Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Petr se chechtal odkládaje kosti a kůstky z krocana tak ohlodané a obrané, že by nad nimi s pohrdáním kroutil hlavou i vesnický hafan. Utíraje si umaštěné prsty, bradu i nos do ubrousku, pronesl:

„Ten profesor nám vlastně znamenitě posloužil. Tohle je pohodlí! Sedíme si tu v pyžamu, s trepkami na nohou. Pěkně cvičíš, doktore, naše dva vrahy z Ďábelských ostrovů! Ještě zdivočíme i my!“

„Máš pravdu. Tak to dál nepůjde. Tento oběd, budiž, spali jsme až do poledne. K večeři oblékneme smokingy. Musíme jít dobrým příkladem.“

„A nebylo by lépe nechat Žoliho i Gabriela tak, jak jsou? Civilizace zničí jejich svéráz, jediné, čím se vyznačují...“

Pavel chvíli hleděl na Arna, jehož důvody musil uznat. A co je jim po etiketě, společenském chování a všech těch šněrovačkách a svěracích kazajkách? Kdo bude mít zájem o jejich společnost, ať se přizpůsobí jim. A vždyť ani o žádnou společnost nestojí, nejedou do vlasti, aby tam pořádali přednášky, hostiny; nečekají slavobrány, nechtějí se dát vystavovat v nějakém panoptiku, v cirkusech, tím méně na banketech. Touží po klidném návratu, potěšit se s rodiči a příbuznými, chvilku si odpočinout a pak k Nemovi do nové práce.

Zcela správně označil kapitán jejich líčení za pohádku. Vidí, jak působilo jen několik Pavlových slov na profesora Svaka. Lze se domnívat, že jiný mozek bude přístupnější?

„Máš pravdu, Arne,“ řekl Pavel rozhodnut, „zachováme Žolimu i Gabrielovi jejich zvyky.“

Po obědě se všichni převalili na lože – bylo jim po dlouhé době vzácné – jen Petr se pečlivě oblékl do nových šatů z nažloutlého surového hedvábí, bílých střevíců...

„Kampak?“

„Projdu se po palubě,“ uvazoval si nachově rudou kravatu.

„Mám ho pustit, Arne?“

„Hm,“ zabručel Arne v polospánku.

„Poslyš, ty žvanile, vím, že jdeš za dcerou profesora Svaka.“

„Nu a? Jsem přece dospělý muž,“ šklebil se Petr.

„Dej si aspoň pozor na řeč!“

„Musím napravit, cos pokazil ty!“

Pavlova trepka se odrazila od zavřených dveří.

Na dolní palubě bylo sice živo, ale společnost nebyla lákavá. Zřejmě cestující druhé a třetí třídy, pestrá směs orientálců, Japonci, Mexičané v pestrých oděvech s ohromnými sombrery na hlavách, Indiáni, míšenci a členové lodní posádky, bezohledně si razící cestu hloučky na úzkých ochozech.

Zcela jiný obraz byl na horní palubě, kryté plachtami proti žhavým slunečním paprskům. Ale bylo zde skoro prázdno. Petr prošel téměř celou palubu. Tamhle, docela na zádi...

Poznává ji podle těch černých kadeří. Nyní k němu obrátila obličej.

Což ho nepoznává! Hledí naň cize a strnule.

Přihladil si vlasy a s úsměvem se blížil. Ano, teď ho poznala; postřehl záblesk v jejích očích, jež se však v příštím okamžiku vytřeštily, ruce se vztáhly vpřed, ne s gestem přátelského uvítání, nýbrž jako by chtěly zastavit blížící se strašidlo... a pak se drobné pěsti přitiskly na ústa:

„Je... je-jé!“ slyšel násilím dušený výkřik.

„Copak?“ stanul na dva kroky před ní.

„Já... já jsem my-slila, že je to otec.“

Petr měl pocit ledové sprchy. Takový nesmysl! Čirá výmluva!

„Nepovídejte!“ řekl ostře. „Váš otec není přece strašák. A vy se třesete strachem.“

„Pro-prosím vás, ne-nezlobte se!“ koktala. „Tatínek seděl se mnou zde, na tomto prázdném křesle vedle, přišel pro něho důstojník s pozváním, aby navštívil kapitána. Hned se vrátí.“

„Vysvobodí vás z drápů blázna.“

„A-ano! Blázna! Co to mluvíte?“

„Ale ano,“ Petr klidně usedl na profesorovo místo, „vy už také, slečno Milado, věříte, že jsme uprchlíci z blázince. Felčar sice včera přiznal jen jednoho, a ještě to popletl s tím bělovlasým galejníkem, ale prosím vás, copak může blázen mluvit souvisle? Tak vidíte! Nu, já mám právě klidnou chvilku, tedy se mne nemusíte bát. Před chvílí jsem roztrhal těmahle rukama a těmito zuby...“ zacvakal zdravým chrupem.

„Koho jste roz... tr...?“

„Krocana! Také vám tak chutnal?“

Dívčiny oči zjasněly, strachem stažené rysy ve tváři povolily a kolem rtů zahrál úsměv:

„Pane inženýre, vy byste opravdu z člověka duši vytřásl. Proč tak mluvíte?“

„Je to pravda. Měla jste vidět, jak jsme si všichni v kajutě pochutnávali. Ovšem, kromě krále Gabriela. Ten se musel spokojit s kaší a ovocnou zavařeninou. Trochu nádivky jsem mu nechal, já ji totiž nerad.“

Dívka hleděla kamsi do prázdna a chvílemi kroutila hlavou. Kam se to tak upřeně dívá? Petr sledoval směr jejího pohledu.

„Slečno Milado, vyprávěl jsem vám o našich cestách, mám pokračovat?“

Její oči zamžikaly. Petrovi bylo, jako by z jeho nitra vytáhli jízlivého skřítka, který teď v nich tancuje, směje se a chechtá... Ale vždyť se směje Milada! A jak se směje! Celým tělem i srdcem...

„Dobře se bavíte?“ ozvalo se za nimi. Její smích rázem ustal.

„Ta-tati... já jsem... to je pan inženýr...“

„Inženýr Holan?“ podával profesor Petrovi ruku.

„Nikoliv, Petr Brada,“ opravil mladý muž. „Holan byl můj strýc, bratr mé matky.“

„Ano, ovšem, ovšem! Slavný muž! Kdepak jsou vaší druhové?“

„Spí, pane profesore. Odpočívají v kajutě. Jen já jsem si dovolil... promiňte!“

„Snad byste nás neopustil? Jen zůstaňte, příteli. Tam je skládací křeslo. Přineste si je! Je zde příjemně, nezdá se vám?“

Jak by se mu nezdálo!

„Pane inženýre,“ kousal profesor do kyselého jablka, když se usadili, „omlouvám se vám za včerejšek.“

„Ale pane profesore!“

„Ne, prosím! Mé jednání bylo nevhodné. Přicházím právě od kapitána, který mi vyprávěl o vás v přítomnosti lodního lékaře.“

„O naší noční prohlídce,“ nemohl si Petr odepřít škodolibou poznámku.

„Hm,“ polkl profesor hořkou pilulku, „také. Jsou to úžasné věci! Tak úžasné, že věru nevím...!“

Na chvíli zavládlo ticho.

„Kdybyste aspoň mohli podat nějaký důkaz.“

„Toužíte po důkazech?“

„Ovšem!“

„Promluvím s kamarády. Záleží nám na vašem úsudku, pane profesore,“ ukončil Petr, ale jeho oči, upřené na Miladu, která dosud sledovala rozhovor s netajeným zájmem, ho usvědčovaly ze lži. Jemu nezáleželo na profesorovi, ani na tom, co si myslil.

Ještě téhož dne byli pozváni do kapitánovy kabiny, kde se sešli s lodním lékařem a s profesorem Svakem. Hovořili dlouho do noci; lavina otázek a také mnoho návrhů, rad a úvah, ale ještě více námitek a argumentů. Nebylo však možné najít nitku, která by vyvedla zaujatého profesora z tohoto labyrintu, začarovaného kruhu, v němž se stále točili dokola.

„Tak co je vlastně s vámi?“ vyjel profesor náhle, rozjitřen usměvavým klidem trojice. „Řekli jste, že máte možnost pádných důkazů. Myslím, že by bylo vhodné, kdybyste nám některý podali.“

„Pánové,“ ozval se doktor Helder teple, „také já vás prosím.“

„Já též,“ připojil se kapitán.

Hoši mezi sebou vyměnili tázavý pohled. Takovému spojenému náporu bylo těžko odolat. Měli plán, hovořili o něm. Spojil by dobré s užitečným.

„Budiž!“ Arne vstal z křesla. „Kapitáne, v kabině radiotelegrafisty je televizní zařízení?“

„Ano.“

„Dovolíte mně, abych užil lodního vysílacího přístroje?“

„Hm,“ zaváhal kapitán, „v tom jsou jisté potíže. Každý radiotelegrafický signál musí být totiž protokolován.“

„Pak se nedá nic dělat,“ Arne pokrčil rameny.

„Počkejte, přemýšlejme, jak věc obejít. Radiotelegrafista je ve své kabině jediným pánem a je to pedant, až příliš přesný ve službě. Ale vždyť už minula půlnoc. Burnett byl vyměněn druhým telegrafistou Andym, to je můj synovec. Půjde to. Pojďme k němu! Koho chcete volat?“

„Nema.“

„Nema? Kdo je to?“

„Můj děd.“

Kapitán se zarazil:

„Váš děd? Řekl jste přece, že inženýr Farin...?“

„Ovšem, mým vlastním dědem byl Farin. Nemo se po jeho smrti ujal mého otce a nyní také mne.“

„Kde bydlí Nemo? Je to jistě krycí jméno.“

„Ano, pseudonym. Víc vám nemohu říci. Pane kapitáne, musí vám stačit, co jsem řekl. Chtěl jste důkaz. Dostanete jej, ale za to si musíme vyhradit – ať se stane cokoliv – přísnou mlčenlivost.“

„Well. Provedete spojení sám?“

„Ovšem.“

Avšak v kabině zastihli nejen Andyho, sympatického mladíka, ale také Burnetta, na kterého se kapitán obrátil s mrzutou otázkou:

„Což jste dosud neodevzdal službu?“

„Dopisuji protokol,“ odpovídal Burnett, aniž zvedl hlavu od stolu.

„Chtěl jsem vám právě hlásit, kapitáne, že jsem dnes už potřetí zachytil záhadné signály. První zápis je přesně o 21. hodině, druhý v 22,48 a poslední v 0,05, tedy před osmi minutami. Signály jsou velmi silné a jasné, ale nemohu dosáhnout spojení, ačkoliv jsem použil fázi s nejvyšším napětím.“

„Morseovy značky?“

„Ano.“

„Jak znějí?“

„Astra.“

„Náš...“

Arnův pohled nedovolil Petrovi domluvit. Ale neušel bystrozrakému kapitánovi, který vytušil, že náhoda jim sama vychází vstříc.

„Milý Burnette,“ poklepal kapitán telegrafistovi na rameno, „vaše služební doba uplynula. Zasloužíte si odpočinku. Andy, dopiš protokol. Zůstaneme zde chvíli. Pokusím se s Andym o spojení se signály. Dobrou noc, Burnette!“

Když telegrafistovy kroky dozněly na chodbě, obrátil se kapitán s němou otázkou na Arna.

„Ano, kapitáne,“ přikývl Arne, „přicházíme jako na zavolanou.“

„Astra?“

„Byl náš letoun. Nemo nás volá.“

„Jak chcete dosáhnout spojení?“ zapochyboval kapitán. „Byl by ho dosáhl i Burnett, kdyby byl snížil napětí na minimum a usměrnil proud. Ovšem, musel by přesně znát směr a ještě některé podrobnosti. Výhoda právě je, že nikdo jiný je nemůže zachytit a vmísit se do našeho rozhovoru. Nuže, dovolíte, kapitáne?“

„Zajisté. Andy, pan inženýr Farin se pokusí rozluštit ty záhadné signály.“

Arne si s Andym stiskli ruce a mladý telegrafista ochotně pokynul k vysílačce. Arne seřídil reostat, zručně vyměnil dvě pojistky, manipuloval na usměrňovači a pak stiskl páčku. Sotva vyklepal poprvé Nemovu značku, ozvala se odpověď a na televizní desce se objevila Nemová tvář.

„Chválabohu!“ splynulo z, kmetových rtů. „Proč jste mne nechali tak dlouho v úzkostech? A kde jste? Jaká je to společnost?“ hrnuly se otázky.

„Astra ztroskotala na západním pobřeží Jižní Ameriky pod Ecuadorem,“ podával Arne stručnou zprávu. „Představuji ti, dědečku, kapitána Hardinga, velitele parníku, na kterém plujeme z Guayaquilu na sever k Panamskému průplavu, doktora Heldera, lodního lékaře, profesora Svaka z Prahy a mladého telegrafistu Andyho, kapitánova synovce. Všichni jsou naši dobří přátelé, kteří se zavázali, že neprozradí nic, co vidí a slyší.“

„Dobrá,“ přikývl Nemo. „Sledoval jsem pokles Astry od chvíle, kdy vnikla na okraj zemské atmosféry. Věděl jsem, že s jejím ústrojím není něco v pořádku. Zřejmě nevnímala pozemskou statickou elektřinu. Poznal jsem to na svých marných pokusech přispět vám. Nemohl jsem vůbec dosáhnout spojení.“

„A proč bylo možné spojení ve vesmíru?“ zeptal se Petr.

„Poněvadž přístroje Astry vyhovovaly meziplanetárním podmínkám. Mé spojení bylo podporováno Marsem, který však pozbyl vlivu, jakmile se Astra dostala do přímého vlivu Země. Mohl jsem tedy pouze hledět na váš zápas s pozemskými živly, bezmocný a v úzkostech. Naštěstí jste správně manévrovali a snesli se dobře na mořskou hladinu. Sledoval jsem vás stále, až jste se dostali na pobřeží. Byli jste zachráněni. Uklidněn dopřál jsem si odpočinku, ale zato jsem byl potrestán. Ztratil jsem vaši stopu a má úzkost a obavy vzrostly, když jsem po vás pak marně pátral na pobřeží na sever až do Trujilla a na jih v Callau a Limě.“

„Tam jste nás ovšem nemohl najít, Otče Nemo, poněvadž jsme prošli Kordillerami přímo na východ až k Maraňonu,“ vysvětloval Pavel.

„Příliš odvážné,“ vrhl naň Nemo káravý pohled. „Nu, jen když jste nyní v bezpečí. Odpočinete si, zotavíte se, potěšíte se s rodiči a pak se shledáme.“

„K nové práci, dědečku?“

„Ano, děti, k nové práci.“

„Máme k tobě prosbu,“ osmělil se Arne.

„Jakou?“

„Náš krajan profesor Svak by rád viděl nějaký důkaz.“

Nemova tvář ztvrdla.

„Nepřesvědčuji malověrce. Jaké důkazy? Je toho mnoho, čím bych rázem mohl přesvědčit, ale zároveň bych znovu rozjitřil svět. Nezáleží mně na jeho mínění.“

„Chtěli bychom vidět Astru,“ měl Petr chytrý nápad.

Nemovy oči utkvěly zpytavě na tváři mladé trojice a přísné rysy v jeho tváři pozvolna tály.

„Rozumím vám, hoši,“ řekl konečně. „Ukáži vám Astru. Ostatní ať se aspoň pobaví tímto biografem,“ dodal ironicky.

„Je hluboko?“

„Něco přes tisíc metrů. Tedy světu nedostupná. Na shledanou, děti!“

Televizní deska ztemněla. Ale zakrátko se rozzářila znova. Jako by se vznášeli v nesmírné výši nad oceánem, lemovaným po jedné straně hornatým pobřežím. V podivné žluté záplavě ostrého světla se řítili dolů, přímo na podlouhlé těleso, jehož obrys kvapně rostl.

„Je tam kapitán?“ ozvala se v mluvítku otázka důstojníka na palubě.

„Zde jsem!“ přihlásil se velitel.

„Úžasný zjev!“ slyšeli vyděšené hlášení. „Žlutá koule klesá z výše přímo na palubu. Nyní utkvěla asi deset metrů nad komínem. Pohybuje se stejnou rychlostí s námi. Na palubě je světlo jako ve dne.“

„Nemovo žluté světlo!“ zvolal Arne. „Uklidněte se, poručíku,“ volal do mluvítka. „Neškodný jev. Vidíme odtud také jasně celou palubu i vás. Uklidněte cestující, aby nedošlo k panice. Ostatně světlo už se šine k lodní zádi.“

„Zmizelo!“ hlásil poručík. „Letí do dálky nad hladinou.“

S utajeným dechem hleděla společnost na televizní plochu v domnění, že sami závratnou rychlostí letí nad zelenými vodními vlnami, ozářenými zlatožlutým světlem.

„Mys svaté Heleny – mys Pariňas – strašná rychlost...“ vyrážel kapitán chraptivě.

Pojednou stanuli. Několik okamžiků jako by viseli nad mořskou hladinou nedaleko pobřeží.

„Zde jsme vystoupili z moře,“ poznával Petr místo. „Hle, naše šlépěje v písečném nánosu!“

„A tam, poznáváš, Arne?“

„Ano, nepromokavý obal svých paprsků, který jsem odhodil.“

„Jakých paprsků?“

„Eh, nic, to... pistole jsem chtěl říci,“ omlouval Arne přeřeknutí.

„Zde máte důkaz, pánové! Ale pozor! Vzdalujeme se od pobřeží, klesáme k hladině a pod ni!“

Dojem byl tak mocný, že se kapitánovi, lékaři, profesorovi i Andymu vydral z hrdla dusivý vzlyk. Sípavý dech, chroptění a steny provázely neodolatelně živou představu klesání do mořské hlubiny, jejíž tmou proráželo ostré žluté světlo. Konečně se pod nimi narýsovalo oblé těleso, z něhož čněly mřížované dveře s hroty ztrácejícími se v hlubinném temnu. Prolnuli obalem... jako by se jejich duše procházela koridory, obkroužila strojovnu, viděli zmrtvělou turbinu, ústřední kabinu.

„Naše ložnice,“ vydechl Pavel. „Habakuk! Kde je náš ubohý kocour?“

„Ani nevzpomínej,“ zamumlal Arne lítostivě. A náhle vykřikl: „Hleďte, tam!“

Z ústí chodby se vynořila veliká, zploštělá hadí hlava, za ní fosforově světélkující tělo...

„Astra má nové obyvatele, pány mořských hlubin.“

„Vyzvednout!“ vykřikl profesor. „Tento důkaz musí...“

„Nikdo jej nedostane,“ ozval se hlas neviditelného Nema.

„Proč upíráte vědě právo nového poznání?“

Výkřik hrůzy se rozlehl, neboť v tom okamžiku vzplála televizní plotna v oslnivém fialovém blesku, po němž jako by se jejich duše prolínala beztvárnou spletí a změtí, která, drcena nesmírným vodním tlakem, klesala v rozmělněných troskách kamsi do temné hloubky.

Rázem se ocitli opět vysoko nad mořským povrchem, divoce rozmítaným v zelené hory a štíty, rokle a propasti, rozsoptěnou smršť vody a pěny, výtrysky horkých par.

Z rozběsněného uzlu bitvy ohně a vody letěli k pobřeží. Nová hrůza!

Vzduté moře se v divém vlnobití řítilo daleko na pobřeží. Ale příval náhle ustal a moře se vrátilo do svých původních mezí. Poznali sice místo, kde vyplavali po havárii, ale po otiscích jejich šlépějí nezbylo ani nejmenší známky.

„Nyní zmizel i tento malý důkaz,“ řekl Arne s ironickým pohledem na profesora Svaka.

Avšak ten vyskočil z křesla.

„Jsem váš!“ podával jim ruku. „Budu se za vás bít s celým světem!“

„Já též!“ připojil se kapitán.

„A já neméně,“ řekl pevně doktor Helder.

„Zničili byste své jméno,“ zchladil Arne jejich zápal.

„A nepřejeme si, pánové, boj. Naopak, opakujeme, že nesmí nikdo nic zvědět. Slíbili jste mlčet, pánové. Varuji vás před porušením tohoto slibu! Jste odpovědni nám i Nemovi za všecky důsledky, Nemo by vás potrestal.“

„Kdo je to vlastně?“

„Jaký je to démon, že vládne nad živly?“

„Čím mohl způsobit rozmetání vraku v takové hlubině oceánu, rozbouřit moře?“

„A co to žluté světlo nad naší lodí?“

Avšak na všecky jejich otázky se jim dostalo od Arna klidné, ale vážně odpovědi:

„Každý máme své tajemství, jež nutno ctít. Jen jedno slovo pana kapitána Hardinga chci opravit: Nemo není démon, nýbrž génius. Nikdy nezneužije své moci.“

Errata:

30.05.2021 11:04