Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynulo deset dnů. Stříbřitá hmota za okny zase zřídla a opalizovala v jemném prosvítání. Vnější teplota podle héliového teploměru klesla na sto osmatřicet stupňů pod nulou, tedy o tři stupně níž, než naměřili poprvé; tlakoměr ukazoval pouhých dvanáct stupňů. Podle toho byli nyní blíž okraji spektra, což potvrzovalo, že se odstředivou spirálou dostávali k povrchu.

Jak daleko spirála povede? Je-li jejich let skutečně spirálovitý, pak by se odstředivou setrvačností měli dostat mimo obvod komety, letět stále dál, až by vyvázli z dosahu její přísavné moci. Stane se tak? Neboť pak by si nemohli vysvětlit, proč byli vůbec přitaženi. Ale byli přitaženi? Nebyli do komety spíše vystřeleni Žlutým přízrakem?

Všecky tyto otázky vířily kolem jediného problému: jak daleko spirála povede?

O spirálovém letu nebylo pochyby.

„A poněvadž se závitnice při rozvinovacím pohybu stále větším úhlem odklání od středu, musíme se brzo dostat k povrchu komety,“ zdůraznil Pavel svou naději.

Ale tu se ozval Petr se svými odbornými znalostmi geometrickými:

„Cos teď řekl, doktore, odpovídá spíš evolventě než závitnici. Evolventní dráha by nám také byla příznivější, neboť její rozvin od středu je mnohem rychlejší než rozvin spirály, u které stačí jen čárkové vybočení z kruhu. Ale to je konečně jen geometrická podrobnost. Napadá mě však jiná věc. Vpadli jsme do komety kolmo, tedy skoro přímkou, a pak jsme následkem rotace komety s tlakovou přitažlivostí byli v křivce taženi do středu, kolem něhož jsme opsali smyčku a odstředivou silou byli zase závitnicovou drahou hnáni k povrchu.

Rychlé ubývání tlaku dává naději, že opisujeme evolventu, jejíž dráha by nás měla už brzy vyrazit z těla vlasatice do vesmíru, kde by evolventní křivka snad skončila, jakmile bychom se dostali mimo vliv téhle vlasatice. Co myslíš, že by se pak s námi dělo?“

„Těžko říci,“ odpověděl Pavel. „Jak jsem řekl, jsme zde v jakési díře, v bezedné propasti, daleko od vlivu planet.“

„Přiznej otevřeně,“ uhodil Petr, „že naše svoboda v této končině by byla povážlivá, asi jako vylodění na pustém korálovém útesu uprostřed oceánu, daleko mimo lodní dráhy, bez naděje na vysvobození, naopak s jistotou smrti hladem a žízní.“

Pavlovo mlčení jasně potvrdilo jeho souhlas a jen Arne měl tichou a neurčitou námitku.

„Nemusíme už předem myslit na nejhorší. Nemáme jistotu, že bychom se z této propasti nedostali.“

„Teď bych si skoro přál, aby si nás kometa ještě ponechala,“ mumlal lékař a pojednou se obrátil k Arnovi: „Co ty soudíš o té evolventě?“

„Petr může mít pravdu. Ale není jisté, že nás kometa pustí ze svého obalu. Spíše myslím, že evolventní křivka se na jejím povrchu změní přitažlivostí v parabolu.“

„A potom?“ zeptal se Pavel. „Budeme se zase nořit do spektra.“

„Hm, nebude to sice příjemné, ale snad to vydržíme, zvlášť připravíme-li se.“

„Jen abychom vydrželi,“ ušklíbl se Petr trpce.

„Pročpak ne?“

„Zapomínáš na podstatnou změnu naší dráhy. Prvá cesta do středu začínala spirálovitě z neznámé hloubky. Řekl jsem, že jsme kolem středu opsali smyčku, tedy do samotného středu jsme nevnikli.“

„Jak to můžeš vědět?“

„To je přece samozřejmé při evolventě. Kdybychom byli letěli do středu skutečnou spirálou, uvázli bychom tam navždy.“

„Prosím vás, co jste se tak zabrali do geometrie? Nevidím v tom žádnou důležitost.“

„Mýlíš se, Pavle,“ vztyčil Arne ukazováček.

„A já ti teď dokážu,“ řekl Petr, „jak je geometrie důležitá. Řekl jsi, že by sis přál, aby si nás kometa ještě ponechala, a myslíš, že bychom novou cestu do středu snesli, o čemž jsem projevil pochybnost. Teď tvrdím, že by byla naší zkázou. Také popírám, že by se evolventa na okraji změnila v parabolu, jak soudil Arne, neboť parabola tvoří dosti náhlý odklon po dosažení nejvyššího bodu. Aeronautilus nelze přirovnat k náboji vystřelenému z moždíře, který letí strmě vzhůru a v parabole padá dolů následkem zemské přitažlivosti, kterou taktéž nelze přirovnat k přitažlivosti této komety. Také pochybuji, že křivka evolventy nás vyvede mimo okraj kometní hlavice, což by snad mohlo naši další dráhu změnit, ne však v parabolu, spíše jen v mírný oblouk. Ale pak bychom nastoupili cestu pravidelné spirály, kterou bychom se po mnoha a mnoha okruzích dostali do středu, kde by Aeronautilus uvázl na mrtvém bodu a točil se jen kolem své osy tak dlouho, dokud by ho žár a tlak nezničil.“

„Máš pravdu, Petře,“ uznával Arne, „takhle je to logické ze stanoviska geometrického.“

„A z přírodovědeckého též,“ přiznal Pavel, „neboť zde skutečně platí jiné zákony, zejména o přitažlivosti, než na tělesech z pevné hmoty.“

„Jsme v ohromném spirálovitém kolotoči plynů, ovládaném ze středu nesmírným elektrickým rotorem,“ zakončil Arne úvahy. „Cesta, na kterou spoléháme, by pro nás mohla skončit tragicky. Kdo ví, za jak dlouho bychom se z tohoto závoje vymotali a – kdo ví, zda bychom se vůbec vymotali.“

„Co tedy uděláme?“ zeptal se Pavel.

„Jediné, co nám zbývá: paprsky. Jenže nebudeme kometu krájet,“ odpověděl Arne zamyšleně.

„Haló,“ vykřikl pojednou, „copak je to?“ ukazoval na okenní plochu, za kterou opalizující, zelenavě modrý svit temněl.

S napětím sledovali změnu, která se očividně dála v atmosféře komety:

Dosud neprůsvitná vrstva rychle řídla. Hustota, podobná dříve světélkujícímu mléku, se měnila v prozářenou mořskou hlubinu, odshora stále jasnější a řidší. Po chvíli pluli v modravé mlze, která se pozvolna měnila v jemný opar. Nyní proplouvali šikmým směrem vzhůru mlžnými pásmy, stále řidšími, průsvitnějšími a bělejšími.

„Světlo!“ vykřikl Petr a ukazoval šikmo vzhůru.

Se zatajeným dechem hleděli na překrásný zjev: růžový kotouč neurčitého obvodu prosvítal závojem, ovinut několika kruhy, jež by bylo těžké označit za duhu, neboť ani přirovnání k ohromnému klenotu, k rubínu, kolem něhož jsou seskupeny kruhy z démantů, safírů a smaragdů, opálů, topasů a jiných drahokamů, by nevystihlo úchvatnou světelnou hru.

Avšak tato pohádková vidina se po chvilce rozplynula a místo ní zářil nažloutle kmitavý kotouč v objemu o něco větším než je pěst.

„Slunce,“ vydechl Pavel. „Tohle nemůže být než... naše Slunce!“

„Jsme mimo obvod komety,“ ukazoval Arne dolů, kde se pozvolna nížila mlžná pásma. „Letíme šikmo vzhůru v mírném vzestupu. Nestoupáme v parabole, ale jen v oblouku.“

„Nemudruj,“ zacloumal jím Petr. „Přines rychle paprsky a jednej dřív, než začneme klesat. Pak budeme těžko zdolávat větší odpor.“

Arne se doslova snesl do ložnice a skokem se vrátil s přístrojem.

„Petře, k tlakoměru!“ velel. „Kolik?“

„Šest!“

Arne vpravil hlaveň pistole do rourky ve stěně pod oknem a zašrouboval těsnění v teleskopu, kterým bylo možné přístroj vysunout a všemi směry vyklonit. Nařídil hlaveň šikmým směrem dolů a zeptal se:

„Klesá tlak?“

„O stupeň.“

„Ohlas, kdyby se pokles zastavil. Vidím, že stále ještě stoupáme. Co nyní?“

„Čtyři a půl.“

„Tedy ještě klesá. Jen abys nepropásl hranici přechodu!“

„Čtyři a tři desetiny.“

„Pokles tlaku se zvolňuje. Blížíme se k rozhodnému okamžiku, kdy se také náš let na nějakou vteřinu zastaví. Pak...“

„Arne, ručička stojí!“ zvolal Petr.

„A letoun též,“ ukazoval Pavel na klidné pásmo v hloubce.

„Pozor!“ velel Arne. Sklonil hlaveň kolmo dolů a stiskl spoušť.

V mlžném pásmu se rozžhavil bod a do hlubiny letěl tenký, bíle planoucí šíp. Arne kroužil hlavní. Bílá přímka se měnila v kužel. Kdesi v nesmírné hloubi se rozšlehaly růžové blesky, rychle žloutly a náhle, jako by se rozevřel kráter sopky, fialový sloup oslnivých blesků vyšlehl vzhůru.

V příštím okamžiku jako by se jim někdo zavěsil na šíji, pocit tíže však ihned zase zmizel.

Arne přerušil činnost paprsků.

„Co dělá tlakoměr?“ obrátil se na Petra. „Klesl na nulu!“

„Jsme z komety venku. Pojďte se podívat na tu elektrickou smršť pod námi. Letíme na vrcholu elektrických protuberancí, podobných, jaké jsou na Slunci.“

„Zapoj naši elektřinu!“

„Z akumulátorů! Ta by nám nebyla nic platná. Potřebujeme statickou.“

„Tu právě míním!“

„Ty protuberance? Chlapče, to jsou výboje nezměřitelné a nespoutané síly. Blesky jsou proti nim slabou jiskrou, a přece se ještě nepodařilo ani Nemovi sestrojit kondenzátor, který by energii blesků zachytil a zužitkoval. Což teprve tuto sílu! Ale je možné, že budeme moci použít elektřiny komety, až budeme od ní více vzdáleni.“

Arne přistoupil k řídicímu pultu:

„Tak! To jsme to krásně provedli!“ bručel.

„Copak?“

„Zapomněli jsme opravit roztavené roury pavouka.“

„Zapomněli jsme? Čípak to byla starost? Mluv jen za sebe,“ šklebil se Petr.

„Inu,“ omlouval se Arne rozpačitě, „všecko šlo tak náhle... Přines kabely! Honem! Já zatím zkontroluji vedení. Všecko se zdá v pořádku až na hořejší dvě ramena,“ hučel.

„Ta se brzy opraví. Ale není ta potvůrka zase nabita? Musíme se přesvědčit.“

Pokus o svedení načerpané elektřiny do figurky se ukázal bezvýsledný. Mohou tedy bez nebezpečí pracovat. Petr se vrátil se svitky kabelů a drátů a Arne se dal do opravy. Přírodovědec Pavel se nehnul od okna, cele zaujat řáděním rozběsněného živlu. Aeronautilus balancoval na vrcholku gejzíru, který strašlivou silou chrlil místo vřelé vody fantastické útvary oslnivých stromů a palem.

Pomalu se tento elektrický fenomén snižoval, ve skutečnosti se však od něho letoun vzdaloval. Kam? Nebude zase přitažen zpátky, dříve než Arne ukončí opravu? Nějak to dlouho trvá. Nepodaří-li se jim uplatnit odpudivou sílu, klesnou neodvratně zpátky, neboť ještě nemohou být mimo vliv komety.

Konečně byl Arne s montáží hotov.

„Teď si zase musíme rozdělit funkce,“ řekl, sedaje k řídicímu stolku. „Pavle, budeš pozorovat vlasatici, Petře, ty budeš kontrolovat měřič rychlosti. Než zapojím, chci vědět, jakou rychlostí se vzdalujeme od komety.“

„Kilometr za vteřinu,“ hlásil Petr.

„To není zlé. Jsou už protuberance hluboko pod námi?“

„Těžko odhadnout hloubku, ale jistě nějakých deset nebo dvacet kilometrů.“

„Co další obzor?“

„Odtud vidím sice oblouk, ale nelze jej přirovnat k obzoru. Hranice totiž netvoří přesnou čáru. Hlavice komety se sice zřejmě zakulacuje, ale okraje mají vzhled divoce rozeklaných fjordů, které se stálé mění, smršťují a protahují.“

„To jsou ty rozcuchané pačesy, jaké jsme viděli dřív,“ vzpomněl Petr.

„Podívej se z druhého okna,“ vybídl Arne přírodovědeckého pozorovatele.

Pavel přistoupil k protilehlému oknu.

„Zde je trochu jiný pohled,“ líčil. „Světelné kruhy se mění v ohromné přímé valy, které se do dálky rozbíhají a jsou odděleny temnými průrvami. Útvar se ztrácí skutečně v nekonečnu, kde se rozplývá. Hoši, tohle je skutečně – vesmírné koště! Hrůzokrásná nebeská metla!“

„Ohon komety,“ dodal Arne střízlivě.

„Jen ať nezmeškáme možnost odpoutání,“ ozval se Petr. „Naše rychlost se zmenšuje. Klesla na osm set metrů ve vteřině.“

„Rozhodný okamžik nastává,“ řekl Arne.

„Tak to zmáčkni!“

„Není třeba spěchat, Petře. Nesmíme zapomínat na obrovskou sílu protuberancí. Mohly by nám zase spálit spojky a pak bychom byli bezmocní, než bych přístroj opravil, mohli bychom... nechci domyslit.“

„Ale teď už letíme rychlostí jen čtyři sta metrů.“

Arne hvízdl.

„Rychlý pokles! Tak pozor, jedeme!“

Levicí posunul páku reostatu na příjem nejvyššího napětí a pravou rukou stiskl páku, která přiváděla proud do spodku letounu.

Tíha, která se jim náhle zavěsila na těla, svědčila o účinku. A téměř současně hlásili oba pozorovatelé:

„Obvod komety se rychle smršťuje!“

„Rychlost dvanáct kilometrů... patnáct... dvacet tři... dva... copak to? Arne, proboha... rychlost zase klesá!“

„To není možné.“

„Nehádej se! Přece vidím. Pojď sem! Vidíš? Teď už je zase jen patnáct. A ručička leze stále zpět. Člověče, už jenom osm... sedm...“

Vtom se Arne uhodil pěstí do čela, přiskočil k reostatu a posunul páku na nižší napětí.

„Co teď?“ volal na Petra.

„Šest.“

„Ještě klesá?“

„Ne! Stojí.“

Arne posunul o dva body.

„Sedm... osm... deset... sláva!“ Páčka se zvolna sunula níž.

„Hip! Hip! Hurá! Teď frčíme!“ jásal Petr.

„Kolik?“

„Skoro pět set kilometrů za vteřinu. Ale... na mou duši... zase pomalu ubývá... teď poskočila. Hip... hip! Hip... hip!“

Zatímco Petr jásal, Arne byl plný obav a úzkosti, neboť páčka reostatu už tkvěla na posledním bodu. Věděl, že zvýšenou rychlost způsobilo snižování napětí. Letoun sál elektřinu stále lačněji, ale té ubývalo, čím víc se vzdalovali od zdroje, od komety. Teď už nebude moci Aeronautilův lačný jícen více rozšířit.

A jeho úzkost zvýšil Petr novým hlášením o poklesu rychlosti: „Co děláš, proboha?“ křičel, „vždyť už letíme zase jen dvacet kilometrů za vteřinu!“

„Ubývá rychle?“

„Nu, teď už volněji, ale přece... Co se to děje, Arne?“ Arne mlčel. V jeho hlavě to divoce vířilo.

Co dělat? Co jen dělat? Nic. Je bezmocný, dokud jsou pod odpudivým vlivem magnetismu komety. Musí vyčkat, až tento vliv docela pomine. A potom... Co?

Zastaví se, samozřejmě. Utkví nehybně ve vesmíru. A dál? Co dál?

„Mluv! Oněměls?“

„Ticho! Neruš mě!“

„Už jen osmnáct!“

Co bude dál? Ale proč ztrácí hlavu? Samozřejmě, že se musí dostat z vlivu komety. Je jen otázka, vyrazí-li z něho dost rychle, aby vlétli pod vliv některého jiného tělesa. Čím hlouběji, tím lépe. Pak přepojí na záporný pól a opět profrčí dál. Kam? To je prozatím lhostejné, jenom dál od komety.

„Tohle je k zoufání,“ zvolal Petr plačtivě. „Vlečeme se už jen kilometr ze vteřinu a pilot... Copak spíš, člověče?“

„Co je s tebou, Arne?“ přidal se teď už, i Pavel.

„Přemýšlel jsem trochu.“

„Měl by sis volit vhodnější chvíli,“ bručel Petr. „Podívej se na rychloměr! Mě už to přestalo bavit.“

„Kolik ukazuje?“

„Osm set metrů.“

„Až klesne na nulu, hlas!“

„Má to být vtip?“

„Ne. Ale nemůžeme nic jiného dělat.“

„Přeskočilo ti v hlavě?“

„Přestaň, Petře!“ okřikl ho Pavel. „Copak nechápeš, že Arne jedná správně? Někdy se přece musíme dostat ze sférického dosahu vlasatice. Dřív nemůžeme navázat spojení s jiným tělesem.“

„Jenže tohle není žádná rychlost. Takhle jsme se ještě nikdy neplazili, leda při přistávání.“

„To je pravda, Arne.“

„Netrapme se zbytečnými domněnkami. Osm set metrů je stále ještě dost.“

„Teď už jen polovička,“ vpadl Petr.

„Co?“

„Ano, pilote, už jen čtyři sta... a vlastně tři sta... dvě stě... proboha! Osmdesát... dvacet... nula!“ Petr vzlykl.

„Proč brečíš, babo?“ vyprskl Pavel.

„Stalo se nám někdy, že jsme zůstali stát? Proč jsme proletěli neutrálním pásmem mezi Zemí a Měsícem? Poněvadž rychloměr ani nestačil počítat. Měli jsme tenkrát všichni nahnáno, aby setrvačnost stačila k průletu pásmem. A teď jsme v takovém neutrálním pásmu uvázli.“

„Je to skutečně tak, Arne?“ vzhlédl Pavel pátravě. „Proč neodpovídáš?“

Arne jako by se probudil z těžkého snu. Přetřel si čelo a ruce se vztáhly k páčkám.

„Co je ti? Proč se chvěješ?“ tázal se lékař.

Arnovy ruce nyní s nervózním chvatem manipulovaly s převodní pákou.

„Rychlost?“ vyrazil ostře na Petra.

„Nula!“

Hrobové ticho.

Arnovy oči hleděly strnule na voltmetr a ampérmetr.

„Nula?“ vyklouzlo mu z úst.

„Měl jsem... pravdu?“ zasípal Petr.

„Ano. Měls...“ vyrazil Arne z hrdla sevřeného úzkostí.

„Pročpak? Jakpak?“

„Nerozčiluj se, doktore! Nemá to smysl. A konečně, je nám lépe zde než v tom pekelném tlaku uvnitř komety. Zde máme přece jakousi naději. Snad se po nějaké době ukáže vliv některého tělesa. Světy přece obíhají a některý se může přiblížit k tomuto mrtvému pásmu.“

Arne se pojednou vzchopil. „Ostatně – je to mrtvé pásmo? Vždyť jsme neztratili tělesnou váhu, naopak, zvýšila se. Musí tedy na nás působit nějaká přitažlivost.“

„Opravdu, tohle je záhadné,“ souhlasil Pavel. „Není snad měřič rychlosti porouchán?“

„Vyloučeno,“ ozval se Petr.

„A co je s kometou?“ napadlo Arna.

Oknem viděli nyní vlasatici jako skutečnou obrovskou metlu, příšernou a hrozivou, sinavě svítící v nekonečném pozadí černé tmy.

„To je podivné. Jak to jsou seskupeny hvězdy?“

„A jak daleko! Jen jako tečičky.“

„A na všech stranách. Jsme zde jako v propasti.“

„Jak jsi to už dříve řekl, Pavle: v propasti vesmíru! Strašný dojem!“

„Už zase sýčkuješ, Petře? Kroť svou fantazii. Týráš sebe i nás,“ domlouval mu Arne. „Jsme odsouzeni k dočasné nečinnosti. Ale musíme se střídat ve službě. Nechám zapojeno na záporný pól, abychom se snad opět nedostali do moci komety a měli udici s vnadidlem nalíčenou na některý jiný svět. Snad zabere některá planetoida. Malé ryby jsou také ryby. Petříku, ujmi se své čestné kuchařské funkce! Najíme se a půjdeme spát. Já si vezmu první hlídku.“

Strážní služba Arnova i Petrova minula bez příhody. Do kopule nastoupil Pavel.

Uvítal službu jako příležitost k nerušenému přírodovědeckému studiu. První, co zjistil, byla změna polohy vlasatice. Proč tohle ušlo jeho druhům? Jistě si všímali víc širého vesmíru, pátrajíce po nějakém tělese.

Kometa stála nyní značně výš nad letounem, takže ji mohl přehlédnout od hlavice až po konec ohonu směřujícímu k Slunci, které – pokud to nebyl klam – nabylo na objemu. Ano, vzpomíná si, nemůže se klamat, při posledním pozorování stálo Slunce výš, kdežto nyní září skoro pod letounem.

Avšak toto vysvětlení – jako by mu do mozku vbodl žhavou dýku a tělo zmrazila ledová vlna... Děsný nápad: přitažlivost Slunce je vleče do žhavého jícnu jako meteor! Této moci neodolají. Žádná živelná protisíla není s to, aby je vykolejila. Hleděl do planoucího kotouče, až oslněn viděl jen rudá a černá kola.

Odvrátil oči. Dotápal se ke křeslu, do něhož klesl. Chvilku počká. Oslnění jistě pomine, až se zrak zotaví.

Po chvilce prohlédl. Ano, je lépe.

Slunce! Vládce nad myriádami hvězd a světů, zdroj života v celé nesmírné soustavě, má být jejich hrobem! Nemohou se bránit? Čím? Paprsky smrti! Hloupost. Viděl přece jejich účinek na kometě, jejíž ohromná elektrická energie je proti Slunci jako čtyřvoltová kapesní lucernička proti elektrické síle zeměkoule. Šílenství, pokusit se s lidskou hračičkou zaútočit na obra, který ovládá v nesmírném kolotoči myriády světů.

Hrůza nad neodvratným osudem ho štvala znovu k oknu.

A sotva se jeho zrak svezl od hlavice komety dolů k ohonu, spatřil...

Nejsou to ještě mžitky? Zdá se mu... ne, nezdá se... za rozplizlou, sinavou mlhovinou vidí skutečně stranou od Slunce bledý srpek, matně, ale přece znatelně narýsovaný na nekonečné černé tmě.

Není to vidina? Optický přelud, odlesk slunečního kotouče, vyvolaný lomem částiček ohonu vlasatice? Ne, to není možné, neboť vlivem sluneční přitažlivosti z komety odsávaný proud končí mnohem blíž a kolem srpku je všude čisto. Dálku ovšem nelze ani přibližně odhadnout, může to být milióny kilometrů – kdo se ve vesmíru prostým okem vyzná?

Nějaká planeta? Pak by tedy spíš působila její přitažlivost, nikoli sluneční. To znamená, že je Aeronautilus na cestě k ní. Může to snadno zjistit. Přiskočil k měřiči.

„Na mou duši!“ vyjekl v radostném úžasu. „Vždyť letíme skoro dva kilometry za vteřinu!“

Ale jak je možné, že si toho nepovšimli jeho druhové? Arne by si byl jistě všiml, ale ten měl službu dřív. Možná že za jeho hlídky letoun stál a dal se do pohybu teprve po směně s Petrem, který klímal. Konečně je možné, že Aeronautilus odstartoval teprve teď, kdy se planeta přiblížila na svém oběhu kolem – počkat! Kolem čeho?

Je-li to planeta, pak rozhodně obíhá kolem Slunce jako všecky ostatní v jeho soustavě, která sahá ještě mnohonásobně dál za dráhu Enckovy komety, dokonce ještě i za dráhu komety Halleyovy.

Ale což, je-li to – satelit, malý trabant Enckovy komety? Velká planeta to rozhodně nebude, poněvadž by pozemským hvězdářům nezůstala utajena, když mohli objevit nejen Saturn a Uran, ale i Neptun. Může to tedy být nějaká malá planetoida se snad stokilometrovým průměrem, která ušla hvězdářským dalekohledům, satelit, obíhající kolem komety jako Měsíc kolem Země.

Vzrůstá? Ano, srp je větší! Co dělá rychloměr? Tři kilometry. Letíme rychleji. Vzbudí Arna!

Arne procitl, sotva se Pavel nad ním sklonil.

„Pojď nahoru,“ šeptal mu, aby nevyrušil ze spánku Petra, „blížíme se k něčemu.“

„Letíme?“

„Ano!“

„Chválabohu! Jsme tedy vysvobozeni.“

„Nevím, uvidíš.“

Vyběhli do kopule.

Arnovy ruce chvatně zahrály na páčkách.

„Výborně,“ pochválil si. „Spojení funguje bezvadně.“

„A co vysílačka? Zkus zavolat Nema! Snad by nám mohl pomoci.“

„Zkusím, ale nedoufám. Jsme příliš daleko.“

Ukázalo se, že měl Arne bohužel pravdu: přístroj zůstal hluchý i němý.

„Jdi k oknu, Pavle. Jsme ještě daleko.“

„Teď už lze skoro rozeznat obrys tělesa, asi jako když se díváš hvězdářským dalekohledem na Měsíc. Povrch je podivný, rozbrázděný pravidelnými rýhami jako tykev. Na straně ozářené Sluncem je vidět... tohle je zvláštní pohled, Arne... řekl bych, že celá planeta je zaplavena oceánem, který se pravidelně vlní, a vlny po celém obvodu tvoří stejnoměrné řady. Ale to přirovnání není správné. Žádná tekutina by nemohla mít takové zabarvení. Každý z těch pásů má totiž jinou barvu.“ „Není to lomem světla?“

„Ne. Aspoň nemyslím. To nejsou barvy duhy. Snad jediný pruh je trochu jasnější, podobný smaragdové zeleni, ale tak syté, že to rozhodně není voda, spíše rostlinstvo. V ostatních barvách převládají temné, nejvíce hnědá, ale i ta má světlejší i tmavší odstíny, od temného okru přes šedou až skoro k černé. A teď se náš zachránce rychle zvětšuje. Myslím, že příliš klesáme. Zapni brzdy, Arne!“

Páka na reostatu se posunula o dva body.

„Zabrzdi! Slyšíš?“

Arne posunul dále.

„Proč nedbáš?“

„Vždyť brzdím!“

„Víc! Nevidím změnu.“

„A co teď?“ Arne pošinul páku o několik dalších bodů.

„Ano, trochu to s námi trhlo. Ale to je málo. Silněji! Rychle klesáme!“

„Tohle je podivné.“

„Pročpak?“

„Poněvadž při tomto stupni bychom měli... Co teď? Teď nás to přece řádně přitisklo.“

„Ano, pád se zmírnil. Ale přesto... brzdi!“

Pod tlakem Arnovy ruky se nyní páčka šinula neustále k vyšším bodům.

„Tak je to správné,“ pochvaloval si Pavel a popisoval další dojmy: „Velmi jsme se přiblížili. Je to planetoida, její osa měří nejvýš sto kilometrů. Širý kraj leží pode mnou a dává dobrý přehled. Vidím nejen stranu ozářenou Sluncem, ale i od něho odvrácenou, neboť ani tam není čirá tma, nýbrž jen příšeří, a dále, kde se obzor sklání, je šero podobné noci, kdy je Měsíc zastřen poněkud průsvitným závojem mraků. Všude má povrch stejný tvar: od pólu k pólu přímá, rovnoběžná údolí, vystřídaná stejnoměrnými kopcovitými valy. Mám dojem, že tyhle útvary udělali lidé. Zdá se mi nemožné, aby je vytvořila příroda. Je to příliš geometrická pravidelnost. Ale jaký je účel? Zase klesáme, Arne.“

„Jak rychle? Podívej se na rychloměr!“

„Čtyřicet za vteřinu.“

„Hrůza!“

„Proč se děsíš? Můžeš přece zabrzdit.“

„Ano, mohu... ještě... trochu.“

„Stále jasněji rozeznávám,“ pokračoval Pavel plně zaujat. „Zelená údolí jsou krásná. Bujné rostlinstvo. A podélné stráně jsou zarostlé bujnými lesy. Hnědé pásy mají vzhled neobdělané orné prsti, jako připravené k setbě nebo po sklizni. Jsou, tu však odstíny, které nemohu ještě rozeznat. Okrově žluté jsou asi pouště. Šedé působí tísnivě, jako písečné duny v Pobaltí nebo bahnité usazeniny odplaveného moře. A ty temné, skoro černé... nevím ještě určitě, ale snad jsou to hluboké rozsedliny v kůře. Zajímavý obraz.“

„Klesáme?“

„Dobře, žes mě vyrušil. Ano, klesáme. Dvacet metrů. Ou! Teď jsi silně zabrzdil.“

„Co to zas tropíte?“ ozval se Petr rozespale na prahu kopule.

„Přistáváme, chlapečku,“ odpověděl Pavel.

„Kde?“ hrnul se Petr k oknu.

„Arne, pozor,“ volal Pavel, „jsme už jen nějakých sto metrů...“

„Bohu poručeno!“ vydechl Arne a páka reostatu spočinula na posledním kontaktu.

Letoun sebou škubl, jako by dostal »ránu z milosti«, jež ho měla dorazit a zbavit zdlouhavých muk umírání.

„Klesáme?“ Z Arnovy tiché otázky křičelo zoufalství.

„Stojíme,“ hlásil Petr, když pohlédl na rychloměr. Ale vzápětí se opravil:

„Přece klesáme, jenže skoro neznatelně.“ „Jak jsme vysoko?“

„Čtyřicet metrů. Teď už zbývá jen vyrovnávat, abychom správně utkvěli nad zemí...“

„Nemohu,“ vydechl Arne. „Co?“

„Nedá se nic dělat! Odpor je vyčerpán! Už dlouho zápasím. Nevím, co v tom je... zbývá nám jediná naděje: že letoun nedopadne příliš prudce.“

„Člověče! Dotkneme-li se země, nikdy se neodlepíme!“

„Vím, ale...“

Náraz je srazil k podlaze. Petr zaječel bolestí.

„To je pěkné nadělení,“ ulevil si Pavel. „Buďme rádi, že jsme dopadli aspoň tak.“

„Dopadli! Ba věru, dopadli jsme,“ rozčiloval se Petr. „Jak se zase zvedneme? Copak jsme v Praze? Nebo aspoň na Nemově letišti na Mount Everestu? Kde vlastně jsme?“

„Na nějaké planetoidě,“ odpověděl Pavel.

„Přes miliardu kilometrů od Země! Pozdrav bůh! Cos dělal, pilote? Hrom aby...“

„Neklej, Petře! Nemohu přece za to, že jsme se dostali na těleso, jehož elektřina zmařila všecku mou snahu,“ hájil se Arne.

„Nesmíme ztrácet naději,“ uklidňoval je Pavel. „Jsme asi na satelitu komety, která se ve svém oběhu naštěstí blíží k Slunci a tedy také k Zemi. Snad se nám později podaří spojení s Nemem, který nám pomůže odstartovat.“

„Možná,“ šklebil se Petr, „anebo se uškvaříme. Když tenhle trabant obíhá kolem komety, pak se přiblížíme k Slunci pořádně.“

„Nebude tak zle,“ odpíral Pavel.

„Jaký máš důvod pro svůj optimismus?“

„Planetoida má vegetací. To snad stačí.“

„Mělo by stačit. Ale, člověče,“ obrátil se Petr na Arna, „copak opravdu nebylo možné, abys letoun udržel nad zemí?“

„Ne,“ odpověděl Arne.

„Připravil jsi správně brzdu na spodku letounu?“

Petrova otázka zapůsobila na Arna jako blesk. A právem, neboť na tuto nezbytnou manipulaci ve své hrozné úzkosti zapomněl.

Errata:

30.05.2021 11:04