kornoda!“ zavelel předseda.

Kornod vstoupil. Jeho tvář byla klidná, odhodlaná, svěřená do vůle Velkého Ještěra.

„Kornode, rada schvaluje tvá opatření proti zlým bílým trpaslíkům, jak jsi je provedl, a děkuje ti! Zároveň tě chceme pověřit, abys nadále vedl s trpaslíky přátelská jednání dle instrukcí, které ti dáme!“

„Ano, učiním tak!“ řekl Kornod odhodlaně.

„Jdi si odpočinout! Večer přijdeš a my ti předáme další pokyny!“

„Ano.“ řekl Kornod a odešel.

Nyní byl pozván Taj. Předseda pozoroval jeho tvář; Taj se potil a zjevně mu nebylo dobře. To předsedu potěšilo. Rád oznamoval lidem zprávy tohoto druhu.

„Taji,“ oslovil ho vlídně, „Rada posoudila, že jsi se zachoval řádně, moudře a zodpovědně, a že jsi vždy zachovával přikázání Velkého Ještěra tak, jak byla vydána. Děkujeme ti za to!“

Taj se uklonil. Byl navýsost šťasten.

„Rada se rozhodla poděkovat ti a jako výraz našeho uznání ti dopřát, oč jsi tolik let usiloval. Již dnes se dočkáš chvíle Velikého Štěstí!“

Tajova tvář vyjadřovala v té chvíli strašlivou hrůzu. Pochopil, co se stalo a nemohl náhle popadnout dech.

„Pamatuj, že jsi o toto štěstí žádal už ve chvíli, kdy jsi vstoupil mezi Sluhy!“

Ano, žádal. Byla to součást obřadu, kterým ho přijímali; avšak bylo též obvyklé, že to štěstí bylo okamžitě odloženo na později. Jen občas se z výchovných důvodů stávalo, že někdo z těch mladých kluků, kteří ani nevěděli o co jde, dostal právo zapálit pod sebou hranici...

„Ano... ano!“ vzdychl Taj.

Najednou si opět vzpomenul na oči chlapce, kterého ráno viděl umírat. Na ten jejich chladný, pohrdavý, odhodlaný, výsměšný pohled.

Errata:

30.05.2021 11:47