Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Charry)

Lidé se mě občas ptají, jak snáším všechny ty neobvyklé jevy, které kolem sebe vidím. No... zvykl jsem si. Občas se v mé blízkosti zjevují bohové, dělají zvláštní věci a zase mizí. Asi potřebují dělat zrovna tohle; proč se nad tím vzrušovat? I kdybych byl tak bezbožný a pošetilý, že bych jim chtěl bránit, myslíte, že by toho nechali? Určitě ne; už je trochu znám. Prostě, musíte vydržet.

Činnosti čarodějů patří do téže kategorie. Občas uvažuji, jestli bych měl šanci, kdybych zkusil bojovat třeba s Denisem. Nebo s Tomášem... Samozřejmě bych zvládl nějakého začátečníka; doufám. Třeba děti. Ačkoliv... Problém je v tom, že třeba půl roku posloucháte při každé příležitosti kritiku na nějakou zcela nemravnou ženskou; udělala tohle, támhleto, tomu něco řekla, tomu dala, tomu nedala... Pak vám ji předvedou k soudu a koukáte: holka tak sedmnáct, pětapadesát kilo i s botama, nevinný fialkový oči... přiznává, že občas něco vyvede, ale není to tak zlý, jak se povídá. A je tu ta mladická nerozvážnost... Tak nad tím mávnu rukou a pošlu ji domů.

(A potom zaslechnete, že je trpce zklamaná, čekala aspoň bičování nebo vystavení na pranýři. Už jsem chytřejší, obvykle se zeptám, co si asi myslí, že zaslouží. Něco přidám nebo uberu, a všichni jsou spokojení.)

Když soudí Diana, soudí geniálně, to jest podle okamžitého nápadu. Jejím oblíbeným žertíkem je trestání svědků; za cokoliv, ono se na každého něco najde. Jednou nechala natáhnout na skřipec sestru jednoho ze svědků proto, že je příliš hezká. Přitom se soudu zúčastnila čistě náhodou jako divák! Holka se chvilku bránila a pak to uznala. Nemučili ji moc a je z bojovnické kasty, tak co?

Občas si Diana vykňučí, aby dostala taky. Samozřejmě veřejně, nejlíp o velkých státních svátcích. Mladí bojovníci ji za to milují, protože se domnívají, že se jí to líbí, vzrušuje ji to a dostává orgasmy. No, jak kdy... ale přece nemůže dovolit své dvorní dámě Julce, aby byla v něčem lepší! Tak ji čas od času seřežu, ale natáhnout na skřipec jsem ji ještě nedal. I když někteří odborníci prohlašují, že je to zdravé.

Divíte se, že se mezi mládeží rozmáhá zvyk bezdůvodných výprasků? Některé smečky pořádají obřady a slavnosti, při nichž týrají dobrovolníky či náhodně vybrané členy. Na jakékoliv dotazy ohledně spravedlnosti odpovídají: je to vůle boží.

Ale jaká je ve skutečnosti vůle bohů? S některými jsem mluvil; obvykle je lidské počínání moc nezajímá, odpovídají: dělej si co chceš. Mají svoje záležitosti, ve kterých jim můžeme pomoci, ale když nepomůžeme, taky dobře.

Jsem, když dovolíte, Vládce, císař své země. Mocný muž, na jehož slovo se pohnou armády. Z jejich hlediska: jakýsi místní náčelník. Důležitější pro ně je Denis, ten je dokáže aspoň pobavit.

Král Gonkoré byl také mocným mužem, dokud nerozhněval čarodějku.

Během dneška, možná zítřka dorazí konečně karavana. Zaplať bůh; snad se už jednou pohneme z tohoto údolí. Jistě, nejdřív se bude odpočívat, žvanit, oslavovat setkání a úspěšné završení cesty, aspoň její první části; Diana zkontroluje, zda všechny přítomné ženy jsou řádně těhotné, posoudí případy těch, které nejsou a zhodnotí, je-li to jejich chyba či objektivní příčina, třeba nějaká nemoc či nedospělý věk. I když, tu druhou příčinu po zkušenostech s morankami značně posunula.

Diana na rozdíl ode mne vydrží povalovat se celý den v teplé minerálce či na břehu vedle vody a žvanit s kamarádkami. Rozmazluje Assamu a Edwarda; už sestře doporučila, aby se vykašlala na Denise a provdala se za nějakého pitomce, který by byl pořád doma a opečovával ji. Assama doposud váhá; ovšem ostatní moranky, hlavně trojice Kaya, Kissa a Naqi už si vybraly ženichy. Že jejich očekávaní potomci jsou (s nejvyšší pravděpodobností) Denisovi, nikomu nevadí; děti jsou u Wassongů považovány za dar bohů, nikoliv důsledek sexuálního spojení s nějakým mužem. A Denis je mocný náčelník, je dobré být s ním v přízni.

Nejmladší Aysim (já bych řekl ještě dítě) se nechce vdát vůbec, nýbrž má v úmyslu být šamankou. Co přesně tím myslí, netuším. Možná sama nemá jasno; zato mívá všelijaké vize a pronáší podivné řeči, za což ji ostatní milují a chrání před následky její vlastní ztřeštěnosti. Kromě jiného razí teorii, že přežití každého jedince je otázka vůle boží, takže se bojovník může vrhnout do jakéhokoliv nebezpečí a bůh, chce-li, jej ochrání. Moranům je ta teorie nesmírně sympatická. Co na to bohové, nevím.

(Termín vůle boží slyším tak často, že by si zasloužil zkratku).

Když už mám všech těch keců až nad hlavu, vezmu si motyku a rýč a vyrazím do zřícenin. Doprovází mě Aflargeo, Ao Harrap nebo někdo ze starších šelem; obvykle jeden náš a jeden místní. Jsou klidní, rozvážní, mlčenliví; v jejich společnosti je mi dobře. Hledám poklady; čímž nemyslím nějaké veliké a drahocenné věci, ale všelijaké sošky a ozdoby, převážně kovové. Mám jich už pěknou sbírku. Vhodné místo najdu siderickým kyvadlem, nejlíp se na to hodí můj řádový kříž. Kde se začne točit, tam chvíli kopu a většinou něco najdu. A můžu při tom přemýšlet. Nikdo mi nenadává, že mi to myslí pomalu; souhlasí, ale já nikam nespěchám.

Co nacházím? Většinou sošky z reortských časů, podoby lvů, leopardů, všelijakých fantastických šelem. Taky antilop, zeber, žiraf... mnohé jsou poškozené, že by záměrně? Lovecká společenství mívala ve zvyku způsobit lovené zvěři na dálku zranění, aby nemohla tak snadno utíkat. Na některých přesně nepoznám, co měly představovat. Další jsou úlomky, dokonce i části, které tvůrce zřejmě zkazil a zahodil.

Materiál? Velmi často zlato, čisté, ve slitinách, s intarzií jinak barevných kovů. Zvířata mají přece skvrny a pruhy, ne? Oči bývají z drahokamů. Největší sošky reortských vládců či bohů (tak 30 cm) mají zasazeny ocelové drápy, stříbrné zuby, diamantové oči. V jejich penisu se skrývá jehla, při stisku se vysune (obvykle po vyčištění). Nedivil bych se, kdyby původně obsahovala nervový jed nebo nějaké narkotikum. Umím si představit, že by byl při obřadu kněz nebo významný host intoxikován látkou, která by mu způsobila upadnutí do transu s příslušnými vjemy...

Tedy, tyto velké sošky jsem zatím objevil tři. Maličké neobsahují žádné mechanismy, taky by se tam nevešly. Jsou méně dokonalé. Ty velké byly možná ukryty schválně, když velekněží usoudili, že hrozí nebezpečí. Zatím jsem neobjevil ženské varianty, ale nevylučuji, že existují.

Jestli se k nim modlím? Ne; nevím jak. Mám je uloženy, občas je postavím na vhodné místo a dívám se na ně. Neočekávám, že promluví. Jsem velekněz pouze z titulu své funkce, jinak nic moc. Denis navrhuje postavit pro ně v Kingtownu vhodný chrám a jmenovat příslušné kněze. Asi ano.

Z vadných kusů a různých úlomků vyrábím ozdoby. Večer u ohně; ostatní se hádají, žvaní, vtipkují, zlobí jeden druhého. Každou chvíli mě žádají o nějaké rozhodnutí či stanovisko; ale když řeknu, že jsem pracoval a diskusi neposlouchal, dají pokoj. Často vím o co jde, ale nestojí mi to za to.

Assamě vyprávěl Denis o princezně se zlatou hvězdou na čele. Udělal jsem jí excentrickou hvězdičku z něčeho, o čem se nedá poznat, co mělo být. Připíná se ke kůži jehlicí; ježto to ze začátku patřičně bolelo, Assama je na svou ozdobu patřičně hrdá a ostatní chtějí taky. Dokonce si je rády připichují pokaždé na jiné místo hlavy, aby byly víc rozpíchané.

To povalování v minerálce má všelijaké zvláštní důsledky. Že jim vybělí kůži, už si všiml Denis. Taky ji zjemní a zvláční; šelmy si stěžují, že jim po častějším koupání příliš pelichá kožešina. Což nevadí lidem, kteří mají zájem se různého ochlupení zbavit; po rozmáčení chloupky snadno vyškubnou i s kořínky. Dívky Massájů, které chtějí být zcela holohlavé, to nesmírně oceňují. Já se spíš obávám, že Dianě vypelichá kožíšek a už ji nebudu mít kde hladit. Odpověděla, že mně by vypelichání prospělo, jsem chlupatý jako opice (a brutální jako medvěd!); to už se nedá nic dělat!

Na příjezd kamarádek se Diana těší od chvíle, kdy se o tom dozvěděla. Měl bych se asi přesvědčit, jak je to s tou její telepatií; jednou vnímá skvěle a podruhé zas vůbec ne. Čarovat rozhodně neumí, ale když chce... a vždycky ví všechno dřív než já!

Nedala jinak, museli jsme vyjet ostatním naproti. Takže jsme se sešli na otevřené pláni, dokonce v blízkosti tábora jakýchsi kočovníků, pro které to musel být neuvěřitelný zážitek. Mladí totiž využili setkání k bojové hře, ve které se navzájem honili a lovili, přičemž děti útočily ze vzduchu coby letectvo. Až když se všichni unavili, pokračovali jsme do Údolí. Tam všichni okamžitě upadli do vody a prohlásili, že se budou rekreovat až do úplného zrekreování. A všechny ženy a většina mužů okamžitě začali žvanit.

Překvapovala Julie v podobě Velké Čarodějky, dokonce s vypáleným znamením na čele. Vypadá důstojně; když jsem se ptal co se stalo, nabídla mi dokonalé Propojení a až pak se omluvila, že si neuvědomila... Nesmysl; čarodějka vždy ví, co dělá. Ovšem ráda předstírá.

Ještě téhož večera uspořádali slavnostní orgie pod velením Maryšky; hlavní cíl: Propojení se všemi přítomnými morany a jinými černými obojího pohlaví. Důvod: nutnost naučit se místní jazyky a poznat lidovou kulturu obyvatelstva. Proto byli pozváni též příslušníci kočovného kmene, kteří šli jen tak náhodou kolem; ovšem zábava se jim líbila. Denis tvrdil, že dle vzhledu mohou být rodáky jeho nevěsty Thayi. Dámy naopak oceňovaly určité tělesné detaily, jimiž vynikali poddaní krále Gonkoré.

Moji otázku, jak dlouho bude trvat rekonvalescence členů karavany po tom strašlivém vypětí po cestě, nebyl nikdo schopen zodpovědět. Odhadovali týden až dva; až Diana řekla naprosto jasně: „O co ti jde, prosím tě? Můžeš si dál chodit po zříceninách a vykopávat pidižvíky, to tě snad baví! My si zatím trochu odpočineme...“

Řekl jsem: „Aha. Tak jo.“ a šel po svých.

Skvělý důvod se hádat objevila Bonny: odmítala se koupat v gejzíru, ježto by jí vypelichala psí kožešina. Pravidelně bývala bita, znásilněna a vymáchána násilím. Všem ostatním to bylo fuk.

Naprosto nejvíc zaměstnaný byl Denis; musel se starat o školení všech nováčků, u kterých objevil magický talent. Doškolování se nejlíp provádí Propojením, což on rád v mužské, ženské i šelmí verzi; podle toho, co zvládl, musí mít nějaké mystické síly. Na druhé místo bych zařadil Maryšku, o třetí usiloval Ernaye, kterého konečně naučili změnit se na dívku, kdykoliv ho to napadne. A na leccos jiného. Jak tak odhaduji, uhyne vyčerpáním.

Je spravedlivé, abych se taky zmínil o nespokojených. Nebylo jich mnoho, zvlášť trvale; ale jednu jmenovat musím: Priscillu. Už o ní dlouho nebylo slyšet? Není divu, moc se nepřipomíná, bloudí po okraji tábora jako stín, sleduje co dělají ostatní a mračí se, že to nedělají s ní. Když ji náhodou do hry přiberou, mračí se, protože se jí taková hra nelíbí. Když jí řeknou, aby navrhla něco sama, zamračí se úplně nejvíc a odejde.

Zpočátku měla společné zájmy alespoň s Omarem. Jenže zakrátko zjistil, že Priss není tak skvělá, jak očekával; je spousta daleko lepších čarodějek. Jistě, Priss je z nich nejvíc zlá a zákeřná, jenže co s tím, když to každý ví a průběžně ji kontroluje? Čím může ostatním ublížit? Změnit je na něco zvlášť odporného? To dokážou sami! Změna barvy jako v Barceloně je začátečnická legrácka. Jediný účinný zásah by byl někoho zabít nebo vážně zmrzačit – ale to se zatím neodvážila.

Omar měl naopak slušné úspěchy ve svém oboru, to jest excitaci záporných bytostí, zlých duchů, démonů, rozhněvaných bohů. Bylo jich navzdory všem opatřením pořád dost, a ještě přibývalo; třeba poražení v souboji s Julkou. K Omarovi si chodí stěžovat; namísto co by jim pomohl, ještě je rafinovaně dráždí. Ostatní se smějí, že se mu jednou některý vzbouří a zabije ho, ale Omar se nebojí, má za sebou sílu všeho islámu. S tím se už zlí džinové setkali a nechtějí riskovat znova.

Beze všech pochyb, jako černý mág nemá Omar konkurenci. Všichni ostatní ho berou vážně a každá dívka si klade za čest být mu po vůli. Taky za potěšení, protože Omar je skutečně mistr sexu. Čímž vychází najevo, že chudinka Priss toho zas tolik neumí, aby mu stačila.

Je pravda, že se ostatní snaží, aby se cítila líp, pokoušejí se zapojit ji do každé zábavy, kterou organizují. Priss sama nemá zájem; v každém pokusu vidí komplot proti sobě, reaguje hystericky. Chcete příklad? Tak třeba celá parta se vyvalovala po bradu ve vodě, všichni nezměrně líní a znudění; tak si začali povídat. Priss byla s nimi. Až někdo použil termín společenské hry.

„Jenže takhle nasucho to není ono,“ vzdychla Juanita, „Společenský hry je nutný důkladně zavlažovat alkoholem, jinak ztrácejí to správný kouzlo!“

„No... třeba taková hra na dánskou šunku...“ řekla Bella.

„Co je dánská šunka?“ zajímal se někdo z kluků.

„To je úplně jednoduchý. Partnerku svlékneš, uvážeš jí na nohy silné lano a potom vytáhneš na nějakou větev nebo něco podobnýho tak, aby měla hlavu asi stopu nad zemí. Potom jí na nějaký vhodný místo na těle napíšeš, třeba rtěnkou nebo tužkou na oči: 'Dánská šunka'. Pak ji jen rytmicky rozhoupáváš a říkáš: 'Miláčku, vypadáš strašně blbě...'“

Priss si to nechala projít hlavou. „Blbost.“ řekla potom.

„No však říkám, ve střízlivým stavu to není ono.“

„Takovejch her znáš víc?“ ptala se Sunny.

„No jéje, kolik chceš! Třeba na „Á“! To se všichni svléknou do půl těla, procházejí sem tam po místnosti a poplácávají se po plecích. Jak čas běží, tak se místo přátelského hovoru ozývá pištění a křik a tak vůbec. Vyhrává ten, kdo zařve nejčistší Ááá...“

„Tos nějak skopala, ne?“ zamyslela se Bella.

„Jo? Vlastně jsem zapomněla: musí to být potmě a je dobře, když některý hosti netuší, o co jde.“

„To už je lepší Poznávejte se rukama. Sedneš si s klukem naproti sobě, zhasnete světlo a detailně se seznamujete s tělem svýho partnera. Potom napustíš do vany vodu, namydlíte se navzájem a znovu se seznamujete...“

„Nebo si případně můžete na něco hrát! Jeden třeba dělá anglickýho strážníka a druhej opilýho Irčana; ale musejí všechno vyjednávat jenom rukama, bez mluvení. Obzvlášť krásný v případě, že si s tím druhým stejně nerozumíš ani slovo...“

„Vymýšlíte samý blbosti.“ obvinila je Priss. Měla chuť na cigaretu, ale nechtělo se jí vylézat z vody.

„Taky bysme tě mohly odnaučit kouřit!“ ozvala se jedna šikovná TP.

„Nepovídej – jak?“

„Musíš si vybrat správně horkej den, aspoň pětatřicet ve stínu. Ten, kdo se chce odnaučit kouřit, si lehne do postele a je zakryt všemi dostupnými duchnami a přikrývkami až po bradu. Dál je důležitý zaříkávač; chodí kolem lůžka, kouří hodně smrdutý doutník a fouká kouř okolo. Protože okna musí být zavřená, je místnost brzy plná kouře. Pacient se začne dusit, ale toho si nesmíš všímat a zaříkáváš dál, dokud sám zaříkávač neupadne do vyčerpání. Tehdy se pacient odkryje a důkladně pokropí studenou vodou z kropicí konve. A všechno se opakuje...“

„Pro lásku boží!“ vzdychla Priss a zakryla si oči rukama.

„Pokud ještě někdo má po všech těchhle procedurách chuť na cigaretu, není žádná pomoc, už se kouřit neodnaučí...“

„Ještě jedna taková blbost a jdu se utopit!“ varovala Priss.

„Například hra na plíživou demonstraci!“

„Jo, ta je krásná! To všichni zalehnou na břicho do kruhu hlavami k sobě; pak zavřou oči a plíží se ke středu kruhu. Občas je dovoleno se zastavit, rozhlédnout se, pak zase zavřít oči a plížit se dál. Je dovoleno přelézat jeden přes druhého jakýmkoliv způsobem. Až se všichni slezou ve středu kruhu, vznikne taková veliká hromada. Tam je dovoleno otevřít oči a důkladně si prohlédnout, kde ležíš, nad čím a pod čím. Potom se účastníci plíživé demonstrace zase rozlezou...“

Priss si zakryla oči rukama a zaštkala.

„A teď bysme byli zvědaví na to utopení!“ řekla Juanita.

Priss řekla něco sprostého, vylezla z vody a utekla.

Další nepříjemnost byla pro ni gynekologická prohlídka. Ta se konala jako součást lékařského vzdělávání; Priss do té chvíle považovala medicínu za specializovanou záležitost odborníků, kdežto všichni ostatní za součást vzdělanostního minima každé ženy. Co ji překvapovalo nejvíc, ty znalosti požadovaly WZ i od dětí a trvaly na tom, že při každé přednášce budou sedět v první řadě; S-I souhlasily a kluky to taky zajímalo, alespoň co se týče ošetřování zranění. Jak se v ženě dítě vytváří, roste, narodí se a prospívá, je důležité. Přednášející měly ve zvyku vybrat k demonstraci nejbližší vhodnou oběť; kromě Priss to žádné nevadilo.

Hlavní atrakcí byla zajisté Assama, měla s sebou živý exponát. Edward byl nejčastěji prohlížené dítě na světě, každá si zkusila aspoň jednou, jak ho očišťovat a krmit. Snášel to dobře, ani mu nevadilo, že z některých prsů mléko teče a jiných ne. Oživit činnost svých mléčných žláz je pro WZ skoro automatická reakce na přítomnost malého dítěte. Nejraději si prsa nechávaly ocumlávat holky, které žádné děti zatím neměly, ale moc rády trénovaly.

Diana vyžádala, aby bylo dáno do zápisu: není hysterická při každé zmínce o narození jakéhokoliv dítěte, nenutí ženy k rozmnožování násilím, ani jí není jedno, zda děti vyrůstají v řádné rodině s péčí obou rodičů. To vše jsou pouze pomluvy; jistě, je jí trochu líto, že sama děti nemůže mít a nelíbí se jí přístup žen, které děti nechtějí. Na mrchy, které si po otěhotnění nechají udělat interrupci, by samozřejmě navrhla nejpřísnější tělesné tresty, ale proto, že je to hrubá urážka proti Bohu, ne že to štve ji osobně! Ovšem tvářila se při tom strašlivě.

Priscilla se snažila tvářit nenápadně. Samozřejmě v průběhu potulek se svým milovaným Armandem otěhotněla a nechala si pomoci od andělíčkářky, dost odporné staré černošky. Jak moc se zásah podařil, nebylo jisté; lékaři potřásali hlavami a pronášeli opatrné prognózy ve smyslu, že kdo ví, zda slečna bude ještě někdy moci mít děti. Priss to nevadilo, nechtěla žít ani sama, natož přivádět na svět další nešťastné holky. Poprvé s ní zacloumalo, když jí Omar pohrozil těhotenstvím. Že žádné dítě mít nemůže, to před ním samozřejmě utajila; ještě to by tak scházelo!

Skutečně zodpovědnou prohlídku jí udělala Maureen; přimhouřila oči, chvíli nad něčím uvažovala a pak se usmála: „Jo, je to v pořádku.“

Priss nechápala: „Co je v pořádku?“

„Tvoje dítě. Budeš mít zdravého kluka.“

Priss chvíli lapala po dechu, zatímco Maureen už se zabývala jinou dívkou. Pak začala ječet: „Jak takovou blbost můžeš říct? Vůbec jsi mě neprohlídla! Já žádný dítě mít nemůžu! A nechci! Jdi do hajzlu s nějakým spratkem!“

Její reakce pochopitelně vyvolala pozornost; všichni se shlukli kolem.

Maureen dostala příležitost být laskavá a trpělivá k hloupé pacientce.

„Že jsi těhotná, vidím podle aury, víš? Podívej, tvoje vlastní aura sice není moc ideální, je dost narušená, ale to dítě je úplně dokonalé. Myslím, že převážil genofond otce... je to Omar, viď? Bude to krásnej kluk!“

Priss ječela dál. Na nějakou auru nevěří a vyšetřování si představuje zásadně tak, že do ní pan profesor bude strkat všelijaké lesklé kovové předměty, pochopitelně řádně sterilizované. Všechno ostatní je šarlatánství!

Holky kolem se smály tím víc, čím víc zuřila. Které to uměly, prohlížely auru a vzájemně si sdělovaly postřehy, kterým Priss nerozuměla a Maureen to známkovala. Na řeči ve smyslu, že přece má právo se svobodně rozhodnout, zda chce mít dítě či nikoliv, řekla některá:

„Když nechceš mít děcko, tak neroztahuj nohy. To říká moje máma!“

„Co ty do mě?“ zaječela Priss, „Ty se válíš s každým jako nejhorší kurva!“

„No jistě, ale já to dítě chci!“ pohladila se holka po bříšku.

Strašně jim vynadala. Řekla každé, co si o ní myslí, a používala při tom tak sprostých označení, že se svíjely smíchy. Jak víte, sprosté nadávky pro ně jsou exotická označení, která nespojují s ničím konkrétním. Být prostitutkou považují za romantickou zábavu, která se jim bohužel nemůže podařit zrealizovat. Ještě romantičtější je představa, že by dívka spala v blízkosti kluka a nevlezla si k němu jen proto, aby zůstala slušná. Tak dobře, je to hezké; ale kdo to má vydržet?

Skončilo to jako obvykle; Priss utekla brečet a trucovat.

„Buďte na ni laskavé!“ nařídila Maureen, „Je psychicky deprimovaná!“

Věřte mi, láskyplná péče většího množství mladých FF je horší než mučení. Zejména dívky, povinně laskavé a něžné, vyhledávají zraněné či jinak postižené jedince, aby je soustavně rozmazlovaly. Asi jako Edwarda; ovšem většina lidí nemá ráda, když se s nimi zachází jako s miminem.

Diana se hluboce zamyslela nad svým počínáním. Po důkladné úvaze dospěla k názoru, že na výtkách ohledně nedostatečné péče o mladá manželství něco bude. Pozvala si tedy mladou dvojici Roye a Kiki a důkladně se jich vyptala na všechny jejich zážitky a zkušenosti; jelikož se chlubí rádi, dozvěděla se toho na román. Po krátkém zamyšlení je dala za vzor ostatním.

Nastala samozřejmě exploze svatebních akcí. Je komplikovaná otázka, zda je Diana nadána nějakou mystickou mocí, nebo jsou všichni ochotni vyvádět jako blázni jen proto, že si to přeje. Další možnost je, že existuje tvrdá nátlaková skupina WZ , která razí zásadu: císařovně se neodporuje. Ovšem jde o to, jak veřejnost pochopí její přání.

V tomto případě řešily dívky: 1.Za koho se vdát a 2.Jak to dát co nejvíc veřejnosti najevo. Příklady měly dva: Magdu s vytetovanou vlčí hlavou na tváři a Kiki s její stříbrnou vlnkou. Argument proti: výzva všech rozumných dospělých: Proboha děvče, dělej si co chceš, ale nenič si obličej. Takový příkaz funguje na mládež jako červený hadr na býka.

Diana požadovala, aby se svatba uzavírala na základě důkladně promyšlené úvahy, nikoliv okamžitého nápadu. Naproti tomu běžný názor je, že svatbou je každé tělesné spojení mezi mužem a ženou; čemuž se říká spolumanželství. Že v manželství má být jeden muž a jedna žena? Jistě, u křesťanů. Muž může mít čtyři ženy u muslimů, sto osm u hinduistů. Žena může co? V případě, že se jí něco nelíbí, poslat do echm... kohokoliv i s jeho kecy.

U Wulffssonnů je to jasné: existuje klan, tomu patří území, takže také všichni jeho obyvatelé: muži, ženy, vazalové, otroci... Práva vazalů určuje nájemní smlouva, na základě které pobývají na území klanu a jsou mu povinni daní. Otrokem je válečný zajatec, který prostě nemá šanci udělat cokoliv jiného, než mu nařídí pán. Ohledně jejich práv se Arnold po delším přemýšlení vyjádřil, že je to zajímavá otázka.

Už doma ve Skandinávii Wulffssonnové zjistili, že je jich příliš mnoho na to, aby byli jedním klanem. Postupně se rozdělili na švédské, dánské, norské (Sj?gaard), finské (Lasse), Knasseny, Sh?nhaarany a Baarfelty. Poněkud zmateční je, že tři jmenované rody existují i samostatně; v tomto případě je řeč o křížencích obou linií. Kromě Sh?nhaaranů; ti snad samostatně vůbec neexistují, ale odštěpili se před několika staletími a jsou tedy považováni za samostatný klan. Že to není moc přehledné? Viďte!

Samostatný klan má vlastního jarla, vlastní majetek a území. Pokud nemá, je jejich samostatnost jen k smíchu; ovšem Arnold vlastní loď, určitou částku peněz a podnikavou Magdu, kterou tvrdě nebaví se dělit o výnosy, případně poslouchat otce Tomáše a klanovou radu. Naopak, nemá nic proti tomu být chotí jarla, tedy vévodkyní jako sestry. Julie je Velkou Matkou klanu Dunbarů; Maryščin rod Escambrray je sice poněkud diskutabilní, ale jde tvrdě dopředu. Tak kdyby se osamostatnili...

Arnold neměl žádnou velkou chuť; představa, že by riskoval střetnutí se svými bratry, bratranci, strýci a vůbec ho nelákala. Ještě míň ovšem hodlal riskovat hádku s manželkou; Magdin temperament je pověstný. Tentokrát však hodlala být maximálně milá; osamostatnění je třeba důkladně promyslet, nic neuspěchat, zjistit si veškeré okolnosti... Arnold zbystřil pozornost, tento přístup nevěstil nic dobrého.

Magda především vstoupila do meditace. Kdo chce říct, že není stejně dobrá čarodějka jako sestry? Aby své vize posílila, tři dny nejedla, zdržela se pohlavního styku a pokaždé, když dostala chuť, vášnivě se bičovala třípramennými důtkami. Zlé jazyky mohly namítnout, že při jejím sklonu k obezitě je půst docela zdravý a bičování až do krve běžný způsob princezen, jak dosáhnout extáze. Ale J-M ohradily místo, kde to prováděla, ochranným polem a důrazně zakázaly ji jakkoliv rušit.

Výsledek nám samozřejmě hned sdělila. Rozvzpomenula se, že je původem Maďarka, potomek Uherských králů. Se svojí vlastí sice rozvázala veškeré styky už před lety, ale stále ještě cítí v žilách tep divoké kumánské krve; kromě toho jí velice sluší dívčí verze husarské uniformy. V jednom ze svých dřívějších zrození pobývala na Visegrádu a byla nějakou dobu oblíbenou milenkou krále Matyáše Hunyadiho (Korvína). O čemž nelze pochybovat, dotyčný pán považoval veškeré ženy království za svůj majetek a ony s tím dle dochovaných zpráv nadšeně souhlasily. Jestli s ním měla nějaké děti, to se nedozvěděla. Zato si vzpomněla, že když král Árpád táhl se svými hordami z Asijských stepí do Uher, byla dcerou jednoho jeho náčelníka a byla jako nejkrásnější obětována Slunci za zdar výpravy.

Odvážil by se někdo z vás namítat něco proti tak přesvědčivým důvodům?

Arnold vzal na vědomí, že jeho choť je uherská princezna. Myslel si to od začátku. Krom toho je dcera Tomáše Baarfelta, potomka gótského jezdce, vyslance krále Theodoricha Velikého. Taky dobrý. Ovšem co s tím do budoucna? Příměsi do jejich krve jsou vikingské, gótské, germánské, slovanské, uherské, kumánské a další. Co teda vlastně jsme?

Magda se naštvala. Řekla mu, že je tupec a nic nepochopil, zejména to, že nejsou nic z toho, co říkal. Ani Baarfeltové, ani Wulffssonnové, ani Szomógyiové. Něco zcela nového, pro co je nutno najít jméno a území. Chápeš?

Ale jo, chápal. Už toho po jejím boku pochopil víc.

Jejich dohadování se zájmem sledovala Assama. Pochopitelně měla vlastní záměry a k jejich uskutečnění si také chtěla zjednat jasno. Využila tedy dobré nálady Julky a vyptala se na její společenské a majetkové poměry.

Tedy: Jan Dunbar je vévodou proto, že vévodou byl Miguel d'Escambrray. Ten skutečně pocházel ze starobylého rodu, jehož dějiny periodicky procházely etapou vzestupu a pádu; pády způsobil obvykle postih za politické intriky, vzestup zpočátku loupežnictví, později obchod vhodně kombinovaný s pirátstvím. Přezdívku Estragon získal kterýsi kvůli obchodu s kořením; to za časů, kdy vyplout na moře znamenalo riskovat střetnutí s kdekým. Ovšem my teď neprobíráme jejich záležitosti.

Jan Dunbar byl důstojníkem německé tajné služby. V mládí byl kontaktován agenty řádu a v téže době byl jeho otec, geniální hudebník, z politických důvodů perzekvován státní mocí. Mladík se rozhodl otce pomstít, k čemuž využíval podpory řádu. Postupně pracoval jako dvojitý agent na čím dál významnějších postech. K jeho vzestupu přispěla láska k Julii, posílila jeho ctižádost a touhu něco významného dokázat. Vyřešil neuspokojivou situaci německé provincie a stal se komthurem; pomohl Baarfeltovi pomstít se zrádcům a provedl řadu dalších činů, o nichž dodnes není zcela jasno. Tím se ovšem značně zviditelnil a byl nucen opustit vlast. Titul vévody mu byl udělen... Tak tady není jasno. Byl mu vůbec někdy udělen? Jednoduše se mu tak od určité doby začalo říkat a každý s tím souhlasí.

(Projednat toto téma by znamenalo vracet se k otázkám šlechtických titulů Neviditelné říše. Raději pokračujme o Dunbarech.)

Majetek rodu Dunbarů v Arminu obsahuje: palác v hlavním městě Kingtownu, doposud je dostavěno jedno křídlo. V tomto křídle se nachází rodinné muzeum a obrazárna, knihovna, archiv a ve sklepě poklad. Taky provizorní obytná část, ovšem Julie má v plánu vybudovat mnohem krásnější, jen co bude čas. Dále letní palác... no, letohrádek... tedy chatu u moře v Indiopolisu, kde momentálně pobývá babička Gina s malými dětmi. Pozemky a dům v Německu byly značně zadlužené, zčásti prodané, zčásti zabavené po Jankově útěku. Mobilní majetek se podařilo poslat včas za hranice. To je právě ta knihovna, obrazárna a tak. Peníze... samozřejmě převedl taky, včetně některých, které nebyly tak docela jeho. Otázka vlastníka je sporná.

Majetek Julie, rodu la Venzini: starý palác v Neapoli. Velký, vznešený, chátrající, obývaný v nižších patrech potkany, ve vyšších netopýry, všude jinde strašidly. Rozsáhlé pozemky v okolních horách; na těch úrodnějších hospodaří nájemci, kteří v minulosti hrabata živili. V současné době palác a vše ostatní obhospodařují správci, neboť Gina ani Julie do Itálie nesmí. Je proti nim veden soudní spor s cílem objasnit smrt starého hraběte. Probodla ho Gina, ovšem někteří (chamtiví vzdálení příbuzní) obviňují Julii. Většina cenností byla postupně převezena do Arminu. Co bude dál, se neví.

Resumé: přestože Dunbarové nejsou chudí, nejsou ani příliš bohatí. Jejich potřeby vysoce převyšují příjmy, mnohé investice skomírají, ježto platby se všelijak opožďují. Někteří finanční správci patří k řádu, jiní jsou placení advokáti. Průměrně poctiví. Sluší se, aby vznešený rod zaměstnával řadu všelijakých lidí, kteří se teoreticky o něco starají. Inu...

Dunbar je komthur. Jeho vlastní majetek a majetek řádu tvoří vzájemně propojený systém, v němž je obtížné rozhodnout, co je čí. Nikomu mimo řád po tom ani nic není. K povinnostem komthura patří udržovat na úrovni archiv provincie, k němuž patří také ta knihovna, pokladnice, galérie... shromažďuje peníze a účelně je vynakládá. Odpovědný je velmistrovi a Bohu. Tuto povinnost Dunbar plní a Julie mu pomáhá. Dosazovat peníze na provoz ze své kapsy je běžné; přesněji těžko říct, kde začíná vlastní jmění.

Společenským požadavkem na komthura je, aby žil v asketickém odříkání a oslňoval okolí svým přepychem. Že to nějak nejde dohromady? Právě v tom je ten problém. Milá Assamo, pokud chceš být chotí velmistra Černé Lilie, asi si s tím budeš muset nějak poradit. Pastičkou na hlupáky jsou názory pitomých šúdrů, co má a nemá dělat vévoda; nikdy jim nepodlehni. Což znamená: udělej vždy něco neobvyklého, aby tě lidé mohli pomlouvat. Čím víc bude tvé jednání kritizováno, tím víc lidé pochopí, že jsi dáma.

Assama si v ten moment vzpomněla, že je křesťanka a podléhá ustanovením o hříchu. Není jí zcela jasné, co se tím myslí, nejspíš to, co povídal pan farář. Přesně tento názor je k smíchu Denisovi a všem ostatním, takže...?

Ano, správně! Skutečná dáma se musí v nepravidelných intervalech dopouštět něčeho, co je hloupou veřejností považováno za hřích a provokaci. Doma v Evropě stačilo frivolnější oblečení, poodhalené tělo na koupališti, sportování ve výstředním kostýmu. Hodně slávy Julka získala, když se podnapilá šla vykoupat ve večerních šatech do kašny na jednom vídeňském náměstí. Mezi jejich partou byla i jedna arcivévodkyně a několik vysokých důstojníků, tak si veřejnost měla o čem povídat. Sám císař se o věci dozvěděl a nařídil, aby se skandál pečlivě prověřil a potom ututlal.

Assama se smála. V současné chvíli se obě koupaly v gejzíru a o večerních šatech se jí maximálně zdálo. Jaké skandály může ztropit dáma v Arminu?

Julka si povzdychla. Problém je v tom, že na Ostrově není dostatečně rozsáhlá masa šúdrů, kteří by mohli pomlouvat a kritizovat. Existuje samozřejmě sekta Zlých jazyků, ovšem její význam je minimální a dopad jejich řečí vyloženě mizivý. Pak začal vřískat Edward, Assama ho začala konejšit, Julka neodolala a nakojila ho. Chvíli žvanily o dětech.

Potom ji napadla správná odpověď: jediný skandál, který v současné době dokáže hnout myšlením ostatních, je uctívání nějakých neobvyklých božstev. Případně evokace démonů a podobně. Nemyslí tím vyloženě Satana, toho každý zná a nepovažuje za nic mimořádného. Skandál může vyvolat pokus o přivolání něčeho, co mág objevil ve starých záznamech, nejlíp božstva naprosto zapomenutého kmene, o němž informoval pološílený mnich doprovázející armádu, který navíc v průběhu akce zahynul na bahenní zimnici. O takových bytostech nikdo netuší, co provedou; mohou být dobrá, ale taky zhoubná. Při jejich evokaci se navíc lze dopustit zajímavých chyb, která vedou k ohrožení mága samotného a širokého okolí.

„Tos už vážně někdy zkusila?“ vykulila oči Assama.

„Já ne. Ale Denis to dělá rád a často. Nevšimla sis?“

Všimla. Když nad tím uvažovala, Otec Nga, Assi a Nugha zpočátku patřili do téže kategorie. Později se zcivilizovali.

„Něco méně nebezpečného tě nenapadá?“

Julka chvíli uvažovala. „Ale jo. Jít někam do války, kde tě můžou zabít. Taky to spousta lidí zkouší. Mimo jiné právě teď.“

Assama si povzdychla. Jak je to dávno, co měla chuť jít bojovat, zabíjet a riskovat vlastní život! Teď má dítě a musí je chránit; ale jak potlačit vrozený instinkt bojovat a zabíjet? Pocítila záchvěvy ve svalech, jak si vzpomínala na oštěp a luk, na chvění tětivy a svist šípu, který neomylně zasáhne tělo nepřítele. Pak stačí skok, zablýskne se čepel nože, vytryskne proud krve a Assama mu nastaví tvář; ruka neomylně vyhledá v hrudním koši srdce a rázně je vyškubne, pak se zakousne bílými zuby do ještě tepajícího svalu a s rozkoší polyká co největší kusy...

Pocítila vzdouvající se vlnu vášně, procházející jí celým tělem; bohužel ji neměla kde vybít. Ale byla tu Julie; přisunula se blíž, přitiskla celým tělem a začala ji stimulovat jemnýma citlivýma rukama. Assama vzdychla, přijala Hru a začala to kamarádce oplácet. Tak se mazlily, dokud se nedostavilo uvolnění a příjemné zklidnění.

Už nemluvily, nebylo proč. Assama už věděla, že jediná možná cesta pro ni je stát se čarodějkou; prožívat nejprve částečně, poté stále větší část Hry ve své mysli. Julie ještě může prožívat tělesnou rozkoš, ale už na ní není životně závislá. Postupně budou hry mysli převažovat...

Ale svět o nic nepřijde! Brzy se do hry vrhne malá Iris; zhruba za pět let, ať se Julka snaží ji zdržovat jak chce...

Vykašlu se na ni, usmála se příjemně uklidněná Julka, Maximálně ji zablokuju; a dělejte si s ní co chcete!

Iris s ostatními dětmi lítala kdesi v horách; přesto považovala za vhodné se ozvat: Kdo si myslíš, že ti o takové blbosti stojí? Tělesné lásky jsem si užila dost s tebou, když jsem byla mladá! Znám lepší Hry!

Ani jí nevadilo, že obě čarodějky vybuchly smíchem.

Nicméně svatební tendence pokračovaly. Přirozenou touhou mladých dívek je vášnivě se zamilovávat do kluka, který jim právě v té chvíli připadá jako nejlepší; společenský názor posilovaný státní ideologií doporučuje zbytečně nezdržovat a oddat se mu nejlépe okamžitě. Když bude mít štěstí, otěhotní a bude mít tak krásné a roztomilé dítě, jako je Edward. Kromě Priss všechny dítě chtěly, pokud možno ihned. Jak se o ně budou starat? No – uvidíme!

Řada dívek uvažovala o možnosti, že by si našly toho správného muže, s patřičnými obřady se za něj provdaly a od té chvíle směrovaly všechny aktivity k posílení jeho rodu. Autority doporučují, aby oba partneři byli před sňatkem spojeni vášnivou, bezvýhradnou, leč moudrou a chápavou láskou a byli beze stop pochybnosti přesvědčeni, že ten druhý je pro ně nejlepší. To většina říct nemohla; než něco takového posoudí, zkušenost velela vyzkoušet ostatní varianty. Tak je s potěšením prověřovali, přes den individuálně a večer při hromadných orgiích.

Většina přítomných byli pasivní, mnozí aktivní telepati. Lepší v tomto umění jsou dívky; tak jim při hloubkovém průzkumu nemohlo ujít, že hodně chlapců má zcela jiné plány, než se oženit a mít právě ji doma na věčné časy. Samozřejmě ve chvíli, kdy jimi cloumala vášeň, chtěli leccos; když se vyřádili a začali zas uvažovat rozumně, zlákaly je cesty do světa, války, dobrodružství. Někteří si to představují tak, že se ožení, manželku s dítětem nechají doma, vyrazí do světa a budou přinášet válečnou kořist; žena ji může hlídat a rozmnožovat. Příklady princezen lákaly. Jiní otevřeně pochybovali o své schopnosti milovat svou vyvolenou ještě za rok (případně za čtrnáct dní). A když na to přijde, mám záruku, že budu zítra ještě živ? Zemřít můžu kdykoliv...

Trvalý kontakt s božstvy a jinými Ochránci vede k oslabení strachu ze smrti. Co se mi může stát tak hrozného? Maximálně přijede krásná walkyrje a odveze mě do Walhally, sídla bojovníků, kde se setkám s nejvýznamnějšími z hrdinů! Nebo se zrodím ještě silnější, statečnější a moudřejší, než jsem teď; ještě předtím však prožiju zajímavé setkání se svými milovanými a uctívanými bohy! Čeho bych se měl bát? Snad jenom, že se zachovám jako zbabělec a hlupák; to bych se zrodil v nízké kastě šúdrů, prožil nezajímavý život a honil se za penězi a uznáním, aniž bych jich kdy dosáhl. Ale to se mi snad nemůže stát! Nejsem zbabělý a kdyby ta chvíle přišla, postavím se jí hrdě čelem!

Když si dívka přečetla v mysli svého drahého tyto úvahy, povzdychla si a přestala s ním počítat. Dokud nepochopí, že život bude pokračovat a nebude stále pestrý a dobrodružný, nemá cenu od něj cokoliv chtít. Vedlo by to jen k dalším konfliktům a hádkám; to už je lepší postarat se o to maličké sama a doufat, že jí aspoň ono způsobí v životě nějakou radost. Třeba se něco příznivého změní, o něco se postará stát (císařovna) a rodiče. Jistě budou velice šťastní, když se jim dceruška vrátí s roztomilým vnoučetem!

A vůbec, co bych si dělala starosti? Však jsem teprve ve druhém měsíci!

Jednoho rána jsme se probudili a zjistili, že vedle našeho tábora přes noc vyrostly čtyři stany z tmavé kůže; u nich byli uvázáni vysocí štíhlí koně, a to k dlouhým kopím s ostrými špicemi. Hlídku drželi leopardi, zřejmě nás nechtěli předčasně budit kvůli jejich příchodu.

(Večer se totiž konala oslava narozenin jedné z dívek, nadané WF s dosti perverzními sklony. Kolika let dosáhla bez větší tělesné úhony, nevím; moc jsem se o to nezajímal, abych jí nemusel gratulovat. Ti, kdo to udělali, se zapojili do Hry dle jejího přání a řádili až do pozdní noci; není divu, že nyní vyspávali a vzbudil by je možná jen nepřátelský útok.)

Vstal jsem dřív než jiní; původním účelem bylo uvolnit od přetlaku močový měchýř. Když jsem však uviděl ty stany, rychle mi došlo, že se něco děje. To proto, že tam bydlelo sedm lvů, pět starých a dva mladí, ještě bez majestátní hřívy. Zvedli se na tlapách a sledovali moje počínání.

Slušelo se, abych si počínal podle lví etikety. Vymočil jsem se k hlavní stanové tyči; Reorti pečlivě očichali můj pach, připojili svůj a já dával najevo, že jej vnímám, ačkoliv nejsem schopen si jej pamatovat. Potom jsme se očichávali navzájem. Přiběhl za mnou také Aflargeo a rituál se opakoval; padaly při tom pouze krátké zdvořilé poznámky. Podle chování jsem usoudil, že noví příchozí patří ke vznešeným vrstvám.

Že jsem se nevracel, přilákalo Dianu. Radostně ji překvapila přítomnost lvů; přišla blíž, nechala se očichávat a olizovat, obešla stany a zanechávala pachové značky. Mezi lvy nebyla žádná samice, což znamenalo, že zatím nemají o našich úmyslech naprostou jistotu. Spíš mi připadalo, že vyrazili do války; samozřejmě ne proti nám, ale je tu Gordon...

Měli značné množství předmětů, především součásti brnění, přílby, pušky, meče, ta dlouhá kopí, u nichž uvázali koně. Všechny jejich věci byly krásně řemeslně zpracované, dokonalost výroby je pro ně zřejmě důležitější než sám účel. Sedla, postroje koní, ozdoby; vše se lesklo zlatem.

„Ty jsi člověk, který vládne Ostrovu?“ otázal se ten nejstarší, s hustou prošedivělou hřívou a mnoha jizvami v obličeji.

„Ano. Jsem Charry Guyrlayowe, arminský císař. To je Diana, moje žena.“

„Celou zemí zní slavné zpěvy o vás a vašich vznešených činech. Přišli jsme, abychom vás doprovodili do Simbabwe. Čekáme vás již dlouho.“

Přemýšlel jsem, jak je zdvořile ujistit o našem přátelství. Pomohl mi jiný lev, o něco mladší než velitel: „Cítím, že máš chuť milovat se se svou samicí. Poctili byste svou láskou náš chrám?“

Moje samice dala najevo pobavený souhlas. Od svého mládí mezi leopardy se ráda miluje za přítomnosti šelem; naše kočky to považují za blahodárný rituál. Nejasná byla zmínka o chrámu; usoudil jsem, že tak označují každý prostor, ve kterém pobývají. Vzpomněla si na Denisovo akrobatické milování s Julkou na hřbetě klusající zebry a dostala nápad; naznačila nejstaršímu a nejvýznamnějšímu lvovi, aby si lehl, natáhla se na jeho kožešinu jako na pohovku a vyzvala mne. Lev byl poněkud překvapen, ale držel po celou dobu, dokonce při tom tlumeně spokojeně mručel.

Když jsme skončili a když nás všichni pečlivě očichali a olízali, pravil starý: „Nevěděl jsem, že takový je váš zvyk! Žádná píseň o vás se dosud nezmiňuje, že byste použili kožešinu Reorta!“

Upřímně, měl jsem o tom počínání jisté pochybnosti; ale Diana se rozhodla jednat zcela na rovinu: „Doposud nikdy jsme to tak neudělali. Svoje první tělesné spojení jsme oslavili na kožešině tharra, na těle živé šelmy jsme to však učinili poprvé; jako výraz úcty a obdivu k vám!“

Reorti počali mručet a přikyvovat hlavami; pak ten starý řekl: „Je pro nás nesmírnou poctou, že nás přijímáte do svých her. Zdá se, že zpěvy o vás nelhaly; jste skutečně stejně moudří jako mocní! Přijímám vaši lásku jako projev přátelství k celému národu...“

Určitý stín nespokojenosti a žárlivosti jsem postřehl od Aflargea; za celá ta léta nás nenapadlo udělat to s ním. A s ostatními...

Je pravda, že zpočátku jsme v Arminu žili odděleně, já u tygrů a Diana u leopardů. Pak jsme se sešli a oba národy považovaly za správné, abychom uzavřeli manželství; pro svatební noc nám postavili chatu a přinesli kožešinu posvátné šelmy tharra. Pak jsme se samozřejmě milovali všude, kde jsme přespávali; někdy v přítomnosti šelem, jindy o samotě. Ale nikdy přímo na živé šelmě, to byl okamžitý nápad... a zřejmě dobrý.

„Jak se zdá, konáte blahodárný obřad Svěcení často a za všeobecné účasti; jeho stopy cítím všude kolem.“ řekl starý Reort, „Je to důvod, proč většina lidí doposud spí, ačkoliv slunce již dává život celému světu?“

„V podstatě ano. Ovšem měla bych ti vysvětlit, že lidé se tělesně nespojují, aby něco posvětili. Prostě se jim to líbí.“ pokusila se Diana.

„Nám také. Dovolíte, abychom se příště zúčastnili?“

Trochu mi spadla brada. Některým mladým se to bezpochyby bude líbit. Umím si ale taky představit, že jiní tím nebudou moc nadšeni!

„Tyto obřady se konají často, ale ne pokaždé se jich zúčastňujeme,“ dala se do vysvětlování Diana, „Jejich organizací se zabývají čarodějové, hlavně manžel mé sestry Denis a jeho sestry. Jistě budou poctěni, ale o konkrétním zapojení by bylo přece jen rozumné se s nimi dohodnout!“

Reorti souhlasili. Kupodivu přijímali všechno, co jsme navrhli.

Byl jsem zvědav na jejich společenské postavení. Odpověď byla spletitá; zajisté patřili k nejvyššímu velení, ale žádný z nich nebyl Vládce. Jak se zdálo, s jeho zvolením byly nějaké problémy. Stejně jako s chápáním jejich poetických příměrů; pokládali za potřebné vyjadřovat se co nesložitěji, nic jasně nestanovit a očekávat, že skutečnost uhádneme.

Ve vlastním zájmu jsme přivolali Denise; přišla s ním Assama a přinesla také Edwarda, takže lvi měli příležitost jej důkladně očichat a olízat.

„Je nezvykle bílý a růžový jako vzácná květina. Proč?“

„Já jsem převážně černá, ale Denisova původní barva je bílá. Ukaž jim, jak vypadáš normálně!“

Lvům nepřipadalo divné, že se Denis před jejich očima proměnil. Dokonce ani jeho parádní kostým je neudivoval, jsou asi na leccos zvyklí.

„Učinil jsi dobře, že jsi změnil barvu na černou. Tvůj syn by měl rovněž ztmavnout, bylo by to pro něj zdravější. Věř mi, zabývám se léčením mláďat již dlouho a mám zkušenosti!“

„Opravdu jsi lékař? Zabývám se tím také, potěšilo by mne, kdybys mi mohl předat některé zkušenosti! Jaké máš ještě rady pro mého syna?“

„Je dobré, že tvoje samice má hodně mléka a jen jediné mládě. Lvice mají dvě až tři mláďata, vzácně i čtyři. Až tvůj syn povyroste, měl by pít mléko lvice, je velmi zdravé a má mnoho živin!“

Denis měl o jeho doporučeních jisté pochybnosti. Taková třímetráková lvice porodí několik kilových lvíčat a ta musí během jednoho roku vyrůst asi o dva metráky. Lidské mládě se rodí tříkilové a za rok povyroste o 7 kilo. Proto musí mít mléko lvů skutečně více živin, což ale neznamená, že by se jím měly lidské děti přecpávat. Lvíče kojené ženou by zdechlo hlady. Dítěti kojenému šelmou zkolabují ledviny na přetížení; ještě nejsou vyvinuté na vylučování nadbytků. To zvládnou tak nejdřív po roce, ale spíš dýl. Co se týče pověstí o vlčici, která odkojila zakladatele Říma, bude to skutečně asi jen nereálná pověst. I když je to škoda.

Postupně se seběhly všechny děti, v čele se Sif a Iris. Denis okamžitě dostal skvělý nápad: „Když už jsi doktor, mohl bys věnovat svou péči těmhle mláďatům. Pořádně je prohlédnout a zjistit, jestli něčím netrpí...“

Reort děti zkusmo očichal a neshledával na nich závad, ale protože se jim velice líbil, ochotně se od něj nechaly zkoumat.

„Léčit zranění svých bratří umím velice dobře, to je snadné. Ale jsem asi jediný, kdo ví, jak vypadá tělo lva zevnitř! I jiných zvířat; když ulovím nějakou kořist, otevřu ji opatrně a prohlédnu si tělesné uspořádání, než ji roztrhám a sním! Ostatní lvi jedí maso bez prohlížení; ale přesto si mne váží. Protože léčím jejich choroby!“

„Jsi velmi moudrý.“ řekl Denis a přehlížel, jak se děti chechtají, „Smím znát tvoje jméno?“

„Přeražený Tesák.“ vycenil zuby, aby každý viděl ten chybějící, „Když jsem byl mladý, skočil jsem na buvola, abych ho zabil; ale špatně jsem kousl a přerazil si zub. Uvažoval jsem že bych si vytvořil nový ze zlata...“

„Skvělý nápad! Charry by ti mohl udělat, rád vyrábí zlaté ozdoby!“

„Dík za doporučení, Denisi!“ Nicméně prohlédl jsem zuby nového kamaráda a usoudil, že vyrobit vhodný nástavec by nemělo být složité. Určitě bude pyšný, když bude mít zub ze zlata.

To už zvědavost přivolala též Julku a Maryšku; Diana se pochlubila naším nápadem, takže okamžitě začaly plánovat nějakou zábavu. Nastávala obvyklá situace, kdy mluvili všichni, jeden přes druhého, nikdo nikoho neposlouchal a čas plynul víceméně nesmyslně; odhadoval jsem, že pokud jde o čas, jsou Reorti stejně lhostejní jako my.

Přeražený Tesák došel k názoru, že zmatek kolem není příznivý jeho hloubavé introvertní povaze; vypletl se tedy z chumlu a poodešel stranou. Ovšem k témuž názoru dospěla Iris, která hodlala vyžadovat lékařské vyšetření; když jí ale začal rejdit studeným čumákem po břiše, začala vřískat, lev si ji přidržel packou a pokračoval ve svých výzkumech.

Varovné zavrčení jej upozornilo, že jeho snaha není každému po chuti. Pozvedl hlavu a spatřil Gawíra, který jej nepřátelsky pozoroval.

„Moc tu nevyváděj, Zlatohřívku! Abych ti nemusel vyčesat z hřívy pár přebytečných chlupů!“ varoval poněkud příliš zostra.

„Především se nebojím leopardů, ani těch s pruhy okolo očí! A pak nevím, proč bychom bojovali; jsem přítel tohoto lidského mláděte!“

„To známe! Chápu, že se ti líbí; ale mnozí pak marně hádají, kam se asi ztratilo! Pamatuj si: není pro tvůj mlsný jazyk!“

„Neurážej mne, leoparde! Mohl bych povídat, kdo krade děti černých lidí a jí je; my lvi to rozhodně nejsme!“

„Chceš říct, že my ano?“

„Skvrnití leopardi jsou darebáci! Toulají se savanou, kradou a obtěžují lvy, kteří stepi vládnou! Žádný leopard neopomine provést lotrovinu, kdykoliv může; moc bych se divil, kdyby se tak nestalo!“

„Mlč a nepomlouvej! Jsem přítelem těchto lidí; bojoval jsem po jejich boku proti zlým nepřátelům. Tehdy jsem jedl maso lidí, které jsem zabil; ale ještě nikdy jsem nejedl dítě, i když jsem slyšel, že jejich maso je velmi chutné!“

Iris ležela na zádech v trávě mezi nimi a jenom kulila oči.

„No dobrá! Berme jako jistou věc, že neublížíš dítěti. Ani já ne, na to přísahám. Naopak, chci je chránit!“

„Potom bychom mohli být přáteli!“

„To si přeji i já.“ Lev přistoupil k leopardovi, oba se vzájemně dotkli čenichy a olízli si nos. Iris to udělalo radost.

„Ale já si nemyslím, že by mi někdo z vás chtěl ublížit! Víš, Gawíre, ten lev je lékař a radil mi, jak mám žít, abych byla zdravá...“

„To ti můžu poradit také: žij se šelmami, dokud nebudeš dospělá. To je to nejlepší: jezdit na divokých koních, lovit zvěř a nebát se lidí!“

„To je pravá moudrost leopardů!“ ohrnul Tesák čenich, „Já bych tě především naučil přemýšlet, než něco řekneš nebo uděláš; dobře rozvážit každý čin a pak udělat to nejlepší, co lze vymyslet...“

„Tak dlouho lev přemýšlel, až šel spát o hladu!“ smál se Gawír.

„Ještě nikdy jsem nešel spát o hladu! A nikdo mi nemusí pomáhat, když jdu na lov! Jen se o mne tak neboj, Gawíre!“

„Bez starosti, Zlatohřívku!“

Jejich hádka sice nebyla hlučná, ale stačila přivolat Artannu, který je velmi zvědavý; s ním přišel Tašša, zdálky natahovala uši Bonny a její psí bráchové. Dalo se očekávat, že vytvoří funkční smečku a nejdřív vyrazí na lov, tam obvykle naleznou společné zájmy.

Julie se rozhodla podnikat nějaké výzkumy. Dunbar se omluvil pro pracovní zaneprázdnění, obhlídla tedy okolí a změřila, že nejvíc vhodné energie má zcela bezvýznamný jezdec, mysli slušně řečeno poněkud prostší. Inteligenci od něj nepožadovala; prostě mu pokynula a nařídila, aby ji ukájel, dokud se nedostane do příznivé nálady. Klukovi vůbec nepřišlo na mysl, že by na tom příkazu bylo něco divného; prostě ho splnil jako každý jiný.

Objektem jejího zájmu byl starý lev. Toho o spolupráci zdvořile požádala; pochopitelně souhlasil, zajímalo ho, co má v úmyslu. Uložila se na jeho kožešinu a dbala, aby byla řádně přitisknuta v lopatkách, oblasti ledvin a kyčlích; pokud ne, ochotně příslušně vyhrbil hřbet. Oholenou hlavu vložila do jeho hřívy a s potěšením vnímala teplo a vůni jeho kůže. Pak pokynula svému partnerovi; když ji příznivě naladil, pokusila se proniknout do Reortovy mysli a téměř okamžitě se jí to podařilo. Pro oba to byl neobvyklý, leč velmi příjemný zážitek; dokonce i ten kluk zažíval příjemné pocity. Že na Julii byl napojen celý cowen, je samozřejmé.

Svět Reortů je velmi složitý a starý. Mají vyspělou filozofii; v podstatě jsou bráhmani, kteří ovšem loví, zabíjejí a pojídají maso. Jejich vlastní síla je v přemýšlení; výsledky své filozofie však nikomu nepředávají a vše, k čemu dospěli, zahyne s každým jedincem. Julii a všechny takový svět fascinoval; napoprvé jej nedokázala důkladně prozkoumat, ale starý lev neměl námitek proti dalšímu pokračování. Stejně tak souhlasil, že dopřeje dalším lidem jakékoliv vhodné průzkumy svého duchovního světa; přiměřeně se zajímal o jejich myšlení, neboť Propojení bylo oboustranné. Hned to začali zkoušet další lidé s ostatními lvy a potom i jinými šelmami.

Jak jsem řekl, dva lvi byli mladí. Odkaz filosofie do jisté míry nabrali z rozhovorů se starými, ne-li automaticky při učení v dětství, ale doposud měli velký zájem nabírat další zkušenosti. Vše, co se dozvěděli jakýmkoliv způsobem, ukládali do paměti. Zároveň měli zájem o aktivní spolupráci, když byli zapojeni do hry; což zaujalo v první řadě Bonny.

Ač se to nezdá, je Bonny složitá osobnost; přemýšlivá dospívající dívka, která usilovně a za jakýchkoliv osobních obětí hledá svou pravdu. V Evropě by skončila v komunitě nějakých sektářů, alternativců či bláznů, v lepším případě jako děvka. U nás se zřejmě vypracuje ve velmi osobitou čarodějku; každá WZ je jiná, má jinou specializaci a ostatní ji tolerují. I v případě, že její počínání nechápou nebo s ním nesouhlasí.

Mnozí hrdinové afrických legend byli zplozeni tak, že jejich matku přepadl a znásilnil lev. Samozřejmě bůh v podobě lva, to jste snad pochopili. Evropané to obvykle považují za projev vzbouřené fantazie griotů. Ne tak Bonny; ta se rozhodla prověřit na vlastní kůži, zda je to možné. Od malička se ráda miluje s každým, ale málokdo z lidí pro ni byl dostatečně brutální. Její představa správného muže je nesmlouvavý a krutý samec, který prosazuje svou bez ohledu na přání partnerky; citlivé a jemné chlapce, kteří se ohlížejí na její zájmy, považovala vždy za slabochy. Což si samozřejmě uvědomovala postupně, zejména v diskusích s kamarádkami, které naopak vyžadovaly ohledy a toleranci. Pokusila se získat ideál přísného otce ve Willym, ale ten to nepochopil a nepřijal. Bonny skutečně připadá romanticky přitažlivý násilnický vůdce smečky, který ji sprostě znásilní a pak ještě ztrestá za to, že je taková děvka.

Divocí psi rodu Lycaon pictus ji zaujali tím, že jsou správné šelmy. Měl bych asi připomenout, že naši kočkovití si jich tolik neváží; když se Diana rozplývala nad krásou a inteligencí Wa-gahovy smečky, leopardi si byli jistí, že si z nich dělá legraci. Je fakt, že smečka zadáví každého, za kým se pustí; a vztahy mezi nimi jsou patřičně drsné. Což vzrušovalo Bonny; čím víc je zkoumala, tím víc se jí líbili. Zaujali ji, když jí pomohli v boji s domorodci a přátelila se s nimi tak, až se zamilovala. Považujete její názor za projev šílenství? Ano, já taky.

Denis byl v šoku, když se na něj telepaticky obrátila zcela bezvýznamná dívenka, dotud bez čarodějnických aspirací, a požádala o výuku transformace vlastního těla. Nebral ji vážně, ale příslušné informace předal; samotného ho zajímalo, co dokáže. Zvládla to téměř okamžitě, chtěla to zvládnout. Není hloupá, takže první spojení provedla v těle psa. V lidské podobě by ji snadno mohli vlastní neopatrností zabít. Moc se jí to zalíbilo, její znalosti a schopnosti se nečekaně rozvinuly. Stala se nejen členkou, ale intelektuální vůdkyní smečky; její bratři dosáhli takového rozvoje schopností, že je mohla krátkodobě transformovat v lidi. Sama pak zkusila spojení v lidském těle s tělem psa. I to se jí líbilo a přežila ve zdraví, což jí dodalo optimismu a sebedůvěry.

Je to Bonny, takže má zájem jít dál. V průběhu odpočinku se začala opatrně vtírat leopardům. Vyvolala tím samozřejmě rozporné reakce. Psi se na ni zlobili, že jim chce být nevěrná; taky ji patřičně dokousali, ale Bonny se umí bránit. Leopardům je psí forma v zásadě protivná; lidskou pak považují za příliš křehkou pro cokoliv. Musela použít velmi silné magie, aby je k něčemu přiměla; což by samozřejmě nebylo třeba, kdyby transformovala do leoparda, ale to by se zase tak nepobavila. Podotýkám, její počínání zatím bylo v rovině výzkumů, taky neobjevila žádného leoparda, který by ji osobně přitahoval tak jako psi Alec a Alain. Neměla čas, protože...

Teď tedy jede po lvech. Ach jo!

„Jak to dělá?“ zeptala se dívka. Seděla na zdi, pod kterou jsem usilovně kopal, klimbala nohama a pozorovala mne.

Zvedl jsem hlavu. Taky jsem si otřel čelo a pomyslel, že by bodlo řádně vychlazené pivo. Dívka nesouhlasně potřásla hlavou a podala mi číši nektaru. Je chutný a přiměřeně chladný, bohužel beze stopy alkoholu.

„Mám ti tam načurat jako Lucka?“ zeptala se rozmrzele.

Měla drzý dětský obličejík a zelené vlasy, které vypadaly jako ostříhané za trest. Hubené tělo klukovských tvarů, drobné prsy, klín se zeleným kožíškem, na který si nenechá sáhnout. Artemis.

Neptal jsem se, co tady dělá a jak ví, na co myslím. Nejsem hlupák.

„Možná by ses měla zeptat spíš Denise. Uvažuje o tom mnohem víc...“

„Ptám se tebe. A neodpovídej, jenom nech mysl proudit.“

Když na to přijde, jak myslí lykantropové mě zajímá, co se vyskytli. Jsou součástí mého národa, není jich mnoho, ale jsou a přibývá jich. Diskutoval jsem s nimi, lze-li to tak říct. Diskuse je ovšem nesmyslná; neodpovídají, nebo vyhýbavě. Nedomnívají se, že by je někdo mohl pochopit. Co vede člověka, aby se chtěl stát šelmou? Jistě, první šok po proměně je nádherný, náhle získáš dokonalý sluch, čich, zrak... Mysl funguje jinak. Dokonaleji? Oni to říkají. Jejich odpůrci říkají něco jiného. Mohl bych to zjistit, kdybych se třeba propojil s takovou Bonny. Snad by to pro mne udělala. Ovšem...

Ari nepoložila žádnou otázku. Seděla, mlčela a kývala nohama.

Chce se snad i ona stát šelmou? Určitě by jí to šlo, vládne větší mocí než člověk. Dokázala nějakého muže změnit v jelena; co prožívala, když jej trhala jeho vlastní smečka? Zabíjet lidi jí nedělá potíže...

„Hele, mě vynech! Vrať se k Bonny!“ prskla.

„Odpusť, ó Božská!“

Chvíli jsem myslel, že mě napadne. Prudká vlna nepřátelských emocí; avšak zkrotila ji, to je určitý úspěch. No dobrá...

Žiju se šelmami velice dlouho; mohl bych se domnívat, že je dokonale znám a ovládám jejich tajemství. Mohl bych říct, že žádné tajemství nemají, jsou dokonale otevření. Jenže musím naopak říct: nikdy je nepoznáte. Hlavně: není jeden jako druhý. Někteří jsou otevření, komunikativní, mají rádi lidi. Jiní jsou rezervovaní. Nepřátelských je velice málo, ale jsou i takoví. Ti dokonce ani nesouhlasí s mojí vládou nad Arminem. Nebo: třeba souhlasí, že leopardům vládne Diana, ale nelíbí se jim, že je mojí ženou. Očekávali, že se provdá za někoho z nich. Její neplodnost považují za trest bohů; správně měla rodit leopardy. Jestli existují tygři, kteří si myslí něco podobného? Vládce Reggio tvrdí, že ne. Aflargeo jednou řekl, že by takového zabil. Já se obávám, že existují, jen mi nechtějí přijít na oči.

Ari seskočila ze zdi, ve skoku se změnila v tygřici a přišla se nechat pohladit. Dovolila by mi, abych na ni položil ruku v lidské podobě?

Její pach mi důrazně připomněl dobu, kdy jsem žil sám uprostřed tygrů. Mladý muž bez jakékoliv možnosti spatřit ženu; ne, nikdy jsem se nezamiloval do žádné tygřice. Ale ve svých snech... Ráa byla jako moje matka; její dceři jsem dal jméno Diana. Provdala se za Tawarra a je úspěšnou matkou rodu; ale když byla mladá, lehala mi na klíně a já se s ní mazlil. Vůně její srsti... vůně srsti Artemis mne ještě stále dokáže opájet...

Další vlna emocí, vesměs nepřátelských. A myšlenka: co je vůbec Diana? Té dívce přede mnou tak říkali Římané, má shodné osobní i povahové rysy... Mou ženu nazývají Asijci Pastýřka Draků. Bohové se mohou vyskytovat v několika podobách najednou, vytvářet hmotné inkarnace a částečné expanze... bylo by možné, že žiju s touhle dívenkou už mnoho let a nevím o tom?

Změnila se do lidské podoby a tvářila se otevřeně nepřátelsky.

„Ptala jsem se na Bonny!“ znělo to jako poslední vážné varování.

„Nevím o Bonny naprosto nic.“ řekl jsem nahlas a velmi zásadně.

Zaprskala jako tygr. „Pokračuj v přemýšlení!“

„A ty mě nešikanuj! Zabít mě můžeš, ale ovládat moji mysl?“

Chvíli jsme se přetlačovali očima. Podobá se Dianě víc, než bych chtěl.

(Dianě z doby, kdy jsem ji vzal na Atlantik a myslel si, že je kluk. Skutečně se v té době dívce moc nepodobala. Spíš zvířátku.)

Pokud uvažuju o Bonny, čím dál víc chápu: nebude dlouho žít. Sama se zničí. Zamotá se do svých experimentů tak, že na ně doplatí. Nemá supervizora, neuznává žádného Mistra. Je mi jí líto, ale jak jí mám pomoci, když nechce? Svět čarodějek je velmi složitý; snad Denis do něj má přístup, ale já ne. V podstatě jsem velice hloupý.

A že Bonny hloupá není, ví o svém brzkém konci. Mohla by se mu třeba vyhnout, kdyby si dávala větší pozor, ale to nechce; naopak tušení konce ji podněcuje k větší aktivitě. Stihnout co nejvíc, než odejde. Stejné názory má řada bojovníků; ne že by nechtěli žít, ale...

Ta dívka přede mnou je už několik tisíc let stále stejná. Patnáctiletá? Prochází se dějinami lidstva jako my stránkami knihy. Kdyby chtěla, mohla by dopředu a zase zpátky; podívat se, jak skončí Bonny, vrátit se a varovat ji. Nastavit ruku a zachytit kulku, která ji zabije...

„Co kdybych zachytila tvoji kulku? Ty nechceš vědět, jaké nebezpečí čeká na tebe?“

„Obávám se, že by mě trefila jiná kulka. Možná o chvíli později...“

„No, zdá se, že jsi chytrý dost. Ta hra je složitější. Svého oblíbence samozřejmě ochránit můžu. Každý může. Ale všemocná nejsem...“

Natáhl jsem ruku a pohladil ji po těch zelených okudlaných vlasech. Kupodivu se nechala, ani necukla hlavou.

Řekla: „Žijete tak rychle a zábavně... Proč tady kopeš ty věci?“

„Zajímají mě. Jsou to památky na dávné časy říše Reortů.“

Ušklíbla se. Položila mi ruku na rameno a lehce stiskla.

Stáli jsme na stejném místě, ale ty zříceniny byly náhle plné života. Kolem proudili Reorti: lvi, leopardi, gepardi i leckdo další, jedni skvostně vyzdobení, jiní celkem obyčejní. V čele místnosti byl oltář; stará lvice s nádherným náhrdelníkem, čelenkou a přehršlí náušnic prováděla uctívání právě té sošky, kterou jsem před chvíli vyprostil ze země. Zpívala hlubokým hlasem jakýsi hymnus, potřásala hlavou a její šperky melodicky cinkaly. Obřadu přihlíželo jen několik mladých; jaký měl smysl, netuším.

Nějaký leopard prošel kolem nás, aniž nám věnoval pozornost. Byli jsme tu jediní lidé, takže nás nejspíš neviděl.

„Mohla bych tě tu nechat. Asi by tě roztrhali.“ navrhla Ari.

„Jo, to bys mohla.“

Namísto toho zrušila vizi. Nebo jsme byli skutečně v minulosti?

„Co by udělala Bonny, kdyby to viděla?“

„Nepochybně by byla šťastná. Kdyby se dokázala proměnit ve lva...“

Ari se zkusila změnit ve lvici, jako byla předtím tygrem. Šlo jí to.

„Co bys řekl, kdybych ji odchytila v momentě smrti, přenesla sem a nechala prožít další život jako lev? Doufám, že se nezeptáš, jestli to dokážu!“

„Řekl bych, že jsi udělala dobrý skutek.“

Chvilku se drbala na nose. Vypadala dost rozpačitě.

„Začínám mít ráda lidi. Chtěla bych pro ně něco udělat...“

„Jestli začneš s Bonny, bude to docela dobrá volba.“

Pokračovala v drbání, ale ne že by ji něco svědilo. Uvažovala.

„Jak poznáš dobrého člověka od špatného?“

„Nepoznám. A těm skutečně dobrým obvykle nemám co dát. Nejvíc toho chtějí všelijací vykukové... Ale na druhé straně, kdybych dobré odměňoval a zlé trestal, byl bych zbytečně příliš spravedlivý. Vládce má být nevyzpytatelný jako počasí. Občas dělat překvapující věci.“

„Jako bůh?“

„Ano. Počínání bohů bývá taky často nesmyslné.“

Nenaštvala se, ani to nijak nekomentovala. Přisunula se blíž a zaryla mi nos do hrudníku. Ani jí nevadilo, jak jsem zaprášený. Znovu jsem ji pohladil a ona se ke mně přitiskla, docela dětsky.

„Taky máme svoje problémy.“ zavrčela. Po kůži mi tekly dvě stružky slz.

Mlčel jsem a nehýbal se. Radši tohle zvířátko nevyplašit...

Vzápětí se odstrčila a popotáhla nosem; už dost sentimentality!

„Já se zas někdy stavím.“ řekla a zmizela. Mžikem byla zpátky a podávala mi malou amforu, sympaticky vonící alkoholem. „Stejně se jednou uchlastáš!“ varovala mě a zmizela znovu, tentokrát definitivně.

Ta amfora byla zlatá, se stříbrnými intarziemi. To pití byl tekutý oheň, do kterého někdo nasekal rozžhavené žiletky. Jediný lok mi zlepšil náladu.

Neuchlastal jsem se, rozdělil jsem se s ostatními. Mladí uspořádali tak divoké orgie, že... ech, hamba povídat.

Vydal jsem rázný příkaz, abychom se konečně hnuli. Kupodivu mě poslechli; už jim to asi taky bylo trapné. Vytvořili jsme mohutnou karavanu, která se přesunovala krajinou velmi zvolna, zajišťována ze všech stran ochrannými oddíly lidí i šelem. Nepřicházelo do úvahy, aby nás někdo napadl, nepřežil by to. Kočovníci a příslušníci menších kmenů nám naopak pospíšili vstříc, ujistit nás o svém přátelství a vyměnit s námi svoje dary.

Což trvalo několik dní. Pak jsme dorazili k jakési řece, rozlévající se široce do kraje a tvořící četné bažiny. Reorti nám nebyli k ničemu, jejich zkušenosti byly nepoužitelné, neboť řeka každou chvíli mění svůj tok a je třeba pokaždé hledat znovu použitelný brod. Zastavili jsme a vyslali všude do okolí pátrače, aby objevili nejvhodnější trasu.

Letecký průzkum objevil slibné místo a nasměroval tam Denisův oddíl. Já byl u hlavní skupiny, zejména u slonů. Denis nahlásil sestře Maryšce, že se pouští na průzkum do bažin a zhruba popsal, kudy chce jít. Mezitím už vyrazili vpřed psi a leopardi, takže morani pospíchali za nimi.

Prudká palba z mnoha pušek se jim snesla na hlavy ze stromů a skal podél řeky, právě v místě, kde objevili nejlepší brod; vedle Denise padl jeden z Gawírů, i na kožešině mladého Reorta se objevila krev. Pod Denisem se splašil kůň, vyrazil bažinou, zapadl tam a shodil ho. Než se zvedl a trochu zorientoval, svištěly kulky z obou stran a spravedlivě kosily útočníky i naše jezdce. Denis se brodil bažinou a vykřikoval jakési rozkazy...

„Na něj! Támhleten je mladý Baarfelt!“ křičel jakýsi hlas.

Denis spálil křoviny v těch místech ohněm. Z křoví vyběhlo pár otrhaných chlapů s puškami; jednoho zasáhl moranský oštěp, dalšímu skočil po krku pes a dávil ho, ale ti zbývající stříleli tak účinně, že Denis neriskoval a pro jistotu se vrhl po hlavě do bahna. Harpyje Iris se snesla a výbojem energie jednomu propálila díru do čela, ale spustili po ní takovou palbu, že radši urychleně zmizela. Sif byla na opačném konci prostoru, ale všechny děti se stahovaly blíž, přes Julčiny nadávky a hrozby.

Sjížděly se šelmy, rozptýlené po okolí; situace se změnila, když na bojiště vtrhl rozzuřený Tawarr a jeho puška šlehala oheň po všem, co vypadalo jako nepřítel. Přijel taky Artanna, Tašša, Přeražený Tesák; Julka se chystala proměnit v draka a letět na pomoc hlavně dětem. Na chvilku jsem uvažoval, že bych se taky vrhl do boje, ale opatrný Tošio naznačoval, že v tu chvíli by on zaútočil zezadu, tak jsem zůstal. Vzápětí Khassim ukázal na skupinu jezdců, vyrazili z úkrytu dostatečně daleko od naší trasy a snažili se vzít nás do kleští. Vyjeli jsme jim naproti a chvíli po sobě stříleli, než přišli na to, že nás nepřekvapí a dali se na útěk.

Jenže to jim nedovolil jejich velitel; přinutil je obrátit a zaútočit na nás znovu. Byl to dost nesmyslný útok, stříleli jsme podstatně líp a zabili jich několik dřív, než se k nám dostali. Potom dokonce tasili šavle! Diana se na ně vrhla s katanou v jedné a šavlí v druhé ruce, koně ovládala hlasem nebo mentálně, jak se naučila od Julky. Omar se svou křivou šavlí a jménem Alláhovým na rtech byl nebezpečný jako smrt.

Já jim moc nepomohl. Jedna kulka mě zasáhla do břicha a jak jsem se kácel, druhá přerazila levou ruku nad loktem. Sletěl jsem s koně jako hruška, snažil jsem se hlavně zůstat při vědomí, abych se případně doplazil k našim. Bezmocně jsem sledoval, jak se nade mnou zastavila Diana, řvala vztekem a vrhala po nepřátelích podivné blyštivé šipky, které vytvářela pomocí magie. Dlouholeté školení konečně přináší ovoce...

Pak zbytek nepřátel zahnal oddíl šelem pod velením Aflargea, všichni zmizeli v křovinách a co dělají, bylo možno sledovat jen podle toho, kde zrovna co vybuchlo. Diana skočila ke mně, podepřela mne a vlekla ke karavaně; nechápu proč, nohy jsem měl v pořádku.

Ujaly se mne Julka a Maryška, kulku v břiše vypálily Ohněm, ale přeražená kost se nedala opravit jediným ošetřením, tak mi ji akorát vyčistily, srovnaly a zafixovaly dlahami. Přičemž mě Maryška důrazně varovala, abych ani neuvažoval o myšlence vracet se do boje, stejně je už hotovo...

„Je to pravda, Denis je rozehnal,“ ujišťovala Julka, „Šelmy je ještě pronásledujou po buši, ale hlavní síla je zničená...“

„Jak to dopadlo?“

„No... jako v bažinách, chápej. Nepřehledno...“

Denis tou dobou stíhal nepřátelského velitele. Byl rozzuřený, jeho kůň se buď utopil nebo někam zaběhl, několik šelem padlo či bylo zraněno. Muž, co až do poslední chvíle štval svoje vojáky do sebevražedného boje, teď zbaběle prchal, bezohledně švihal koně a snažil se zmizet; jenže Denis letěl těsně za ním na širokých blanitých křídlech, výhružně krákal a vyhýbal se jeho kulkám. Seslal na koně záchvat dračího strachu; ubohé zvíře zaržálo, nadskočilo hrůzou a shodilo svého jezdce. Sotva dopadl, Denis se na něj vrhl a uchvátil ho do spárů.

„Gnade... gnade, Herr Komenditor... ich hab' nicht meine Waffe... gnade!“

„Ty jsi Němec?“ zavrčel Denis, „Co děláš tady v Africe, lumpe?“

„Já... všecko řeknu, pane komthure! Milost, pro lásku boží!“ chroptěl ten muž a kroutil se v jeho drápech, „Já proti vám nechtěl bojovat, donutili mě násilím... chtěli zabít! Gott der Gerechte...“

Denis se vrátil do přijatelnější lidské podoby. Prohlížel si zajatce: muž byl vyhublý, silně opálený, na sobě měl pouze trosky vojenských kalhot. Už dávno žádné boty, ale svoje zbraně udržoval v pořádku. Zbytečně, Denisovi se nechtělo s nimi tahat, tak je spálil Ohněm. Zajatec jen zíral.

„Jdi přede mnou a nedělej blbosti. Měls docela štěstí! Ale jestli mě naštveš, hodím tě šelmám!“

Brodili se bažinou zpět; zajatec uvažoval, že by se pokusil o útěk, avšak když si vzpomněl na příšernou bytost, která ho dopadla...

„Umím i horší věci!“ upozornil ho Denis.

Z křovin se vypletlo několik psů, špinavých od bahna i krve. Jeden z nich měl hlavu šikmo rozseknutou šavlí, z rány prýštila krev; změnil se v Bonny, která si zkusmo ohmatávala ránu a pokoušela se vrátit spodní čelist tam, kam v lidské anatomii patří.

„Šlušimito?“ řekla druhou půlkou tváře, „Žašypaťščibrem...“

„Krávo blbá!“ Denis prohlížel ránu a mračil se, „Doufám, že ses nenechala takhle seknout jenom kvůli svý parádě!“

„Šempitoma?“ hlesla a uhýbala, když na ni sahal.

„Ani bych se moc nedivil... Drž, bude to bolet!“

Vypálil ránu a protože má pochopení, zároveň vyplnil blyštivou stříbřitou hmotou, kterou transformoval z okrajů kůže.

„Jau, ty prase!“ poděkovala Bonny.

Ostatní psi byli jakž takž v pořádku, i vlk Fenri, který ještě s jedním byl s nimi. Stěžoval si, že dalšího vlka těžce zranili, kdoví kde je.

„Ale Bonno byl dobrej!“ hlásila Bonny, „Zakousl jednoho jako králíka!“

Nejtmavší ze psů se opatrně změnil do původní podoby, vypadal rozpačitě.

„Heleďte šakali, oběhněte to kolem a všechno žeňte támhle k brodu! Živý a nepoškozený, prosil bych! A koukněte se po našich raněných!“

Rozběhli se po okolí, zůstala jen Bonny; ohmatávala si hlavu a přemýšlela, jak vypadá a co na to řeknou ostatní.

„Ty nedáš pokoj, co?“ Denis jí vyrobil parabolické zrcadlo, aby si mohla prohlídnout novou ozdobu. Stříbřitá jizva začínala na hlavě, táhla se přes čelo, těsně míjela oko, na lícní kosti vytvářela cosi jako chryzantému (jak byla kost roztříštěná úderem) a pokračovala přes tvář až k bradě. Lidské dívce by taková jizva způsobila celoživotní depresi.

„To je nádhera! Takovou nemá ani Kiki!“ reagovala Bonny.

„Ze začátku buď opatrná, hlavně při transformaci. Je to zafixovaný, budeš ji mít v jakýmkoliv vzoru. I kdyby ses proměnila v draka...“

Bonny zahučela cosi nesrozumitelného; snažila se ovládat jeho zrcadlo, aby se v něm mohla shlížet a přitom jít dopředu. Problém byl, že v oboru iluzí neuměla téměř nic, natož přebrat a ovládnout cizí.

„Ach bože, tyhle mladý wézetky!“ řekl schválně Denis.

Mlčela a klopýtala za ním. Až za chvíli se ozvala:

„A šlo by to... v draka?“

Je pravda, že se s ní mohl hádat. Ale mělo by to cenu?

Boční rameno museli v nejhlubším úseku přeplavat; aspoň se umyli. Pak je otravoval krokodýl, zvětřil krev a začal být příliš drzý; Bonny se vyptávala Denise, zda se umí změnit v krokodýla a jestli by to taky zvládla, třeba po nějakém výcviku. Neměl náladu na nic.

Zajatec už pochopil, že na rozdíl od jiných bitvu přežil ve zdraví; už ho přešly myšlenky na útěk či vzpouru, spíš by rád, aby mu nadále přálo štěstí a noví majitelé ho v nějakém afektu nenechali pověsit. Už mu bleskly hlavou první úvahy ohledně změny stran. I kdyby věděl o Denisově telepatii, žádným podobným řečem nevěřil.

Využil chvíle, kdy se dostali na pevnější půdu a Denis si chtěl odpočinout.

„Vy jste... pan komenditor Baarfelt, že? Já jsem Tony Bauer... pracoval jsem u Gordonovy armády... pro Německou tajnou službu!“

Denise víc zajímala Bonny; a psi, kteří objevili kdesi v bažině zatoulanou skupinu vojáků. Podle příkazu je chtěli zajmout živé, ale jeden začal střílet, dokonce jednoho poranil. Teď se honili v nepřehledném terénu; psi se snažili kořist rozdělit a udolat po jednom. Nejdřív zakousli raněné...

Kromě Denise vnímala telepatické signály i Bonny; zelené oči jí svítily, vyplázla jazyk a začala slintat. Denis okouzleně sledoval, jak se jí samovolně prodlužují špičáky a tvář získává zvířecí výraz. Zatímco Bauer byl vyděšen, Denis cítil spíš vzrušení.

Naštěstí se objevil Tašša, Ernaye a nějací další. Pochytali taky pár volně pobíhajících koní a dva Gordonovy jízdní buvoly, se kterými nevěděli co, ale zvířata se nechtěla dát odehnat. Měli i nějaké zajatce, ti šli ovšem pěšky, aby moc nedivočeli.

„Bezva, je po tom...“ vzdychal Ernaye a ulehčeně se smál, „Co tahle blbne?“

„To víš – nikdo netvrdí, že magie je hra pro děti!“

„Já nejsem dítě!“ vycenila na ně dokonalý šelmí chrup.

Oba vybuchli smíchem. Ernaye už stačil otestovat její hry. A vzrušovala ho.

„Takhle zůstaň, napolo člověk, napolo pes! Taky se ti líbí mezistupně?“

Denis si nebyl jist. Bavilo by ho analyzovat svoje pocity v této vypjaté chvíli, vnímal Ernayovu chuť pohrát si s rozdrážděnou Bonny a docela by se připojil, zároveň měl jistý pocit odpovědnosti a věděl, že tohle je ta nejnevhodnější situace ze všech možných. A zajatci...

A co? Pobijem je! vyřešil problém Ernaye.

Denis pocítil vztek. Takhle uvažuje komthur?

Ernaye však ovládla vzedmutá vlna prudkých vášní.

Tak! Zabijem ty zmetky, pak se porvem spolu a nakonec si podáme tu malou fenu!

Denis měl co dělat, aby se ovládl. Ernayova myšlenka se mu líbila víc, než byl za střízliva ochoten připustit. Vzrušovala ho krev a vše, co s tím souviselo. Věděl, že by neměla. Ale...

Přitiskl pravou ruku na hrudní kost. Pohled na Bonny mu naznačil, jak by se měl ovládnout, ale... Vpálil si do kůže zlatý řádový kříž, dokonce se zářícími kameny. Bolestí se mu zatmělo před očima, ale pominulo vzrušení i veškeré myšlenky na sex a zabíjení.

„Skvělý!“ vydechl Ernaye, „Hele, mně taky!“

Jenže Denis už měl pro dnešek násilných akcí dost. Uklidnil ho výbojem energie na přijatelnou mez, to stačilo.

„Až se naučíš to zvládat sám...“ slíbil.

To vše se dělo před očima zděšených zajatců. Chápali jen jedno: prozatím měli štěstí, že přežili.

Denis zavelel a celá skupina se vrátila ke karavaně. Tam už byl klid, čarodějky ošetřovaly raněné a morani s kopími hlídali zajatce. Denis jim přidal ty svoje, aby měli oč pečovat. Uvítal jsem ho, on prohlédl mou ruku, už zafixovanou a zavěšenou na pásce. Jen nad ní pokrčil rameny.

Hledal Assamu. U slona Kuvalajapídy nebyla, zato se tam snažila Julka, protože dostal dvě kulky a bál se vypálení Ohněm, i když ho Diana všemožně uklidňovala. Jako obvykle přežila bez zranění, pouze byla poněkud mimo svou kožešinu; svěřila se, když spatřila moji krev a pocítila mou bolest, ovládla ji strašlivá zuřivost a začala po nepřátelích házet vším, co se jí zmaterializovalo pod rukama. Poslední byl zářící disk Sudaršana, jímž na dálku usekla hlavu jakémusi důstojníkovi; teprve když se jí po akci vrátil na prst, uvědomila si, že něco není v pořádku.

Denis měl tentýž pocit. Co si myslel slon, není jasné, ale mávl chobotem a zahodil Dianu pár metrů daleko. Vyskočila na nohy, strašně sprostě ho proklela – a pak se začala chechtat.

„Neříkala jsem ti, že ho máš držet?“ ječela Julka, drápající se v ráně.

Tošio byl raněn do nohy. Skákal po jedné, kulka zřejmě zasáhla kost a asi ji vážně pochroumala. Nicméně už stačil zjistit, že v boji padlo osm různých leopardů, dva tygři, dva lvi a nejméně deset psů, šakalů a hyen, dále devět moranů a dvě moranky, čtyři FF kluci, jedna holka, jeden Jezdec z naší původní výpravy... další se ještě pohřešují.

„V každém případě se zdá, že jsme zlikvidovali valnou část Gordonovy armády,“ vysvětloval, „Pokud někdo přežil a utekl, nemá už moc šancí...“

„Gordona jste chytili taky?“ ptal jsem se.

Tošio neodpověděl, ale výraz jeho tváře už jsem se naučil číst.

Blížila se sem Karolína, strkala před sebou Willi Lehndorffa a vykřikovala:

„Teda, jestli chcete vidět hrdinu, tak se pořádně podívejte! Věřili byste to? Nedělám si srandu, opravdu se vyznamenal! Připlížil se k celé bandě vojáků a hodil mezi ně granát, jenom z nich lítaly cucky! Fakt nekecám, já to viděla na vlastní oči!“

„Ale já jsem ho naváděl!“ snažil se Rudi upozornit na svoje zásluhy, „To já mu ukazoval ze vzduchu, kde jsou!“

Willi se tvářil dost rozpačitě; zvlášť když jsem mu děkoval.

Přihnala se taky Bonny, přece jenom přivedli nějaké zajatce. Ovšem pořád jich bylo dost málo, většina padla.

Z našich velitelů byl na tom nejlíp Dunbar; nějaká odražená kulka ho sice škrábla na tváři, jinak byl ale v pořádku a Julka prohlašovala, že to nebude ošetřovat, ježto mu to sluší. Při své úrovni Janek dokáže takové maličkosti srovnat sám, což taky udělal. Přivolal jsem ho a předal mu velení.

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně. Je mi blbě a vypadá to, že se každou chvíli složím. Pohlídej to aspoň než se vzpamatuju.“

„V každým případě jsme v pěkně blbým místě. Přebrodil bych na druhou stranu, vidím tam nějaký kopečky... tady bude večer komárů až černo.“

„Rozumný. Pro jistotu by to chtělo opevněnej tábor...“

„Nestarej se. Klidně zalehni, já se postarám.“

„Hm... a nenech moc řádit ty svoje čarodějky!“

To jsem řekl hlavně kvůli Maryšce, která byla na doslech. Ušklíbla se.

Slon byl ošetřen, Diana hýřila optimismem. Uložila mě do boudy na hřbetě, sama si sedla na krk a vychloubala se, že jako mahut nemá konkurenci. Janek vcelku souhlasil, aby maximální množství zdravých a lehce raněných opustilo pokud možno rychle ohrožený prostor. Včetně nás.

Zavolal Ernaye a vydal příkaz, aby se svou jízdou překročil řeku, vytýčil přesnou cestu přes bažiny a objevil na druhé straně vhodné místo pro opevněný tábor. Sotva zmizeli, dali se na cestu všichni, kdo mohli; nestaral jsem se o nic, jen přihlížel, jak nás předjíždějí, neboť slon se pohyboval s rozvážnou pomalostí. Ani moc nemohl, zranění ho asi bolelo.

„Nechceš uspat?“ vyptávala se Diana, hrdě se tyčící vpředu.

„Od který doby to ty umíš?“

Že se urazila, poznal jsem, že vše je opět v pořádku. Když má skutečný strach, nehádá se ani neprovokuje, je naopak velmi rázná a předvídavá. Teď už zase usilovně vytvářela legrační náladu, kdyby o to šlo, nasadila by si třeba červený nos. Ačkoliv...

Naklonila se nade mne jiná dívka; zaváhal jsem, ale pak poznal Ari.

„Nazdar, Bystré Očko.“ pozdravil jsem ji.

Zkřivila pusu. „Neříkala jsem ti, že si máš dávat bacha?“

„Neříkala. Jenom že bys mohla zadržet kulku, která mě trefí. Jak koukám, dostal jsem dvě a božská ochrana veškerá žádná.“

Pocítil jsem, jak mě sonduje svou energií. Zatvářila se pohrdavě.

„Moc ti toho nebude, když si můžeš dělat legraci. Mám tě vyléčit?“

„Dík předem za všecky božské zásahy, co...“

„Tak víš co? Kašlu na tebe, vylízej se z toho sám!“

Diana se znepokojeně ohlédla, s kým si to povídám. Artemis neviděla.

„A neříkej mi Bystroočka!“ dodala zvýšeným hlasem a zmizela.

Kdyby se člověk mohl aspoň smát, když má díru v břiše...

Cestu bažinou jsem proklímal, bylo mi opravdu čím dál hůř. Řeku slon přebrodil, jezdci většinou přeplavali. Pro převoz raněných postavili provizorní vor, na kterém převezli i ty části výstroje, které nechtěli namáčet. Pokud jsem si něčeho všímal, tak jen to, jak účelně a spolehlivě všichni spolupracují; ona ta telepatie je přece jenom k něčemu.

Když jsme dorazili do tábora, zatloukali už kluci zašpičatělé kůly, které nás měly chránit proti nenadálému útoku. Ne že by nějaký čekali, ale podle Dunbara tu zůstaneme dva až tři dny a různé pastičky se vždy hodí. Mladí byli trvale v úžasném afektu, jako by se chystali k dalšímu boji...

„Děje se něco?“ vyptával jsem se.

„Vůbec nic, klidně spi.“ ujistila mě Maryška.

Diana mě nechala v péči svého otce, starého Françoise Garricheta; sama se vrhla do víru táborového života, aby jí něco neuteklo. Nejlépe chráněnou část tábora prohlásily čarodějky za nemocnici a přidaly ke mně také Tošia; ten ovšem přijímal situaci se stoickým klidem. Postupně přinášely další; ne však Bonny, ta považovala své zranění pouze za ozdobu.

Julka svařila jakýsi odvar, který nám měl dodat sílu a energii, avšak mně způsobil pouze, že mi začala třeštit hlava. Když jsem to řekl Dianě, usmála se: „To je v pořádku.“

Přišel taky Denis. Navzdory tomu, že chodil trvale nahý a oblékal se pouze kvůli zimě, si pověsil na krk řádový kříž. Nebo...

„Tohle?“ rozesmál se, „To už nesundám. Koukni...“

Teprve detailní průzkum mi objasnil, co provedl. Další věc, kterou těžko chápu. První případ byly Deirdre a Dagmar, těm někdo z vyšších bytostí zasadil křížky do temene hlavy, ještě celkem malé a nenápadné. Čarodějové pak zkoušeli podobné transformace porůznu, většinou na malé ploše, nenápadné, pokud možno nebránící funkci... hodně to dělali na Rhodu, pak se to trochu uklidnilo, až zas Julka v Barceloně, ovšem té to udělal Feroz a žádný kov, jenom něco... nějaká hmota...

„Chceš to vážně vysvětlovat?“ Denis si ke mně sedl, „No, vlastně bys to vědět měl. Jsi císař. Jen tak... hm, něco se děje.“

„Co?“

„Kdybych věděl, tak ti to řeknu. Se mnou... tam v bažinách jsem se potkal s Bonny, byla zraněná a vím, že chce tu stříbrnou ozdobu na tvář, tak jsem jí prostě sáhl na tvář a pustil do ní energii. Teď má stříbrnou jizvu přes celou hlavu, je na ni pyšná a...“

„Všiml jsem si. Jenom jsem nevěděl, jak k ní přišla.“

„Problém byl, že... jak jsem s ní byl v interakci, začal jsem od ní chytat všelijaký echa. Ne ona ode mě, i když mám vyšší kastu. Správně bych měl já být řídící a ona brát mý impulsy. Jenže ve skutečnosti jsem já cítil, jak ji bere to pejskování, co si s ním hraje. Tvrdý psí instinkty, zakousnout nepřítele a obskočit fenu. Bonny rozhodně nebyla proti. Přišel Ernaye a řekl takovej vtip, jako že zakousnem zajatce a zařádíme si s Bonny; jenže já to málem udělal! V každým případě jsem chtěl... tak jsem si udělal tohle, abych nezapomínal, co jsem...“

Znělo to tak fantasticky, že bych neuvěřil, kdyby... kdyby to neříkal on. Ten kříž byl kovový, snad dokonce zlatý, vpálený přímo do kůže tak, že jej nic kromě božského zásahu nedokáže odstranit. Ujasnil jsem si, jak obrovské množství energie na to asi potřeboval...

„Potřeboval bych si promluvit se svým guruem.“ vzdychl, „Ludvík... teď je kdesi u všech čertů, když ho skutečně potřebuju! Začínám se bát. Dneska mi napadlo říct Magie není hra pro děti. Jenže všichni si s ní hrajeme, i já; čím dál víc cítím, jak nic neovládám. Ono to ovládá mne, chápeš?“

Chápal jsem. Doufejme, že Artemis neposlouchá.

„Jsem velmistr Černé Lilie, budoucí velmistr celého řádu Templářů. Otec mi jasně poručil, abych se na tu práci připravoval! Tvrdě ho zklamu, jestli se ukážu nevhodným. Zvlášť když neovládnu vlastní magii...“

„Tomáš se chce vzdát funkce?“

„Nejvyšší stupeň zasvěcení je čaroděj. Ne frajírek předvádějící iluze, ani adept používající transformace, ale skutečný Tvůrce, Creator! Otec i Va tuší, že by se tam mohl dostat. Jedna z forem mé pomoci je, že sejmu z jeho beder břímě odpovědnosti za řád. A vychovám děti, které to vezmou po mně, protože i já mířím k tomu cíli. Když jsem studoval u Ludvíka, byl jsem jen krok od nejvyšší dokonalosti. Teď se od něj čím dál víc vzdaluji.“

Mluvil tiše a mírně. Ale v jeho hlase bylo znát napětí.

„Teď budu muset udělat řadu věcí. Mnohé ještě dnes v noci, třeba slavnostní pohřeb všech padlých. Zahynuli dobří bojovníci a já musím přivolat průvodce, aby je vzal rovnou do války v Infernu. Bez různých mezistupňů, bez bloudění v temnotě. Nebude to lehké...“

Dotkl se svého kříže a chvíli si drbal kůži kolem.

„Tohohle by mělo taky přibývat. Každý zasvěcený bojovník by měl nosit znamení svého Ochránce. Na prsou, na čele, v uzlových bodech čaker... ženy v kožíšku nad ioni, muži z kšatrijské varny u kořene penisu. Správně má mít Znamení každý, kdo se rozhodl obětovat vlastní život; pokud dodržuje svoji přísahu, měl by jím být chráněn. Pokud se dopustí zrady, mělo by jej totéž Znamení zabít, než někomu ublíží...“

Mluvil tiše, téměř šeptal, ale znělo to naléhavě.

„Magie Zasvěcených... označil jsem se, ale nejsem si sám sebou jist. Před cestou do téhle země jsem ještě byl... To jsem ještě neznal Assi a Nga, ani Assamu, ani Thayu... ještě jsem považoval bohy za smyšlenku nebo legendu. Jistě, věřil jsem, že žijí někde v nadoblačných výškách, ale... nemohl jsem tušit, že s nimi někdy budu mluvit, dotýkat se jich... spát s bohyněmi. Oni nás ničí, Charry. Nechtějí, ale jejich energie nás... strašně změní. Nejsme už to, co jsme byli. Ani ty. Nikdo z nás...“

„Myslíš, že Diana je bohyně?“

„Oni jsou v tobě, v Dianě, ve mně... jsou naší součástí. Ovládají nás, chrání nebo trestají, dle vlastní vůle. Sami se odměňujeme, sami trestáme za svoje chyby. Hříchy? K smíchu! Jim neublížíme, ať uděláme cokoliv. Jenom sami sobě... Chtějí, abychom se stali takovými jako oni. Až přijde čas... až se osvobodím z tohohle těla, budu stát tváří v tvář nutnosti dělat to, co oni. Jestli nebudu dost způsobilý, dají mi další tělo, abych se musel dál učit; to tělo bude vybavené schopnostmi vyspělého mága, člověka ovládajícího ještě víc energií než tohle! Od dětství budu...“

Vzpomněl jsem si na jeho dětství. Náhlé nevysvětlitelné záchvaty umělecké tvorby, samovolné upadání do transu, jasnovidnost; potom zas vyčerpání až k smrti, když to pominulo. A ještě: okolo něho se hromadily události. Je to nějak vysvětlitelné lidským rozumem? Těžko. Ten chlapec byl skutečně celý život veden po určité dráze... Musí být tím, čím je!

„Takových je nás tu hodně.“ Odpovídal na mé myšlenky, samozřejmě je dokonale vnímal. Proč se divím? „Bonny, Ernaye, Gianna; tu to zničilo. Bonny je v tomto vzoru extrémně ohrožená, pohybuje se přímo po ostří nože. Vyvíjí se strašně nerovnoměrně, na jedné straně geniální v transformaci na šelmu, na všech ostatních úplná nula. Správně by měla být vyřazena z chovu. Julka se jenom směje, po smrti Gianny je jí všecko jedno. Přešla řeku. Zato Maryška ji v tomto zrození nepřejde – a ví to. Já... měl bych jim pomáhat, vést je. Jsem nejmocnější čaroděj v cowenu. A nejzranitelnější.“

Vůbec není zranitelný. Nedokážu si představit moc, která by jej ohrozila.

„Samozřejmě, nějaký pitomec s mečem a puškou mi neublíží. Ale dnes jsem pocítil, že ničím sám sebe. Právě teď mi došel i důvod: blížíme se k Simbabwe. Už jsme blízko; a tam je nějaká mocná síla. Hodně stará...“

„Zabije nás?“

„To by bylo ještě tak nejlepší. Změní, transformuje. Jak by se ti líbilo, kdyby se tvoje koruna stala trvalou součástí tvého těla? Kovový kruh, který by ti neustále svíral hlavu; budeš všechno slyšet a vnímat, nikdy nebudeš unavený, budeš mít stále sílu, ale... nikdy se ho nezbavíš. Hledal jsem, co je ve skutečnosti koruna. Ty heraldické špice, víš? Všelijaké ozdoby... kontakty. Napojení na vyšší svět. Když vidíš staré rytiny, vládcové mají vždy na hlavě něco zvláštního, výrazně nešikovného na nošení. Chtěl bys na hlavě dobrovolně nosit třeba to, co Amón Ra nebo Ptah? Nebo Višnu? Nebo ať nechodíme tak daleko, tu trojdílnou šaškárnu, co má papež?“

Abych ho líp chápal, předvedl mi několik takových korun; dokonce mi je na chvíli vložil na hlavu. Zlaté, diamantové, perlové... ale taky železnou korunu Lombardie a iluminovanou čelenku Svaté říše římské národa německého. Koruny perské, babylónské, indické, egyptské... a tu moji, která je v této chvíli uložena v podzemí tygřího města Aurrgharru.

Nekomentoval jsem nic. Ale uvažoval jsem o tom.

„Označkoval jsem se, protože mám strach. Templářský kříž by měl být součástí mé osobnosti, měl by mne chránit, i když jej právě nemám na krku. Ale teď už si tím nejsem jistý; proto jej chci mít tak blízko, abych jej nemohl sundat. Když poklesnu, ať mě to radši zabije...“

Vztáhl jsem ruku a dotkl se odznaku. Byl kovový, ale měl teplotu jeho těla.

„Julka začala rozdávat svoje šperky. Už je nepotřebuje; když bude něco chtít, vytvoří si iluzi. Ať věci, do kterých uložila svou energii, pomáhají těm, co je mají teď. Já mám strach něco takového udělat; když začínám podléhat i takovým, jako je Bonny? V podstatě dětem?“

„Od které doby ti dělá problémy přefiknout hezkou mladou holku?“

Zkřivil tvář do vzteklého šklebu. „Nic nechápeš! Nešlo jenom o to, dostal jsem taky chuť zabíjet! Já, zasvěcený bráhman! Velmistr Černé Lilie!“

„Nějak ztrácím přehled. V poslední době jsi nikoho nezabil?“

„Ale ne bezbranné zajatce!“

„Jaký mají mít přesně osud? Budou žít – nebo zemřou?“

Vytuhl v půli slova; přivřel oči a chvíli pátral v prostoru. Pak vzdychl:

„Ach né! To přece...“

„Pouč hlupáka, který neumí číst osudy druhých!“

Zvedl se. Jeho oči vyjadřovaly vnitřní utrpení. Konečně řekl:

„Zemřou, ať udělám cokoliv. Ale ti, kteří zemřou... pod mým dohledem, se v příštím životě zrodí... jako bojovníci. Ti ostatní budou muset projít nějakou delší cestou. Nejlíp by jim bylo, kdybych je zabil osobně.“

„Tak proč to neuděláš?“

„Protože nedokážu zabít bezbranného zajatce, ksakru! Protože...“ nedořekl a mávl rukou, jako kdyby byla škoda každého slova.

„Všichni, jejichž duše odešlu dnes večer na cestu...“ opět nedořekl. Zase vzdychl, mávl rukou, otočil se a odešel.

Přemýšlel jsem tak usilovně, že jsem na chvíli usnul. Probudil mne rachot bubnů; slunce se kutálelo k západu a kdo měl ruce a nohy, pobíhal po bažině a snášel mrtvoly padlých, našich i nepřátel. Čarodějové je instalovali na okraji, pokud možno do vzpřímené polohy; dokonce k nim ukládali i jejich zbraně a osobní potřeby. Přivlekli několik mrtvých koní a dali si práci je vztyčit a posadit bojovníky na jejich hřbet.

Nebyl po ruce nikdo, koho bych se zeptal na důvod. Ale bylo mi dost dobře, abych mohl vstát a jít se podívat blíž. Všiml jsem si, že se angažují nejvíc mladí, z kterékoliv kasty; vrchní velení měl Dunbar.

Denis seděl u ohně, zíral do plamenů a ani nezvedl hlavu. Byl v transu.

Ale byl tu Willy Lehndorff. Přihlížel a potřásal hlavou.

„Co to bude za obřad?“ ptal jsem se.

„To bys měl vědět spíš ty, ne? Jsou to tvoji poddaní!“

Když jsem neřekl nic, pokrčil rameny. „Mám dojem, že přivolávají někoho z těch, co odešli do války. Možná i Dicky...“ hlas se mu zachvěl.

Poodešel jsem. Dostal jsem se do blízkosti zajatců, kteří seděli na zemi, pořád ještě pod dozorem moranů s kopími. Jeden z nich na mne zavolal:

„Vaše Veličenstvo! Prosím, můžu s vámi mluvit?“

Přistoupil jsem blíž a pokynul, aby toho otrhance pustili ke mně.

„Mluvíš německy, jak vidím. Co jsi zač?“

„Strážmistr Tony Bauer, poslušně hlásím, Vaše Veličenstvo.“

„A co má být? Máš snad nějakou stížnost?“

„Stížnost. Ne... tedy, vlastně ano. Pokud smím předložit...“

„Mluv, nebo radši mlč. Nemám moc dobrou náladu!“

„Chci si stěžovat na vašeho důstojníka, kapitána Lehndorffa.“

Zamračil jsem se ještě víc. Zavolal jsem Willyho a on přišel blíž.

„Veličenstvo, dovolte, abych... byl jsem do oddílu plukovníka Gordona přidělen jako agent Německé tajné služby, tedy přímý podřízený pana kapitána. Ale teď, když jsem byl zajat, se kapitán tváří, jako by mne neznal. Mám obavy, že mne hodlá ponechat svému osudu...“

Odplivl jsem si. „Willy, tenhle chlap je opravdu tvůj?“

„Ne, pane. Kašlu na něj, dělej si s ním co chceš.“

„Ale, pane kapitáne! Sloužil jsem vlasti oddaně po celou tu dobu...“

„Sloužil jste Gordonovi, jak jsem viděl, nikoliv vlasti! Nebo snad vaše rozkazy obsahovaly pověření velet oddílu, který nás napadl?“

„Obsahovaly příkaz chovat se nenápadně a plnit veškeré rozkazy...“

Willy mávl rukou. „Zajal ho Denis Baarfelt, patří jemu. Já ho nechci!“

Rozhlédl jsem se. Denis nebyl daleko, tak jsem na něj zavolal, ale nijak nedal najevo, že by mě slyšel.

„Pokud vím, Bauer vyzýval vojáky, aby ho zabili. Pročpak asi?“

„Lituji toho, pane! Ale na jeho hlavu vypsal plukovník Gordon dost vysokou odměnu... Tři tisíce liber!“

„Za tři tisíce se nechat zabít, to je teda kšeft! Tvůj Gordon chtěl zřejmě ušetřit... tři tisíce liber dám za dobrýho koně!“

„Milost, pane...“ padl Bauer na kolena, „Pro smilování boží...“

„Tak moment. Ten člověk je vinen zločinem vraždy, přepadení, loupeží. Na tvým místě, Charry, bych ho nechal pověsit.“

„No dejme tomu, ale na čem?“ rozhlížel jsem se.

„Pánové, zdá se, že se nemůžete dohodnout,“ ozvala se Karolína, která se držela poblíž Willyho, „Komu tedy skutečně patří tento muž?“

Já i Willy jsme se tvářili, jako že žádnému. Krčili jsme rameny.

„Takže si ho vyžádám já. Víte, vsadila jsem se s Maryškou, že umím dostatečně ovládat šavli; jsou tvoji agenti dobří šermíři, Willy?“

„Měli by být!“

Karo poodešla a vrátila se se dvěma vojenskými šavlemi. Jednu podala Bauerovi jílcem napřed. „Vyzývám toho muže na život a na smrt!“

„Bezva, mami!“ komentoval Rudi a cpal se dopředu, aby dobře viděl.

„Ale madame... já... bojovat se ženskou?“

„Zabíjet ženy a děti ti tolik problémů nedělalo. Teď budeš prosit?“

Tony skutečně uchopil šavli; v rozpacích se rozhlížel, co má dělat.

„Ve jménu Božím!“ pravila Karolína von Aussengraben a pozdravila zbraní, „Vkládám život tohoto muže do rukou své sestry Dicky; je-li nevinen nebo se mi dokáže ubránit, nechť je propuštěn na svobodu!“

Bauer zaťal zuby, pevně sevřel šavli a přichystal se k obraně. Karolína zaútočila, Tony odrazil dva tři její útoky a pak zaútočil sám. Karo uhnula a vyrazila mu šavli z ruky. Rozesmála se:

„Tak si ji seber! A bojuj, nebo z tebe taky udělám ženskou!“

Bauer skočil po šavli a v jeho očích se objevila nenávist. Zaútočil vztekle jako býk, Karo uhnula a špičkou své zbraně mu přesekla opasek. Taky ho zranila, Tony si přitiskl ruku na bok a zasténal.

„Jsem zraněn, nemůžu bojovat!“ vzdychl, „Milost!“

„Tak se rozkroč. Když se necháš vykleštit, pustím tě!“ zasmála se.

Zařval vztekle jako zvíře; vrhl se na ni znovu, ale Karo lehce odrazila jeho útok a nastavila mu čepel, na kterou se napíchl. Otočila šavlí v ráně, poodstoupila a nechala ho klesnout s ocelí mezi žebry.

„Dostal, co zasloužil.“ řekl Willy, „Čert ho vzal...“

„Bože, slituj se nad jeho hříchy.“ řekla Karolína soucitně.

Dunbar se ohlédl: „Přidejte ho k ostatním padlým. Bude sloužit v armádě, kterou odešleme svým Ochráncům. Snad tam se napraví...“

Zajatci viděli celou scénu dost dobře, aby ji mohli posoudit. Samozřejmě se báli o život, koukali po mně, co udělám. Zvažoval jsem, co dál; ale velení měl doposud Dunbar. A ten věděl, co dělat.

„Slyšte mne, muži! Dopustili jste se tolika zločinů, že by bylo spravedlivé vás bez milosti pobít. Měli bychom to udělat; ale rozhodl jsem, že vám dám dvě možnosti. Jedna platí pro zbabělce, nehodné cti: odebereme vám všechny zbraně a vybavení a vyženeme vás do stepi, nahé a bosé...“

„Ale na stepi nás pobijí černoši a šelmy! To bude jistá smrt!“ volal kdosi.

„Vy jste zabíjeli černochy i šelmy, ať vám to oplatí. Šance, kterou vám nabízím, platí pro muže, kteří jsou čestní a stateční. Jistě chápete, že to nebude život; ale dopřejeme každému z nich čestnou smrt v boji s někým z nás. Kdo padne rukou bojovníka, zrodí se znovu tak dokonalý jako ten, od něhož přijal vysvobození...“

„Tomu říkáš šance?“ zachechtal se někdo, „Nechat se zabít rovnou?“

„Řekl jsem, že je to šance pro čestné a odvážné bojovníky. Jestli takový nejsi, mlč a nehlas se. Navíc jsem nedomluvil. Tento případ je speciální; vybraní hrdinové odejdou do velké války, kde budou pod velením templářských rytířů bojovat proti silám nejtemnějších pekel, dokud se neočistí!“

Teď začali hlučet všichni zajatci; většinou nám sprostě nadávali.

Dunbar zvýšil hlas: „Najde se mezi vámi nějaký čestný muž?“

A skutečně, jeden z mužů vystoupil. Podsaditý, drsné tváře a mocných svalů. „Jsem Duncan MacKillogh z Vysočiny, seržant Královské britské armády. Tys řekl, že jsi Templář, muži?“

„Ano. Jan Dunbar, komthur Templářského řádu Blesků.“

„Ach tak; to jsem si mohl myslet! Pak ti tedy já říkám, že jsi odpadlík, zrádce a kacíř, jako všichni z vaší lóže! Protože můj otec patřil k jediné skutečné templářské lóži: Ordo Templi Orientali, skotského obřadu!“

„V tom případě buď zdráv, bratře.“

„Bohužel, já tě bratrem nazvat nemohu. Spíš bych tě měl proklít!“

„To je mi líto. Bratr Donald MacLawwen, který je v současné chvíli velmistrem, se možná bude hněvat...“

„MacLawwen? Jeho rod byl odjakživa nepřítelem MacKilloghů; už od časů našeho krále Jakuba, jehož MacLawwenové hanebně zradili!“

„Neznám skotskou historii tak dokonale, abych ti mohl odpovědět. A nejsem si jist, zda bych v tom případě měl prolít tvoji krev...“

„To já proliju tvoji! Dáte mi zbraň, abych mohl obhájit svou čest?“

Dunbar pokynul, aby Iris přinesla jeho katanu a skotský palaš, ve kterém odhadla MacKilloghův majetek. Skot uchopil zbraň a pronesl něco ve svém jazyce, zřejmě heslo svého klanu. Jeho muži mu začali hlasitě fandit.

Tentokrát trvalo střetnutí déle a bylo mnohem divočejší; oba soupeři byli několikrát lehce zraněni a jen Dunbarova vyspělá technika zabránila, aby ho Skotský seržant porazil. Na chvíli zastavili boj a odpočívali.

„Duncane MacKilloghu, jsem ochoten přiznat, že jsi čestný muž a dobrý bojovník. Nechci tě zabít, naopak si tě vážím; jestli jsi doposud nedosáhl rytířského zasvěcení, jsem ochoten ti je dát...“

„Jene Dunbare, i ty jsi čestný muž. Kdybychom se setkali jinde za jiných okolností, mohli jsme být přáteli. Ale stojíme proti sobě; přísahal jsem Královně Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska, kteréžto přísahy mne může zbavit pouze smrt. Nemohu od tebe přijmout milost!“

„Ani zasvěcení?“

„I když říkáš, že jsi komthur, nemohu ti uvěřit. Jste odpadlíci a zrádci, jinak by celý život mého otce ztratil smysl. Bojoval proti vám!“

„To je mi líto. Až se setkáš se zesnulými velmistry řádu, věřím, že tě přijmou laskavě do svého středu...“

„Ten, který tam odejde první, počká na druhého. Souhlasíš?“

„Bude mi ctí, bratře Duncane.“

Opět se na sebe vrhli; tentokrát to netrvalo tak dlouho a Dunbar probodl soupeře katanou pod žebry, kousek od srdce. MacKillogh jenom vzdychl.

„Zvítězil jsem. Ale nabízím ti život; má žena by tě mohla zachránit...“

„Magií, chápu. Nechci; zvítězil jsi čestně. Nech mne v klidu umírat. Ale chceš-li mi prokázat nějakou laskavost, mezi zajatci jsou čtyři muži, kteří patřili do mého oddílu. Propusť je na svobodu!“

Dřív, než mohl Dunbar promluvit, Skoti se přihlásili sami:

„Nic takového, seržante! Chceme jít s vámi, kam půjdete vy! Vyzývám k boji kteréhokoliv z těchto mužů, za stejných podmínek!“ volal jeden, další se přidávali. A nejen oni, takových bylo víc.

„Dobrá, dáme tu možnost všem. Budeš mít mnoho dobrých mužů ve svém pluku, rytíři; možná i některé z těch, kteří patří mně!“

„Nejsem hlupák, i když tak možná vypadám,“ vzdychl Duncan, „Tvoji kluci se cvičí od dětství, zatímco naši chlapi prodělali jen základní výcvik; jejich zbraní byla puška, ne meč. Je to sebevražda, nic víc!“

„Jestli bojují jako ty...“

Duncan se nechal ošetřit alespoň natolik, aby vydržel přihlížet. Zajatci skutečně šavle moc neovládali; Janek dovolil střetnutí mládeži z FF, dokonce dvěma dívkám. Jedna byla Efka; zabila svého muže, ale vzápětí se rozbrečela jako malá holčička. Duncan jen povzdychl:

„Neplač, dítě; narodili jsme se do zlého světa! Doufám, že ten na druhé straně bude laskavější... Svět, kde dívky jako ty nezabíjejí...“

„Obávám se, že tam potkáš řadu ještě bojovnějších žen.“ řekl Dunbar, „Je pro tebe nějak důležité, že jsme vám nechtěli ublížit?“

„Neublížili jste nikomu, kdo si to nezasloužil. Co bude dál?“

„Teď... přeneseme mrtvé i s jejich zbraněmi na místo, kde odejdou. Tebe také... jen musíme počkat, až zemřeš.“

Duncan pohlédl na mrtvé, kteří vytvářeli na bažině podivné sousoší.

„Jestli správně chápu, bude to pohřební hranice. Když jsem byl malý... je pravda, že za dávných časů vyplouvali králové na moře v lodi, kterou si těsně před smrtí sami zapálili? Můžeš... to pro mne udělat?“

„Ty chceš vážně...?“

„A proč ne? Myslíš, že se nevyrovnám těm dávným králům?“

Dunbar pokynul, aby odnesli mrtvé a vyrovnali k ostatním. Nespěchali; kdyby Duncan zemřel včas, vyřešil by se tím jeho problém. Přestože však byl téměř v agónii, nehodlal svůj čas nijak zkrátit.

„Uvažte mě k něčemu... třeba ke kůlu. Tu pochodeň mi dej do ruky; jakmile ztratím sílu ji držet, zapálí to rákosí kolem. Představuješ si to tak?“

Zatím měl dosti sil, aby si prohlížel nejbližší okolí: leopardy, tygry, lvy... i lidi. Iris mu přinesla jeho palaš a vsunula do levé ruky.

„Ach, zdá se, že je tu uvítací výbor... kdo jsi, muži?“

Starý muž v bílém rouchu se vlídně usmál.

„Jacques Molay, rytíři Duncane MacKilloghu. Zdá se, že mne znáš...“

„Poklonil bych se ti, velmistře. Ale na to už nemám sílu.“

„Zemřel jsem v plamenech. Jsi si jist, že to chceš?“

„Víc než co jiného! Právě mě tenhle svět začíná bavit!“

„Ano, zdá se. Vítám tě doma, bratře...“

„Jsem teprve na prahu. Pospěš si, bratře Jene, ať ti nepřipálím fousy! My tady teď budeme mít... malou soukromou oslavu!“

Dunbar skutečně urychleně couvl. V blízkosti velmistra a hořící pochodně se necítil dostatečně bezpečně.

„Mohl by se někdo z vás... pomodlit?“ zeptal se ještě Duncan.

Vzal to Mario di Carialti; hlas se mu chvěl:

„Hospodin je můj pastýř; nebudu míti nedostatku.

Na lukách žírných pase mne, k vodám lahodným mne přivádí.

I kdyby mi bylo kráčeti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého...“

Tehdy rytíř Duncan MacKillogh upustil pochodeň. Velmistr v bílém rouchu rozpřáhl ruce a pozvedl je k nebi. Okolo nich rázem vzplanula hradba plamenů a zahalila všechny, kdož odcházeli...

Errata:

30.05.2021 11:15