Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oba angličtí profesoři Thompson a Lewis vystoupili v Londýně a loď plula dále do Hamburku. Až dosud se neprojevily žádné důsledky, kterými hrozili, což naši společnost uklidnilo, a Arne zakončil vzpomínku na tuto epizodu slovy:

„Asi si páni rozmyslili vrtat do věcí, které jsou nad jejich teorie.“

Když však loď za krásného májového odpoledne přistála v Hamburku, čekalo na ně překvapení.

Každá loď, která připluje z ciziny, je podrobena přísným prohlídkám a zdlouhavým procedurám celním, zdravotním, politickým i bezpečnostním, nežli se konečně cestujícím dovolí výstup na pevninu.

Jako obvykle vstoupili na palubu celní zřízenci, uniformovaní i civilní policisté a úředníci.

Zatím si naši přátelé připravovali zavazadla a chystali se již vystoupit na palubu, když na dveře jejich kabiny někdo zaklepal a na Arnovu pobídku vstoupil kapitán se čtyřmi civilisty.

„Milí přátelé,“ hovořil Harding sice usměvavě, ale znatelně rozechvěn, „uvádím k vám vaši krajanskou návštěvu.“

„Pánové,“ spustil sladce jeden z těch Čechů, „jsme pověřeni, abychom vás doprovázeli na další cestě v letadle do Prahy.“

„Kdo vás pověřil?“ tázal se Arne udiveně.

„Slavnostní výbor,“ zněla pohotová odpověď.

„Jaký výbor? Jak se mohla Praha dovědět...?“

„Už téměř týden čeká celá Praha na váš slavný návrat,“ hovořil muž s přepjatým nadšením.

Avšak mezitím zachytil Pavel na tvářích ostatních tří mužů letmý úsměšek a Petr zpozoroval kapitánovu němou výstrahu, jako jakýsi záblesk v očích.

Napadlo ho:

„Je zde na lodi náš krajan, profesor Svak se svou dcerou. Ujednali jsme, že pojedeme odtud do Prahy společně vlakem.“

Tváří mluvčího se kmitly rozpaky, avšak jen na okamžik.

„Ano, také o něm víme, ale... pánové, v letadle už není místo. A zajisté nezkazíte pořad.“

„Jaké vítání?“ odsekl jim rázně Petr. „Nepřejeme si žádné ovace. Pojedeme vlakem!“

Tváře čtyř mužů se rázem změnily. Arne pochopil...

„Petře,“ obrátil se s úsměvem na rozmrzelého kamaráda, „nemůžeme skutečně znesnadnit pánům jejich úkol a jistě ani ty nebudeš rozbíjet naši společnost.“

Arnův výmluvný pohled Petrovi stačil.

„Budiž, poletíme!“ ušklíbl se.

Rozloučili se krátce s kapitánem a vyšli na palubu. Doktor Helder odešel do přístavního úřadu, jak jim řekl kapitán, a mohli mu zanechat jenom přátelský vzkaz, stejně jako profesoru Svakovi a Miladě.

Na molu nasedli do dvou velkých automobilů, které se s nimi hnaly městskými ulicemi na letiště.

Když se odlepil třímotorový jednoplošník od země, řekl Arne s mrazivým klidem:

„Od kdy používá policie takových záludných metod?“

A nyní už policisté odložili masky:

„Je třeba mnohé vysvětlit. Policejní ředitelství obdrželo z lodi jiskrovou depeši o příjezdu pěti záhadných dobrodruhů, jejichž jednání způsobilo na lodi rozruch a ohrožení kázně. O případu psaly také cizí, zejména anglické časopisy. Případ je tak neobvyklý a výjimečný, že se policejni ředitelství rozhodlo vyslat mne do Hamburku. Musím přiznat, pánové, že udání dostalo pořádnou trhlinu výpovědí kapitána, jehož jméno má i v Praze dobrý zvuk. Myslím, že se vyšetřováním snadno zjistí osobní zaujetí. Tu se vám dostane náležité satisfakce. Prozatím mám zjištěno, že porušení kázně na lodi způsobil někdo jiný, a co se těch podezřelých zpráv týká, o tom rozhodnou příslušní odborníci.“

„Jaké zprávy?“

„Ech, směšný tlach.“

Téměř po celou cestu se bavili s detektivy docela přátelsky. Teprve když přelétli české hranice, napadlo Arna, aby si s panem přednostou zavtipkoval:

„Všecko je krásné. Zařídili jste naše zatčení taktně a ohleduplně. Ale obyčejní smrtelníci, kteří i v cizině jako čeští příslušníci podléhají vaší moci, jsme jen my tři. Nevím, jak ospravedlníte zatčení tohoto pána,“ ukázal na Žoliho, „který je generálnim organizátorem a velvyslancem meziplanetárního svazu, a tedy diplomatickým reprezentantem patnácti set světů v pásmu mezi Marsem a Jupiterem, a našeho bělovlasého přítele, krále Gabriela, vládce planety Merkur.“

Detektivové hleděli na ně vytřeštěně, strnulí úžasem. Do napjatého ticha neprodyšně uzavřené kabiny doléhalo jen tlumené vrnění vrtulí.

Pavlovi jako lékaři nebylo těžké vyčíst z jejich tváří domněnku: blázni!

A už se také velitel hlídky rozhovořil:

„Pánové, nedělejte si starosti. O zatčení nemůže být řeč. Spíše je to pozvání k přátelskému rozhovoru s panem policejním ředitelem, který se o vás velmi zajímá a rád by slyšel z vašich úst potvrzení těch neuvěřitelných a podivuhodných historek, které se ve všech světových časopisech v poslední době vyrojily. Ano, také v našich novinách jsme četli něco podobného.“

„Je to všechno pravda!“ vykřikl Petr.

„Hm... budiž, tedy pravda; jen se nerozčilujte, prosím! Všecko se vysvětlí. V tom právě budete mít velkou úlevu, když budete pod naší ochranou. Neboť vás musím varovat, abyste tuto pravdu otevřeně nikde neříkali.“

„Víme,“ vpadl Petr. „Ale myslím, že naše jména v naší vlasti něco platí.“

„Ó zajisté! Vaše jména! Vaše slavná jména a hodnosti! Velvyslanec patnácti set států...“

„Světů!“

„Ovšem, světů. A Jeho Veličenstvo král Gabriel, potomek nejstarší a nejmocnější dynastie. Na celém světě ho zná každé dítě.“

„Odkudpak?“ předstíral Arne údiv.

„Ze školních čítanek, samozřejmě.“

„Nesmysl!“ vykřikl Petr. „Teď už toho mám dost!“ rozlítil se. „Proč žvaníš, Arne? Mají nás za blázny!“

Vtom se letadlo naklonilo a hluboko pod nimi se objevilo panoráma Prahy.

„Chválabohu!“ zaslechli povzdech policejního úředníka.

Letadlo hladce přistálo na letišti a naši přátelé se chystali vystoupit. A tu, nelze ani říci, jak k tomu došlo, pojednou vězely jejich trupy v pytlovitém obalu, který jim sevřel paže k tělu.

„Hrom do vás! Co si to dovolujete?“ křičel Petr.

„Jen se nerozčiluj,“ chechtal se Pavel, „nechceš-li, aby tě v blázinci uvítali studenou sprchou.“

„V blázinci?“

„Ovšem. Tušil jsem už od počátku, že to je všecko komedie. Všichni čtyři jsou zřízenci bohnického ústavu. A hleďte, kluci, už také na nás čeká bohnický antoušek. Tak jen mužně vpřed! Jsem zvědav, jak nás přivítá doktor Vlach.“

„Vy znáte pana ředitele?“ pohlédl na něho zřízenec.

„Trochu,“ odpověděl Pavel suše.

Slunce zapadalo, když auto stanulo před přijímací budovou ústavu choromyslných.

Pět »šílenců«, obklopených čtyřčlennou eskortou, bylo uvedeno do ordinačního pokoje, kde seděl u stolu, odděleného mřížovanou stěnou, mladý lékař.

„Pane doktore, hlásím příchod nových pacientů.“

„Nazdar, Míšo!“

Kdyby v tom okamžiku vybuchla bomba, nemělo by to na mladého lékaře větší účinek. Vyskočil od stolu a zíral na Pavla jako na přízrak. A jak by ne! Už několik let neslyšel tento hlas a pozdrav, který byl výsadou jeho jediného kamaráda ze studií na lékařské fakultě. Od nikoho jiného než od Pavla Horáka by nebyl vážný a nedůtklivý Michal Brouček strpěl zdrobnělinu svého křestního jména, která nyní třeskla do ticha v pracovně ponurého domu.

Krátkozraké oči lékařovy vystupovaly z důlků.

„Rozsviťte!“ houkl na zřízence.

A sotva se místností rozlilo ostré světlo, vykřikl: „Na mou duši, je to Pavel! Člověče, kde se tu bereš?“

„Tvou zásluhou, kamaráde.“

„Mou zásluhou? Neměl jsem ani tušení. Očekával jsem nové pacienty, poněvadž mám právě službu, ale nic bližšího nevím. Strohý rozkaz ředitele, který ale nemá také ani nejmenšího tušení. U všech čertů, tohle páchne pěknou komedií!“

Otevřel dvířka v zamřížované stěně a vřítil se k nim.

„Svlékněte jim ty kazajky!“ velel rázně. „A teď mi podej ruku, Pavle! Můžete jít,“ pokynul zřízencům, „zavolám vás, až bude třeba. Vy pojďte dále. Pohovoříme si, snad se mnohé vysvětlí. Kdo jsou ti pánové?“ obrátil se na Pavla.

„Copak ústav nezná jména?“

„Ne, Pavle. K nám se dopravují většinou případy bezejmenné, například náhlé záchvaty šílenství, tedy ambulantní případy. Byli jste sem dopraveni z Hamburku jako naši příslušníci, ačkoliv jsou tu okolnosti, které věc spojují s policejní mocí. Cítím v tom spiknutí, spleť léček utkaných bůhvíkde.“

„A co ředitel?“

„Také si nebyl jist. Ale znáš ho! Přísný a důsledný, jak ani jinak nelze při veliké odpovědnosti.“

„Jak zněla zpráva?“

„Až příliš kuse: Snaha o revoltu na lodi, vyvolávání zmatků a šarlatánské kejkle. Jde prý buďto o zločinné dobrodruhy nebo o šílence. Proto to spojení policie s naším ústavem.“

„Anonymní udání?“

„Nikoli hochu, podepsané. A velmi závažným činitelem: Welt Union Presse. Je v tom zapleteno ústředí světového tisku. Ale dosud neznám tvé přátele.“

„Můj bratranec inženýr Petr Brada, inženýr Farin...“

„Příbuzný slavného vynálezce léčivých paprsků?“

„Jeho vnuk, Míšo.“

„Proboha!“

„Tito dva pánové jsou cizinci,“ vyhnul se Pavel chytře podrobnostem. „Ale teď nám řekni, co s námi zamýšlíš?“

Mladý psychiatr chvíli seděl zamyšlen. Konečně se ozval: „Ať tak či onak, musíte přijmout pohostinství v našem ústavu do zítřka, dokud nepřijde ředitel.“

„To je ale omezování osobní svobodyl“ vybuchl Petr.

„Milý příteli,“ klidnil ho ústavní lékař, „máte sice pravdu, ale ať si to zodpoví, kdo vás sem dostal. Já musím plnit svou povinnost a doufám, že mně ji nebudete ztěžovat. Propustit vás nemohu. Vám bych neprospěl, spíše uškodil, a sebe bych připravil o existenci.“

„Snad nás nedáš mezi blázny?“

„I tu vás musím předem prosit, abyste uznali mou těžkou situaci. Ústavní personál nesmí získat dojem nějaké protekce, neboť by byla ohrožena má autorita. Vrchní dozorce, který vás sem dopravil, vás musí někam umístit. A zde je až příliš jednoduchý výběr: pozorovací stanice. Tam bych vás měl dát, jako každý přírůstek, ale tu byste zažili trapnou noc. Co chvíli vyrušování špehýrkou a různými pokusy, kterých kontrolní orgán užívá, aby co nejdříve zjistil nervový a duševní stav pozorovaného. Je to nutné opatření zejména proti těm, kteří předstírají choromyslnost, aby se vyhnuli následkům trestného činu. Vrchní dozorce i ostatní personál o vás ví. Ví také, že jste sem byli dopraveni na rozkaz policie. Samozřejmě by podle toho s vámi jednali. Mimoto za chvíli končí moje služba a nastupuje noční dozor kolega Hron, který tě nezná, Pavle. Upozorňuji vás, abyste se vystříhali každého vzrušení. Neztrácejte klid, ničím se nedejte vyprovokovat a chovejte se ke každému a ke všemu netečně. I ty, Pavle, příliš nespoléhej na známost s ředitelem. Zde nemá tvůj lékařský diplom cenu, jakmile ses tu octl jako pacient. Náš ústav není přece nic jiného než nemocnice. Kdyby se některý z vás nechal vyprovokovat, uškodil by sobě i ostatním. Tedy, kam vás dát? Zbývají jen společné cely pro klidné chovance. Chcete přece zůstat pohromadě?“

„Ovšem.“

„Máme v novém pavilónu většinu prázdných pokojů, slušně zařízených. Je to spíš sanatorium pro pacienty, kteří mohou zaplatit.“

„Výborně!“ zvolal Arne, „zbylo nám, pokud vím, dost peněz.“

„Pak je vyhráno,“ usmál se Michal, „nebude třeba, abychom podávali zprávu tvým rodičům, Pavle. To bys jistě nerad. Dám vás do přízemí. Okna jsou sice zamřížována, ale to vám snad nebude vadit. Nuže, zítra na shledanou, a pozor před ředitelem!“

Michal stiskl tlačítko zvonku.

„Uveďte pány do dvojky v pavilónu D,“ nařídil a důrazně dodal: „Pane Vodičko, tento přírůstek se sem dostal nedopatřením. Dbejte, aby se s nimi podle toho jednalo. Věc se brzy vysvětlí.“

Vedeni dozorcem přešli rozlehlé nádvoří, kráčeli kolem rozsáhlé hlavní budovy, minuli menší pavilón, který svými zamřížovanými okénky budil dojem věznice, a vnořili se do parku, v jehož středu svítila do večerního šera bílá fasáda dvoupatrového domu podobného vile. Hned u vchodu je vlídně přivítal vrátný a z vestibulu jim vyšel vstříc ošetřovatel, který je uvedl na konci chodby do vykázaného pokoje, lépe řečeno sálu, jenž je překvapil přívětivým vzhledem a zařízením; podobal se spíš moderní hotelové ložnici. Chromované postele s nočními stolky, oválovitý stůl s křesly, bledě modré koberce na parketované podlaze, záclony na oknech, vše zářilo novotou. Mléčným sklem z pěti kulatých těles pod stropem linulo se příjemné, nevtíravé světlo a vzduch byl prosycen jemnou vůní, která osvěžovala a klidnila nervy.

Dozorce Vodička zmizel a nový ošetřovatel se jich tiše tázal, přejí-li si večeři.

„Ovšem,“ přikývl Pavel, „jenže pro krále Gabriela přineste pouze špenát a dvě vejce na měkko.“

Ošetřovateli se kmitl kolem úst úsměv:

„Račte poroučet, Výsosti,“ hluboce se uklonil Pavlovi. „Nejsem Výsost, jsem lékař.“

„Zajisté, pane doktore,“ ochotně souhlasil ošetřovatel a vyšel z pokoje. Můj bože, kolik takových králů, papežů, doktorů, vévodů, generálů a jiných hodnostářů, světců i bohů měl už za své praxe v práci!

„Máme štěstí, že jsme přišli na toho Broučka,“ pochvaloval si Arne, ukládaje zavazadlo do skříně.

„Ba, věru,“ souhlasil Pavel. „Ani naše věci nám neodňali. Doufám, že nás doktor Vlach zítra propustí.“

Vyspali se znamenitě. Když však ráno Pavel žádal o rozmluvu s doktorem Vlachem, ošetřovatel pokrčil rameny. Pánové musí mít strpení, až pan ředitel zavolá. Má mnoho práce s inspekcemi.

Zatím však, ačkoliv byl krásný májový den, snesla se na hlavu doktora Vlacha divoká smršť.

Už časně ráno byl vyburcován ve svém bytě telefonem, kterým mu doktor Brouček hlásil návštěvu, jež naň čeká v jeho ústavní pracovně. Slovutný psychiatr znal dobře jméno doktora Heldera z odborné literatury i Joachima Hardinga, známého mořeplavce, a nejvíce profesora Svaka, s kterým byl osobně spřátelen.

„Čemu mám děkovat za čest a potěšení...?“

„Nevím,“ vpadl profesor Svak, „budeš-li mít potěšení z naší intervence.“

„Intervence? To znamená zákrok?“

„Ano, doktore, v plném smyslu,“ pokračoval profesor anglicky. „Zákrok představitele přírodní a astronomické vědy, kapitána zaoceánského parníku Hardinga, tvého kolegy doktora Heldera a můj!“

Ředitel pokynul do křesel.

„Pane doktore,“ ujal se kapitán vážně slova, „včera byla z mé lodi odvedena zřízenci vašeho ústavu pětičlenná společnost, jež byla křivě obviněna ze štvavých rejdů. Je to podlý zločin, který byl zosnován spiknutím jednoho lodníka důstojníka a zástupce Welt Union Presse, pravých rušitelů kázně. Oba si už na mé lodi odpykali příslušný trest, avšak, jak vidím, pokračují ve mstě. Žádám vás, abyste toto mé písemné prohlášení ihned odevzdal na patřičná místa a přičinil se o nápravu a satisfakci. Zařídil jsem také už včera kabelogramem z Hamburku, aby president naší plavební společnosti v New Yorku učinil, co může, u WUP. Jsou mi však známy procedury. Doufám proto, že nařčení budou ihned propuštěni a nebudou déle bezdůvodně omezováni na svobodě v zajetí ústavu, který je pro ně nedůstojný a ponižující.“

„Prohlášení,“ hovořil nyní doktor Helder, „je podepsáno také mnou a doplněno mými lékařskými posudky o tělesném i duševním stavu všech pěti osob.“

„Také já jsem se připojil,“ doplnil profesor Svak. „Vyjde sice najevo všelicos, co snad znovu rozvíří vědecké kruhy, ale jsem odhodlán pustit se do boje za pravé vědecké poznání.“

Chvíli vládlo ticho, až se konečně doktor Vlach odhodlal promluvit:

„Pánové, odevzdám samozřejmě listinu policejnímu ředitelství. Ale to je jediné, co mohu učinit. Prosím, abyste pochopili mou situaci: Dnes ráno mi hlásil do bytu dozorce v pavilónu D telefonicky, že mu jeden člen byl představen jako král Gabriel a druhý jako lékař. Jsem už od časného rána v kole. Neznal jsem jména, neboť ta jsou ústavu lhostejná. A tu mě kolega Brouček ohromil zprávou, že jde skutečně o mladého lékaře, mého bývalého žáka, dokonce syna věhlasného chirurga a mého kamaráda. Avšak tato okolnost mi může způsobit jen bolest.

Vzdělání nijak nechrání před chorobou ducha: naopak, učenec je choromyslnosti mnohem blíže než člověk prostoduchý. Nemohu pochopit, jak se mohl Pavel odvážit k tak nejasnému a přímo nebezpečnému žertu, aby představil cizince, jak mi řekl kolega Brouček, leukopata, člověka, trpícího nedostatkem kožního barviva, jako krále! V našem ústavu je několik takových králů. Tímto pošetilým kouskem značně zhoršil postavení sobě i svým druhům.“

„Pavel si rád zažertuje,“ vmísil se doktor Brouček, „ale za těchto okolností byl tento vtip rozhodně nemístný.“

„Povážlivý! Nebezpečný!“ stupňoval ředitel. „Učinil jste pro těch pět lidiček víc, než bylo vaším právem, když jste je umístil v sanatoriu místo na pozorovacím oddělení. Ale což, bude-li ošetřovatel žádat, aby Pavlův výrok byl zaznamenán v deníku? Náš ústav podléhá státní kontrole, a tu se může stát, že zde všichni uváznou na celé měsíce. Velikášství je po stihomamu nejtěžším druhem choromyslnosti a těžko se léčí.“

„Ale kromě toho musím hlásit snad ještě povážlivější žert: V letadle řekl inženýr Farin totéž našim čtyřem ošetřovatelům a kromě toho představil toho malého mužíka jako velvyslance patnácti set světů v pásmu mezi Marsem a Jupiterem. To mně hlásil ošetřovatel Vodička dnes ráno a dalo mi hodně práce, než jsem ho jakž takž uklidnil ujištěním, že jde o vtip.“

„A což, je-li to pravda?“

Oči obou psychiatrů se vbodly do profesorovy tváře.

„A je to pravda!“ zvolal profesor. „Po vylíčení událostí a po úvaze o důkazech, které nám byly podány na lodi, pevně tomu věřím! Ten trpaslík pochází z jakési planetoidy a albín je bývalým králem planety Merkur.“

Ředitel chvíli bubnoval prsty na stole a pak řekl sice klidně, ale s důrazem na každém slově:

„Kamaráde, v obvinění je také: šarlatánské kejkle, což je skoro totéž jako podvody většího stylu. Ať se dálo cokoliv, radím ti, abys v zájmu těch hochů i svém vlastním o tom nikde nemluvil. Dosáhl bys jen zhoršení jejich postavení na policii a sobě bys zničil kariéru. Není vyloučeno, že bys svou vzácnou osobností rozmnožil počet našich chovanců.“

„Cože? Kapitán i doktor Helder mohou dosvědčit...“

„Nech toho! Nezaplétejme to zbytečně ještě víc.“

„Máte pravdu, pane doktore,“ souhlasil kapitán. „Raději pojednejme o našem zákroku. Myslím, že by bylo účelné, abychom všichni společně intervenovali u policejního ředitele.“

Doktor Vlach chvilku přemýšlel.

„Jak dlouho se můžete zdržet v Praze?“ zeptal se posléze.

„Dva dni.“

„Pak bych doporučoval vyčkat, nebude-li do té doby kapitulovat WUP a neodvolá-li nařčení v tisku. Také váš president v New Yorku bude snad moci dosáhnout toho, aby bylo obvinění odvoláno. Tím by nám byla ušetřena práce. Hochům není zle, jsou v klidu a v zátiší, ušetřeni dotěrnosti reportérů a zvědavé veřejnosti.“

Na ředitelově psacím stole zabzučel domácí telefon.

Doktor Vlach vyslechl telefonické hlášení a pak řekl do mikrofonu rázně:

„Přiveďte k telefonu doktora Pavla Horáka!“ Po chvilce se ozval:

„Pavel? Ano, zde Vlach... Počkej, hochu! Divím se, že ani ty, medik, nechápeš situaci! Ne! Nechci vidět nikoho z vás, dokud se věc nevyřeší u policie. Jak dlouho? To není v mé moci. Snad den, snad měsíc. Záleží na okolnostech. A nejvíc na vás, na vašem chování. Bude-li se opakovat výstup, jaký mi líčí váš ošetřovatel, budu nucen nařídit příslušné opatření... Jaké? Přemístím vás na pozorovací oddělení a rozdělím jednotlivě do cel!“

Ředitel zavěsil mikrofon a obrátil se k návštěvníkům: „Nejtrapnější případ, jaký jsem kdy měl. Už vidím, že intervenci nemůžeme odkládat. Ta mládež ztrácí rozvahu a mohla by těžce pykat. Zajedu s vámi k policejnímu řediteli. Sám jsem zvědav na výsledek.“

Errata:

30.05.2021 11:04