Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

První, kdo se probudil, byl Pavel. Avšak jeho nervy se velmi těžce probouzely k životu. Měl podivný, nikoli nepříjemný pocit naprosté tělesné nehmotnosti. Všecky jeho smysly dosud spaly nebo byly v hluboké mdlobě.

„Jsem mrtev?“

Tato otázka probudila jeho mozek k činnosti. Podivná bezcitnost náhle ustala a dostavoval se pocit zhmotnění, ne však celého těla, nýbrž jen hlavy, ve které začalo brnět.

Teď se probudil i zrak.

Pavel viděl nad sebou kopuli, vlevo nějakou skříň – copak je to? – ach, ano, kuchyně; vpravo páčky a kličky, pult s přístroji, síť kabelů a drátů – to je to, co ovládá Arne...

Co je s Arnem? A co s Petrem? A proč on sám leží na podlaze? Odkud to ostré, příšerné, sinavé světlo? Co ta podivná bezcitnost těla? Je ochrnut? Naopak, podivuhodně lehce pohybuje rukama i nohama... skoro úplně bez námahy se posadil.

Tu je Arne. Leží na dosah, naznak a k němu je přitulen Petr. Oba blaženě spí... Spí? Ano, vždyť dýchají!

Ale vždyť...

Jakoby ozářen ostrým světlometem, vyvstal mu v mysli obraz prožité hrůzy. Příšerný obrovský zjev, nesmírná hlava se změtí svíjejících se hadů kolem temene a skrání, rozšklebená tvář, cáry rubáše mlhovitě halící průsvitné tělo... fosforově svítící přízrak rychle rostoucí do nesmírných rozměrů... bezmocně se k němu řítí Aeronautilus... náraz a...

Oživlý dojem prožitého děsu vymrštil Pavla na nohy tak prudce, že vzlétl vzhůru a v přemetu se zvolna snesl přímo na těla svých druhů.

Aha! Tu je vysvětlení zdánlivé tělesné lehkosti: nepatrná přitažlivost, jak ji už prožili na hranici neutrálního pásma za letu k Měsíci.

Váha Pavlova těla byla sice velmi zmenšena, ale přesto stačila, aby probudila oba spáče; jejich procitnutí bylo takové, že se rázem rozplynula všecka Pavlova úzkost a obava o tělesné i duševní zdraví kamarádů.

„Proč mě biješ?“ mumlal Arne ještě v polospánku.

„Dej pokoj! Nemáš dost místa ve své posteli?“ osopil se na něho Petr a zbavil se ho štulcem, po němž Pavel odletěl jako míč.

Ale hned byl zpátky.

„Lidé,“ třásl oběma kamarády, „vstávejte! Mám radost, že jste v pořádku, ale chtěl bych od vás slyšet moudré slovo.“

„Já ti dám moudré slovo!“ ohnal se po něm Petr.

„Tak se vzpamatuj,“ těšil ho Pavel. „Stačí, aby ses trochu rozhlédl. Oba ležíte na podlaze a ne v posteli. Vzpomeňte si, co jsme prožili. A vstávejte opatrně, nebo se budete koulet ve vzduchu jako já.“

Dva páry očí hleděly na něho čím dál vyjeveněji. Viděl s úlevou, že se jim vrací vědomí.

Petrovy oči utkvěly strnule v neurčitu a z úst se mu linulo přerývaně: „Koulet... ve vzduchu...? Ta příšera... náraz... pohltila nás...“

„Vzpamatuj se, Petříčku,“ hladil ho Pavel. „Jsme všichni živi a zdrávi. Já to přece musím vědět jako lékař.“

„Koulíme se.“

„Nekoulíme! Já jsem se koulel, protože jsem příliš rychle vstal. Je tu malá přitažlivost. Jen si vzpomeň na neutrální pásmo, jaké kozelce jsme dělali, plavali v Aeronautilu všichni tři i s Habakukem, na zmenšenou přitažlivost na Erósu, na Marsu, na Venuši i na Měsíci.“

„Kde jsme? Odkud to modré světlo? Vyhlížíme jako mrtvoly,“ poznamenal Arne.

Vstali. Aeronautilus jako by byl ponořen do světélkujícího fosforu nebo hořící síry. Za okenní tabulí nebylo možné nic rozeznat.

Pavel rozestřel na stole mapu vnějších planet a zahájil hvězdářskou přednášku:

„Vzlétli jsme z Venuše, kde se nám Slunce jevilo v objemu větším než na Zemi, což je přirozené, neboť střední vzdálenost její dráhy od Slunce je asi sto osm miliónů kilometrů, kdežto Země obíhá ve střední vzdálenosti skoro o padesát miliónů kilometrů dál. Slunce jsme viděli naposled, když nás Žlutý přízrak vyvrhl do vesmíru. Tehdy zářilo jen jako veliká hvězda. Na svém dosavadním meziplanetárním letu jsme byli od Slunce nejdále na Marsu.“

„Na Erósu,“ vpadl Petr, ukazuje na mapě nejzazší bod vyznačené dráhy této planetoidy.

„Nezdržuj svými laickými nápady!“ pleskl ho Pavel přes ruku. „Nemám kdy na dlouhé výklady. Podle období, kdy jsme se z Marsu dostali na Erós, bylo to někde zde, kde se zdánlivě protíná dráha Marsu s Erósem, ale ten byl na cestě tímhle směrem, tedy se blížil ke Slunci, a ne naopak, jak se domníváš. Důkaz je už také v tom, že jsme se záhy dostali do přitažlivosti Venuše, která nám byla nejblíže.“

„Jak vidím, nejblíže byla Země,“ namítl Petr.

„Už jednou jsem ti vysvětloval,“ rozčílil se Pavel, „že si musíš tyhle čáry představit v prostoru a ne na ploše. Planety neobíhají ve stejné rovině. Kromě toho byla Venuše v té době zde, kdežto Země na opačné straně, tedy od nás vzdálená proti Venuši několikanásobně.

Podle této polohy jsme byli na Marsu nejdále asi dvě stě miliónů kilometrů od Slunce, tedy skoro o polovinu dál, než činí průměrná vzdálenost zemské dráhy. A přece se nám jevilo z Marsu Slunce jen o málo menší, než je vidět ze Země. A poněvadž jsme je posledně viděli tak velmi zmenšené, jsme nyní nesporně...“

„Někde zde,“ ukázal Arne na dráhu Jupitera.

„Tak daleko snad ne,“ odpíral neurčitě Pavel, „ale přece někde poblíž.“

„Proč jsme tedy neviděli Jupiter, který je ve svém průměru jedenáctkrát větší než Země?“

„Zase, taková otázka,“ šlehl přírodovědec po Petrovi zlostně očima.

„Jupiter oběhne kolem Slunce jednou za bezmála dvanáct pozemských let a je nyní jistě někde na opačné straně své dráhy. A poněvadž jeho vzdálenost činí asi sedm set sedmdesát osm miliónů kilometrů od Slunce, je od nás teď kolem miliardy kilometrů daleko.“

„A co tedy soudíš? Co znamenal ten strašlivý přízrak, do kterého jsme vlétli jako do kaše hořícího fosforu, v níž vězíme, jak je vidět podle zářící hmoty kolem Aeronautila? Přece jsme se nemohli zabořit do žhavé hmoty některého tělesa? To bychom se už dávno byli rozplynuli. A v plynech nejsme, poněvadž náraz působil jako zapadnutí do bahna. Pamatuji se, že jsem slyšel pronikavý skřípot...“

Arne pojednou ztichl.

S utajeným dechem hleděli vyjeveně na hrot tužky, kterou Pavel táhl po eliptické dráze – Enckovy komety.

Tužka zvolna překroužila nejzazší oblouk dráhy a stanula asi v trojnásobné vzdálenosti zemského oběhu od Slunce.

„Zde jsme,“ splynulo přesvědčivě z Pavlových rtů. „Podle šipky letíme k Slunci?“

„Ano, Arne.“

„Proboha, vždyť ta dráha se téměř dotýká Slunce! Pozvolna se budeme pražit, až se konečně rozplyneme v žáru,“ děsil se Petr.

„Nemusí být tak zle,“ uklidňoval ho Pavel. „Oběh Enckovy komety trvá průměrně tři roky a sto patnáct dní. Pravím průměrně, poněvadž se, což je pozoruhodné, nepravidelně zkracuje vždy asi o dvě a půl hodiny. V nejhorším případě nám tedy zbývá ještě asi pět set dnů života.“

„Malá útěcha,“ zamumlal Petr.

„Není také docela jisté,“ pokračoval přírodovědec, „že žár bude pro nás smrtící. Na téhle mapě se nezdá být ani v nejbližším bodu sluneční blízkost tak nebezpečná, porovnáme-li dráhu planety Merkur, který se Slunci přiblíží ještě blíž, a přece i tu je čtyřicet pět miliónů kilometrů daleko. Je to planeta nejbližší Slunci, její hmotu se dosud nepodařilo hvězdářům bezpečně určit, soudí se, že činí asi pět setin hmoty zemské, ale hustota hmoty je skoro táž a je obklopena hustou atmosférou. To vše by ukazovalo, že Merkur má snad snesitelné podmínky pro přírodní život. Prozatím je jisté, že jsme ponořeni do samotného jádra čili spektra komety. Naštěstí je to spektrum emisní, které dává světlo přímo vysílaným zdrojem, na rozdíl od spektra spojitého, které dávají žhavé látky tuhé a kapalné. Ačkoli i tu záleží na teplotě, neboť se vzrůstající teplotou přibývá síly a prudkosti kratších vlnových délek, čímž se světelná energie mění v tepelnou, čili světlo v žár, jak jistě zná dobře každý, kdo se opaluje ať už přímo na přirozeném nebo na umělém slunci. Obal a jádro tvoří hlavu. Tvary jsou rozličné. Zde jsme daleko od Slunce, a proto byl ohon poměrně krátký a celá kometa se podobala ohromné příšeře s divoce rozevlátými vlasy a cáry světélkujícího rubáše.“

„Bylo to hrozné!“

„Ano, strašidelný pohled. Ale otázka je – světlo! Může být spojité, totiž sluneční světlo odražené od tuhých částeček v kometě, nebo pásmové, které vydávají různé plyny, z nichž se nejvíce soudí na kysličník uhelnatý a kyan. Oba jsou jedovaté a působí stejně: ochrnují nervovou soustavu. Ale ani jiné plyny nejsou vyloučeny. Žádný z nich není dýchatelný, naopak, každý vraždí. A konečně může ve spektru působit také elektřina.“

„Vida ho, doktora!“ vybuchl Petr. „Hodinu nám tu žvaní zbytečné učenosti a nejdůležitější slovo řekne nakonec. Arne, zkus své páčky! Vždyť je možné, že z téhle příšerné břečky vyvázneme.“

Zatím už Arne seděl za řídicím stolkem. Levice tiskla startér a pravá ruka posunula páčku reostatu.

Trojice napjatě sledovala účinek. Marně.

Po chvíli už měli jistotu, že prostředí je zcela bez elektřiny.

„Přece je všude ve vesmíru elektrické napětí,“ hučel Petr.

„Není všude stejné,“ kroutil Arne hlavou.

„Aspoň magnetické vlivy okolních těles,“ mínil Petr.

„Okolní tělesa,“ vyprskl Pavel posměšně. „Člověče, už jsi zapomněl na temno kolem nás před odpoutáním od Žlutého přízraku? Jen si vzpomeň, v jaké jsme byli tůni, jako na dně oceánu. Hvězdy byly jen jako tečičky a Slunce jako pěst. Zde jsme v nesmírné, bezedné propasti, vymetené touto nebeskou metlou.“

„Metla nebes! Věru, našels vhodné jméno, doktore,“ kýval Arne zamyšleně hlavou. „Vyčistila si v šíř i v dál svou strašnou dráhu.“

„Jen my jsme se do ní zapletli, nebo spíše nás vsála do sebe jako vysavač prach do svého pytle. Na mou duši, jsme v pytli,“ pouštěl Petr uzdu své představivosti. A pojednou se ťukl do čela:

„Jste oba zabedněnci!“ vykřikl.

„Cože? Co si to...?“

„Počkej, doktore! Proč vás nenapadlo, abyste zapojili tu martskou figurku?“

Pavel s Arnem vyměnili vyčítavý pohled.

Ba věru! Vždyť se už jednou osvědčila v podobném případě. Tajemný výrobek martského Démona umožnil spojení jejich elektřiny s elektřinou Erósu.

S nervózním chvatem spojil Arne pitvornou věcičku, připomínající skřítka s dlouhýma pavoučíma nohama, s hlavním vedením a zvolna, nejvýš opatrně posunul páčku na reostatu na prvý kontakt.

Jen se tak stalo, třeskla rána jako z pistole a pojistka v rozvodní desce se rozlétla v prach.

„Teď jsi to vyvedl!“ zamumlal Pavel.

„Nu, nic vážného, mám v zásobě pojistek dost,“ řekl Arne klidně. „Tuto nehodu vyváží poznatek, že jsme skutečně v prostředí nabitém elektřinou.“

„Ale zase až příliš nabitém. Úžasný kondenzátor.“

„Ano, bude třeba transformovat.“

„Tak transformuj!“

„To je tvrdý oříšek, Petříku. Musíme nejdřív provést analýzu, rozbor elektřiny, a zjistit napětí. To bude vyžadovat delší dobu.“

„A výsledek?“

„Těžko předvídat. Ale doufám v úspěch.“

„Jak to chceš provést?“

„Musíme obětovat několik pojistek, nepodaří-li se svést výboje do našeho akumulátoru jinak. Budu ještě přemýšlet.“

„A co bez pojistek? Svádět proud přímo do akumulátoru zapojením nejsilnějšího kabelu?“

„Toho se neodvážím. Mohl bych způsobit výbuch a požár celého vedení a zničení všech přístrojů. Zadusili bychom se v dýmu, neboť větrání se nemůžeme odvážit pro nebezpečí jedovatých plynů. Nesmíme jednat zbrkle. Jen když máme aspoň jakousi naději, paprsek do smrtelné tmy.“

„Jakápak smrtelná tma?“

„Divíš se, Pavle? Nechtěl jsem vás předčasně lekat, ale oba jste nevzpomněli na to nejhrozivější.“

„Nač?“

„Na hlad, žízeň, a snad i nedostatek vzduchu.“

Strnuli v hrůze. Ano, Arne má pravdu. Skoro dva roky ještě jim zbývalo do konce života, řekl Pavel, kdy je kometa zavleče do lidstvu dosud nedostupné blízkosti žárného Slunce. Ale do té doby budou všecky zásoby potravin i vody dávno vyčerpány a vzduch snad také stráven. Zemřou hladem a žízní, nebo se zadusí už mnohem dřív. Musí se sami vysvobodit z tohoto strašného vězení. A co nejdříve, aby měli dost času vrátit se na Zemi.

„I když se nám podaří dostat se odtud, co dále? Jak se dostaneme z této nekonečné propasti, z které metla nebes vymetla v šíř i dál všechna tělesa, s nimiž bychom mohli navázat magnetický styk a postupnou dopravu k Zemi?“

„To mně nedělá starosti, Pavle. Jsem si skoro jist, že se mi podaří analýzou vypátrat podstatu této elektřiny. Pak už snadno přizpůsobím naše přístroje a protikladným pólem docílíme odpudivou sílu tak mocnou, že poletíme rychlostí jako Žlutý přízrak. Kometa přitahovala Žlutý přízrak a také odpudila, což bylo řízeno těmito ďábly, kteří jsou snad příbuzní martského Démona. A možná že jejich tajemství, kterým ovládají celý vesmír, spočívá ve stejné figurce, kterou nám Démon daroval a netušil, že nám dává svobodu.“

„Hoši, mám nápad,“ ozval se Petr.

„Je-li moudrý, ven s ním,“ zabručel Pavel.

„Nemůže být moudřejšího: navrhuji, abychom něco pojedli.“ „Jednomyslně přijato,“ usmál se Arne a Petr se ujal své osvědčené kuchyňské funkce.

„Kdepak je Habakuk?“ vzpomněl si náhle Arne.

V kopuli ho marně hledali a také volání zůstalo bez účinku. Našli ho v ložnici, zalezlého v kupě polštářů, zpřeházených nárazem.

Jinak nebylo nic poškozeno, neboť nábytek byl připevněn k podlaze.

Po jídle si lékař s Arnem rozdělili práci. Pavel měl prozkoumat hmotu a ovzduší komety a Arne jako odborník v chemii a elektrotechnice provede příslušný rozbor.

Postupná zjištění jim působila starosti:

Venkovní héliový teploměr se stupnicí od –230  do 1000  Celsia ukazoval na sto pětatřicet stupňů mrazu. Jen důmyslné konstrukci letounu a elektrickému topení zapojenému nyní na akumulátory měli co děkovat, že v Aeronautilu byla snesitelná teplota. Byla tu však vážná obava, že akumulátory se za nějaký čas – podle Arnových teoretických rozpočtů a praktické zkoušky před odletem ze Země nejpozději za tři měsíce – vybijí, bude-li proud neustále čerpán. Což za těchto okolností bude nezbytné, nemají-li zmrznout.

Tím se vynořilo nové smrtelné nebezpečí, které nadto značně zkracovalo jejich životní lhůtu. Byly to pouhé tři měsíce, neoteplí-li se přiblížením k Slunci jejich okolí tak, jak to potřebuje k životu lidské tělo. A v to nemohli doufat.

Zároveň se v Arnově přemýšlivé hlavě hlásila otázka:

Jaká je to elektřina, která v tomto strašném chladu vyvíjí napětí stovek miliónů voltů, když elektřina, i atmosférická čili ovzdušní, podmiňuje teplo? Nesmí plést a svádět k omylu teorie, že potenciál čili mocnost napětí v elektrickém poli, které se prostírá kolem Země, směrem do výše vzrůstá na jeden metr o padesát až osmdesát voltů, v létě o šedesát voltů, v zimě asi o sto padesát voltů, tedy více, neboť toto pole se podle nauky udržuje pohybem kladných elektrických nábojů vzhůru a záporných dolů, tudíž je tu neustále tření, pohyb, krátce energie, tedy podklad k vzniku elektřiny.

Dále: V krychlovém centimetru vzduchu je asi sedm set iontů, elektrických nábojů, a jejich vznik se vysvětluje účinkem paprsků gama a beta, vysílaných rádiem a thoriem v zemi a jejich emanací čili vyzařováním ve vzduchu i velmi pronikavým zářením, které přichází naopak z vesmíru, tedy zase tření a teplo.

Je tedy atmosférická elektřina totožná s elektřinou, která vzniká třením, ať už rotačním tělesem v elektromotoru nebo jen třením skleněné tyče.

„Jaká je tohle elektřina?“ vyklouzla Arnovi bezděčně otázka.

„Která?“ projevil Petr zájem.

„Ta, co nám sežehla pojistku. Vězíme v tělese tak mrazivém, že chybí jen šest stupňů a tlak čtyřiceti atmosfér, aby se v něm vzduch změnil v kapalnou směs kyslíku a dusíku. Při sto pětatřiceti stupních pod nulou – jak ukazuje náš teploměr tuhne skoro polovina známých plynů. Kysličník siřičitý ztuhne při šestasedmdesáti stupních pod nulou, amoniak při sedmasedmdesáti stupních pod nulou, kysličník dusný se promění v pevnou hmotu ochlazen na sto patnáct stupňů pod nulou a kysličník uhličitý má hranici tuhnutí pětašedesát stupňů pod nulou. Naše okolní temperatura se už značně blíží stavu, který prakticky znamená ne-li zmrtvení, tedy nehybnost, neboť teplo je pohybová energie atomů a molekul hmoty. Ustane-li tento pohyb naprosto, bylo dosaženo absolutního bodu mrazu.“

„K tomu máme ještě daleko,“ ozval se Pavel. „Absolutní bod mrazu činí dvě stě sedmdesát stupňů pod nulou.“

„Vím,“ přikývl Arne, „proto jsem také řekl nehybnost a nikoliv zmrtvení, jaké by nastalo při absolutním mrazu. A také jsem řekl prakticky na rozdíl od teorie, jakou číslice –273 ve skutečnosti je, neboť této teploty v praxi nebylo dosud nikdy dosaženo.“

„Jak by ne! V některých amerických a anglických laboratořích se jí při pokusech přiblížili až na nějaký zlomek stupně.“

„Také vím, ale takové pokusy mnoho neznamenají. Jako přírodovědec musíš vědět, že v mezihvězdném prostoru panuje mráz ještě o tři stupně vyšší.“

„Máš pravdu,“ kapituloval doktor. „Přírodní věda také mluví o nesmírném žáru kosmické hmoty, kterou je celý vesmír prosycen, a jenž, střízlivě odhadnuto, činí patnáct tisíc stupňů nad nulou...“

„To je ale síla, doktore!“ ušklíbl se Petr.

„Snad pro tebe,“ oplatil mu přírodovědec úsměšek. „Ty si samozřejmě nemůžeš věc náležitě představit. Nasycení prostoru si nemůžeš představovat jako nacpaný žaludek. Ve skutečnosti je hustota kosmické hmoty tak nepatrná, že ji skoro žádný člověk nepochopí, vyjádří-li se mu v číselném porovnání. Jedinému anglickému hvězdáři Eddingtonovi se podařilo jakési lidové přirovnáni, které uvádí ve své knize jako zajímavý recept:

Vezmi sklenici vody a označ si v ní všecky atomy, abys je rozpoznal.“

„Rád bych viděl člověka, kterému by se taková piplavá práce podařila,“ zasmál se Petr.

„Ovšem, je to naprosto nemožné,“ připustil Pavel, „ale neskákej mi do řeči. Pak tuto vodu s označenými atomy vylej do moře a počkej, až se stejnoměrně rozptýlí do všech světových oceánů a potom...“

„Čím dál, tím líp!“

„... potom naber z moře kdekoliv vodu do sklenice a najdeš tam několik tuctů označených atomů. Takový asi je také poměr hustoty kosmické hmoty ve vesmíru, která se rovná jedné kvadriliontině hustoty vody. Všechnu kosmickou hmotu z prostoru, jaký zaujímá zeměkoule, možno vměstnat do příručního kufříku. Všecky atomy ve vesmírném prostoru víří, a jsou tedy žhavé následkem pohybové energie. Proto je ve vesmíru nejtužší mráz a zároveň pekelný žár. Chápeš už?“

„Ne! Nemohu pochopit mráz i žár současně. Prolétli jsme už na miliardu kilometrů vesmírem, a přece jsme nepoznali tak krajní rozdíly v temperatuře. Teprve teď jsme se octli ve velikém mrazu. Chladno tedy připouštím. Ale patnáct tisíc stupňů žáru, člověče, když platina taje při tisíci sedmi stech čtyřiačtyřiceti stupních? Už jsme se často přesvědčili o chybách přírodní vědy.“

„Počkej, doktore,“ ozval se Arne, „pokusím se to Petrovi objasnit technicky, pro něj srozumitelněji. Ten žár je pomyslný vzhledem k nesmírné řídkosti žhavých atomů kosmické hmoty. Těch patnáct tisíc stupňů se vztahuje na vnitřní teplotu atomů, která se však rychle rozplývá v nekonečném vesmíru. Je nemožné stanovit byť jen přibližně přesné přirovnání, ale představ si, dejme tomu, v téhle kopuli kousíček roztavené platiny asi jako makové zrníčko, který bude mít vnitřní žár tisíc sedm set čtyřicet čtyři stupňů. Zvýší se tím teplota v Aeronautilu?“

„Rozhodně ne. Aha – teď už chápu.“

„Konečně, tupohlavče,“ zabručel Pavel. „Tak, hoši,“ začal opět vážně, „teď jsem hotov s analýzou látky, kterou jsem kohoutkem ve stěně vpustil zvenčí do vývěvy.“

„Plyny?“

„Ano, jen plyny.“

„A co ta kaše? Vždyť jsme vlétli do břečky?“ namítal Petr. „Zkrystalizovaný amoniak. V plynném stavu je kysličník uhelnatý, něco etylénu čili uhlovodíku a příměsek neznámého plynu.“

„Dusidla a oheň,“ mumlal Arne. „Krásná atmosféra. S tou nejsou hračky.“

„Je vyloučeno, aby ses pokoušel o průzkum účinku naší elektřiny,“ mínil Pavel.

„Hm! Je to ovšem nebezpečný pokus, ale přesto jej provedu.“ „Člověče, vždyť...“

„Neboj se, Pavle! Jsem přece chemik. Uhlovodík hoří ve vzduchu čadivým plamenem, kysličňík uhelnatý je velmi nebezpečný jedovatý plyn a plynný čpavek hoří jen v kyslíku. Jediný uhlovodík by se tedy mohl vznítit, ale jen ve vzduchu, a já přístup vzduchu k této směsi zamezím.“

„Jak to chceš provést?“

„Inu, zavedu do skleněné rourky žhavicí těleso, jaké je například v elektronkách v rozhlasovém přijímači, spojím ji s vývěvou, která z ní vysaje vzduch, a pak ji naplním vnější atmosférou, uzavřu a zapojím elektrický proud.“

„Bude to tedy jakási elektrická žárovka, naplněná plyny z komety?“

„Ano. A poněvadž v těchto plynech nebude vzduch, nemohou se vznítit. Zato se ukáže, jak na ně účinkuje teplo a výboje naší elektřiny, Doufám, že tyto poznatky přispějí k rozluštění podstaty elektřiny této komety.“

Pokus měl zajímavé výsledky.

Zpočátku atmosféra budila dojem, jako by baňka byla naplněna mlékem.

„Vidíte? Zkrystalizovaný čpavek působením teplého obalu retorty zkapalněl a kapalina zarosila sklo,“ vysvětloval Arne. „Ale teď pro jistotu oblékneme skafandry. V baňce je sice v tekutém stavu pouze čpavek, ale ten se rychlým zahřátím žhavicího tělesa promění v plynný. Je tedy nebezpečí rozpínavosti.“

„Nespěchej,“ radil moudře Pavel, zatímco oblékali skafandry. „Můžeme chvíli počkat, až se směs ohřeje na naši teplotu v letounu. A mimoto můžeš přece reostatem pozvolna zvyšovat žhavení.“

„Máš pravdu, doktore, tím se značně zmírní nebezpečí náhlé rozpínavosti. Ale přesto si nejsme jisti, jaké výše dostoupí tlak v retortě.“

„Musíme bedlivě sledovat tlakoměr na vývěvě.“

„Správné upozornění, Petříku, a to bude tvým úkolem.“

„Jaký tlak snese retorta?“

„Dvacet atmosfér.“

„Je to možné? Takové slabé sklo? Vždyť to už je přetlak parního kotle.“

„Sklo by to ovšem nesneslo. Ale tohle není sklo. Je to táž průhledná hmota, z které jsou okenní tabule v našem letounu, vynález Pavlova strýce inženýra Holana.“

„A praskne-li přece?“

„I na tu možnost se připravíme. Uzavřeme neprodyšně padací dveře do ložnice, vývěvou vyčerpáme otrávené ovzduší a nahradíme je novým. Ale do dvaceti atmosfér jsme jisti. Také gumové rukavice si navlečeme, poněvadž amoniak leptá pokožku. Nuže – připraveni? Petře, sledovat a hlásit vzestup tlaku! Doktore, hlas optické zjevy a změny a já budu řídit žhavení. Zapojuji!“

Rudá jiskra zasvitla v baňce. Mléčná hmota se pozvolna měnila ve světélkující opál.

„Jedna atmosféra,“ hlásil Petr.

Arne posunul páčku reostatu o další bod. „Hmota řídne,“ podával Pavel zprávu.

„Tlak rychle stoupá. Tři atmosféry,“ oznámil Petr. Po dalším posunutí páčky:

„Obsah v retortě se vlní.“

„Šest atmosfér.“

„Žhavení prosvítá jasněji a žloutne. Uvnitř po obalu kapou tmavé stružky a na dně se rychle vypařují.“

„Plyny ztrácejí mléčný zákal, ale vlnění je prudší.“

„Chvilku počkáme, až se kapalný čpavek promění docela v plyny,“ řekl Arne. „Jaká je teplota v baňce?“

Pavel otevřel přívod do vzdušného Jolyho teploměru, spojeného hadičkou s krčkem baňky, kterým se měří teplota podle změny objemu plynů.

„Skoro osmdesát stupňů,“ hlásil.

„Pak můžeme něco přidat.“

„Vydrží baňka ještě vyšší teplotu?“

„Snese mnohem větší žár, Petře.“

„Teplota rychle stoupá. Sto... dvacet... čtyřicet... sto padesát pět. Stojí.“

„Dvanáct atmosfér,“ hlásil Petr tlak.

„Tekutina v retortě zmizela. A záření zklidnělo a zprůhlednělo. Žhavicí těleso svítí bíle.“

„Tak pozor, hoši, zesílím žár ještě o bod.“

Sotva se tak stalo, koule v letounu vzplanula v záplavě oslnivého fialového světla, které tryskalo z retorty, jako by v ní žhnuly uhlíky obloukové lampy.

„Srazit zpátky,“ křikl Petr. „Devatenáct atmosfér!“

„Jen se neplaš,“ uklidňoval ho Arne. „Devatenáct není dvacet.“

„Ale teď už chybí jen, dvě desetiny!“

„A teď?“

„Stojí.“

„Hlas okamžitě, kdyby se tlak zvýšil! A co teplota, Pavle?“

„Jsme v koncích. Teploměr přestoupil nejvyšší bod stupnice. Musil jsem uzavřít přívod, aby nepraskl.“

„Správně,“ pochválil ho Arne. „Ale co teď, hoši? Tohle všecko byl dosud jen chemický pokus, a já jsem chtěl prozkoumat elektřinu. Tlak stojí, jak vidím, na devatenácti – copak to? Devatenáct a dvě desetiny. Hlásil jsi devatenáct a osm?“ obrátil se na Petra.

„Ovšem.“

„Pak tedy klesá! Že by plyny někde ucházely z retorty? Hned se přesvědčíme.“

Arne zapálil lihový kahan a objel jím kloubení.

„Neucházejí,“ řekl ulehčeně. „Při tomto tlaku by uhlovodík chytil a plamen by sálal jako z dmuchavky. Něco se děje v baňce. Asi se směs spaluje žárem. Tlak nesporně pomalu klesá. Teď zase o desetinu. To je zajímavé. Světlo neslábne. Naopak, nezdá se vám...?“

„Skutečně, září ještě silněji,“ potvrdil Pavel.

„A tlak stále klesá,“ zjišťoval Arne, „teď už je pod devatenáctkou. Jak si to vysvětlit? Co teplota? Zapoj teploměr, Pavle.“

„Praskne,“ varoval Petr.

„Nemyslím. Napadá mne už... jen zapoj!“

K jejích úžasu teploměr ukazoval nyní na pětadevadesát stupňů.

Chvilku pozorovali stupnici.

„Také klesá, zvolna sice, ale nepopíratelně. A světlo plane stejně, ztrácí jen fialový odstín a září běleji.“

„Jako Slunce?“

„Ano, jako Slunce.“

„Arne, řekl jsi, že tě cosi napadá. Co?“

„Počkáme, co bude dál. Nechci se ukvapovat v úsudku.“

„Je mi v tom skafandru nějak horko,“ mumlal Petr.

„Také jsem zpocený,“ souhlasil lékař.

„Svlékneme skafandry,“ rozhodl Arne, „teď už je nepotřebujeme.“

„Je tu horko jako v peci,“ mručel Petr, když sundal přilbu. „Lehká pomoc. Vypojíme topení a vzduch se rychle ochladí. Zajímavé. Objevili jsme nový a účinný způsob vytápění, kterým uspoříme na akumulátorech,“ liboval si Arne.

Asi po čtvrthodině pokles tlaku stanul na šesti atmosférách a teploměr klesl na temperaturu, jaká byla – v kopuli. Zjistili nadto, že teplota v baňce klesala s teplotou vzduchu v letounu, a naopak, souměrně s ní zase stoupala, když Arne opět zapojil topení. Při tom světlo nijak neměnilo svůj »sluneční« jas.

Z toho dospěli k dalšímu poznatku, který plně potvrdil Arnův dosud nevyslovený nápad.

„Tak, teď už jsem si jist,“ začal Arne vítězně. „Chemickou cestou jsme došli k řešení. Bezděčně jsme současně provedli rozbor elektřiny komety. Začali jsme s analýzou plynů a skončili s elektřinou. Krátce: tepelná energie v baňce se nám proměnila v energii světelnou, žár v chladné těleso. Teď je v retortě uzel elektřiny, jehož všecka síla je soustředěna do jasu. Něco podobného, jako známé chladné světlo Nemovo, jenže tohle je mnohem mocnější. Domnívám se a myslím, že se nemýlím, že celá ta směs plynů v baňce se změnila v elektrickou energii světla rozkladným procesem atomů. Co myslíš, Pavle?“

„Tvůj dohad zní sice značně fantasticky, ale ani z chemického nebo přírodovědeckého stanoviska jej nelze označit za nesmysl. Možnosti v chemii i přírodě jsou a budou snad stále bez hranic. Ale teď vysvětli výsledek rozboru elektřiny komety!“

„V podstatě je stejná jako statická elektřina zeměkoule. Rozdíl je jen v napětí. Pozemská elektřina má jistou hranici, kdežto tahle je mnohonásobně mocnější a její sílu a rozsah nemůže člověk ani určit, tím méně vypočítat.“

„Tohle chápu, Arne,“ přikývl Pavel. „Je to vliv a důsledek plynné hmoty a obrovské dráhy komety, která v elipse protíná koloběh všech planet, od Slunci nejbližšího Merkura přes Venuši, Zemi, Mars, planetoidu Erós a přes sedm set miliónů kilometrů široké pásmo asteroid, až skoro k dráze Jupitera, kam světlo ze Slunce letí tři čtvrtě hodiny, kdežto na Zemi dopadne za osm minut.“

„Ano, kometa, která za dobu tří roků a jedné třetiny proletí ve vesmíru elipsu, jejíž dráha měří přes půldruhé miliardy kilometrů, vzdálí se od Slunce skoro na osm set miliónů a naopak se k němu přiblíží na pouhých padesát miliónů kilometrů, potřebuje jistě nesmírnou energii, aby se jako plynné těleso udržela pohromadě a odolala odsávací i přísavné síle jiných těles pevných, a zejména strašlivé magnetické moci Slunce. Tuto energii mu může dát pouze elektřina. Je tedy tělo této komety nesmírný kondenzátor, v němž je zhuštěno nepředstavitelné napětí. Mým úkolem bude najít okovy, které by spoutaly tento divoký, skoro bezmezný živel.“

„Transformátor?“

„Ano, Petře, transformátor. Je to nejtěžší úkol, jaký mně byl dosud uložen, ale nesmíme zmalomyslnět. Musíme všichni dát hlavy dohromady; byl by v tom čert, abychom něco nevymysleli.“

Errata:

30.05.2021 11:04