Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 7 - Zimní válka (Charry de Guyrlayowe X.) Rytíři-blesku-7   (Rytíři Blesku 7) Fantasy Mojmír Kříž © 1976 Mojmír Kříž Nakladatelství: Autobus Velekněz Satanův

Když někdo potřebuje odborníka, dříve či později ho nalezne; ovšem pak si nesmí stěžovat. Císař Vilém si přál, aby jeho tajná služba sehnala nějakého skutečného odborníka na magii; i hledali, až našli jistého barona Ungerna, osobu poněkud záhadných kvalit. Zdůraznili císaři, jakým mimořádným štěstím je, že baron právě pobývá v Berlíně, neboť pochází z Livonska, kde náleží k přední šlechtě; vzhledem k tomu, že odvozuje svůj rod od králů uherských, kteří se psali von Ungarn, je povahy dost zvláštní. Byl předběžně informován o situaci a souhlasí.

„Jak že se ten člověk jmenuje?“

„Baron Theodor Leonard Rudolf Ungern, Vaše Veličenstvo.“

„Hm... a dá se mu věřit?“

„To mohu těžko posoudit, pane. Rozhodně působí dojmem...“

„Dobrá. Přijmu ho.“

Baron Ungern působil dojmem falešného hráče. Choval se jako herec, který hraje na šmíráckém jevišti hraběte Cagliostra; tvář byla výrazně démonická, k čemuž přispíval černý vous, oči žhavé a plné utajované energie. Ale vcelku nevypadal moc věrohodně. Císař povzdechl, když se mu klaněl; řekl si, že tajná služba opět šlápla vedle a vyhodila peníze za nesmysl.

„Jsem plně k službám Vašemu Veličenstvu.“ řekl baron. Také jeho hlas zněl dost teatrálně.

„A víte alespoň, o co jde?“

„Domnívám se, že vím, pane. Objasnit, na jaké úrovni jsou čarodějové, které si hrabě Guyrlayowe sezval na svoji pevnost; případně zjistit, jak by se proti nim dalo bojovat.“

„Hm. Myslíte, že to dokážete?“

„To nevím, pane. Studuji magii po celý život; ale nepochybně budou ti lidé lepší. Oni mají možnost přijímat informace od vyšší moci, než já. Moci, která ke mně nemluví.“

„Hovoříte o Bohu, barone?“

„Ano, Vaše Veličenstvo.“

„Jakou moc uctíváte vy?“

„Tu druhou.“

„Hovoříte o Satanovi, barone?“

„Já jej nazývám Andělem Světla.“

„I tak! Opovažujete se hovořit o ďáblu v mé přítomnosti?“

„Domníval jsem se, že stojíte o moje služby.“

„Jsem císařem Německé říše, barone Ungerne! Jako takový musím pečovat též o ochranu církve; přesněji všech církví mé říše, jež uctívají Boha a slouží mu! Kdyby vznikla pochybnost, že jsem se zapletl s uctívačem Satana...“

„Jsem si vědom delikátní situace Vašeho Veličenstva. Lituji, že jsme si neporozuměli lépe; v tom případě vám přeji hodně úspěchů a prosím, aby mi Veličenstvo dovolilo odejít...“

„Počkejte, člověče! Nikdo vám neřekl, že máte odejít! Jenom vám přísně zakazuji uctívat Satana! Rozumíte?“

„Zdá se, že ano.“

„Uctívání ďábla je ohavnost, neřest, nemravnost... v mé říši je to zkrátka naprosto nevhodné! Odpovězte: jste schopen prokázat mi nějaké služby, i když do toho nezapletete... tu osobu?“

„Zajisté, Veličenstvo.“

„V pořádku. Tak mi řekněte, co pro mne můžete udělat!“

„To je poněkud obtížné definovat. Chtěl bych říct, že patřím k dědicům poznání řádu Německých rytířů; tento řád velmi dobře zná Templáře a ví o nich svoje! O těch dávných i současných...“

„Začněte s těmi dávnými. Třeba to bude mít nějaký smysl!“

„Všichni rytíři, kteří si předsevzali bojovat za kříž a víru svatou, byli čistí a odhodlaní. Přišli však do Palestiny; ta země je skropena krví Kristovou a stala se z ní peleš lotrovská, kde se roztahuje smradlavý Žid a nevzdělaný Arab; všechny ty hnusné odpadlické národy zamořily Svatou zemi a způsobily, že křesťané byli nakaženi jejich kacířstvím. Propadli peklu; a my jsme je co nejčastěji do toho pekla posílali...“

„Templáři si počínali jinak?“

„Zpočátku ne. V těch prvních letech byli odhodlaní a pevní jak ve víře, tak v držení meče. Pak si zvykli odpočívat v pohodlných palácích nevěřících, spát na měkkém lůžku a obveselovat se se ženami snědé pleti. Naučili se arabsky, hebrejsky a všelijaká ta pochybná nářečí Orientu; začali obchodovat, až se stali kupčíky, ošetřovateli nemocných a průvodci karavan...“

„Z vašich slov zní určitá hořkost...“

„Je mi líto odpadlých služebníků Božích!“

„Obávám se, že vám nějak nerozumím. Právě jste se mi svěřil, že uctíváte toho... Anděla světla. Nějak se v tom nemůžu vyznat!“

„Když pošlete peklu dostatečný počet hříšníků, získáte právo dávat mu též určité... příkazy. Jsou plněny ochotněji, pokud jsou doprovázeny dostatečnou... no, dejme tomu obětí.“

„Domnívám se, že už chápu. Když zabijete nevěřícího, způsobíte tím peklu takovou radost, že ochotně a rádo plní příkazy, které mu zadáváte? To je způsob, kterým provádíte to... uctívání?“

„Jeden ze způsobů; ano.“

„Záleží na tom, o koho se jedná? Třeba, zda cena za ozbrojeného muže je stejná nebo větší než nebojujících; žen, dětí...“

„Pohan zasluhuje vždy smrt. Zajisté je mi líto žen a dětí; ale narodily se v pohanských rodinách a co by z nich bylo jiného, než opět pekelné zrůdy? Je pro ně lepší, když zemřou dřív, než se stačí dopustit velkých hříchů!“

„Předpokládám, Templáři uvažují jinak!“

„Ano. Oni především nepovažují pohany za propadlé peklu. Mají zvláštní přístup k pekelným zrůdám; nevěří, že na světě je veden nesmiřitelný boj mezi silami Dobra a Zla, prohlašují, že zlo je jenom iluze vznikající nevědomostí. Proto nepovažují nikoho za tak špatného, aby zasloužil smrt...“

„Přesto zabíjejí!“

„Ne tolik, jak by mohli. Snaží se působit jinak...“

„To jsem si všiml. Když někoho zajmou, zkoušejí na něm svoje ďábelské... promiňte, zvrhlé praktiky. Snaží se ovlivnit jeho duši, aby se k nim připojil...“

„To dělali odjakživa. To je důvod našeho nepřátelství.“

„Skutečně? To dělali i proti vám?“

„Když se jim podařilo dostat mezi sebe někoho z nás, často... jej změnili na něco jiného. Naučili ho uvažovat jinak. Víme o tom! Přijde čas, kdy si to spolu vyřídíme!“

„Totéž teď dělají s našimi lidmi! Chtěl jsem vás požádat o radu, jak tomu zabránit!“

„Zabít je. Všechny a co nejrychleji.“

„To nebude lehké!“

„Musíte to udělat, Veličenstvo. Jinak nákaza zasáhne všechny; možná i vás samotného.“

Vilém II. se zachvěl. „Jak víte... v poslední době mívám špatné sny, barone. Zjevují se mi podivné obrazy... bojím se jich. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Jaké obrazy?“

„Nevím. Jako bych létal někde v prostoru; ale ne ve vzduchu, ještě výš, mezi hvězdami!“

„Oni tvrdí, že dovedou projít branou do Vesmíru; to je důkaz jejich neskonalé pýchy.“

„Jindy jsem mezi nimi. Vidím čarodějky; jsou zvláštní, nemají vlasy, koupou se v ohni... a ještě se tomu smějí!“

„A vy máte strach, že?“

„Proboha, kdo by neměl! Je to hrozný pohled!“

„Takže se jim podařilo oživit znovu Oheň; no dobrá! Dlouho jim hořet nebude!“

„Vy o něm něco víte?“

„Něco bych vědět měl. Pěkně nebezpečná věc: čistá energie ve stavu plazmy. Znali ji dávní obyvatelé Egypta, Persie, Indie. Všude tam, kde kněží nenosili vlasy; když vidíte na starém vyobrazení kněze s holou hlavou, znamená to, že měli Oheň.“

„Takže ta věc... ten Oheň, skutečně existuje?“

„Nepochybujte o tom. Je to velmi mocná zbraň.“

„Může také ničit?“

„V jedné své formě ano. Jak se zdá, nepodařilo se vyhubit úplně všechny čarodějnice. Některé přece jen přežily!“

„Barone, vaše výroky mi nahánějí hrůzu! Je konec devatenáctého století a blíží se dvacáté! Zatímco osmnácté století bylo obdobím vědeckého poznání a osvícení, devatenácté věkem všestranného rozvoje vědy, odvrhnutí pověr a vznikem řady vynálezů, dvacáté se musí stát rájem lidstva!“

„Z osvícenství vzešla revoluce ve Francii a Napoleonské války. Bylo velké vraždění a zdá se, že ho ještě nebylo dost. Naše devatenácté století způsobilo obrovské války v jiných zemích, na jiných kontinentech: Afrika, Amerika, Asie. Ve dvacátém století dojde k válkám, jaké svět nepoznal.“

„Jak to můžete vědět?“

„Vím ještě víc. My oba na to budeme mít vliv.“

„Barone, to snad...“

„Vaše Německo způsobí dvě války; obě strašlivé. Tu první pod vaším osobním velením. Ta druhá bude... nevím, jak to definovat. Vím jenom, že náš řád se vrátí a svět se zděsí, až ho uvidí!“

„Nechápu!“

„Zděsil jste se, když jsem mluvil o zabíjení pohanů. Přijde čas, kdy budou méněcenné národy vybíjeny jako zvěř; svět ustrne v úžasu a obdivu nad tou velkolepou obětí. Nebuďte nervózní, Veličenstvo: ti lidé musí zemřít, aby bylo dosaženo cíle!“

„Ungerne, začínám mít pocit, že...“

„Dořekněte, Veličenstvo! Jaký?“

„Jste rozhodně tím, za co se vydáváte: znalec černé magie. Ale nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem vás přizval ku pomoci. Můžete mne nějak ujistit, že když budu naslouchat vašim radám, nepovede to ke zkáze mé i Německa?“

„Veličenstvo, zkáza Německa přijde bez ohledu na to, co řeknete či uděláte. Vše, co je na tomto světě, podléhá vyšší vůli; můj pán, Anděl světla, vládne mocí vyšší než lidé, ale jsou osobnosti, které vládnou mocí vyšší než on. My lidé můžeme pouze pokorně sloužit – nic víc!“

Vilém II. se otřásl. „Dobrá. Komu slouží Guyrlayowe?“

„Nevím. On tvrdí, že Bohu.“

„Komu ve skutečnosti?“

„Co na to mám říct? Nevím.“

„Co si myslíte o mně?“

„Vaše Veličenstvo má obrovský cíl: sjednocení Německa. Stvoření velké mocné říše národa Německého, jednotný stát s jednotnou vládou. Nemůže vám stát v cestě nějaké ničemné knížectví, jehož poblázněný lid ani neví, kdo mu má vládnout!“

„Ten cíl – je v souladu s vůlí Boží, či nikoliv?“

„Řekl bych: tak ani tak. Bohu je jedno, kdo vládne na Zemi.“

„Jedno? Moje říše není z vůle Boží?“

„Bůh připustil, aby existovala. Záleží na císaři, vládne-li dobře či špatně. Potom bude zvážen... a odsouzen.“

„Já – vládnu dobře či špatně?“

„Průměrně, pane.“

„Měl bych se urazit!“

„Otázal jste se. Odpovídám.“

„Guyrlayowe vládne jak?“

„Zatím vládne partě šílených dobrodruhů. Ničemu víc...“

„Ale dobře!“

„Neumím odpovědět na všechny otázky, pane.“

„Co mu můžete vytknout?“

„Orientuje se na osoby a myšlenkové proudy, které nejsou v souladu s vůlí Boží. Které nechápu, nerozumím jim! Domnívám se, že tím Boha uráží, pane.“

„Patří tedy mezi ty, kteří mají být obětováni peklu?“

„Ano.“

„Uvrhl byste ho do pekla, kdybyste mohl?“

„Ano.“

„A ostatní Templáře?“

„Všechny do jednoho.“

„I se ženami a dětmi?“

„Ano.“

„Domníváte se, že je to pro ně správný trest?“

„Ano.“

„Zdá se, že si rozumíme. Jste ochoten spolupracovat při jejich zničení? Pomáhat mi... třeba jako poradce?“

„Domníval jsem se, že dokážu daleko víc, pane.“

„Co třeba?“

„Proniknout mezi ně a přinést hodnověrné zprávy.“

„Vy byste se odvážil?“

„Je to má povinnost; musím najít zlo a vykořenit je, kdekoliv na ně narazím!“

„Při takovém poslání můžete i zemřít!“

„Toho se nebojím. Může se stát něco horšího: očarují mne. Mohl bych tam přijít nejen o život, ale i o svou duši!“

„To hodláte riskovat?“

„Musím. Je to má povinnost.“

„Dávejte si pozor! Umějí číst myšlenky! Podrobují každého zkoumání a jestliže přijdou na to...“

„Já nejsem hlupák, Veličenstvo. Studuji magii po celý život; přede mnou to činil můj otec a dědeček a všichni muži z našeho rodu. A již teď vychovávám svého syna, aby byl ještě lepší!“

„Vaše počínání je obdivuhodné, barone!“

„Je to má samozřejmá povinnost.“

„Přesto vás musím varovat. Vyslali jsme před nedávnem člověka, kterému jsme nesmírně důvěřovali: jistého Maurice Gréveta, člena tajné služby Francie. Ten muž nesmírně nenáviděl Guyrlayowy, císařovna Diana ho zranila na tváři a oni jej zesměšnili tak, že ztratil většinu svých zásluh. Domnívali jsme se, že bude pevnost pozorovat z města a podávat nám zprávy; ale nejdřív se odmlčel, pak se ozval a teď se dokonce vrátil. Ještě jsem s ním nemluvil; ale vyslechli jej někteří jeho nadřízení a jsou překvapeni až k zoufalství, neboť ten člověk se strašlivě změnil! Co změnil; on se podle všeho úplně zbláznil!“

„Vskutku? Jak se to projevuje?“

„Stal se Templářem; nebo něčím, co se tomu jejich řádu podobá, jen na trochu nižší úrovni. Říká, že musí odčinit všechny své hříchy; práci v tajné službě prohlašuje za zločin a tvrdí, že od této chvíle už nic takového dělat nebude. Chce prospívat lidem, léčit je, pomáhat nemocným... přitom nemá žádné lékařské ani jiné vyšší vzdělání! Mluví naprosto z cesty... domníváte se, barone, že je to možné?“

„Ano, je. Mají takové metody.“

„Ale dokázali to za několik dní!“

„Mohl bych toho člověka vidět?“

„Jistě, pozval jsem ho k výslechu a moji lidé ho ubytovali zde v paláci... zdá se, že si vůbec neuvědomuje, že byl internován. Nijak mu to nevadí, vypadá prý šťastně! Chápete to?“

„Chápu. Smím poprosit Vaše Veličenstvo... rád bych byl přítomen jeho výslechu tak, aby o mně nevěděl. Můžete to zařídit?“

„Nechám si ho předvést; vy se ukryjete do mé oblékárny, pokud to nebudete považovat za nehodné své cti...“

„Jsem šlechtic, pane, potomek králů. Neexistuje nic, co by mne bylo nehodno nebo co bych nemohl vykonat...“

Císař mu ukázal, kde se ukrýt; pak zavolal příkazníka a nařídil, aby dal předvést Gréveta. Maurice vešel; nevypadal ani trochu vylekaně ani se nezdálo, že by tušil nepříjemnosti. Změnil se taky trochu tělesně: například neměl vlasy, kromě strniště, které mu vyrostlo během cesty. Jizva, kterou mu kdysi způsobila Diana, sice byla trochu vidět, ale nevyvolávala pozornost a spíš mu slušela, než by jej hyzdila.

„Pane Grévete, dali jsme vám určitý úkol, který jste měl plnit mezi našimi nepřáteli. S nelibostí se doslýchám, že jste tento úkol nesplnil a dokonce se chováte, jako by byl nevhodný!“

„To zajisté ne, Veličenstvo. Ale v průběhu času jsem nabyl dojmu, že došlo k omylu. Byla chyba, že jsem to přijal.“

„Pokud se pamatuji, pověřili jsme vás diskrétním pátráním mezi těmi lidmi, pane! Předpokládám, že když jste nám tu činnost přislíbil a přijal dokonce zálohu, vynasnažil jste se též ji odpovídajícím způsobem splnit!“

„Ano, snažil. Mohu vás ujistit, že jsem dělal vše, co jsem považoval za potřebné – až do chvíle, kdy jsem pochopil, že to je naprostý nesmysl. Pak jsem to dělat přestal.“

„Proč by to byl nesmysl?“

„Moje informace měly Vašemu Veličenstvu sloužit jako podklad k rozhodnutí ve prospěch Velkoněmecké Říše. Jenže během pátrání jsem zjistil, že by to nemělo správný výsledek. Dospěl jsem k názoru, že žádné vaše rozhodnutí nebude ve prospěch Říše.“

„Co to říkáte?“

„Že jakékoliv Vaše rozhodnutí bude Říši ke škodě.“

„Pane... to se opovažujete říkat mi do očí?“

„Který tělesný otvor by Vašemu Veličenstvu vyhovoval víc?“

„Vy se mnou snad... žertujete!“

„Ano. Možná řada problémů vyplývá z toho, že berete svět příliš vážně, odnaučil jste se žertovat. Kdybyste bral svět trochu s humorem, nepřipadal by vám tak beznadějný...“

„Jako vy, chcete říct? A ráčil jste vzít v úvahu, že na mých bedrech spočívá starost o osud netoliko Německa, ale celé Evropy, ba dokonce celého světa?“

„Váš problém, kolik si toho berete. Já jsem rád, že na mých bedrech už nespočívá nic. Tygrovi lidé mi tam pomohli; naučili mě řadu věcí, které se mi budou hodit v dalším životě.“

„Co hodláte dělat, smím-li vědět?“

„Co bude, to vědět samozřejmě nemohu. Není vyloučeno, že Vaše Veličenstvo se mi bude chtít pomstít za to, co nazývá zradou. Že Vaše zájmy přestaly být mými zájmy...“

„Takové úvahy nechte laskavě na mně! Chci vědět, čím se chcete zabývat v případě, že vás propustíme ze svých služeb!“

„To vím přesně: pomáhat lidem.“

„Jakým způsobem?“

„Jakýmkoliv. Třeba léčit. Mnoho lidí trpí v bolestech. Naučil jsem se jednoduchým způsobem jim pomoci.“

„Otevřete si lékařskou praxi?“

„Otevřu si vesnickou usedlost, nejlépe daleko od lidí, abych je zbytečně nerušil. Budu pěstovat dobytek a pečovat o pár lidí, kteří to budou potřebovat. Vždy se najde někdo, kdo bude stát o tu péči...“

„Pane Grévete, vaše řeči mi připadají značně... od věci. Chcete léčit lidi; netušil jsem, že jste lékař!“

„Já nejsem lékař. Jsem čaroděj.“

„Cože?“

„Tak dobrá, abych se nevychloubal. Dejme tomu lidový léčitel. Léčím lidi dotekem ruky. Případně dobrou radou.“

„Šarlatán? Obchodník s pochybnými praktikami?“

„Tak to můžete také nazývat.“

Císař si otřel z čela pot. „Pane Grévete, celý dosavadní život jste strávil jako špičkový agent tajné služby! Považoval jsem vás doposud za rozumného muže a chci doufat, že... možná máte dojem, že by práce, o níž hovoříte, byla vhodným krytím pro vaši další činnost, ale nechápu...“

„Nemám na mysli žádné krytí. Skutečně chci pomáhat lidem! Dosud jsem ve svém životě neudělal nic dobrého; jenom jsem špicloval lidi, kteří mi ničím neublížili. Není na čase začít jim pomáhat?“

„Pomozte nejdříve mně! Co byste mi radil?“

„Přijďte bydlet ke mně na můj statek. Nějakou vhodnou práci tam pro vás najdu, nebojte se. Odpočinete si, nabudete sil...“

„Děkuji! Mám dojem, že jste se zbláznil.“

„To je věc názoru; já mám dojem, že jsem přišel k rozumu. Budu teď pomáhat druhým, aby ho dostali taky.“

„A já vás dám zavřít!“

„Co se dá dělat? Ale i ve vězení lze pomáhat lidem...“

„Dáváte přednost vypovězení ze země?“

„Je mi jedno, kam půjdu. Nějaké místo už najdu...“

„O tom nepochybuji. Můžete mi říct, jak se vám to stalo? Byl jste snad osvícen jako Svatý Pavel?“

„Ne. Strávil jsem noc s čarodějkou.“

„Co jste... vyspal se s nějakou ženskou? To ona vám řekla tohle všechno – a vy jste jí uvěřil?“

„Spojila mě s Vesmírem.“

„Co to bylo za... dámu?“

„Je to začínající čarodějnice. Ještě... mohl byste ji považovat za dítě. Ovšem její znalosti jsou na špičkové úrovni, protože je přímo přebrala od zkušenějších...“

„Nezajímám se o její sexuální zdatnost!“

„O tom jsem nemluvil. Mluvil jsem o znalostech.“

„A ty vám předala v posteli?“

„Ano.“

„Jak a proč?“

„Proč? Aby mě vymanila z vašeho vlivu; odstranila mou velikou nevědomost, se říká odborně. A jak? To byste pochopil, kdybyste s ní také strávil noc. Ujišťuji vás, je to velmi příjemné...“

„Chcete říct, že se to stane každému, kdo...“

„Ano. Je to součást osvobození mysli ze zajetí iluze...“

„Dá se to říct také tak, že vás v zajetí podrobili experimentům za pomoci sexu, hypnózy a případně nějakých drog, během kterých se z vás stalo... tohle?“

„I tak byste to mohl definovat.“

„A totéž dělají i s jinými zajatci?“

„Jenom s těmi, kterým chtějí prokázat zvláštní milost.“

„Rozumím. Řekněte: to se stane každému, kdo upadne do zajetí Templářů?“

„Nevím, zda všech Templářů; těch je mnoho, patří k různým lóžím a každá se zabývá poněkud odlišnými experimenty...“

„Chápu. Obdivuji, že se mnou mluvíte tak otevřeně!“

„Proč bych to tajil? Když se to někomu podaří, získá dokonalé štěstí a naprostou spokojenost... Myslím, že až se to rozkřikne, budou lidé přímo stát o to, aby se osvobodili...“

„A pak se vrátí k nám do Německa... takoví jako vy?“

„Podle toho, co jim bude připadat nejlepší.“

„Bez ohledu na moje přání?“

„Vy nejste členem řádu, Veličenstvo...“

„Kdežto vy zřejmě ano; přijali vás mezi sebe?“

„Toho nejsem hoden! Byl bych nesmírně šťastný, kdyby mi dopřáli tu čest, ale vím, že jsem se proti nim provinil! Dokud se dost neočistím, nebudu hoden překročit jejich práh...“

„Budete se očišťovat podvratnou činností proti nám?“

„Veličenstvo, váš stát stejně jako záměry jsou věcí dočasnou; já sloužím Věčnosti! Mohlo by se říct: Bohu.“

Císař Vilém polkl dvakrát naprázdno.

„Zmizte, člověče! Neuvědomujete si, jak hrozné věci říkáte?“

„Možná vám to tak připadá, pane. Ale ujišťuji vás... Pilátovi z Pontu připadalo stejně zvláštní to, co mu říkal Ježíš Kristus. Avšak nenalezl na něm žádného provinění...“

„Jak se opovažujete...?“

„Jako jeho pokorný služebník.“

Císař na něj chvíli nechápavě zíral. Pak zazvonil.

„Odveďte ho! Později rozhodnu, co s ním bude...“

Grévet se nebránil, dokonce se na odchodu na Viléma usmál.

Když odešel, císař požádal Ungerna o posudek.

„Je to přesně tak, jak říkal, Veličenstvo. Nelhal vám...“

„Zhypnotizovala ho ta nemravná žena, která ho svedla?“

„Nevím, proč byste ji měl považovat za nemravnou, ale ano, bylo to zřejmě tak. Ona to považuje za součást své služby.“

„Vyřídila elegantně jednoho z našich nejlepších špiónů, to ano. Ale ten příští může docela snadno vyřídit ji!“

„Obávám se, že nemůže. Ten příští dopadne stejně, pokud bude tak hloupý a naletí jí. Dobře, že jsem byl varován; nebudu věřit žádným ženským a rozhodně se se žádnou nevyspím.“

„Žertujete, barone?“

„Ujišťuji vás, ani v nejmenším. Podobné zvyklosti jsou běžné u některých barbarských národů; Templáři si přivedli ze světa spoustu otroků, které k tomu účelu používají...“

„Jsou ti Templáři skutečně čarodějové?“

Ungern se zamyslel. „Říkají to, ale ve skutečnosti čarodějové nejsou. Principem čarodějnictví je především snaha dosáhnout změny přírodních zákonů; to nikdo z nich nedělá. Pouze využívají toho, co jim bylo dáno či zjeveno. A nikdy proti Bohu!“

„V každém případě jsou nebezpeční. Ještě trváte na tom, že mezi ně proniknete a budete pro mne pracovat?“

„Udělal bych to, i kdybych to neslíbil, Veličenstvo. Nesmírně mne láká možnost studovat ty jejich metody; mám pocit, že mnohé by se daly použít i v mojí praxi. Pokud dovolíte...“

„Dovolím; a poskytnu vám samozřejmě určitou náhradu za náklady, které s tím budete mít, barone. Jestli se vaše mise podaří, můžete počítat s vysokým státním vyznamenáním a patřičným hmotným oceněním svých zásluh. Ovšem pokud ne...“

„Pokud ne, už se nevrátím. Zemřu tam vlastní zbraní!“

„Pokud se z vás nevrátí něco, jako je Grévet. Lidská troska!“

„To se zcela jistě nestane, pane. Nejsem hlupák!“

„Dobrá. Co byste mi radil udělat s tím Grévetem?“

„Pokud skutečně chcete radu: nezabíjejte ho! Radši ho pošlete do země, které se chcete nejvíc pomstít.“

„Někdy máte dobré nápady, barone. Inu... v každém případě vám přeji mnoho štěstí!“

Všechny čarodějky teď chodily v šafránovém rouchu; vymohla si to Diana, přestože původní návrh byl roucha bílá. Ale v diskusi pochopily, že bílá se snadno špiní a nepůsobí dobrým dojmem, tak si obarvily oděvy na oranžovo. Pouze Andrea a druhé dvě Panny setrvaly u bílé barvy.

No, tak trochu pravdy. Šafránová roucha opravdu měly, ale chodily v nich minimálně. Každý den se koupaly v Ohni a vlasy jim nemohly narůst, takže vypadaly jako mnišky v Indočínském klášteře. Po koupeli byly tak nabité energií, že se neoblékaly vůbec a nejmíň hodinu až dvě zůstaly nahé, než je přece jen roztřásla zima a chtěly se obléci. Druhý důsledek prosáknutí energií byla čím dál větší chuť na sex, u mužů i žen.

Julie s tím statečně bojovala. Mladší dívky se na ni obracely a žadonily o radu, jak situaci vyřešit, takže se snažila je přimět, aby se co nejvíc ovládaly a nepodléhaly svým pudům a tužbám. Zrovna když byla v nelepším a ohnivě hovořila o sebeovládání a askezi, přišel mezi ně Jan Dunbar; dal jí pusu na plešatou hlavu a pohladil ji po hrudi. Udělalo jí to radost, ale vyrušilo z přednášky, takže mu něco odsekla. On jí taky něco řekl, takže se naštvala ještě víc a začala ho odstrkovat – tak ji chytil za ruce a začal jí je kroutit, zaječela jako fúrie a chtěla se prát. A dostala facku. A ještě hřbetem ruky zpátky. Vytasila drápy a skutečně ho sekla jako kočka, na to ji on zkroutil před sebe a spojil se s ní. Vřískala a bránila se, ale také on byl v extázi po té koupeli v plameni a nepovolil.

Tori nadšeně zařvala jako leopard a vrhla se na kluka, který se jí zrovna nejvíc líbil. Mladí kolem chvilku užasle přihlíželi, ale dlouho jim to nevydrželo, začali se nadšeně přidávat do hry.

Bylo to nejkrásnější milování, jaké do té chvíle zažila. Stud, ponížení a bolest, to všechno najednou se slilo do obrovského výbuchu vášně, při kterém se oba zmítali v nádherném orgasmu. A když se Julie probrala z okouzlení, došlo jí, že přesně po tomhle nejvíc toužila; být přemožena, znehybněna, stát se hračkou v silných rukou muže, kterého miluje. A přestat závidět Maryšce. Naopak, aby všichni záviděli jí.

Z posledních sil se posadila a všimla si, že Jan má po těle krvavé šrámy od jejích drápů. Ačkoliv pokud kdy pečovala o svoje nehty, v Ohni jí shořely stejně jako vlasy a všechno ostatní. Ale v extázi dokázala škrábat pěkně... A nebyla jediná, kdo přebíral některé zvyklosti šelmy.

Začala se šťastně smát a spokojeně sledovala, jak si užívají další kolem ní.

A řekla: „Tak dík! Komu se to líbilo, pojďte se ještě jednou nechat olíznout Ohněm. Ale tentokrát se už opravdu ovládneme a nebudeme řádit! Leda zase zítra...“

Vévoda Miguel d'Escambrray si povšiml procházející Andrey, když odcházela ze snídaně; zastoupil jí cestu a sklonil hlavu.

„Mohla bys mi věnovat několik svých vzácných minut, Panno?“

„Jsem tady, abych ti sloužila.“ odvětila klidně.

„Potřebuji... mám k tobě prosbu.“

Zavedla ho do pokoje, který jim byl vyhrazen; spolu s ní tam byly i dvě druhé, ale Miguel neřekl, že chce zůstat o samotě, musel vědět, že čarodějky nepovažují tajemství za chráněná.

„Dozvěděl jsem se v krátké době dvě zprávy. První, že budu mít dítě. Druhou, že zemřu.“

Andrea nedala najevo žádné překvapení. „Ano.“

„Můžeš mi tyto zprávy potvrdit nebo vyvrátit?“

„Budeš mít syna. Ale nikdy jej nevezmeš do náruče. Tvůj čas je velmi krátký, Migueli Estragone.“

„Indián Tah-šwa mi řekl, že budu v boji zraněn; byl jsem. Také odhadl, že získá dva skalpy; získal je. Domnívám se, že duchové jeho předků mu řekli pravdu i v dalším.“

„Já vím, že zemřeš. Buď rád. Máš možnost se připravit.“

„Ale já nechci zemřít, čarodějko!“

„Ani to mne nepřekvapuje.“

„Chci vidět svého syna! Chci se ho dotknout... aspoň jednou!“

„Už ne. Příděl svého štěstí jsi vyčerpal.“

„Marie... moje žena mi řekla, že jste dokázaly zachránit jednu dívku, které také hrozí smrt! Julie, její sestra...“

„Vím. Ale u tebe to fungovat nebude. Způsobil jsi v životě už mnoho zla, vévodo. Nebudu ti tajit: mnoho různých bytostí čeká na chvíli, kdy si s tebou bude moci vyřídit účty. Ta bitva bude pro ně velmi dobrá příležitost. Využijí toho.“

„Nemůžeš mne před nimi nějak... chránit?“

„Sám jsi dost dobrý čaroděj. Neumíš-li se ochránit sám...“

„Mohl jsem – dokud mi tvůj Oheň nespálil vlasy!“

„Co jsi zač, že se opovažuješ mne obvinit?“

„Neobviňuju tebe ani nikoho jiného, jen říkám pravdu: dokud jsem dodržoval usměrňovací příkazy svého duchovního učitele, byl jsem v míru se světem i Božstvy. Ale teď jsem je porušil; můžu snad čekat, že mne budou chránit?“

Andrea zavřela oči. Chvíli seděla mlčky a zcela nehybně.

„Jsem ochoten udělat cokoliv!“ naléhal Miguel. „Dám ti třeba celé své jmění, když mi pomůžeš!“

„Šetři svoje peníze; radši se postarej, aby tvá žena a dítě nežili v bídě a nekočovali po Evropě bez groše v kapse! Máš ji přece trochu rád!“

„Samozřejmě, raději než sebe! Je to první žena, kterou jsem vůbec kdy měl rád – a nikdy už nebude žádná jiná!“

Andrea mlčela; a Miguel se zachvěl, když si uvědomil, jak hlubokou pravdu řekl. „Chápu,“ sklopil hlavu. „Učiním, co je zapotřebí.“

„Ví o tom tvoje žena?“

„Neřekl jsem jí nic! Ale... je čarodějka. Nevím, co ví!“

„Ne, abys k ní teď vletěl a začal na ni řvát, že musíte využít každé chvíle, která vám zbývá! Nechceš ji doufám děsit, trápit ji, vyhrožovat?“

„Budu se snažit být co nejmírnější...“

„Možná jednou po letech bude vzpomínat na tyto dny; nechtěl bys, aby to pro ni byla příjemná vzpomínka? Na čas, kdy byla aspoň na chvíli šťastná?“

„Budu na to myslet. Děkuju ti, čarodějko.“

„Ať tě provází štěstí!“ nahnula mírně hlavu.

Estragon se jí hluboce poklonil. Byl to vysoký a silný muž, Andrea mu dosahovala sotva po rameno a vypadala vedle něho křehce a jemně; ale v této chvíli byla silnější.

Rovnou od ní zašel za Charrym.

„Nevím přesně, kolik nám zbývá času,“ řekl mu rozhodně. „Přesto bych tě chtěl požádat, abys mi dovolil uspořádat svatbu!“

„Jistě, s radostí! Je k tomu nějaký zvláštní důvod?“

„Ano. Musím počítat s tím, že zemřu dřív, než jsem chtěl.“

„Každý z nás může zemřít, Migueli!“

„Ale každý to neví jistě. Nebudu s tebou diskutovat; přišel jsem tě požádat, abys zastupoval při obřadu jejího otce.“

„S radostí! Tomáš je můj přítel...“

„Máš představu, jak takový obřad probíhá?“

„Nejsem si jist; jaký druh obřadu máš na mysli?“

„Sňatek před ohněm podle Védských způsobů. Jsem Sikh...“

„Viděl jsem něco podobného v Japonsku.“

„Správně. Tošia využijeme také, bude mým ochráncem a bude před námi nosit meč, aby nás chránil před démony.“

„Máš někoho, kdo to může provádět?“

„Můj důstojník Durvása pochází ze starobylé kšatrijské rodiny; jeho matka pocházela z kasty bráhmanů a jeho strýc, který se stal také jeho guruem, ho řádně vyučil...“

„Dobrá, souhlasím. Kdy to bude?“

„Byl bych rád, kdyby to šlo zítra!“

„Beru na vědomí.“

Maryška byla spolu s ostatními ve velké místnosti; byla tam též Magda, vytahovala se svými zážitky v chrámu Astarté, bývalém nevěstinci ve městě. Zážitky to byly docela zajímavé, takže se dívky bavily a vesele smály.

„Promiňte, že ruším vaši zábavu!“ řekl jim Estragon. „Ale...“

„Ticho!“ vykřikla Veronika. „Nevím, co se děje, ale v dějinách je to poprvé, co se Miguel za cokoliv omlouvá! Tak držte zobáky!“

„Ty taky, pokud možno. Přišel jsem požádat Maryšku Baarfeltovou o ruku; přicházím poprosit, aby se stala vévodkyní d'Escambrray!“

Maryška vyrazila nadšený výkřik; ostatní vyskočily, všechny naráz začaly povykovat, objímat ji, Miguela i jedna druhou.

„Samozřejmě vás všechny zvu na svatbu!“

„A já vás zvu taky!“ vykřikla Julka. „Janek o tom teda sice ještě neví, ale docela určitě bude na vrcholu blaha!“

„Nepochybuju o tom; kdo ještě se chce vdávat?“

„Já bych se docela vdala, ale kdo by si mě vzal, že?“ smála se Valérie. „Asi nemám šanci si rychle někoho najít...“

Miguel se zasmál, uklonil se a odešel.

„Uvolníme řetězy?“ ušklíbla se May-Britt.

„Proč ne? Ať se vdá každý, kdo může...“

A všechny se rozesmály.

Jan spal a tiše pochrupoval. Julie se už probrala, ale chránila se dát to najevo, radši se ani nepohnula, jen tiše meditovala. Zasloužil si odpočinout. Když se ukládali ke spánku, zkusila ho vyprovokovat vzpomínkou na to nádherné milování po koupeli v Ohni. Trochu se poprali, ale rozhodně ne dost, aby byla spokojená. Bylo to pěkné milování, ale neztratila vědomí ani neřvala jako zvíře. Ale co se dá dělat?

Taky si o tom popovídala s Maryškou. Zvykly si navzájem se chlubit a trochu provokovat, Maryška vždycky vyhrávala, ale tentokrát ne a možná dokonce záviděla. Ona se ještě nemilovala za přítomnosti diváků, ještě nevyprovokovala hromadnou milostnou extázi všech kolem. A moc ráda by to zažila! Jenže Miguel... jak si tak o tom povídaly, napadlo je si jednou ty kluky vyměnit, a hned se lekly, to by dostaly obě na holou!

Julka si představila, jaké to bude dneska po koupeli v Ohni – byla to tak nádherná představa, že se otřásla slastnou hrůzou, ale naštěstí se Jan neprobudil. Styděla se a děsila, ale tak nádherně! Kéž by ji mohli vidět všichni! Proboha ne, propadla by se hanbou! Ale všechny by konečně viděly, že je správná holka a vydrží víc než všechny ty cukrové panenky... to bude nádhera!

Na chvilku asi ještě usnula, protože je přišla vzbudit Tori. Ta si nedělá s ničím starosti, miluje se stejně ráda na veřejnosti jako v soukromí. A zrovna tak May-Britt, ta má na to dokonce tři! Magda spíš jen kecá, kdo ví, co opravdu zažila... Tak co je, nezlob!

Tori nadšeně povídala všechno, co věděla. Teď ráno bude rozcvička, a za cvičení je zodpovědný Tošio Yamanaki. Povídala si s ním už včera a probírali všechny okolnosti, takže ví všecko. Někteří se rozcvičkám soustavně vyhýbají, tak Tošia napadlo je za snahu odměnit. Třeba koupáním v Ohni a následným společným milováním. Tori byla nadšeně pro, tak to hned vyzkoušeli...

To už se probudil i Jan, poslouchal a smál se. Tori se nadšeně chlubila dál, oběhla už všechny, kteří ji napadli, a pozvala je, bude to zajímavé. Především Dianu, ta s moc smála a těší se, svatební obřad May-Britt se jí velice líbil. Dneska budou na rozcvičce všichni a Julka s Jankem jsou hlavní atrakce.

Takže Julka pochopila, že se dnešní koupeli v Ohni nevyhne. Ale těšila se, a moc!

Když se zvěst o přípravách na svatbu rozlétla po pevnosti, důvtipné hlavy, zvláště mezi jezdci, okamžitě vytušily, že bude moudré se připojit. Proslechlo se, že konečně bude bitva a velení se obává smrti mnoha velitelů; považuje tedy za nutné uspořádat záležitosti tak, aby nedošlo k pochybnostem ohledně jejich rodové posloupnosti, následnictví a dědičného majetku.

Jezdci sice žádný majetek obvykle neměli (nepřihlížejíc ke šlechtickým titulům a državám v Neviditelné říši), ale považovali za důležité, aby jejich případné děti dostaly, co jim patří. Proto houfně legalizovali svoje milostné vztahy, sepisovali svatební smlouvy a přijímali požehnání kněží. V mnoha případech se jednalo o bohoslužby poněkud kuriózní, ale na to si už všichni v pevnosti zvykli.

Žen bylo mezi jezdci málo, o jejich vlastnictví se vedly boje; zvláště když těch ochotných změnit partnera bylo ještě méně. Ženy požívaly těchže práv jako muži, zejména práva svobodně si zvolit, s kým chtějí žít a mít děti. Některým to bylo jasné už dlouho; ačkoliv vypadaly a chovaly se výstředně, nevěra se mezi nimi vyskytovala zřídka a mnohdy jen z rituálních důvodů. Spletité zvyky a předpisy ovšem nechápaly dívky čerstvě přišlé, které namísto co by přispívaly k řešení sporů a uhlazování rozepří, svými rozmary ještě provokovaly nové. Všeobecně se očekávalo, že čarodějky brzy vyhlásí k ukončení veškerých sporů perpetuum silencium, věčné mlčení o jejich příčině. V tom případě by se rozpory konzervovaly ve stavu, v jakém právě jsou a pokračovaly až po skončení války. V jejím průběhu měl každý zakázáno je připomínat.

Arnoštu Fouskovi, který sepisoval knihu o zvyklostech jezdců, to vysvětlovala Širin. Potvrdila, že se považuje za jeho legální manželku, vlastně spíš považuje jeho za svého manžela. Mezi jezdci je ještě ve značné míře udržován matriarchát, aspoň v držení vlastnictví po linii matky; muži totiž mají nebezpečný sklon odjíždět na daleké cesty, ze kterých se mohou vrátit po dlouhém čase, případně vůbec ne. Na dlouhodobě nepřítomné se tedy hledí jako na mrtvé, přičemž jejich manželka pečuje o majetek, děti a vůbec. Jakožto hlava rodu také uzavírá četné smlouvy; některé potvrzuje vlastním tělem.

Arnošt chtěl vědět ještě víc a Širin ochotně vysvětlovala. Použila za příklad budoucí činnosti své dcery Fatmah; té je nyní deset let, žije u babičky ve Španělsku a tráví celé dny na mořské pláži, ale zároveň se pilně vzdělává, hodně čte a poslouchá, co jí dospělí vypravují; všeobecně dělá mamince radost. Občas už ale sebere její šminky, šperky, šaty a podobně, nastrojí se, prohlíží v zrcadle a sní o tom, že bude veliká a dospělá; těší se na to tak moc, že Širin uvažovala o myšlence její iniciativu poněkud omezit, až k tomu dojde.

Takže, až Fatmah dospěje v dívku, nadejde čas, aby se provdala a založila vlastní rodovou linii. Jsou dvě možnosti: se souhlasem dosavadního rodu nebo proti němu. Druhá možnost by nastala, kdyby se jí zalíbil někdo zásadně a naprosto nevhodný: člověk mimo řád, stižený prokletím, totálně neschopný, odmítající místní zvyky. Širin doufá, že se to nestane; několika kamarádkám se podobná věc přihodila a byla to vždy tragédie pro celou rodinu.

Všichni ostatní mladí muži jsou vhodní. Fatmah si musí velice dobře rozmyslet, koho si zvolí jako prvního manžela a jakými svatebními obřady ohromí všechny kamarádky i celé okolí. Že by se její svatba odehrála v klidu a potichu, o tom snad nemůže být řeči; všichni by se domnívali, že se za něco stydíme. Naopak, když se vdává princezna, musí z toho být poprask! Je vhodné, aby se o ni bojovalo, chlapci se střetávali v soubojích, případně ji někdo unesl na neznámé místo, tam se jí zmocnil a zpátky přivedl, až když s tím už nepůjde nic dělat. Arnošt měl jisté pochybnosti, jak ji budou unášet, když ji nikdo nehlídá; Širin se zasmála a prohlásila, že hlídání zajistí bráškové Idrís a Iblís, pokud už budou dost velcí, případně jiní muži; bývá zvykem na patřičnou dobu zavřít dívku dokonce do věže, aby to případní dobyvatelé měli obtížnější.

„Do jaké věže? Vy nějakou máte?“ divil se Arnošt.

„Ne. Ale když bude třeba, postavíme!“

Širin vyprávěla, že Fatmah objevila v nějakých starých knihách příběh, který se odehrál někdy před sto lety; řádová škola tehdy fungovala na ostrově Korfu u břehů Řecka, obsazeného Turky, jejím patronem byl místní paša a přední studentkou jeho oblíbená dcera Chanum. Její matka byla křesťanka, pašova matka taky a sám paša byl muž vzdělaný a vychytralý; často spolupracoval s řádem, nejdřív obchodně, pak i politicky, až dospěl k názoru, že by se mohl pokusit o zvýšení své osobní moci ve Středomoří. Pilně tedy obchodoval, před nadřízenými se uctivě skláněl a podřízené tvrdě utiskoval, dodržoval veškeré příkazy Islámu, avšak měl pochopení pro zvyklosti křesťanské a vůbec: byl to chytrý člověk.

Jeho dcerunka Chanum vytvořila v řádové škole na Korfu bojové sdružení Hvězdy; jeho členky nosily ve vlasech nad čelem ozdobu ve tvaru diamantové hvězdičky. Samotná Chanum si ji dokonce dala napevno přišít zlatým drátkem ke kůži na čele, což napodobilo později pár dalších; procházely všestranným výcvikem v boji i magii a klukům se pyšně posmívaly, vědomy si své ceny.

Když se naplnil její čas, Chanum se zamilovala do mladíka, který přišel odněkud ze severu; legenda praví, že měl světlé vlasy a modré oči a jeho rod byl z politických důvodů vyvražděn, což by se zajisté stalo i jemu, kdyby mu řád nepomohl utéci. Ten mladík udělal na Chanum takový dojem, že se rozhodla provdat se za něj; tušila, že by to legálně neprošlo, takže uspořádala akci v odlehlé zátoce na pobřeží: dívky si postavily opevněný tábor, který kluci museli dobývat. Slušelo se, aby jej dobývali tři dny, přičemž ten třetí jej konečně slavnostně dobyli, zmocnili se přítomných dívek a brutálním způsobem je zneužili. Celý případ samozřejmě vyvolal velký odpor a kritiku všech představitelů; ti už vyjadřovali zásadní nesouhlas v době, kdy tam dívkám posílali materiál na stavbu opevnění a jídlo na celou dobu bojů. Když se teď zneuctěné a plačící dívky (a nafoukaní kluci) vrátili domů, byli postaveni před soud velerady. Ta konstatovala, že došlo ke strašlivému zneuctění jak přítomných, tak celé školy, pročež není možné, aby provinilci nadále setrvávali ve zbožném společenství; i byli vypovězeni, dokonce veřejně vypráskáni biči ku poučení mládeže, které by jinak mohlo napadnout to zopakovat.

Tatíček paša se Chanum slavnostně zřekl a prohlásil, že ji víckrát nechce spatřit; což očekávala. Kromě toho jí poslal jistý počet svých nejlepších hrdlořezů, už nějaký čas vychovávaných k fanatické poslušnosti; jim se muž ze severu postavil do čela, vzdal se svého jména, začal si říkat Atilla a přepadl tureckou válečnou loď, právě koupenou pod rukou od Benátčanů. Jak se dozvěděl o její přísně utajované existenci a jak dokázal přemoci posádku, je zahaleno tajemstvím; zdá se, že k obraně se vzchopili nanejvýš tři lidé, kteří taky přišli o život. Tu loď nazvali Mořský jeřáb a podnikali s ní plavby po Středomoří, přičemž úspěšně přepravovali nejrůznější kontraband. Nepatřili k žádnému státu, tatíček paša na ně čas od času posílal armádu, aby pomstil únos a zneužití své dcery, evropské mocnosti pokládaly Jeřába za loď pirátskou a její posádce hrozily pověšením. Tak to trvalo asi patnáct let, Atillovi a Chanum se narodilo několik dětí, z nichž některé byly vychovány v řádové škole, stejně jako děti členů jejich posádky. Teprve za Napoleonských válek, když první konsul republiky vtáhl do Egypta, se stopa po této zvláštní partě ztrácí v nenávratnu.

Tak docela v nenávratnu ovšem ne: jejich potomky jsou někteří přítomní, třeba Llago di Rienzi a Securio Lobo Villablanca; též není jisté, zda rod vévodů z Escambrray neměl nějaký obchodní podíl na těchto plavbách. V každém případě Fatmah hrdiny tohoto příběhu až nekriticky obdivuje a moc ji mrzí, že škola na Korfu už není v činnosti; když celá léta dodávala Atillově pašerácké flotile své nejvychytralejší a nejbojovnější odchovance obojího pohlaví, došla někomu z konkurence trpělivost, školu přepadl a po tvrdém boji vypálil. Někteří učitelé a žáci tam zahynuli, další se probili a zmizeli neznámo kam.

„Hezký!“ konstatoval Arnošt. „Můžu to napsat do té knížky?“

„Jistě, když chceš! Proč ne?“

„Kdyby se to řádně zpracovalo, vydalo by to na román!“

„To taky můžeš.“

„A další román bych mohl napsat o tvé Fatmah, až ji napadne se zapojit do hry, ne?“

„Určitě bys jí udělal radost; ale nepřeháněj to, zatím je ještě moc malá na takové věci! Asi jí budu muset přitáhnout uzdu, až to na ni přijde... ale jak, to teda nevím!“

„Dobře, tak si vybere, za koho se provdá; a dál?“

Širin s chutí rozvíjela možnosti: pravděpodobně dotyčný bude jezdec, potomek vznešeného rodu, zdobeného mnoha erby, tituly a zatykači. Úkolem Fatmah jako manželky bude vytvořit pro něho domov: dům, děti, hlídání majetku. Jeho úkolem bude vyjíždět do světa a získávat tam zmíněný majetek; občas se bude vracet, aby se přesvědčil, jak vše prosperuje. Pokud ho ovšem někde nezabijí; pak by chudinka Fatmah byla vdova a vroucně ho oplakávala, stejně jako Širin jejího otce, který zahynul (asi) někde v Africe. Arnošta zajímalo, kdo je otcem Idríse a Iblíse; Širin byla ochotna mu to vyprávět, ale protože se v obou případech jednalo o delší příběhy, raději jindy.

Tak se otázal na záležitosti případných dalších manželů či milenců. Širin nehodlala nic tajit: každý muž, se kterým žena stráví noc, je její další legální manžel; iniciativa může vzejít od ženy, dotyčného muže, předešlého manžela i dokonce od dalších osob přímo nezúčastněných. Čaroděj či vysoký hodnostář může nařídit libovolným dvěma lidem, aby spolu strávili noc; vysvětlit jim důvody může, ale nemusí, pokud nechce. Arnošt se užasle zeptal, zda poslechnou a Širin s úsměvem řekla, že obvykle ano. Konečně, ona sama se mu poprvé odevzdala na příkaz Veroniky a nijak toho nelituje.

Arnošt položil další dotaz: stává se, že nějaká dívka miluje svého vyvoleného natolik, že odmítá všechny ostatní? Samozřejmě; hlavně v útlém mládí. Později si dá říct ochotněji, až nakonec sama vyhledává perspektivní jedince a navazuje s nimi vztahy. Co na to manžel? Inu, co může dělat, když odjel do ciziny a nemůže si manželku hlídat? Někdy souhlasí, jindy se rozhodne vyzvat svůdce na souboj a servat se s ním; ženám to někdy lichotí, jindy mají protesty a připomínky, takže se může stát, že dostanou taky. Širin přiznala, že mladá dívka chytne pár facek snadno; ale vzhledem k odolné povaze obvykle brečí jen chvilku. Některým se přímo líbí bouřlivé scény, rvačky, výprasky a dramatické hádky. Kdyby se jim to nelíbilo, mohou se chovat zdrženlivě.

Pak se Arnošt ptal na potvrzování smlouvy výměnou žen. Širin nadšeně zazářily oči: ano, to je velmi oblíbený způsob zpečetění dohody. Pokud uzavírá smlouvu starý vladař s mladým bojovníkem, může mu na potvrzení dát některou ze svých dcer za ženu; když ale nemají v rodině vhodnou dívku, musí se obětovat samotná paní. Někdy je jí to příjemné, jindy méně; existují však vzpomínky na vznešené dámy, které si vynucovaly podobné vztahy i ve vysokém věku, přičemž mladí muži po nich snad ani tolik netoužili, ale nemohli odmítnout tu poctu.

Termín nemohli odmítnout Arnošta zaujal; dozvěděl se, že mezi jezdci platí, že muž nesmí odmítnout, vyzve-li jej žena, aby se s ní miloval. Důvodem k odmítnutí může být pouze: slib učiněný jiné dámě, Bohu či králi, nemoc či tělesná nezpůsobilost. Pokud se však muž podobně vymlouvá, musí počítat s důkladným prověřením oprávněnosti těchto důvodů; kdyby se třeba zjistilo, že to jsou jen plané výmluvy, musí počítat se všemi druhy odvety, od pomluvy až po výzvu na souboj.

Arnošt se tedy zeptal, s čím by měl počítat, kdyby se rozhodl žít se Širin natrvalo. Má očekávat, že každý, kdo přijde, bude považovat za své právo spát s jeho ženou; dále každá žena, která nebude mít večer co dělat, mu bude poroučet, aby s ní spal? Širin ho s úsměvem ujistila, že ano; dodala, že se mu to bude jistě líbit jako všem ostatním. Kdyby nemohl vydržet, může se klidně vypravit na delší cestu do světa, pod jiným jménem a z důvodů, které lépe nezveřejňovat; tam si bude moci dělat, co bude chtít a nikdo mu do toho nebude mluvit.

Dále Širin dodala, že nechápe jeho zmínku o pochybnostech, zda si ji má vzít či nikoliv; dle jejího názoru už je jejím mužem, což těžko lze popřít. Arnošt se trochu rozhněval; rozhodl se ji vyprovokovat k hněvu a vyhrožoval, že si klidně najde spoustu dalších milenek, které všechny prohlásí za svoje manželky a bude žádat, aby je tak přijímala i Širin. Ta se jen usmívala. Tehdy řekl, že se pomstí a až její milovaná Fatmah doroste, svede ji taky. Širin se zamračila; uvažuje o té možnosti už nějaký čas a tuší, že rozoumek dcerušky již pracuje na plné obrátky, protože jí o novém partnerovi napsala. Je jasné, že Širin bude muset dcerku pilně hlídat, neboť se bude snažit svést Arnošta sama. Až se tak stane, seřeže ji jako koně; což ovšem Fatmah velmi dobře ví a tím víc ji to láká. Podobné souboje mezi matkami a dospívajícími dcerami nebývají neobvyklé.

„A co teda potom uděláš?“ zeptal se Arnošt.

„Pomstím se jí strašlivě: zjistím si, který kluk se jí nejvíc líbí, a přeberu jí ho. Ať se vzteká, potvora!“

Arnošt sevřel hlavu v dlaních a prohlásil, že se oběsí. To se Širin ani trochu nelíbilo; posoudil tedy zodpovědně své důvody a změnil plány v tom smyslu, že se v tom případě upije k smrti. To Širin uvítala a navrhla: „Můj drahý, miluji tě natolik, že bych bez tebe nedokázala žít! Dovol mi zemřít s tebou!“

A rozhodli se přijmout pozvání na svatební hostinu princezen, kde k tomu rozhodně bude příležitost.

Baron Ungern dorazil do Schwarzbergu po dlouhé, namáhavé a dost nepříjemné cestě. Na poslední úsek navíc nesehnal lístek do první třídy a byl nucen cestovat ve dvojce, neboť luxusní vozy v soupravě nebyly. Navíc se k němu připojil jakýsi pošetilý užvaněný mladík, který mu obšírně líčil své plány: byl majitelem menší ocelografické tiskárny a hodlal nabídnout císaři Charrymu, že vydá první známky Arminského císařství či známky Templářského řádu jako suverénního státu, případně obojí nebo v nějaké kombinaci. Samozřejmě neočekával, že je v Arminu nějaká pošta či obyvatelstvo začne okamžitě psát známým a příbuzným a ty známky na dopisy lepit. Poučil Ungerna, že ve světě se mocně rozvíjí záliba zvaná filatelie, což jest sbírání známek z rozličných zemí, čím kurióznější, tím lépe. Kdyby on takové známky vytiskl a šikovně prodal různým obchodníkům, vydělal by na tom spoustu peněz, ze kterých by část samozřejmě dal státu, který mu to umožnil. Kdyby se navíc podařilo, aby tyto známky někdo nalepil na dopis a nechal orazítkovat na kterékoliv poště, jejich cena by rázem stoupla na dvojnásobek, což by opět mělo kladný vliv na zisky všech zúčastněných.

Ungern se tvářil pohoršeně, ale mladému nadšenci to nevadilo. Měl v plánu následující edice: císařská rodina, státní znaky či symboly, výrazné krajinné zvláštnosti, zvířena a květena země a oslava vítězství v různých bitvách, včetně té nadcházející. Pro řád Templářů měl bombu: galerii předcházejících velmistrů a význačných hodnostářů od čtrnáctého století do dneška. To určitě ještě žádný stát nevydal!

Ungern usoudil, že je blázen. Další cestující, jakýsi kočovný herec jménem Diettermann, to ovšem považoval za dobrý nápad a dal mladíkovi slib, že přednese hraběti z Guyrlayowu návrh i s doporučením. Znali se z dřívějška; Diettermann tvrdil, že je všech státních představitelů přítelem, včetně šelem. Rovněž poradil zapojit do svých záměru šelmy; mají na císařském dvoře podstatný vliv a jsou přístupnější. Pak se vyptával, jak pracuje taková tiskárna; když z toho něco pochopil, navrhl vydávání vlastních bankovek, což by nebylo zas tak těžké. Nakonec se rozhodli, že hlavním jejich podnikáním bude státní tiskárna cenin: peněz, známek, kolků i dalších věcí, bez kterých se žádný stát určitě neobejde.

Jejich diskuse (čím dál vzrušenější) zaujala dvojici, která rovněž mířila do pevnosti: párek mladých milenců, kteří se přes odpor okolí veřejně drželi za ruce, koukali na sebe zamilovaně a když vlak projížděl tunelem, dokonce se líbali! Svěřili se, že prchají z domova a hodlají se připojit k armádě, s níž po vítězství odplují na Ostrov a tam budou žít v lásce a svornosti. Doma to rozhodně nešlo, neboť chlapcovi rodiče rázně odmítali mu to dovolit. Měli pro něho připravenou kariéru, kterou on odmítal stejně rázně; jaká bude, neřekl. Jeho slečna jej nesmírně miluje, ale protože je ještě příliš mladá, podléhá příkazům svých rodičů. Uprchli tedy z domu a hodlají se vzít okamžitě, jakmile narazí na prvního ochotného kněze.

Ungern, těžce přemáhajíc nesouhlas, jim pohrozil, že je brzy odhalí a dopadne policie; pak budou vráceni potupně domů, mladík možná ještě obžalován z únosu a svedení nezletilé. Jásavě mu vyložili, že tomu tak rozhodně není: svoje doklady zlikvidovali okamžitě po odjezdu, od Arminů dostanou nové na jiná jména, takže je nenajde nikdo. Odhalení podle podoby není třeba se bát: hned po příjezdu do pevnosti si oba ostříhají vlasy a převléknou se do uniforem, takže přestanou být podobní čemukoliv.

Na nádraží se všech ujaly hlídky; oznámily, že mezi pevností a městem je zřízena pravidelná dostavníková doprava, leč odjíždí až za hodinu, ježto dostavník byl nucen zajet jinam; tu hodinu mají všichni na odpočinek po cestě a snídani. Ungern usedl do kouta, dal si silnou černou kávu a mračil se; ostatní se ovšem radostně zapojili mezi strážné. Návrhy na známky, peníze, banku atd. všechny nadchly; muži začali připíjet na úspěch podnikání, zatímco dívka z mileneckého páru opatrně vyzvídala na třech děvčatech ohledně módy. Zvlášť holka, která měla část hlavy vyholenou a na zbytku spoustu copánků, ji zaujala; když se jí svěřila se svými záměry, okamžitě se jí ujaly.

Před nádražím existoval holičský kvelb nevalné úrovně, který za předešlých časů prosperoval jen tak tak, když se někdo potřeboval zvelebit před či po cestě. Nevázané zvyklosti naší armády starého majitele naštvaly tak, že se rozhodl vzdát praxe a radši do své oficíny už ani nechodit; předal ji svému vzdálenému synovci, povaleči a alkoholikovi pochybných mravů, který se po celý život práci spíše vyhýbal. To dělal i teď; veškerý jeho příspěvek byl, že půjčil mládeži krámek a vybavení a nechal je dělat co chtějí. Dávali mu za to jíst a pít co hrdlo ráčilo, sehnal si nějakou vojenskou uniformu a pokud byl schopen udržet se na nohou, motal se po nádraží s ostatními. Holičství ovládly dívky a zkoušely si momentální nápady na pošetilých jedincích, kteří zrovna přišli a nedokázali se ubránit. Teď tam odvlekly zmíněnou dvojici a za chvíli se všichni vrátili, notně opilí. Baron Ungern byl nucen uznat, že si mladí už skutečně nejsou moc podobní. Potom se vydali do města do výstrojního skladu, aby se převlékli; od té doby je už neviděl a nezajímal se, kde a jak skončili.

Protože přijel dostavník a s ním několik lidí z města; všichni vypadali nebezpečně. Ungern si sedl do kouta a poslouchal jejich diskusi; jejím námětem byl záměr vpadnout na nepřátelské území a vyloupit tam všechno, co půjde. Byly dvě možnosti: buď Německo svobodné území co nejdřív napadne a pak bude možno dělat to veřejně, nebo si napadení rozmyslí a pak bude nutno se skrývat. Co jim líp vyhovuje, ještě nebyli rozhodnuti.

Zatímco budoucí lupiče stráž v bráně beze všeho pustila, Ungerna zadrželi k výslechu. Bylo to poprvé, co se někdo zajímal, co je zač a co tu vlastně chce; všem ostatním připadal vyhovující. Když řekl své jméno a dodal, že chce mluvit s Baarfeltem, strážní si vyměnili překvapené pohledy a informovali ho, že Tomáš Baarfelt se tu nenachází; ale je tu řada jeho dětí. Ungern souhlasil, že tedy bude jednat s Dianou z Guyrlayowu a May-Britt Baarfeltovou.

Obě dámy přišly v šafránových rouchách mnišek a usmívaly se. Ungerna zdvořile pozvaly dál; Diana omluvila manžela, který právě odjel na jakousi služební inspekci. Pak mu nabídly čaj a velmi chutné cukrovinky, jež bystře identifikoval jako prasádam, pokrm obětovaný Bohu. Nedal se tím zmást.

„Jsem baron Theodor Leonard Rudolf Ungern, nejvyšší velekněz řádu Pochodně Satanovy.“ představil se. „Přicházím navštívit své vzdálené příbuzné, neboť moje babička pocházela z rodu Baarfeltů. Kromě toho jsem si dovolil přinést jim drobný dárek...“

Vytáhl z brašny starobylou knihu; Diana okamžitě zbystřila pozornost a zajímala se, co je to. Satanská orientace hosta ji nijak nerozladila, spíš příjemně překvapila.

„Je to záznam lidových zvyků pohanských kmenů z oblasti Žmudi a pralesů Litvy, sepsaný v šestnáctém století zbožným rytířem řádu Německých rytířů Ruprechtem von Ungern, který byl jedním z našich příbuzných. Tyto kmeny byly bohužel zčásti vyhubeny právě oním řádem; když se ctihodný Ruprecht stal komthurem, sepsal tento traktát k ospravedlnění jejich zániku...“

Diana otevřela knihu uprostřed, pokusila se rozluštit záznamy vybledlým inkoustem na zažloutlém pergamenu a usoudila, že rytíř Ruprecht byl podle všeho šílenec; což ovšem ničemu nevadilo.

„V každém případě ti děkujeme,“ pronesla opatrně. „Ale zajisté máš na nás také nějaká přání, která bychom ti mohli splnit; je-li v našich silách, bude nám potěšením...“

„Snad... kdybych se mohl seznámit s vašimi dosavadními výsledky a posoudit, jak jste došli daleko v oboru, který zkoumám? Ovšem jsem nucen upozornit, že tím oborem je černá magie!“

„I tak je nám tvá návštěva poctou,“ uklonila se May-Britt. „Avšak my tebe zase upozorňujeme, že v současné době vedeme válku s Německým císařstvím. Kdyby náhodou došlo k boji v průběhu návštěvy, neručíme za tvou bezpečnost!“

„Válka s Německem? Ano, slyšel jsem něco... přijíždím z Německa, kde jsem hovořil s několika státními hodnostáři. Možná bych vám měl říct, že moje postavení je poněkud delikátní: jsem částečně Němec a mám k tomu národu vřelý vztah!“

„Je tu mnoho lidí, kteří jsou německé národnosti. Nevadí.“

„Jaké je přesně tvoje postavení? Žiješ tuším v Livonsku?“ řekla Diana, roztržitě probíraje knihu.

„Ano, ovšem. Mohl bych stejně oprávněně říct, že jsem Němec, Rus, Polák, Čech či Litevec, také Maďar a Srb; všechny ty národnosti jsou obsaženy v mé krvi. Nelze jednoznačně stanovit, která převažuje: jsem zkrátka šlechtic.“

„Můžu tě ubezpečit, že je tu řada lidí s podobnými rodokmeny. Ale v současné době jsi zřejmě poddaným ruského cara?“

„Ano; sloužil jsem jako důstojník jeho gardy, než jsem se oženil a začal se zabývat hospodařením. Patří mi několik vesnic; žiji z jejich výnosu a zabývám se vědou.“

„Příjemné.“ řekla May-Britt. „Jela jsem přes Petrohrad cestou sem; docela hezké město. Kdybych ještě někdy cestovala tím krajem a dostala se do Livonska...“

„Bude mi potěšením tě uvítat ve svém domě!“

Tak bylo dosaženo žádoucí shody, baron Ungern se ubytoval a byl pozván na probíhající oslavy. Převlékl se do volného oděvu černé barvy, přičemž odmítl koupel v Ohni a s určitým sebezapřením se vykoupal alespoň v sauně. Někteří přítomní ho přišli okouknout, potom se sourozenci Baarfeltovi sešli v ložnici a rokovali.

„Jestli je to náš příbuzný, tak hodně vzdálený! Nemá na sobě ani jediný výrazný rodový znak!“

„V každém případě je znalec magie; musíme mu tedy vzdávat čest, která mu náleží! Ale nevylučuji, že je ničema!“

„Já bych ho tipovala na fízla,“ řekla Maryška. „Nelíbí se mi!“

„Komu se líbí, ať zvedne ruku!“ navrhla Julka.

„Mně!“ ozvala se Tori. „Já bych ho chtěla mít vycpanýho v hale!“

„Ty zmlkni a zalez někam! Nebo... když se ti tak líbí, nechceš na něj najet jako na Maurice?“

Tori pokrčila rameny; překvapilo je to, obvyklou její reakcí na cokoliv býval nadšený souhlas.

„Myslím, že si bude dávat větší pozor; třeba opravdu něco zná!“ řekla May. „V každém případě nařizuji dobře ho sledovat a kdyby něco, ihned sejmout!“

„Tak dobře,“ souhlasila Julka. „Aspoň bude nějaká zábava!“

Zda to Ungern tušil, není jasné; prozatím chodil po táboře, přihlížel počínání jezdců a tvářil se pohoršeně. Žádné obřady, které se tu provozovaly, se mu nelíbily; ještě méně ho potěšilo, když se na něj někteří mladí obraceli s požadavkem, aby vymyslel nějaké lepší a účinnější. Odmítl a prohlásil veřejně před svědky, že ničemu takovému nerozumí a nic neumí.

Jenže ho podtrhl Denis Baarfelt. Znenadání se vynořil a pravil, že vznešený čaroděj pouze žertuje, jsa předním odborníkem na Satanistickou magii, černé mše a démony všeho druhu. Ungern cítil chuť drzého kluka pokousat, ale mladí se kolem nadšeně shrnuli a jeden přes druhého žádali, aby uspořádal nějakou černou mši, neboť by si přáli komunikovat s ďáblem. Zeptal se, co si od něho přejí; na to ho ujistili, že nic, naopak chtějí zkusit očistit ho od všech hříšných reakcí. Jedna dívka vykládala, jak ve škole studovaly Velký exorcismus, ovšem teoreticky; soudila, že toto je nejlepší příležitost k praktické zkoušce.

„Obávám se, že jsem dobře nepochopil!“ řekl Ungern nejistě. „Vy chcete vyhánět ďábla – z ďábla?“

„A proč ne?“ smáli se. Začali mu vykládat, že patří do řádu Hrimfari, jehož povinností je pomáhat každému, kdo to potřebuje.

„Asi byste mluvili jinak, kdybyste spatřili Pána Pekel v celé jeho strašlivé nádheře!“ pravil pohoršeně.

„No, lekli bysme se určitě; ale bát se? To by se muselo teprv vyzkoušet, co takovej rohatej frajírek umí!“

Mávl rukou a šel pryč, vzteklý k nepříčetnosti; ti mladí ho štvali vším co dělali: oblečením, účesem, ozdobami na krku, na zápěstích, v uších, v nose. Všichni mu suverénně a bez nejmenší úcty tykali, jak je zvykem v celém řádu. Nevázaná zábava, tropení si posměchu ze všeho vážného, to byl jejich život.

Zabloudil do přednáškového sálu a četl si záznamy seminářů, které tam v minulých dnech proběhly. Namátkou zalistoval v zápisu přednášky O významu masitých pokrmů od sestry Petronyly; když se v úvodu dočetl, že maso se připravuje zcela výjimečně před bojem jako impuls ke zvýšení zavilé nenávisti válečníků a nesmiřitelné krutosti k nepříteli, propadl černým obavám.

Ty se skutečně potvrdily, když dostal oběd: nebyl v něm ždibec masa, jen zelenina, obilniny, luštěniny, mléko. Všichni kolem se cpali, až jim lupalo za ušima, ale Ungern se zlobil.

Po obědě se zase potloukal po pevnosti, až narazil na redakční místnosti novin Naše pravda; pod dohledem šéfredaktora Arnošta a jeho společnice Širin tam nějaká dívenka v mnišském oranžovém rouchu klapala na stroji, že se jí prsty jenom kmitaly. Dospělí jí četli přes rameno a tiše žasli.

Ungernovi nehodlali nic tajit. „To jsou záznamy štábních porad německého císaře! Připravujeme zvláštní vydání novin; jedno jsme dali do oběhu před dvěma dny, stálo zlatku za výtisk, ale lidi se o to rvali jako psi! Z německého velvyslanectví poslali zřízence pro padesát výtisků a současně protest na ministerstvo zahraničí, jenomže to o ničem neví a nechápe...“

„Jak jste k tomu přišli?“ zajímal se Ungern.

„Uvidíš sám, večer zkusíme sehnat další pokračování. Zatím to Wilma možná dopíše...“

Ungern překvapeně sledoval dívku, která se ani na okamžik neohlédla, nepřestala klapat na stroji; konečně pochopil, že je v transu a pracuje mechanicky jako nějaký stroj. To zřejmě způsobila čarodějka, která tu seděla a sledovala ji.

„Používáte dost účinné magie!“ řekl s nádechem nelibosti.

„Jaké je potřeba!“ usmála se čarodějka.

„Až začne válka, Německému císaři se to nebude líbit! Počítám, že se bude snažit vás vyhladit!“

„Co se dá dělat? Záštitou vojáka je čepel jeho meče – to řekl Čingizchán!“ smál se Arnošt. „Budeme se asi bránit.“

Ungern se zajímal, zda by mohl být přítomen takové seanci, při které zjišťují úmysly nepřítele. Čarodějka jej pozvala jako odborníka, aby jim večer pomáhal. Ungern měl pocit, že si z něj dělá legraci, ale nemohl jí to nijak dokázat.

Po celý den pokračovaly pokusy různých dívek ho svádět; nejvíc v tom vynikala jedna ze sester Baarfeltových, jménem Magda, která jediná nosila na hlavě vlasy, i když krátce zastřižené na krku. Chlubila se, že pracuje v nevěstinci ve městě, zřejmě ze zábavy, protože k obživě to nepotřebovala; kromě toho, že ji to těšilo, přitom prováděla něco spojeného s psychikou svých zákazníků, což ji bavilo ještě mnohem víc. Ungern vyrozuměl, že je to stejná metoda ovlivňování, kterou dostaly Maurice Gréveta; nepřicházelo pro něho tedy v úvahu, aby některé zdejší ženě podlehl.

Večer se zúčastnil (s jistou nelibostí) obřadů a přednášky na téma působení drahokamů na různé čakry lidského těla. Příliš jí nerozuměl a štvalo ho, že většina mladých tomu rozumí velmi dobře; kladli hojné dotazy a dělali si poznámky. V diskusi se narazilo na problematiku mentálně přeměněných osob a jejich využitelnosti v boji; pokud Ungern chápal, vedl se spor, zda budou v boji něco platní či nikoliv. Názory se různily, ale všeobecně se shodli, že v praxi se to ukáže.

Po večeři ho pozvaly do pokoje čarodějek, kde byl zapálen Živý Oheň; jeho strážkyně, tři Panny v bílém rouchu, umožnily všem koupel v plameni, což působilo dost děsivě, ale byli už zvyklí a nikdo se nebál. Choulostivým jedincům půjčovali přílbu, Magda se smíchem odmítla a nechala si vlasy spálit; teď vypadala jako ostatní princezny.

Hrálo se a zpívalo, Ungern seděl v koutě a nezúčastňoval se; ani mu nenabídly, ať se zapojí do kruhu, když Andrea požádala Oheň, aby je spojil s Berlínem. May-Britt hlásila:

„Právě zasedá císařova válečná rada! Chcete ji vidět?“

„Jistě, ukaž nám ji!“

V plameni se postupně začaly míhat jakési nejasné obrysy; když si jejich oči navykly je rozeznávat, spatřili dlouhý stůl a kolem vznešené pány v parádních uniformách. Jednoho poznali okamžitě; byl to císař Vilém II. a právě hromoval:

„Ne, ne a ne! Musí to být někdo z vás! Někdo z nejvyšších důstojníků říše je podlý zrádce, který vynáší státní tajemství! Prodává kopie zápisů z našich porad nepříteli!“

Před císařem i jeho důstojníky ležely Arnoštovy noviny; zrovna v nich hledal von Hindenburg a hlásil se o slovo: „Vaše Veličenstvo, tohle nejsou kopie zápisů z našich schůzí! V zápise nejsou uvedeny osobní invektivy, které tu padly, škrtají se a tím upadnou v zapomenutí! Ale v tomhle jsou uvedeny všechny vzájemné hádky mezi jednotlivými členy! To je přesný záznam toho, co se tu mluvilo, jako by někdo byl přitom!“

„Právě proto říkám, že někdo je tu zrádce!“ řval císař. „Ale já ho najdu a rozdrtím jako štěnici! Moltke, pověřují pátráním vás, protože vám věřím!“

Von Falkenhaym: „To znamená, že nám ostatním nevěříte?“

Vilém: „Trvám na tom, že někdo to prozradit musel!“

von Heeringen: „Nemohl to Guyrlayowe získat jinou cestou? Třeba odposloucháváním; přece by si nikdo nedokázal zapamatovat hádku mezi dvěma členy půl roku dozadu! To je nesmysl!“

Büllow: „Pokud to není zase nějaké čarodějnictví!“

Falkenhaym: „Nebuďte směšný, maršále! Je pomalu dvacáté století po Kristu, jenom blázen ještě věří na čarodějnice!“

Hindenburg: „Na nějaké jejich technické fígly ale věříte, ne?“

Vilém: „Jsme obklopeni zradou a nepřátelstvím, pánové! Ten chlap je schopen nás vnitřně rozvrátit! Když už nemohu věřit ani členům svého štábu, komu pak mám věřit? Styďte se, pánové!“

Moltke: „Přísahám na svou čest, že jsem nezradil!“

Büllow: „Já můžu taky přísahat!“

Vilém: „Tiše, prosím, pánové! Nemohu nikoho obviňovat, nemám-li důkazy! Ale ty důkazy dostanu; a pak ať se ten ničema těší! Nyní musíme rozhodnout, zda uskutečnit akci proti Guyrlayowům; nemůžeme riskovat, že se dozví i o našem plánu Tygr!“

Moltke: „Právě teď slaví svatby! Ožírají se s rváči a děvkami, páchají bezuzdné orgie, čarují a celebrují černé mše! Vysmívají se nám i veškeré světové morálce...“

Vilém: „Trik, špinavý trik! Chce ukolébat naši bdělost! Nevěřím nikomu, ani Estragonovi, ani Almettovi, ani té žluté opici, a tím méně samotnému Tygrovi! Chtějí nás vlákat do pasti a tam zničit nějakými pochybnými triky!“

Moltke: „Vaše Veličenstvo, jsem ochoten se osobně zúčastnit akce! Má účast by vám byla zárukou, že úspěch je neohrozitelný...“

Vilém: „Věřím vám, milý Moltke! Jste člověk, kterého bych nerad ztratil! Nemám tolik generálů jako jste vy, věřte mi!“

Moltke: „Veličenstvo, chráněn pěti tisíci gardovými dragouny nemohu být nijak ohrožen! Dovolte mi, abych vám přinesl hlavu Tygra Guyrlayowa na stříbrné míse i s jeho korunou!“

Vilém: „Tak upřímné prosbě nemohu odolat, Moltke. Tedy dobrá: vydejte rozkazy, aby naše pluky překročily hranice! Ode dneška za tři dny, v oblasti toho města... Trondheimu?“

Moltke: „Treuheimu, Veličenstvo. Bezvýznamné hnízdo se slabou posádkou; neudrží se ani pět hodin. Pak bude volná cesta ke Schwarzbergu a až padne Tygrova pevnost, i na hlavní město. Není důvod pochybovat, že během týdne bude celá věc skončena...“

Vilém: „Jděte, Moltke, a přineste mi zprávu o našem vítězství!“

Všichni začali vstávat a tleskat; vojenští sluhové přinesli víno a páni si připíjeli. Každého přemohlo nadšení.

Císař však vzal Moltkeho pod paži: „To s tou hlavou na stříbrné míse je pěkný nápad, ale možná by bylo ukvapené jej zabít hned! Potřebuji toho muže živého... potřebuji se od něj dozvědět polohu jeho ostrova! Chci tu kolonii pro Německo, chápete?“

„Zajisté, Vaše Veličenstvo!“

„Když už nějakou hlavu, tak třeba hlavu jeho ženy! Říkají, že je krásná ještě pořád, i když bez vlasů a s vytetovaným hadem na hlavě! A povídá se, že ji Tygr velmi miluje...“

„Dobrá myšlenka, Veličenstvo!“

„Říkal jste mi něco o speciálních oddílech... jak se jmenují?“

„Totenkopf – Umrlčí hlavy, pane. Vezmu je s sebou. Jsou to nejlepší muži, zcela nepřemožitelní!“

„Nasaďte je, Moltke. Především ať pobijí všechny čaroděje, co tam najdou; muže, ženy i děti! Ani jeden nesmí uniknout!“

„Když říkáte všechny, pane, míníte tím: i toho...?“

Císař stáhl vysoké čelo a zasyčel: „Toho především!“

Moltke se vypjal a srazil podpatky: „Provedu!“

„Dobrá! Jděte, Moltke, a Bůh vás provázej!“

Andrea pokynula May-Britt a obraz se rozplynul. Všichni se zvolna probírali z ohromení a pohlíželi jeden na druhého.

„Pojď, Moltke, a Bůh tě ochraňuj!“ řekl Charry výhružně.

„Koho asi myslel tou něžnou výzvou k likvidaci, Ungerne?“ ptala se s úsměvem Veronika. „Už vidíš, s jakými dobráky ses spřáhl?“

„Dovolte, princezno? Co si to o mně myslíte?“

„Že jsi Vilémův špion; to je nám jasné od začátku, ale nic to nevadí, protože když zvítězí, budeš jednou z prvních obětí boje.“

Baron Ungern se zatvářil tak zle, že několik dalších začalo kvapně vymýšlet, čím by ho naštvaly; pokud se některá bála, teď ji to bleskově přešlo.

„Jaká učiníme opatření?“ tázal se Almetta.

„Co myslíš, jak silné vojsko na nás pošlou?“

„V prvním sledu zřejmě tak dvacet až třicet tisíc mužů. Později další; prostudoval jsem jejich operační plány, víc by nedokázali protlačit těmi průsmyky. U Treuheimu jsou přece jen kopce...“

„Vyšleme jim naproti oddíly záškodníků: Estragonovu a Lobovu jízdu, šelmy...“

Diana se hlásila jako způsobná žákyně: „My chceme jet taky! Já už se moc těším, až moji hlavu ponesou na talíři!“

„Odtud do Treuheimu je to den rychlé jízdy. Navrhuji přesunout se tam během pozítří: do města štáb, MacLawwenova pěchota, Poláci a Belliniho jízda, záškodnické oddíly do okolních vesnic. Zřejmě ty vesnice budou první na řadě, až přijde jejich vojsko...“

„Souhlasím! Škoda, že se udělalo tak pěkné počasí! Kdyby to šlo, aby napadl sníh a zafoukal průsmyky...“

„Jak si přeješ, pane!“ usmála se Andrea. „Rozhodni, jaké má kde být počasí, já se o to postarám!“

„Přeji si tohle: V době, kdy opustí kasárna a potáhnou ke hranicím, musí být nejkrásnější možné počasí. Jakmile budou dost daleko, aby se už nemohli vrátit, zasypeš je sněhem, ledem a vším nejhorším, co půjde... dokážeš to?“

„Můj Oheň to dokáže.“ usmála se.

Almetta se zatím zabýval úvahami: „Celkové množství jejich vojáků je přes půl miliónu; většinu potřebují na různých hranicích, v Polsku, Alsasku, na udržení státu pohromadě a tak dál. Nemyslím, že na nás mohou uvolnit víc než sto tisíc mužů. Jinak by museli vyhlásit doplňovací odvody...“

Diana zas povídala v druhém koutě: „Tam nedaleko je starý klášter; stavovali jsme se v něm, když jsme jeli do Německa! Žije tam starý páter, který nám předal první dopis Janka Dunbara!“

„Můžeme si tam udělat hlavní stan?“

„Jistě; je to mimo obydlené oblasti, nikdo tam nepřijde...“

„V tom případě vyjedeme zítra!“

„Souhlasím,“ řekl Charry. „Diana do kláštera, šelmy někam do lesů, Estragon... no, ti jeho Indiáni už si poradí!“

Valérie něco připomněla Veronice; ta mávla rukama: „Poslouchejte mne, prosím! Bývalo zvykem, že od vyhlášení boje nastupovala přísná prohibice a sexuální zdrženlivost! Charry, dej rozkaz, aby veškeré zásoby alkoholu byly zlikvidovány během dnešní noci; od zítřejšího rána platí zákazy...“

„Souhlasím; není ještě tak pozdě, to všichni zvládnou!“

Lukáš se ujal vypracování rozkazu; jen byl zveřejněn, už nastala exploze nadšení v celé pevnosti. Muži i ženy uměli poslouchat a když se nařídilo vypít všechny zásoby, byli ochotni se upít třeba k smrti. Co se týkalo zákazu sexu, někteří méně zkušení nechápali důvod. Baron Ungern ho naopak chápal velmi dobře: nastává čas vysoké magie, která má bojovníkům zajistit přežití. Individuálně: tak, jak dokáže každá žena. Zajisté, čarodějky pečují o všechny, ale kdyby to náhodou nevyšlo...

Existuje metoda zvaná zpečetění láskou; žena, která miluje svého muže, s ním stráví noc plnou vášní, na jejímž konci složí přísahu, že nepřijme jiného muže, dokud ten její bude v boji; stejně se zapřísahá také on. Kromě tohoto mocného kouzla je chránily různé amulety, obvykle zavěšené na šňůře spletené z jejich vlasů. Mnozí přítomní měli vlastní vylepšení, která objevili studiem tajných knih; ale mnohdy si je nechávali pro sebe nebo svěřili jen nejbližším přátelům.

Čarodějka Andrea vyhledala vévodu Estragona. „Přemýšlela jsem nad tvým osudem, Migueli. Hovořila jsem také s tvou ženou; uschovala si copánek svých vlasů a já pro ni vyhledala tento šperk. Budeš jej nosit na hrdle; kdybys jej ale ztratil, stihne tě neštěstí!“

Šperk byl ze stříbra, ve tvaru lodi nebo srpku měsíce, to na první pohled nebylo jasné. Byl na něm nápis elfskými runami.

„Má něco společného se Živým Ohněm?“

„Ano. Jeho pomocí ti Oheň dodá sílu a energii. Je ještě jedno nebezpečí: kdyby Oheň během bitvy uhasl, ochrana pomine. Ale toho se nemusíš bát, budu jej pečlivě opatrovat; potřebuji ho!“

„Děkuji,“ sklonil hlavu. „Mohl bych se ještě jednou... omýt?“

„Jistě, pokud chceš, třeba hned...“

Šel s ní do velkého pokoje; byla tam také Maryška a Julie, která se chystala k noci lásky s Janem Dunbarem. Koupali se v Ohni společně a velice se tomu smáli.

„Ne, abyste sem lezli za námi!“ varovala Julka. „Kdybychom tu byli čtyři, dosahoval by až ke stropu a mohla by chytit pevnost!“

„Až skončí boj, uspořádáme velkou oslavu; třeba na volnu! Potom můžeme do Ohně všichni, dokonce v něm budeme tančit!“

Dunbar popadl ženu za ruku: „Nezdržuj a pojď! Nebo se tě zmocním hned tady a budeš mít ostudu!“

„Poslouchej, tvoje návrhy se mi začínají líbit! Nevíš, že jsem nadobro zkažená a všelijaké takové věci mě lákají?“

Nebavil se s ní; hodil si ji přes rameno jako pytel brambor a odnesl, ať se bránila, jak chtěla.

Miguel d'Escambrray se naopak choval téměř něžně, ač si Maryška na jeho neurvalé jednání už zvykla. Když ji odvedl do pokoje, uložil ji jemně na lůžko, uchopil její ruku a počal pokrývat vášnivými polibky.

„Pojď!“ zašeptala. „Zítra začne válka...“

„Ano... dnes je naše poslední noc!“ vydechl.

Venku začaly odbíjet věžní hodiny.

Errata:

08.08.2021 12:24