Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 7. Vzory

Zpět Obsah Dále

 (Denis)

Nepochybuji, že se věci skutečně sběhly tak, jak popisuje Charry, ale já je vnímal jako pod závojem mlhy. Byl jsem v hluboké depresi a zabýval se převážně vlastními problémy. Volal jsem své Ochránce, ale oni mlčeli. Dávno už jsem nespatřil Assi; ani Thaya se neozývala.

Ale věřím, že moji bratři vykonali obřad řádně a odeslali do druhého světa všechny, kdo padli v boji. Není důležité, na které bojovali straně; nyní stojí před tváří Boží a vše, co nechali za sebou, je pryč.

K ránu přišla únava a tichá rezignace. Nevíš-li, co dělat, plň svoje povinnosti, ono tě něco napadne. To říkal můj Mistr. Mou povinnosti je pokračovat v tom, co jsem dělal doposud.

Ovšem Bonny, náš miláček, se procházela po táboře pyšně jako páv a každého nenápadně upozorňovala na svou stříbrnou jizvu. Většina jí skutečně záviděla, zkoumala stříbrný proužek, ohmatávala, očichávala (šelmy) a testovala energii (WZ). Ráno se i hezky pomilovala (drsně, podle svých zálib), ale byla plná energie a nějaký ten sex by si ještě dala.

Na mne se ovšem velmi hněvala. Zkazil jsem jí nejkrásnější možný zážitek jejího krátkého života, milování v krvi čerstvě povražděných zajatců se dvěma divokými šelmami, rozdrážděnými k nepříčetnosti. Něco takového už se jí nikdy nemůže stát, alespoň ne v tom složení. Už jen ta představa pro ni znamenala mocné vzrušení, což potom skutečná realizace!

Že by s ní někdo vyloženě souhlasil, to ne. Ale že by někdo souhlasil se mnou, to taky ne. Jak přecházeli kolem, na chvíli jsem zkoumal jejich mysl a hledal zajímavé názory. Starší zabíjení bez rozmyslu odsuzovali, nicméně soudili, že ta maličká je roztomilá a zábavná. Mladí sice taky netouží po cizí krvi, ale kdyby s tím někdo začal, třeba Bonny, proč se nepřidat? Třeba to nebude tak zlé; a když souhlasí čarodějové? Postřehl jsem ale taky názor: co s tím zbytkem zajatců chcete dělat?

Většina mladých jsou lovci. Zabíjet a jíst maso je pro ně přirozené. Moc si neváží ani vlastního života, natož cizího; dobrý dojem na ně udělali ti Skotové, když se hrdě nechali zabít. Co však se zbabělci? Dunbar je slíbil vyhnat do stepi; no tak dobře, proč ne. Jistě bude legrace...

Jsem křesťan a znám Desatero; jedním z přikázání je Nezabiješ. Nepochybuji o tom, že je zná úplně každý; ale pro koho něco znamená? Nepřátelé zabili několik našich kamarádů, ale ti doposud živí se na ně moc nezlobí. Padli čestně, tak co? Zítra padnu třeba já... jestli mi druzí připraví tak krásný odchod, jak jsme včera viděli, bude to nejzajímavější událost, jakou si umím představit! Samozřejmě, padlé je třeba řádně oplakat, proto má řada mladých po těle čerstvé jizvy a hlavy pomazané popelem pohřební hranice. Jak se sluší a patří...

Co by se skutečně stalo, kdybych teď začal vyzývat k míru? Chápal by to vůbec někdo? Většina chápe mír jako stav, kdy jsou všichni nepřátelé mrtví, takže nám nemůžou ublížit. Soucit a slitování? Ano jistě, to by mělo být. Asi budeme soucitní, až skončí zabíjení – k těm, co náhodou přežili. Nebo ke štěňátkům a koťátkům, to naše slečny spolehlivě rozněžní...

Mám začít hlásat lásku a dobrotu – právě teď a právě tady? Kříž na hrudi mne k tomu zavazuje. Vysvětlovat, že v zájmu dobra a lásky bychom měli zajatce doprovodit k nejbližšímu místu, kde by mohli najít pomoc, loď domů do Anglie nebo tak něco. K pobřeží je několik set, možná tisíc mil. Po cestě budou potřebovat jíst a my potravin rozhodně nemáme nazbyt. Ponechat jim zbraně? Když nenapadnou rovnou nás, nejspíš přepadnou nějakou osadu domorodců, aby si ukradli jídlo. Když jim zbraně nedáme, zemřou hlady. Mnozí jsou poranění, nemocní, vyčerpaní. Není skutečně nejhumánnější je zabít bez mučení rovnou?

Bezvýchodnost, obvyklý problém Templářů. Co se děje není správné, ale ani žádná jiná možnost není správná. Snad někdo má představu, jak by se věci měly ideálně zařídit, jenže z mnoha důvodů to nejde. Takže uděláme nejbližší možné: budeme bezmocně přihlížet, jak se vše řítí do zkázy. Děláme to už od křižáckých válek, umíme to. Můžeme se třeba modlit.

A ne každá holka uvažuje jako Bonny. Třeba taková Efka... už jí přestalo být líto, že zabila toho muže, uklidnila se, je na sebe hrdá. Dokázala to přece dokonale, sice na dva seky, ale ten seržant ji v podstatě pochválil. To se efkám stává, že chvíli brečí, když vidí, co udělaly. Ale vždycky se uklidní a život jde dál. Její taky...

Zvedl jsem oči, když se přede mnou zastavila. Nějakou dobu se odhodlávala a promýšlela vhodnou strategii. Trochu se bojí mocného čaroděje; co by s ní mohl udělat? V životě jí nikdo neublížil, pochopitelně; brutální rvačky, tvrdý bojový výcvik a občasné znásilnění nepovažuje za špatné. Netěší ji to tak moc jako Bonny, za což se trochu stydí; netouží dokazovat svou drsnost jizvami a šrámy, ale když to Bonny tak sluší! Nemusí být jizva přes celou hlavu, stačila by taková malá ozdobná, ale někde dobře viditelná, na tváři nebo na prsou... Jenže, co za to takový čaroděj může chtít? Povídá se, že podrobují ubohé nevinné dívky svým strašlivým pokusům. Co hrozného by se jí tak mohlo stát, kdyby...

Málem jsem se na ni rozkřikl: za co mě máš, ty huso? Chci po tobě něco? Jsi možná hezké (hlavně mladé) děvčátko, ale takových můžu mít, že je ani nestačím odhánět! Ublížila ti moje sestra, když ti půjčila svou zebru a tím dala možnost zaznamenat se do dějin výpravy? Nikdo ani neví, jak se jmenuješ! Sama ses hlásila, že chceš získat body soubojem s nepřítelem; vyhrála jsi, ozdobila svoji slávu jeho krví. Co chceš teď? Hezkou ozdobu na tvář? Slávu, že si tě vybral čaroděj? Provokovat, zlobit? O milování se mnou zájem nemáš, jen chceš zaplatit, že s tebou ztrácím čas. Slyšelas o světě, kde holka dá jen tomu, koho opravdu miluje?

Milovala jsi vůbec někdy někoho, holčičko z kšatrijské varny?

Ovšem nezačal jsem křičet, vždyť ještě nic neřekla. Jen na to myslí.

„Mohla... mohla bych s tebou mluvit?“ zapípala.

„Myslím, že to právě děláš.“ pokynul jsem, aby přisedla.

Sedla si nejdřív dost daleko, pak jí napadlo, že kdybych po ní sáhl, měl bych to daleko, tak se posunula blíž, potom zas...

Řekl jsem: „Já jsem telepat, Efko. Všechno, nač myslíš, vnímám. Nemůžu si pomoct. Mohl bych tě naučit to skrývat, ale trvalo by to. Takže vím: chceš ozdobu a zaplatíš jakoukoliv cenu. Hlavou se ti plete spousta dětinských nápadů, dokonce máš strach. Jenže nemám zájem dělat s tebou cokoliv. Zažil jsem to už mnohokrát. S lepšími, než jsi ty, bohužel.“

Seděla a koukala. Jen se rozbrečet. To jsem tak špatná?

„Zkus to pochopit takhle: jsem v depresi a netoužím ji ještě zhoršit tím, že na sebe pověsím malou FF a budu s ní experimentovat. Nemiluju tě, ani proti tobě nic nemám, jsi mi lhostejná. V tvém světě to není překážka, vím. Kdybych měl dobrou náladu, mohl bych... Ne, nedokážeš mi ji zlepšit. Ano, dokázal bych z tebe udělat princeznu. Ale nemám náladu.“

Začala promýšlet různé varianty. Třeba kdyby přišla s rozseknutou hubou, musel bych ji ošetřit! Nebo kdyby...

„Kdyby ti tu hubu rozsekli v boji, tak jistě! Ale jestli chceš kvůli tomu dělat nějaký blbosti... ne, domluvíme se takhle: počkáš, až budu mít lepší náladu. Jestli jsi rozvědka celé party kamarádů a kamarádek, tak to vyřiď i těm ostatním. Když jsem v depresi, prostě nefunguju! Odchod!“

Zvedla se a skutečně odcházela. Zmatená, neuspokojená. Ale pochopila...

Nepochopila. Pomyslela si: Co se dá dělat. Zkusíme to sami...

Než to domyslela, už jsem ji šlehl výbojem, že zařvala a padla na zem. Vyskočil jsem a pral do ní další šlehy s krutou bezohledností; dávila se, vrhla, pomočila se bolestí. Svíjela se ve vlastní špíně...

„Žádné experimenty! Ty ani ostatní, jasný? Dokud to nedovolím!“

S námahou se zvedla na čtyři, pohlédla na mne. Ano, tomuhle rozuměla. Ze všech sil se snažila dostat na nohy, aby nevypadala slabá. A vůbec, skutečně ani trochu se nezlobila. Dostala výprask od Velkého Čaroděje!

Sedl jsem si zpátky k ohni a uklidnil se. Schválně jsem ji kousek sledoval; kamarádky už čekaly. Viděly, co jsem s ní udělal.

„Strašně mě zmlátil! Holky, to bylo hrozný...“ pochlubila se.

S úctou přikyvovaly. Ano, dostala výprask od Velkého Čaroděje!

Přišla Maryška a šklebila se. „Teda, ty vyvádíš, brácho!“

„Vyvádím. Mohla bys mě na chvilku uspat?“

„Klíďo. Teď bude chvilku klid... kdy chceš vzbudit?“

„Co nejpozděj. Až zas budu normální.“

„Normální budeš, až tu malou vybušíš zevnitř. Pojď si lehnout...“

Odvedla mě někam stranou a uvedla do klidu. Pauza.

Pak bylo ráno, vařila se snídaně a všichni hýřili aktivitou.

„Nechala bych tě ještě spát, brácho, ale pokračujeme v cestě...“

„Tos mě nechala spát dva dny?“

„Tři. Máš aspoň hlad? Neměl bys, ale...“

„Jako vlk. Hele, proč tak dlouho?“

„To mě naučila Dita. Oni to tak dělají. Vydrží spát třeba sto let, když na to přijde. Ale dokážou se taky probudit...“

„Co tys měla s Ditou, prosím tě?“

„Hádej. Pár docela hezkejch nocí. Je snad tvoje soukromá?“

Dostal jsem misku sabdží z nejrůznější zeleniny a hrst placek. Cpal jsem se, ale taky přemýšlel nad jejími experimenty...

Chceš to vyprávět nebo tepnout?

Samozřejmě jsem si vybral přenos, i když bez tělesného spojení. Ačkoliv, začínal jsem pociťovat příliv energie a kdyby...

Máš u jedný kočky malej dluh, nemyslíš?

Nežvaň. A povídej o tom spánku!

Nenechala se prosit. Jak známo, je Polka; v jejich kultuře se vyskytují jednak upíři, jednak dívka jménem Růženka, která prospala sto let, když ji teta čarodějka píchla nějaký extrakt z divoké růže. M se tím v průběhu let párkrát zabývala; R. vyhodnotila jako nepovedený pokus, nejspíš byla holka přecitlivělá nebo alergická. S upíry si nevěděla rady.

Dita taky ne. Ovšem vytvořit si chráněný prostor (osobní vesmír), kde se může pohodlně uložit a spát, dokud nemá nějaký důvod z něj odejít, umí dost takových jako ona. Problém je spíš ponechat ve vhodných bodech automatické detektory, které ji v případě potřeby probudí. Mohou vypadat jakkoliv, třeba součásti jejích soch v chrámech. Nějaký člověk jí třeba adresuje vroucné modlitby; všechny nahrává, ve vhodné chvíli vyslechne, vyhodnotí a pokud chce, provede zpětné zjevení v určeném bodě časoprostoru. Obvykle nechce, jsou to bláboly a vyřeší se samy.

Jednou jsi jednomu sochaři oživila sochu. Galatheu! obvinila ji Maryška.

To jsem udělala víckrát. Který případ... jo aha! Ale to byla hezká socha!

Soustředily se na upíry. Dita odhadovala, že se jedná o únik informací, nepříliš významný, těch několik jedinců nemohlo nic ovlivnit, navíc vyvolávají takový strach u lidí, že je sami likvidují. Naučila Maryšku něco z příslušné techniky a poradila v experimentech. Praktické zkoušky odložily na pozdější dobu.

„A tak jsi to začala zkoušet na mně?“

„Nikdo vhodnější nebyl po ruce, bráško!“

Po jídle jsem dostal ještě lepší náladu. Zajímal jsem se, co se stalo se zajatci; Charry je přesně dle Dunbarova slibu nechal vyhnat daleko do stepi našimi pejsky pod vedením Bonny. Byl na ni spoleh, je dostatečně sadistická, aby jim neulehčila utrpení případným zakousnutím. Když se některý opozdil nebo vzpouzel, kousali je lehce do lýtek, Bonny i do zadku, ovšem nikdy tak, aby jim ublížili. Mazali jako zajíci!

Můj kůň přežil, dokonce bez zranění; když ho přestalo bavit toulat se po bažině, navětřil ostatní a přiběhl za nimi. Spokojeně jsem ho vyhřebelcoval a oznámil mu, že má tu čest mne nosit i nadále.

Psi mě přepadli, když jsem před odjezdem odběhl stranou, vyprázdnit si na cestu střeva. Bonny jsem poznal podle zelených očí, ale že s ní bude taky zpejskovaná Efka, mě překvapilo. A několik pravých psů. Všichni v hravé náladě, to zas bude průšvih!

Kupodivu neútočili, vytvořili obkličovací formaci a čekali. Ještě štěstí, že už jsem byl hotov, rychle jsem poodešel kousek dál a tam vyčkával, co bude. Nebylo nic, jen koukali.

„Tak, co bude?“ zeptal jsem se.

„Rozhodni to ty!“ odpověděla Efka.

Tak jo. Změnil jsem se ve psa. Okamžitě se mi zbystřil sluch a čich, ale příliš to nezasáhlo mysl, ta fungovala dokonale. A ještě něco: chtíč, touha po těch dvou fenách. To bylo tak jasné, že ostatní psi začali vrčet.

Tak jsme se na sebe vrhli. Pěkná rvačka, dorval jsem je, aby věděli, kdo je tady vůdce smečky. Pak jsem to správně nakreslil oběma čubkám, až kňučely bolestí a jazyky jim visely z tlamy. Trochu (ale ne moc) jsem si pomáhal magií; docela mě baví vytvářet iluze v psím vzoru, jsou takové... posunuté proti realitě. Kdybyste byli pes, ukázal bych vám, co tím myslím.

K ostatním jsme se vrátili v družné shodě.

Už bude klid? tepla mi Maryška.

Odpověděl jsem: Doufám.

Skutečně byl. Karavana se dala na cestu. Charry jel v čele, ruku ještě v dlahách, jinak docela spokojený. Všichni vypadali šťastně, dokonce i Tošio. Jeho zranění nebylo tak vážné, jak se zdálo.

Jeli jsme velmi pomalu, byli jsme početná výprava a valili se krajem jako ničivý příval. Domorodci nás opět vítali a ujišťovali o své podřízenosti. Mládež opět vyrazila dopředu a celý den po nich nebylo vidu ani slechu. Což je v pořádku, zřejmě nenarazili na nic podezřelého.

Večer, když jsem příjemně nasycen popíjel kávu, jsem postřehl auru Bonny, vzápětí i Efky. Nojo, no; tak pojďte...

Holky si sedly co nejblíž, kluci kolem. S překvapením jsem zaregistroval, že Alain a Alec jsou v lidské podobě. Ale nekomentoval jsem to.

„Co umíš ještě?“ zeptala se Bonny dřív, než stihli ostatní.

„Nechápu. Přeformuluj otázku!“

„To bylo hezký, co jsi s náma udělal ráno! Ale nebylo to normální, takový věci žádnej pes nedokáže. Mohl bys to zopakovat?“

„Nejlíp pomalu a s výkladem, ne? Myslíš, že vás chci něco učit?“

„Jasně. Čím by tě šlo ukecat?“

„Ještě líp! Dát vám do ruky zbraň proti sobě?“

„Kecáš. Na tebe ještě dlouho nemáme; ale proč nás nechceš učit?“

„Protože vám nevěřím! Naučit vás něco, když nevím, co s tím provedete? Já vás dokonce podezírám, že byste to zneužily!“

„Když něco zneužijem, tak nás zabiješ. To je čestný, ne?“

„Já nechci nikoho zabít. Zvlášť ne některou z vás. Jste ještě děti!“

„Děti nemají rozum a nejsou za nic zodpovědný. Tak co se zlobíš?“

„Zabíjíte jiné živé bytosti. Kdybych vás naučil magii, zabíjely byste tím víc. Zvířata i lidi. Jistě, nepřátele; ale...“

„Kdežto vy velký WZ jste takový mírumilovný, co? Julka a Maryška a Valérie... vy byste mouše neublížili! Když už nemluvím o Ochráncích...“

„No vidíš, už se zase hádáš!“

„Protože nám lžete! Šikanujete nás a nedovolíte...“

„Tohle řekni nahlas, Bonny. No, dořekni to!“

„Tak jo: zabít všechny nepřátele Boží!“

„To myslíš jak, pejsku?“

Bonny vyskočila. Položila dlaň na kříž na mé hrudi:

„Tak já ti to teda řeknu! Vyšli jsme do světa, abychom potrestali každého hříšníka; každého muže či ženu, který škodí světu a porušuje Boží zákon! My jsme trestající ruka řádu; nastoupíme tam, kde jste vy selhali!“

„Obviňuješ nás, že neplníme svůj úkol?“

„A plníte snad? Úkolem Templářů je vykořenit všechno zlo světa, kdekoliv je spatříte! Ale vy se se zlem paktujete, necháte je existovat a rozvíjet! Ze slabosti nebo ze soucitu, to je jedno; ale ten, koho dnes necháte naživu, bude zítra zas zabíjet a ničit! Bezbranné ženy a děti!“

„A ty chceš být andělem pomsty?“

„Nebudu, když mi vysvětlíš, proč bych neměla. Zatím jsi to neudělal; jen se vymlouváš. Ukaž mi, kde je chyba, a já budu hodná a poslušná!“

Rozhlédl jsem se po tvářích kolem. Vyjadřovaly totéž.

Vzdychl jsem. „Na tohle není odpověď. Dobrá, máte pravdu. Ale jestli na každé zlo odpovíte jiným zlem, budete stejní jako to zlo. Já vím: zakončíte svou cestu slavnou smrtí. Trestem za to, čeho se dopustíte. Ale to není ta správná cesta. Čekejte; zlo si samo přijde pro svůj trest.“

„Vložíš na nás pouta slibu?“

Přitáhl jsem Bonny blíž a posadil si ji na koleno.

„Upadl jsem do deprese, když jsem převzal tvoji chuť zabíjet a opájet se krví. Přemohla jsi moji lidskou mysl svojí zvířecí; můžeš si to zapsat mezi svá velká vítězství. Musel jsem prosit Boha, aby mne před tebou ochránil. Je to pro tebe dostatečné zadostiučinění?“

Chvilku zírala nechápavě; pak mi padla kolem krku a rozbrečela se.

„Dobrá,“ řekla Efka, „My přece uznáváme, že jsi náš pán a velitel! Možná máš skutečně víc znalostí a víš, co my nevíme. Přijmeme tvá rozhodnutí, nebudem se na nic vyptávat; ale slib nám, že nás pustíš ze řetězu, až nastane čas bojovat!“

Na takový slib měli právo. Vložil jsem levou ruku na kříž a pravou napřáhl před sebe; vzápětí potvrdili oni slib dotykem rukou. A tlapek.

„A teď už nás netrap – a řekni, kterou si vybereš na noc!“

Rychle jsem vyskočil a popadl každou za jedno ucho.

„Tím chcete říct, že bych vás nezvládl obě? A všechny?“

U snídaně se na mě Julka mračila.

„To bylo keců, že by ses s nima nikdy nespustil! A teď jsi jim dovolil dokonce všeobecný Propojení; to se potom nediv, co provedou!“

„Dali mi slib, že budou poslouchat.“

„Psí sliby! Ze sna se culila, naivka důvěřivá!“

„Závidíš, že jsme tě nepřibrali?“

Mávla zhnuseně rukou. Zato Maryška zareagovala:

„Aspoň formálně jste nás pozvat mohli! Ernaye celou noc brečel...“

„Tvůj Ernaye mi už taky pěkně leze krkem! Co se mu zas nezdá?“

„Však ty víš! Bonny a její hry...“

„Chceš říct, že můžu za to, že je Ernaye tupej na transformace?“

„Není tupej! Kdybys mu to řádně vysvětlil...“

Přišla k nám Diana, nalila si bylinkový čaj a zářivě se usmála:

„Koukám, že máte všichni jako obvykle skvělou náladu. Tak to má být!“

„Ty mně taky vyliž...“ prskla Maryška vztekle.

„Zajisté. Dobré slovo po ránu je jako květina. Vždy potěší...“

„Jo, to máš pravdu.“ řekla Julka, „Pojedem.“

Čímž se stalo nezvratným, že o přestávkách budu mládež učit magii. Jistě, Propojení s mladými děvčaty není nepříjemné, ale ten záběr na psychiku! Za jízdy jsem procházel večerní spojení a přemýšlel nad pokračováním, takže na pohled jsem působil poněkud nepřítomně. Tak začneme od Efky.

Mezi lidmi by ji vnímali jako vzornou studentku. Dělala by radost rodičům i vychovatelům, ochotně se učila cokoliv včetně latiny a staré řečtiny, kterou masírují mozek studentům gymnázií. Ne že by chtěla nebo ji to zajímalo, ale když je to v osnovách... Taky by hrála na piano, aniž by hudbu moc milovala. Hrála tenis, lyžovala a chodila plavat (to sice není pro dívku příliš vhodné, ale když je ta moderní doba!). Přiměřeně by se i vzpouzela a občas provedla drobný zábavný delikt, třeba se po tanečních zdržela o hodinu déle s nějakým klukem. A tak dál, přečtěte si to v nějakém románku pro dospívající slečny.

Ideální dívka v Arminu je přesně Efka. Ve spojení s ní jsem měl nejvíc práce ji přesvědčit, že nemusí dělat všechno tak, jak říkají. Tak dlouho poslouchá, co by měla a neměla, že to bere jako svoje názory; třeba správná kamarádka nikdy neodmítne sex komukoliv, když má hodinu času. To není nic mimořádného, tak uvažují všichni. Dívka má poznat hodně partnerů, aby mohla zodpovědně vybrat toho nejlepšího. A má se jí to líbit; Efka to dodržuje a je spokojená, jak je dokonalá.

Další iluze: dívka má procházet bojovým výcvikem. Bolest milovat nemusí, ale být spokojená, jak ji úspěšně překonává. Můj prošleh energií, který jí oddělil maso od kostí a kůži od svalstva, jí teprve pořádně ukázal, co je bolest. Ale přežila, byla to jen iluze. Nejen že je hrdá, dokonce se do mne mohutně zamilovala. Ne že bych to nečekal. Zápočet ze zabití nepřítele taky splnila na jedničku. Tak co má udělat dál?

Požadoval jsem od ní jediné: buď sama sebou. Přemýšlej, co skutečně chceš a co považuješ za společensky vhodné. Chceš skutečně pejskovat, nebo jenom dokázat, že umíš co Bonny? Láká tě lovit a zabíjet? Chceš...

Zamýšlela se ze všech sil. Po důkladné úvaze dospěla k otázce typu: Anča jde do kina, Bětka jde do kina; proč bych zrovna já měla přemýšlet, jestli ten film skutečně chci vidět? Jak chceš, abych uvažovala, abych se ti líbila? Chci úspěšně splnit tvoje podmínky! Být sama sebou; nojo, ale čím?

Bonny uvažovala přesně stejně, dokud nenarazila na psy a nerozhodla se, že právě to ji baví. Od té doby úspěšně pokračuje na vlastní zkáze; dříve či později ji něco zlikviduje. Ostatní jí ve větší či menší míře podléhají; transformace can/hom zvládá s přehledem, důsledky zatím nepochopila.

Termín Vzor slyšely, ale nevzaly do úvahy. Vymezení vlastního já? Dokonce fixace, aby se do Vzoru mohly vracet? Proč? Je důležité, jestli něco ze psa zůstane i v lidské podobě? Staří mágové by se chytali za hlavu, kdyby takové úvahy slyšeli. Vypráskali by takovou Bonny nebo Efku karabáčem! (Nevypráskali; je přece taková roztomilá!)

Tak od začátku: ujasnit si, co je součástí mé osobnosti, co je všelijaký nános a co chci, aby ze mne zůstalo po všech transformacích. Při vytváření vzoru je možno odstranit nepotřebné faktory. Zafixovat do paměti a zabránit přemazání. Když pak dělám pokusy s traf, ve chvíli, kdy pocítím, že se něco nedaří, vyklouznu a vracím se do Vzoru. Je to jasný?

Koukaly, souhlasily, nechápaly nic. Bonny namítla, že ona nedělá pokusy; pejskuje se rovnou bez zálohy. Má být Vzor dívka nebo fena? Nebo tygr, drak a všecko, co já označuju jako pokusy? Efka vypracovala další ideální dívku, kterou od ní někdo požadoval. Kluci se nezmotali na nic, všechno co chtěli vědět, řekly holky dřív.

Byl jsem takhle tupej taky, když mě učili? Nebyl; můj problém byl, že než mě vůbec k něčemu pustili, nachytal jsem takový echa od jiných, že... ano, asi jako S-I a jejich dětská smečka. Ach, tohle jsem neměl říkat! Holky mi okamžitě vmetly v tvář, že S-I žádný uložený Vzor nemají. A trafují se každou chvíli, pokaždé na něco jiného. No dobře; ale za ně si pamatují Vzor matky, třeba Julka. Kdyby něco, dokáže je vrátit a obnovit. Samozřejmě Vzor, který si pamatuje May-Britt na Sif, je zastaralý; ale J má čerstvý, může ho tepnout sestře. Proboha, nemixujte činnosti vyspělých WZ a pokusy začátečníků! Když to neumíte, tak...

Bavily se; proč mě nevytočit, že? Takže, vytvoříme si Vzor...

Bonny: jak to, že ty máš víc vzorů? Třeba dívku Danielle?

Dobře, předveďme si Danielu. Při jejím vytváření jsem zafixoval patnáct let, ideálně krásný obličej, dlouhé blond vlasy, sexuální dychtivost občas přecházející do nezodpovědnosti. Nefixoval jsem žádné duševní vlastnosti, ty dodám ze sebe. Nejlíp je to vidět na vlasech; přestože o ně každou chvíli při hrách přijde, při dalším zahájení je opět má. Teoreticky je možné mi Danielu zničit, lepší WZ by to dokázal. Ale bránil bych se.

Dotaz: kříž na prsou je součást mého Vzoru. Jak u Daniely?

Ano, správná připomínka. Je fixovaný, takže jej budu mít v každém Vzoru. Můžu jej zakrýt iluzí, ale nechci se jej zbavit.

Bonny požádala, abych zkusil vytvořit vzor na psa. A ne Canis, nýbrž Lycaon. Pomalu a s výkladem.

Začal jsem v mysli. Prošel jsem všechny známé psy Lycaon pictus, které si pamatuji. Ujasnil si ideální tělesnou stavbu, kostru, svalstvo, vnitřní orgány. Mozek a jeho výstupy: zrak, čich, sluch, chuť, hmat, instinkt. Telepatické spojení s jinými lyc. Pohlavní orgány trochu naddimenzované, abych holky nadráždil. Snížit agresivitu; nepotřebuji propadat amoku při každém zvětření krve. Světlou kožešinu s parádními černými a hnědými skvrnami. Uši černé, na zadní straně s bílými zrcátky. V pořádku?

Můj pejsek se všem líbil, dívky měly některé drobné připomínky; abych jim vyhověl, provedl jsem patřičné úpravy. Pak jsem si vštípil Vzor do paměti a zároveň do chráněného prostoru, kde mám uložené ostatní Vzory. Od teďka ať se stane cokoliv, dokážu se k němu vrátit.

B-E byly zvědavé na kříž v hrudi. Předvedl jsem: částečně překrytý srstí, rozměrově menší, posunutý výš ke krku. Anatomie psa je jiná než člověka. Funkce ovšem přesně stejná. Asi jako tvoje stříbrná jizva, Bonny.

Jeden z kluků položil otázku, jakou souvislost má kříž s náboženským významem toho symbolu. Byla to úvaha tak chytrá, že jsem si ho zapamatoval. Je to samozřejmě složitější: osmihrotý kříž s patřičnými kameny je symbolem komthura Templářského řádu Blesků. Dejme tomu znakem osobního zasvěcení; samozřejmě jej může nosit i jiný člověk, ale musí počítat s působením příslušné energie na svou osobnost. Konkrétně tento kus je můj osobní; lehce variabilní vůči všem ostatním. Mám ještě jeden služební; asi jej vrátím otci k dalšímu využití, nebo uložím na svém osobním oltáři (oltáři rodu?). Co přesně podniknu, jsem ještě nerozhodl.

Efka taky položila chytrý dotaz: teď chodím nahý, ale v budoucnu určitě budu nosit oděv. To budu mít rozepnutou košili, aby byl vidět? Nebo nosit dva, jeden na těle a druhý na oděvu?

Polechtal jsem ji za odměnu na patřičných místech a odpověděl: ještě snad jsem dost schopný čaroděj, abych jej nechal viditelný přes oděv, stejně jako přes psí srst. Stejně jako teď, i v budoucnu budu většinu oděvu tvořit iluzí. Kdyby mi byla zima nebo bych se potřeboval přestrojit, samozřejmě se přizpůsobím. Ale co oceňuji, je skutečné směřování její otázky; totiž jak si budou počínat všichni ostatní hodnostáři řádu.

Pochopitelně, můj příklad bude působit. Co umím já, se může naučit každý další, když ne ode mne, tak od Daniely. Nevím – a jsem dost zvědav.

A protože toho na mne bylo dost, konec lekce, pořádně pomilovat a spát. Aj zajtra je deň.

Jenže to zajtra je dnes. Jedu v karavaně, chvílemi upadám do transu a tuším, že to není konec. Všechny bystřejší hlavičky lidské i šelmí se právě připravují mi předložit k řešení další oříšky. Sám jsem zvědav...

Udělali jsme polední přestávku, objevili jsme k tomu účelu vhodný potok. Během odpočinku za mnou přišel Dunbar a otázal se, jestli by nemohl mluvit s Danielou. Nepochybně mohl, když o ní ví.

Provedla jsem změnu vzoru přímo před jeho očima. Koukal okouzleně, cítila jsem touhu. Nejdřív však chtěl vědět, v jakém vztahu je Denis k Daniele, co cítí jeden a druhý a jestli...

„Zodpovědět všechny tvoje otázky není lehké.“ odpověděla jsem a usmívala se, abych ho ještě víc lákala, „Jsem Daniela, dejme tomu mladší sestra toho Denise, kterého znáš. Takže také sestra Julky, Maryšky a všech ostatních. Jsem jiná bytost, v podstatě docela nová. Mám Denisovy znalosti, ale zcela odlišnou povahu. Kromě jiného jsem nymfomanka, posedlá po sexu. Určitě se o tom chceš přesvědčit...“

Zaváhal; prohlížel si mne a odhadoval, co myslím vážně a co je podfuk. Tak jsem změnila barvu vlasů a očí na černou; teď jsem byla tak podobná jeho Julce, že se naštval a dal mi pár facek. Ovšem pořád ještě mě nebil tak brutálně jako Julku, takže jsem se naštvala a vrhla se na něj. Rvali jsme se přesně stejně jako se sestrou; a zrovna tak i milovali. Pokousala jsem ho, podrápala a působila mu další rafinovaná trýznění, až zapomněl na to, jak jsem vznikla a pochopil, že má další manželku, navíc s mladým a pružným tělem, vhodným k čemukoliv.

Samozřejmě došlo i ke spojení mysli. Z toho byl trochu zmaten, pociťoval shodné projevy s Denisem, ale i zcela osobité. Především nemám jeho filosofickou hloubku myšlení; k čemu by mi taky byla? Jsem mnohem víc živočišná, divoké zvířátko obzvlášť vhodné k milování. A jsem pošetilá a neopotřebovaná, je (a bude) mi patnáct. Taky jsem bezostyšná děvka, co udělá cokoliv, jak si přeje její partner. Láká mě být nestoudnou děvkou. Čím nestydatější, tím víc mě to baví...

„Kompenzuješ si tím askezi v mužském vzoru?“ zeptal se.

„Nevšiml jsem si, že bych se choval asketicky!“

„Všiml jsem si toho u Julky. Jsem zvědav, co ona na to!“

Věděla jsem, že ať se děje cokoliv, je Julie jeho největší láskou. Každá jiná, třeba její sestra, je jen nedokonalou náhražkou. Až mi to bylo trochu líto, já se tady snažím, div se nepřervu, a on... jsem mladší a hezčí, tak co? Co by jinej dal za takovou, jako jsem já?

Ale věděla jsem ještě něco: jeho hlavní záměr je získat Znamení. Neřekne si o to, na to nemá odvahu; doufá, že pochopím. A udělám to pro něj.

Ale bude to bolet! upozornila jsem.

Neřekl nic, jen přivřel oči. Přetočila jsem se, aby ležel pode mnou.

Zkopíruju ti to, ale impuls musíš dát sám!

Udělal to, sotva jsem si to pomyslela. Svíjel se bolestí a já ji cítila zároveň s ním. Ještě že jsem ho držela. Pak jsem sklouzla, on si ohmatával tu věc na prsou a tvářil se divně.

„Ale to není zlato! Cítím to... je to pořád moje kůže. Součást těla!“

„A už navěky zůstane. Pro to sis přece přišel, ne?“

Uložili jsme se do vody. Chladila jsem si rozpálené tělo a vnímala jeho myšlenky. Jistě, původně chtěl tohle; jenže naše milování ho rozhodilo. Teď má k řešení složitý problém: jsem Denis, Daniela nebo ještě něco dalšího? Je přesvědčený heterosexuál, těch pár pokusů s kluky se mu nelíbilo, bral je jako nepříliš příjemnou povinnost a snažil se rychle zapomenout. Ale ta maličká Dany... kdyby nevěděl, co jsem zač, třeba by se zamiloval!

Nechtěla jsem ho trápit. Jednak je kamarád a jednak... líbí se mi. Můžu se v dívčím vzoru zamilovat? Konečně, proč ne?

Přišly Julka, Maryška a Magda, čekaly zřejmě jen až skončíme, aby neuváděly Janka do rozpaků. Složily se ke mně do vody a chtěly se hádat, ale já byla unavená a ospalá, tak toho nechaly a jen se rekreovaly. Teplá voda nás krásně spojila, mazlily jsme se na dálku...

Když nás Diana přišla seřvat, že se válíme jako zdechlý a jestli ráčíme zvednout zadek a vyrazit na další cestu, málem jsme jí vynadaly. Speciálně mě si prohlížela, jako kdyby mě viděla poprvé. Měla na srdci ještě pár dost ošklivých urážek, ale bála se, abysme ji do něčeho nezatáhly. Tak odběhla budit další kusy a my se pomalu chystaly vyrazit.

Zůstala jsem v dívčím vzoru, líbí se mi. A vyjela si dopředu za FF morany; proč jim tak neříkat? Uvítali mě radostně, chvíli jsme se honili po stepi, pak mě důkladně lékařsky prozkoumali a snažili se dokázat, že nejsem správná holka. Bavilo mě přesvědčovat je, že jsem správná holka. Potom jsem na všeobecné přání předvedla psí vzor, jenže abych je pošťouchla, dívčí; byla jsem tak nádherná fena, že jsem přebrala Bonny všechny její milence. Strašně se rozzuřila a krutě mě pokousala, tak jsem se vrátila do dívčího vzoru a předvedla, že nejsem ani trochu poškozená.

Pak jsme se ještě hádali, zda zranění v jednom vzoru má postih v jiném. Teoreticky ne; toho využívají bohové jako Dita. Je samozřejmě možné je poškodit či zlikvidovat vyšší mocí, ale to málokdo dokáže. Vlastně pouze Jeden; a ten to neudělá, tu schopnost jim sám dal.

Stavil se u mne Artanna. Vyčetl mi, že ho nepřibírám ke svým hrám. Copak by mi dělalo tolik potíží použít jeho kožíšek jako gauč, když se miluji se svými kamarády? Připojil by se; nebo se nám to nelíbí?

Ujistila jsem ho, že mu to někdy vynahradím. Dokonce jsem se na chvilku proměnila v dívku leoparda. S tím byl spokojen, umím totiž věci, které žádná skutečná leopardice nedokáže.

Večer jsme vytvořili pouze tzv. pochodový tábor, složili se na místě, kam jsme došli. Zůstala jsem i nadále v dívčím vzoru a odmítla jakékoliv další lekce; ale nemohla jsem odmítnout Tošia Yamanakiho, když přišel, obřadně mě pozdravil a požádal o rozmluvu.

(Že se moje řádění s Jankem v poledne roznese po táboře, jsem tušila. Ale že další bude zrovna Tošio, to bych... co vůbec chce?)

Pomilovat se chtěl taky, ale kvůli tomu by nechodil. Už jsme to párkrát zkusili, v rámci mých pokusů; je však příliš dobře vychovaný, než aby dolejzal. Že by vpálit do kůže nějaký odznak?

No, ani proti tomu nic neměl. Jiný problém je, co by to mělo být. Původně je zen-buddhista, ale v průběhu času si vypracoval značně osobitou vlastní filosofii, která žádné jasné logo nemá. Snad bránu Torii? Ale na tom zatím nezáleží. Byla bych tak laskavá a přijala jeho projev lásky...?

Byla jsem tak laskavá. Ani jsem se nepokusila o mentální spojení bez přímé výzvy, Tošio bývá někdy dost nedůtklivý, když má pocit, že je do něčeho nucen. Jen jsem se nabídla, nic víc...

Začal sám, když získal pocit, že jsme se sladili. Jak jsem očekávala, jeho přání bylo nečekané: mohl bych mu pomoci při vytváření dívčího vzoru? Na chvíli jsem zůstala v šoku; Tošio chce být holka? Pak jsem usoudila, že to není zas tak velký nesmysl; už jednou jsem ho iluzí dostal do ženského těla, dokonce jsme... ale co by sis tak přál?

Kupodivu mi svoje přání líp vysvětloval, když jsme byli propojeni. Touží nejen být ženou, přímo dívkou v rozpuku mládí, tak třináctiletou gejšou. Nejlépe nemanželskou dcerou nějakého vysokého hodnostáře, o které otec ví, ale nemůže se k ní ze společenských důvodů přiznat. Neoficiální princeznou. To mě překvapilo, ohledy na původ a stav pro mne nejsou důležité, avšak pro něho asi ano. Výsledkem by měla být maximálně vzdělaná, kultivovaná dívka, která se může zabývat uměním, filosofií, bojovým uměním, čímkoliv. Přesto je stále gejšou; když ji někdo navštíví, usiluje ze všech sil ji potěšit, neboť je pod ochranou otce...

Jak chceš takovou věc realizovat? ptal jsem se.

Právě proto přicházím za tebou, abys mi pomohl.

Tohle jsem si musel promyslet, nejlíp ve své vlastní hlavě. Danielina je sice krásnější, ale poněkud přecpaná zbytečnostmi. Vyklouzl jsem z jeho sevření, pak ze vzoru a stáhl se do...

Kruci, kdyby tak šlo vytvořit nějaký neutrální Vzor! Abych nebyl žena ani muž, nemusel se zabývat podobnými starostmi a mohl v klidu meditovat!

Tošio se zdvořile omluvil a odešel.

A já měl na valnou část noci co dělat.

Ráno jsem byl pevně rozhodnut mu ten hloupý nápad vymluvit. Vyslat tak kultivovanou, zjemnělou, dá se říct přešlechtěnou dívenku mezi drsné bojovníky je zločin; nebudou se zajímat o její znalosti z filosofie a umění, jen o jediné malé místečko na těle. Jsou zvyklí na Bonny, která se po ránu rozcvičuje rvačkou a sexuálním násilím. Tošiova sestřička by...

To jsem se chystal mu říct, dokud jsem pil čaj a snídal. Pak přišel, sedl si naproti mně a přátelsky se usmíval.

„Přemýšlel jsem o tvém požadavku.“

„Já také,“ převzal iniciativu, „Rád bych, abys rozšířil znalosti Oiči též o malířství, hudbu, ikebanu a další tradiční obory. Šlo by to?“

Vypustil jsem dech. Tak Oiči, jo? Vychrlil jsem na něj všechny námitky, ovšem ty ztrácely razanci v konfrontaci s jeho upřeným pohledem a moudrým úsměvem. Uvědomoval jsem si: je zenový Mistr. Cokoliv říká, má promyšlené do všech detailů. Jestliže to chce, tak...

„Umíš si představit, jak na ni budou ostatní reagovat? Chceš ji vypustit mezi kluky, zvyklé na Bonny? Bude jim fuk, jak je ušlechtilá, kultivovaná a vznešená! Budou jí soustavně ubližovat a...“

Tošio se usmíval. Když jsem ztratil dech, mírně přikývl.

„To vážně chceš?“

Ještě jsem nedořekl a už jsem věděl, že vážně chce. Kompenzace. Moje Dany může bezstarostně řádit. Jeho Oiči může vnitřně trpět a nikdo to nebude chápat. A ostatní jí skutečně budou soustavně ubližovat.

„Počkej... ty říkáš, že by jí mělo být tak čtrnáct...“

„Může i míň. V naší kultuře je to období, kdy dívka vstupuje do života.“

„No dobře, chápu. Ale jak chceš do její hlavy dostat všechny ty znalosti? Chceš, aby byla mistrem několika uměleckých oborů? Existuje vůbec něco takového v realitě?“

„Nevím. Obávám se, že ne. Princezny tak byly vychovávány, ale obvykle se nikdo nepřesvědčil, zda jsou skutečně na výši.“

„Aha. Chceš, aby měla vyšší znalosti než ty sám?“

Už jsem se zmínil: Dany není žádný myšlenkový titán. Mohu dokonce prozradit: je drobátko pitomá. Schválně jsem snížil její duševní úroveň, aby jí nedělalo problémy šikovně roztahovat nožky.

„Jak chceš, abych dokázal vytvořit z tebe něco lepšího, než jsi sám?“

„Proto přicházím za tebou na poradu!“ upozornil.

„Tak tohle bude opravdu problém! To budu muset...“

„Já vím. Nespěchej, promysli si to. Co soudíš o tzv. informačním poli?“

„To je americký nápad; že se všechny informace sdružují v nějakém pásmu okolo země, odkud se dají načerpat. Kdyby to...“ zarazil jsem se. Jestliže něco takového existuje... Američané tím obcházejí problém reinkarnace, na kterou nevěří, a vůle boží, kterou sice v úvahu berou, ale v divné verzi. Když to vezmeme, že by s vytvářením informačního pole Bůh souhlasil, možná je přímo vytvořil jako okrajový projev své energie...

„Nebudu naléhat, nechám tě přemýšlet.“ usmíval se Tošio a chtěl odejít.

„Počkej... možná si budu muset promluvit s tvými bohy.“

„Tím budou zajisté velice poctěni.“

(Na chvíli mi napadlo, že si dělá legraci. Ale Tošio a smysl pro humor?)

„Ale to bych o nich napřed musel něco vědět! Tedy, vím toho spoustu, nejvíc od tebe; znám legendu o Sluneční Paní Amaterasu Omikami, vím že existuje bůh Izanagi, který ji stvořil a Susanoo, který ji chtěl unést. Jednou nás navštívila taky Ama no Uzume, taková... můžu říct rozhoďnožka? Velice si rozuměla s našimi děvčaty... o ostatních nevím nic.“

„To je jedno. Jsou jich tisíce. Zkus je kontaktovat.“

„No dobře, ale kterého? Máš nějakého oblíbence?“

Chvíli nad tím skutečně poctivě přemýšlel. „Ochranní bohové našeho rodu zůstali kde byli, v Nipponu. Mají svou práci, nejsem si jist, bylo-li by správné je vytrhovat. Ti, co dočasně pobývají v šintai mé rodiny, by byli vhodnější, ale jsem od nich daleko. Jediné mé šintai je můj meč.“

(Šintai je předmět, který slouží jako posvátný příbytek bohů; to vím. Může to být docela malá ozdoba, kterou nosíme na krku, nebo taky hora či celá země. Jak přesně Tošio uctívá svoje bohy, nemám tušení.)

„Jak tedy mám stanovit, co je správné a co ne? Jak je uctívat?“

„Cokoliv učiníš, bude správné.“

S tím odešel, aniž jsem jakkoliv zmoudřel.

„Koukáš jako vejr.“ řekla mi Julka, když přišla na snídani, „Máš starosti?“

Tepnul jsem jí, jaké. Ušklíbla se: „To jsem ráda. Bude legrace!“

Jistě, mohl jsem se s ní pohádat. Ale proč?

První tři hodiny jízdy jsem bezvýsledně uvažoval, jak si s tím poradit. Ta Oiči by to určitě zvládla; nepochybně bude kromě jiných věcí Mistrem v uctívání božstev. Představuji si něžnou dívenku se žlutou pletí a šikmýma očima, složitý účes zdobený třešňovými květy, drahé vyšívané kimono; uklání se před oltářem přecpaným soškami ze starého bronzu, hraje jim na šamisen, zpívá, dotýká se jich jemnýma rukama...

Jak si mám tohle dítě představit v divoké hře s morany? Zazáří jí někdy v těch šikmých očích oheň vášně? Co by udělala, kdybych ji dejme tomu...

Ty oči se ke mně obrátily, nalíčená tvář se usmála. Slibně?

Je to pro mne velká pocta, bojovníku. řekla, aniž promluvila.

Rychle jsem otevřel oči. Nesmysl; není žádná Oiči, neexistuje.

Ale můžeš mne stvořit.

Rozhlédl jsem se po vyprahlé stepi. Karavana pokračovala v cestě. Kdesi vpředu jede kníže Tošio Yamanaki, Mistr Zenu a ministr války Arminu. Jeden z mimokřesťanských komthurů, ušlechtilý a moudrý muž, který...

Tak sakra, kdo to se mnou mluví?

Ani jsem nemusel chtít odpověď, bylo mi to jasné. Moje počínání přitáhlo odkudsi z vyššího prostoru nějakou entitu, která si chce zahrát na Oiči. Ať už kvůli mně nebo kvůli Tošiovi, je tady a budou s ní problémy.

Já budu úplně hodná!

Nepochybuji o tom. Ještě jsem se nesetkal s ničím, co by se pokoušelo být na mne zlé. Tedy samozřejmě, někteří démoni, zlí bohové a tak; ovšem nemůžu se na ně zlobit, měli dobrý důvod. Oiči určitě nebude zlobit, jenom... Moment! Mluví se mnou; ví to ale Tošio? Jestli je od něj oddělená, tak jak může... Musí přece být jeho součástí, může existovat jen jeden nebo druhý! Kdyby se spolu mohli setkat, tak by... to by rozhodně nešlo!

Máš pravdu. Je to všechno, jak říkáš.

Už jsem věděl, že bych měl zajet za nejbližší roh a tam si nafackovat. Já vím, že nejbližší roh je pár tisíc mil odtud, ale... už jsem zas vypustil něco na svět a netuším, co s tím. O některých hrdinech starověku se povídá, že zabíjeli bohy. Já je vytvářím. No, dejme tomu rekonfiguruji. Nějaká Assi a Thaya existovala i předtím; ale existovala nějaká Oiči?

Asi ano, když to jméno Tošio použil. Vyprávěl o dívce, která zázračně ovládala meč, toulala se světem a zabíjela zlé nepřátele. Možná se tak jmenovala... a nebyla náhodou slepá? Jsi to ty?

Jsem všechno, co řekneš.

Jistě, chápu. Zdá se, že jsem splnil Tošiovo přání. Teď ještě mu sdělit, pokud možno opatrně, že po jeho pohostinství touží nějaká duše středověké šermířky. Určitě bude bez sebe radostí. Což nemyslím jako vtip.

Probíhalo to přesně tak, jak jsem očekával. Tošio vyslechl moji zprávu, usmíval se, zdvořile poděkoval. Ano, je zajisté šťasten, přesně tak si to představoval. Kdy si laskavě udělám čas, abych mu ji implantoval? Teď během polední přestávky by to nebylo nejvhodnější, takže večer? Ano, díky.

Nebyl na ni vůbec zvědavý. Na nic se neptal a telepatii ovládá pasivně, což vím zcela (téměř) jistě. Bude Oiči TP? Sakra, proč ne? Jestli se ještě víc naštvu, bude přesahovat hranici geniality! Vypustím na svět takovou bombu, že budou napravovat škody ještě...

Proč se vůbec rozčiluju? Má to smysl? Stejně udělám co musím; neodvážím se někomu nebo něčemu skutečně ublížit. Ty kecy, jak se pomstím, skutečně jsou jen kecy, nic víc být nemohou. Protože jsem se chytil do vlastní pasti a můj kříž by mne zabil? Nebo proto, že jsem v jakémkoliv stavu sám sebou, vlastní osobností?

Doktor Jekyll v románu pana Stevensona oddělil svou negativní složku, aby se mohla občas samostatně projevovat. Nechápu, proč ji neudělal v ženské podobě, asi měl vůči ženám (podle chování) nějaké námitky. Nejspíš netušil co vyvádí, přišel na to sám a neměl se s kým poradit. Já dokážu oddělit od každého tolik jeho složek... Moment, co vlastně všecko můžu? Tak nejdřív, od každého dívčí verzi. Potom psa, to zvládá i Bonny. Prozatím však nezkusila nic jiného, i když jsem jí ukázal, jak na to. Psa umím v obou verzích. Kočkovité šelmy dělám krátkodobě v opačné verzi než ten, s kým se chci spojit. Nezafixoval jsem je, nenapadlo mi, že je budu potřebovat. Ale umím si vzpomenout na tharra, nic mi nebrání ho fixnout a použít, kdy bude potřeba. Krátkodobé a iluzorní verze házím za hlavu...

Všechny tyto věci se ode mne může naučit každý, kdo bude chtít. No tedy, třeba Priss bych to učil nerad, ale zatím neprojevila zájem ani o mne, natož o moje Vzory. Může se to někdo naučit od Daniely? Nevím, asi ano. A co od Oiči? Co přesně vkládám do Tošiovy sestry? Fakt je, že své vzory jsem si vytvářel sám, kdežto on si jej nechává dělat na zakázku. Když si necháte od čaroděje zasáhnout do osobnosti, bude tam vždy přítomen, i kdyby se snažil ze všech sil oddělit sebe od kohokoliv druhého. Pusťte si radši lišku do kurníku, to je míň nebezpečné.

O polední přestávce jsem se především dobře vyspal. Na dnešní noc to budu potřebovat. Mírně otravovala Naike, už jsem si jí dlouho nevšiml. Ani jsem se nenaštval; co si představuje, že o ni budu pečovat jako o vlastní? Když se nevěnuju ani Assamě, která je mojí ženou a matkou mého syna? Naike koukala, že by neměla nic proti tomu taky mi něco porodit. Ne, radši zmiz!

Odpoledne jsem měl upřímnou snahu nemyslet na práci, ale nešlo to. Pořád se mi vracely myšlenky na rozdílnost různých vzorů. A pořád se točily kolem absolutně dokonalého neutrálního, středního, bezpohlavního vzoru. Dokázal bych ho? To ještě neudělal nikdo na světě, dokonce ani bohové! (Abych nelhal: Višnu se jednou inkarnoval jako čtyři Kumárové, kteří zůstali dětmi, aby nebyli znečištěni pohlavní touhou.) Všichni ostatní jsou podřízeni diktátu pohlaví. Pak ještě Valérie, která odpočívá v dětské verzi. Dokázal bych se vrátit do období, kdy jsem byl nevinné dítě? Těžko; já byl totiž od ranného věku dítě dost zpustlé, které se velmi zajímalo o takové věci, šmírovalo svoje sestřičky a po nocích si představovalo, co vyvádějí. Navíc mě ty potvory v takových spádech nadšeně podporovaly. Jen se zeptejte.

Takže neutrální verze? Jak by mohla vypadat a projevovat se? Především: žádné pohlavní orgány. Takže vývod pouhým otvorem? Ale vývod proč? Budu vůbec potřebovat něco jíst a pít? Nikdy nezůstanu v neutru tak dlouho, abych potřebovalo přísun energie; budu vyživováno z jiné verze. Tudíž nepotřebuji žaludek, játra, ledviny, vůbec žádná střeva. Srdce ano, krevní oběh, plíce. Nezbytně? Nevím, to je třeba vyzkoušet. Pro začátek odstraníme zažívací trakt a veškerou tvorbu hormonů. Část energie budu brát přímo ze slunce. V noci bych mělo převážně spát, nic mě nebude otravovat. První pokusy budou krátkodobé, až si zvyknu, mohlo bych zůstat ve vzoru déle.

Že jsem věc úspěšně vyřešil teoreticky, mi zvedlo náladu. Zkusil jsem to cvičně na několik minut; úžasně neobvyklý pocit. Zůstat déle jsem se trochu obávalo, hlavně z psychologických důvodů. Klidně vám prozradím, že začínám nacházet čím dál větší zalíbení v Daniele; přesněji, nechce se mi vracet do Denise. Dany má lehčí, zábavnější život; každému se líbí a chlapi ji všelijak rozmazlují. A to jsou kamarádi a vědí, jak jsem vznikla; kdybych se setkala s někým neinformovaným, třeba bych se do něj zamilovala! (vůbec nepřemýšlím, jestli by se on zamiloval do mne; ale víte jak by bylo krásné, kdybych byla zamilovaná a musela nějakého krásného muže dobývat? Tentokrát já bych byla Julie a toužila po Romeovi!)

Několikrát jsem vyzkoušel různé verze a rychlý návrat do vlastního vzoru, kdyby nastalo nebezpečí. Asi si budu muset promluvit se všemi, kdo trafují, o jejich spádech. Jestlipak jsou pečlivě zajištění? Nebudu nikoho odnikud tahat, vážení pánové a dámy! Zejména naše drahá dítka!

Jak se zvěst o mém počínání rozšířila po karavaně, nevím a nemám chuť to sledovat. Mezi námi se prostě nic neutají. Na jedné straně mi nikdo nelezl do rány, na druhé mě pečlivě sledovali. Taky Tošia, ovšem ten je nad běžné lapálie povznesen. Nebo není? Měl bych se urychleně zamyslet, jak vlastně Tošio uvažuje, protože stejně bude uvažovat Oiči.

V průběhu budování tábora jsme se s Tošiem míjeli jako zaměstnaní lidé, kteří mají svou práci a žádný čas žvanit. Při večeři si přišel sednout blíž ke mně, polohlasem jsme komentovali úroveň jídla a klábosili s ostatními. Když jsem usoudil, že jsme v klidné náladě, odvedl jsem ho stranou a vytvořil chráněný prostor. Svěřoval se mi s důvěrou, asi jako svému zubaři.

Propojil jsem se s ním telepaticky a předal veškeré dosavadní informace o Oiči. Pak jsem požádal, aby si rozmyslel svoji reakci.

Ano, to se mi líbí. Pokračuj.

Jsi si vědom, že je to určitá bytost, která už teď existuje? Obvykle si každý svůj alternativní vzor vytváří ze sebe, nikoliv přejímá...

Ale mně se ta dívka líbí. Zkus to.

Začal jsem přetvářet tělo. Nejdřív jsem ho vrátil do věku třinácti let; už na první dotyk jsem postřehl, jak se mentální schopnosti prudce snížily. Byl to milý chlapec, ale nijak výjimečný; v té době jej svěřili do péče duchovního učitele, který teprve začal jeho schopnosti rozvíjet. Na otázku, zda mám pokračovat, souhlasil; změnil jsem jeho tělo na dívčí. Bylo to ještě horší, k dosavadní nerozvinutosti mysli se přidružil strach a něco, co jsem už dlouho netestoval: stud. Sotva si uvědomila, že je nahá, začala se okamžitě zakrývat dlaněmi, sklopila oči, tváře jí zrudly. Přímo jsem cítil, jak se bojí zneužití.

S tímhle mám pracovat?

Ano. Pokračuj.

Za jiných okolností bych tuhle holku poslal okamžitě domů a doporučil, aby zatím pilně studovala, dokud se nezbaví svých mentálních zábran. Jenže Tošio je můj přítel a požádal mne. Co s tím?

V této fázi do hry vstoupila Oiči. Začala plnit hlavičku toho dítěte svou osobností; vnímal jsem to, ale nepletl se, jen hlídal. K ostražitosti nebyl žádný důvod, stejně bych s tím nic neudělal, kdyby jí implantovala něco nežádoucího; když jsem si to pomyslel, tiše pohrozila, že toto podezření si se mnou příležitostně vyřídí. No – těším se.

Výsledek byl dost zajímavý. Už v průběhu přenosu se Oiči naučila vytvořit si nádherné vyšívané kimono, do něhož zahalila svou nahotu. Součástí její výchovy tedy bude iluzorní magie. Filosofie, teologie, malířství, poezie, hudba, estetika včetně oblékání a účesů. Co ještě dalšího?

Nebuď zvědavý! tepla a dokonce se letmo usmála.

Měl bych poznamenat: byla krásná. Zjevově dokonalou jsem ji udělal já, ale vnitřní oduševnělost získala v průběhu přenosu. Podezíral jsem ji, že bude ovládat něco, čemu se říká dívčí finty; nedala nijak najevo, že vnímá, ale kdo ví. Neměl bych začít závidět tomu, koho bude milovat?

Konec přenosu jsem spíš odhadl než poznal. Teď byla Oiči tahle dívka. Co zůstalo z Tošia Yamanakiho? Nechtěl jsem to zjišťovat, dokud nezafixuji to, co právě vzniklo. V podstatě jsem si nevěděl rady; tento pokus byl docela jiný než všechny předchozí. Nejspíš udělám, co bude chtít...

Prosím, mohl bys mě zafixovat a zkusit zpětný chod?

Provedl jsem potřebné operace, ujistil se o dokonalosti a pak změnil Oiči opět v Tošia. Mírně, spokojeně se usmíval.

Ano, tak jsem si to představoval. Můžeme pokračovat?

Já jsem mohl. Pro něj bylo důležité, aby mohl proměnu sám ovládat. Zkusil to několikrát, napřed s mojí pomocí, pak sám. Bez problémů.

Bez problémů. Bez ohledu na další ti velice děkuji.

Bylo mi potěšením!

Tošio zůstal v dívčím vzoru. Oiči vstala, prošla se lehkým krokem, zkusila pár cviků bojové sestavy. Její pohyby byly stejně dokonalé, na jaké jsme zvyklí. Zatoužil jsem vidět ji cvičit s mečem; Tošiovy katy jsou absolutně dokonalé a kdyby se ještě připojil její dívčí půvab...

Chceš, abych ti zatančila?

Nenechala svoje kimono rozplynout, ale rozvázala vyšívaný pás, svlékla se a úhledně je složila. Zkušenou rukou uchopila jeho katanu a začala cvičit; její tělo bylo drobné a štíhlé, s malými prsy, plochým břichem a nepatrným, dráždivým křovíčkem pod ním. Předtím ve mně moc touhy nevyvolávala, připadala mi příliš dětská; ale když jsem sledoval, jak tančí se smrtonosnou čepelí, blýskající kolem ní jako stříbrný had, začal jsem být přitahován, až jsem se musel krotit...

Zastavila se uprostřed pohybu, čepel několik milimetrů od mého nosu. Její úsměv byl stejně neproniknutelný, jako u bronzové sochy bohyně.

Netoužíš se přesvědčit o dokonalosti své práce?

Věděla, co cítím. Zasunula katanu do pochvy a odložila ke svému kimonu. Poklekla přede mnou, jak si kleká gejša před milováním.

Ve chvíli, kdy jsem ji objal, jsem si uvědomil, že je nejspíš panna. A co víc, bude panna pokaždé, když se do svého vzoru vrátí!

Byl jsem při spojení opatrný, ale bylo to zbytečné, vnímala je jako poctu a potěšení pro své zbrusu nové tělo. Umění lásky bylo přirozenou součástí jejích znalostí; probůh, panna se zkušenostmi v milování! Přijímala všechno a ještě provokovala, abych ji nešetřil.

Pokud jsem váhal, zda s ní provést absolutní Propojení, pak zbytečně; to ona se se mnou propojila, vklouzla mi do mysli a začala bezostyšně vykrádat uložené informace. Jak může vědět, že to mám rád? Zažili jste někdy pocit, že vám roztomilá malá myška pobíhá po neuronových spojích? Když jsem si to představil, na chvilku se změnila ve vychytralou krysu z japonských pohádek a začala všelijak zlobit, drápky, zoubky, ocáskem... Hrála si jako dítě; to abych nezapomněl, že ještě ani zdaleka není dospělá.

Tohle všechno si budeš pamatovat i příště? zeptal jsem se.

Nevím. Vyzkoušíme to?

Nepochyboval jsem, že někdy určitě. Stejně tak jsem věděl, že určitě bude chtít vyzkoušet všechny ostatní; přestože se pokaždé bude ostýchat, předvádět své ustrašené oči a odpor panenského těla... Kultivovaná princezna, předhozená barbarskému muži na úrovni divokého zvířete...

Předveď, jak to dělá barbarské zvíře!

Pustil jsem jí vzpomínku, co dělali minule kluci mé Daniele. Zavlnila se hrůzou, odporem a rozkoší. A to je Dany starší a odolnější, víc vydrží...

Vydržím všecko na světě. Zvlášť když budeš mým Mistrem!

Provokovala, zasloužila přísný trest. Když ho dostala, jen kňučela.

Když jsem se zcela vyčerpal, ještě mě dodělávala rukama i ústy. Změnila účes na kratičkého ježka, v jakém se tak rád probírám. Hladil jsem ji jako kočku; zřejmě vyčetla, že zatímco dlouhovlasé dívky se mi líbí, ostříhané mě eroticky vzrušují.

Nakonec si oblékla kimono, odešla a nechala mne odpočívat.

A přišlo ráno. Pil jsem čaj, kousal placku a meditoval, zda se na nadcházející den těším či vůbec. Přišel Tošio, jako obvykle mírně usměvavý. Usedl vedle mne, pokynul na pozdrav. Váhal jsem, co říct.

Voda tu byla, ale bylo jí trestuhodně málo, tak na napojení zvířat. Když jsme uvařili a doplnili vaky, zbyla převážně blátivá kaše, ve které zrovna s patřičným rámusem řádila mládež. Obvyklá ranní rozcvička...

„Cos to včera povídal?“ zeptal se Tošio, „Že by si Oiči netroufla?“

Obrátil jsem k němu zrak. Ano, žertoval.

„Ano, sám jsem zvědav, co s ní udělají. Půjdeš se dívat?“

Dany se pere ráda. Včetně patřičných důsledků.

„Vsadíme se?“ dorážel Tošio.

Tohle jsem si nemohla nechat líbit. Zvlášť od takové usmrkané holky!

Oiči se tentokrát svlékla z kimona rychle a bez obřadností. Mrkla po mně a zbavila se vlasů, abychom se tolik nelišily od jiných děvčat. Potom jsme seběhly k potoku a já se vrhla do největší rvačky; Oiči se nenechala zahanbit, a protože ji hned na začátku někdo vyválel v blátě, nebyla k poznání. Pro kluka, který si ji přivlastnil, to byl samozřejmě trochu šok; nepoužila ale proti němu nic z toho, co se naučila. Já si zacvičila krásně; když jsme se pak vykoupaly v Ohni a odcházely, vypadala spokojeně.

„Teda, ty řádíš, malá!“ ocenila jsem.

„Ještě jsem nezačala.“

Zůstala jsem v dívčím vzoru, připadá mi příjemnější. A mladší. Oiči jsem učila jezdit nahá na neosedlaném koni. Pro holku bezva sport!

Když se rozhodla jet dopředu zlobit kluky, uvažovala jsem, kdo přijde jako další a co bude chtít. Už teď jim určitě pracuje hlava...

Během dne se na mne obrátilo několik kamarádů se stejným požadavkem. Taky Julie, ale ta chtěla něco speciálního: abych buď změnil na dívku Janka Dunbara, nebo mu poskytl patřičné rozptýlení jako Daniela. Důvod? Zatímco ona omezuje své sexuální aktivity úměrně novému postavení, Janek na sexu tím víc trvá a vyžaduje ho. Je to samozřejmě její vina, naučila ho to, ale...

Smála jsem se urážlivě, s cílem vyprovokovat rvačku. Julka nepřijala, jen se mírně usmívala a trvala na svém. Samozřejmě žádný termín...

To si nedokážeš udělat sama?

Možná bych to zvládla. Ale proč, když ty to děláš tak skvěle?

Navrhla jsem honičku a souboj jezdeckými bičíky. Přijala po krátkém váhání; zato se přidala Maryška a pak Magda. Když se připojila Bonny, Efka, Naike a další, odpojila jsem se, zakryla se dekou a uvažovala.

O polední přestávce jsem se šel uklidnit k Assamě. Ta momentálnímu běsnění nepropadla, chovala se klidně a pečovala o Edwarda. Pochlubila se, že už ji poznává, vítá smíchem a chytá ručičkama. Chvíli jsem si s ním hrál; ale když ho přiložila k prsu, pocítil jsem, jak mi tuhnou bradavky a prsy se nalévají mlékem. A to jsem mladá, bezdětná dívka!

Pro jistotu jsem odpoledne strávil jako kluk. Kromě jedné chvíle, to jsem promýšlel, jestli by mi nebylo líp, kdybych byl kentaur. Spojit vlastní tělo s koněm? Proč ne? Jistě, byl bych šestinohá bytost, ale...

Večer jsem se věnoval Ernayovi; ten kluk je zlý sen každého čaroděje. Na neštěstí taky můj švagr; kdyby byl cizí, doporučil bych mu, ať dělá cokoliv jiného. Vytvořil jsem mu dívčí vzor a zafixoval, to bylo lehké, ale naučit ho do něj samostatně vklouznout! Přitom se pamatuju, že už jednou to docela uměl! Snad se bojí, že by se mu Maryška smála, kdyby to zkopal? Nebo se tak moc snaží, až dostává trému? Nechal jsem ho být dívkou, dokud si neřekne sám nebo si neporadí jiným způsobem. V čemž mě mohutně podporovala Maryška; taky mu přeje všecko nejhorší.

První žena, která si přála mužské tělo, byla Gwen. Vyhověl jsem. Chystali se na mě další, ale měli smůlu, když přišel Dunbar. Přisedl si a tvářil se, jako by mu chcípl oblíbený křeček.

„Tak co bys rád ty? Přeměnit na holku nebo zalaškovat s Danielou?“

„Nejradši bych ti dal do držky.“ odpověděl upřímně.

„Skvělý nápad! Můžu se bránit, nebo to bude jednostranný výprask?“

„Nikdy jsem tě nepraštil. Dany, to jo. Ale víš, že...“

Trpělivě jsem čekal, co se mu vlastně nelíbí. Mohlo toho být víc.

„Před chvilkou mě svedla Oiči.“ svěřil se, „Fakticky svedla, zdvořile si o to řekla, chápeš? Prokaž mi tu čest a takový kecy; než jsem si rozmyslel, co říct, už jsem na ní ležel. Pak mi teprve došlo, že šoustám kamaráda, se kterým se znám spoustu let, a... Hrůza. Kdy to uděláš se mnou?“

„Julka si už se mnou na to téma povídala.“

„Mrcha! Nevíš, co jí přelítlo přes nos, že mi nechce dát?“

„Nevysvětlila ti to?“

„Seš její brácha, sestra, milenec a spoustu dalšího, tak by ses měl v té její šišce vyznat. Co jí zabili tu malou, je jak praštěná; že prý se dostala do fáze, kdy už nepotřebuje tak často pohlavní styk.“

„Nejspíš to bude pravda.“

„Od chvíle, kdy mi dala poprvé, neznala lepší zábavu! To už je tak dávno! Víš, že to poprvé bylo v cukrárně v tom pitomým městečku, co jsme bránili za Zimní války? Rozmačkával jsem na jejím těle rumový pralinky, zdobil si ji šlehačkou a pak to všecko olizoval... Oplácela mi to...“

Mlčel jsem. Jejich hry jsou všeobecně známé.

„A teď mi řekne, abych si našel nějakou mladší!“ vybuchl.

„Neříkej, že jsi nikdy...“

„Ale jo, to přece víš! Nejradši, když byla přitom, aby žárlila, mrška. To ji bavilo, předhazovat mi všelijaký kamarádky... Když mě společně uštvaly, začaly se lízat mezi sebou. Tomu se říká šedesátdevítka.“

„Jestli se neurazíš, připadá mi, že z toho blbneš.“

„Myslím si totéž. Mně samozřejmě nedělá potíže chytit si třeba malou Bonny nebo kteroukoliv z nich; ale aby byla Julka při tom! Samozřejmě ji bude brousit někdo z těch mladých zmetků; nemohl bys mě naučit proměnit ho za trest na holku, abych mu to mohl oplatit?“

„Mohl. Iluzi nebo transformaci?“

„Ech, kašlu na ně na všecky!“ zmlkl a chvíli koukal do ohně.

„Přibývá nám tvrdě neukojených holek, víš o tom? Spousta chlapů to zkouší v dívčí verzi a každá potřebuje dva až tři, aby měla dost. Přitom ženský se drží zpátky a na kluky nehrajou. Myslíš že každej, kdo to zkusí jako holka, je tak trochu teplej? Teda, bez urážky...“

„Bisexuální. Jestli každej, nevím; já určitě. Ernaye je transvestita. Co to dělá s tebou, když si to představíš?“

Chvíli mlčel, jenom mručel. Pak náhle řekl: „Zaraz to, Denisi. Už toho je dost. Promysli si to důkladně a pochopíš, že to musíš zarazit.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Na jednu stranu měl pravdu.

„Je něco na těch kecech, že to způsobuje blízkost Simbabwe?“ ptal se ještě.

„Nevím. Kdyby to byla pravda, zas by to přestalo, až odejdeme.“

„Hm. Ještě je druhá teorie. Že je to tím, že bohové odešli.“

Ani teď jsem nevěděl, co říct.

„Všichni naši Ochránci bojují kdesi v Infernu. Pohanští bohové, křesťanští svatí i zesnulí členové řádu, kteří nás předešli. Nás nechrání nikdo. Takže ti zespoda mají volnou cestu...“

Mohl jsem říct lecjaké námitky. Ale vzpomněl jsem si na výsměšný pohled toho uhlazeného pekelníka. ThDr. PhDr. Ichthuriel, ďábelský arcibiskup. Je možné, že mají tam dole vlastní církev, s papežem a kardinály? Asi jo, proč by neměli mít? Jsou snad něco horšího než my?

„Dokázal bys přinutit bohy, aby se vrátili?“ zeptal se.

„Uvědomuješ si, co říkáš? Já – přinutit bohy?“

„Jsi mocný čaroděj, to ti nikdo neodpáře. Už jsi některé přemohl!“

„Slabé a bezvýznamné, spíš démony než bohy. Navíc, už jsem tu akci schválil a podpořil, nemůžu teď obrátit!“

„Můžeš poprosit. Aby se vrátil aspoň někdo!“

Mlčel jsem. Další díl toho, co řekl Kršna: Pohlídej mi to tu?

„Nevím, co můžu a co ne. Pochybuji...“

Dunbar mlčel, občas zamručel. Náladu měl mizernou. Změnil jsem se na Dany v tmavší verzi; nereagoval, ale když jsem ho začala svádět, vzal to. Aby se mu aspoň dobře spalo... Tentokrát jsem přivolala Artannu a rozložila se na jeho hřbet, aby to bylo dokonalé. Propojení s jeho myslí, vyrovnaně klidnou za všech okolností, mě velmi posilovalo. Janek se mnou udělal všechno, co nemohl s Julkou; přesto jsem v detailech reagovala odlišně, takže ho to bavilo. Všichni jsme byli zcela spokojeni a šli v klidu spát.

Spala jsem přitulená k Artannovu kožíšku, jako Dany, abych se nemusela tolik zabývat přemýšlením. Přesto jsem v polospánku meditovala, zda pro mne platí ochrana těch samých božstev, co pro Denise. Jistě by měla; a kdybych se rozhodla vyžádat si návštěvu mužských bytostí? Nabídla bych jim svoje tělo... Co kdyby to nebyl zrovna bůh, ale mocný démon? My ženy jsme náchylné přijímat a uctívat bytosti, které nejsou tak zcela a úplně...

Denis uvažuje, jestli mám svobodnou vůli. To by ses divil, bráško! Mohla bych tě ledačíms překvapit; jestlipak třeba víš, že se zpátky do mužského vzoru můžeš dostat jen s mým souhlasem? Kdybych chtěla, (já neříkám, že to chci! ale kdyby...) zůstanu touhle krásnou holčičkou a budu si prožívat svá vlastní dobrodružství. To by ses divil, viď?

Nebo bych taky mohla... no jistě, můžu si vytvořit dívčí vzor šelmy. Nějakou pěknou kočku, aby se líbila Artannovi. Tys vymyslel zlatostříbrného tharra, já si udělám... Jak by měla vypadat? Hlavně musí být krásná; zlatá kožešina, obličej něco mezi kočkou Bastet a lvicí Sachmet. Měla bych mít křídla jako Ištar? Nesmysl, šest končetin. Chci být krásná, ne směšná. Ale tělo bych mohla mít víc z holky. A ocas! Určitě dlouhý a pohyblivý, abych s ním mohla dráždit svoje milence. Moje tělo musí být přizpůsobivé člověku i šelmě, to je samozřejmé. Ještě jméno... Goldcat, Zlatokočka. Není to dost vznešené? Nezapomenout na zuby! Budu samozřejmě lovit s ostatními šelmami, to si nenechám vzít. Agresivita: o něco slabší než Bonny. Příležitostně se představím všem kočičím bohyním a požádám o ochranu. Freya, ty Egypťanky, Ištar, dokonce i Afrodíté se umí měnit v kočku. Třeba ještě někoho objevím; kdyby mi vyhověly, byla bych pěkně mocná! Jo, zafixovat; hlavně aby mi ten vzor Denis nechtěl narušit!

Ráno jsem se probudila a uvažovala, jestli se mi to zdálo, nebo jsem něco takového opravdu prováděla. V polospánku jsem se protahovala; otravoval mě nějaký hmyz, tak jsem ho švihla ocasem a hned napoprvé trefila...

Ocasem?!?

Přišla Diana a nevěřícně zírala. Pak se začala chechtat a přivolala k tomu sestry. Než přiběhly, zjistila jsem, že mi perfektně funguje čich, taky vnímání aury. Třeba Maryška se za svítání krásně pomilovala s Ernayem, až na to, že M byla kluk a E je ještě pořád holka. Což chápu, sama jsem...

Ty zas vyvádíš, brácho! Ale seš nádherná!

Zcela jiný názor měla Bonny, když přišla provokovat. Zdálky mě očichala, pro jistotu ukázala tesáky a stáhla se. Kampak na mě, pejsku! Jen si něco zkus, dotrhám ti kožich, jak to ještě neudělal nikdo! Máš štěstí, že jsem taková klidná a hodná... A že mě psi moc nevzrušujou.

Škoda, že jsem kvůli snídani musela Zlatokočku zrušit a vrátit se do Dany; moje šelmí sestřička se bohužel živí masem, a přece teď nepůjdu lovit! Tak jsem se najedla normálně; přišel Charry, vypadal rozpačitě a vyptával se, jestli budu i nadále plnit svoje povinnosti jako dosud. Proboha, proč ne? Ale všimla jsem si, že je to hezkej chlap; jestli ho nesvedu teď jako Dany, už se mi to asi nepovede. Nedivím se, že na mě Diana tak zhlíží!

Na cestu jsem zase změnila vzor. Goldcat má ještě dokonalejší tělo než Dany, skvělý zrak, čich, sluch... Zařadila jsem se do Tawarrova oddílu a po cestě ho občas dráždila pachovou stopou. A nejen jeho! Málem se o mě porvali, blázni! Ale objevili jsme stádo žiraf, tak jsme vyrazili po stopě, jednu ulovili a nacpali se. Svedla jsem Tawarra, Taššu a jednoho lva. Bohužel, jejich způsoby jsou brutálnější a méně rafinované, než jsem zvyklá z lidského těla. Buď je něco naučím, nebo... budu častěji holka.

Při poledním odpočinku jsem udělala slíbené uctívání pro kočičí bohyně. Nikdo sice neodpověděl, ale to jsem ani nečekala. Horší je, že neodpovídají ani Denisovi. Měla bych... měl bych... mělo bych...

Měl bych ti zakroutit krkem. vzkázal mi Dunbar.

Ani jsem se tolik nesmála.

V odpoledních hodinách jsem zjistila, že se o mně mluví. To mají TP takové nenápadné senzory, které je upozorní. Probírala mne komise ve složení: Efka, Bonny, Naike, Sunny a Sirit. Ta poslední ovšem je orgán spíš výkonný než poradní, v podstatě nic nechápe a dělá, co Sunny řekne. S tímto cowenem byli v úzké koordinaci kluci bojovníci. Kromě jiného hlídali, aby dámy při jednání nikdo nerušil.

Všeobecná premisa: Staří zklamali, jsou opotřebovaní, unavení, neschopní akce. Samozřejmě mají svoje zásluhy, to jim nikdo nebere; taky nikdo vážně neuvažuje, že by se vtíral na jejich posty. Ať si tam sedí a žvaní; ale my mladí jsme schopní a máme odvahu bojovat! Vymetem železným koštětem všechno zlo a neřád z celého světa; proto jsme v řádu, ne?

Že Denis taky zklamal, dostal strach a upadá čím dál častěji do depresí a stresů, je smutné, ale je nutno se s tím smířit. Samozřejmě je doposavad nejlepší čaroděj v říši; zvlášť holky může leccos naučit a to za příjemných okolností, takže je potřeba si ho vážit a usilovat o nejčastější Propojení. Jinak jsou kluci všeobecně nižší varna; kromě D neexistuje žádný pořádný čaroděj. Ovšem jsou vhodní k uspokojení těla; to je zapotřebí co nejčastěji (kromě Sirit!) a ve Hře jsou dovoleny jakékoliv úskoky a finty; když nic jiného, aspoň se tím udržíme v příjemné ostražitosti.

Problém k řešení: že Denis je k ničemu, všechny víme. Ale co Daniela? Je to odlišná bytost nebo není? Samozřejmě si po změně pamatuje, co prováděla v druhém vzoru... Vážně je to nutné? Která jste dávala pozor, když nám ve škole přednášeli o schizofrenii? S tím jdi do kytek, psychouši vědí o nemocech naprostý Ho! Ne prosím, hádky až potom! Nejdřív musíme rozhodnout, zda zapojit Dany do našich akcí, nebo ne! Pro mluví, že je ještě dost mladá...

Bonny: Patnáctka! Na hranici senilního stáří!

Sunny: Ještě tě nikdo nekopl do hlavy?

Rvačka byla na spadnutí, ale prozatím odložena. Namísto toho začaly projednávat: co všecko chceme od Denise a co z toho nám může zajistit Daniela. V první řadě je zapotřebí, abychom všechny (a všichni!) byli označkováni Znamením. Může se stát cokoliv a lze doufat, že v případě nouze nás energie Kříže ochrání (nebo zabije). Denis ovšem odmítá značkovat kohokoliv s nižším než pátým zasvěcením. Což je: a. drzost; b. nesmysl, neboť děvčata počítají svoje stupně jinak než kluci.

Efka: A nemůžeme si to udělat sami?

Názory se různily. Jednoznačně, kdyby to bylo tak jednoduché, už bysme to dávno vyzkoušely. Přiznejte se, která to zkusila? Tak vidíte! D považuje za podmínku absolutní oddanost; tím snad chce naznačit, že my nejsme absolutně oddané? Urazit nás rozhodně nechce; už jen to, že se urazíš, znamená, že nejsi na dostatečné úrovni. Základní otázka: může to udělat Dany?

Dunbarovi to udělala. Pokud předpoklad nelže, může Kříž zkopírovat jinému ten, kdo ho už má. Takže Dunbar; to je ovšem nadobro ztracená snaha, navíc je pod neustálým dozorem Velké Matky, která na rozdíl od Denise není shovívavá k chybám mladých WZ . Přitáhnout pozornost Julky si nepřeje vůbec nikdo, snad ani Daniela. Tak velké nadšení zas u nich nevyvolává!

Naike: Vidím jedinou možnost.

S četnými odbočkami, opatrnými náznaky a slovními potyčkami objasnila: je možné využít faktu, že Daniela je trvale sexuálně neukojená a kluků nedostatek. Zvlášť těch dobrých a výkonných! Co takhle trafnout se na kluky a tu malou děvku si pěkně podat? Kdybysme ji třeba já a Efka řádně zmuchlaly, určitě by byla přístupnější domluvě!

Bonny: To prokoukne! Blbá není!

Naike: Neprokoukne, když jí otevřeně řekneme, o co nám jde! Přijdeme za ní jako holky a necháme se trafnout od ní!

Sunny: To vážně chceš? Aby se ti mezi nohama bimbal ten směšnej zvoneček?

Efka: Ty mlč! Jednak seš blbá, jednak sis toho zvonečku moc neužila. Když mě D nechá klukem chvilku dýl, tak ti ukážu, jak se má používat!

Sunny: Ty hnusný perverzní prase, já tě...

Naike: Holky, laškování fakt až potom! Kdo je pro můj návrh?

Po delší nesmyslné diskusi všechny, kromě Sirit (nehlasovala).

Naike: Dál: zapojíme Ernu a Oiči?

Všeobecný názor: Ernu ano, třeba hned. Oiči? No nevím, je taková divná. Moc jemná a kultivovaná. Nevíme, co si myslí; Tošia známe, ale právě proto jeho sestřičce není co věřit. Navíc...

Efka: Jak moc se Tošio vyzná v magii?

Všeobecný názor: Vůbec.

Efka: Já ho sledovala. Větší část doby je v transu. Je to něco jiného než naše metody, ale kdo ví. Neustále medituje, ale je to dynamická, pohybová meditace. Oiči to určitě umí taky!

Po další diskusi: Oiči zatím vynecháme a budeme ji pečlivě sledovat. Ernu kontaktujeme při večeři a nahecujeme. Nechá se na cokoliv, známe ho!

Pak to rozpustily, ale během odpoledne se TP hecovaly a vzpomínaly na různé upřesňovací připomínky. Kromě jiného se shodly zkusit utajit svoje spády před dětským cowenem.

Sunny: Holky, umíte si představit, až ty malý ještěrky budou velký jako my? Ty nám začnou teprve šlapat na paty, to co my děláme velkejm, je pouhá procházka růžovým sadem!

Efka: Nestraš, prosím tě! To chceš, abych dostala orgasmus?

Bonny: To hrozí dost reálně! Mají tam spoustu kluků WZ , některej by tě dokázal udělat už teď. Třeba malej Chris, když se zpejskuje...

Efka: To nemyslíš vážně! Na to nemá tělo...

Bonny: Jako kluk ne, ale jako pes... divila by ses, co zvládá! Nejspíš to chytá od bráchy, ani pořádně neví, co provádí!

Pokračovaly. Já si usmyslela, že si s bráškou pořádně promluvím.

Zbytek odpoledne jsem promýšlela, jak budu reagovat. Zajisté kladně; to se těšte, holčičky! Zahráváte si, tak budete trpět! Ale vaše hra mě zajímá, takže si ji dopřeju. Stejně cítím zbytečný přetlak v bříšku; určitě bych si zasloužila trochu pomazlení.

Denis by asi tuhle hru nevzal. Ne zrovna odmítl, takový zas není; ale ono stačí ji odložit o pár dní či týdnů, mezitím holky přijdou na něco jiného a k tomuhle už se nevrátí. To bych je nesměla znát.

Tábořiště nalezli leopardi, ale zase bez dostatečného koupání. Už mi to začíná vadit, dost ráda bych se naložila třeba do teplé minerálky. Zvlášť před tím, co na mě dneska na noc vymýšlejí! Když jsem to řekla Artannovi, projevil ochotu vypomoci a důkladně mě olízat, abych se cítila čistá. Proč ne? Jak mě tak pečlivě čistil, začala jsem s ním vyjednávat. Souhlasil, že mi bude dělat gauč; a to zcela nezištně, ačkoliv kdyby měla být pravda, že budu rozdávat Kříže, a kdybych byla skutečně tak moc hodná...

Nejdřív jsem vybuchla: „Proboha, jak ty to víš?“

Zaváhal; snažil se utajit, že se to povídá mezi leopardy.

„Dobře. Když budu mít dost energie...“

Zároveň mi došlo, že asi budu muset počítat energetickou rovnováhu. Denis má samozřejmě zásoby, ale co řekne, když mu je vyčerpám? Cítila jsem, že čím dál víc zabředávám do akcí, se kterými by bráška tak docela nesouhlasil. Na druhé straně, taková Goldcat... Na chvilku jsem se do ní proměnila, abych odměnila Artannu za jeho péči. Když byl v nejlepším, napadlo mi vrátit se zpátky do Dany; jak byl zakousnutý do krku, málem mi uhryznul hlavu. Nejdřív se lekl, pak naštval, nakonec to vzal jako vtip.

Když za mnou přišly Efka a Naike, nejdřív se divily, proč mám dokousaný krk, dokonce zezadu. Pak mi nabídly koupel v Ohni; byly strašně milé. Jistě, mohla jsem je nechat trochu smažit v oleji, ale řekla jsem:

„Vím, co jste si na mě vymyslely, sledovala jsem vás. Tak jo, souhlasím. Ale pojede se to v mý režii, protože času je málo; nevím jistě, jestli mě po tomhle bráška nezabije. No, nečumte jak vyoraný myši! Až si zkusíte být chvilku klukem, tak pochopíte... a vůbec!“

Proměnila jsem je bez varování, sice nakrátko a bez fixace, ale brutálně. Samozřejmě s veškerou ochranou jejich vnitřních orgánů; jejich děti jsou sice hodně maličké, ale ohrozit je by byl přešlap. Ať dělám cokoliv, pořád ještě se pohybuji po té správné straně meče nad propastí.

Oba kluci se prohlíželi, nechápali, tonuli ve zmatku.

„A pošlete mi sem ty další dvě! Nebo to mám dělat na dálku?“

Odběhly, ještě pořád zmatené. Jejich proměna vyvolala spoustu legrace a taky vážný problém: Sunny souhlasila a celkem se těšila, ovšem Bonny měla tisíc výmluv a nakonec rázně odmítla; požadovala ujištění, že ji po akci zase vrátím zpátky. Dokážete pochopit, že se bála transformace?

Holky se nejdřív pohádaly mezi sebou, pak přišly za mnou: bylo by možné jí provést transformaci bez souhlasu, násilím? Bonny kupodivu přišla taky, vcelku dobrovolně (po krátké rvačce, během níž se střídavě měnila ve psa, také však v něco mezi). Víc než strach s ní cloumala zvědavost.

Měnit někoho bez souhlasu je velmi hrubý přešlap. Jistě, nepřítele; jenže na kom si to vyzkoušet? Když už dělám všecko, tak... Trvalo mi to samozřejmě o hodně delší dobu a vyžadovalo víc energie, bránila se schopně; měla by pokračovat, vzdělávat se, studovat, jenže ona ani nechce být WZ! Nakonec se jí mužské tělo docela líbilo; i Alainovi a Alecovi, ti se nechali proměnit od ní, docela dobrovolně. Bonno si taky není jist, jestli je člověk či pes, nejspíš skončí jako LC.

Přišla Erna a přišla také Oiči, kterou jsem nečekala a nikdo jí nic neřekl. Že by taky měla svoje senzory? Nabídla, že nám zahraje na nástroj z kočičí kůže, jehož pach mimořádně dráždil všechny psy. Jeho zvuk pak dráždil úplně každého, zvlášť ve spojení s jejím zpěvem. Melodie tradiční japonská, text poetický, hlas přecházející od nejhlubších tónů k nejvyšším, nejlíp bez předchozího varování. Opět ji podezírám, že žertuje.

Očekávala jsem nesouhlas od sester, zvláště Julky. Přišla se podívat během večeře, ale kupodivu neměla žádné námitky. Dokonce řekla:

„Seš dost chytrá, abys věděla, co máš dělat. My ti do toho kecat nebudem. Dokonce mě mírně zajímá, jak to dopadne.“

Zaváhala jsem; pak jsem jí tepla svoje obavy ohledně E bilance. Chvíli to promýšlela, pak řekla:

Víš ty co? Buď na ně tvrdá, žádný rozmazlování. Označkuj je, to jim udělá dobře; třeba Janek má od tý doby míň potíží. Když se nebojíš, ocejchuj všecko, co poběží kolem! Kluky, holky, psy, leopardy... Kdyby se to potom bráchovi nezdálo, klidně se na mě vymluv, já se ho nebojím!

Což mi dost pozvedlo náladu. Čímž nechci říct, že bych se bála...

Hele, ty Kříže nemusej bejt tak vymakaný jako tvůj nebo Jankův. Stačily by jednoduchý, menší, bez kamenů. Nebo víš co? Každýmu podle toho, kolik do tebe napere energie! Nešetři je, kočičky; pěkně z nich vyždímej všecku šťávu a pak jim ji vrať do Znamení! Ať si užijou!

Kdyby tě ty holky slyšely, tak si řeknou, že je nemáš ráda!

Najednou mě sevřela do náruče. Asi jako ty, ségra! Jsem na ně pyšná; jsou to skvělý holky! Už teď, kdyby nás nějakou blbou náhodou vzal čert, bych se nebála, že to za nás nikdo nevezme! Sleduju je a fandím jim. A ty si pamatuj: čím víc jim pomůžeš, tím líp pro ně i pro tebe. Neboj se, jestli při tom někdo utrpí škodu; i kdybys to měl být ty. Cowen přežije!

No řekněte, není to optimistický ujištění?

Pobavily mě šelmy; sotva jim Artanna řekl o mém slibu, přihlásila se jich spousta, že by taky vypomohly. O důvod víc začít promýšlet svoji E bilanci. Jediná možnost: jakmile pocítím dostatek energie, vypálím cejch partnerovi, který bude zrovna po ruce. Budu fungovat jako živý transformátor nebo značkovadlo na dobytek. Že bych si něco užívala, ani nápad; jistě, dobrá holka by dva, tři, dejme tomu pět milenců ocenila, ale kolik jich opravdu bude? Začínám se obávat, že mě D zruší bez náhrady ne proto, že by se na svou milovanou sestřičku naštval, ale že technicky nebudu k použití.

Takže jistě pochopíte, jak velkou posilou pro mne byl mírný hlásek:

Jen se neboj, sestřičko! My tě v nesnázích nenecháme!

Kdyby se vám tímto způsobem ohlásila Kočka Bastet, Lvice Sachmet a další kočičí bohyně, neuklidnilo by vás to? Nejspíš dlouholeté vytrvalé uctívání přineslo úrodu; navíc Lvice Ištar poradila, kdybych pocítila nějaký nedostatek, abych si na chvíli odpočinula v kočičí verzi. Když jsem si ji tak šikovně vytvořila, proč ne?

Zapátrala jsem, jaký vztah mají nebeské kočky ke kříži normálnímu i našemu osmihrotému. Normální kříž s dlouhým spodním ramenem berou s respektem jako znak Nejvyššího Pána, kterého mají v opatrné úctě, ale jsou si vědomy, že On je k ničemu nepotřebuje. Má-li chuť mezi ně sestoupit, chovají se jako všechny kočky: přítulně. Bohužel to nedělá.

Normální rovnoramenný kříž, zvláště z kovu, se jim navíc líbí jako tvar: krystalická struktura stahující z okolí energii. Tím víc osmihrotý, ten má ještě vhodnější tvar. Egypťanky mají rády nilský, Achnatonův kříž s očkem nahoře. Rozdíl: nilský vyzařuje energii směrem dolů, templářský do středu, v našem případě do hrudní kosti. Pořadí vhodných hmot: dřevo, kámen, kov, umělý kov přetvořený z vlastní kůže. Lze říct, že vřele souhlasí se vším, co právě hodlám udělat.

Důkladně jsem prověřila veškeré možné problémy, které mě napadly. Nezdálo se, že by někde něco hrozilo; tak jsem složila určité soukromé oběti a šla do akce. Což znamená: přivolala cowen. Sešly jsme se sice kousek od ostatních, ale na volnu, v nechráněném prostoru. Ten se dělá vůbec ne kvůli utajení, spíš kvůli energetickému průsaku; ale dneska se děj vůle boží!

Nejvíc aktivity projevoval E, tedy Efka; ani se nenamáhal vymyslet nějaké klukovské jméno, že to nestojí za to. Jeho první pokus v takovém těle, takže si počínal dost neohrabaně, přesto jsem se skvěle bavila nejen já, ale i všichni ostatní, kdo chtěli přihlížet. Klidně jsem využívala situace k instruktáži, záměrně v nich povzbuzovala vzestup energie a průběžně ji stahovala; cítil to dokonce i leopard, kterého jsem využívala jako podložku, ovšem nebyl to Artanna, nýbrž Gawír.

Muži jsou všeobecně méně odolní než my děvčátka; E na tom byl daleko hůř, ale já ho nesmiřitelně nutila, aby pokračoval, dokud se nedostal do transu. Ve finále už škemral, abych ho zabila; byl si vědom, kdyby v té fázi opustil tělo, dostane se rovnou do přímé služby Kočkám. Jistě, docela dobrý nápad, ale to vyzkouším někdy jindy s někým jiným; obětovat kamaráda jen tak pro nic za nic mi nepřipadá fér. A navíc, nic by si neužil; takhle jsem mu v momentě, kdy to nejmíň čekal, vpálila Kříž do hrudní kosti. Bolestivý řev musel být slyšet ve všech třech světech, protože jsem zaslechla jakési škodolibé pochechtávání. Uvolnila jsem sevření; zároveň všechny magické změny, takže Efka padla na zem ve své vlastní kůži a pozvolna se vzpamatovávala. Nesvíjela se, ani na to neměla sílu, jen skučela.

„Takhle nějak sis to představovala?“ zeptala jsem se, když přišla k sobě aspoň natolik, aby na mě zaostřila zrak.

„Dí... dík!“ vzdychla, „Teď... Naike! Vsadily jsme se!“

„Ne, teď mám lepší nápad. Mám od tebe ještě dost síly...“

Proměnila jsem si Gawíra do lidské podoby, samozřejmě jen na tuhle práci. Koukal překvapeně, ale nechal se sebou dělat cokoliv; spojili jsme se, sladili auru a propojili mysl. Šlo to snadno, hodně jsem se s ním srovnala už při milování s E. Odčerpala jsem co nejvíc energie a pak mu vpálila Kříž; ale hned jsem ho vrátila do leoparda, týrat ho nebudu.

Naike ovšem ano. Už jako holka je velice krásná, i v klukovské podobě mě přitahuje. Povaha nevyrovnaná, podléhá ochotně cizím vlivům, radši se nechá bavit, než aby sama přemýšlela, co chce a nechce. Považuje svou nerozhodnost za dočasnou, v budoucnu se hodlá na něco soustředit, ale zatím neví, co by to mělo být. Ráda by se vdala a měla hodně dětí, pro což hodlá udělat cokoliv, nejradši hlouposti. Baví ji riskovat, třeba i život.

Věděl, co ho čeká, ale nehodlal se bránit; naopak chtěl dokázat, že bude lepší než E. Opět vyčerpání až k smrti, stejná ochota nechat se zabít. Jaké by asi byly jeho poslední myšlenky, kdyby se to opravdu stalo? On ví, že to neudělám, takže je to ve skutečnosti riziko? Ale bolest to bude, to ti můžu zaručit. Posílali jsme si krátké impulsy přes mysl; ty mohou být mazlicí (příjemné), zlé (nepříjemné) a hravé (nepříjemné v toleranci). N je talent, budu ji muset víc sledovat, až...

Před vpálením Kříže jsem odvedla pozornost sestavou hravých impulsů, takže to nečekal. Správně se zhroutil – a ostatní se smáli.

Přebytek E jsem vpálila do jednoho Bonnina brášky. Jestli Aleca či Alaina nevím, jsou si dost podobní. Nečekal to, ale souhlasil. Samostatně se vrátil do psa, asi nemohl bolestí vydržet.

Na Sunny jsem se těšila. Důvod: je starší, WZ , s vyvinutějšími zájmy. Změnu do mužského těla zvládl skvěle, snaží se zapamatovat postup kvůli pozdějšímu využití. Pomáhala jsem mu Propojením, snažila se přenést maximum informací. Zbytek bude muset D, až si S urovná, co ještě potřebuje vědět. Umí z výcviku pracovat s E, tak jsme skvěle spolupracovali, snažil se mi dodávat. V průběhu jsem pocítila echa z Atanoru, větší počet myslí, snad dokonce Va? Což by znamenalo, že můj pokus má rozsáhlejší věhlas, než jsem si myslela. Supervizovaly, ale nepletly se.

Zato Sunny se snažila sama. Tedy... každá WZ se časem propracuje k úzkému vztahu s Ochránci, nejen z tohoto, i z předchozích či dokonce následujících životů. Ani ti se nám nepletli, ale ohlašovali se; každý kontakt jim obvykle je příjemný. Pro legraci: taky se tam pletl ten zatracený šaman, už se smířil, že bude pár životů jejím otrokem, ale stejně zkouší se ze svého postavení nějak vyvlíknout. Potvora zákeřná; však my ho vycvičíme! Kupodivu spoléhal na pomoc Nebeských koček, měl s nimi nějaké techtle a mechtle. Byl leopardí muž? A proč ne? Určitě umí za ta staletí hodně!

S zvládl vpálení Kříže podstatně líp než holky bez znalostí. Překvapila jsem ho, když jsem se v nejvypjatější chvíli změnila v leoparda. Což je pěkně legrační, byli jsme tváří k sobě a v té konfiguraci se leopardí dívky rozhodně nemilují. Taky jsem si neuvědomila, jak pevně ho svírám rukama, dokonce nehty. No tak co, bude trochu podrápaná...

Když se vzpamatovala (pozoruhodně rychle), byla první otázka:

„Můžu ti pomáhat?“

No jasně, co by nemohla! Byla jsem zvědavá, co udělá; byla nabitá ještě ode mne, takže stáhla druhého psa a dokonale ho označkovala. Skvělé! Holka, s tebou budu muset pracovat! Prozatím pěkně poděkuj Va za výcvik!

Není zač, miláčku. Jen si nestěžuj, že ti dávám blbý dárky!

Na souboj s Bonny jsme se těšili všichni. A bude to opravdu souboj, neměla nejmenší chuť se podrobit dobrovolně. Snažila se narušit mužský vzor, do něhož jsem ji dostala já, ale zvládla pouze traf na psa kluka. Dokonce se pokusila zapojit Bonna; byl samozřejmě ochotný, ale neschopný. Alain a Alec měli dost svých starostí (vyčerpání a bolest). Psí božstva (Anúbise, Velese atd.) mám na své straně. Tak co předvedeš, štěňátko?

Rvačky jsou naše hobby, znásilnění sladká odměna. Podle tohoto hesla žije Bonny trvale; nezapomínejme, že je v podstatě skoro dítě. Při trafu jsem jí pár let přidala, aby vůbec byla schopná. Což ještě neznamená, že bude mít chuť. A že na mě.

To se dá udělat jedině tak, že se dá výzva k boji. Když jsem ji doplnila několika speciálními urážkami, zahořely jí oči zeleným ohněm a vrhla se na mě. Bránila jsem se dostatečně dlouho a úporně, aby ji vlastní tělo přemohlo, sledovala jsem, jak jí tuhne penis, až ho do mne vrazila; dokonce s vítězným zaštěknutím. Pak už mi dávala svoji nadvládu najevo s potěšením, jak se na správného psa sluší. Na kluka taky; všímala jsem si, jak ji to začíná čím dál víc bavit. Samozřejmě jsem ji ještě dráždila a provokovala; konečně ztratila přehled o vlastní totožnosti a ojížděla mě do roztrhání těla.

Ve správné chvíli jsem ji přitiskla a vpálila Kříž. Zařvala bolestí, samozřejmě; taky se změnila do původního vzoru, jen jsem ji uvolnila. Potom se však začala smát; ještě se nedokázala ani zvednout na čtyři, natož chtít se zpejskovat, ale už se zubila a házela všelijaké škleby. A řekla:

„To bylo bezva! Ještě se mnou něco udělej!“

Holky zařvaly nadšením a málem ji začaly muchlat.

Uznala jsem, že Artanna už čeká a věrně mi slouží příliš dlouho, tak jsem ho označkovala. Při jeho změně na muže jsem vycházela z osobní charakteristiky; až jsem užasla, jak je krásný a vznešený. A to milování s ním! Úžasný zážitek, odměna za všechno, co jsme spolu zažili. Byl něžný a smyslný, měl úžasný cit pro potřeby mého těla a pohrával si se mnou jako s panenkou. Asi ho budu muset proměnit častěji.

Asi bych se měla zamyslet. Co jsme prováděli předtím, byla sexuální akrobacie, určená k vzájemnému potěšení těla. Artanna dával najevo, že mě má rád. Je možné, že jediná bytost, která mě skutečně miluje, je leopard? Komu jinému jsem dala možnost? Pro koho jsem (v jakékoliv verzi) udělala něco, co by v něm vzbudilo lásku?

Jemu jsem kříž vpálila při vědomí. Vydržel bez výkřiku, pouze se mi v té chvíli víc zakousl do ramene. To ovšem mohla být milostná extáze; šelmy ji tak vyjadřují. Taky jsem ho kousla, a pořádně!

Zůstal v lidské podobě, prohlížel si Znamení a byl velmi spokojen. Potom požádal, zda by se mohl vykoupat v Ohni. Sirit předvedla, jak to dokonale ovládá. Vlasy mu samozřejmě shořely, ale jen v lidské verzi. Všímala jsem si, že i jako člověk má na kůži tmavé skvrny; po koupeli jasně vystoupily.

S viditelným potěšením se v plameni koupala Oiči. Holky si z ní dělaly legraci, odpovídala bystře a zábavně, ale sama je nenapadala. Taky si zatím nevybrala žádného kluka na noc; jestlipak by sama zvládla Oheň?

Ta koupel mi rozhodně udělala dobře. Nerada to přiznávám, ale na mém těle se začala projevovat... no, řekněme únava materiálu. Je sice odolnější než tělo běžné holky, ale cokoliv přece jen nevydrží. Oheň je zregeneroval, aby mohlo pokračovat, pokud... jak budu potřebovat.

Ale mě to přimělo zamyslet se. Nebojím se, to je nesmysl; pokud bych se v průběhu akce nenávratně poničila, až tak, že bych přestala existovat, jednoduše se vrátím zpět do Denise. Je sice příjemné mít samostatné dívčí vědomí, ale nezbytně nutné to není. Vlastně, přistupuji ke své existenci Daniely s vědomím, že je dočasná. Vždycky mě zajímalo, co znamená termín do roztrhání těla; proč to nezkusit?

Přišel mě podpořit Dunbar. Julka mu už zas nedala? Kdo ví; nejdřív se pro potěšení pomazlil se Sunny, pak se soustředil na Ernu. S vědomím a pomocí Maryšky, která se přidala ve vhodnou chvíli. Bylo to krásně erotické, rafinovaně perverzní a moc příjemné, sledovala jsem je. A že Ernaye ve všech podobách touží po silně neobvyklých zážitcích, vpálil mu taky Znamení. Všem se to líbilo; Erna a Maryška přiměřeně trpěly, Janek si vybil energii. Pro relaxaci si ještě vybral Janet, dokonce ji taky označkoval.

Janet je zajímavá holka. Na žádnou transformaci by si rozhodně netroufla, považuje to (ve skrytu duše) za hřích a zvrhlost. Hřích a zvrhlost zajisté nemá ráda; ale už si zvykla opatrně zkoušet, jak takové věci chutnají. Svoje kazatelské sklony nezavrhla, spíš zjišťuje, jak by si v naší společnosti měla počínat, aby se prosadila. Nemá to lehké; navíc se jí začal líbit sex, snadno se vzruší a v extázi ráda vyvádí věci, jež považuje za nemravné. Ráno se pak stydí a přemýšlí, jak se očistit. Zábavný život.

A hodně ji ovlivňuje Priscilla. Ta je na tom ze všech nejhůř; jakékoliv naše aktivity šmahem zavrhuje, i když by se jich ráda zúčastnila. Je chycená v bludném kruhu vlastních představ, zmítána prudkými vášněmi, zvláště nenávistí. Nenávidí sama sebe i všechny ostatní, hlavně když jsou veselí, bezstarostní, nezávislí. Pokusili jsme se s ní mluvit, ale každý pokus chápe jako další útok, snahu ji do něčeho vmanévrovat. Nejupřímněji o ni kupodivu pečuje Bonny; ta ví jistě, že je manévrována, ale právě na to se těší jako malé dítě na vánoční stromeček.

Janet se po vychladnutí (asi zítra) přijde pochlubit Priss svým Křížem, bude jí vyprávět, s kým se milovala, jak se jí to líbilo a jak se teď za to (příjemně) stydí. Výčitky svědomí ji asi baví. Priss to vyslechne s tváří zkřivenou hnusem a odporem; pak na ni i všechny ostatní vychrlí záplavu špíny a vysvětlí, že s ní ty příjemné věci dělali, jen aby si zvrhle užili svých perverzních orgií. Bude ji přesvědčovat tak dlouho, až Janet vychladne a odejde se stydět ještě víc.

Jaké má třeba Janet Ochránce? Nejspíš žádné, nevěří na ně. Její církev je dokonce proti křesťanským svatým, což nechápu, ale obdivuji. Osobní setkání s některými z nich pro ni byl úžasný šok; dodnes nevěří, že holka s drakem na hlavě je skutečně Svatá Johanka, patronka (mimo jiné) New Orleansu, odkud pochází jedna její teta. A pohanští bohové a bohyně? Ne, nesmím na ně věřit, to by byl strašný hřích! Ale jak s nimi potom mluvit?

Otázce, čemu věří a čemu ne, přisuzuje nejvyšší důležitost. Já nad tím nikdy moc nepřemýšlela; možnost osobního zásahu čehokoliv nadpřirozeného je pro mne od malička běžná. Víra je iluze, připuštění jiné možnosti. Když mě navštíví nějaká bohyně, spíš uvažuji jak ji uctít, než jestli v ni věřím.

Všimla jsem si, že se zabírám do meditace víc než jsem chtěla, kdežto všichni ostatní kolem si začali nejpříjemnějším možným způsobem vybíjet přebytky energie. Že bych se taky zapojila? Ale mám na to vůbec sílu?

A v té chvíli se stalo přesně to, na co jsem myslela.

To mělo být všechno, sestřičko? Jsme s tebou hrubě nespokojeny!

No ovšem, zatím jsem dělala vše jako Daniela, s opatrnými ohledy na Denise jako zdroj své existence. Ale mám ještě další vzor, Zlatokočku Goldcat! A ta rozhodně není unavená, vyčerpaná, natož poškozená! Dokonce se zdá, že se ani poškodit nemůže! Rychle změnu!

Nejdřív jsem vnímala veškeré odlišnosti. Především bystré smysly; patří do nich kromě instinktu i podstatně širší vnímání aury. V blízkém kontaktu vnímám u každé bytosti nejen ji samotnou, ale i některá předchozí vtělení, kladné i záporné bytosti kolem a... mnohem víc přítomných, než bych si za normálních okolností myslela. Stalo se to, co jsem očekávala: naše aktivity přilákaly ze široka daleka něco... bludné duchy? Ať je to cokoliv, přišli a touží se zúčastnit. Jsem jediná, kdo je dokáže ovládat.

Zřejmě nedopatřením jsem jako Goldcat získala podstatně dokonalejší tělo, než bych měla jako člověk. Tělo poloboha? Mocného démona? Nevím; jen se obávám, že se tak stalo vlastní neopatrností. Jako Daniela jsem poněkud nerozvážná. Taky mi pomohly kamarádky, Kočičí bohyně. Už dlouho čekají, až si nějaká WZ nedá pozor a pustí je skrz sebe na svět. Možná mě tím zlikvidují, D se naštve a už mi nikdy nedovolí... Ale teď je večer a já mám moc! Tak bacha, šelma vychází na lov!

Zvedla jsem se a na tichých tlapkách se prošla táborem. Další skvělá věc: vnímala jsem, kdo ke komu patří a s kým by se měl spojit. Víte, jak vnímá svět Amor (Kupido, Káma)? Páruje lidi dle vyšší vůle, bez ohledu na to, co by sami chtěli, ježto jejich přání je obvykle pošetilé. Provedla jsem to skvěle, většina byla překvapená. Tolerovala jsem pouze Charryho a Dianu, ti jsou chráněni vyšší mocí; pak sestry Julku a Maryšku, kdyby se jim má volba nelíbila, zapletla bych se s nimi do sáhodlouhých bezvýsledných potyček. Ale vychutnala jsem si Magdu a Arnolda, ji předhodila dvěma černým pastevcům z kdovíjakého kmene, (táhli náhodou kolem) a jeho bytosti, která už nějakou dobu brousí kolem a bezvýsledně hledá kontakt. Je pár set let pěkně nadržená; o takových se Arnoldovi občas zdává. Ve vhodném momentě se do toho namontuju, Magdu a Arnolda osobně ocejchuju a ostatní vyřeším: pastevce nechám jít po dobrém, ale tu holku (?) podle výsledku buď zničím, nebo pošlu na další cestu. Třeba z ní bude schopná černá Walkyrje!

Úspěch mi zvedl náladu a povzbudil k dalším experimentům. Osobně jsem se oddala několika šelmám různého druhu; toto tělo je k tomu mimořádně vhodné. Na Dany mi vadí, že má obtíže při kontaktu se šelmami; tygří, lví, gepardí, leopardí i další samci mají ve zvyku při milování používat zuby a drápy, což se něžné dívence sice líbí, ale dost ji devastuje. I Artanna mě málem zakousl, což teprve některý divočejší! S Go takový problém není, navíc se může milovat v jakékoli pozici, ve finále tváří v tvář a hrudníkem na hruď, aby mohla vpálit cejch. (Ono by to šlo i na dálku, ale líbí se mi, když se mi partner bolestí svíjí v náručí a zarývá do mě drápy).

Šelmám se to moc líbilo, nejvíc Znamení; jsou strašní parádníci. Moc jsem nepřemýšlela, kdo z nich si zaslouží je nosit a kdo ne, nechala jsem prostě projevit vyšší vůli. Je to jasné? Moc asi ne... zkrátka, každá živá bytost má nějakou cestu. Na té cestě je podporována Ochránci a zdržována mocnostmi tmy a nevědomosti. Ty jsou hlavními odpůrci našeho řádu; u spousty lidí jim zabrání v něm pracovat s poukazem na osobní překážky atd. U šelem jednají spíš na úrovni instinktů; tak jsem je prostě zrušila. Šelmy se stávají členy svého bojového sdružení už narozením!

A krásně jsem si užívala; rychlým testem jsem se ujistila, že i mé drahé patronky a přítelkyně se skvěle baví. A mohly by ještě líp, kdybych... Ne! To snad nemyslíte vážně?

Ale jo, myslely. V prostoru se nachází spousta bytostí, které pocházejí ze skutečně dávných časů. Jestli jsou dobré nebo zlé, těžko říct; většinou jsou tak staré, že jejich zaměření a důvod, proč jsou takové, přestalo být důležité. Prostě tu jsou, potulují se a zkoušejí lovit; avšak nemají k tomu účelu vhodné tělo, pouze strašný, tisíciletý hlad. Když padnou na někoho, kdo se neumí bránit, zahubí ho, ať je šelma či člověk. Jejich hladu a nevědomosti využívají zlí šamani, kteří...

Jo takhle! Tak tyto bytosti vzýval šaman, který nám způsobil tolik potíží a teď trpí za svoji drzost jako osobní otrok Sunny! Je starý a jeho Učení dost mocné, aby je dokázal najít, připoutat k sobě a vysílat na své oběti. Ale co bych si s nimi měla počít já? Zmaterializovat? To ne; vždyť z nich jde hrůza už na letmý pohled!

Ale konečně, už jsem to zkusila, ta holka co ochočuje Arnold patří právě k takovým. Ano jistě, mají spoustu zubů a drápů, špičáky často až pod bradu, dlouhé ocasy s kostěnými špicemi, zvláště ti, co místo nádherné kočičí srsti mají šupiny. Jsou hodně různí; ale všichni nádherní! Když jsem se přestala bát, začala jsem obdivovat jejich divokou krásu. A oni zachytili moji vstřícnou energii a začali se lísat! Tak jsem je pustila na svět.

Šlo to dobře, většina byli samci. Proč? Samice asi odešly ze světa dříve a klidněji; tihle se zdrželi, když něco přehlédli, zanedbali, chtěli dokázat a nezvládli to. Mohla jsem se zajímat, ale nemyslím, že by to po tisíciletích bylo důležité. Prostě jsem jim našla vhodného partnera, zapojila je do hry a nechala, ať se baví jak umějí. Ublížit ničemu nemohli, na to nebyli dost hmotní. Jistě, nevyrovnané bytosti, jako je třeba Priss, ale na tu jsem nic nepustila. Zato na kamarádky...

Správně pochopily, co se od nich žádá: začaly ty bytosti materializovat. Nejdřív Sunny, ta to umí z Atanoru. Divili byste se, jak malé množství krve stačí, aby se taková věčně hladová bytost nakrmila a získala hmotné tělo! Samozřejmě ne trvalé, ale dostatečné, aby byla vidět a mohla vcházet do kontaktů. Kluci to dokážou ze spermatu; nám to jde taky, ale u nezkušených děvčat je problém s přesným... zacílením? Prostě, aby energie zasáhla toho, koho má, ne někoho jiného. Sunny tepla ostatním, jak to mají dělat, takže začaly z bližšího, ale čím dál vzdálenějšího okruhu odchytávat ty bytosti, krmit je a materializovat. Netrvalo dlouho a byla jich mezi námi spousta; hned si začaly vyřizovat dávné účty, lovit, zakusovat a požírat se, jak už dávno chtěly. Jejich zábavy jsou dost kruté...

A já se stala jejich Soudcem. Když si některý dostatečně užil zábavy, došel nakonec až ke mně; já jej objala, přivinula a nechala do sebe vstoupit, abych jej v milostné extázi zabila. To bylo nejlehčí, stačilo přitisknout ke své hrudi a uvolnit energii. To nemohl žádný vydržet; jeho tělo se zcela rozpadlo na atomy a uvolněná duše se vydala na další cestu. Příští stanice byl svět Nebeských Koček; ty si je třídily a zapojovaly mezi bojovníky, chystající se do Inferna. Většinou se těšily; neustále jsem kolem sebe měla spoustu bytostí, které se dožadovaly přednosti. Když jim ostatní nechtěli uvolnit z cesty, docházelo k dalším rvačkám; ještě že jsem mnohem odolnější než lidé!

Bylo samozřejmě pár takových, kterým se existence v hmotném světě příliš zalíbila a nechtěli dál. Ostatní je začali okamžitě nadšeně lovit; koho by nelákalo někoho zakousnout, roztrhat, vypít mu krev a ještě ho znásilnit? Další se připojili, když to viděli, přestože se v podstatě nechtěli vzpouzet ani vyhýbat, jen si pohrát. Rozhodně jsme nepochytali všechny, rvačka se totiž postupně přesouvala do jiných prostorů, a já jsem přes všechny pokusy pouze čtyřrozměrná.

Na rozdíl od Koček. Když přišly na to, že to nezvládám, vrhly se nadšeně do hry samy. Odneslo to pár bezúčelných vesmírů, ten náš jsem bránila s vypětím všech sil. Neopatrně zlikvidovaly dva alternativní světy, v hluboké minulosti; nevím o co šlo, jen si to pak vztekle vyčítaly. Taky jsem dostala pár šlehů jejich zbraněmi, zajisté jen náhodou.

No, trochu strachu jsem měla. V jednu chvíli jsem dokonce volala Radegasta a škemrala o pomoc a ochranu. Je něco mezi kočkou a něčím, takže přišel a vymlátil většinu bytostí, které se v průběhu Hry staly příliš nebezpečné. Mírně mi vynadal, ale nezlobil se; to by mě zabil.

Nebeské Kočky požadovaly, aby jim dovolil další, ještě rozsáhlejší Hru. Ony tomu říkají štábní nácvik. Než jsem si stihla uvědomit, že to bude další pořádný průšvih, už rozhodl. Taky se ohlašovala božstva medvědů, keltská Andarta, Velká Matka Ainů, někdo z Ameriky a dokonce božstva Thalarctosů, bílých medvědů. Indické medvědy pod vedením Džambavána přivedl Hanuman, což naznačovalo, že s tím souhlasí i Kršna; Hanuman by se neodvážil něco udělat bez jeho souhlasu. Jestli se objeví osobně...

Závěr toho večera tone v nepřehlednu. Nevím, co se dělo, bylo toho hodně a mělo to svá vlastní pravidla. Důležité mi připadá, že i tento den jsem přežila, vcelku beze škod; stejně jako ostatní.

A zábava to byla skvělá, ne?

 

Zpět Obsah Dále

Errata:

30.05.2021 11:15