Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zákrok nebyl nic platný.

„Dokud Welt Union Presse neodvolá, nelze nic měnit. Výpověď kapitána, doktora Heldera i profesora Svaka může posloužit jen jako důležité svědectví, ale nemůže zrušit obvinění.“

Tak jim to řekli na policii.

Když vyšli z úřadovny policejního ředitele, měli pocit bezradnosti, která se vystupňovala, když vrátný v hotelu Alcron předložil kapitánovi právě došlý kabelogram z New Yorku, kterým mu osobní tajemník presidenta plavební společnosti oznamoval, že jeho depeši poslal do Buenos Aires, kde president Benson právě dlí. To byla další těžká rána, neboť kapitán věděl, že jeho telegram může Bensona honit po světě i s jeho žlutým letadlem bůhví jak dlouho. Není vyloučeno, že Benson v této chvíli není už zase tisíce mil od Buenos Aires, v Rio de Janeiru, ne-li v San Francisku...

Kapitán s doktorem Helderem se téhož dne vrátíli do Hamburku.

Profesor Svak zuřil.

Jeho článek o neslýchaném násilí, jaké bylo spácháno na třech mladých českých učencích, mu vrátily všecky redakce s poznámkou, že jej nelze uveřejnit, a naopak, třeštil druhého dne ubohý profesor nad několikařádkovou reportérskou zprávou v novinách, která čtenářům oznamovala – a uvedla přitom plná jména internovaných – že se naši tři přátelé, kteří před dvěma lety zmizeli z pražské společnosti, nyní vrátili s dvěma záhadnými dobrodruhy a po zákroku bdělé policie jsou v ústavu choromyslných.

„Bídáctví! Takhle zkomolit můj článek!“ běsnil, běhaje po Vlachově pracovně.

„Proč jednáš tak pošetile?“ usmíval se doktor Vlach trpce.

„Pošetile? Kdybys věděl, co vím já... Ručím za ně celým svým jménem!“

„Budiž. Ale biješ hlavou do zdí. Chceš se rvát se světovým tiskem, spojeným s policejní mocí.“

„Která nalétla na podvod!“

„Snad. Jsem o tom skoro přesvědčen. Ale to není vina policie. Podvod může spáchat každý, kdo má trochu důvtipu, ale pak také odpyká následky. Svým článkem jsi jim neprospěl, naopak uškodil, neboť jejich jména přišla na veřejnost. Také jsem si dnes vypil trpký pohár od Pavlova i Petrova otce, kteří mi hned po ránu telefonovali do bytu. Uklidnil jsem je sice, oba jsou rozvážní, ale příjemné to nebylo.“

„Co mám dělat?“

„Ještě není vše ztraceno. Milý kamaráde, snad nikdo se nenaučí trpělivosti tak jako lékař choromyslných. Mohu ti radit jen trpělivost. Ti dva Američané nenechají věc v klidu. Hochům zde není zle. Myslíš snad, že by jim bylo lépe, kdyby byli na svobodě, bombardováni reportéry a zvědavci? Pravíš, že znáš jakési podrobnosti jejich dobrodružství. Mne nezajímají. Jsem příliš přetížen svými povinnostmi a nemám času na jiné. Ale dobře bys učinil, kdybys navštívil Pavlovy a Petrovy rodiče. Potěšil bys je a uklidnil. Já musím až do vyjasnění zachovat naprostou nestrannost a odstup.“

„Tohle je moudrá rada!“ zvolal profesor nadšeně, neboť ho napadlo, že se od rodičů doví alespoň něco určitějšího o Nemovi a o úžasných cestách mladého trojlístku.

Avšak jeho naděje byly zklamány. Oba otcové odpověděli stejně: Jejich synové s kamarádem Fariném zmizeli před několika lety z Prahy. Kam? K Nemovi, ovšem. Ale dál...?

„Promiňte, pane profesore, nesmíme říci víc. O osud svých synů a jejich druhů nemáme starost. Věc se brzy vysvětlí a pak uvidíme, co bude.“

Uplynul týden bez jakékoliv příhody.

Noviny přestaly o případu psát a rozvířená hladina vědeckých i společenských kruhů se uklidnila. Američtí ochránci nedávali o sobě zpráv a také profesor Svak zklidněl. Navštěvoval sice doktora Vlacha denně a několikrát se pokusil o dovolení, aby směl navštívit své mladé přátele, ale Vlach vždy rázně odmítl s odůvodněním, že návštěvy internovaných na příkaz policie nejsou nikomu dovoleny a nemůže se vydat v nebezpečí, aby byl stíhán.

Do té doby také doktor Vlach hochy ani nespatřil. Byl přesvědčen o jejich úplném duševním zdraví a po důrazném varování policie se vystříhal jakéhokoliv styku s nimi, obávaje se, aby vyšetřovatelům nezavdal podnět k podezření z protekce, a vznětlivým hochům, zejméná Petrovi, příležitost k porušení kázně.

Jejich výtky, které mu ošetřovatel často tlumočil, ho nevyrušily z klidu; stejně tak přijímal s trpkým úsměvem výčitky profesora Svaka, den ze dne nervóznějšího.

Osmého dne, když na profesorovu otázku, došla-li od kapitána nějaká zpráva, odpověděl doktor Vlach opět záporně, profesor ztratil trpělivost: „Nesnesu to déle!“ vyjel.

„Milý příteli,“ vpadl ředitel, „buďme rádi, že věci se tak vyvíjejí.“

„Nu, a...?“

„Dneškem uplyne osmidenní lhůta, kterou mi policie dala k stanovení diagnózy. Jak víš, byli sem dopraveni, abych zjistil jejich duševní stav. Oznámím-li policii, že jsou zdrávi, odveze si je zelený antoušek na Pankrác do vyšetřovací vazby. Odpovím-li opačně, zůstanou zde, jenže se pak stanou definitivními pacienty.“

„To je strašné!“ klesl profesor zdrceně do křesla. „Nedá se nic dělat?“

Ředitel pokrčil rameny. Vtom zazvonil telefon.

„,Haló, zde ústav... ano, u telefonu. V dnešní poště váš dotaz nebyl. Ovšem, ihned vyřídím. To se mne netýká.“

Doktor Vlach zavěsil mikrofon a upřel na profesora oči: „Už je to zde!“

„Policie?“

„Ano. Táže se, dostal-li jsem dotazník. Asi se zdržel v expedici. Zítra to praskne!“

„Co odpovíš?“

„Samozřejmě pravdu: že jsou zdrávi.“

„A necháš je zavřít?“

„Myslíš, že by bylo výhodnější internování v ústavu?“

„Bože chraň! Ale snad bys to mohl o několik dnů oddálit... vymluvit se na některé pochybnosti...“

„Osm dní je až příliš dlouhá doba, aby i průměrný psychiatr stanovil diagnózu. Další průtah je nemožný.“

Dlouhou chvíli vládlo ticho.

„Příteli,“ zvedl konečně ředitel pohled na profesora, „dovoluji ti, abys hochy navštívil. Pověz jim, jak věc vypadá a připrav je na zítřek. Sám s nimi nechci mluvit. Snad se mi ještě naskytne nějaká příležitost.“

Toho dne večer se obloha zatáhla šedivými mraky, které se sklenuly nad širý obzor jako těžký příkrov.

„Samo nebe nám přispívá,“ řekl Arne, hledě oknem do ztemnělého parku, kde se zmítaly ve větru koruny stromů, matně ozářené jedinou žárovkou ze vzdáleného stožáru na nádvoří.

Jinak tonul celý park v čiré tmě, která pohltila také vysokou zeď za ním, ohraničující celý rozsáhlý komplex budov. Ošetřovatel odklidil po večeři příbory. Podle dosavadních zkušeností věděli, že nyní už budou mít klid až do rána.

„Nevím, je-li správné, co chceme provést,“ bručel Pavel. „Bojím se, že se špatně odvděčíme doktoru Vlachovi, který rozhodně bude mít nepříjemnosti.“

„Brzy se vše vysvětlí. Pevně věřím, že zvítězí pravda a spravedlnost,“ mínil Arne.

A Petr vybuchl:

„Čekali jsme dost dlouho! Máme také svá práva a spravedlnost nám může být jen vděčna, uděláme-li konec této komedii a zamezíme dalším nehoráznostem, za které se brzy bude stydět celý vzdělaný svět.“

„Nemyslím, kamaráde,“ usmál se trpce Arne, „a také nestojím o žádnou mravní satisfakci.“

Proud vlhkého vzduchu k nim zanesl údery hodin na kostelní věži.

„Je čas, máme-li se do půlnoci dostat domů,“ přistoupil Arne k okenní mříži s pistolí v ruce.

Pod účinkem paprsků se krájely příčky, jako kdyby byly z másla, a za chvilku složil Pavel těžkou mříž ke stěně. Vyskočili z okna, proběhli parkem, přešplhali zídku a byli na svobodě.

Chvilku běželi do polí k severu a pak zahnuli na východ k silnici.

Po čtvrthodině stanuli na silnici.

Od Zdibů se k nim hnalo auto. Arne odvážně zvedl ruku a vůz zastavil několik kroků za nimi.

„Jste volný?“

„Jak vidíte,“ pokynul šofér na prázdná sedadla.

„Zavezete nás na Letnou.“

„Třicet korun,“ napřáhl šofér ruku.

Arne mu dal žádanou bankovku a slíbil mu druhou, pospíší-li si.

Na náměstí vystoupili a jeli kousek tramvají. Bylo právě půl jedenácté, když je vyjevená stará služka Magda vpouštěla brankou do vily Petrových rodičů.

„Páni spí,“ koktala rozpačitě.

„Výborně, Magdo, nechte je spát! Překvapíme je až ráno,“ poklepal jí Petr na rameno. „Půjdeme přímo do Arnova pokoje. Naštěstí jeho pracovna a ložnice sousedí s mou a vede k nim zvenčí zvláštní vchod. Pro dnešek se tam všichni směstnáme. Přineste nám klíče!“

Nerušeně se dostali do Arnovy pracovny, kde mezi mnoha různými stroji a přístroji stála také vysílačka.

„Po několika letech se zase rozhovoří,“ vydechl Arne dojatě a stiskl páčku. Spojení s Nemem bylo téměř v okamžiku dosaženo.

Arne Nemovi stručně vypověděl poslední události a končil žádostí, aby Nemo pro ně vyslal ihned letoun.

„Doletí sem ještě za tmy?“ končil otázku.

„Vyloučeno. Noci jsou nyní krátké. Nechci vzbudit rozruch a vyšlu letadlo, aby u vás přistálo zítra před půlnocí.“

„Budeme se tedy musit do té doby někam ukrýt,“ zamumlal Arne starostlivě.

„Nebojte se, děti, naopak, jsem si jist, že se vám nebude chtít z Prahy. Letoun však přesto přistane, rozhodnete-li se, že pobudete u rodičů, vrátíte jej.“

„Jak tomu mám rozumět, dědečku?“

„Vím mnoho, hochu! Můžeme klidně spát.“

Další otázky byly bezúčelné, neboť Nemo přerušil spojení.

Zbytečně bychom líčili radost Petrových i Pavlových rodičů, s jakou příštího jitra vítali po několikaletém odloučení své syny. Ale také starost a obavu před následky jejich útěku, které nevyhnutelně postihnou doktora Vlacha.

Už po osmé hodině ráno se k brance vily přihnalo kryté auto.

„Policie!“ zavzlykl zdrceně Petrův otec.

Avšak z auta vystoupil profesor Svak a za ním Milada.

A... co se to děje? Zbláznil se ten starý, vážený učenec? Objímá Magdu, točí se s ní a nad hlavou mává jakýmisi papíry... úprkem běží přes parčík k vile. Milada za ním.

„Už je to tu!“ křičí udýchaně, plácaje dlaní do rozevřených novin.

Jako uragán vpadl do jídelny:

„Přečtěte si, kamaráde!“ ukazoval na palcový titul: KULTURNÍ SKANDÁL! „Je to příliš dlouhé,“ hrnul ze sebe, „přečtete si to důkladně později. Krátce: Naši američtí přátelé rozťali tu věc pořádně! Zejména president Benson. WUP odvolává celé nařčení a oznamuje, že původci komplotu jsou za mřížemi!“

„A naši hoši...?“

„Nemusí se schovávat. Všecko je vyřízeno. Jen budou muset nahradit přepilovanou okenní mříž. Kde je máte? Zavolejte ty uprchlé blázny!“

Nebylo je však třeba volat. Vyslechli profesorovu zprávu ve vedlejším pokoji a nyní se vřítili s radostným jásotem do jídelny, přímo do profesorovy náruče.

Petr a Pavel se rozhodli, že nějaký čas zůstanou doma. Arne, Žoli i Gabriel se chtěli vrátit k Nemovi.

„Jsem sirotek. Můj domov je v Nemově říši. Také Žoli a Gabriel nejsou z tohoto světa. Vrátím se s nimi k Nemovi, kde na nás čeká mnoho nové práce.“

Když se pak k půlnoci sneslo Nemovo magnetické letadlo na terasu vily, rozloučili se Arne, Žoli i Gabriel se svými věrnými kamarády a přáteli.

Slíbili si, že se brzy setkají.

© 2019 Jan Matzal Troska

30.05.2021 11:04