Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příštího dne se vřítil do jejich kajuty profesor Svak.

„Přečtěte si, to!“ rozložil na stole čerstvý výtisk novin, jaké obvykle vycházejí na každé větší zaoceánské lodi.

Článek na titulní stránce měl místo nadpisu na palec veliký otazník a pod ním tento text:

Dnešní noci byli někteří naši spolucestující svědky záhadného, ojedinělého zjevu:

Za jasné oblohy se náhle objevil ve stratosférické výši kolmo nad lodí žlutě zářící bod, který klesal dolů tak rychle, že po několika vteřinách byl už v nepatrné výšce nad palubou. Pochopitelnou hrůzou strnulí hleděli cestující na řítící se žhavé těleso, které však pojednou utkvělo několik metrů nad komínem, svítíc jako roztavená zlatá koule téměř metr v průměru. Chvíli udržoval tento zlatý meteor přesně stejnou rychlost a směr s naší lodí, později zůstával pozadu a pak konečně jako žhavá střela letěl nad mořskou hladinou k jihu, kde zmizel.

Ačkoliv tento pád meteoru je podivuhodný, ba nevídaný (podle shodného úsudku přítomných vědeckých odborníků), nepřikládali bychom zjevu přílišnou váhu – nic nového pod sluncem – kdybychom neměli bezpečně zjištěno, že velitel lodi, když mu byla záhada a nebezpečí hlášeno, nejen neuznal ani za vhodné, aby alespoň vyšel z kabiny radiotelegrafisty, kde právě dlel, ale nechal za sebe promluvit jistého člena své společnosti, který rozčileného důstojníka uklidnil prohlášením, že zjev je zcela neškodný.

Naštěstí se tento výrok ukázal správným. Ale musíme se tázat:

Jednal správně kapitán, odpovědný za bezpečí všech cestujících, posádky a lodi vůbec?

Jakým právem dovolil velitel, aby na úřední raport dozorčího důstojníka o vážném ohrožení lodi odpovídal místo něho snad odborník, přece však za těchto okolností prostý cestující?

Jak mohl kapitán připustit, aby si zadal ve své velitelské důstojnosti a vědeckém věhlasu? Kdo je pánem na parníku Santiago?

Nemyslí lodní velitel, že tímto zdánlivě bezvýznamným případem otřásl vlastní autoritou, disciplínou své posádky a důvěrou cestujících?

Podepsaný zástupce a delegát Welt Union Presse, žádá důrazně o vysvětlení této nepřístojnosti.

 Krag

„Co tomu říkáte?“ zeptal se netrpělivě profesor.

„Drzost,“ usmál se Arne.

„Delegát WUP! Proboha! Vždyť je pánem tisku na zeměkouli!“

„Co říká kapitán?“

„Nemluvil jsem s ním dosud.“

„Půjdeme k němu,“ rozhodl Arne.

V kapitánově kajutě zastihli ve vzrušeném rozhovoru lodního velitele s lékařem a mladým telegrafistou Andym.

„Trváš na své výpovědi?“

Každé kapitánovo slovo znělo jako šlehnutí bičem.

„Strýčku!“

„Kapitáne,“ třeskl kapitánův hlas. „Jsi vyslýchán a nestrpím strýčkování,“ rachotil tvrdě.

„Kapitáne, opakuji, že jsem nikomu neřekl ani slova.“

Andyho oči hleděly do velitelovy tváře tak pevně, že nebylo pochybnosti o pravdivosti jeho odpovědi.

Velitelovy přimhouřené oči se ještě chvíli snažily proniknout až na dno hochovy duše a konečně se ozvalo do napjatého ticha značně mírněji:

„Dobře, Andy, můžeš jít. Ale pamatuj si: jazyk za zuby!“

Po Andyho odchodu vládlo v kajutě trapné ticho. Kapitán přecházel po místnosti zachmuřen a němý.

„Riley,“ osmělil se doktor Helder. Vyslovil jméno lodního poručíka.

„Ovšem,“ přikývl kapitán. „Vyslechl jsi ho už?“

„Ne, ačkoliv jsem již od prvé chvíle přesvědčen... Věc není tak jednoduchá. Je to sice jasný útok na mou autoritu, ale musím přiznat, že do jisté míry je výtka správná. Na jeho hlášení jsem měl odpovědět sám. Je to jen formální chyba, ale Riley ji chytře využil, jako už několikrát v jiných případech.“

„Vím,“ přikývl lodní lékař s trpkým úsměvem, „stará nevraživost a šplhounství. Pletichář. Kuje pikle už od té chvíle, kdy byl povýšen na tvého zástupce.“

„Brzy povýší na velitele.“

„Jak to? Snad bys nechtěl...“

„Nechci se rvát o existenci. Není mi toho třeba. Velím Santiagu naposled. Ještě dnes ohlásím radiotelegraficky loďařské společnosti svou demisi. Alespoň budu mít ‚svobodu vlastních úsudků’ a budu se moci plně věnovat vědecké práci.“

Kapitán Harding usedl ke stolu, napsal svou demisi a stiskl tlačítko u lodního telefonu.

„Riley? Přijďte do mé kajuty, poručíku!“ a položiv mikrofon řekl s úsměvem: „Ukončíme tu komedii rázem.“

„Příliš lehké vítězství,“ zahučel doktor Helder.

„Budiž mu přáno,“ mávl Harding rukou.

„Nebude tak snadné,“ ozval se Arne, „najdeme už příležitost!“

Rileyův příchod znemožnil Arnovi dopovědět.

„Poručíku,“ ujal se Harding klidně slova, „nebylo třeba, abyste k svému povýšení užíval postranních stezek a cestiček, které kalí pověst přímého muže i vaši důstojnickou čest.“

„Kapitáne, já jsem...“

„Mlčte! Dobře víte, že se to nestalo poprvé. Nevytýkám vám nic, jen přátelsky radím, neboť každý úklad je dvojsečná zbraň.“

„Kapitáne!“

„Mlčte! Nenuťte mne, abych ke všemu nabyl přesvědčení, že jste zbabělec. Jak se to tváříte, k čertu? Bojíte se důsledků? Uklidněte se. Ani mne nenapadá, abych použil svého práva. Naopak, odevzdáte tohle telegrafistovi s mým rozkazem, aby ihned odeslal depeši loďařské společnosti,“ podal Rileyovi napsanou demisi.

Poručík zasalutoval a obrátil se ke dveřím.

„Počkejte!“ zastavil ho kapitán. „Přečtěte si obsah!“

Snažil-li se Riley dosud hrát nevinného, teď se prozradil. Jeho zbledlá tvář zrudla a kolem rtů se kmitl vítězný úsměšek.

„Lituji,“ hovořil Harding klidně, „že musím kápnout hořkost do vašeho sladkého poháru. Zůstávám podle služebních předpisů velitelem na Santiagu, dokud společnost nepřijme mou demisi a nepotvrdí nového velitele. Do té doby musíte mít strpení,“ pokynul poručíkovi.

Téhož dne k večeru vyšlo z lodní tiskárny zvláštní vydání časopisu a na titulní stránce hlásala tučná písmena zprávu o kapitánově demisi, a nepokrytě – jako samozřejmý důsledek – byl jmenován jeho nástupcem „sympatický poručík Riley“.

„Co o tom soudíte?“ obrátil se profesor Svak na kapitána, sedícího ve společnosti našich přátel na horní palubě.

„Přiznávám, že jsem překvapen. Riley je schopný důstojník, ale mladý, zbrklý zajíc. Rozhodně chybil. Ba, je to vážné provinění, neboť věc je až do rozhodnutí Společnosti úředním tajemstvím. Riley má sice ve výboru jakéhosi strýčka, ale ten sotva bude moci napravit špatný dojem, který tato věc vyvolá. Upřímně lituji, že v tomto případě nemohu pro něho nic učinit. Musím ponechat Společnosti, aby posoudila, je-li ,Riley s to zastávat odpovědnou hodnost kapitána na zaoceánské lodi.“

Za noci plul parník Panamským průplavem a ráno přistál v Panamě, kde vstoupil na palubu lodivod, který měl parník převést šíjí. Avšak s obvyklým hlášením kapitánovi oznámil lodivod zároveň, že má příkaz vyčkat delegáta Společnosti, který s kapitánem projedná nějakou záležitost.

Za chvíli se přiblížil motorový člun a na palubu vystoupil starší muž v stejnokroji námořního důstojníka, jejž lodivod ihned uvedl do kapitánovy kajuty.

„Kde se tu bereš, Jime?“ vyskočil kapitán z křesla, potřásaje pravicí předsedy Společnosti, loďařského krále Jima Bensona.

„Přilétl jsem z New Yorku, abych vyrazil toho brouka, který se ti nasadil do mozku,“ šklebil se Benson, usedaje do křesla.

„Mé rozhodnutí je pevné!“

„Nesmysl!“ Harding podal Bensonovi lodní časopis.

„Hm,“ vrčel loďař jako podrážděný tygr, „reportér WUP je sice velké zvíře, ale na souši. Na naší lodi je pouhým cestujícím, poněvadž jsme ho nepověřili zpravodajstvím. Dal jsi k tomu souhlas?“

„Ne.“

„Zavolej mi ho. Povím mu své mínění!“

Po chvilce uvedl stevard drobného, čilého mužíka.

„Vy jste...?“

„Krag, zástupce Welt Union Presse,“ vypjal se hrdě reportér. Avšak jeho pýcha rázem zmizela, když loďařský magnát vyřkl své jméno a po něm otázku, jejíž každé slovo dopadalo na zpravodaje jako rána bičem:

„Jak jste se mohl opovážit k takové drzosti?“ přistrčil mu článek k nosu. A nedopřál mu ani, aby sebral myšlenky k omluvě, hrnul ze sebe: „Kdo vás pověřil zpravodajstvím na naší lodi? Co řekne váš šéf Duney, až mu odevzdám tuto čmáranici se žádostí o satisfakci za zlomyslné ohrožení kázně a pokus o zviklání autority velitele lodi, který je zde neomezeným pánem a za své skutky odpovídá pouze a výhradně nám? Vy jste zde cestující jako každý jiný. Nemáte nejmenšího práva kritizovat jednání posádky, tím méně velitele. K čertu, jak je vůbec možné, že článek byl otisknut? Stevarde, přiveďte faktora z tiskárny!“

„Sir, lituji...“

„Ušetřte si slova!“ okřikl Benson reportérovo koktání. „Vyšetřím všecko a pak se dozvíte mé rozhodnutí. Pojďte dál!“ pokynul na prahu stojícímu faktorovi.

„Proč jste otiskl tento článek?“

„Na výslovný rozkaz a odpovědnost poručíka Rileye, tak jako ten druhý.“

„Jaký druhý?“ obrátil se Benson udiveně na kapitána, který se chvilku rozmýšlel, než konečně s trpkým pokrčením ramen podal loďaři druhý výtisk. Benson přečetl a chvíli zamyšleně kýval hlavou. V jeho bystrých očích se rozhořely plamínky.

„Tak je to? Není třeba dalšího vysvětlování. Můžete jít!“ pokynul faktorovi.

„Kam cestujete?“ obrátil se na Kraga.

„Do Londýna.“

„Přeji vám šťastnou cestu. Jenže zde vystoupíte a obšťastníte svou vzácnou přítomností jinou loď!“ zašklebil se Benson jízlivě Kragovi do tváře.

„Nemůžete mne vyhodit! Mám zaplacenou cestu až do Londýna!“ rozčiloval se zpravodaj.

„Slabý důvod,“ řekl Benson suše. „Dávám vám patnáct minut času k uspořádání zavazadel. Do té doby vám vyplatí lodní kancelář plný obnos, takže jste se z Guayaquilu až do Panamy plavil zdarma. Jsme kavalíři, příteli. Ale za každou další minutu zpoždění počítáme deset dolarů.“

„Protestuji!“

„Pospěšte si! Loď se nemůže déle zdržet a nerad bych byl přinucen odevzdat vás přístavní policii jako rušitele pořádku a kázně.“

„Pane!“

„Už jen čtrnáct minut,“ pohlédl Benson na hodinky. Reportér vyběhl z kajuty, drtě mezi zuby nesrozumitelná slova.

„Teď si zavoláme Rileye.“

„Jime, měj ohled!“

„Neznám ohledy. Vždyť ten mladík provedl zločin. To není jen ctižádostivost, nýbrž pletichářství, šplhounství a zlomyslné poškozování velitelské autority, rušení kázně a celý komplot piklů s novinářem, který nám ještě připraví horkou lázeň. Mstivost z něho zrovna čiší. Milý kamaráde, ty nemůžeš vědět, co se zatím děje v našem newyorském ústředí. Povím ti o tom, až i tam udělám čistku. Zavolej mi Rileye. Neboj se,“ dodal, když Harding splnil jeho příkaz, „potrestám ho mírně.“

Riley stanul na prahu kajuty vzpřímen, ale s tváří zbledlou rozechvěním.

Benson ho chvíli pozoroval přimhouřenýma očima a pak začal mrazivě:

„Nuže, poručíku, zjistil jsem, že nejste spokojen s hodností prvého důstojníka na Santiagu.“

„Kdo to řekl, pane?“ vyrazil ze sebe násilně Riley.

„Mám zde důkazy. Je tedy zbytečné o tom dále hovořit. Naší Společnosti záleží na spokojenosti lodních důstojníků a mužstva posádek. Co jste provedl, to by stačilo, abyste se odpovídal před námořním soudem. Před tím vás chci uchránit, poněvadž jste mladý a nezkušený. Jen to vás omlouvá. Ale zároveň jste dokázal naprostou neschopnost samostatného řízení tak velké lodi, jakou je Santiago. Byl jste jmenován zástupcem kapitána jen na přímluvu svého strýce, který jako člen výboru bude jistě nepříjemně dojat, až se doví o vašem kousku. Uznávám vaše námořnické schopnosti, ale chybí vám organizační zkušenosti. Potřebujete průpravu, aby z vás byl zdatný lodní velitel. Připravte si ihned zavazadla. Vystoupíte v Colónu, na druhém pobřeží Panamského průplavu, kde se přihlásíte u filiálky naší Společnosti a ujmete se velení parníku Elida. Znáte tu loď?“

„Neznám.“

„Ovšem, nejste v našich službách tak dlouho, abyste znal všecky naše lodi a zejména... Poznáte Elidu. Uvedou vás k ní. Hlavní věc, budete velitelem na lodi, sice trochu menší a jiné než Santiago, ale nikoliv bezvýznamné. Ukážete, co umíte, a podle toho pak rozhodneme o vaší další kariéře.“

Benson pokynul Rileyovi k odchodu, a když se za ním zavřely dveře, loďař se řezavě zachechtal.

„Tomuhle říkáš mírný trest?“

Bensonův smích rázem ustal a jeho výrazná tvář ztuhla: „Vždycky lepší než námořní soud, který by znamenal konec jeho námořnické existence. Bude mu k prospěchu, bude-li sloužit na nákladní lodi.“

„Dostanu za něho náhradu?“

„Tvůj druhý důstojník Stetson je schopný chlapík. Je také starší a jeho povýšním bude jen napravena křivda.“

„Pravda, Stetson je zdatný a spolehlivý.“

„V Colónu nastoupí mladý telegrafista jako náhrada za tvého synovce Andyho.“

„A Andy?“

„Ujme se služby třetího důstojníka. Jmenovací dekret dostane, až se Santiago vrátí z Evropy. Neděkuj mi. Dělám vše jen v zájmu Společnosti. Lhůta minula. Podíváme se po tom novináři.“

Avšak už na prahu kajuty jim hlásil lodní kontrolor, že reportér vystoupil.

„Na shledanou!“ stiskl Benson kapitánovi ruku a záhy mizel v motorovém člunu na severním obzoru.

Když se pak Santiago, řízeno lodivodem, šinulo mezi hrázemi průplavu, zahlédl Harding žlutý jednoplošník, který zakroužil nad městem a pak rychle letěl k severu.

Po několika dnech vyplula loď z Karibského moře do Atlantského oceánu. Do Hamburku jim zbývaly ještě plné tři týdny. Na lodi vládl nyní klid a kázeň.

Aspoň se tak zdálo.

Ve skutečnosti to pod klidným povrchem vřelo, jak se brzy ukázalo.

Zavinil to profesor Svak, který se dostal do vědeckého sporu s dvěma anglickými kolegy. Přichvátal jednoho dne ke skupině hovící si pod plátěným krytem na horní palubě a plný zlosti spustil na doktora Heldera:

„Svůj obor nechávám stranou! Ale je na vás, abyste svému kolegovi doktoru Thompsonovi potvrdil lékařský nález na těchto dvou,“ ukázal na Gabriela a Žoliho.

Společnost byla překvapena tak, že v první chvíli zavládlo napjaté ticho. Konečně se ozval doktor Thompson:

„Pánové, jsem profesorem antropologie na universitě v Etonu a zde můj kolega Lewis vyučuje na tomtéž ústavu přírodní vědy a astronomii. Pan kolega,“ pokynul s lehkou úklonou na profesora Svaka, „nám vyprávěl věci, které vyžadují vysvětlení a důkazy, nemáme-li se domnívat, že pan kolega Svak využil posledních událostí způsobem naprosto nedůstojným své vědecké autority.“

Angličanovo pánovité vystoupení a úsečná řeč, provázená úsměšky profesora Lewise, vyštvaly jinak rozvážného Arna k ostré odpovědi:

„Ať řekl pan profesor Svak cokoliv, stojíme všichni za jeho výpovědí.“

Thompsonovy ocelově šedé oči změřily Arna tak, že měl pocit studené sprchy.

„Má slova platila zejména kolegovi Helderovi, jehož autorita je mi známa. Proto musím žádat jeho přímou odpověď.“

„Už jste ji slyšel, doktore Thompsone,“ ozval se klidně lodní lékař, „a nemám, co bych dodal.“

Úsměšná tvář profesora Lewise rázem zvážněla a oba Angličané spolu vyměnili pohled, který pravil: „Neslýchané!“ Toto gesto rozjitřilo doktora Heldera.

„Můj mladý přítel, ačkoliv není lékařem ani přírodovědcem, nýbrž technikem, měl plné právo odpovědět za mne,“ dodal.

Tvář doktora Thompsona se zkřivila v nervózní úsměšek a ze rtů vyšlo důtklivě: „Doktore Heldere, vy snad nevíte, že jsem...“

„Vím,“ vpadl do řeči lodní lékař, „jste předsedou Světového vědeckého svazu. Respektuji vás, ale nijak neměním své stanovisko.“

„Odpíráte vysvětlení?“

„Odmítám.“

„Důvod?“

„Nejsou to mé objevy a mé informace, které vám pan profesor Svak neprozřetelně a neoprávněně prozradil. Slíbil jsem mlčet a dostojím závazku.“

„Vaše výtka,“ předstoupil Svak před lodního lékaře, „není zcela oprávněná. Oba pánové, zejména kolega Lewis, mne chytře vyprovokovali. Což jsem mohl strpět přímé nařknutí z dryáčnictví a šarlatánství?“

„Cože?“

„Ano, doktore Heldere, byl jsem přímo nařčen a současně se mnou celá naše společnost.“

„Nuže, pánové,“ řekl doktor Helder s mrazivým klidem, „skončili jsme. Nemám chuť věc dále rozebírat.“

„Pánové, nechtěli jsme nikterak... uvažte okolnosti...“ koktal profesor Lewis.

„Vyvodím důsledky,“ zahučel Thompson nadutě.

„Jak je libo,“ usmál se doktor Helder.

Když angličtí učenci odešli, vládlo chvíli ticho.

Konečně promluvil kapitán: „Máte slabé nervy, milý profesore.“

„Přiznávám,“ bručel Svak, „neměl jsem se dát vyprovokovat. Ale ještě víc lituji, že jsem se cítil dotčen ve své ješitnosti. Bojím se, že nám způsobí nějakou nepříjemnost.“

„To je víc než jisté,“ přikývl doktor Helder. „Vzbouří celý Svaz. Jsem si jist, že už nyní letí rádiová depeše do Londýna.“

„Je to přípustné?“ zeptal se Pavel.

„Každý cestující na lodi má právo k soukromým telegramům, zaplatí-li příslušný poplatek,“ pokrčil kapitán rameny.

„Mohli bychom aspoň zvědět obsah?“

„Mám sice právo kontroly,“ odpovídal kapitán na Pavlovu otázku, „ale nemyslím, že by naše zvídavost byla vhodná.“

„Ať dělají, co umějí!“ zabručel Helder.

Errata:

30.05.2021 11:04