Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynulo několik dnů, je-li možné mluvit o dnech a nocích při neustálém umělém světle, jehož podivuhodný zdroj se zdál nevyčerpatelný a jehož oslnivost zmírnili zavěšením retorty pod kopuli do veliké báně z nerozbitné sklovité hmoty a zakalené leptáním tak účelně, že prozařoval jen příjemný svit.

Ačkoli měl Arne ochotné, snaživé a svědomité pomocníky, jak ani jinak nemohlo být, neboť všem šlo stejně o život, přece všecka obrovská tíha jako hora ležela jen na jeho důmyslnosti a důvtipu. Petr jako strojní inženýr mu mohl prospět jen v hrubé konstrukci, ve stavbě a montáži stroje, ale tvůrčí úkol tohoto stroje, jeho skutečnou duši, zaručující správnou výkonnost a účel, mohl vymyslit a vytvořit jen Arne, inženýr elektrotechniky a chemie.

Pouhý transformátor! Přístroj ku přeměně proudu na menší napětí, přijatelné pro jejich přístroje. Panečku, to není pouhý transformátor! Pro odborníka není příliš nesnadné sestrojit měnič proudu, je-li mu známo – napětí v primárním zdroji, je-li proud střídavý nebo stejnosměrný, třífázový a podobně. Z toho ovšem nebylo Arnovi známo nic. Věděl jen, že napětí v atmosféře komety je mnohonásobně větší než na Zemi. Transformátorů, měnících proud z primárních dvaceti tisíců či třiceti tisíců na dvě stě dvacet voltů, je všude na světě habaděj, ale přeměnit napětí v atmosférické elektřině, jejímž výbojem vznikají blesky, tedy živelnou sílu o miliónech voltů, kdo to dokázal? Jediný Nemo, který jim dal účelný měnič do Aeronautila. Ale počkat! Vždyť už také Arnův děd si do jisté míry podmanil pozemskou atmosférickou elektřinu, to byl základ pro paprsky smrti. A Arnův otec přístroj zdokonalil. Ne, přece to byl jen Nemo, poněvadž děd i otec si podmanili jen pozemskou statickou elektřinu, a to jen částečně, kdežto Nemo sestrojil měnič, který přijímá nejen pozemskou elektřinu, ale také ve vesmíru a z jiných planet. Na Marsu však Nemova konstrukce přece selhala pod záhadným vlivem Démonovy figurky.

Teď ta figurka nebyla k ničemu.

Z čeho postaví transformátor, když v letounu nemá materiál? Pokusí se o rekonstrukci dosavadního. Může se toho odvážit? Co když zničí Nemův důmyslný stroj? Dá jej potom zase dohromady? Vždyť je to jejich hnací síla. Bude muset při rozebírání dát veliký pozor. Eh, pryč s takovými myšlenkami! Darmo ho zdržují! Hezky po pořádku!

Prvá otázka: co způsobilo zničení pojistky? Nesmírné napětí. Druhá: proč zůstala Démonova figurka při tomto výboji neporušena? Proč? Proč se také nerozprskla, když se v ní napětí soustředilo nejméně stejně mocně jako v pojistce?

Zde je háček!

Arne vstal a prohlížel figurku. Čím déle hleděl, tím více se mu zdálo, že se mu figurka vysmívá.

Vztáhl ruku.

Zadrž! Dotyk znamená okamžitou smrt!

Znehybněl zmrazen vzpomínkou, že už několik dnů od chvíle, kdy se krátkým spojením pojistka rozlétla v prach, žili všichni tři v dosahu smrti, neboť zapomněl vypojit proud! Nyní ho sám dobrý duch strážný varoval.

Ale zároveň... je to nedocenitelný objev: ta dábelská věcička je už po několik dnů plně nabita úžasnou silou elektrického živlu komety, aniž na ní bylo znát nejmenší účinek. Kabely jako dlouhé a tenké nohy pavouka-sekáče jsou také bez viditelné úhony.

Jak je to možné?

Proč výboj zničil prostou pojistku a nepoškodil tohoto pavouka, když ten přece je – spojkou, svodičem, a tedy vlastně – pojistkou?

Pojistkou? Spojkou, svodičem, ano. Ale proč pojistkou? Spojka, svodič je přece, široký pojem pro elektrikáře a jméno pro různé stroje a přístroje: motory, dynama, bleskosvody, kondenzátory, transformátory – ano, transformátory!

Nesmysl! Tohle nemůže být transformátor. Proč by ne?

Protože by při výboji vybuchl první.

A což byl-li chybně zapojen? Proč zbytečně dumáš? Vypoj a prozkoumej spoje.

Arne srazil hlavni páku. A v příštím okamžiku se z konečků pavoučích nohou snesla sprška jemného prachu.

„Popel!“ zvolal udiveně. „Tak je to tedy. Výboj roztavil také kabely, které spojovaly přístroje, a izolační obal zuhelnatěl. Podivné, že jen v místech před kontakty. Ale... vždyť hořejší dva kabely, které vedou k hlavnímu svodiči, k rozsoše na temeni letounu, jsou – neporušeny. Aha, proto ta výstraha: pavouk, sám nabit, mocný a živý jako kometa, obětoval konce svých pařátů, aby ochromil Aeronautila, a teď mě zlomyslně štval k dotyku, ukládal mi o život. Počkej, netvore, ukážu ti, kdo je chytřejší! Teď jsi v mé moci. Rozpitvám tě zaživa. Šklebíš se? Hm... Už vím proč. Jsi dosud napojen, viď? Pustím ti žilou!“

Vypojil vedení k rozsoše, oblékl gumové rukavice, postavil se na silnou izolační desku a z pultu zvedl kovovou vidlici s gumovým držadlem; jedním koncem vidlice se dotkl vedení do akumulátorů, reostat seřídil na nejvyšší napětí a pak se druhým hrotem vidlice přiblížil k figurce. Hrot byl na decimetr daleko, když za silného praskotu sršely fialové jiskry.

Arnovy oči šilhaly současně na voltmetr, aby viděly sílu napětí, a na výboje, které pozvolna slábly zvukem i jasem, žloutnoucím, růžovějícím, až konečně rudnoucím.

Jiskry se zmenšovaly a po chvíli ustal praskot a sršení. „Teď jsem tě vysál, což?“ řekl vítězně.

„Koho cucáš, upíre?“ objevil se na prahu Pavel, rozespale mžouraje očima do světla.

„Snad ses nepustil do Habakuka?“ zhrozil se Petr.

„Už jste se vyspali?“

„Ne dosyta. Probudil nás praskot. Cos kutil s elektřinou? Voní tu ozón.“

„Vysál jsem tuhle potvůrku. Ani byste neřekli, co v sobě měla mízy. Naše akumulátory dostaly řádné sousto. Myslím, že jsem věci přišel na kloub.“

„S transformátorem?“

„Ano.“

„Kde jej máš?“

„Tuhle!“ ukázal Arne na figurku. „Ta věc je zároveň kondenzátorem i transformátorem, jenže se nesmí přímo spojit s našimi přístroji, poněvadž napětí komety je tak vysoké, že nesnese bezprostřední transformaci s naší elektřinou. Musí se dříve přerušit další přívod elektřiny z atmosféry komety a pak si figurka transformuje proud sama do našich akumulátorů, takže my pak můžeme s naší elektřinou libovolně hospodařit, ovšem jen v letounu, pro svou vlastní potřebu.“

„A navenek?“

„To je ještě otázka.“

„Táák! Jaký tedy úspěch?“ ušklíbl se Petr. „Co nám pomůže hospodaření, když jsme v doživotním kriminálu?“

„Nebuď neskromný,“ káral ho Pavel. „Arne ještě neřekl poslední slovo.“

„Mám nápad,“ řekl Petr.

„Vážně?“

„Není mi do žertů.“

„Tak ven s ním!“

„Arnovy paprsky smrti!“

„Paprsky smrti? Copak s nimi?“

„Rozbijí atomy.“

„Nu ano. A dál?“

„Rozkrájet kometu!“

Arne znehybněl. Jeho oči hleděly strnule do prázdna. Konečně se ozval:

„Jak jsi na to přišel?“

„Tvůj dědeček zrovna tak kdysi rozkrájel severní záři.“

„Ano, ale...“

„Paprsky smrti rozbijí atomy.“

„Ovšem. Jenže...“

„Proč by se totéž nemohlo stát zde?“

„Právě ti to chci vysvětlit, ale přerušuješ mě. Paprsek smrti z mého přístroje má sice nesmírnou intenzitu, působí přímočaře do nekonečna, pod jeho dopadem se rozbíjejí atomy, ale jeho průměr činí sotva setinu milimetru. Rozčlenit severní záři bylo poměrně snadné, poněvadž shluk jejích atomů je klidný a nehybný. S kometou bychom nic nepořídili, protože její tělo neustále víří a chrlí protuberance asi jako Slunce. Mezery by se rychle scelovaly a docílili bychom pravý opak: víry by se změnily ve smrště. Zvýšením tření by samozřejmě vzrostlo teplo a s ním nesporně elektrické napětí. Dostali bychom se do elektrické i magnetické bouře, která by neodvratně přivodila naši rychlou zkázu.“

„Myslím, že posuzuješ situaci příliš černě. Aeronautilus je dobře zajištěn proti elektřině svým nevodivým obalem, který je neprůbojnou izolací,“ pokusil se Petr hájit své stanovisko.

„Kdybychom aspoň věděli, jak jsme hluboko ve spektru! Tvůj nápad totiž není zcela bez významu. Jsme-li na okraji, odvážil bych se k tomu přes všechno nebezpečí. Kdybych se mohl orientovat, vykroužil bych směrem do středu spektra kráter. Počítám totiž se soudržností vlasatice, jejíž plynné tělo po vzoru planet je kulovité a do středu se zvyšuje tlak.“

„Kluci,“ Petr vyskočil z křesla tak náhle, že se vznesl na metr od podlahy. Ale nevšímal si smíchu kamarádů a chrlil ze sebe: „Vždyť my jsme zapomněli na tlakoměr!“

Přiběhli k přístroji.

„Osmnáct! Do toho kdyby se dostalo naše tělo, zvyklé na tlak čtyřnásobný, vybuchne jako puma! Nemůžeme být hluboko. Jsme na okraji.“

„To není jisté,“ kalil mu Arne radost.

„Ovšem,“ dotvrzoval Pavel. „Tlak plynů je rozdílný od vzdušného. A pak: pomysli na vzdálenost vlasatice od Slunce, které má na tlak nebeských těles veliký vliv.“

„Je chyba, že jsme si nepovšimli tlakoměru hned při procitnutí. Ztratili jsme skoro týden. Dnes nemůžeme nic podniknout. Musíme vyčkat a sledovat, klesne-li tlak nebo stoupne.“

„A stoupne-li?“

„Pak se noříme hloub.“

„A propaseme možnost dostat se na svobodu!“

„Nic jiného nezbývá, Petře. Teď se toho naprosto nesmíme odvážit. Lepší je jiskérka naděje než beznadějná jistota.“

Příští dny jim přinesly pravé peklo trýznivých obav a nejistoty a plně potvrdily Arnův předpoklad. Tlak stoupal. Zpočátku zvolna, později se stupňovanou rychlostí. Čtvrtého dne ukazoval tlakoměr už na sto šedesát, den poté překročil dvě stě, o několik hodin později dvě stě šedesát a příštího dne se ručíčka šinula přes čtyři sta.

V noci byli probuzeni ze spánku dunivým bručením, jako by v letounu přecházel podrážděný medvěd. Habakuk se vyděšeně choulil k Arnovi a úzkostlivě mňoukal.

„Je to klam, nebo se skutečně okenní tabule prohýbají?“ vykřikl Petr.

Nebyl to klam. Sklovitá hmota, naštěstí dostatečně pružná, se povážlivě vzdouvala dovnitř pod vnějším tlakem atmosféry, zhoustlé v kašovitou hmotu, svítící jako roztavené stříbro. Vzduch v letouny byl horký a dusný, a když se Arne dotkl okenní tabule, skoro žhnula.

„Tu máš odpověď na své otálení!“ vytýkal mu Petr. „Teď se zaživa upečeme nebo nás ta kometa rozmačká!“

Krev se jim bouřila v tepnách, v uších hučelo a tělo zachvátila mdloba.

Místo slabé přitažlivosti, která se už dříve postupně zvyšovala, nastoupil pocit tíhy, jako by nesli na bedrech centové břemeno.

S velkým namáháním vstoupili do kopule, kde Arne vypojil topení. Avšak teprve umělý přívod chladného vzduchu z přístroje, kterým ochlazovali lednici ve spodní části letounu, jim poskytl jakousi úlevu. Výměna vzduchu odčerpáním byla však velmi obtížná, neboť vývěva, ačkoli měla velkou výkonnost, jen stěží překonávala vnější protitlak, který obnášel podle tlakoměru přes třicet atmosfér.

Ten sice zvolna, ale očividně stoupal.

O několik hodin později přestala vývěva pracovat.

„Do ložnice!“ vyrazil ze sebe Arne.

S vynaložením všech sil sestoupili se schodů, nad nimiž Petr uzavřel padací dveře do kopule a otevřel naopak příklop do spodní části letounu, odkud k nim vnikl chladnější vzduch. Ale i to jim poskytlo úlevu jen na chvilku, a teprve když uvolnili ventil z lednice, v ložnici se znatelně ochladilo.

Avšak to byla jejich poslední možnost a zároveň poslední zbytek vědomí. Jako by se prodírali lavinou, doplazili se na lože.

Záhy bylo v Aeronautilu mrtvé ticho, rušené jen temným hukotem jako v přetopeném kotli, v němž zanikaly sípavé výdechy, stále namáhavější a nepravidelnější.

Bručivý hukot se zvolna tišil a měnil v šumění.

Sípavé výdechy se uklidňují. Teď už je skoro – ticho.

Jen jakýsi temný zvuk, jako rytmické vanutí křídel. Peruť anděla smrti?

Chrapot! Smrtelné chroptění rdoušených obětí? Zní jaksi jinak.

Ale vždyť je to – spánek! Zdravý, úlevný spánek tří mladých těl.

Vedro se mírní, okenní tabule se zase narovnaly. Nebezpečí minulo. Sláva!

Psst! Tiše! Nechme je spát! Věru, zaslouží si odpočinek.

„Á – áááá – u!“

„Co... co je? Co kvílíš jako štěně? Áááá – u!“

„Tak vidíš, ty také,“ hájil se Petr.

„Ano.“

„I ty?“ dloubl Pavel Arna do boku.

„Ze solidarity,“ smál se Arne. „Zívání je nakažlivé.“

„Ale co vlastně – jsme živi nebo už po smrti?“ probíral se Petr z rozespalosti.

Po něm se rychle vzpamatovali ostatní.

„Uzavři lednici, Petře, ať se nám nezkazí zásoby,“ ujímal se Arne vedení. „Zavři příklop, je tu chladno! Topení zatím nezapojuj, okna jsou teplá,“ dával rozkazy. „A teď do kopule.“

„Tlak je dosud značný,“ konstatoval Pavel, když vstal z postele, „ale už se snese. Jen když jsme venku z toho pekelného středu a přežili jsme to bez úrazu. Tvoje domněnka, Arne, byla správná: proletěli jsme středem a teď se zase odstředivou silou budeme blížit k okraji.“

„Spirálovým letem,“ dodal Petr.

„To už je lhostejné, jakým,“ odsekl Pavel.

„A to se tedy tuze mýlíš,“ zašermoval mu Petr rukou před tváří. „Spirálová cesta znamená obkroužit několikrát střed, a tudíž si počkáme, než se dostaneme k povrchu.“

„Čtrnáct dní,“ odhadl Pavel.

„Podle čeho tak usuzuješ?“

„Je to táž doba, jakou jsme potřebovali do středu.“

„Chyba. Zapomínáš, že jsme vlétli do komety kolmo a zabořili se dříve, než jsme začali spirálu.“

„Nu,“ mínil Arne, „nějaký rozdíl asi bude, ale nevadí. Naštěstí nejsou naše zásoby tak chudé, aby odklad několika dnů ohrozil naše životy. Do kopule!“

Jakmile otevřeli dveře, udeřila je do tváře horká vlna vzduchu.

„Pekelné vedro! Musíme spustit vývěvu a vyměnit vzduch. Řádně vyvětrat celý letoun. Co dělá tlakoměr?“

„Skoro o tři sta více než je průměr na Zemi,“ hlásil Petr. „Buď jsme dlouho spali, nebo se vracíme mnohem rychleji, než jsme letěli do centra. Hleďte, jak rychle klesá! Za tuhle chvilku zase o tři stupně. A lidi, dýchejte!“ sál čerstvý vzduch do plic.

„Přidal jsem trochu víc kyslíku,“ usmál se Arne.

„Hned to uprav,“ zvolal lékař. „Kyslík spaluje plíce.“

„Už je to v pořádku,“ upravil Arne přívod vzduchu.

„A teď, kuchaři...“ Pavel dopověděl spokojeným zabručením, neboť Petr se už ujal ve vlastním zájmu své kuchařské role.

Errata:

30.05.2021 11:04