Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis/Daniela?)

Probudila jsem se jako Daniela. To bude zřejmě první důležitá věc, hned jak otevřu oči: zjistit, kdo jsem a kde se nacházím. Potom zjistit případné škody na ostatních a zahladit je, pokud možno dřív, než si toho všimne někdo jiný. Nejhůř Charry, ten by mi dal!

Zjištění číslo jedna: víc než polovina přítomných má do kůže vpálené řádové kříže. Některým jsem to udělala já, některým Goldcat. Ale jsou takoví, u kterých si nejsem jistá, kdo, kdy a proč. Šelmám jsem to dělala v kočičí podobě, to vím. Ale co třeba Juanita a Bella, kde vůbec celý večer byly?

Zjištění druhé: Kříže jsou variabilní, některé vypadají, jako kdyby byly výsledkem cvičného pokusu. Neříkám nedokonalé, ale ne tak perfektní, jaké vytvářím já! Podívejte třeba na Artannu, to je moje práce a jsem na ni patřičně hrdá! Dokonce tam má i rudé blýskavé kamínky, aby bylo vidět, že je komthur. Nebo na Sunny, Efku, Naike...

Většina lidí spala, obvykle všelijak propleteni. Pokud můžu soudit, nikdo neubyl (smrt v důsledku pokusu) a doufám, že ani nepřibyl. Některé kombinace jsou překvapující, třeba Oiči a Khassim. Ovšem když v sobě nalezli zalíbení... (Oiči otevřela oči, usmála se a mrkla na mě).

„Echm, slečno... nemáš pocit, že bychom si měli promluvit?“

A už je to tady! Charry samozřejmě musí vstávat jako jeden z prvních!

Zastavila jsem se před ním; prohlédl si mě, potřásl hlavou a uvědomil si, že se původně šel vymočit. Upadl trochu do rozpaků, ačkoliv před jinými ženami se obvykle neskrývá.

„No, tedy...“ začal trochu nejistě, „Jak ti mám vůbec říkat?“

„Jak chceš!“ ujistila jsem ho ochotou chovat se vstřícně.

„Teda nevím, jestli to bude mít nějakej smysl. Varovali mě, že v týhletý podobě seš ještě ulítlejší než v tý původní; o co pitomější, o to víc bezstarostnej... ná. Nemohla by ses nějak... vrátit do normálu?“

Mohla; jenže se trochu obávám, že Denis... přeměnami došlo k určitému posunu vědomí, které mně se líbí, ale jemu by nemuselo. Bojím se...

„Jo aha, nemohla. No, co se dá dělat. Podívej, já nemám nic proti tobě ani tvým pokusům. Většinou se mi docela líbí. I ty kříže, cos vytvořila pro kdekoho. Kdyby to šlo udělat... třeba i mně, ale bez toho... okolo. Jistě, já chápu, že kdyby to nešlo, tak...“

„Šlo.“

„Hm?“ zvedl hlavu a vcelku nadšeně se usmál, „Tak to je fajn, to bych... a co Dianě, taky? Takže říkáš, že by to šlo... Kdy?“

„Třeba hned. Ale jdi se nejdřív vyčurat. To bys bolestí neudržel.“

„Ano. Ano, jistě. Stejně jsem... ale vlastně jsem se chtěl zeptat: co bude dál? Jak chceš pokračovat?“

„Jakkoliv to půjde. V podstatě nemám žádnou pevnou představu. Takhle se mi to líbí, tobě ne?“

„Ale jo, jistě. Ovšem...“ chvíli neurčitě pokyvoval hlavou, ale najednou zprudka vybuchl: „Ale ne, vůbec se mi to nelíbí! Připadám si jako v blázinci! A hlavní viník toho všeho seš ty!“

O tom se snad ani nedalo pochybovat. Přesto mě napadlo docela dívčí řešení: dát se do pláče. Co by asi udělal?

„No dobře, no!“ rozhodil rukama, „Sakra, když já neumím jednat s takovýma holkama, to přece víš! Jak na mě začneš dělat ty psí oči... Kdybys byl kluk jako normálně, tak bych tě třeba vyzval na rozcvičku a pořádně zmlátil. Ale co mám dělat s takovýmhle... děckem?“

„Jestli se chceš uvolnit, tak mi nařež na zadek – jako děckovi!“ vytvořila jsem pro něj rákosku, „Jenže bych tě měla upozornit, že každá bolest ve mně působí zvyšování sexuální aktivity. Jsem tak naprogramovaná.“

Došla mu řeč. Zato Dianu to zaujalo, takže vylezla:

„Jaké to je, být uměle vytvořenou osobností?“

„Nejdřív definuj, co je přirozené a co umělé. Jsem část osobnosti Denise Baarfelta; určitým způsobem omezená a tělesně modifikovaná. Zatímco Denis bude existovat až do smrti, já jsem dočasná; asi jako určitá nálada. Nevím jistě, jak dlouho to bude existovat. Možná mě brzo zruší...“

„Ale teď jsi Daniela, ne? Zrušení pro tebe znamená smrt; ale ty nechceš zemřít, nebo snad ano?“

„Ani lidé nechtějí zemřít, i když vědí, že musejí. Nebojím se smrti tak intenzivně jako někteří nevěřící ateisté, ale skončit nechci.“

„Ateisté se bojí, protože nevěří v další život. Ty víš dokonce naprosto jistě, že budeš pokračovat, i když v jiné formě!“

„To vím. Ale v tomto těle se mi líbí. Jsem mnohem... optimističtější.“

„Mohl by Denis třeba posoudit tento pokus jako nepovedený a vytvořit si nějakou další dívku s odlišnými vlastnostmi?“

„Určitě mohl. Nejspíš to taky udělá, bude-li mít chuť.“

„A potom to budeš ty, nebo někdo jiný?“

„Tím si právě nejsem jistá. Je to pokus. Mám v sobě i Denise, sleduje co dělám. Možná by mě mohl zrušit okamžitě. Moje... názory vyplývají z pokusu s další oddělenou částí osobnosti, Zlatokočkou Goldcat. Vytvořila jsem ji jako... jako poctu kočičím bohyním. A našim šelmám. Těžko vyložit... Denis odjakživa uctívá a obdivuje bytosti jako Freya a Bastet. Tak je miluji také já a Goldcat... byla jejich součástí. Hmotnou expanzí. Konala jejich božskou vůli, chápeš?“

Diana chápala a oči jí zářily. „Taky by se to dalo říct úplně naopak. Ty nejsi ani Dany, ani Goldcat; jsi pořád Denis, který jen nechce určité věci vyvádět ve své podobě, tak si vymyslel tuhle teorii. Oblbuje nás, že změnou došlo k posunu vědomí, že je méně zodpovědný a proto beztrestný.“

„To je taky hezká verze. Ano, v podstatě je to pravda.“

„Můžeš mi to nějak vyvrátit?“

„Ne. Ani vyvrátit, ani potvrdit. V podstatě sama zjišťuji, jaká je pravda.“

„Nejsem úplně blbá, takže vím, že při mentálních hrách bývá skutečnost obtížně definovatelná. Máš ještě nějaké další verze?“

„Fixované ne. Krátkodobé čehokoliv.“

„Můžeš i nějaké... to vlastně vím. Goldcat není nic podle předlohy, je to zcela ojedinělá bytost. Samozřejmě budeš pokračovat... moje otázky nemají moc smysl, že? Ale tahle snad ano: kdo to umí kromě tebe?“

„Všichni vyspělejší WZ . Sestry, děti. Z mladých je nejlepší Sunny, budu ji trénovat. Naike a Efka jsou dobré do cowenu; chybí jim osobitost, časem ji snad získají. Bonny je bezperspektivní, nemá zájem se rovnoměrně vyvíjet. Všechno, co nesouvisí s divokými psy, ji otravuje.“

Diana přemýšlela; poškubávala si při tom náušnicemi.

„Ještě... možná trochu hloupý dotaz. Není to nebezpečné?“

„Je. V oddělených osobnostech se dá snadno zabloudit.“

Charry si mezitím vyřídil své hygienické záležitosti. Bručel, protože by se rád vykoupal a nebylo v čem.

„Kdybys byl co k čemu, přestaneš blbnout a zařídíš tu pořádné lázně!“

„Stačila by ti iluze?“

Vytvořila jsem mu kopii bazénu v Barceloně; nikdy jsem tam nebyla. Chtěl se tam radostně vrhnout, ale včas se zarazil. „Když tam skočím po hlavě, nerozbiju si ji o nějaký kámen?“

„Nevím. Zkus to.“

„Nejdřív... šlo by to Znamení?“

Položila jsem mu ruku na prsa a vpálila mimořádně podařený Kříž. Se zlatými kameny, je císař. Kříž taky zlatý, ale kamínky ještě zářivější. Bez zbytečných efektů, přesto cítil spálenou kůži.

„Krásný!“ ocenila Diana, „Hele, mně taky!“

Vyhověla jsem jí ještě dřív, než jsem začala přemýšlet o E rovnováze. Asi je to blbost, včera jako Go jsem žádné bilance nepočítala a dělala, co mě napadlo. Nebo jsem byla vyživovaná od Koček?

„Skvělý! Nádherný!“ jásala Diana, „Ještě něco!“

Už jsem natahovala ruku, ale zaváhala jsem. Feroz v rámci milování s mou sestrou Julkou zvýrazňoval její tetování transformací kůže na zářivější. Už je to dost dlouho a ještě nevybledlo; Julka tvrdí, že líp přijímá energii. Sama si vypálila červený tilak od kořene nosu až k temeni; pravděpodobně ho bude nosit na věčné časy. Ale ona je čarodějka...

„Diano, mohla bych ti vypálit do čela zlatou hvězdu, co měla ta princezna v pohádce; a ne sundávací, jak to teď nosí holky. Mohla bych taky... můžu cokoliv. Ale nevím, jestli máš přesně rozmyšleno, co chceš a co ne. Už to nikdy nezmizí!“

„Myslíš, že moje tetování je sundávací? Nikdo nesmí obvinit císařovnu, že se nepustí do hry...“

„Až budeš přesně vědět, co chceš a co ne, řekni si. Zatím...“

Diana má po těle spoustu fantastických zvířátek. Potrpí si na ně; zvýraznila jsem na nich v příslušných barvách zuby, drápy, oči a tak. Bodavou bolest cítila, takže mohla být šťastná. A byla.

Charry si zaplaval v bazénu a byl velmi spokojený, i když to byla iluze. Diskutoval na to téma s ostatními: je iluzorní koupel dokonalá náhrada? Vykoupali se všichni kromě mne, já musela udržovat tu iluzi; šlo mi to trochu hůř než Denisovi, ale to mohl být jen pocit. Zkušenost: je možné vytvořit v poušti iluzi, že piju vodu, čímž se odstraní subjektivní pocit žízně, ale ne skutečná dehydratace. Takže u méně rozvážného člověka by mohlo dojít spíše k ohrožení života, než pomoci. Ale je to složitější.

Tak sakra, byli očištění a osvěžení? Nebyli, ale cítili se tak.

Vyrazili jsme spokojeně na cestu. Celé dopoledne jsem setrvala v podobě Daniely, jela s ostatními v čele karavany a vítr mi zpíval ve vlasech. Co když mě Denis zruší? Co když vytvoří jiný Vzor, třeba Dominiku, hodnou holku, co nezlobí a nevymýšlí pitomosti? Ještě jsem ji neviděla a už ji nenávidím; samozřejmě bych ji mohla nadefinovat sama a přejít do ní hned, bez problémů, ale k čemu? Leda by nás zrušil obě.

Jen na chvíli jsem zkusila Goldcat. Bože, to je krása jezdit jako šelma! Po tomhle se mi bude stýskat! Vlastně nebude; smažou mě a nebudu. Denis má aspoň naději, že se znovu narodí; ale já přestanu existovat, protože jsem nikdy neexistovala, jsem pouze něčí představa a...

V té chvíli jsem vnímala poplach; zepředu od dětí, letících jako průzkum. Okamžitě jsme zamířili tím směrem; děti se střemhlav spustily z oblohy, po přistání se proměnily a zůstaly stát okolo člověka, kterého objevily.

Seděl uprostřed cesty, hlavu svěšenou, nehýbal se; byl zcela nahý, velmi opálený, špinavý, nečesané vlasy mu padaly do obličeje. Ruce, nohy a rty pokryté odpornými boláky, sice ne příznaky lepry, ale přece jen důsledky nějaké nemoci. Vedle něho ležela na zemi hůl, o kterou se zřejmě opíral při chůzi. Zvedl oči, prohlédl si děti a nevěřil vlastním očím. Pak přiběhli psi, usadili se kolem a hlídali, jako by ta troska člověka ještě byla schopna utíkat.

Když zaslechl dusot našich koní, zvedl hlavu a pohlédl na nás; pak sáhl po své holi a pomalu, s bolestí se zvedal na nohy. Stál potom v celé své vyhublé nahotě, podklesávala mu kolena a v očích svítil šílený oheň. Pozvedl ruku, aby nás zastavil, jako bychom ho neviděli.

„Proboha – to není možné!“ řekla jsem užasle.

Podíval se na mne a považoval mě za přelud. Ani se moc nedivím. Rychle jsem se vrátila do základního vzoru. Pak jsem seskočil a podepřel ho.

„Ty jsi Gordon!“

„Plukovník William Gordon, k vašim službám.“ pokusil se postavit rovně, ale tolik síly zas neměl, „S kým mám tu čest?“

„Denis Baarfelt. Znáš mě přece...“

Chvíli mi koukal do očí. Pak pomalu kývl.

Rozhlédl jsem se. „Tohle nejde. Omyju ho Ohněm, ale bude potřebovat lepší ošetření. Kdoví, co všechno mu je...“

„Jsem v pořádku, lorde Baarfelte.“ pokusil se mne ujistit, „Pouze žádám, abyste mi pomohli... dojít do Simbabwe.“

„Jistě... ale kde jsou všichni ostatní? Tvoji vojáci...?“

„Mrtví; neptejte se, co se s nimi stalo, dobře to víte. Poslední podřezali černoši. Ukradli všechno, co se dalo. Zachránil jsem se úplně sám...“

Vytvořil jsem iluzi posilujícího nápoje; teď to bylo nezbytné. Napil se, dokonce rozkašlal, bylo to alkoholické. V rozpacích mi vracel polní láhev a uvažoval, kde jsem ji vůbec vzal.

Tepnul jsem zprávu Maryšce a požádal, aby to vyřídila Dianě. A Charrymu.

Oheň zapálily bez problémů Sif a Iris. Taky mu pomohly tam vstoupit, byl tak zesláblý a poničený, že měl problém udělat krok. Když ho vytáhly, byl už zase jakž takž k poznání, ale vypadal strašně. Posadil se na zem a tupě zíral, zatímco všichni ostatní zírali zas na něj.

„To je ten slavný Gordon?“ šeptala mi Naike, „Ten, co vás tolik pronásledoval? A zajal Dianu, válčil proti vám, snažil se vás zabít...?“

„Ano, to je on.“

„No... zas takovej borec to není!“

Gordon k ní pomalu zvedl oči. „Chtěl bych vidět vás, slečno, kdybyste musela vydržet to co my! Cestu od Káhiry až sem... moji muži umírali jeden po druhém, padali jako mouchy – na nemoci, v boji s dravou zvěří i s lidmi! Všichni byli na pokraji sil... nemocné a raněné jsme museli nechat na místě a divoši je dobíjeli oštěpy a mačetami!“

Naike nakrčila nos, koukla po mně a nechápavě pokrčila rameny. Stála před ním nahá, palcem bosé nohy se drbala na lýtku druhé.

„Když jsi to věděl, tak proč jsi sem lezl?“ otázala se.

Dlouho uvažoval, zda jí odpovědět nebo ne. Nakonec řekl:

„Byla to moje povinnost! Sloužím královně Britského Impéria!“

Naike se opět zatvářila hloupě. Efka se rozhodla jí pomoci v úsudku:

„To je asi ta stará paní v Londýně!“

„Nezlobte ho, holky!“ varoval jsem, „V podstatě je to hodný člověk...“

„Neprosím se o váš soucit, lorde Baarfelte!“ odsekl.

Opět se ozval dusot kopyt; přijížděl Charry, Diana, Maryška. I pár šelem.

„No jo vážně, Gordon!“ Diana seskočila s koně a smála se jako sluníčko, „Víš, že jsem fakticky nemyslela, že tě ještě uvidím?“

Zmučeně na ni pohlédl. „Vyhrálas, císařovno. Jsem napůl mrtvý, musím vás prosit o pomoc; a tyhle děti si ze mě ještě dělají blázny.“

„Nevím co říkaly, ale určitě to tak nemyslí! Jsou jenom zvědavé...“

„Jsou děsné,“ prohlédl si naše děvčata jednu po druhé, „Nebo možná jsem blázen. Už dlouho jsem neviděl bílou ženu... jestli se tyhle dají považovat za bílé. Kromě tebe... a to nebylo moc pěkné setkání!“

„My nejsme bílé,“ upozornila Efka, „Jsme zlaté!“

„Nedráždi ho, fakt!“ požádal jsem.

„Ale my bysme se o něj postaraly! Máme lékařský kurs!“

„Určitě se o něj budete moci starat, jen trochu přemýšlejte, co říkáte! Ten pán je britský šlechtic a vaše způsoby...“

„No promiň, ale já jsem taky princezna!“

„Držte huby!“ řekl Charry znechuceně, „Zdravím tě, Wille Gordone. A říkám na rovinu, že bych tě nejradši pověsil na nejbližším stromě. Nevidím tě rád a nebudu to ani předstírat...“

„Udělej se mnou, co chceš, císaři. Ale vem mě do Simbabwe. Myslím, že mám právo... za všechno, co jsem vytrpěl, vidět to město!“

„Právo – to nevím. Ale když to chceš, vezmeme tě tam, samozřejmě. Podle našich lvů už není daleko. Taky tě vyléčíme a nakrmíme. Ale co s tebou budeme dělat potom, to nemám tušení.“

„Myslím, že tahle starost už je vyřešena! Umírám!“

Charry se ohlédl na mne; zkoumal jsem Gordonův zdravotní stav.

„Je pravda, má v sobě spoustu různých nemocí, ale nic, co by nespravilo pár injekcí. Když do něj Reorti napíchají ty svoje drogy...“

„Tak vezmeš si to na starost? Řekni tomu jejich doktorovi...“

„Jistě, s radostí!“

Přeražený Tesák byl ochoten ošetřit kohokoliv; neúnavně se zajímal o lidskou anatomii a největší chuť měl operovat, ale v tomto případě bohužel nebyl důvod. Gordon s nechutí sledoval, jak namáčí svoje drápy do ořechových skořápek s různými esencemi a pak mu je zarývá do kůže na prsou. Nedůvěřoval takovému léčení, ani se mu nedivím.

„Z toho tak maximálně dostanu otravu krve! Určitě má špinavé drápy!“

Holky si nedaly ujít to potěšení a Tesákovi to přeložily.

„Co si o mně ten člověk myslí? Olizuju se velmi pečlivě!“ namítl.

I tohle Gordonovi Efka přeložila.

„Na vašem místě, slečno, bych tomu zvířeti tolik nedůvěřoval!“ odpověděl jí, „Možná jsou ochočení, ale po straně koukají, jak vás sežrat!“

„Myslíš?“ rozzářila se, „My jsme s nima dohodnutý; jak někdo z nás padne, tak si naše tělo rozdělí a snědí!“

Gordon na ni chvíli nechápavě zíral. Efka se nadšeně usmívala.

„To chcete, aby vaše tělo nebylo řádně pohřbeno? Aby vás sežrali lvi?“

„To je docela dobrej pohřeb, ne? Kosti můžou spálit Ohněm... Jak chceš, abysme pohřbili tebe?“

„Normálně, jak se sluší a patří na křesťana! Jsi snad křesťanka, ne?“

Zapřít to nemohla, zíral rovnou na její Kříž.

„E, každá sekta má svoje předpisy! Ty patříš do který?“

„Nepatřím do žádné sekty! Jsem řádným členem anglikánské církve!“

Bohužel, Efka nebyla perfektním znalcem křesťanských skupin.

„To je ta, jak založil král Jindřich VIII., když dal useknout hlavu Anně Boleynové!“ poučila ji znalejší Sunny, „Drží se Bible krále Jakuba, 1620!“

„Hezký!“ ocenila Efka, „Upalujou ještě čarodějnice?“

„Teď už ne! V Americe upálili poslední v Salemu, 1654... nebo tak.“

„Holky, do psí boudy, přestaňte tady otravovat! Nemáte bejt vpředu?“ otázal jsem se, ovšem bez valného ohlasu.

Gordona jsme uložili do jedněch nosítek na hřbetě koně; muž, který v nich jel doposud, bohužel zemřel. (Jak ho pohřbili, nemám tušení). Děvčata se nadšeně hlásily, že o něj budou pečovat.

„Odpusťte, že se ptám, lorde Denisi, ale proč vlastně... si mne ty mladé dámy tak prohlížejí?“ ptal se nejistě.

„Řekl bych, že se jim líbíš. Jsi proslavený bojovník. Samozřejmě nepřítel, ale to ony tak neberou. Nikdy žádného nepřítele neviděly.“

„Kchm! Totiž... značně mne irituje jejich... nekonvenční chování. Nemohly by si třeba... vzít něco na sebe?“

„Mohly by, kdyby chtěly. Jestli se ti podaří jim vysvětlit, proč...“

„Vysvětlit, proč má mladá dívka chodit slušně oblečená? Zrovna já?“

„Obávám se, že jsi jediný, koho pohled na nahou dívku pohoršuje.“

Rozhlédl se kolem a pochopil, že mám pravdu.

„Podívej, nechám tě tady v jejich péči, to bude nejlepší. Vrchní lékařka je Sunny, čarodějka, dost schopná. Tohle je Efka, tohle Naike. A támhleto, co obvykle vypadá jako pes, je Bonny. Všechny dohromady o tebe budou pečovat, jsou za tebe odpovědné...“

Nejspíš se mu to moc nelíbilo, ale jak měl protestovat?

„Kde budete vy, lorde Denisi?“

„Nevím. Asi budu někde meditovat.“

Což byl kec, určitě nebudu, protože mě nenechají. Až příliš lidí mi chce říct příliš mnoho věcí. Jsem zvědav, jak moc budou nepříjemné.

V první řadě Charry.

„To jsme si zas pomohli, co? Heleď Denisi, byl bych rád, kdybys na hosta trochu dohlídl. Nějak chytře, aby to nepoznal!“

„Bez starosti. Nechal jsem ho na starosti holkám.“

„Těm mladým, co... jo aha. Dobrý. Ty už ho vycvičej.“

Možná bych udělal líp, kdybych mlčel, ale...

„Tvůj hlas nezní, jako bys holky zrovna obdivoval?“

„Co ti na to mám říct? Ty obdivuješ jejich sexuální vznětlivost, Diana je z nich celá pryč, protože jsou energeticky... plusové. Co bych měl obdivovat já? Ale snáším je, ne že ne...“

Ano, to bylo skutečně naprosto jasné. Ale i on ještě něco dodal:

„Vlastně, s tou tvou dívčí verzí se jedná podstatně líp než s tebou. Je taková... docela milá. A nepropadá každou chvíli depresím.“

Co jsem na to měl říct, než: „Hm... děkuji.“

„Není zač.“

Nějakou chvíli jsem uvažoval, jak se mu pomstít. Pak jsem to zavrhl.

Diana naopak zářila. „Doufám, že ho udržíš při životě co nejdýl! Myslíš, že ty jeho nemoci jsou extra závažný?“

„Nemyslím. Mezi lidma, samozřejmě. Ale zde... Tesák mu píchl svoje protilátky. Já ho protáhl Ohněm, když bude potřeba, udělám to zas. Teď je v péči mladých.“

„Dobrý! Skvělý! Myslíš, že by se jim mohl líbit?“

„Líbí se jim. Ale co s ním máš v plánu ty?“

„Samozřejmě získat jeho genofond, než umře; co jinýho? Získat od něj mládě, je to cennej kus...“

„Myslíš, že by si tvého úsudku vážil?“

„Neříkám to jemu, ale tobě. Ty seš zkušenej WZ...“

„Dík.“ Něco mi napadlo, ale neřekl jsem to. Diana na to přišla sama:

„Je některá holka volná?“

„Na žádnou vhodnou si nevzpomínám. Ty volný jsou fakt ještě mladý. Taky bych nepodceňoval jeho ochotu spolupracovat; přece jen je kulturně vyspělej člověk, předhodit mu nějaký dítě...“

Chvilku usilovně přemýšlela, tak aby to bylo vidět.

„Hm... a co ta... Daniela?“

Myslela na to už chvíli, takže mi dala příležitost zorganizovat projev překvapení. Šlehl jsem impuls svému koni, aby začal trojčit.

„To doufám nemyslíš vážně?“

Udělala ty nejnevinnější modré oči, jaké umí.

„Jistě že ne! I když... jak moc je holka?“

„Taky je Zlatokočka. Budeš ode mne vyžadovat hejno koťat?“

„A ty bys to dokázal?“

Přestože má duševní hnutí bývají obvykle hraná, teď...

„Císařovno, co ty si opravdu myslíš o magii?“

„Nemyslím si nic. Pokaždé, když si začnu něco myslet, některej WZ si to přečte a řekne, že mám v hlavě piliny.“

„Takže se snad neurazíš! Magie není všemocná, pouze... jak bych ti to měl říct? Prostě to nejde!“

„Nebo nechceš.“

„No tak nechci, no! Seš úplně blbá; pošahaná z těch tvejch nápadů ohledně rozmnožování! Nestačí, že nutíš rodit holky, teď chceš i chlapy?“

„No... kdyby to šlo...?“

„Nešlo, do prdele! Nemají čím!“

Nějakou chvíli jela mlčky, culila se a formulovala vhodný výraz.

„Ale ono by jich snad neubylo, kdyby si zkusili přivést na svět tak dvě tři děti, odchovali je a pak se zas vrátili do vlastního vzoru!“

„Ještě krásnější by bylo, kdyby se všichni rodili jako ženy a až přivedou na svět deset dětí, tak se měnili na muže, co? Takhle to funguje u nějakých okrasných rybiček...“

„No, a to by vážně šlo?“

„Teď už provokuješ! Ne, ani cvičně!“

„Nešlo by to zkusit aspoň s Ernayem? On by moc chtěl!“

„Ne. Ne, ani na Atanoru! Můžeš se zeptat Valérie!“

„No jo, no; tak promiň!“

„Ne, já se nezlobím.“

Ale zlobil jsem se a ona to věděla; zase se jí povedlo mě vytočit.

„A pusť zas někdy na svět tu Dany! Je taková milá...“

„Hm... Goldcat taky?“

„Jistě, je krásná... ale to už si asi řeknou sami.“

Ta poslední věta zněla poněkud záhadně, ale já rozuměl: vyžádají si ji Kočičí bohyně. Diana možná nerozumí magii, ale Nebeským kočkám určitě, taky je uctívá. A už hodně let.

Mám tvrdit, že jsem přemýšlel nad osudem Daniely? Nesmysl; vytvořil jsem si ji jako relaxační verzi a jako takovou ji budu samozřejmě používat dál. Že ona se obává opaku? Řekl jsem přece: nevymyslel jsem ji příliš chytrou.

Jel jsem několik hodin klidně a spokojeně, usmíval se na svět a...

Pak jsem usoudil, že mi neuškodí jet se podívat, jak se daří Gordonovi. Holky by mě zavolaly, kdyby něco, takže je mu určitě dobře!

Když jsem dojel, pokoušel se právě vysvětlit jim, že zatímco muž má právo dle libosti střídat partnerky a občas se dopustit nevěry, žena to v žádném případě udělat nemůže, jinak by přestala být slušná a stala se z ní děvka. Naslouchaly se zájmem; jen mu neřekly, že pro ně je prostituce nesmírně romantická a přitažlivá představa, která je láká víc než cokoliv jiného. Jeho poučování jejich zájem ještě posílilo, určitě se budou o to víc snažit.

Jen mě uviděly, adresovaly mi záplavu dotazů. Ujistil jsem je, že v tomto tématu se nevyznám, živou prostitutku jsem v životě neviděl (alespoň s ní o ničem nejednal) a jejich kecy považuju za pitomost. Hrubě se urazily, pohrozily mi všelijakými ošklivými tresty a nakonec se shodly:

„Už abys nám vrátil Danielu! S tou je jinačí řeč!“

Vrčel jsem až do poledního odpočinku; tehdy jsem se uložil co nejdál od děvčat a snažil se nebrat nikoho na vědomí. Co kdybych třeba odpočíval? Beztak jsem po včerejšku unavený... Jenže jsem zachytil jakési impulsy, které se mi ani dost málo nelíbily, takže jsem se musel starat, o co jde.

Šlo o Priscillu. Našla si nového partnera; a to tedy něco bylo! Omar jí sice zatím kopačky nedal, ale čím dál víc času trávil s jinými, příjemnějšími partnerkami. Takže se poohlížela, s kým by se spřáhla, a objevila kluka jménem Monty Draggon. Ještě o něm nebyla řeč, tak krátký přehled:

Pravděpodobně se nejmenuje Draggon, to jméno si vymyslel sám. Monty mu říkali i předtím. Původním povoláním byl sirotek, přístavní zlodějíček. Což není zcela přesné: byl dítě, pokoušející se uhájit jakýmkoliv způsobem právo na život. Kradl, žebral, podváděl, sám i v různých partách. Pokusil se neprozřetelně okrást někoho z našich, byl chycen, ale ne potrestán, nýbrž odvlečen na loď, umyt, nakrmen a obdarován. Což se mu zalíbilo, odmítl odejít, raději chtěl zůstat na lodi jako plavčík. Od té doby jezdil na našich lodích a postupně povyrostl (i když ne moc) a leccos se naučil.

Nezní to špatně, že? Tak druhá strana mince: je jedním z těch, u kterých šelmy vyjádřily zásadní nesouhlas. To se nestává moc často; ne že by se jim pouze nelíbil, ale tolerovaly ho, ony od něj očekávají něco zlého. Ani on nenacházel v tygrech a leopardech žádné zalíbení, spíš se jich bál. Vyvstala otázka, zda mu tedy zakroutit krkem; na to kočky neodpovídaly, takže jim bylo slíbeno, že na něj budou dospělí dohlížet a v případě jakýchkoliv problémů to nějak vyřeší. Jak? No...

Ty námitky chápu; Monty měl od malička pokřivenou mysl. Především nebyl čestný, ani netušil, co to znamená. Lhal a podváděl, ježto když někdy řekl pravdu, dříve či později na to doplatil. Být čestný a mluvit pravdu pro něj znamenalo způsobit si nepříjemnosti, proč by to tedy dělal? Mezi TP byly jeho lži zdrojem zábavy, když měli dobrou náladu, rádi ho všelijak týrali a vytáčeli. Postupně pochopil, ale občas to zkoušel.

Dále: byl chamtivý. Chtěl všechno, co měli ostatní, ať to k něčemu bylo či nikoliv. Zpočátku kradl co se mu líbilo, zvlášť předměty lesklé a ozdobné; později už jenom cenné. Za krádeže býval rafinovaně trestán, ale občas se mu podařilo něco obhájit, vyšmelit, vyhrát v sázce... Schraňoval poklady různého druhu a na různých místech, zvláště v domku v Indiopolisu, kde jej ubytovala hodná stará paní, která si ho oblíbila. Ani té však nevěřil natolik, aby se jí svým majetkem pochlubil.

Každý člověk má nějaký sen. Monty taky jeden měl: být bohatý. Za touto vizí se hnal bez ohledu na sebe i na ostatní; jak ale rostl a získával vyšší vědomosti, ujasňoval si, že ta cesta bude delší a komplikovanější. Hlavní nebezpečí hrozilo, kdyby si pohněval někoho z mocných; pro jistotu tedy koukal, aby se to nestávalo.

Ještě něco důležitého: zoufale nenáviděl Boha a všechny, kdo ho uctívali. V dětství byl několikrát vychováván v sirotčincích spravovaných církví, což pro něj byl nejhorší možný zážitek. Přísné jeptišky, které jej soustavně šikanovaly; účast na dlouhých a složitých obřadech, které nechápal; kázání, kde mu všechno příjemné bylo líčeno jako nástrahy ďáblovy a jako žádoucí mu předváděli odříkání, poslušnost, dobrotu a jiné ohavnosti. Prostě, zlý Bůh si zasedl na chudáčka Montyho a hodlal ho zničit. Ostatním lidem snad tolik neubližuje, když ho uctívají; tak proč jemu? Mezi extrémně zbožnými Templáři jeho názory vyvolávaly smích.

Připadá vám, že si Montyho ochočili jako nějakou opičku? Ano, i tak by se to dalo chápat. Když byl maličký, vystrašený a měl zábavné názory, drželi si ho skutečně pro zábavu. Ovšem teď vyrůstal a své myšlenky zkorigoval natolik, že už nebyly legrační. Tak dělal plavčíka, pak námořníka, dokonce pomáhal důstojníkům. Hloupý nebyl a uměl se vetřít.

V jeho světě vládly dva druhy lidí: silní a bezohlední – a pak chytří. Monty nebyl ani velký, ani silný, ani odvážný, bolesti se bál, do nejistých akcí se pouštět nechtěl; nemohl očekávat, že by příliš vyrostl nebo se stal slavným bojovníkem. V dětství býval často dost surově bit, z čehož měl doživotní odpor k bolesti. Nedůvěřoval zbraním, ničemu ostrému, ani prskajícímu rozžhavené olovo. Zbývalo být chytrý; a to tedy byl, i když ne v oblastech, jaké po něm požadovali. Splňoval požadované body, to jistě. Ale co bude dál, nebylo moc jasné.

Zálibu měl v hazardních hrách a sázkách. FF se také rádi baví hrou, vkládají do ní dost vášně, ale sázejí nejradši sami sebe, oblíbené jsou zejména sliby, že někdo udělá něco, co jinak nechce. Monty se sázel o peníze. Smáli se mu; k čemu je bude potřebovat? Obvykle vyhrával, předem si vše dobře promyslel a zajistil, aby vyhrál, ať už poctivě nebo trikem. Při výhře stál neústupně na svém a požadoval odměnu. Když náhodou prohrál, dlouho se usilovně hádal, pak se vytáčel, že zrovna nemá, nechal se mnohokrát upomínat, až se soupeř znechutil a pustil dluh z hlavy.

Co ještě... Aha, ženy. No, krásný a přitažlivý taky nebyl. Samozřejmě při hromadných akcích na něj nějaká vybyla, jenže on měl trochu jiné představy: jak okolo něj krouží dívky a dámy, obdivují ho, touží po jeho přízni a nabízejí mu svou krásu i bohatství. Vídal to zejména u pasáků, kterým se snažily vlichotit jejich zaměstnankyně. Monty poměrně dost věřil jejich výrazně předváděným citům; pasák nikoliv, klidně propleskl dívence hubu a ona se mu za to ještě plazila u nohou. Co by za to Monty dal...

Magii zpočátku nevěřil, považoval ji za triky. Postupně pochopil, že je to složitější; občas si něco zkusil, ale výsledek byl tak katastrofální, že od toho urychleně upustil. V podstatě pochopil jedno: jako všichni ostatní jsou WZ důvěřiví, dobrosrdeční a náchylní považovat lidi za potřebné a hodné jejich pomoci. Nad touto pošetilostí občas uvažoval a nechápal; on si vážil hlavně těch, co byli větší ničemové než on. Takže si nacvičil, když má potíže, přijít za někým z čarodějů a zkroušeně prosit; sice věděli, že je darebák a problémy si způsobil sám, ale nakonec se vždycky slitovali a nějak mu z nich pomohli.

Až narazil na Priss. Udělala na něj dojem; obdivoval na ní, že přestože byla stejný outsider jako on, nepodlehla a usilovně nenávidí dál. Všechny a všechno, takže samozřejmě pohrdala i jeho amatérskými pokusy. Avšak Monty uměl skvěle škemrat, lichotit a vtírat se, až ho nakonec vzala na vědomí a připustila si ho k tělu. Co se týče sexu, nebyl nic moc, náročné princezny dokázal leda nešikovně přepižlat. Propojení v něm vyvolávalo zmatek, nedokázal se orientovat, rušil ostatní a býval rychle odpojen.

Teď se tato divná dvojka dala dohromady a chystala se společně podnikat. Monty totiž skvěle ovládal umění najít platícího zákazníka, obvykle někoho, kdo svoje záměry nedokázal prosadit zcela čistými prostředky. Když odmítnou dobré čarodějky, co zkusit Priss, která chce hlavně škodit? Ani jí tolik nešlo o odměnu, i když chamtivá byla taky; hlavně se pomstít a dokázat těm nafoukaným děvkám, že je lepší. Na to Monty slyšel výtečně, takže ji posiloval v jejím odhodlání a ujišťoval, že jednou všem svoji převahu dokáže a oni se nebudou moci ani bránit.

Uvažoval jsem, co s nimi dělat. Vlastně bych jim měl zabránit, sotva jsem se o jejich záměrech doslechl. Kdyby byl na mém místě příslušník některé bojovné sekty, která obětuje provinilce hněvivým bohům, nezaváhal by. Jenže já jsem ke své škodě humanista. Nu což – děj se vůle Páně.

Mířili jsme opět do hor; napřed do mírné pahorkatiny, potom se objevily skály a ani jsme se nenadáli a už jsme se táhli soutěskami a úzkými kaňony. Na suchých místech jsem spatřil pevnůstky z navršených kamenů, podobné leopardím sídlům, z jakého pochází Tašša. Potkali jsme také dost lvů; většina byla v řetízkových pancířích a přílbách, zasmušilí, mlčenliví, sledovali nás skrze hledí tiše a téměř lhostejně. Průvodci nám říkali jejich poetická i velmi realistická jména; bohužel jsem je už zapomněl, mnohá ta jména byla dost dlouhá a složitá.

Při představování členů výpravy přišla řeč taky na Gordona; Reortům vůbec nepřipadalo podivné, že je vůdcem našich nepřátel, přesto ho vozíme s sebou a ošetřujeme. Statečnost vzbuzuje úctu. On si je prohlížel s úžasem. Zvlášť ho zaujaly jejich šperky ze zlata; na ty hleděl široce rozevřenýma očima, ruce se mu chvěly a rty šeptaly podivné útržky vět v cizí řeči. Ani já nedokázal pochopit, o co mu jde.

„Simbabwe, svaté město...“ řekl srozumitelně, když jsme mu dali napít posilujícího nápoje, „Věže ze zlata a drahokamů září do kraje jako slunce!“

„Je pravda, že Simbabwe je naše posvátné město,“ souhlasil nejstarší lev, „Ale věže ze zlata jsem tam nikdy neviděl! Jistě, ve sklepeních Vládcova paláce je uložen poklad Reortů...“

„Ano, to je ono! Nedozírné poklady, které bude muset odnášet sto karavan po tisíci koních...“ šeptal a nepříčetně se usmíval.

„No, tak sto koní by bylo potřeba, zlato váží hodně. Pravda také je, že ve starých pohádkách se zpívá o velkých pokladech. Ale čas se změnil! Kdysi měli Reorti mnoho zlata; pak je začali používat na zdobení svých zbraní, na šperky pro svoje ženy. Také jsme kdysi vyráběli ze zlata přístroje do svých létajících strojů. Zlato dobře vede energii... Nyní už neumíme létat, trosky našich strojů leží uprostřed hor nebo zapadly do oceánu...“

„Co je tedy v Simbabwe?“ ptal se Charry.

„Převážně kámen a písek. Proč?“

„Kámen a písek? Už chápu... to bude Gordonův trest!“

Nejvíc o plukovníka pečovaly dívky. Ani jsem netušil, jak dokážou být něžné a laskavé, ošetřovaly ho, koupaly v Ohni a dodávaly mu energii. Čímž nemyslím nic sexuálního, to by sice udělaly rády, ale nebyl toho schopen. Když začal blouznit, nosily mu zlaté šperky, sošky, všelijaké ozdoby. Byla to sice všechno jen iluze, nic takového ani neměly, ale Gordon se na každou takovou věc vrhl jako dravec a schovával ji pod svým polštářem. V realitě to byly kamínky, kusy dřeva a podobně; vadily mu při spaní, ale byl rád a hlídal je jako dávný drak.

„Zítra v poledne spatříme město.“ sliboval nejstarší Reort, když jsme se ukládali ke spánku v roklině plné převislých skal, „Vstoupíme do něj severní bránou.“

„Zlatou bránou...“ šeptal si Gordon.

Přiznávám, také jsem se těšil; ale lvi se chovali jako jindy, i ostatní konali svou práci. Gordon měl neklidnou noc, zmítal se v horečce, Sunny se k němu přitiskla a udržovala jeho tělo ve správných mezích vlastní energií. Ráno jsme ho museli do nosítek uložit; sice se přesvědčil, že mu nikdo přes noc neukradl jeho poklady, ale pak zcela ztratil zájem a za jízdy tupě civěl na míjející skály.

Konečně se hory rozestoupily. Před námi se tyčil pouze jakýsi nevysoký pahorek, zato však dosti rozlehlý; chvílemi se mi zdálo, že se tam něco hýbe. Až když jsme přijeli blíž, spatřil jsem vysoké haldy navršeného kamení, kamenné stavby napolo rozbořené, věže ve tvaru komolého kužele a mezi nimi nasypané hromady štěrku. Nějak se mi nezdálo, že by tohle bylo vytoužené Simbabwe; ale Přeražený Tesák pokývl hlavou:

„Ano – to je naše svaté město!“

To bylo moc i na Dianu. Rozhodně se k tomu musela vyjádřit:

„Teda já už viděla hodně! Města Arminů: Aurrgharr, Tisíc Věží, Orlí Hnízdo, Longarr; to jsou nějaká sídla! Mají hradby a věže, paláce, nádherné barevné fresky a mozaiky... ne jen zříceniny! I tady v Africe jsme byli na leopardím hradu a v paláci Gawírů... Tohle je všechno, co mají lvi?“

„Za dávných časů bylo město Simbabwe nejkrásnější na světě, krásnější než tvůj Aurrgharr a jiná města Arminů; bylo tak krásné jako města Atl Antisu! Ale Reorti vedli tisíce let války... Co bys chtěla, aby zůstalo? Paláce spadly, věže se zřítily. Ostatní zavál písek...“

Já však vnímal ještě něco: mocnou energii, která byla přítomna i v těch kupách kamení. Zvláštní energii, vzlínající kamsi do výšky, do jiného prostoru. V dávných časech byl v tomto místě uzlový bod, kterým se dalo procházet do jiných světů.

„Gordonovi to řekni nějak opatrně!“ vyzvala mne Diana.

Neřekl jsem mu to já, ale Naike, která o něj právě pečovala. Pozvedl se v nosítkách, horečnýma očima přelétl zříceniny a ve tváři mu zahrál křečovitý škleb. „Tohle? Ne, lžeš mi, ty couro! Zavedli jste mě do nějaké zřícené díry... Tohle přece nemůže být město se zlatými paláci!“

„Lituji, ale není žádné jiné Simbabwe, jen tohle. Jestli jsi věřil v něco jiného, pak je mi líto...“

Plukovník klesl zpátky do nosítek; jeho tvář byla strhaná, v očích měl zběsilý svit. Ruce se mu klepaly horečkou.

„To znám; podfuky a lži! Když jsem byl v Indii, zavedli mne do starých měst! Žvanili o pokladech, o bohatství, která skrývají tygři a leopardi! Ale nebylo tam nic, jen kamení a džungle! Tady taky... jen kamení a kamení; kde je zlato? Kde?“

Mezi zřícenými stavbami byly napjaty tmavé kožené stany na mnoha tyčích. Z nich vycházeli lvi, lvice, krásná malá lvíčata ještě se skvrnami na bocích. Všichni nás sledovali pohledy, někteří se přidávali k našemu průvodu; naši tygři a leopardi se s nimi radostně vítali.

Charry se snažil zachovat určitou důstojnost Vládce, měl na hlavě korunu s chocholem pštrosích per a koně ovládal bičíkem s rukojetí ze zlata, vykládanou slonovinou. Ovšem rozhodně nezářil velkým nadšením.

Takže to byl profesor Garrichet, který náhle vyrazil okouzlený výkřik:

„No ne, podívejte! Mon Dieu, taková vzácnost! V život jsem neviděl větší poklad! Ano, stálo za to sem jít! Nejúžasnější objev, jaký jsem kdy...“

Sklouzl s koně, běžel k hladké stěně jedné stavby z mohutných žulových kvádrů a počal přejíždět dlaněmi po spleti hieroglyfů vyrytých do zdi. Diana mu okamžitě přiběhla na pomoc.

Plukovník Gordon při zmínce o pokladech vyskočil ze svých nosítek, dokonce sešplhal s koně. Tedy, spíš se svalil.

„Kde je zlato? Kde je poklad?“

„Tady, copak nevidíte?“ Garrichet zářil snad ještě víc, než když se setkal se svou dcerou, „Podívejte se: hieroglyfy, které připomínají egyptské období Staré říše; a zároveň se podobají skalním písmům ze Sahary, z Hoggaru! Di-Cléo, vidíš to taky? Khassime, byl jsi někdy v Tamanrassetu? Neocenitelná vzácnost; nemůžu přečíst ani slovo! Úžasné, fantastické!“

Gordon se dopotácel ke stěně a udeřil na ni dlaněmi. „To je ten váš poklad? Tyhle směšné čáry na zdi, to je všecko, co máme za svoji námahu? Kvůli tomu padli všichni moji muži? Tyhle pitomosti zavinily smrt tisíců vojáků? Pro to jsem obětoval svoji armádu?“

„Vědecká cena těch nápisů je nepředstavitelná!“ bránil se starý pán, „Badatelé celého světa by byli nadšeni, kdyby viděli to co já... dali by za to jakoukoliv cenu!“

Gordon bil vztekle hlavou do stěny, jako by ji chtěl rozrazit vlastní lebkou. S čelem krvavým se obrátil k nám: „Nevěřím vám! Oklamali jste mě, lžete mi! Chcete si nechat celý poklad pro sebe, chcete se obohatit sami a mne odbýt hloupou výmluvou! Nevěřím vám – tohle není Simbabwe, jenom nějaký cikánský tábor!“

„A jaké máš právo na nějaké poklady?“ zeptala se Diana.

„Mám právo! Došel jsem do Simbabwe; došel jsem pěšky, bosý a roztrhaný, hladový... bojoval jsem, přemáhal nemoci, domorodce, nepřátele, všechno jsem překonal, zvítězil jsem a došel do Simbabwe! Mám právo rozdělit se o jeho poklady!“

„Jsi ubohý blázen.“ řekl Charry klidně a vážně.

Gordon sklonil hlavu jako býk před útokem; krev mu tekla do očí.

„Nevěřím, že jsme u cíle! Pravé Simbabwe leží ještě dál, dál na jihu! Já dobře vím, proč jdete na jih, proč chcete jít tam... ale já se nedám oklamat, dojdu... najdu to pravé Simbabwe, město se zlatými hroty věží, město, kde jsou chodníky z mramoru... dojdu a všechno bude moje, všechno, protože já jsem...“ Rozkašlal se, svíjel se bolestí a stíral si krev z obličeje. „Já dojdu do Simbabwe! Už jdu, dívejte se... Vy si můžete zůstat tady!“

Potácel se pomalu dopředu – dva, tři, čtyři kroky. Při pátém se mu podlomila kolena; klesl na tvář a jeho ruce sevřely písek, jako by to bylo jeho vytoužené zlato. Zvedl ještě hlavu, něco zachroptěl, snad to bylo jméno města Simbabwe – potom znovu klesl tváří dolů.

Čarodějka Sunny se nad ním sklonila a zkontrolovala jeho auru.

„Je mrtev.“ oznámila.

„Bůh buď milostiv jeho hříšné duši,“ řekl Charry, „Pohřbíme ho tady; zaslouží si to. Došel do Simbabwe.“

Morani uložili tělo plukovníka Williama Gordona do nosítek.

Charry pobídl koně a zamířil směrem, odkud jej pozorovalo nejvíc Reortů. K vysokému paláci ve středu města, kde zřejmě sídlil sám Vládce všech lvů. Projížděli jsme za ním špalírem lvů, lvic a lvíčat; čím dál víc přibývalo ozbrojenců v oceli se šperky na hrdle, v uších, na tlapách.

Palác byl postaven z černých žulových kvádrů a vpředu k němu přiléhala terasa ve výši prvního patra, nesená prostými sloupy. Celý palác byl hranatý, starý a omšelý; od doby, kdy byl postaven, jej nikdo neopravoval. Hranatý stařec nesl svoje jizvy a rány důstojně a pyšně; jedno křídlo se zřítilo, ostatní však tu stály hrdě a neochvějně jako sloupy věčnosti.

Na terase bylo hodně Reortů; ale na prosté dřevěné lavici ležel mohutný zlatohřívý lev, jehož hříva byla spletena do úzkých copánků. Na hlavě měl nasazenu šišatou ocelovou přílbu s okrajem posázeným diamanty; usoudil jsem, že to je ona slavná Ocelová koruna.

Charry dojel až k terase a zastavil se před ním.

„Buď zdráv, Vládče!“ řekl pomalu a důstojně, „Přišel jsem z Arminu, abych tě pozdravil.“

„Přišel jsi.“ řekl Reort stejně důstojně, hlubokým hlasem, „Reorti tě očekávali dlouhá tisíciletí. Buď tedy vítán v Simbabwe.“

Uvítání bylo prosté a vznešené. Jakmile Vládce přivítal Charryho, požádal jeden z dalších lvů, aby se naše karavana rozdělila do jednotlivých opuštěných obydlí a zařídila se tam, jak umí. Pochopili jsme to tak, že náš pobyt bude zřejmě delší a tudíž je zbytečné, abychom s sebou vláčeli zavazadla a domácí zvířata. Tak jsme se začali zařizovat.

Pro mne vyhledala vhodný dům Assama. Musím obdivovat, jak je moje žena bystrá, předvídavá a rozhodná; vybrala stavbu, která má v pořádku střechu, je dostatečně velká a dokonce má jakási podivná sklepení, zřejmě z dřívější doby, kdy k něčemu byly. Osobně se starala hlavně o Edwarda, jinak vydávala rozkazy ostatním morankám a ty zase služkám z podřízených kmenů. Fungovalo to dokonale, já jako mocný šaman jsem se nemusel starat prakticky o nic.

I když, o jednoho hosta ano. Doprovázel nás jeden z Vládcových synů, rozložitý a vznešený, jak už lvi bývají. Byl o hodně větší než Artanna, což mého přítele dost hnětlo. Neřekl nám své jméno, ale všiml jsem si, že na něj volají Gairra; oslovil jsem ho tak také, on se trochu divil, ale ne příliš. Čemu že se divil? Nejspíš tomu, že člověk je sdostatek inteligentní, aby s ním mohl jednat.

Palác byl omšelý a zcela prázdný, v patře se vítr honil prostými čtverhrannými místnostmi s okny po obou stranách. Byl tam neustálý průvan, ale to Artannovi a Díwarr nevadilo. Kromě jiného se chystala přivést na svět koťata, nepochybně s mimořádně zvláštní kresbou kožešiny. Slíbil jsem, že jí tam natahám nějakou slámu, aby si vytvořila útulné doupě.

„Teda, že by tu bylo moc útulno, bych neřekl, Gairro!“ odvážil jsem se.

Lev smutně pokýval hlavou a nějakou dobu uvažoval, jestli vůbec odpovědět.

„Za dávných časů to bylo lepší. Palác byl vytápěn horkým vzduchem a v těch žlábcích u stěn tekla studená a teplá voda z podzemních zřídel...“

„Ty žertuješ! Voda tady ve sklepě? Vždyť okolo celého Simbabwe protéká jen jeden polovyschlý potok!“

„Když bylo město zbudováno, chrlila tu země vodu tak horkou, že když se někdo zvlášť provinil, srazili jej do vody a ona ho uvařila. Spoutali jsme prameny a přinutili je nám sloužit.“

Oklepal jsem patou suchý žlábek u stěny. „Proč už to nefunguje? Neumíte to zařízení opravit nebo co?“

„Přišlo zemětřesení – několikrát. Všechno obrátilo, prameny vyschly a paláce Simbabwe se zřítily. Postavili jsme je mnohokrát znova, ale otřesy přišly zas. Za dávných časů ovládali naši předkové i chvění země; dodnes je můžeme cítit, když se blíží.“

„Proč nepostavili město někde jinde?“

„Přišly války. Stavitelé měst padli a mladí lvi už neznali stará umění. Válčili jsme s pruhovanými tygry, skvrnitými leopardy, se psy a šakaly, dokonce mezi sebou navzájem. A potom s lidmi, černými... a v poslední době i bílými. Tak je to. Stále válčíme – naši bohové od nás odvrátili svou tvář.“

„Není to lehké, takový život, což?“

Reort se mírně usmál. „Život není na to, aby byl lehký. Život je k tomu, aby se žil. A my ho žijeme a máme život rádi. I když není lehký.“

Jeho filosofie mi docela zvedla náladu. On se zas zajímal o naše zásoby; Assama se totiž přehrabovala v pytlích s jídlem a chystala se vařit. Na to ovšem potřebovala ohniště; rozhlížela se a došla k názoru, že nejlíp by se vyjímalo přímo uprostřed místnosti na kamenné podlaze. Problém byl, že všude kolem byla sice spousta všelijakého harampádí, ale nic hořlavého.

Jenže já měl jiné řešení. Už nějakou dobu, zvláště od příchodu do města, jsem cítil neobvykle mocné vlny energie, čas od času procházející celým prostorem. Nebylo jasné, odkud přicházejí a co je vyvolává, spíše mi však vadily a obtěžovaly, než pomáhaly. Byly toho typu, že...

No tak přednáška: Energii rozeznáváme vlastní a cizí. Tím myslím: za svou považujeme takovou, kterou si sami vytvoříme či nasbíráme, v širším smyslu také převezmeme od členů vlastního cowenu. Raději členek, přece jen se mi líp přebírá od děvčat. Dále od božstev, myslím přátelských. S tím vším se dá pracovat docela dobře.

Dál existují všelijaké jiné druhy, na něž narazíme a podle možností jich využijeme, nebo se proti nim bráníme. Já se snažím využít čehokoliv, ale občas to připomíná krocení divokého koně; navíc netuším, jestli je to zdroj přírodní či někým ovládaný, a jak bude reagovat ten, komu patří. Méně silné zdroje jsou zábavné jako důvod k potyčce (s nějakým tím démonem nebo starým bohem); ovšem tento byl hodně silný – a nepravidelný! To by znamenalo, že je někým řízen; ale nemohl jsem přijít na to, kým.

Když se chcete něco dozvědět, musíte občas vlézt někomu do teritoria. Což může způsobit, že se naštve a šlehne vás, ale... myslel jsem na to už od té doby, co jsme se blížili a E eskalovala. Byla tak silná, že jsme se stíhali nabíjet jen indukcí, všelijakými odrazy... Tady ještě víc.

Tak jsem si počkal, až zase půjde vlna; napřed jsem zamýšlel udělat pro Assamu polena na oheň, ale během čekání jsem dostal úplně jiný nápad, vzal jsem hrst spadané omítky (nebo suti, to se nedalo poznat) a přetransformoval rovnou na mísu bramborového salátu, jaký dělávala maminka kdysi dávno doma v Olomouci. Mísu znamená: včetně mísy, porcelánové s kytičkami.

Assama vyjekla. Lev Gairra, který celkem lhostejně přihlížel a chystal se přihlásit, až bude něco k jídlu, ucítil odraz, naježila se mu hříva a začal tlumeně vrčet. Shora nakukoval Artanna, co to vyvádím.

„Víš co? Dneska budu vařit já; uvidíme, co to udělá!“

„Nakrmíš nás iluzema?“ zajímala se prostořeká Aysim. Kritika byla na místě, už párkrát jsem to udělal a ony vědí, že iluze sice zaženou pocit hladu, ale živiny tělu nedodají.

„Ne, miláčku! Tentokrát je to transformace, rozkládám hmotu na atomy, ty přestrukturuji a vytvořím chutné pokrmy! Neříkej, že to nepoznáš!“

Možná poznala, ale rozhodně ví, že takové věci dělám krajně nerad.

Zjišťoval jsem reakci. Přestože jsem použil cizí vlnu, nedělo se nic.

„Holky, kdyby náhodou začalo něco jiskřit, někdo se zjevoval nebo tak, na nic nečekejte a zdrhejte. Dělám s cizím éčkem, tak... ale vypadá, že je docela friendly. Tak proč to nevyužít?“

Mohl jsem dokonce i tvořit, ale toho harampádí tu bylo tolik, že jsem se rozhodl nejdřív uklízet. Špínu na zemi jsem přetrafoval na perský koberec. Pak jsem bral porůznu všelijaké odpadní struktury a trafoval na všecky možné chuťovky, na jaké jsem si vzpomněl. Upadl jsem do takové extáze, že mě Assama musela zadržet. Všichni ostatní zírali a některým začalo vrtat hlavou, zda jsem se nezbláznil.

„Radši se trochu kroť, už je tu toho jídla moc! Kdo to všechno sní?“

Gairra mručel a dával najevo, že by byl ochoten se pro naše dobro obětovat.

Když jsme se rozvalili na koberec a podle chuti si podávali různé dobroty, přišli hosté: Diana a její otec, François Garrichet. Vykulila oči:

„Páni, vy se tady cpete! Kde jste to vzali?“

„Sedni a dej si taky! Malej pokus zpříjemnit si život!“

Samozřejmě se nedala pobízet, je patřičně mlsná. Garrichet nejedl evropské jídlo už dlouhá léta, pro něj bylo ještě vzácnější.

„Ani jsem netušila, že tohle umíš! Proč to neuděláš častěji?“

„Klidně ti to vykecám. Tady je tolik volné energie, že si můžu dovolit jí plýtvat. Kromě toho mírně provokuju zdejší síly...“

„A výsledek?“

„Zatím se nikdo neozval. Ale jsem na stráži.“

„Takže vlastně někomu něco krademe, jo? Bezva; udělej ještě víno!“

Hbitě jsem vyrobil bednu Beaulojais; doufám, že jsem trefil chuť, napájel jsem se tím jako kluk a vím, že Dianě mimořádně chutnalo.

„Dobrý!“ ocenila, vytáhla telekinezí špunt a s chutí se napila.

„Jak dlouho to bude fungovat?“ zajímal se François

„Taky bych rád věděl. Je to pokus. Možná dostanem přes nos!“

„Za tohle se nechám klidně mlátit.“ prohlásila Diana spokojeně, „Kdyby se něco dělo, počítej s mou pomocí!“

„Až se začne něco dít, začnu se bránit. To určitě poznáš!“

Chvilku ještě jedla, pila a chválila moje schopnosti.

„Jo, proč jsme vlastně přišli! Odhaduju, že ve sklepeních budou nádherný starý fresky, co říkáš? Už jsme byli ve dvou domech a ty sklepy... akorát se tam blbě leze, potřebovala bych... jú! Můžeš nás proměnit v něco jinýho? Menšího, plastickýho... abysme se protáhli každou škvírou!“

„Můžu cokoliv, Diano. Ale chtěl bych slyšet, co si přeješ!“

„Tak třeba... Jak velká a silná bych mohla být?“

„Velikost... V podstatě je neomezená. Potíže jsou s hmotou, čím menší je výsledný vzor, tím hustší jeho struktura. Chápeš? Prostě když se zmenšíš na metr, máš o třetinu větší váhu... a taky sílu.“

„Jo, to mi docela vyhovuje. To udělej!“

„Počkej, experimenty přece jen dělat nebudem. Jaké chceš tělo?“

„Nějakou hezkou kočku – šlo by to?“

„Metr dlouhá, štíhlá, kočkovitá. Úzkou hlavu, hmatové vousky na čenichu. Srst... zlatá, pro parádu rezavé skvrny. Souhlas?“

„Jasně! Něco jako tvoje Goldcat, jo?“

Dianu jsem ještě netrafoval (Françoise taky ne). Zkusil jsem to a povedla se hned napoprvé; ani ji to nebolelo tak, jak očekávala. Prohlížela si své nové tělo, očichávala se, šlehala oháňkou a moc se sama sobě líbila.

„Bezvadný! Teď tátu; a přidej mu trochu vidění, tam dole je hodně tma.“

„Všimni si, že máš pohyblivý panenky; ve světle je můžeš stáhnout, přece jsi kočka. A krásně ti svítěj!“

„Vezmeš nás s sebou?“ ptala se Assama.

„Tebe jo, ale holky radši ne. Dětem trafování nedělá dobře!“

„Sterilita má svý výhody!“ zakňučela Diana a očmuchávala kouty, „Necítíš tady někde nějaký myši? Já mám pořád dojem...“

„Teď snad nebudeš lovit!“ zavrčel Garrichet a vycenil na ni zuby.

Vklouzl jsem do Goldcat a hned jsem se začala měnit na menší a silnější. Zároveň s tím jsem začala cítit dravčí pudy, ještě že jsem holka. Jako samec bych možná dostal chuť začít svoje kočky obtěžovat.

Kromě nás čtyř šel taky Artanna a dokonce Gairra, zvědavost překonala jeho lenost. Kudy bylo jasné: zhruba uprostřed se nacházelo bývalé schodiště, točité a dost strmé, nyní pouhá díra do země. Skočila jsem rovnou dovnitř, dopadla na nějaké trosky a dvakrát se překulila, ale nic se mi nestalo.

„Hele, ty seš taky nezranitelnej?“ ptala se shora Diana.

„To ne, ale je to docela dobrý. Skoč, nic se ti nestane!“

Skočila, proč ne; to François sestupoval mnohem opatrněji. Udělala jsem jeho tělo podstatně mladším a pružnějším, ale doposud si nezvykl. Assama se naproti tomu nebála ničeho, byla už zase bojovník, moranka Wassongů. Gairra a Artanna slezli naposled a rozhlíželi se; ani lev tu nikdy nebyl. Obtížně se protahovali, byli příliš velcí a neohrabaní.

Nacházeli jsme se v rozlehlé síni, jejíž účel mi byl na první pohled nepochopitelný. Podlaha z mramoru se u stěn prudce zvedala a vytvářela plošiny, sloupy podpírající strop a barvité fresky na stěnách. Po prohlídce jsem usoudila, že to byl snad bazén na koupání. V rohu totiž byly roury, kterými se sem nejspíš čerpala voda, ve dně potom uprostřed odtok. Kdyby místnost byla přiměřeně osvětlena a vyzdobena, mohlo tu být stejně příjemně jako v Maryščině Barcelonském zámku.

„Prímový! Můžeš sem napustit vodu?“

„No... ne že by to nešlo, ale...“

Dianu už zaujaly fresky na stěnách. Zjistila, že se může snadno postavit a chodit po zadních, rovnováhu udržovala ocasem. Pokud se dalo soudit, hlavní stěnu pokrývalo vyobrazení audience u Reortského Vládce. Velký lev se stylizovaně štíhlými tlapami, útlým hrudníkem a propadlým břichem seděl v prkenně slavnostní pozici na zlatém trůnu; hřívu vystříhánu až vysoko k hlavě, zbytky spleteny do copánků. Na hlavě posazenou korunu, kterou jsme před chvílí viděli ve skutečnosti na Vládcově hlavě. Za Vládcem stálo a sedělo několik dalších v podobných slavnostních pózách, i oni měli všelijak sestříhané a načesané hřívy. Lvice měly bohatší šperky než samci, především nádherné náhrdelníky. Technika vyobrazení nepochybně egyptská, všechny postavy z profilu, bohatě kolorovány. Ani po dlouhých staletích neztratily barvy živost a krásu.

Proti lvům stál Egypťan v krátké trojúhelníkové sukýnce s bohatým vyšíváním, zdobený na prsou, ramenou a pažích šperky; důstojnost mu dodávala též umělá bradka a paruka, na níž seděla šišatá přílba se znakem královského hada. Za ním stála žena v úzké sukni až na zem, rovněž zdobená šperky; černé dlouhé vlasy jí spadaly až na záda, v nich měla diadém s hadem. Oba drželi v jedné ruce ohnutý háček, v druhé cop na hůlce – odznaky faraóna. Za nimi potom stál kněz v bílé suknici s oholenou hlavou a válečník v přílbě kryjící hlavu, s jakýmsi pancířem na prsou. V horní polovině obrazu byly nakresleny hieroglyfy, nad nimiž Diana kroutila hlavou.

„V každém případě se jedná o hold egyptského faraóna některému Vládci Reortů. Ovšem přečíst z toho nedokážu ani slovo!“

„Já myslela, že umíš číst egyptské písmo!“

Vycenila zuby a zlobně švihla oháňkou. „Když říkám umím, tak umím! Já se tě taky neptám, jestli umíš čarovat!“

Garrichet vysvětlil: „Potíž je ta, že každý znak extra se přečíst dá, ale dohromady to nedává žádný smysl. Buď je to z doby, kdy používali jinou řeč, nebo nějak zašifrováno. Každopádně to vypadá divně!“

Přešli jsme k dalšímu obrazu. Ten byl silně poškozen a znázorňoval cestu karavany lidí Afrikou. V pozadí pobíhaly žirafy a zebry, v popředí nesli černí otroci nosítka lektiky, v nichž seděly nakadeřené a nalíčené dámy, pánové a nějaké dítě s copem na oholené hlavě. Víc se z obrazu nedalo poznat, stěna popraskala, nejspíš v důsledku zemětřesení.

Vedle se nacházel výjev z domácího života, jak definovala Diana. Princezna na lehátku, velice mladá, oblečená jen do šperků, s dětským účesem, copem složeným ze stovky maličkých copánků. Proti ní na třínožce sedící mladý muž, taky s copem zdobeným šperky. Otrokyně sedící v koutě v dřepu na zemi brnkala na loutnu, druhá pískala na flétnu. A černoch s vějířem, odhánějící mouchy od hlavy své vznešené paní.

Na stěně protilehlé holdu faraóna byl zřejmě faraónův dvůr. Kolosální obraz toho vladaře dominoval, sahal od podlahy až ke stropu, král byl znázorněn se všemi odznaky moci. Za ním stála jeho žena, asi o polovinu menší; ještě menší byli dvorští hodnostáři a šlechtici stojící před faraónem v řadě, neboť tehdejší umělci neuměli namalovat houf lidí. Dámy stály za královnou. Zde Diana dokázala hieroglyfy přečíst hned a s potěšením nám recitovala: „Já jsem ten, který vládne světu, živý Bůh a pán všeho živého na zemi. Já jsem ten, který dává zemi světlo a teplo, bůh Amón Ra, Pán slunečního kotouče, který žije věčně.“

„To nic, to je jen taková obvyklá reklama faraónů. Bohužel tu nikde není napsáno, který panovník to je. Jeho jméno! Akorát je jasný, že to nebude Achnatón, ten by o sobě nepsal jako o bohu Amónovi.“

„Já bych řekl, že je z období Staré říše.“ soudil François, „V každém případě jasný důkaz kontaktu Egypta s dávnou říší Reortů!“

„O tom snad nikdo nepochyboval!“ švihala Diana oháňkou.

„Jen počkej, až to uvidí někdo z vědců!“

„Neuvidí, protože bude mít strach se zkočkovat! Leda bysme to vyfotili; půjčím si od Sif její foťák, má takovej šikovnej...“

Detailním průzkumem objevila ještě jednu fresku: na té byla znázorněna koupel mladých dívek v bazénu podobném tomuto, trochu zkreslená, neboť malíř se pravděpodobně poprvé v životě pokusil o vyobrazení lidského těla v pohybu. Nepodařilo se mu to; namísto veselé koupací scény vypadaly účastnice, jako když se pokoušejí utopit.

„Překvapuje mě, že je tu tolik vyobrazení lidí,“ uvažoval Garrichet, „Já bych spíš očekával lvy; leda že by v tomto paláci býval ubytován faraón, když přišel k Vládci na návštěvu!“

„Pokud víš, já měla na zdi ve svém pokoji vymalovaný plyšový medvídky, jak si hrají s míčem!“ řekla Diana, „Proč by lvi nemohli malovat lidi?“

„Možná se něco dozvíme v dalších prostorách...“

Cítila jsem, že tu bylo víc místností; bohužel průchod byl neproniknutelně zavalen, určitě se s tím nedalo nic dělat. Zkoušeli jsme ledacos, avšak marně, byli jsme nuceni vylézt zase ven na světlo. Aspoň jsem si vyzkoušela ovládání svých očí.

„Ta čičina se mi moc líbí,“ pošvihávala Diana oháňkou, „Můžu tak zůstat?“

„Jak dlouho budeš chtít. Je to transformace, nepomine tak hned.“

„Ale jednou snad jo, ne? Teda, mně by to nevadilo, ale co chudák Charry by si se mnou počal?“

„Můžeš se ho jít zeptat!“

„Prosím, mohli byste místo hádání a přemýšlení o blbinách věnovat trochu pozornosti vědě?“ naléhal François, „V tom minulém paláci jsme objevili taky fresky, ale nemohli jsme se k nim dost dobře dostat. Taky tam bylo míň vidět. Rád bych se tam vrátil, dokud jsme... hm, zkočkovaní!“

„Ale klidně, tati! Jen bych ráda poznamenala, že se nehádám o žádný blbiny, ale dost důležitý věci! Moje manželství je snad...“

„To jsem si mohl myslet! Mlč, nebo tě seknu!“

Položila uši dozadu, vycenila zuby a varovně zasyčela.

„Že seš můj táta, ještě neznamená...“

Začala jsem dostávat vztek; dokonce i Assama naježila hřbet. Uvědomovala jsem si, že vznětlivost bude zřejmě doprovodní znak současné podoby. Jenom bych moc ráda věděla proč, já to nenadefinovala!

K přímé potyčce naštěstí nedošlo, François se udržel v klidu. Prolezli jsme jakž takž obyvatelnou částí zmíněného paláce do sklepních prostor, kde se nacházely polozřícené sklepy. Dříve reprezentační, samozřejmě. Dírami jsme se dokázali protáhnout, Artanna už ovšem ne, natož pak lev. Definovala jsem přední tlapky použitelné jako ruce, takže jsme mohli odstraňovat kusy harampádí; taky jsem se ujistila, že máme dost velkou sílu. Ještě existovala možnost odstranit překážky magií, ale to jsem si chtěla nechat jako poslední možnost.

Freska tam byla (nepříliš poničená) pouze jedna, zato zajímavá. Protože podobně jako v egyptském paláci tam lidé skládali hold Vládci Reortů, ale toto byli černoši ve fantastických kostýmech, těžkých a bohatě vyšívaných pláštích, složitě tvarovaných čapkách, jejich vůdce měl korunu...

„Nevím, co by to mělo znamenat, ale hádal bych na Kušánce. No, pamatuješ přece na říši Kuš, Di-Cléo? V podstatě dávná Ethiopie!“

„Pokud vím, tak tu faraóni zničili!“

„Asi ano. Jenže tohle je ještě předtím!“

„Etiopský císař má ve znaku lva!“ uplatnila jsem Denisovy vědomosti.

„Velmi správně! Začínám mít pocit... tyhle domy sloužily pro lidi, možná to byla vyslanectví jednotlivých říší. Umíte si to představit?“

„Kde potom sídlili samotní Reorti?“

„To nevím, kdekoliv. Ale umím si představit, že v našem paláci se doopravdy událo to všechno, co jsme viděli. Princezna na lehátku, snoubenec jí něco vypráví, otrokyně hrají na harfu a píšťalu... Pak se jdou vykoupat do bazénu... Na co by lvi potřebovali koupaliště?“

„Náhodou, já jsem taky kočka a docela bych se vykoupala!“ hlásila se Diana.

Objevila jsem další díru, změřila ji hmatovými vousky na čenichu a zdálo se mi, že se do ní vejdeme; zkusila jsem se proplazit a byly s tím trochu problémy, ale nakonec jsem se protáhla. Diana se okamžitě hrnula za mnou; vlastními kožíšky jsme ji jakž takž rozšířily a vymetly od špíny, takže se protáhl i François. Assama mu pomáhala zezadu a šla jako poslední.

„Co tady je?“ čmuchala Diana, „Tedy, kromě prachu!“

„Nevím přesně, ale cítím zlato!“

„Hele, ty máš čich na zlato jako drak? Tím jsi nás nevybavil!“

„To je pozůstatek z něčeho dřívějšího. Uhni, budu hrabat!“

Měli jsme problém se tam všichni čtyři vejít. Holky na sebe začaly vrčet, rvát se naštěstí nemohly.

Hrabala jsem na místě, kde jsem něco ucítila. Ještě štěstí, že moje ruce byly tak silné; po chvíli jsem objevila jakousi sošku, přesně řečeno horní část. Byl to pravděpodobně starý muž, měl výrazné vousy a do všech stran trčící vlasy, do nich zasunutou čelenku (nebo korunu?). Z úst trčely dlouhé šelmí zuby, uši byly nápadně velké a sklopené dozadu. Tělo, oblečené do bohatě zdobeného šatu, bylo násilně odlomeno v oblasti břicha, ale pravá paže byla zvednuta a končila zřetelně šelmí tlapou. Levá ruka chyběla.

„Co to může být?“ očichávala sošku Diana.

„Myslím, že jejich bůh.“

„Který? Zkusíš ho vyvolat?“

„Nevím, raději ne. Nebo aspoň si to dobře rozmyslím.“

„Zbytek tam někde není?“

„Pokud ano, tak hodně hluboko. Nic necítím...“

Vyplazili jsme se zase ven. Sošku jsem si nesla v zubech.

Trvalo nám dost dlouho, než jsme se ocitli na slunci; všichni jsme byli dost špinaví, což zejména nám děvčatům dost vadilo.

„Udělej Oheň, D!“ přála si Diana, „Můžeme se vykoupat takhle?“

„Jestli se nebojíš, že ti spálí tenhle nádhernej kožíšek...?“

„To bych tě roztrhala!“

„To je nápad!“ vzpomněla si Assama, „Nepamatuješ, že si spolu máme ještě něco vyřizovat, sestřičko?“

Než jsem stihla reagovat, už se rvaly, až z nich chlupy lítaly. Nemyslím že vážně, ale řvaly a vrčely u toho příšerně. François se pokusil jim nějak domluvit, ale když ho některá sekla packou přes čenich, skočil na ně a dal jim co proto. Já... no jasně, tomu nešlo odolat!

Naše rvačka přivolala jednak Charryho, jednak reortského Vládce a spoustu dalších lvů. Zatímco šelmy se docela bavily, Charry se naštval, popadl bič a začal nás mlátit. Hlavně se soustředil na Dianu, protože ta po něm vyjela a on se jí nejspíš lekl, takhle ji ještě neviděl.

„Mohl bych se dozvědět, co se děje?“

„Co by, hrajem si – ne?“

Když si ji prohlédl, začal se shánět po pachateli. Chvilku trvalo, než mě poznal. Adresoval mi řadu ošklivých nadávek, ale neřekl je nahlas.

Akorát: „Jak dlouho takhle hodláš zůstat, Diano?“

„Jak dlouho budu chtít! Co, nelíbím se ti?“

„No, docela jo, ale... za mnou takhle radši nechoď!“

„Na co ty zas už nemyslíš! Kdoví, co tohle tělo umí... Deni... Dany, kdybych třeba chtěla... co myslíš, šlo by to?“

„Nevím, ještě jsem to nevyzkoušela. Ale kdyby bylo nejhůř, Vzor jsem zafixovala a zapsala do paměti. Dá se kdykoliv obnovit!“

„Tím chceš říct, že jsem nesmrtelná?“

„Leda tak blbá! Fixace znamená, že když se poškodíš, dá se původní vzor obnovit ve stejné podobě. Ale když z toho těla odejdeš nebo bude poškozené tak, že bude nefunkční... třeba kdyby ti osekali tlapky...“

„To bych si tak zrovna nechala líbit!“

François Garrichet nás nechal se hádat. Očistil a olízal sošku, ukázal ji Reortům a vyptával se, zda o ní něco nevědí. Správně, nevěděli.

„Každý z těch paláců patřil některému jinému národu lidí?“ ptal se.

„Každý palác patřil někomu jinému. Nevíme, zda někde bydleli lidé. Zpívá se, že za dávných časů přicházeli poklonit se Vládci představitelé mnoha národů, pokud chtěli žít s Reorty v míru.“

„Pak je možné, že jejich vyslanci žili přímo tady ve městě?“

„Ano, i o tom se zpívá. Ve městě žilo mnoho lidí; další přicházeli s kupeckými karavanami. Simbabwe bylo velmi rušné a bohaté město.“

Vyzvídal ještě nějakou dobu, ale nedozvěděl se nic důležitého. Reorti sice leccos slyšeli ve starých zpěvech, ale konkrétní údaje neznali.

Zapálila jsem skutečně Oheň. Tedy... pomyslela jsem na to. V příští chvíli jsem měla co dělat, abych Jej zkrotila, vyšlehl tak náhle, že jsem málem nestihla omezit Jeho řádění. A hlídat, měla jsem dojem, že se snaží bouřit, zlobit, podivně žertovat...

Přiběhla znepokojená Julie. Vzápětí Maryška a Magda; přilétly také děti, posedaly na okolní zdi a se zájmem sledovaly naše počínání.

Nemohl by ses vrátit k nějaké rozumnější podobě?

Můžu. Ale bude to mít na něco podstatný vliv?

Kašlu na tebe, zůstaň si jak chceš! Co vyvádíš?

V podstatě se bráním...

Ne že by Julka nevnímala; taky bylo jasné, že je to zdejším prostředím. Náš pokus s vytvořením jídla si ozkoušela a šlo to až příliš skvěle. Je stejně dobrá jako já, takže...

„Budeš v noci dělat nějaké pokusy?“ zeptala se Maryška nahlas.

„Ještě nevím. Dobře si to rozmyslím.“ řekla jsem a pomyslela si:

Kdo ví, jestli se nebudu muset hlavně bránit.

V noci to bude ještě silnější. odhadovala Julka.

No právě.

Když jsem uhasila Oheň a šla si na chvíli odpočinout, stále se mi vracela na mysl jedna věta z Goethova Fausta:

„Duchů, jež vyvolal jsem, nemohu se zbýti“.

Meditace. Echm... už jako Daniela se těžko soustřeďuji, jsem rozptylována spoustou vnějších vjemů. Goldcat je kočka. Tahle podoba (ani jsem ji nijak nenazvala) je na tom ještě hůř. Je nutné nějaké opatření.

Nejdokonalejší je neutrální vzor. Stalo jsem se stvořením fungujícím bez emocí, nerušeným čímkoliv. Vzápětí jsem si povšimlo, že jediný v cowenu, kdo mne chápe a vnímá, je Julie. Zjevně usiluje o totéž.

Ještě dříve, než jsem se pustilo do průzkumu E proudu, jsem si uvědomilo zvláštní fakt: v celém Egyptském objektu se nenacházelo jediné vyobrazení boha, kromě samotného faraóna. Může to být samozřejmě náhoda, neprozkoumali jsme celý areál. Ale většina fresek které znám, má nějaký vztah k oblíbeným bohům toho, koho se týká. Faraón se označuje jako Amón, což je u něj běžné; Amón je Slunce, oblíbené božstvo Reortů.

Soška, kterou jsem objevilo. Bez nesnází jsem ji nalezlo u Françoise, zkoumal ji. Bezvýsledně, s touto kulturou nemůže mít zkušenosti. Ani já je nemám. Mohlo bych se pokusit s tou bytostí spojit, ale znamenalo by to další komplikace. Téměř pokaždé, když objevím nějakého zapomenutého boha, přeje si mým prostřednictvím vstoupit na svět.

Námitka: jeho přizvání budou požadovat Assi a Thaya. Minimálně. Dokonce i v případě, že by byl nepřátelský a musely s ním bojovat. Už dlouho se mi neozvaly, určitě to ale udělají tady. Zvláště v tom prostředí.

Co přesně jsou bohové? Bytosti žijící ve vyšších rozměrech a sestupující za určitým záměrem do našeho prostoru. Některé jejich vztahy jsou jasné, jiné nejisté. Nový hráč bude nejasný až do doby, kdy jej dokonale poznáme. Kontrafakt: dokonale jsem nepoznalo ani ty, s nimiž jsem v intimním styku; Assi, Nughu, natož Otce Nga. Stejně jako já jsem neprozkoumatelné pro WF úrovně Sunny, Naike & spol., přestože jim dovolím vstupovat do mysli a přebírat ode mne informace.

Proud energie se jeví jako přírodní útvar; zkuste si ho představit jako řeku, procházející prostorem. Výhodou je znalost neviditelné řeky Sarasvatí, kterou využívají mystičtí jogíni v Indii. Toto je něco podobného, ovšem Sarasvatí je regulovaná. Tato řeka je divoký přírodní proud. Pokud má tvůrce, je nevypátratelný. Nebo aspoň obtížně; ovšem každá řeka musí mít svůj pramen a ústí. Mohlo bych ji sledovat. Jenže...

Jestliže se dostanu k pánovi této E, s pravděpodobností 65 % se mnou bude chtít bojovat. V tom případě zvítězí, je o několik úrovní výš. Nejspíš zaniknu, pokud ne fyzicky, aspoň mentálně; stane se ze mne blekotající idiot. Abych s ním mohlo vstoupit do interakce, muselo bych mít tělo poloboha. Alespoň takové úrovně, jakou má Assi.

Existuje nějaká možnost? Ano; setkalo jsem se s ní, když jsem tvořilo pro Tošia vzor Oiči. Otázka je, je-li taková transformace žádoucí. Zkušenosti jsou prozatím příliš krátké, abych vědělo...

Dost. Jakékoliv další spekulace jsou bezvýchodné, nedostatek informací. Úkol: sledovat činnost E proudu, provádět opatrné pokusy. Dopustit na dnešní noc širokospektrální napojení cowenu, formou orgií. Zlepší to náladu, propojením se rozšíří a upevní informace. Otázka: mám se zúčastnit jako hráč, supervizor nebo vůbec ne, jen dohlížet a sledovat, co dělají ostatní? Existuje možnost vstupu dalších bytostí z vyšších i nižších hladin. Některé se budou pokoušet mne vyhledat. Dokážou mne snadno najít v mužském, ženském i šelmoidním vzoru; najdou mne i v neutrálním? Dokázalo bych existovat po celou noc ve skrytu, aniž bych přijímalo či vydávalo jakoukoliv energii? Je to obtížné, ale zkusit bych to mohlo...

Vrcholně nebezpečný experiment. Kdybych mělo lidské emoce, cítilo bych silnou chuť to zkusit. Dost; začínám být ovládáno emocemi i v neutrálním vzoru. Je čas z něho vystoupit.

Když jsem se stal opět člověkem (mužem), nejdřív jsem pocítil viditelné snížení intelektuální kapacity. Musím se někdy zeptat Assi, jestli se také tak cítí, když vstoupí do hmotného těla. Nesmysl; vykecal bych jí... Další nesmysl. Přečte si to. Jsem schopen něco utajit před svými milenkami?

Jak snadný život mají lidé, kteří považují myšlenky za své osobní vlastnictví. Lidé, kteří se nemilují s bohyněmi.

Cítil jsem se poněkud vyčerpaný. Když jsem došel domů, byla Assama ještě kočkou a ostatní moranky jí tvrdě záviděly. Oznámila mi, že Diana Charryho právě přesvědčila, že i v této podobě je schopna být mu dobrou ženou; bylo by ode mne velmi hezké, kdybych veřejně projevil, že je stále mou manželkou a učinil totéž. Samozřejmě, s radostí; napadlo mi zkusit využít E proud, takže jsme si nádherně užili všichni, kdo se nacházeli v dosahu. Tím myslím: mém dosahu, včetně vyššího i nižšího světa. Cílevědomě jsem vysílal impulsy všude do okolí a propojoval, co jsem zvládal. Takže jsem skončil naprosto vyčerpaný, zhroutil se u ohně a vzpamatovával se. Všem bylo jasné, že dneska už se mnou absolutně nic nebude.

(Doufám, že mi to všichni uvěřili.)

Charry, příjemně naladěný svou kočičí Dianou, organizoval důležitý obřad: pohřeb Willa Gordona. Vybral pro něho hezké místo na okraji města, blízko místa, kde zemřel. Pod velmi starým, pokrouceným, ale silným stromem (jeho faun to bude brát jako poctu). Požádal, aby se pohřbu zúčastnilo pokud možno co nejvíc lidí, bez ohledu na to, zda měli Gordona rádi či nikoliv. Byl informován, že já u toho nejspíš nebudu, naštval se, ale pak si vzpomněl na zážitky s kočičí Dianou a pochopil, že možná... Pak si ujasnil, že obřad povede Mario Carialti, přesvědčený křesťan, který mne zrovna za vzorově zbožného křesťana nepovažuje. Budu-li na jeho akci chybět, on mi to rozhodně nebude mít za zlé.

Docela mě zajímalo, kde je teď Will Gordon a co prožívá. Pokoušel jsem se ho vyhledat, ale marně. Sledovat stopy křesťanů je obtížné; mohl bych to přibližně říct tak, že Pán záměrně znesnadňuje jejich hledání. Možná bych to dokázal, ale připoutal bych tím příliš velkou pozornost. Nechme Willa, jestli se v blízké budoucnosti někde objeví.

Napojil jsem se na Jerzyho; to můžu, je to chráněný kanál. Neprojevoval radost, jednak můj čas nesouhlasí s jeho, jednak má nějakou práci s válkou v Infernu. Srovnali jsme si aury a odpojil jsem se.

Nějakou dobu jsem meditoval o rozporech v jednotlivých stylech uctívání. Nemyslím, že Bůh (Nejvyšší Osobnost) se na mne hněvá; to bych asi poznal. Jeho služebníci už se nezlobí vůbec, naopak mají mě rádi. Nicméně si Pán nepřeje, abych se pletl mezi jeho křesťanské svaté; že bych tam rušil? Jerzy odpovídá, že mám dost času a že přijde doba, kdy to bude důležité. Teď rozhodně není!

Na chvíli jsem usnul. Což bylo dobře, noc bude možná náročná. Přišlo mne navštívit pár přátel, ale Assama byla na stráži a poslala je pryč. Probudil jsem se dost brzy, ale nedal to najevo, spíš jsem opatrně sondoval, co se koná. Většinou se chystali na pohřeb.

To znamená, že se každý hleděl přiměřeně vystrojit; Mario i sám nebožtík mají svoje představy o slušném oblečení a bylo by zdvořilé jim vyhovět. Pro muže je to jednoduché, černý společenský oblek s bílou košilí a kravatou, případně vojenský límeček s řádovým křížem. Také bych se tak oblékl. Černý klobouk, nejlépe cylindr. Příslušníci ozbrojených sil (u nás skoro všichni) mohou mít slavnostní uniformu a vojenskou čapku. Problém je, co dámy. Bylo jasně sděleno, že se nejedná o módní přehlídku, ale smuteční obřad.

Kdo absolutně nechápal, byl Willi Lehndorff.

„Byl to přece nepřítel! Vy mu chcete vystrojit slavnostní pohřeb?“

„No samozřejmě!“ vysvětlila mu Karolína, „Byl to přece nepřítel!“

Svérázný problém měla Diana: byla pořád ještě kočka a neshledávala vhodným zúčastnit se obřadu v té podobě. Přišla dokonce za mnou, abych ji vrátil do lidské podoby, ale Assama (taky kočka) ji s potěšením vyhodila. Mám dojem, že v kočičích vzorech jsou podstatně hádavější než jako dámy. To se netýkalo Françoise, kterému ta forma nevyhovovala ke zkoumání nalezených artefaktů, takže se nechal proměnit hned.

Po hádce (nikoliv však rvačce) Dianě opadl vztek a napadlo ji jít na radu za Julií, nejschopnější čarodějnicí. Julka ji přijala značně pobaveně, už na ni dobu čekala. A hned ji začala deptat: proč tě takovou dobu učíme základům magie, když nedokážeš ani tak jednoduchou věc jako návrat do vzoru? Diana naježila hřívu na krku a chystala se uplatnit svoje námitky (případně drápy), ale Julka se hbitě změnila na stejný typ kočky a naznačila, že si souboj dá ráda. Pak se však trafla zpátky a Diana to udělala po ní.

„No vidíš, že to jde! Tak pokračuj: jak chceš být oblečená?“

Diana probrala v duchu nejrůznější druhy šatů; které se jí líbily, byly nevhodné na pohřeb a naopak. Nejdéle setrvala u představy černé uniformy, jakou nosila v Německu profesorka Raubvogelová, velitelka speciálního studentského komanda; ne ovšem přesně v té verzi, nýbrž nějakou...

„No výborně!“ kontrolovala Julka její myšlenky, „Teď ji zviditelni!“

Diana si vytvořila elegantní černou uniformu, včetně řemení, nárameníků, zlatých knoflíků a podobně; slušelo jí to. Julka spokojeně udělala totéž; vytvořila si krátké vlasy přilíznuté k hlavě, a na ně důstojnickou čapku se štítkem. Nejvíc se Dianě líbily vysoké podpatky, už dávno nechodila v pořádných botách. Ještě zkontrolovala, zda je dobře vidět kříž na prsou, za pás zasunula svoji katanu a byla připravena jít.

„Můžu to navrhnout jako oficiální uniformu na slavnostní pohřeb?“

„Můžeš všechno, jsi císařovna.“

Když přišly k ostatním, mladé WF neprojevily vzrušení, prohlédly si Dianu i její první dvorní dámu a pak se jedna po druhé převlékly. Jediná diskuse byla o hodnostech; Diana rozhodla: ona jako císařovna bude mít nárameníky celé zlaté, Julka jako velitelka gardy velkou zlatou hvězdu, důstojnice dle hodností patřičné hvězdičky. Dívky jsou samostatně bojující 'efky', takže si zaslouží seržantská véčka. Potíže měla Sirit, která má jen jednu ruku, musely jí uniformu upravit. Omlouvalo ji, že je oblečená poprvé v životě.

Karolína upozornila: „Jsme dámy. Skutečná dáma nosí bílé rukavice!“

Diana vřele souhlasila. Bude to vypadat dobře hlavně při salutování.

S viditelným potěšením si oblékly uniformy Sif a Iris. Námitky měly vůči příliš krátkému účesu, ale po zopakování, že „Pohřeb není módní přehlídka!“ si vlasy přiměřeně zkrátily a přihladily.

„A jak bysme měly vypadat, kdybysme šly v uniformách třeba na svatbu?“ zajímala se nepolepšitelně fintivá Efka.

První dvorní dáma Julka se zamyslela. Pak změnila barvu uniformy na bílou a nechala si narůst své obvykle nádherné černé kadeře. Vojenskou čapku ještě změnila na vévodskou korunku. Ale vpálený tilak si nechala.

„To je nádhera!“ konstatovala Naike, „Hele, nechcete se některá vdát?“

„Zachovejte důstojnost, dámy!“ požádala Julka a zase se změnila.

Zatímco dámy se přestrojily okamžitě, muži měli kupodivu víc potíží. Byli tací, kteří se chtěli oblékat reálně, nikoliv iluzorně; proč, proboha?

„Připadá mi nezdvořilé jít na pohřeb nahý!“ vysvětloval Willi.

„Nejsi nahý. Udělám ti slavnostní uniformu tvé armády!“ slibovala Karo.

„Ale stejně, když vím, že na sobě nic nemám?“

„Dobře, tak se obleč v reálu, když chceš! Ale seš směšnej!“

Diana zářila nadšením, že se jí magie tak daří, na požádání přestrojovala každého, kdo se nechal. Díky ní šla na tento funus řada lidí, kteří by tam jinak vůbec nechodili; tak dlouho opakovala každému, že si nepřeje, aby to byla nějaká šaškárna, až začali uvažovat, zda vskutku nebude.

Nejméně spokojený byl Mario; podle něj to šaškování je! Důstojný obřad by byl, kdyby se zúčastnily nejvýznamnější osoby křesťanského vyznání, oblečené sice chudě, leč důstojně v tom, co mají. Všelijaké vymýšlení...

Zvláštní zájem o obřad projevili Reorti. Pohřeb toho typu byl zcela proti jejich zvyklostem, ale to nevadilo, líbí se jim všelijaké kuriozity. Když zjistili, že šelmy ve významné funkci (Aflargeo, Ao Harrap, Tannarrwaghirr) se zúčastní v podstatě povinně, rozhodl Vládce, že se půjde podívat taky – pro jeho podřízené jasný signál. Požadoval, aby mu Mario vysvětlil smysl různých činností při pohřbu; vysvětlil, že brzy opustí svou kožešinu a je na čase, aby se zamyslel nad vlastními pohřebními obřady.

„Ale... ty přece nejsi křesťan!“ odvážil se namítnout Mario.

„Nevím, asi ne. To nějak vadí?“

Mario na něj chvíli nejistě zíral. Potom řekl poněkud nejistým hlasem:

„No... vlastně ani ne.“

„My jsme křesťané!“ pochlubil se Tannarr a olízl jazykem kříž na své bílé náprsence, aby se leskl, „Nás pokřtil ještě sám Svatý Ignác!“

„Ignác z Loyoly?“ zarazil se Mario, „To snad ne?“

„Tuším, že byl z Bergheimu. Sám první arminský arcibiskup!“

To už si Mario vzpomněl, o co jde: kdesi na Filipínách zachránil Charry starého misionáře, když ho chtěli sníst lidojedi, a odvezl s sebou do Arminu. Když neměl možnost kázat lidem, začal starý pošetilec učit šelmy; za to byl po návratu do Evropy svým jezuitským řádem přísně pokárán a přeložen do ještě horší divočiny. Avšak...

„Pokřtil? Jak se to dělá?“

„Zavedl nás do řeky a důkladně vykoupal. Pak řekl nad každým modlitbu, dal nám nová jména a nařídil, abychom chodili pravidelně do kostela.“

„Vykoupat se? To není špatná věc!“ souhlasil starý lev.

„Počkej!“ vmísil se Mario, „Jak jsi přišel na to, že by měl být svatý?“

„Protože už zemřel a vstoupil na nebesa!“ vysvětloval s vážnou tváří leopard, „Bohužel nezahynul jako mučedník, ale docela normálně na malárii. Byl už starý... Celý život se těšil, že ho umučí a snědí domorodci!“

„Slíbili jsme mu, že kdyby zemřel, sníme ho my!“ dodal Aflargeo.

„Ale jak víš, že už je mrtvý? Dostal jsi nějakou zprávu?“

„Přišel přece každého z nás naposled pohladit!“

Mario hleděl z jednoho na druhého a nebyl si jist, zda si nedělají blázny.

„No... no nic. Zúčastněte se, když chcete!“

Takže pohřbu přihlížela skupina lvů; pozorně sledovali celý obřad, líbil se jim a zapamatovali si dokonce latinské modlitby, z čehož byl Mario ještě víc nervózní. Paměť šelem na mantry je fenomenální.

Aby byla zesnulému vzdána patřičná pocta, zařečnil si Charry dokonce nad jeho tělem. Dojatě vzpomínal, jak se seznámili v Rangúnu (příšerně se opili, pak se porvali a zdevastovali hospodu), jak se potom sešli, když byl Charry s Dianou na návštěvě v Londýně (Will byl nejspíš vyslán jako vyzvědač), pak nás očekával v Alexandrii a vnutil se na Rhodos, kde sbíral drby a hlásil své tajné službě. Nakonec nás pronásledoval přes celou Afriku a pokoušel se nás zabít; já i Assama na něj máme dost živé vzpomínky.

Charry mluvil tak krásně, že Diana začala sentimentálně vzlykat.

„Jednou se přiznal, že je do mě zamilovaný!“ přiznala se.

Že na něj poslala draka, nějak vynechala.

Konečně tělo spustili do hrobu, Mario se naposled pomodlil a zahrabali ho. Doufejme, že tím všechny potíže s ním skončily.

„Co se dělá po pohřbu?“ ptala se Maryška.

„Nevím jak kde; u nás na vesnici se potom šli ožrat.“ řekl Charry.

„Jej, to bych brala!“ řekla Diana, „Jenže nemáme žádnej alkohol.“

„Ovšem máme kamarádky, který ho uměj udělat!“ řekl Dunbar.

Julka se ohlédla na Maryšku. „Neříkej, že to chceš!“

„Jde o to, jestli jste to nezapomněly! Nebo to uměla jenom Lucka?“

„Hele ségra, oni nás snad provokujou! To se dělá, dráždit čarodějky?“

„No já nevím, ale snad to není tak těžký,“ zamyslela se Diana, „Denis při obědě vyčaroval skvělý víno jen tak z ruky!“

„Ty zas nejseš ve vobraze, co? Víš, jak tyhle mršky dělaly kořalku?“

„A jó! No jo, ale... mohla bych to taky zkusit?“

„Proboha, zabijte ji někdo!“

„Denis chrápe, ale hostinu si vezmeme na starost my,“ rozhodla Maryška, „Já vám ještě ukážu, co je to transformace!“

„Kromě jiného bychom měli pohostit Reorty!“

Reorti byli spokojeni, děly se zábavné věci. Julie měla dobrou náladu, svolala si žákyňky a začala je školit. Hned na začátku vykázala Sif a Iris, jsou příliš pokročilé a rády dělají věci dopředu; byla nucena začít je pohlavkovat, když zlobí, takže se zase zbavily vlasů (přes oholenou hlavu pohlavek krásně pleskne). Významný fakt: školení je tak bavilo, že Bonny se udržela celý večer v lidském vzoru a neměla chuť se měnit ve psa.

Tou dobou jsem už samozřejmě nespal; vlastně vůbec, ani při pohřbu. Ležel jsem nehybně a opatrně sledoval, kdo se ukáže. Neukázal se nikdo. Leda když Mario sloužil mši, slyšel jsem něco jako lehké šustění křídel, ale ty jsem zrovna nemyslel, tak jsem si jich nevšímal. Čekal jsem někoho jiného.

Magie není černá a bílá, to vymysleli nejspíš inkvizitoři. Je démonská, to ano. Nebo spíš jsou démonské postupy, které se dají použít; například tu výrobu alkoholu zavedla démonka, Satanova dcera Lucille des Merveilleux. Až na některé zvláštní rysy hodná holka; já ji mám celkem rád, ale křesťanští svatí jsou na ni až nezdravě alergičtí. Kdepak asi je? Nemyslím, že bych ji přivolal, byl jsem v chráněném prostoru a nepouštěl z něj nic ven.

Nepouštělo. Uvedlo jsem se do neutrálního vzoru; jsem tak citlivější.

Hostina začala ve večerních hodinách a zpočátku se jednalo o ochutnávání, hodnocení a chválení potravin i nápojů. Mezi dívky se zařadila Oiči i Erna; naopak odmítala Priss, zatímco Janet už je dokonalá moranka. Oiči se veřejně pohádala s Khassimem, čímž vyšlo najevo, že jsou milenci. Jejich vztah je ovšem tak zvláštní, že vyvolává pozornost.

Oiči je dívčí verze Tošia a Tošio je Mistrem Khassima; prvotní důvod, aby se mu nabídla, bylo možná Propojení, ale není to jisté. Taky to nemusí mít důvod, někteří lidé se milují čistě z chuti, bez jakékoliv magie. Khassim se ovšem do Oiči tvrdě zamiloval a leze mu to na mozek. Přímým důvodem hádky byl návrh, aby si taky zkusil dívčí verzi; to ovšem jakožto muslim považuje za krutou urážku, která by měla být smyta krví. Oiči nebyla proti si s ním zašermovat, ovšem Khassim už jednou prohrál s Dianou a nestojí o to být zahanben další ženou. Prostě, mají řadu problémů.

Julie v rozverné náladě navrhla, aby tedy bojoval s Tošiem, to snad může. Samozřejmě; ale s Tošiem cvičí téměř každý den a ví, že by ho porazil. Efka navrhla, aby se oba proměnili v šelmu stejného druhu a rozdali si to zuby a drápy; Oiči souhlasila. Khassim zaváhal; jeho rod si nesmírně váží saharských černohřívých lvů, ale proměnit se v jednoho z nich?

„Klidně to udělej!“ smála se Julka, „Neboj, pomůžu ti!“

Khassim doposud váhal; ale i to byl pokrok. Zeptal se tiše: „Oiči?“

Oiči udělala přemet a změnila se v kočkovitou šelmu v japonské verzi. Co přesně měla představovat, vědí snad jen šintóistická božstva.

„Hezký!“ vydechla Maryška. Snažila se zapamatovat si ten vzor, čistě pro jistotu. Je krajně neobvyklý.

Khassimovi bylo jasné, že pokud to teď nezvládne, bude se mu po straně smát celý cowen. Změnil se v nádherného lva s černou hřívou, jen o maličko většího než Oiči. A hned po ní skočil.

Byl to nádherný souboj dvou překrásných šelem. Včetně několika akcí, jaké žádná šelma nedokáže, ale školený bojovník ano. Boj rychlý a tvrdý, v němž nebyla naděje, že by někdo mohl získat rozhodující převahu, Dunbar tedy stanovil, že bude omezen na dvacet kol po třech minutách a začal počítat body. Diváci začali sázet, nejspíš na popud hajzlíka Monty Draggona. O peníze, to se rozumí.

Zvítězil Khassim. Krváceli oba zhruba stejně, ale žádnému to nevadilo. Když Oiči přiznala porážku, vrátili se oba zpět do lidského vzoru a Khassim se mohl přesvědčit, že mu veškeré šrámy zmizely.

„To bylo krásný!“ jásala Naike, i když prohrála, „Já bych si taky chtěla s někým dát rvačku! Kluci, co říkáte?“

„Kašlem na tebe,“ řekl jí kdosi, „My tě seřežem až ráno, jestli Bonny zas bude dorážet...“

„To se spolehni!“ ozvala se Bonny, „Jinak bys shnil samou leností!“

Začaly se vyřizovat alkoholické sázky; přibývalo smíchu a lechtivých vtipů, tančilo se při hudbě podle vkusu jednotlivých princezen a domlouvaly se milostné zábavy, nikoliv však okamžitě splatné.

Zdálo se mi, že jsem se spletlo v odhadu; nedělo se nic mimořádného. Bylo jsem v pokušení vstát a připojit se k zábavě.

Diana se svým štábem začaly probírat záležitosti dívčí gardy, konkrétně uniformy. Ženy mají kromě funkčnosti ještě požadavek, aby jim slušely, což je nutno respektovat. Prozatím existuje jediná závazná, leopardí kombinéza; dneska stanovily druhou černou, vhodnou na pohřby a podobně. Nebylo ovšem jisté, zda bude patřičně využita, pohřby tohoto druhu se nekonají často. Ty bílé slavnostní už spíš; například až se bude konat slavnostní recepce na počest návratu ze Simbabwe, jak prohlásila Diana.

„Ty seš blázen! Jak víš, že se úspěšně vrátíme?“

„No co? Došli jsme sem, dojdem i zpátky, ne?“

Nastala vřava, posměch a hádka. Nicméně začaly zkoušet bílé uniformy; ježto k nim patří co nejkrásnější vzhled, holky to bavilo. Nejdelší diskusi vedly o pokrývkách hlavy; logika říká, že k uniformě patří vojenská čepice, ale Maryška prosazovala korunu příslušející postavení každé dámy. Diana jí dala samozřejmě za pravdu, dlouhé vlasy a korunu nosí ráda. Těch korun má dokonce několik, přinesli jí je leopardi ze svého pokladu. Tygři se nenechali zahanbit, jaguáry Ao Harrap omluvil, že kromě jeho oficiální čelenky žádnou další nemají, ale až prozkoumají sklepení Orlího hnízda, třeba nějakou najdou. Ovšem pokud je koruna tvořena magií...

Efka a Naike poukázaly na to, že existují holky, které nemají nárok na žádnou korunu, ani tu nejobyčejnější, protože nejsou šlechtičny.

Diana vybuchla: „Cože? Takový pitomý kecy ani nezkoušejte! Povýšila jsem všechny obyvatele Impéria do šlechtického stavu, hned jedním z prvních zákonů, takže nechápu...“

„Koukám, že nechápeš.“ souhlasila Magda, „Holky nepochybujou o svém vznešeném postavení, jen chtějí poukázat, že nemají řádný predikát! Když někoho uděláš šlechticem, musíš mu taky udělit titul a erb!“

„Nesmysl, to si každej dělá sám; my to akorát dovolíme. Teda, nezakážeme mu to, to je jako kdybysme to povolili!“

Magda začala diskutovat o svém postavení. Je pravda, že jarl Wulffssonnů je samostatný král, takže dokud byla družkou Iwarra, byla královnou. Teď se provdala za Arnolda, který je kapitán lodi, což je taky vznešené postavení, ovšem jinak není definováno. Co je tedy Magda? Princezna po Tomášovi, královna po Iwarrovi a konkubína kdekoho dalšího, ale korunu nemá žádnou...

„V tvým případě bych nosila vikingskou helmu se zlatejma křídlama.“ zasnila se Diana, „Případně... houby! Skytskou, ta byla taková...“

„Když, tak kumánskou! Ale nikdo neví, jak se Kumáni zdobili!“

„To jim nedávali do hrobů žádnou pohřební výbavu?“

„Nevím jistě. Rozhodně ji ještě nikdo nevykopal!“

„Fajn. Příští expedice bude do Uher, to je taky barbarskej kraj!“

Magda se ani trochu neurazila, Maďaři jsou hrdí, že jsou divocí barbaři.

Žákyňky si zkoušely bílé uniformy a byly šťastné, jak jim sluší.

„Ale není to ono,“ stěžovala si Bonny, „Bude na nich moc vidět krev!“

„Ty seš snad ožralá!“ kulila oči Naike, „Jak může být něco vidět na iluzi? To bys mohla říct, když tě poleju červeným vínem...“ A polila ji.

„Ty mrcho hnusná!“ zaječela Bonny a trafla se v bílého psa se zlatými fleky na lopatkách. A okamžitě zaútočila.

Naike to stihla dřív, než ji zuby chytily za lýtko. Ale nebyla jako jindy pes Lycaon, nýbrž Canis: irský vlkodav, o poznání větší a svižnější. Jejich rvačka všechny zaujala; Efka chtěla nejdřív kamarádce pomoci, ale potom se radši jen dívala a fandila. Monty chtěl opět uzavírat sázky, ale Sirit ho kousla; byla malý černý pes, dle vzhledu kokršpaněl, ale stejně zařval.

„No, hezký.“ pravila Diana, „Holky, počítejte s tím, že při pořádný hostině zůstanou na uniformě patřičný fleky. O co vám jde? Stejně při příští akci vyfasujete zbrusu novou!“

Čímž byl uznán bílý slavnostní stejnokroj; jenže dívky požadovaly rovněž odpolední společenský, vypadající tak nějak bojovně.

„Chápej,“ vysvětlovala Efka, „Co si vezmu, když se v sobotu odpoledne pojedu projet na koni do Boulogneského lesíka?“

„Ty se chceš projíždět na koni? Po Paříži?“

„Když mě třeba pozvou přátelé ze šlechtických kruhů, ne?“

Diana se v rozpacích chtěla napít, ale zjistila, že má prázdný pohár. Bez meškání jí někdo podal další plný; napila se a řekla:

„No, něco na tom je. Mně by se líbila zelená. Nějaká výrazná...“

„Zelený uniformy nosila armáda Nassavského vévodství.“ řekl kdosi.

„Zelenou schvaluji,“ zauvažovala Diana, „Odstín zatím nestanovím, ale to vám kladu na srdce, holky: když vás bude víc, tak budete mít všechny stejnou, nebo se už vážně naštvu! Ne abyste byly jako lesní pastvina...“

„Náhodou, víš jak to bylo krásný, když měl každej pluk jinou barvu?“

„Máme jen jeden pluk, tak nevím, co...“

„Do budoucna nás bude určitě víc!“

Nicméně zelená uniforma byla odsouhlasena a holky ji hned začaly zkoušet.

„Jakou uniformu bude mít letectvo?“ zeptala se Sif.

„Jednak máš dávno spát, a potom: jaký letectvo? My nějaký máme?“

„Máme, nás dvě. Teda tady, žejo. V Ősgardu máme letadla.“

Její nevinná poznámka vyvolala u Diany značné rozladění. Letectvo zatím nemá; chtěla mě zavolat a vynadat mi za to, pak si to rozmyslela.

„Letectvo bylo odjakživa světle modrý, námořnictvo tmavo modrý.“ dodala ještě Sif, čímž její rozladění ještě zvýšila.

„Nojo, jasně. A ty, co lítají do vesmíru?“ ukázala ke hvězdám.

„Červený.“ řekla Sif klidně.

„Ale to by bylo hezký!“ prohlásila mírně podnapilým hlasem Maryška.

„Asi takhle?“ zeptala se Lucka a vstoupila do světla.

„Ne, to je moc...“ začala Sif, ale Maryška zaostřila oči a vyskočila.

„Lucko! Kde ty se tady bereš? Já už tě neviděla...“

Začaly se objímat a líbat. Připojila se Julka. Diana vstala a v rozpacích uvažovala, jestli ji vyhnat nebo přivítat.

„Tahle barva je moc... taková pekelná.“ dokončila Sif do chvíle ticha.

To ticho nastalo, protože si Lucku všichni prohlíželi. Měla gardistickou uniformu rudou jako plamen a na vztek Julce na náramenících hvězdu, stejnou jako ona. Ale to bylo v pořádku, zřejmě něčemu velí. Taky měla elegantní rohy a z kalhot jí vzadu visel koketní ocásek. Neměla ovšem templářský kříž vpálený do hrudní kosti.

Obrátila se na Sif a rozpřáhla ruce: „Ale ne, tys nám vyrostla!“

Sif jí skočila do náruče a začala se s ní líbat.

„Kde je druhá ještěrka?“ Než se Lucka stačila otočit, zatahala ji Iris za ocas, protáhla se pod rukou a začala se taky cpát do náruče. Vešly se tam obě, o to nic, a Lucka je díky své síle v pohodě unesla.

„Tak tě pěkně vítáme... princezno.“ řekla Diana, „Sedni si u nás a...“

„Děkuju.“ Lucka se skutečně posadila, „Ale jak koukám, řada z vás mě tady ještě nezná, tak aby bylo mezi náma jasno hned ze začátku. Jsem Luciferella des Merveilleux a můj táta dělá šéfa v jednom rekreačním středisku tak nějak... tímhle směrem.“ ukázala prstem přímo dolů. „Vy se nemáte čeho bát, vy se tam dostanete tak leda na exkurzi. Kromě některých jedinců, že Priss? Taky mladej Monty má určitou šanci, že pozná naše pohostinství zblízka!“

„Vyhrožuješ?“ zeptala se Priscilla, ale hlas se jí třásl.

„Buď ráda, dokud jenom vyhrožuju. Potom si můžem popovídat...“

„Není o čem!“ řekla Priss, otočila se a hrdě odešla.

„Ano, to je charakteristické,“ usmála se Lucka a předvedla špičáky, „Ono se o nás povídá spousta ošklivých věcí; většinou jsou pravda. Sbíráme lumpy a pitomce, to je fakt; nebo chcete, aby pobíhali jen tak po světě? Snažíme se je převychovávat a moc nám to nejde. Ale můžou si za to sami!“

Někdo jí podal sklenici. Přičichla, usmála se a ochutnala.

„Kdyby to někoho zajímalo, nemusím jíst a pít, možná ani dýchat. Ale ráda si na něčem pochutnám. Taky při milování piju krev svým partnerům. Není ale pravda, že jim to ublíží, spíš se jim to líbí. Na to jsou jiný specialisti. Umím spoustu věcí a občas se nechám ukecat, abych je předvedla.“

„Tak předveď!“ řekla Naike.

Lucka se usmála a změnila se v Rudou kočku. „Líbí?“

„Jo, pěkný. Budeš s náma jezdit?“

„Bohužel, jsem tu jen na jeden večer. Klidně ti to řeknu: Panna Johanka, která je patronkou Francie i zde přítomné císařovny Diany (taky nám vyrostla, což?), mě vypráskala ze země a zakázala mi přístup. Ale vy jste ke mně byly tak laskavé a pozastavily ten zákaz, když jste se opily. Takže zůstanu a budu se s vámi bavit, dokud budete... pod vlivem alkoholu. Souhlas?“

„To se mi líbí,“ řekla kurážně Diana, „Pokud ti nebude vadit, že někteří z nás tě poněkud... necítí se v tvé blízkosti dobře. Přece jen jsi...“

„Slova jako démon, čert, ďábel, satan a tak mě neurážejí, definují moji národnost. Kdyby se někdo rozhodl mi nadávat, jen ať si poslouží. Netvrdím, že jsem hodná pokojová kočička; ale o takovou snad ani nestojíte! Dokážu udělat zábavu; a o to vám jde, ne?“

„Zábava je tu bohužel už hezky dlouho zdechlá,“ řekla Magda, „Není to tvá vina, byla taková už předtím. Není s kým tancovat, naši chlapi jsou hned unavený a... však to znáš!“

„Neznám. Naši muži vydrží mnohem víc. A vy to víte, už jste je jednou na svoji zábavu pozvali. Někteří z vás při tom byli.“

„Ano, na Rhodu jsi je přivedla.“ usmála se Diana, „Mělo to podmínku: ty sympatické a slušně vychované.“

„Pamatuji se. I když třeba Bonny je zklamaná, že nejsem cítit sírou.“

Věřte nebo ne, Bonny se začervenala!

„Tak kde máš ty svoje kamarády?“ zeptala se Julka.

Přišli efektně, ze stínů. Uhlazení, elegantní, dokonale vychovaní.

„Taková maličkost,“ usmála se Lucka a velice opatrně se dotkla Dianina kříže, „Od posledně jste udělali zajímavou změnu. Říkám na rovinu, tohle je hodně silná ochrana! Při dotyku to bolí; při milování budou chlapci dost riskovat, kdyby se některá neovládla a pustila naplno svou energii, zabije ho. Ano, démona je možné zabít, když je vyčerpaný a oslabený. Možná vám to nepřipadá tak zlé, o jednoho čerta víc nebo míň, ale...“

„Může on ublížit taky nám?“ zajímala se Naike.

Lucka chvíli uvažovala, co říct. „Může. Každá živá bytost může ublížit jiné živé bytosti. Technicky... Ty jsi Naike, viď?“ Lucka ji objala kolem ramen a mluvila na ni jako na dítě: „Teď jsi ještě mladá a možná si takové věci nedovedeš představit; ale brzy zestárneš a budeš... možná osamělá. Já vím, tobě je padesát, sto let dlouho. Možná za sto let přestane tohle tvoje tělo být krásné a přitažlivé. Muži je už nebudou vyhledávat. Ale když se spřátelíš s někým z démonů, on si tě zapamatuje a jak ho zavoláš, přijde. Bude věčně mladý a krásný; i ty budeš díky jeho lásce mladá a krásná. Mohlo by se stát, že by došlo k posunu vědomí. Zatoužíš udělat mu něčím radost, přiblížit se mu. Duševně. Stát se sama démonem.“

„A to jde?“

„Ano, to jde velmi snadno. Ale tvé tělo je mnohem zranitelnější než jeho. Podívej:“ Lucka změnila svoje prsty ve vrhací nože a naházela je bez váhání do těla nejbližšího mladíka s pyšně zakroucenými rohy. Sice z něho tekla svítivě rudá krev, ale usmíval se a nijak mu to nevadilo.

„Dobře si pamatuj, sestřičko Naike: tvoje tělo takové zacházení nevydrží. Pro jistotu to ani nezkoušej.“

„Ale... to by mi neublížil on! To bych se zničila sama!“

„Vždycky se každý zničí sám.“

Naike potřásla hlavou, usmála se a vykročila k démonovi; ten zatím zahladil stopy po zraněních a s úsměvem jí nabídl rámě. Za chvíli už spolu tančili, on jí něco šeptal do ouška a Naike se vesele smála.

„Kdepak se fláká Denis?“ rozhlížela se Lucka.

„Spí. Odpoledne to přepískl s děvčaty a vyčerpal se.“ informovala Julka.

„Vyčerpal? Zvláštní... No co, stavím se příště.“

„Mezi náma,“ sestra se k ní naklonila, „Předtím se změnili na parádní divoký kočky. Nic bych za to nedala, že šikovně vyklouzl a užívá si teď někde s nějakou hodně exotickou šelmou z vyšších hladin!“

„Jo takhle!“ zazářily Lucce oči, „Tak to už chápu. No, je mu přáno!“

„Zkus se porozhlídnout, třeba ho někde...“ pobízela Julka.

„Ve vysokejch hladinách? Ty šílíš... tys ho někde zachytla?“

„Ani stopu. Jako kdyby opravdu ležel v meditaci!“

„Je mazanej, to vím. Nahoru za ním nemůžu, ty by mi dali!“

Vědělo jsem, že Julie velmi dobře ví, kde jsem a co dělám, ale kryje mě. Příležitostně jí musím poděkovat.

Příchodem Lucky a její gardy se zábava rozběhla; to už jsem definitivně pochopilo, že dnes večer k ničemu důležitému nedojde. Když jsou tu tihle, moc bych se divilo, kdyby se sem cpali ti shora. Ještě chvilku vydržím, ale pak se třeba slavnostně probudím a...

Sledovalo jsem Lucku, když vyhledala Omara. Důležitá poznámka: nebyl opilý, dokonce alkohol ani neochutnal. Je věřící muslim.

„Má uctivá poklona, bratránku Omare!“

„Velmi mne těší! Ani jsem nevěděl, že jsme příbuzní!“

„Bez pochyby. Tvůj rod založil můj otec při jedné své návštěvě na zemi; je to už dávno, ale určité rodové znaky dosud přetrvávají!“

„Které máš na mysli?“ usmál se.

„Například tvůj mimořádně vyvinutý penis. Rád s ním děláš radost ženám; a dokázal bys ještě víc, kdybys trochu cvičil...“

„Například s tebou?“

„Je to snad špatný nápad?“

„Není. Naopak, výborný. Ale nezmínila ses o dalším rodovém znaku; třeba že miluji zlo a těžko se ovládám, abych je nepůsobil všem kolem.“

„To je ale zcela lidská vlastnost!“

„Myslíš? Protože to ale vím, podřizuji se dobrovolně zákonům Koránu. Znáš jeho zásady? Třeba tu, vyhýbat se nástrahám šejtanů a džinů?“

„Samozřejmě znám Korán; být šejtan neznamená být nevzdělanec. Užitečné; proč ale potom tvoje tělo tolik touží po mém těle?“

„Jsi skutečně roztomilá. A doufám, že díky Alláhovi je to tvé tělo dosti odolné, abych si s ním mohl patřičně pohrát!“

„Jsi snad jako ti legendární válečníci, kteří v milostné extázi dokázali milenku zabít a roztrhat na kusy? Pozor, já mám taky drápky!“

„Těším se, až je okusím!“

Lucka se k němu přivinula, on ji majetnicky objal a odvedl do svého stanu.

Lucka se za nimi chvíli dívala; pak se usmála a odešla opačným směrem.

Jeden z tmavých stínů k ní přistoupil.

„Daří se, princezno?“ oslovil ji, ale hned přešel na řeč démonů; ještě že jsem se ji naučil, právě od Lucky. „Střídavě oblačno, což? Kde je Denis?“

„Budeš se divit, spí. Julka myslí, že vyrazil na zálety nahoru.“

Stín opatrně prozkoumal moje tělo.

„Tuhý jak prkno. V hluboké meditaci. Co tam má tak extra?“

„Julka tvrdí, že nějakou kočku. Zkusmo jsem osáhla ty, o kterých vím, ale všechny jsou ve válce a on tam není. Bude to nějaká nová.“

„Co ta... Thaya?“

„Taky v Infernu. Před chvilkou se tu ukázaly, ona, Assi a Nugha. Okoukly atmosféru a zmizely, možná se ještě vrátí.“

„Mají zrovna volno? Jak jim pokračuje ta válka?“

„Zajdi se tam podívat, když to chceš vědět. Já jim nesmím na oči; ale ty seš arcibiskup, možná by se s tebou bavili.“

Šlehl ji, ale ona mu to vzápětí vrátila. Člověka by taková dávka zabila.

„Nařídil jsem ti, abys ho svedla! To ze sebe neumíš udělat kočku?“

„Tak především nenařídil, ale slušně poprosil. Nejsi můj pán, pouze jeden ze služebníků mého otce! Ale protože jsem hodná holka...“

„Zamlouváš předmět hry. Nějak na tebe neletí, Mistr čaroděj!“

„V tom bude ten problém, Ichthurieli. Je trochu moc na úrovni. Málokdy se mu stane, že by se nerozumně zamiloval.“

„Leda do koček...“

„S čarodějem to nemůžeš hrát jako s nějakým blbým šúdrou. Svedeš ho, to je jasný; ale až se probudí, pozná co se stalo a udělá protiopatření. Vidíš ty kříže? Trafovaný z vlastní kůže, zcela nezničitelný. Zajištěný kletbou, aby varovaly svého nositele, kdyby něco. V nejhorším ho dokonce zabijou.“

„Taky Denis, co?“

„Baarfeltův cowen. Hodně se posunula Julka, co jsem ji pustila z drápů. V Paříži to byla ještě docela zábavná holka. Milá, veselá...“

„Teď je co?“

„Něco na způsob Valérie. Chystá se odejít. Nebýt její dcery...“

„Odejít – kam?“ ukázal prstem vzhůru.

„Rozhodně ne! Něco jako ta parta, co odjela z Rhodu. Tam to zorganizovaly řecký holky, tady můžou hned do několika stran. Jestli přijdou na to, jak funguje tenhle přechod, začne je to lákat. Tolik neprozkoumaných míst!“

„Můžeš tam za nimi?“

„Můžu, samozřejmě. Ale hrajem o tento svět, ne? Tam ty další... nový kraje s novejma božstvama! A noví démoni, myslíš, že nás budou chtít? Leda tak pár na ukázku, aby se pobavili!“

Arcibiskup obešel moje tělo a křivil obličej.

„To je k vzteku! Taková bezva příležitost! Prošlehávám ho energií už hezky dlouho a on si v klidu chrápe, chráněnej ze všech stran, nemůžu to nijak prorazit. Kdybych aspoň věděl kde je, narušil bych mu dráhu! Ne že by mu to ublížilo, ale třeba by měl problémy s návratem!“

„Seš škodolibej, Ichthurieli. Řekla bych jako sám Satan...“

„Můj drahý bratr je škodolibý hlavně ke mně. A ty jsi po něm!“

„Jsem. Co budeš dělat? Zkusíš sbalit některou holku, nebo vypadneš a necháš mě, abych se taky trochu pobavila?“

„Nebavíš se dost dobře s tím Arabem?“

Zasmála se. „Zapoj se a nerejsni. A udělej si napřed něco s ksichtem, seš ošklivej jako ďábel!“

Oba se rozesmáli. Mimochodem, Ichthuriel je nevšedně krásný muž. Kdybych byla Daniela, třeba bych si nechala říct.

Poodešli. V jejich hovoru byla řada informací, které bych si mělo důkladně promyslet. Především zda mi skutečně uvěřili, nebo se pokoušejí mě zmást a zamlžit situaci. Protože pokud správně chápu, toto místo je klíčový bod, z něhož lze procházet do jiných světů. Teleport?

Zmiňovali se o akci na Rhodu. Tam se po drastických událostech rozhodla skupina čarodějů a bojovníků opustit lidský svět a odejít do jiného, který jim stvořili řečtí bohové. Přenesli je tam v podstatě bez možnosti návratu; otevřeně se mluvilo, že tam nejen zůstanou, dokonce ten svět kolonizují, přivedou na svět děti a možná se vrátí jejich potomci.

Tento přechod může být přirozený, vzniklý přírodní cestou. A dlouhodobý, stovky či tisíce let. Třeba jím kdysi dávno prošli Australopithekové, jejichž pozůstatky vykopávají moudří vědci v různých jeskyních. Nebo naopak šli tam, nebyli vyhubeni a vzniklo z nich jiné, odlišné lidstvo. Legrace, ne? Projdeme někam a tam bude civilizace dvoumetrových opiček. Kdyby se to dozvěděli naši mladí, hned tam budou chtít.

Dozvědí se, bezpochyby. Jakmile něco vím já, dříve či později to vyjde najevo všeobecně. To mám za to, že učím holky stahovat informace z mysli. A kluky od Daniely. Omar se dokáže dozvědět spoustu věcí od Lucky, už teď ji usilovně zkoumá; do zítřka to roznese po celém cowenu.

V každém případě jsem bylo unavené a vyčerpané; nejlíp skutečně usnout. Spát mohu v neutrálním vzoru, ovšem v tom případě skutečně nebudu vědět, co se okolo mě děje. I když, moc toho asi nebude; Julka pustila věci z ruky, nechává každého dělat, co se mu líbí. Charry a Diana se stáhli do chráněné zóny a nechávají se hlídat svými šelmami. Dneska to bude obyčejné rande pro zábavu, ať si holky trochu užijou s milenci nevyčerpatelné síly.

Nu což; uvidíme, co bude zítra.

Errata:

30.05.2021 11:15