Láska Julietty
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Láska Julietty
|
Julie se probudila vedle Jana Dunbara. Pohlédla na něho, usmála se a vypadala šťastně.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se Jan.
„Je to moje nejkrásnější jitro.“ řekla.
Znovu ji objal. „Tak ti přeju dobré ráno...“ šeptal jí.
Potom spolu leželi pod jednou dekou a odpočívali.
„Nestihli jsme snídani.“ řekla zamyšleně.
„Taky rozcvičku a přednášku.“
„Na to kašlu. Nebylo to nic důležitého.“
„Ty můžeš, miláčku. Mě budou pomlouvat, jsem komthur.“
„Hm. Nevadí. Jenomže já mám hlad!“
„Co se dá dělat. Tak vstanem a oblíknem se...“
„Přehánět to zas nemusíme. Tori... ne, ta nemá čas. Maryška nám přinese snídani až do postele. Ačkoliv neochotně...“
„To bych se divil! Jak by na to přišla...“
Julka se jen usmála. Zavřela oči, Jan usoudil, že usnula únavou a nerušil ji. Jenže za pár minut vstoupila Maryška a nesla podnos s kávou a spoustou jídla.
„Vy nebudete dneska vůbec vstávat?“
„Je nějakej důvod, abysme vylejzali?“ ptala se Julka, posadila se a pátrala, do čeho se pustit nejdřív.
„Asi ne!“ Maryška si ji změřila kritickým pohledem, pak si prohlédla Dunbara, potřásla hlavou a zamířila ke dveřím.
„Je od tebe hezký, že vypadneš,“ řekla Julka. „Tori by zůstala a vyzvídala, jaký to bylo.“
„Divila bych se, že by Tori neměla přehled!“
„Má, dokonalej. Ale stejně vyzvídá...“
Maryška řekla: „Pch!“ a hrdě odešla.
„Teda, já nevycházím z údivu!“ konstatoval Dunbar.
„Dej si kafe, ať ti ten údiv dlouho vydrží. Sluší ti.“
„Jak jsi to udělala?“
„Víš, co je kolektivní vědomí?“
Janek vzal chlebovou placku a začal ji natírat marmeládou.
„Kolektivní vědomí? Jak ses do toho dostala?“
„Jsem čarodějka, ne?“
„Začínající!“
„Ale talentovaná, říkají kamarádky. Se sestrama se dokážu propojit, kdy si řeknu. Nejlíp samozřejmě s May a Tori; teď možná taky s Magdou, to budeme muset prozkoušet.“
„Užitečný! Zvlášť když potřebuješ přinést dobrou snídani. Ale nevadí to, když si chceš uchovat trochu... soukromí?“
„Myslíš, že mi dělá problémy oddělit vlastní individualitu od společného vědomí? Vůbec ne; každá víme, co se týká které z nás. Možná kdyby se některá nechtěla rozdělit o zážitky, tak by to řekla a my bychom vypadly...“
„Jsi nesmírně taktní! Nelézt někomu do vědomí, když nechce, to je výraz obrovské duchovní vyspělosti...“
„Proč si děláš legraci? Zažil jsi to někdy?“
„Ne. A netoužím po tom!“
„Škoda; je to fajn.“
Julka mu sebrala namazanou placku, pak ji pomalu ukusovala a mluvila s plnou pusou: „Mohlo by to být ještě lepší. Kdyby se to propojilo skutečně dokonale... Jenže, to by se muselo...“
„To nemyslíš vážně!“ zamračil se.
„To víš, že ne!“ rozesmála se. „Cos myslel, miláčku?“
Podrážděně zmlkl a staral se o další placku; Julka neříkala nic, až dokud to nevydržel: „Já vím, co bys chtěla! Nebezpečné experimenty!“
„Nejsou nebezpečné!“
„Já vím! May-Britt, Tori a Aswastarrové... Nechceš doufám říct, že se ti některý z těch kluků tak líbí, že bys byla ochotná...“
„Už to nejsou jenom oni.“
„Kdo ještě?“
„Je jich přehršel. May s Raymondem přibrali Magdu; Valérie, Veronika a Lobo si přizvali Arwakra a Alswidra; a malá Tori včera najela na našeho hosta Maurice... víš, toho zajatce!“
Dunbarovi poklesla čelist. „Jak to můžeš vědět?“
„Já vím věcí... Namažeš mi ještě jednu placku, miláčku?“
„Tak počkej, to už přestává legrace! Od včerejška jsme nevyšli z ložnice; nikdo nás nenavštívil, s nikým jsi nemluvila a přesto všechno víš?“
„Byla jsem dokonce mnohem dál, než si myslíš. V noci, když jsi usnul, jsem tak ležela... bylo mi hrozně fajn. Zkusila jsem se spojit s mámou a tátou. S každým extra, pochopitelně. Maminka se má skvěle... co je to za palác s bílými hradbami u moře, nad hlavní bránou má trojzubec...?“
„Palác řádu na Mallorce, léno Loba Villablancy; proč?“
„Maminka tam bydlí. S tetičkou Margo; koupe se v moři a učí se opalovat nahá na terase! Moje matka nahá pod sluncem, dokážeš si to představit?“
„Jestli má postavu jako ty, tak v tom nevidím chybu...“
„Ještě si najde mladého milence a...“
„Dopřej jí to. Mít dceru jako ty bylo jistě náročné!“
„Ji jsem zas tak moc nezlobila, to spíš jejího manžela. Tatínek Baarfelt s Evou-Marií bydlí taky u moře, kousek dál na Korsice. Je jim bezva, akorát Eva si stěžuje, že nemá žádnou společnost. Proboha, jakou by chtěla, když nikdo z nás jí nebyl dost nóbl?“
„To všechno jsi vysondovala během noci?“
„Dokonce jsem se spojila s Janou; přes půl zeměkoule, na tom jejich Ostrově. Ta se má fajn. Těší se na dítě. Janku, já chci mít taky hodně dětí!“
„Sama jsi dítě!“
„Právě. Chci dítě, než jím sama přestanu být! Abychom si mohli spolu pěkně hrát. Já nikdy neměla sourozence...“
„Tohle tvoje trauma už znám. Teď jich máš...“
„Já vím; ale žádný maličký, v peřince. Malý děti jsou sladký, nemyslíš? Taky už vím, že se nám to podařilo, ale musíme počkat těch devět měsíců, než se to narodí...“
„Julko, ty si děláš určitě legraci, ale...“
„Co bys dělal, kdyby ne?“
„Nechal bych ti udělat šlehačkovej dort! Pětipatrovej!“
„To vůbec není špatnej nápad! Jenže, kdybysme prošly leopardí gardu, tak nás kluci udortujou. Za pár roků budeme mít pěkně silnou třídu výrazně geniálních dětiček!“
„Naznačuješ, že budoucích matek je tu víc?“
„Je a ještě bude. Když jsem... se vracela domů, objevila jsem nějaký nový děvčátko. Zkusmo jsem ji ohrábla a hlásila se tak výrazně, že jsem žasla. Počítám, že je to ta s červeným šátkem, Wilma; telátko hloupý, ale až ji vycvičíme...“
„Mluvíš, jako kdybys byla v řádu deset let a ne tři měsíce!“
„Povídala Valérie, že jsem talentovaná.“
Jan chvíli jedl mlčky a k něčemu se odhodlával.
„Moc bys chtěla?“ zeptal se potom.
„Co jako?“
„Přidat se k těm jejich... pokusům.“
„Ale ne... to jsem jenom tak přemýšlela!“
„Chtěla bys, nezapírej. Bylo by to... vzrušující!“
„Možná. Ty bys nechtěl?“
„Kdybys to udělala ty, spadl bych do toho taky.“
„Tak vidíš. Nemůžu to udělat, hned bys to poznal!“
„Třeba bych... třeba by mi to zas tak moc nevadilo.“
Julka se kousla do rtu: „Kterej z kluků by ti... nevadil?“
Dunbar neřekl nic. Předstíral, že má veliký hlad.
„Taky to jde naopak. Jestli se ti líbí některá holka... třeba May-Britt je velice krásná! Nebo Tori... na tu se přece nemůže nikdo zlobit ani žárlit, v předešlém životě byla opicí...“
„A soustavně toho zneužívá, já vím. Moc by mě zajímalo, čím jsi byla dřív ty, že jseš tak vychytralá!“
Teď chvilku nic neříkala Julka.
„Mohli bychom zapojit tu novou, Wilmu – co říkáš?“ ptal se.
„No, nebo.“ souhlasila klidně.
„Co takhle Valérii? Tu bys mi taky dovolila?“
„Valérii?“ zarazila se a rychle po něm mrkla.
„Říkala jsi, že už v tom jede taky, ne? Nabízíš mi pořád samý děti; ale Valérie je dospělá žena! A dost hezká, ne?“
„Je hezká, já vím. Teď ještě hezčí než dřív, když se vykoupala v Ohni. Má pleť jako carrarský mramor... Ano, Janku, dovolím ti cokoliv, třeba i Valérii. Když to přinese užitek...“
„Jsi tak velkomyslná, jako kdybys sestoupila přímo z ráje. Asi bych ti měl dát pár facek!“
„No, jestli tě to příjemně naladí...?“
„Neboj, nechovám se jako Miguel. Můžeme mluvit rozumně?“
„Jistě. Až uvidím Valérii, požádám ji, aby...“
„Julko, netvař se jako svatá, prosím tě! Chovej se přirozeně; co třeba taky nechat něco na ostatních? Třeba některá čarodějka dostane náladu mne svést, nemyslíš?“
„Možný by to bylo, to jo; ale myslím, že si to žádná hned tak netroufne, protože bych jí uhryzla nos!“
„Žádný neštěstí! Podle Andrey by šlo, aby jí dorostl!“
„Jseš hnusnej a samolibej!“
„A ty rozmazlená a drzá jako opice!“
„Že se mnou teda vůbec spíš!“
„To je z humanitárních důvodů! Snažím se tě převychovat!“
„Já ti dám!“ vzkypěla Julka a vrhla se na něj.
„To je dost, že ses zvedla! Teď ti ukážu, jak se vychovávají takový nezbedný holky jako ty!“
„Tak schválně, předveď! Ale já se budu bránit!“
„Chceš říct: zkusím se bránit! Víc než trapnej pokus to...“
„Ty perverzáku! Já ti ukážu Valérii!“
„A já ti ukážu, jak zachází s holkama Estragon!“
„To jsem vážně... zvědavá... au! Tohle... to teda... ano!“
O něco později otevřela dveře Maryška.
„Já nechci rušit, jenom jestli mám pak přinýst taky oběd...?“
Zarazila se, koukla na ně a vycouvala.
„Tak jo. Já vám ho potom přinesu!“
Maurice Grévetovi se zdálo o dračím vejci. Zdálo se mu, že je drak a klube se ze zlatého vejce; bylo to značně obtížné, neboť byl zcela novorozený drak a musel zubem na špičce čenichu rozbít zlatou skořápku a dostat se ven, než se udusí. Dusil se hrozně, mlátil čenichem do skořápky, ale byla pevná a vydržela. Kromě toho, to zlaté vejce měl uprostřed hrudi; jakmile by prasklo, rozskočilo by se a roztrhlo mu hrudní koš. Bránil se tomu stejně zoufale, jako se současně snažil ji prorvat a neudusit se. Byl to poněkud zmatený sen.
Když se probudil, zíral vyděšeně na svoji celu ve vězeňské části kasáren a nechápal, co se děje. Když přišla Tori a přinesla mu snídani, uvítal ji jako poslední naději:
„Jeanne! Jsem tak rád, žes přišla... Ačkoliv... ty vlastně nejsi Jeanne! Jsi někdo jiný... já nevím, kdo jsi! Přišlas se mnou něco udělat, to vím... ale nevím, co mi uděláš!“
„Co sám budeš chtít.“
„Ty víš, co bych chtěl!“
„A hlad nemáš?“
„To až potom!“
Vrhl se na ni nenasytně, sotva vyklouzla ze šatů. Tori se to líbilo, Maurice měl skutečně četné zkušenosti, zejména dokázal skvěle uspokojit ženy, z nichž chtěl vymámit jejich tajnosti. Dnes se cítil mimořádně silný a zdatný; milostný souboj byl přesně ten druh sportu, který mu vyhovoval.
Tori také.
Když se vyčerpali, dal se Maurice do snídaně; jeho duchovní vzestup nebyl ještě tak velký, aby něco nabídl taky Tori, ale měl stále dojem, že existuje něco, co by měl vědět a neví. Začal:
„Ty nejsi obyčejná služka, viď? Jsi něco víc...“
Tori se usmála. „Jsem otrokyně.“
„Děláš si legraci! Žijeme v civilizovaném světě; otroctví bylo přece zrušeno už před staletími! Možná ti to zapomněli říct...“
Tori neřekla nic. Jeho řeč neměla smysl.
„Zdály se mi dneska v noci hrozné věci! Že jsem lítal někde ve vzduchu... vlastně ne, ještě dál! Že jsem opustil tuto planetu, dostal se mezi hvězdy a setkával se tam se všelijakými... nevím, jak to říct! Duchy? Mluvili ke mně a něco po mně chtěli...“
Snažil se být zajímavý, ale to dítě ho jen pozorovalo, koulelo žlutýma očima a mlčelo. Znepokojovalo ho to.
„Cítím, že jsem se něčeho dotkl... nějakého tajemství! A mám pořád dojem, že to tajemství nějak souvisí s tebou! Je to možné?“
„Je.“ řekla Tori.
„No ne, vážně! Jako kdybys mi chtěla něco... říct! Přeměnit mě na něco... jiného, co jsem předtím nebyl, chápeš? Máš snad nějaký magický vliv, kterým hypnotizuješ lidi?“
„Ano.“ řekla Tori.
„Ale já si nedělám legraci! Já to myslím vážně!“
„Já taky.“
Maurice se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Co mi chceš říct?“
„Pochopil bys, kdybys chtěl. To byl jen začátek.“
„Jak by to mělo pokračovat?“
„Můžu tě přeměnit na jinak myslící bytost.“
Maurice na ni chvíli nechápavě zíral. Pak vyprskl smíchy.
„Dítě, je mi dvaačtyřicet a přes dvacet let jsem... no, nic. Dvacet let už nevěřím na žádné pohádky; žádné, chápeš? Ani na nebe, ani na peklo, ani na čarodějnice. Dokonce ani černé! Jestli chceš, zkoušej si svoje kouzla – ale nebude to mít smysl!“
„Já jsem na světě teprve čtrnáct let.“
Maurice se zarazil; svedení nezletilé byl pro něho závažný trestný čin. Ale před chvílí neměl pocit, že by si chtěla jít někam stěžovat. Ani teď se mu to nezdálo.
„Co mi ještě můžeš ukázat, co neznám?“
„To, co povídám. Změnit tě.“
„Tak dobře! Jak? Budu muset vypít nějaký lektvar nebo se nechat očarovat magickými formulemi?“
„Milovat se se mnou.“
Maurice se začal smát ještě víc. „Tak ještě jednou: ty myslíš, že když se s tebou vyspím, budu někdo jiný?“
„Ano.“
„Máš dost velké sebevědomí, děvčátko. Ačkoliv, ve tvém věku... Proč se to nestalo už předtím?“
„Stalo se to. Začal jsi po tom toužit.“
„Tím chceš říct, že jsi to způsobila ty?“
„Ano.“
„Tak teď mě to začíná vážně zajímat! Dokážeš to udělat hned?“
„Ano. Čekám jen na tebe!“
Maurice odložil misku s nepatrným zbytkem zeleniny a brambor. Pak pokynul Tori, aby přišla a ulehla na vězeňský kavalec.
„Já už vím,“ zkusil se ještě jednou zachránit. „Ty to povídáš proto, že se ti to líbilo a chceš ještě jednou – ne?“
„Taky. Ale nelžu ti.“
„Tak dobře. Teď něco zažiješ!“
Ulehl k ní; Tori jej ovinula a prsty jemných rukou mu vnořila do vlasů; pocítil na okamžik cosi jako výboj energie, potom sílu, která mu přebíhala po neuronových spojích v mozku... vzápětí se propadl do propasti bez tvaru a záchytného bodu. Poletoval kdesi v prostoru; poznával ho, byl to svět z jeho snu, ale teď naprosto reálný. Věděl, že děvčátko je tam s ním, ale nebyla Tori, byla všechno a nic, zvláštní bytost, která se měnila dle jeho přání. Všechno kolem se měnilo podle jeho myšlenek... ale odkud přicházely ty nápady, to nechápal.
Potom se probral. Uvědomoval si, že to netrvalo příliš dlouho, ale prožil několik staletí. Věděl, že to nebyl reálný zážitek jeho těla. Věděl též, že to k němu promlouvala vlastní duše. Jen odmítal věřit, že nějakou duši má.
Tori mu ležela na hrudi a předla jako kočka.
„To všechno... nelhala jsi.“ řekl konečně Maurice.
„Nebylo potřeba lhát.“
Chtěl se posadit, ale překážela mu; jak si to pomyslel, ihned vyskočila a sedla si stranou. Napadlo ho, že je ještě krásnější než před chvílí. Maličká potměšilá šelma, něco jako černý leopard – takový ho večer chvíli hlídal a nepřátelsky vrčel.
„To byla Dévi.“ řekla Tori.
Maurice si uvědomil, že nic neřekl; copak mu čte myšlenky?
Ano. Jsou velice silné.
Jsem zmatený! Bojím se... co jsi se mnou udělala?
Neboj se; hned to přejde. Potřebuješ jen chvilku času.
Jak dokážeš číst v mé mysli?
Taky to dokážeš, když budeš chtít.
Tato věta v něm něco otevřela: najednou věděl všechno. Věděl, že osvobodila jeho mysl z dlouholetého otroctví. Že přestal být agentem tajné služby jménem Maurice Grévet, už není vězeň ani nic jiného, co se dá pojmenovat. Je duše. Všechno ostatní jsou jen hloupá a bezvýznamná označení.
Miloval ji za to, že ho osvobodila.
Nepovaluj se tu celý den! Máme práci, oblíkni se a jdem!
Kam? Co máme na práci?
Pomáhat ostatním.
Ještě malou chvíli byl zmaten – ale věděl, že to skutečně je od té chvíle jeho povinnost. Taky zjistil, že už není zajatcem a může odejít, kam bude chtít. Nikdo mu to neřekl, ale věděla to Tori a on věděl vše, co znala ona. A nejen to; měl pocit, že je schopen konat zázraky, ačkoliv před chvílí by nebyl považoval za možné něco podobného.
Vstal a počal shledávat svoje oblečení.
„Tak jo,“ řekl. „Tak jdem.“
Magda dospěla k názoru, že si nechá vytetovat na břicho hada. Nic tak velikého a vznešeného jako Diana, drobného a smrtelně jedovatého, smaragdově zeleného hádka, který má velmi ostré zuby a zasáhne každého, kdo s ní bude chtít spát. Protože doufala, že se ještě někdy objeví na veřejnosti v koupacím oděvu, musel být tak nenápadný, aby se vešel do kalhotek.
Korejský mistr tetovacích jehel se spokojeně usmál:
„Ale bude to dost bolet!“
„To je v pořádku,“ usmála se. „To mám docela ráda...“
„Ale bude to bolet i potom! Když na tebe ulehne muž!“
„Ještě lépe!“ zamyslela se a pak usmála: „Chceš to potom osobně vyzkoušet – jako poděkování?“
Mladý muž měl jako většina Korejců širokou bezvýraznou tvář, ale v jeho šikmých očích se objevil určitý zájem. Magda ulehla; když do ní zapíchl první jehlu, spokojeně se usmála.
Arwakr a Alswidr se dostali do diskuse s mladými jezdci z lóže Hrimfari ohledně své schopnosti bojovat jako dřív; nebyla to ani tak diskuse, jako spíš hádka, a šlo o to, zda jsou či nejsou schopni ubránit se, jak to uměli dřív. Zatímco oni tvrdili, že se nic nezměnilo, ostatní je provokovali, že kdyby zkusili nějakou bojovou hru, byli by poraženi a odtáhli s ostudou.
„Hele, panstvo: účelem vašich provokací je přinutit nás dát vám pár po držce,“ pravil Alswidr povzneseně. „Protože vám došlo, že cokoliv provedeme vám, je stejně nepříjemné i pro nás, takže ať uděláme cokoliv, vždycky to pro nás bude nevýhoda. A tak...“
„Sklapni, brácho!“ doporučil mu Arwakr.
„Ale já mám určitě pravdu!“
„Právě proto. Oni to vědí!“
„A vy jste mejdla! Nechali jste se zblbnout čarodějkama!“
„Závidíš? Tori ti klidně půjčíme...“
„Nezájem! Nelíbí se...“
„Trochu nebezpečný pro vaše jemný mravy?“
„Hele, frajeři, mohli byste dostat do držky...“
„Tak dost! Jak si to rozdáme?“
„Důležitý je, jak vy můžete! My můžem třeba i na meče!“
„Na koních... se smyčkou!“ řekl Alswidr.
„Proti kolika?“
Bratři si vyměnili pohledy. „Riskneme pět?“ řekl Alswidr.
Jezdci se zachechtali jeden na druhého. „To berem!“
„Pět na jednoho, jsem myslel.“ řekl Arwakr.
„Deset na vás dva? To dost riskujete!“
„Patnáct na nás tři!“ řekla Tori. „Ale já si vezmu svou smyčku z vlastních vlasů! Troufáte si?“
Jezdci se k ní otočili. „Kde ty se tu bereš?“
„Provokovali jste nás, ne?“
„Je to jasný,“ řekl jeden. „Pořád se registrují myšlenkama! Jak je jeden v maléru, hned se k němu sbíhají ostatní!“
„Hned ne. Až když je potřeba!“ šklebila se Tori.
Po jejím boku stál Maurice Grévet, bývalý zajatec. Tvářil se velmi překvapeně, tváří v tvář podivně vystrojeným jezdcům.
„Co ten tady dělá?“ ukázal na něj někdo.
„Bude koukat. Novej brácha, berte ho!“
„Dobře; jdem si pro zbraně a jedem!“
Maurice zůstal poblíž Tori a vyptával se, o co jde.
„Zahrajem si s klukama takovou hru. Oni mají klacky, namísto mečů. My máme smyčku, kterou je sundáváme s koně. Kdo je jednou chycenej, musí vypadnout ze hry, jinak by nás uštvali...“
„A můžete je nějak... třeba něčím praštit?“
„My je ne, oni nás ano.“
„A to jich je pět na jednoho! To musíte prohrát!“
„Nemusíme. Oni nás honí, my prcháme. A chytáme do smyčky...“
„Můžu se dívat?“
„Jistě. Kluci ti půjčej nějakýho koně a pojedeš s nima. Je to hezká hra, ale trochu dlouhá, určitě do oběda...“
Tori si zaběhla obléci uniformu a vzít si smyčku.
„S tímhle dokážeš někoho zneškodnit?“ žasl Maurice.
Tori se zasmála; zatočila smyčkou, hodila ji kolem krku jednoho kluka a škubnutím ho strhla na zem. „Takhle se to dělá!“
„Abych to nevzal jako výzvu!“ chechtal se chycený.
„Klidně ber!“ pokrčila rameny a sedlala si koně.
Když vyjížděli, zastavil je Raymond.
„Jel bych si zahrát s váma, kluci, ale zvou mě na poradu štábu. Kdybych vás potřeboval, zavolám. Andrea má nějakej nápad!“
Mládež se vyřítila z brány; Ray je sledoval pohledem, pak odešel do Charryho zasedačky. Scházelo se velké obsazení: kromě Charryho a Diany Almetta, Lobo, Veronika a Valérie, Donald, Estragon, May-Britt. Andrea přišla oblečená do nejjednoduššího oděvu, jaký je možné si představit, bílé řízy omotané kolem těla. Usedla vedle May a vyčkávala.
„Napadlo mi, čím bys mi mohla pomoci v práci.“ řekl Charry. „Slyšel jsem, že čarodějky dovedou zjistit, co se děje v místech vzdálených mnoho set mil, nebo co se dělo v minulé době. Chtěl bych vědět, co na nás chystá válečná rada německého císařství.“
Andrea se ohlédla na May; řekla: „Možná by to šlo. Bylo by jednoduché, kdybychom tam měli nějakého spojence a dokázali se s ním spojit. Uvedli bychom někoho do hypnózy a poslali výboj z jeho mysli do mysli té druhé osoby...“
„Bohužel, nemáme tam nikoho!“
„Nevadí. Bude nutné si někoho vybrat; nějakou konkrétní osobu. Znáš tam někoho?“
„Myslím, že ne.“
„To je velmi obtížné. Budeme muset vybrat někoho namátkou, to bývá vždy zdlouhavé a obtížné. Nemáme přesné určení ani té osoby, ani toho místa...“
Veronika řekla: „Ve škole ve Florencii se učí telepatickému spojení na dálku. Když se učíme zeměpis, někdo, kdo byl na jistém místě, nás zhypnotizuje a pak nám ukazuje krajiny, kde cestoval! Miguel by nám třeba mohl ukázat Himálaj nebo Jižní Ameriku...“
„Znám tu metodu; ovládá ji taky Freya. Když jsem se chystala, ukázala mi ve svých vzpomínkách řádové volby v Granadě; proto znám Dianu, vás dvě, Julku... malého Denise...“
„Denis je dost dobrý médium!“ řekla Valérie zamyšleně.
„Ty chceš použít dítě?“ zarazila se Diana. „To nedovolím!“
„V tom případě mu to budeš muset utajit, jinak se naštve!“
„Estragone, ukaž mi, jak děláš ty vzpomínky!“ řekla Andrea. „Zhypnotizuj mne a pošli do Zlatého chrámu v Amritsaru...“
Miguel byl sice rekonvalescent, ale přece jen se vzbouřil: „To snad nemyslíš vážně! Jak mám zhypnotizovat tebe, s tvou duševní kapacitou? Takovej mistr nejsem!“
„Umím nejen ovládat druhé, ale taky se podřídit! Zkus se mnou mentální přenos, podrobím se ti...“
Andrea vstala, přešla k němu a spojili se temenem hlavy.
„Myslím, že rozumím,“ řekla potom. „Jenže, ty se fixuješ na místa, kde jsi byl nebo na předměty, které odtamtud pocházejí. My máme velkou nevýhodu, že nemáme žádný zdroj toho druhu...“
„Máme!“ zajásala Diana. „Mám tady zrovna pohledy z Německa; je mezi nima jeden, kde je vyobrazen císař s celou svou radou! A taky máme plán, který vypracovali; ovšem nevím, jestli ho některý z nich měl osobně v rukou...“
„Možná, že to postačí!“
Charry vyndal z trezoru plán, Diana doběhla pro album německých pohlednic; podřízení agenti totiž posílali Dunbarovi zprávy na otevřených lístcích jako pozdravy příbuzných, kde mezi řádky byly texty tajným písmem. Jan ty lístky přivezl Dianě, ta je potřebovala srovnat a novinky zařadit.
„Myslím, že podle těchto dokumentů se tam dokážu dostat. Bude to trochu složité; prosím May, Valérii, Veroniku a... potřebovala bych Julii, ale nebudu ji zbytečně obtěžovat. Po poradě půjdeme k nám do stanu a budeme trénovat. Pokus bychom uskutečnili v noci – chtěla bych tam najít někoho, kdo se zúčastnil všech porad, bydlí v zámku a v tu dobu bude právě spát. Ve spánku se pokusím do jeho mysli vstoupit a okopírovat jeho vzpomínky; buď na sebe, nebo na nějaké médium. To nám pak zreprodukuje plný text...“
„Není to trochu složité?“
„Je to trochu pracné, souhlasím. Přenos informace trvá sotva několik vteřin, ale vybavit si text a přeříkat ho nebo zapsat znamená mnoho hodin práce, možná dnů. Nejlepší je reprodukce pomocí fonografu, ten asi nemáme...“
„Mohl bych si ho nechat ze Španělska poslat!“ řekl Horácio.
„Vymyslím něco,“ mávla rukou Veronika.
„S kým bys chtěla uskutečnit spojení?“ ptala se Diana.
Andrea držela v prstech pohlednici; obrátila se k May, která ji vzala od ní, jela bříšky prstů po jednotlivých mužích a hledala vhodnou oběť. Potom si srovnaly svoje názory.
„Očividně nejslabším článkem je sám císař Vilém II. Dokonale zná všechny souvislosti; přitom je velmi slabou, lehce ovlivnitelnou osobností! Kdybych se dokázala v noci dostat do Berlína a zaměřit se na něho...“
„Sejmout paměť samotnému císaři?“ nadchl se Almetta.
„Nebo mu vlézt do snů jako noční můra!“ smála se May. „Zkusíme dneska Vilíka trochu potrápit...“
„Díky,“ uzavřel Charry. „Doufám, že on nemá tak schopný čaroděje jako my a není schopen nám to vrátit!“
„Nemá, tím jsem si jistá. Ale nevím, zda je někdy mít nebude!“
K obědu se Aswastarrové dostavili ve skvělé náladě (včetně Tori a jejího obdivovatele Maurice), zatímco jezdci z Hrimfari byli vzteklí. Ostatní se jich vyptávali, jak dopadli v boji, což ještě zvýšilo jejich rozladění.
„Jak je máme chytat? Dělají si z nás psinu, jezdí jako čerti, ovládají koně myšlenkami a ruce mají volné, aby házeli smyčky! Jsou rychlejší a šikovnější než každý jiný!“
„Ale nesmějí vás přece udeřit!“
„Můžou nás chytit do smyčky a strhnout s koně! Samozřejmě to cítí, ale ještě se tomu smějí! Nevadí jim, když dostanou sem tam nějakou ránu, na to jsou moc tvrdí!“
„Takže není pravda, že už nemohou bojovat?“
„Nemohou nikoho zabít ani zranit! Ale můžou z něj udělat blbce před celou širokou veřejností; už jsme se dohodli, že my půjdeme v první řadě a budeme nepřátele kosit šavlema, oni pojedou za náma a budou je sbírat a posílat do zajateckýho tábora!“
„Dobrá spolupráce; jenže co nepřátelé, půjdou?“
„Ještě rádi!“ řekla Tori. „Já už vymyslela, jak bych bojovala, kdyby bylo potřeba. Prvního kdo mě napadne odzbrojím, překonám jeho odpor, zhypnotizuju ho a pošlu bojovat proti ostatním. Když je to jednoduchej příkaz, jde to rychle...“
„Počkej – jejich vlastní vojáky proti svým?“
„To je snad nejlepší, ne? Nejlepší by bylo udělat dvojky, jeden by vojáka chytil, druhej ho zhypnotizoval a poslal zpátky do boje. Jeden bojovník, jeden čaroděj a můžem to rozjet...“
„Kdyby to šlo, byla by to hrozná pomsta!“ řekl Maurice. „Ještě, že taková věc není možná...“
„Proč by nebyla? Co jsem udělala s tebou?“ smála se Tori.
„Potom by je měl někdo – v rámci lidskosti – varovat!“
„Zkus to, jestli ti budou věřit!“
„Ale... tím bych prozradil tajemství řádu!“
„S tím si nedělej starosti. Zajeď do Berlína a řekni jim tam všecko, cos viděl. Povídej o čarodějkách, o Živém Ohni a našich hrách. Jestli si troufají, ať přijdou; ale my jim nechceme ublížit! Proto jim říkáme předem, co je čeká!“
Maurice v rozpacích zmlkl a uvažoval, co by skutečně měl dělat a jak si poradit. Mládež Hrimfari řešila jiný problém: spousta jich nechtěla v průběhu boje ani nikdy v budoucnu nikomu ublížit, zvláště děvčata. Kdyby se ovšem dívky nechaly ovládnout dobrem, jak zabrání v tomtéž klukům, se kterými žijí?
„Proč zabránit? Kdo stojí o schopnost zabíjet?“
„Někdo přece bojovat musí!“
„Viděli jsme na vlastní oči, že bojovat můžou; líp než my!“
„Tak v čem je háček?“
V té chvíli se řada přítomných rozhodla. Neřekli to sice hned a nahlas, ale mnohým to vrtalo hlavou a s takovým vrtáním hlavou už jsou v řádu zkušenosti.
„A jak si budeme říkat?“ napadlo někoho.
„Andělé Lásky.“ navrhla Magda.
Tím se pozornost obrátila k ní; její zbrusu nový vytetovaný had byl prohlédnut, prozkoumán, projednán, zkritizován a posléze schválen. Dále jí bylo doporučeno, aby pokračovala ve výzdobě vlastního těla, jak už to činí ostatní jezdci. Tím jí došlo, že je všeobecně považována za příslušníka stavu jezdeckého, což bylo částečně lichotivé; princezna z rodu Baarfeltů, která však příliš nestojí o žádnou vedoucí funkci. Měla radost.
Charry si rýpl do Almetty, že se zřejmě nepodaří udržet omezený počet Andělů Lásky; don Horácio však už šok ze změny překonal a teď se zabýval úvahami, jak toho využít. Rámcově mu bylo jasno: vyslat na nepřátelské území skupinu infikovaných lidí, kteří budou šířit nákazu ve společnosti, zejména mezi důstojníky, intelektuály, studenty a další elitou, která je zvláště náchylná k neuváženému podléhání démonickým ženám. Jestliže se taková žena stane idolem společnosti (pro svoji nespornou převahu) a prožije několik krátkodobých, leč vřelých lásek, její milenci zajisté budou šířit infekci dál, takže...
Panna Andrea vyvolala senzaci tím, že promluvila, aniž se jí někdo zeptal. Upozornila, že stav mysli vyvolávaný a předávaný čarodějkou záměrně se nedá ztotožňovat s náhodným předáním; tady existuje určité mentální pole, v jehož dosahu působí myšlenky, aniž by bylo zapotřebí přímého styku; jestliže však se dostanou do nepřátelského prostředí, bude úměrně slábnout, takže nedojde k přímému mentálnímu přenosu; takže subjekt sice nabude určitých defétistických, pacifistických a k mystice orientovaných nálad, ale nebude schopen lokalizovat jejich zdroj a příčinu, takže bude hledat zmateně a marně, namísto cílevědomého získávání dalších informací bude tápat a obracet se k pochybným zdrojům nižšího řádu, zvláště z oblasti osob naladěných ateisticky a realisticky, takže neoddaných přímo Bohu, což zase zapříčiní jeho... Pak jí přestalo být rozumět, neboť její myšlenkové pochody byly sice brilantní, ale příliš odborné.
„Já ji chápu,“ pokýval Charry hlavou. „Neudržovaný stroj sice ještě dost dlouho běží, ale čím dál hůř.“
„Odborně se tomu říká entropie,“ dodala Diana. „Každý systém může být v pořádku jediným způsobem, kdežto v nepořádku v různém rozsahu 1 – 100 %. Procento postupně vzrůstá...“
Almetta se zasmušil; představoval si, že to půjde rychle.
„Sektu Andělů Lásky stejně nemůžeme nasadit přímo,“ prohlásil Lobo. „Zvlášť ne masově! Umíte si představit, jaký ohlas by měl výskyt několika žen, které vypadají jako naše děvčata? Každá se teď chce koupat v Ohni, ale většina nechce nosit přílbu. Dáma, která nemá na hlavě vlasy, ale zato tetování...“
„Zmlkni, sýčku, a uleť na nejvyšší větev!“ řekla Veronika.
Potom obrátili pozornost na druhý konec sálu, kde vznikla další potyčka mezi dětmi z Červených šátků, opět o jídlo. Almetta se spravedlivě rozhořčil: „S těma děckama se musí něco stát! Kdyby tak jim dokázal někdo namlátit do hlavy trochu lásky k bližnímu!“
To zavdalo podnět k řadě stížností na chování mládeže; již po několikáté se řešil problém, že děti nelze nijak usměrnit, neboť přísných trestů použít nelze a mírným se jen vysmívají. Rady si nevěděl nikdo; Charry navrhoval nařezat řemenem, jak to tatínek dělal jemu, ale ujistili ho, že tuto výchovnou metodu na ně svět používá od útlého dětství, leč marně.
„Někteří z nich už jsou dost staří.“ řekla zamyšleně Valérie.
„To ne! To nemyslíš vážně!“ vykřikl Almetta, když mu to došlo.
„Říkal jsi: trochu lásky.“
„Vážně očekáváš, že s tím budu souhlasit?“
„Obávám se, že na tvůj souhlas nikdo čekat nebude. Experimenty tohoto druhu mívá mládež odjakživa v oblibě... Stačí, když začne jeden, ostatní se rádi přidají...“
„Nesouhlasím! A jsem morálně rozhořčen!“
„Zaznamenáváme do zápisu. Co dál?“
„Opravdu, Valérie! Pochop, nedělej v té věci nic...“
„Kdo říká, že s tím já mám něco společného? Říkám, že to někdo zcela jistě dřív nebo později udělá. Já to nebudu, ale je mi to už chvilku jasné. Neříkej, že tobě ne!“
„Že já sem vůbec lezl!“ vzdychl don Horácio. „Jsem už vážně trochu starý na ty vaše hry! Po čem já vlastně toužím? Mít skromnou penzi, útulnou celu v dobře vedeném klášteře, studovat duchovní literaturu a stýkat se s intelektuálně vyspělými lidmi! Ne krotit bandu šílených vyvrhelů...“
„Ty taky?“ potěšil se Charry. „Já bych taky chtěl takhle žít!“
„Jo, to každej!“ šklebila se Valérie. „Jsem zvědavá, pánové, jak brzo vás to začne nudit...“
Tím se diskuse rozplynula do ztracena.
Maryška si ušetřila cestu s obědem pro Julku a Janka, neboť se oba dostavili, i když něco později. Byli radostně uvítáni a ježto ostatní už dojedli, průběžně seznamováni s novinkami. Julie potom vyprávěla o svých nočních eskapádách, takže byla jako zdatný odborník zařazena do skupiny pro večerní seanci. Také obrátila jejich pozornost na děvčátko Wilmu, doposud nic netušící a volně pobíhající po pevnosti (a tropící alotria).
Obědem získaly princezny spoustu energie, takže zahájily činnost. Wilmu odchytily a zavlekly do své společné ložnice. Byla chvilku zmatena, pak poznala, že s ní mají něco v úmyslu a velmi ji to potěšilo, neboť tušila zábavu. Když ji nečekaně snadno zhypnotizovaly a provedly pár drobných pokusů, přesvědčila se, že zábava skutečně bude; od té chvíle se od nich nehnula. Pobíhala za nimi jako věrný psík a ať dělaly cokoliv, neustále je odněkud z kouta sledoval její zvědavý čumáček.
Někoho napadlo vyzvídat ohledně jejího morálního profilu. Asi to neměly dělat, neboť se mírně zděsily. Vyrostla ve zločineckém prostředí: matka prostitutka a zlodějka, otec neznámý, příbuzní střídavě ve výkonu trestu a krátkodobě na svobodě. Od malička se zúčastňovala trestné činnosti a nepovažovala ji za závadnou, ačkoliv měla přehled, co se zákonu v které zemi nelíbí. Smůla byla, že zákony ani žádnou státní moc nebrala vážně. Žebrota, krádeže drobné i větší, účast při podvodech, překupnictví, prodej kradeného zboží, šacování kolemjdoucích, nakonec začínající prostitutka. Střídavě dopadena státními orgány, krátkodobé pobyty v polepšovnách různého druhu s pokusem o vnucení vzdělání; byla velmi inteligentní a pamatovala si vše, co četla, pouze na to měla svůj názor. Od malička sklon říkat nadřízeným věci, které chtějí slyšet, bez ohledu na pravdu. Vřelý vztah k partě, jež byla jedinou její představou domova.
Teď se její partou stal řád. Oznámila dívkám, že je ochotna se podílet na všem, co se bude podnikat, až do doby, kdy budou zase chyceny a skončí ve vězení. Jinou představu o konci svého snažení neměla a dívky značně pobavilo, že je považuje za zločineckou bandu. Dalším výslechem zjistily, že vězení je pro ni normální místo pobytu a konečným (zcela neodvratným) koncem kariéry je šibenice. Ne, že by s ní počítala zrovna teď, ale několika jejím příbuzným se to podařilo a velmi si jich váží.
Princezny se pokusily Wilmě vysvětlit, že nejsou banda lumpů. Koukala nevěřícně a nechápala, proč jí lžou. Vypadají a chovají se stejně jako podsvětí, bojují proti Německu, a že jsou momentálně v nějaké armádě? Dostaly tu práci, tak co by ne? Asi je celý ten stát tak pochybný, že potřebuje pomoc banditů. Až Německo zvítězí a bude udílet tresty, doufejme, že se nám podaří zdrhnout včas i s prostředky na obživu.
„Bezva,“ řekla Veronika. „Co s ní provedem?“
„Převychováme ji.“ usmála se May-Britt.
Maryška si bohužel vzpomněla, že existuje nějaká demokracie a pojala nešťastný úmysl zeptat se Wilmy, co by vlastně ona sama chtěla dělat. Taková otázka Wilmu překvapila a zdála se jí krajně podezřelá, protože jí podobně hloupé dotazy kladly vychovatelky v polepšovně a učitelky ve škole. Pro ni byla situace jasná: bude dělat, co parta potřebuje a co jí šéf nařídí. Pokud by na to měla odlišný názor, dostane spravedlivě přes hubu a ukázní se; nějaké jiné řešení považovala za slabošské. Valérie ji uklidnila, že jí nic zlého nehrozí a že jí jasně řeknou, co se od ní žádá, takže se zas rozveselila. Vzpomněla si, že existují ženy, které si mohou (dočasně) dělat co chtějí: milenka šéfa bandy, například. Na takové postavení nemohla ještě dlouho pomýšlet.
Julka se zeptala, jací se jí líbí chlapci. Wilma se krátce zamyslela; pak přiznala: významní ve svém oboru. Objasnila, co to znamená: nejlepší zloděj, nejbohatší podvodník, mimořádně brutální rváč, nejvychytralejší vůdce tlupy. Zdatní jedinci, kteří se dokážou správně postarat o všecky méně zdatné, a ti je za to ochotně poslouchají. Přiznala, že není na škodu, když je muž taky hezký; ale není to tak důležité jako u holky, která musí být hezká, aby dostala víc od kunčaftů. Zmínila se, že kunčafti se dělí na dva druhy: prasáci, kterým se musí přiznat, že jí zatím není patnáct, tudíž hrát malou holčičku a předstírat, jak se stydí a že ji, téměř nevinnou, svedli; pak hovada, kterým je naprosto jedno, kolik má let a vyžadují jen perfektní výkon. Pak jsou ještě saďouři, ti při tom rádi holku mučí a ponižují; ale takového ještě nepoznala a nerada by, když nemá pasáka, aby se jí zastal, oni totiž taky neradi platí. Úplně nejhorší jsou vrazi, kteří kvůli tomu holku i zabijí; buď relativně rychle jako ten ve městě Londýně, nebo pomalu a ještě se tím baví. Těch se bojí; jednou se stalo kamarádce v Hamburku, že se s podobným potkala, naštěstí se jí podařilo utéci.
Je nutno přiznat, že to vyprávění děvčata zajímalo a bavilo; vyptávaly se dál, třeba na ty pasáky. Wilma přiznala, že nikdy neměla pořádnýho chlapa, který by se o ni dokázal postarat; byla k dispozici tomu, kdo zrovna žádnou holku neměl. Zaobírala se představami, že si ji jednou někdo vybere, protože takový pasák má řadu výhod: sám sice holku mlátí jako nezralý žito, ale chrání ji před ostatními a v čase nouze sežene (ukradnutím) něco k jídlu a trochu kořalky na zahřátí; kromě toho pobaví, potěší, postýlku zahřeje. Když holka vydělá hodně peněz, hezky si ji vystrojí, koupí jí nové šaty, nějakou bižuterii, malování na oči a na pusu a co ještě je potřeba. Jedna teta měla chlapa, co hrozně rád hrál karty; když vyhrál, hostil všechny kolem. Teď asi sedí, a to má štěstí, v Norimberku mu chtěli za falešnou hru useknout prsty na ruce i s prstýnkama (kamarádi, ne soudy).
Princezny se bavily, Wilma se odvázala a nadšeně vyprávěla. Třeba o Madame Sibylle, která věštila na poutích z křišťálové koule; Wilmu jeden čas používala jako slepé médium, když chytla v pasťáku prašivinu do ksichtu a vypadala tak hrozně, že vzbuzovala útrpnost; pak ji Sibylla vyléčila mazáním, jenomže zas ji zavřeli, když kšeftovala s kradeným šatstvem. Tahle Sibylla byla na holky; nejdřív to táhla se svou vlastní dcerou, jenže ta potom utekla s nějakým šamstrem, vrhačem nožů, kterému se už kvůli pití třásla ruka a vrhal nože čím dál hůř, tak toho musel nechat a dát se na něco jiného. Dcerunka ukradla Madame Sibylle spoustu kouzelnických pomůcek a naučila svého parťáka je jakž takž používat, za což matinka vyhrožovala, že až je dopadne, zakousne oba vlastními zuby. Pch, kdyby se nedělala! Vlastní zuby má jenom tři, ostatní jí dělal jeden doktor, kterýmu sebrali diplom za potraty. Tak teď spravuje zuby, zejména když se chlapi servou o výdělek; to mívá práce dost a dost.
Tak, ta Sibylla naučila Wilmu, že mezi ženskejma to jde taky; ono bylo hned podezřelý, že ji mazala svou kouzelnou mastí i tam, kde žádnou prašivinu neměla. Taky přísně dbala na hygienu, učila ji koupat se pravidelně každou sobotu v plechové vaně a sama ji po celém těle mydlila a drhla. Od té doby se Wilma ráda koupe; taky jí nevadí, když se k ní nějaká holka přitulí. May ji ujistila, že až se to dozví Tori, určitě vyhoví, jenže momentálně někde courá a je lépe nezajímat se kde.
Maryška rozvířila otázku, jestli při milování dívky s dívkou může dojít k vyrovnání aury, což je základní podmínka přenosu; kdyby totiž ano, potom by mohla získat nejvyšší poznání přímo od sestry May a nemusela riskovat, že ji Estragon za nevěru ve vzteku zabije nebo surově zmlátí. May pochybovala, že by to šlo, ale zcela jistá si nebyla.
V té chvíli zasáhl do diskuse Denis a zajímal se, zda by také on nemohl být nějak zapojen; dodal, že je mu vcelku jedno, jaké experimenty s ním budou provádět, jde mu čistě o výsledek. Dočetl se v odborné literatuře, že existuje sexuální úchylka zvaná pedofilie; v případě, že je přijatelná, hlásí se jako oběť onoho zvrhlíka a doufá, že se mu to bude líbit. Jinak...
Julka ho popadla za ucho a vyhodila.
Wilma zatím líčila, jak se učila hádat z čar na dlani, karet a kávového lógru. Taky se chlubila, že Madame Sibylla byla zkušená věštkyně; Wilmu jednou upozornila, že se nedožije dospělosti a tragicky zahyne v útlém věku. Tomu se Wilma ovšem směje, neboť už je dospělá a pořád naživu!
Valérie se podívala na May-Britt a pak se usmála:
„Hloupý kecy! Ukaž mi tu svoji packu!“
„Ty to taky umíš? Nepovídej!“ Wilma jí ochotně vložila ruku do dlaně a se zájmem vyčkávala, co se dozví. Valérie neřekla nic, jen se ohlédla na ostatní a pokrčila rameny.
„Jestli chceš, spočítáme ti horoskop,“ řekla Veronika. „Jenom musíš říct, kdy ses narodila... pokud možno přesně!“
Wilma byla ochotna prozradit cokoliv, ale tohle ne; kdy a kde přišla na svět, neví nikdo. Kolik je jí ve skutečnosti let, odhadovali obvykle podle zubů. Princezny koukaly nejistě; Valérie jim pokynula, aby si povídaly s Wilmou dál a šla si pro něco do svého pokoje. Po chvíli se vrátila, usmívala se a nadávala na Denise, který si zbytečně moc troufá.
Wilma vykládala nějaké podrobnosti ze svého rušného mládí, ale ostatní si uvědomily, že mají před sebou vážnou práci. Navrhly, že se půjdou omýt Ohněm a Wilma zajásala, neboť se moc těšila. Pak začaly řešit problém, co s Veroničiným copem. Bylo to jasné: ustřihnout, jenže kdy, kým a za jakých okolností? Tak závažný čin je nutno provést zodpovědně a s ohledem na rozkolísání vesmírných struktur, k čemuž rozhodně dojít nesmí.
Wilma se smála a nechápala. Její vztah k vlastním vlasům byl laxní; když byla na svobodě, nechávala je růst volně, když ji četníci chytili, okamžitě ji ostříhali v rámci odvšivení. Nikdy neměla tak parádní účes, aby bylo čeho litovat. Že má stříhání vlasů nějaký magický význam, slyšela poprvé. Veronika požádala Florence, aby jí to někde bokem vysvětlila, takže Flo vzala Wilmu pod křídlo a odvlekla jinam.
„Zkusilas to?“ obrátila se Veronika na sestru, jen byly pryč.
„Ano, podívala jsem se. Je to dost hrozný. Ne víc než měsíc!“
„Čára života je hrozná! Klikatá a... jak jsem ji vzala za ruku, přímo jsem cítila smrt!“
„Je to jasné, jsme ve válce! Jestli půjde do bitvy, padne!“
„Co s tím uděláme?“
May-Britt řekla: „Můžu ji vzít s sebou na sever!“
„Speciálně bezpečný místo, to ti povím!“
„Máme možnost ovlivnit budoucnost?“
„Možnost zajisté máme; ale máme právo? To, že jde o kamarádku, tam nahoře ještě moc neznamená!“
„Její dosavadní osud byl takový, že by si zasloužila být aspoň chvilku šťastná, ne?“
„Nepleť se, sestro! Ona šťastná je – nezná nic jiného!“
„V podmínkách, v jakých žila, by žádná z nás přežít nedokázala!“
„To je taky blbost; přežila bych, ale byla bych... někdo jiný.“
„To není záležitost filozofie, ale rozhodnutí: co s ní?“
„Jestli chceme zachovat její život, musíme něco nabídnout. Co?“
„Písma říkají: jiný život.“
Magda se začala tiše vyptávat na okolnosti; vlivem rozdílných zkušeností May a Aswastarrů v tom měla zmatek. Veronika ji chtěla zakřiknout, aby nerušila, ale Julka se sestry zastala:
„Zdá se, že naše názory v té věci nejsou jednotné! Chce někdo přednést jasné a jednoznačné stanovisko?“
Veronika řekla: „Pozorujeme-li nesporný výskyt jasných znaků, které jednoznačně ukazují na smrt blízké osoby, musíme postupovat takto: Nejprve zjistit, na čí rozhodnutí se tak stane a zda je možno dotyčnou osobu odvrátit od tohoto úmyslu. Poté je nutno přednést dle typu ohrožení modlitby, zaklínadla či oběti, které Pána Smrti či osobu jemu nadřazenou přimějí rozhodnutí změnit.“
„Ale... o smrti přece rozhoduje Bůh?“ řekla Magda.
„Ano. Ale většinou ne osobně, nýbrž prostřednictvím některého podřízeného. Kdyby chtěl někoho zabít Bůh, nedosáhneme ničeho, snad jen toho, že nás sejme při jednom; když se Bůh rozhodne trestat, nezachrání se nic a nikdo. Naštěstí k tomu dochází velmi zřídka a za zvláštních kolností.“
„Kdo tedy ovládá naši smrt? Satan Ďábel?“
„Ten má taky důležitější starosti. Těžko říct, jak definovat takovou bytost: Židé a Muslimové říkají Anděl Smrti, křesťané si představují starší, velmi štíhlou dámu s kosou, některé jiné kultury mají vlastního boha smrti; třeba Diana tuhle chválila Yamarádže. Aby to nebylo tak lehké, má řadu pomocníků; a tihle všichni jsou jen vykonavatelé osudu, stanoveného za naše dřívější dobré a špatné činy, takže...“
„Takže – co Wilma?“
„Problém je tento: zatímco my jsme v nějakém řetězci a dokážeme vyšší vůli zjistit, definovat a ovlivnit, Wilma je nábožensky zcela nedotčená. Nemá žádné představy ani o Bohu, ani o jeho služebnících. Těžko říct, kdo jí jde po krku a jak vypadá!“
„Je aspoň pokřtěná?“
„Těžko říct; pokud byla na vychování někde u jeptišek, určitě ji pokřtily, ale dnes těžko zjistíme, kdo je její Ochránce a kdo Pokušitel nebo Nepřítel. Oni nám prostě neodpoví, když je nezavoláme adresně, chápeš?“
„Chápu. Musíme zavolat nějakou konkrétní osobu.“
„Přesně.“
„Tak proč to neuděláme? Třeba někoho z našich patronů?“
„Problém je v tom, že oni nevidí smrt vždycky jako tragédii! Osud je dost pevně propletená síť, smrt a zrození je stanoveno předtím, než se to stane; jestli chceš něco ovlivnit, musíš být připravena, že to bude mít zvláštní vliv na jiném místě!“
„Takže to necháme jen tak?“
„Jistě ne. Někdo z nás bude muset opustit tělo a vrátit se do místa, kde vzniklo to rozhodnutí. Jít po osudu Wilmy až k jejímu zrození a ještě před ně; poznat bytosti, které to zapříčinily a důvody jejich rozhodnutí. Bude to složitá práce a vyžaduje zkušenou čarodějku; která z nás půjde?“
„Zeptej se jinak: která z nás je schopna jít?“ řekla Julka.
„Jednoduché: Veronika, Valérie, May-Britt. Potom Freya, ale ta tady není. Dvojčata Knassenovy, ty taky nejsou a možná je to dobře, protože odchod jedné by mohl ohrozit druhou. Dál Diana, jenže ta by se zasekla někde ve svém Poznání Jihu; kdo ví, zda by se vrátila a kdy...“
„Je to hodně nebezpečné?“ pokračovala Julka.
„No – upřímně řečeno, dost.“
Nastala krátká, leč intenzivní chvíle ticha. Pak řekla May:
„Ty bys tam chtěla jít, Julie?“
„Objevila jsem tu holku. Dneska v noci... toulala jsem se po světě a najednou... její mysl mě zavolala! Mám pocit...“
„Myslíš, že bys to zvládla?“
Julka nešťastně pokrčila rameny.
„Jednou musí být všechno poprvé.“ řekla Valérie.
„Víš aspoň, co máš dělat?“ mračila se Veronika.
„Učíte mě to už hezkou chvíli! Možná by bylo dobře připustit mě ke zkoušce. Uvědomila jsem si...“
„Propána! To si máme vzít na triko? Baarfeltova dcera, sestra Jerzy Lasęky; zasvěcení dostala od Diany a ta od Baarfelta, taky pěkně nemožná kombinace! Teď navíc se provdala za Dunbara...“
„Myslíš, že to neprojde?“
„Vím já? Budou nahoře říkat, že tady už dělá do magie kde kdo!“
„Takže myslíš, že si to slíznem?“
„Když Julka uspěje, tak to máme dobrý; ale když ne...“
„Svezem se s ní?“
„Chm! Veroniko, když si chceš ustřihnout cop, tak hodně rychle!“
„A my se nebojíme, my si to risknem...“
„... a my dostanem do řepy!“
„Tak co je teda?“ ptala se Julka.
„Co ti mám říct? Nemůžu ti to zakázat a nesmím ti to nařídit! Jestli si troufáš, zkus to! Hlavně si pak nestěžuj...“
Nevím, zda právě tohle chtěla Julie slyšet; v každém případě se usmála a řekla: „Dík!“
Po večeři se v pokoji princezen sešlo velké obsazení. Nejdřív to nevypadalo, že se chystá něco významného: klábosily a dělaly si legraci z bezcopé Veroniky; té bylo trochu líto, že už nemá čím ostatní mlátit, ale Julka řekla: „To je v pořádku, že tě to mrzí! Jaký by byl užitek ze ztráty vlasů, kdyby nám to ani nebylo líto?“
„Ty seš dneska rozjetá jako mezinárodní rychlík!“
„To víš, každá se snažíme!“
Byla mezi nimi taky Wilma; cítila se velmi významná a vznešená, protože jí Valérie prozradila, že ji k něčemu budou potřebovat. Líbilo se jí, že může chodit nahá, má tělo bez jediného chloupku a ty nejvýznamnější členky party vypadají stejně; ještě toužila po tetování, ale s tím se počítalo.
„Co my vlastně teď jsme?“ vyptávala se.
„Čarodějky.“ vysvětlila stručně Florence.
„Vážně? To budeme taky lítat na košťatech?“
„Na košťatech se nikdy nelítalo! Je možné lítat na ideálně vyváženém předmětu, který má dostatečně stabilní nosné plochy...“
„Cože? To teda nechápu!“
„Viděla jsem popis: tyč asi pět metrů dlouhá, na konci nosné plochy metr krát metr, každá na jedné straně. Využívaly působení vnitřní síly na vzdušné proudy. Lidem ve středověku to mohlo snadno připadat jako nějaké koště. Startovalo se z vyvýšených míst, třeba hradních nebo kostelních věží, pak se klouzalo až na místo. Pokud čarodějka dokázala vytušit směr a sílu větru, mohla s tím uletět i několik kilometrů...“
„A ty to umíš? Naučíš mě to?“
„Neumím, jenom jsem o tom četla v knížce. My máme jiné starosti a na hračičky nemáme čas...“
„Ono je to dobře! Ještě by nás upálili!“
„Ty se ještě bojíš Ohně? Před chvílí ses v něm koupala!“
„Ale to není obyčejný oheň! Takový, co hoří v kamnech, ten by mě přece popálil, nepovídej že ne!“
„Popálil. Ale zkušená čarodějka dokáže ovládat i normální požár; jak vyvolat, tak uhasit. Víš vůbec, jak vznikl ten zvyk zkoušet čarodějky v Ohni? Za dávných časů se dívky, které chtěly dokázat svoji moc, daly připoutat na hranici, kterou pak přihlížející zapálili. Dívka musela zkrotit plameny, aby jí neublížily, ale přepálily její pouta. Když to dokázala, byl to důkaz jejich schopností. Když to ovšem nezvládla... zahynula.“
„To je dost riziko, ne?“
„To víš, zadarmo není nic! Možná jsi slyšela o knize Kladivo na čarodějnice; tu hloupou knížku sepsal jistý mnich, kterému jedna holka vykecala některé postupy. Byl tak neuvěřitelně pitomý, že otrocky popsal všechno, co mu řekla, aniž vůbec pochopil, co je k čemu dobré. Podle té jeho slátaniny se potom dvě stě let soudilo; blázni vydávali šmahem ohni všechny, kdo byli podezřelí z čarodějnictví. Tak nesmyslný postup ovšem nemohl mít jiný výsledek než smrt!“
„A ty by ses dokázala zachránit?“
„Co já vím? Já nikdy nebyla tak dobrá, abych vůbec něco studovala. Ale ty lepší, třeba támhle Veronika, by mohly...“
„Vyzkoušet to?“
„Co dokáže Andrea, by mohla umět každá holka, kdyby se jí to povedlo! Je v tom řada fint: jedna z prvních, musí být nedotčená panna, virgo intacta; to už ovšem já nejsem a ty, jak pozoruju, taky ne. Oheň je čistý a má rád čistotu, víš? Ale hned fáze dvě vyžaduje, aby se stala ženou; takže ve škole se spoustě holek povedlo v pubertě občas Oheň zapálit, ale nikdy ho neudržely na dost dlouho; a když si našly kluka, vypadly.“
„Kde to vázne?“
„Vím já? Je to nějaká mentální technika... Čarodějky říkají, že Oheň je živý a nadaný vlastní vůlí. Mluví o něm vždy jako o nějaké osobě. Diana by řekla, že je inkarnace... jedna ze vznešených podob Boha.“
„Jak si to mám představit?“
„Ty? Těžko, asi...“
Přišla Andrea i s oběma druhými pannami; usedly do kouta, na kolena si položily malé bubínky, rozdrnčely je prsty a začaly do rytmu zpívat. Andrea měla předmět podobný keltské harfě: na trojúhelníkovém rámu napjaté struny, přes které přejížděla prsty. Zpívala opět v řeči obecně nesrozumitelné, ale dívky se přidávaly alespoň k refrénu; zdálo se, že lépe chápou.
„To zpívání... je k něčemu dobrý?“ šeptala Wilma.
„Zlepšuje náladu!“
Diana se přidala s kartály, Julie si vzala ruční harmonium; Andrea pochopila systém a předzpěvovala. Přiběhl Denis, aby mu něco neuteklo; Maryška ho hned poslala pro svoji kytaru a on ji ochotně přinesl. Wilma byla nadšená, hudbu milovala a jeden čas (jako úplně maličká) doprovázela dědečka, který hrál na flašinet a žebral, předstíraje slepce. Mělo to dvě chybičky: jednak si do jeho flašinetu kapesní zloději schovávali nakradený lup a potom, nebyl to dědeček ani její, ani nikoho jiného. Asi.
Zpívání trvalo asi hodinu; Wilmě se líbilo čím dál víc, byla spokojená a měla tak skvělou náladu, jako už dlouho ne. Stará chůva Tana přinesla na posilněnou nějaký čaj; byl z bylinek a tak skvělý, že se Wilma rozhodla, že už nebude pít kořalku, protože je ještě opojnější.
„Dnešní náš úkol,“ oslovila všechny Andrea. „Je uskutečnit telepatické spojení s německým císařem Vilémem. Ta práce je dost složitá a bude vyžadovat úsilí nás všech; postřehnu-li na někom rušivé nebo odtažité myšlenky, budu nucena poslat ho pryč. Budu řídit práci; použiju May-Britt, kterou uvedu do transu a vyšlu na místo, které mi bude určovat Diana, protože se vyzná ve městě Berlíně, kde já nikdy nebyla. Až vyhledáme vědomí určeného muže Viléma, sejmeme jeho paměť a zapíšeme ji do paměti dívky Wilmy, která nám ji potom přednese.“
„To teda nevím!“ řekla Wilma nejistě. „Mně vždycky říkali, že si nedokážu nic pamatovat!“
„Nebude to vyžadovat žádné tvoje úsilí. O všechno se postaráme my, ty budeš jen připravena... usneš, nebudeš nic vědět.“
„To je to, čemu se říká hypnóza? To už jsem předváděla...“
„Jenže tentokrát usneš doopravdy. To už jsi dělala odpoledne, když jsme tě zkoušely. Ve vědomém stavu si nebudeš pamatovat nic z toho, ale zůstane to zapsáno uvnitř, hluboko v paměti. Neboj, nebolí to.“
Wilma souhlasila. Andrea zapálila v bronzové míse Živý Oheň; mohla to klidně udělat v místnosti, protože se omezoval pouze na prostor mísy, nevydával žádný žár do okolí a nesnažil se zničit nic kolem. Všichni vytvořili kruh, ve kterém zůstali jen Oheň, Andrea, May, Diana a Wilma. Ostatní propletli prsty se sousedem a dali se do zpěvu, tentokrát bez hudebních nástrojů; zpívali tentýž text jako předtím.
Za jejich zpěvu vložila Andrea ruce na hlavu May a uváděla ji do transu. Šlo to ztěžka, May-Britt byla velmi silnou osobností a přemoci její vůli bylo obtížné, i když se chtěla podrobit. Zato s Wilmou to šlo velice snadno; zřejmě si velice přála patřit mezi čarodějky a byla ochotna udělat pro to cokoliv.
Konečně Andrea promluvila: „Slyšíš mne, May?“
„Ano, slyším tě. Je mi dobře, nic mi nepřekáží.“
„Povedu tě teď do města Berlína, které leží v Německu. Pohybuj se podle mapy na jihovýchod...“
Diana vsunula May-Britt před oči mapu Německa a ukázala, kde leží Berlín. May měla s lokalizací určité problémy, zřejmě se ve vyšším prostoru hůře hledaly objekty. Ale jak dívky hleděly do plamenů, zdálo se jim, jako by v něm viděly krajinu, plochou, zasněženou, s temnými pruhy lesů. Konečně se objevila na obzoru velká skupina domů, nějaké věže, nevábné tovární objekty, sklady a dělnické činžáky. May-Britt řekla: „Jsem v Berlíně. Veliké město. Mnoho zlé energie.“
„Nevšímej si toho. Soustřeď se na katedrálu Svaté Hedwiky... Pak jdi od ní směrem na Unter den Linden, k Brandenburské bráně!“
Diana vkládala May před oči pohlednice, reprodukující stavby, které Andrea jmenovala. To už šlo May lépe a v plameni se tytéž objekty ukazovaly tak, jak vypadají teď.
„Nedaleko se nachází císařský palác. Tady ho vidíš...“
„Vstupuji do něj. Kam mám jít?“
V paláci se nevyznal nikdo, ani Diana; je to obrovský komplex o mnoha stech pokojích, který na May působil velmi nepříjemně. Andrea postřehla v jejím jednání určitou neochotu přibližovat se a vstupovat do některých místností. Byla nucena několikrát jí poručit, aby dodržela požadovaný směr.
„To nemá cenu,“ řekla Valérie. „Nedokáže to najít! Nechte toho, než se zamotá... bylo by potřeba jiné médium!“
V té chvíli vyšlehl doposud klidně hořící Oheň z bronzové mísy zprudka k Denisovi, málem mu olízl tvář. Denis prudce uškubl, ale byl rukama spojen s ostatními, takže se jej Oheň přesto dotkl. Všechny tam obrátily zrak.
„Co se děje? Co chce?“ ptala se Veronika překvapeně.
Oheň znovu šlehl; znovu proti Denisovi. Valérie se rozhlédla po ostatních a pak dokonce rozpojila kruh. Všechny obrazy okamžitě zmizely a Oheň hořel klidně.
„Chce Denise! Proč, Veroniko?“
„Nevím! Denisi, chápeš to?“
„Já ne! Snad... že bych se do toho Berlína vypravil já!“
„Není to nebezpečné?“ mračila se Diana.
„Když ho volá...“ pokrčila Valérie rameny.
„Něco zvláštního se určitě děje,“ prohlásila Veronika. „Uveď Denise do hypnózy, Andreo. Třeba nám řekne...“
Denis se ochotně přesunul blíž. Andrea mu vložila ruce na hlavu a přejížděla po spáncích; jakmile ho uspala, zmizela rázem jeho rozpačitost a váhání. Odstrčil trochu Valérii, přistoupil k May a vložil jí obě ruce na čelo.
„Jak se jmenuješ, dcero?“ zeptal se rozhodně.
„May-Britt.“
„Dobře. Poslouchej moje slova, May, řiď se jimi. Vejdi do paláce v Berlíně. Znám ho a řeknu ti, kudy jít. Ano, doleva! Druhé poschodí... chodba vyložená mramorovými dlaždicemi, černými a bílými, do podoby hvězdic... tato chodba, ano...“
Nepoznávaly ho; rozhodný, pevný hlas zněl z úst toho dítěte tak neuvěřitelně, že by se smály, kdyby nebyly tak překvapeny. „Vstup do toho pokoje! Stráží si nevšímej, nevidí tě. V něm spí muž, kterého hledáš!“
Opět se v plameni Ohně zjevovaly obrazy, dokonce ještě lépe viditelné; jasně viděly přepychově zařízenou komnatu, ale lůžko bylo prázdné, nikdo v něm nespal.
„V tom případě je v Novém paláci v Potsdamu. Musíš se přenést do Postupimi; západně od města. Pohybuj se!“
Denis velel stále tím rázným, rozhodným tónem. Veronika, která naslouchala jeho hlasu zvlášť pozorně, zašeptala:
„Baarfelt! To je Tomáš Baarfelt!“
„Jak dokázal poznat, co děláme?“ žasla Valérie.
„Tomáš dokáže hodně, když je potřeba...“
„Ano, toto je město Postupim.“ hovořil Denis a sledoval zrakem v Ohni, co viděli všichni. „Projdi branou do parku; je tam alej starých stromů. Napravo máš zámek Sanssouci... pokračuj alejí směrem k Novému paláci. Ano, nyní jsi na nádvoří Neues Palais. Projdi dovnitř – do prvního poschodí. Hledej Mramorový sál... ano, to je on. Nyní procházej dalšími pokoji, pomalu... Dívej se, kde stojí gardoví granátníci. Možná tady, ano... projdi dveřmi do ložnice! Vidíš muže na lůžku... pravou ruku má deformovanou. Ano, to je Vilém II., císař Německé říše.
Přistup k němu, vztáhni ruce a uspi ho hypnotickým spánkem! Teď můžeš pokračovat dle původního záměru...“
Denis vzápětí ztuhl uprostřed pohybu. Stál a nehýbal se, pouze úsporně dýchal, připraven k další činnosti, až bude třeba.
Promluvila Andrea: „Spi, Viléme! Otevři nám svoji paměť... jsme součástí tebe a ty jsi součástí nás... spojíš se s energií celého Vesmíru... spi klidně, tvému tělu nic nehrozí...“
Muž na lůžku sebou neklidně škubl, ale pak se uklidnil.
„Wilmo, vstup svojí myslí do jeho...“ řekla Andrea. „Přijmi a zaznamenej všechny jeho vzpomínky až do této chvíle.“
„Ano.“ řekla Wilma poslušně. Klečela a oči měla zavřené, jinak se nedělo vůbec nic. Všichni seděli se zkříženýma nohama nebo klečeli, Oheň stejnoměrně planul.
„Jsem pamětí muže jménem Vilém.“ řekla konečně Wilma.
„Probuď se...“ dotkla se jejího čela Andrea.
Pak chtěla probudit Denise a May, ale Diana si vzpomněla a zadržela jí ruku. Pronesla:
„Císaři Viléme, slyš moji vůli! Nesmíš bojovat s Guyrlayowem; zničil bys sebe i svoji říši! Templáři vždycky zvítězí!“
„Třikrát!“ zasyčela Valérie. Diana proto opakovala ta slova ještě dvakrát. Vzápětí Andrea všechny probudila.
Byl nejvyšší čas; May-Britt byla tak vyčerpaná, že se složila na podlahu a ztěžka lapala po dechu, Denis koukal zblble.
„Vykoupejte všechny tři v Ohni!“ velela Andrea.
Nejdřív pomohly do plamene Denisovi; když mu to řekli, dělal, co po něm chtěli, ale pohyboval se mechanicky jako loutka, nic neříkal a oči měl prázdné. Obvykle se mu koupání v Ohni líbilo, dneska však nereagoval téměř nijak. Podobně se chovala i Wilma; po koupeli usedla do kouta a mlčela.
May-Britt se vzpamatovávala mnohem rychleji.
„Co se stalo? Kdo mě to vedl? Cítila jsem velkou sílu...“
„Zdá se, že to byl tvůj otec, Tomáš Baarfelt. Vyžádal si syna, protože je na něj zvyklý, dělal s ním pokusy od malička...“
„Ptal se mě na jméno... proč?“
„Máte všechny téměř stejnou auru.“ řekl malátně Denis.
„Ty něco víš?“
„Tatínek... sleduje nás. Cítí, co děláme. Ví o vás všech... dokonce i o těch, kteří se narodí. Taky vám gratuluje k svatbě. Jenom vás na tu dálku těžko rozeznává...“
„Co je tobě, že jseš tak...?“
„Nic.“
„Aha. Tak co je tvému tělu?“
„Zesláblo. Je vyčerpané...“
Valérie pohlédla na Veroniku a něco jí naznačila. Veronika se zatvářila nejistě, nesouhlasila; dokonce řekla: „Myslíš, že si to můžeme dovolit? S tak malým dítětem?“
„Nijak mu neublížíme!“
Denis k ní zvolna otáčel zrak. „Co budete dělat?“
„Předáme ti trochu energie, chceš?“
Nesouhlasil, neprotestoval. Zůstal klidný.
Veronika ulehla na záda, Denisovo vyhublé, kostnaté tělíčko si přitáhla k sobě a uložila na sebe. Valérie jej přikryla vlastním tělem, takže byl nyní sevřen mezi nimi. Obě ženy se počaly zvolna rytmicky vlnit, vzájemně si vyměňovaly energii a vlévaly ji do Denise, který byl mezi nimi. Činily tak asi minutu; potom dostal chuť se osvobodit, takže jej propustily.
„To je bezvadnej trik!“ rozesmál se. „Ukažte mi to někdy!“
„To nejde, chlapče; až budeš větší! Víš, ty při tom musíš taky něco dělat, ale... to je taková hra pro dospělý!“
„Fajn, já si přijdu, až povyrostu!“ řehnil se.
„Vám tak svěřit dítě do péče!“ vzdychla Diana. „Denisi, víš něco o tom, jak se do toho zapojil Tomáš?“
„Od doby, kdy tady ve Swärzbeecku vzplanul Oheň, se mu začínají dařit pokusy i tam, co je nyní. Zkusil nějaké věci... děkuje ti, Andreo. Zřejmě se nám podařilo Otevřít Bránu.“
„Jsem ráda.“ pokynula klidně Panna.
„Sledoval, co děláme; viděl, že se to nedaří, tak zasáhl...“
„Zapojil se do řetězu několika lidí: mne, May, Denise, Wilmu, císaře Viléma. Ovládal chlapce, ale ne May... Dost složitá práce! Váš otec je zřejmě velmi zkušený čaroděj!“
„Zkušenosti mu tedy skutečně nechybí,“ řekla Diana. „Jenom si je moc rád nechává pro sebe a neochotně je předvádí!“
„Otázka zní, zda je vždycky nejlepší předvádět druhým všechno, co umíme.“ řekla Andrea klidně. „Myslím, že jsme dokončili dnešní práci a máme nárok jít si odpočinout. Hlavně toho chlapce dobře uložte; někdo by na něj měl dohlédnout!“
„Já dokonce vím, kdo to bude.“ řekla Diana. „Pojď, Denisi!“
Denisovi se nechtělo odcházet, domníval se, že se bude dít něco zajímavého, u čeho by neměl chybět, ale Diana trvala na svém. Šla s ním do pokoje, kde obvykle přespával; na chodbě však zakopla o cosi velkého a černého. Ze země se zvedla leopardice Dévi.
„Co je s chlapcem?“ zavrčela; ani ne tázavě, spíš výhružně. Očichala ho a něco se jí nelíbilo. „Pokaždé, když se koupe v tom Ohni, přestane mít pach! Přestane být šelma? To není dobré!“
„Nic mu není!“ řekla Diana. „Jen se potřebuje vyspat!“
„Neříkej lži! Vím, ty dívky jsou čarodějky; zaklínají Oheň a vysílají Denise daleko do světa. Nelíbí se mi to! Varuju tě, císařovno: jestli se mu něco stane, zadávím je všechny!“
„Nestane se mu nic, věř mi! Byla jsem u toho! Jsou to jeho sestry a mají ho rády, neublíží mu! Naopak, chrání ho ode všeho zlého... pomáhají mu! Nebylo to nic špatného!“
„Příště chci být při tom! Budu ho střežit!“
Denis poklekl a objal její štíhlou černou hlavu. „Dévi, věříš aspoň mně? To, co se děje, je velice krásné! Škoda, že to nemůžeš zažít taky, líbilo by se ti to jako mně...“
„Kdybych znala kouzla černých leopardů, svých předků, dokázala bych víc než ony! Vím to, mám to někde v sobě; ale kde a jak to mám hledat? Je to příliš hluboko...“
„Půjdu teď spát, Dévi! Můžeš mě olízat, jestli chceš; pak mi budeš povídat, co uměli černí leopardi na úsvitu světa...“
Odešli spolu; Diana se dívala za nimi a usmívala se.
Andrea zatím pečovala o Wilmu; ta byla po probuzení poněkud rozpačitá a řadu věcí si neuměla srovnat v hlavě.
„Byla jsem ve velkém městě, v přepychovém paláci! Chodila jsem tam, ale neviděli mě a nikdo mi nebránil... chtěla jsem štípnout stříbrný šálky, ale nemohla jsem se jich dotknout...“
„Tu myšlenku jsem zachytila,“ smála se Andrea. „Zavedla jsem tě k nim a dovolila na ně sáhnout, aby ti došlo, že nemáš ruce, do kterých bys je mohla uchopit.“
„Byl to dost divnej sen!“
„Mnoho snů, které ti způsobíme, bude divných, Wilmo. Teď bych se ráda přesvědčila, zda jsi v pořádku a budeš se moci dát zítra do práce. Musíš přepsat na stroji řadu textů...“
„Já přece neumím psát na stroji!“
„Myslím, že už umíš; ale kdyby ne, to vyřešíme zítra. Teď bude nejlepší, když půjdeš spát. Musíš být silná...“
„Ale mně je skvěle! Mohla bych ještě něco dělat...“
„Mohla. Ale je lepší to nepokoušet.“
Lékařsky vzdělané dívky provedly zběžný průzkum ostatních; když nebylo shledáno závad, všichni se uložili ke spánku. Ale May zadržela ještě Julii, když odcházela: „Zkusíš to?“
„Ano, chtěla bych. Jan souhlasí; dokonce se dobrovolně hlásil na noční službu, přestože by to za něj vzal někdo jiný. Nevadí, aspoň bude mít příště volno...“
„Tak dobře. Ale buď opatrná... je tam trochu nebezpečno!“
Julie se usmála: „Já vím! Dobrou noc...“
V noci byl naprostý klid. Za úsvitu všichni radostně vyběhli na rozcvičku: May-Britt, Wilma, Denis, dokonce i Panny se přišly podívat, ačkoliv o bojovém umění měly matné ponětí jenom ty dvě mladší. Andrea nebojovala a bylo jí to jedno.
Nepřišla jen Julie. Zaspala i část přednášky; May se na ni byla podívat, ale neshledala závad, tak ji nebudila. Přišel taky Jan, pokrčil rameny a šel na snídani. Slíbil, že v případě potřeby jí donese jídlo až na pokoj.
Ale Julie se krátce na to probudila, vstala a šla se najíst. Když ji dívky spatřily, byla ještě poněkud otřesená.
„Co je? Co jsi viděla?“
„Bylo to dost... hrozné. Nepříjemné... Nerada bych...“
„Máš pravdu, ne před lidmi!“ rozhlédla se May. „Pak se sejdeme v pokoji... teď v klidu jez!“
„Taky bych se potom, třeba dopoledne, ráda omyla Ohněm.“
Andrea jen vznešeně kývla hlavou.
Julie měla takový hlad, že nebylo pochyb o jejím dobrém zdraví. Když už víc nemohla, odešly čarodějky do své sněmovny.
„Tak povídej!“
„Je to hrozný svět! Svět Vyvrženců, Bytostí bez Tváře...“
„Peklo?“
„Ne... mnohem horší! Ještě že nemám vlasy, zešedivěly by mi tam hrůzou. Je to svět... bez víry, chápete?“
Zdálo se, že nechápou, tvářily se divně.
„Svět bytostí, které odpadly od Boha i od každého, kdo by jim mohl ukázat cestu. Byli kdysi lidmi, kteří se stali ateisty; vzdali se služby Bohu a rozhodli se kráčet světem sami. Splnilo se jim to, jsou sami; teď hledají cestu zpátky, ale není nikdo a nic, co jim tu cestu může ukázat. Jsou v bezvýchodné situaci, chápete? Nevěřili v nic; proto se dostali do světa, kde je Nic.“
„Náboženství Nicoty?“ krčila rameny Veronika.
„Peklo je nějaké místo, s nějakými bytostmi. Satan Ďábel je přesně tak zlý a ničemný, jak říká Bible; ale je to bytost, která slouží Bohu! Tamti se vzdali všeho... tak nic nemají.“
„Jak do toho přišla Wilma?“
„Narodila se tak. Už dnes je mnoho lidí, kteří se tak rodí. A bude jich ještě přibývat... Lidí, pohybujících se od ničeho k ničemu, lidí bez šance na vysvobození...“
„Mají nějakou možnost?“
„Někteří doufají, že se znovu narodí jako lidé, přijdou na svět a tam potkají někoho, kdo jim ukáže cestu. Stačí jen nepatrný náznak, jednou vyslovit Jméno Boží, a budou mít tu cestu. Jenom se dostat z té Nicoty, víš?“
„A když se to nepodaří?“
„Pak mají poslední naději: Bílého Jezdce, který přijde na konci světových dějin. Zachrání a spasí je tím, že je zabije svým Zářícím Mečem. To je jediné, v co doufají...“
„Bílý Jezdec? Ten ze Zjevení Svatého Jana? Vrátí se Ježíš ve své královské slávě, nebo přijde Duch Svatý v hmotném těle, jak to říkají Hledači Grálu? Nebo to bude Dianin Kalki?“
„Na téhle úrovni je to už jedno. Bude to každý z nich a všichni dohromady. Bude to Armageddon, bude to konec Kalijugy a bude to Ragnarök, Soumrak Bohů. Strašlivé vraždění, ve kterém zahyne svět – ale to je poslední naděje ateistů.“
„Jak to vypadalo, když jsi tam přišla ty?“
„Vrhli se ke mně jako k naději; mám dojem, že jsem pro ně byla něco hodně zvláštního, návštěva z vyššího... ne, tam není vyšší ani nižší. Návštěva ze světa, kde je Něco.“
„Nechtěli ti ublížit?“
„To by si netroufli, zvlášť kvůli němu... bráškovi Jerzymu. Cítili nad sebou jeho křídla. Je tam dost mocný... musím to říct Lukášovi, jejich rytíři nestíhají ani vychladnout a už poletují v Jerzyho legii. Poláci mají patrona, jakýho si ani nezaslouží!“
„Vážně jsi ho viděla?“
„Neviděla; on je zase o úroveň výš! Ale cítila jsem ho... šel všude se mnou, aby mě chránil. Má takové postavení, že může sejít do pekel a vzít si tam, co se mu zalíbí. Drápatci se před ním radši poschovávají, je rváč jako zaživa a pořád si rád hraje; mohl by jim pěkně přestavět nábytek...“
„Drápatci?“
„Ti, co mají místo rukou spáry a místo nohou kopýtka. Nejsou tak zlí, jak se všeobecně soudí; aspoň já si na ně nemůžu nijak stěžovat. Mrzí je, když jim lidé dávají ošklivá jména...“
„Ti taky žijí ve světě Nicoty?“
„Kdepak, ti tam nechodí! To by pro Vyvržence byla naděje; mohli by dostat šanci se dostat do pekla a tam už by to jakž takž šlo. Pro ty, kdo ztratili víru, není naděje, copak to nechápeš?“
„Takže, když jsi tam přišla...?“
„Všichni se ke mně vrhli; prosili, tak prosili... Ne hlasem, oni nemají hlas, ani očima... zkrátka věděla jsem, že mě prosí. Nevěděla jsem, jak jim pomoci, co já taky vlastně můžu, ne?“
„Ale něco jsi přece udělala!“
„Nařídila jsem jim chránit Wilmu. Dala jsem slib: kdo v boji zachytí ránu, která by zabila Wilmu či jiného nevinného člověka, dostane se na nejnižší démonskou úroveň. Bude mít šanci dostat se z Nicoty. Aspoň Někam.“
„To si můžeš troufnout?“
„Na to jsem se v tu chvíli radši neptala.“
„Nemáš strach, že si to vypiješ?“
„Strach? Mám... čím dál větší. Ale taky jsem slíbila, že budu chránit nevinné. Na každém místě, kam se dostanu: na zemi, na nebi, v pekle... i v Nicotě. Slíbila jsem to právem Templáře. Služebníka Božího.“
Princezny pohlédly jedna na druhou. Pak řekla Veronika:
„Nevím, jaký za to dostaneš trest. Ale ten slib platí.“
„Nemohla jsem udělat nic víc. Teď vím, že Wilmu bude chránit celá legie bytostí, které... nemají tělo, ale mají určitou moc. Zadržet kulku nebo ránu šavlí... Odvedou smrtící ránu do Nicoty výměnou za sebe, chápete?“
Valérie sklopila oči. „Asi bych se ti měla poklonit...“
„Proč?“ vyjevila se Julka.
„To je fakt, proč, že? Holka, já nevím...“ Valérie začala náhle zcela bez příčiny natahovat a utírat si nos.
A potom vrazila dovnitř Wilma, živá, zdravá a nezkrotná jako hříbě: „Hele, co tu vysedáváte? Venku se dělá hrozně hezky, sluníčko svítí a Andrea zapálila Oheň; tak jsem se vykoupala a je mi fajn! Jdem, ne?“
„Máš pravdu,“ řekla Valérie. „Tak to bude nejlepší.“
Tím končí šestá z knih o Rytířích Blesku.
Konec
© 1976 Mojmír Kříž
Následuje: Rytíři Blesku 7 - Zimní válka (Charry de Guyrlayowe X.) Skupina
Rytíři 01) Rytíři Blesku 1
02) Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy
03) Rytíři Blesku 3 - Diplomati
04) Rytíři Blesku 4 - Velmistr
05) Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr
Titul: Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně
Podtitul: (Charry de Guyrlayowe IX.)
Autor: Mojmír Kříž © 1976 Mojmír Kříž
Skupina: Rytíři Blesku
6
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Rytíři-blesku-6
Next: Rytíři Blesku 7 - Zimní válka
(Rytíři Blesku 7) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně (Charry de Guyrlayowe IX.)" (komentáře)
Téma=Rytíři-blesku-6
Errata:
08.08.2021 11:43
Domů
Statistiky