Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Všecky Arnovy pokusy překonat magnetickou sílu planetoidy, která k sobě poutala Aeronautilus, zůstaly bez výsledku. Nezbývalo než se odevzdat osudu. Nejlehčeji z nich svůj osud nesl Pavel, který tu našel hodně materiálu, ke studiu.

Podle tlakoměru byla atmosféra planetoidy o něco hustší než ovzduší pozemské a chemický rozbor potvrdil také podobné složení. Ať už náhodou nebo magnetickým vlivem, dosedl letoun právě na točnu, jak poznali podle brázd, které se od nich paprskovitě rozbíhaly a do dálky hloubily a šířily ve stejnoměrná údolí, lišící se jen zbarvením. Tyto útvary byly velmi pozoruhodné a vnucovaly domněnku o tom, že je to výtvor lidí nebo nějakých myslících bytostí.

Avšak nikde neobjevili živého tvora. Kromě rostlinstva, zastoupeného v mladě zeleném údolí hustým porostem bujného mechu, mohlo to být také borůvčí, a na podélných stráních podivným křovinatým houštím s hadovitě zkroucenými haluzemi a dužnatým, kožovitým listím převážně akantového tvaru, byla celá tato podivuhodná příroda mrtvá, bez nejmenší známky života na povrchu i v ovzduší.

A také jen toto jediné údolí, táhnoucí se jako úzká oáza až za skloněný obzor, skýtalo utěšený pohled, na rozdíl od sousedních, z jejichž žlutého písku čišela zrádnost saharské pouště; z hnědých pásem, jejichž světlejší i tmavší odstíny převládaly, dýchala tesknota a tíseň, a z těch nejtemnějších výstražná hrůza. Nejhorším dojmem působily šedivé duny. Násypy podobné zmrtvělým vlnám šedivé vody rýsovaly se zprohýbanými a ostrými hřbety, jako by brázda byla vyplněna roztaveným olovem, které náhlým ochlazením ztuhlo a nyní leželo jako těžký příkrov na úzké, ale nekonečně dlouhé šachtě, hromadném hrobu, z něhož zírají v marné touze po vzkříšení prázdné jamky po očích, smrtí vyhaslých a hnilobou strávených.

„Hřbitov,“ vyslovil Petr společný dojem.

Také teploměr překvapil svými desíti stupni Celsia, tedy mírnou, snesitelnou teplotou.

„Zajímavé je,“ rozhovořil se Pavel, „že zase jedna teorie padá. Věda totiž soudí, že malé planetoidy si nemohou pro svou chabou vnitřní energii udržet vlastní atmosféru.“

„Logicky je tento dohad správný,“ uznával Arne, „jenže žádnému z teoretiků nebylo dosud dopřáno zjistit právě tu sílu vnitřní energie nebeských těles z vlastní zkušenosti. Už na Erósu jsme se přesvědčili o příznivé atmosféře.“

„Avšak tady je veliký rozdíl,“ upozorňoval Pavel. „Erós protíná v koloběhu dráhu Marsu a k Zemi se může přiblížit na deset miliónů kilometrů. Tedy je tu přece přípustná udržitelnost atmosféry, kdežto tahle planetoida se od vnitřních planet vzdaluje na miliardu kilometrů.“

„Myslím,“ vysvětloval Arne, „že pro udržení atmosféry není tak závažný oběh, jako spíše elektrický potenciál. A právě naše přistání dokazuje velkou elektrickou i magnetickou sílu této planetky, která je nadto trabantem komety, z níž zajisté čerpá elektřinu.“

„Pádný důvod,“ přiznal Pavel.

„Nechte těch učeností,“ ozval se Petr. „Když jsme už zde, navrhuji, abychom vystoupili. Atmosféra i teplota jsou příznivé. Prohlédneme si ten malý záhadný svět.“

Arne souhlasil, ale na moudrou radu lékaře byla vycházka odložena až po řádném odpočinku, jehož měli zapotřebí. Zbytek dne jim přinesl další poznatek.

Planetoida se otočila kolem osy za pouhých šest hodin. Protože byli na točně, kraj kolem nich byl stále ozářen Sluncem a teprve tam, kde se obzor skláněl, postupoval stín. Vzhledem k malému objemu tělesa to nebylo daleko.

Zotaveni vydatným spánkem, připravili se k vycházce.

Na Pavlovu radu oblekli skafandry, avšak bez přílb, neboť o dýchatelnosti ovzduší je přesvědčila analýza. Elektrické topení v osinkových vložkách skafandrů bude chránit před chladem, který se jistě zvýší, kdyby snad zašli daleko a museli se nějakou dobu vracet ve stínu.

Také nezapomněli na zbraně.

I když dosud nespatřili živého tvora, neměli jistotu, že se s nějakým nesetkají.

Lékař si vyhradil, že vystoupí první. Za ním prošel turniketem Arne a poslední Petr.

A tak vkročili první tři Pozemšťané na půdu nebeského tělesa miliardu kilometrů daleko od domovského světa.

„Ovzduší není nebezpečné,“ uznával Pavel, „lehce se dýchá, ale je úplně bez vůně i pachu.“

„Ano, jako filtrované,“ poznamenal Arne. „Kudy se dáme?“

„Máme bohatý výběr, neboť všecky ty kaňony se sbíhají k nám. Nejvábivější je ovšem zelená dolina, ale nejlepší sousto chutná nejlépe nakonec,“ zavtipkoval Petr.

„Eh, jaképak výběry,“ mávl rukou Pavel. „Přímo k nám ústí černý pruh. Je sice pustý, ale také nebude bez zajímavostí, alespoň svým nerostným složením. Pojďme!“

Úzká brázda se pozvolna prohlubovala a rozšiřovala v úvoz. Pojednou stanuli a všichni se zaposlouchali do podivného zvuku. „Vypadá to, jako by kolem nás vířili komáři,“ řekl Petr.

Vzdušné proudy? Sotva, neboť přes slabý odlesk slunečních paprsků, odrážených od povrchu planetoidy, bylo jisté, že atmosféra je až příliš nehybná a bez nejmenších výparů.

Mimoto se teď zdá, že zvuk, jemný jako vzdálené vanutí pověstné eolské harfy, vychází zespod a vlní se kolem jejich hlav. Pohlédli dolů, ale ani zde neviděli nic zvláštního. Kolem nich byla příroda v mrtvé nehybnosti.

Padla na ně podivná tíseň.

„Myslím,“ ozval se Arne, „že to jsou ozvuky statické elektřiny, která se z nitra probíjí do atmosféry.“

Dohad se zdál přijatelný.

Avšak Petra napadla správná námitka:

„Kdyby to byly elektrické výboje z půdy, museli bychom jejich účinek cítit aspoň na chodidlech, nemyslíš?“

Arne zrudl rozpaky. Také Pavel potvrdil lichost jeho domněnky, když se v badatelské zvědavosti shýbl a nabral hrst černého písku, jemného jako mouka.

„Hleďte,“ přesypával hmotu na dlaních, „jako mletá tuš. Ale ruce zůstávají čisté. Co to je? Uvidíme. Prozkoumám ji v laboratoři. Elektricky vodivá není, dostal bych při dotyku ránu.“

„Může to být izolační vrstva,“ omlouval se Arne za svůj nápad.

Pokračovali v cestě.

Úvoz se rozšiřoval v přímou dolinu. A postupně sílil tajemný zvuk, takže nyní zněl jako pískot komářího roje, stále dotěrněji vířícího kolem jejich hlav. A stejnoměrně s ním rostla i jejich podivná tíseň.

Petrova vnímavost trpěla nejvíc, ale citlivý hoch stiskl rty a zaťal pěsti, aby utajil chvění, které se zvyšovalo v záchvaty třesavky se střídavým pocitem mrazu a horka. Jeho oči vyjeveně těkaly po černém okolí, prsty se křečovitě zatínaly do řemene karabiny a rukojeti dýky za opaskem. Už nevydrží! Nesnese tu hroznou úzkost!

Čeho se bojí? Vždyť je tu pusto, všude kolem dostatečný rozhled. Nemohou být odnikud překvapeni. A kdyby se vynořilo nějaké nebezpečí, jsou tři, dobře ozbrojeni, zvlášť Arne se svými paprsky smrti.

A přece to nevydrží! Plíce má jako v kleštích, hrdlo jako by mu stahovala oprátka... dusí se!

„A – á – ch!“ zachroptěl.

V okamžiku se trojice sevřela v objetí. A Petr četl místo obvyklého výsměchu, jaký čekal, s úlevným údivem ve tvářích svých druhů stejnou trýzeň.

„Co je to, proboha?“ vyrážel Pavel sípavě z hrdla.

„Nic tu... není... a přece . .“ jektal Pavel. „Co to ječí? Kvílí jako . . ne! Už nikdy nebudu zaživa pitvat...“

„Kohos pitval?“

„Krysy! Jen... krysy... vědecký účel... zkoumání reakce nervů. Také tak pískaly... Ale co... čeho se bojíme? Zvuku? Hoši, vzpamatujte se! Jste jako mrtvoly!“

„Však ty také, Pavle!“

„To tys nás poplašil, ty mazánku!“

„Nesváděj nic na Petra. doktore! Všichni jsme se vylekali. Ale proč? Vždyť opravdu nemáme žádnou příčinu. Všude je klidno a mrtvo. Snad to podivné okolí, černá půda nám rozjitřila nervy. Zvuk nám přece nemůže ublížit.“

„Může, Arne! Jen si vzpomeň, jsou zvuky, které vraždí jako střela!“

„Mně neděsí pískot,“ řekl Petr přemáhaje cvakot zubů.

„Co tedy?“

„Nevím.“

„Já také ne,“ přidal se Arne. „Ale máš pravdu, Pavle. Musíme se vzchopit. Opravdu, ke strachu nemáme příčinu. Půjdeme dál!“

„Vraťme se! Slunce se sklání. Nastane tma.“

„Ejhle – chlapeček se bojí tmy?“

Lékařův úšklebek na Petra zapůsobil. Vymanil se z úzkosti a rázně vykročil.

Několik minut se zdálo, že nevysvětlitelná úzkost byla překonána. Aby povzbudil své druhy a také sebe, rozhovořil se lékař o vědeckém účelu očkování různých nemocí morčatům, králíkům a jiným pokusným zvířatům.

„Je to kruté týrání zvířat,“ mínil Arne.

„Ano, ale zato výsledky pokusů prokázaly lidem mnoho dobrodiní,“ hájil Pavel lékařskou vědu.

Náhle výkřik šíleného děsu přeťal jeho další řeč a v příštím okamžiku pádil Petr nazpět k letounu.

„Stůj, Petře! Počkej na nás! My také...“

„Neopouštěj nás! Hrůza! Pavle! Bojím se!“

„Jen odtud! Poběž! Podej mi ruku! Slunce... za-padá! Tmí se!“

„Jekot! Vytí – řev! Ne... sne... sitel... né. Počkej na... nás! Pet-ře!“

„Mne chcete chytit, obludy? Chátro!“ dolehl k nim šílený smích z rychle houstnoucího šera.

„Teď se... zastavil. Počká,“ chroptěl Arne, lapaje po dechu. Ale vtom se před nimi zablesklo, zaburácel výstřel a kulka hvízdla kolem Arnovy hlavy.

„Petře! Co to je?“

„Zpátky! Zalezte, příšery!“ zněl k nim Petrův chraptivý skřek.

Sám strážný duch je srazil k zemi, neboť druhý záblesk práskl za nimi a náboj se několik kroků dále zaryl do černého prachu.

Slyšeli vzdalující se dupot a pak je obklopilo ticho.

„Zešílel,“ zasténal Arne.

„Doufám, že nebude tak zle,“ těšil ho lékař. „Snad jen přechodné pominutí smyslů. Pojď, teď je už daleko.“

Jako ustrašené děti se vedli za ruce, nijak neskrývajíce chvění a zimničný cvakot zubů. Každou chvíli se stulili k sobě a sevřeli v náručí před příšernými vidinami domnělých oblud.

Konečně se děs pomalu mírnil v úzkost.

Když dospěli k letounu, rázem z nich spadla všecka tíseň. „Co to bylo? Jak jsme se mohli takhle poděsit?“

„Hanba, Arne! Stydím se. Do hloubi duše se stydím. Jaká zbabělost!“

„Ba, víc, doktore. Chovali jsme se jako malé děti. Ale co je s Petrem?“

„Ba, věru! Vrátil se? Nežene ho šílenství někam bez cíle?“

„Tam stojí!“

„Kde?“

„To nás to prohnalo, co?“ slyšeli klidnou Petrovu otázku z turniketu.

„Ano, prohnalo, ale...“

„Jak ses mohl odhodlat a střílet pa nás?“ rozkřikl se na něho Pavel.

„Po vás? Kdepak! Pálil jsem do dvou příšer. Přece se nenechám dostihnout a zaživa roztrhat.“

„Blábolíš ze spaní. Eh, darmo mluvit,“ bručel lékař. „Však jste měli také nahnáno.“

„Ale nezbláznili jsme se jako ty, abychom si pletli kamarády s obludami.“

„Co to vlastně bylo?“

„Těžko říci,“ pokrčil Pavel rameny. „Nějaké přírodní nebo spíše živelné vlivy. Je mnoho věcí pod sluncem...“

„Takhle mluví lékař a přírodovědec? Snad nechceš říci, že to byli duchové?“

„Nesmysl! Jsou však skutečnosti...“

„Jaképak?“

„Hm... až provedu analýzu toho prachu, povím vám to. Mám jakési tušení.“

„Arne, pojď se podívat,“ zval po chvilce Pavel druha k drobnohledu, v němž na sklíčku leželo několik malých zrníček prachu, že pouhému oku byla téměř neviditelná.

„Co tomu říkáš?“

„Kulovitý tvar a krabatý, pórovitý povrch. Vyhlíží to jako koule z černého skla, rozleptaná nějakou kyselinou. Jaká je to hmota?“

„Hmota mne ani tak nezajímá jako spíš... Počkej, hned se přesvědčíme, je-li mé tušení správné. Dáme ty kuličky pod ultramikroskop, který je zvětší ještě více, a promítneme obraz na plátno. Přines z ložnice prostěradlo, Petře. My zatím zatemníme lampu.“

„Biograf?“

„Ano, a doufám, že tak zajímavý, jaký jsme ještě neviděli.“

Pavel měl pravdu. Na bílé ploše se objevila černá koule s nespočetnými krátery a jeskyněmi, proláklinami a vzdutinami.

„Jako Měsíc,“ přirovnal Petr.

Ale když Pavel zaostřil objektiv, vykřikl Arne: „Vždyť je tam život!“

Skutečně. V dutinách se vlnivě pohybovala oblá tělíska, podobná nálevníkům, jaké lze v létě hojně pozorovat drobnohledem ve stojatých vodách.

„Tušení mě nezklamalo,“ začal Pavel. „Každé toto zrníčko je vlastně světem osídleným mikroorganismy.“

„Co tě přivedlo na ten nápad?“

„Ten jemný zvuk, který sílil, čím více jsme postupovali do údolí. Zpočátku mne napadl »zpívající písek«, přírodní úkaz, známý cestovatelům v pouštích, kde jemný písek zvířený větrem vydává podobné zvuky, ale tuto myšlenku jsem záhy opustil, neboť ovzduší je zde zcela nehybné. Položil jsem si proto otázku: Proč zvuk sílí souměrně s rozšířením údolí? Proč vychází zespod a víří kolem nás jako roje neviditelných komárů? Zvuk podmiňuje pohyb nějakého znějícího tělesa. Nepravidelným pohybem povstává vrzání, rachot, skřípání, kdežto pravidelným se vyluzují harmonické tóny. My jsme slyšeli obojí. Jaká jsou to tělesa, nevnímá-li je zrak? Samozřejmě nesmírně drobounká. Pak to mohou být jen – mikroorganismy.“

„A jaké jsou tohle zárodky?“

„Nevím. Nemůžeme ani určit, odkud pocházejí.“

„Mohou být až z Neptunu?“

„Nemyslím, Petře. Neptun, Uran i Saturn jsou příliš daleko od dráhy Enckovy komety, a také nemáme podklad pro takovou domněnku, protože nemáme důkazy, že na těchto planetách je život. I na Jupiter hádat by bylo smělé, ačkoliv se k jeho dráze kometa v nejzazším odklonu od Slunce dosti přiblíží. Spokojme se s vnějšími planetami, jejichž život, až na Merkur, známe.“

„Kometa dráhu všech těchto planet protíná,“ dodal Arne.

„To je nejzávažnější,“ zdůraznil Pavel. „To mně také objasňuje podivné rozčlenění povrchu na tomto satelitu. Je to odvážná myšlenka, ale domnívám se, že každá ta brázda je sídlištěm mikroorganismů z některé jiné planety.“

„Těch brázd je přece mnohem více než vnitřních planet.“ „Které známe,“ vpadl Pavel do Petrových námitek, „ale nezapomínej na sta asteroid v pásmu mezi Marsem a jupiterem, kde kometa většinu své dráhy obíhá!“

„Mužeš mít pravdu,“ uznával Arne, „ale jak vysvětlíš náš stejný pocit úzkosti a hrůzy?“

„Bohužel, nejsem odborník v psychiatrii. Je možné, že to bylo způsobeno fyzickým vlivem těchto mikroorganismů. Už síla zvuku svědčí, že je jimi ovzduší v kaňonu prosyceno, je to živelná síla.“

„Živelná síla, budiž. Je-li však v mikroorganismech zárodek života, je logické, že v nich musí být zárodek všech životních smyslů. Proč tedy v nás vyvolávaly společně jen jeden pocit?“

Pavel mlčel; zřejmě nemohl nalézt odpověď. Po chvíli se ozval Petr: „Myslím, že tvůj názor, doktore, o tříděni mikroorganismů z jednotlivých planet, je správný jen částečně. Lépe řečeno, je třeba jej doplnit: každá brázda je osídlena mikroorganismy stejné mentality čili téhož složení organického.“

Lékař k němu překvapeně vzhlédl: „Výborný nápad! Jak jsi na to přišel?“

„Je to logické,“ usmál se Petr, polichocen Pavlovým uznáním, „živelná síla se může projevit jen v jednotném mohutném složení. A řekl jsi také, že mikroorganismy mohou žít jen tam, kde jsou pro ně příhodné životní podmínky. Představuji si tedy mikroorganismy jako zárodky živé buňky, jakési kukly, jak se nám jeví v tomto biografickém promítnutí. Jen si všimněte, že všecky mají týž tvar. Není mezi nimi ani jediná, která by se jen poněkud lišila, kdežto prvoci jsou různí. Všecko to podnítilo mou fantazii. Domnívám se, že ty kaňony si vytvořily živelnou silou různé druhy mikroorganismů. Myslím, že jsme byli v údolí neviditelného, ale na naše smysly mohutně působícího děsu. K tomu působení si mikroorganismy také vytvořily vhodnou dekoraci, neboť černé jeviště zvyšuje dojem.“

„Ale je možný opak,“ namítl Pavel, „že totiž prostředí vytvořila zdejší příroda a zárodky se roztřídily... Však se přesvědčíme! Podíváme se do jiného kaňonu. Uvidíme, jaký tam bude účinek.“

„Uvaž věc jako lékař,“ ozval se Arne. „Je to nebezpečné jitření nervů.“

„Nemyslím,“ mávl rukou Pavel. „Nejsme děti a známe už účinky. Není už možné, abychom nyní ztratili vládu nad smysly.“

„Navlékneme si přílby,“ navrhl Petr. „Aspoň budeme dýchat náš vzduch a ne myriády těch bacilů.“

„Nesmysl,“ utrhl se lékař. „Předně to nejsou bacily a pak vdechování pravděpodobně nemá na účinek vliv. Tyhle mikroorganismy nepůsobí jako bacily moru, cholery nebo jiných nakažlivých nemocí, nýbrž jen v bezprostřední blízkosti, ve svém živlu, jen dočasně, bez následků, jak můžeme usuzovat. Tohle je třeba si řádně uvědomit a nemusíme se ničeho bát. Ale co to? Buňky znehybněly. Asi jim škodí prudké světlo pod mikroskopem. Přestaneme promítat. Sundej zatemnění z lampy, Arne. Za chvíli se podíváme, vzkřísí-li se v temnu. Zatím povečeříme.“

Nové promítnutí ukázalo smrt zárodků, které se zatím rozpadaly v drobné částečky. Avšak po chvíli se začaly hrany zacelovat a každý dílec se zaobloval, vůčihledě nabývaje téhož vzhledu, jaký měl původní celek.

„Nezahynuly,“ zvolal Pavel, „naopak, rozmnožují se dělením jako baktérie. Světlo jim tedy neškodí, nýbrž urychluje množení. Hleďte, jak se v nich zase projevuje život!“

„Jsme tedy na nebeském tělese, které je kolébkou živočišných zárodků?“

„Ano. Ale hlavní úkol nepřipadá této planetoidě, nýbrž kometě, která svým ohonem jako nesmírná metla smetá ve vesmíru bloudící mikroorganismy z různých světů a usazuje je na tohoto trabanta, odkud jsou pak zase, když náležitě vyspěly, vymršťovány na nové světy. Tedy nejen kolébka, ale také jakýsi výchovný ústav a zásobárna živočišstva pro všecka nebeská tělesa ve vesmírné kouli, jejíž průměr činí přes půldruhé miliardy světelných roků. Je jen otázka, jaké jsou to zárodky, zda rostlinné, nebo zvířecí, anebo lidské. O rostlinných pochybuji, nemohly by tak působit.“

„Rostliny! Počkej!“ vykřikl Petr. „Pak je ale tohle všechno pyl – a ta šeredná kometa vlastně není nic než krásný, nesmírný motýl, který roznáší pyl po planetách! Úžasné! Motýl a... včela. Ne metla.“

„Doufejme, že nám to vycházky do jiných kaňonů vysvětlí,“ ukončil Arne úvahy.

Errata:

30.05.2021 11:04