„Tak to bychom měli, Jene,“ vzpamatoval se Matyáš a nechal si donést pivo, že prý je lepší na trávení. „Je výborné,“ pochválil jej a Jan si dal také přinést korbel. K jejich nelibosti se směrem k nim pohnuli oni dva důstojníci a vtlačili se na uprázdněné židle.

„Jsem leitnant Johannes Mitas z Chorodovitz a tady můj pobočník Adam z Edelberku. Jsme tady posádkou na zámku a dohlížíme na pořádek, pan baron má rád klid. Teď prý se zde potuluje jakýsi Jan z Katova s družinou, tak aby se něco nestalo.“

Janovi sice přeběhl mráz po zádech, jakoby cítil dotek konopného provazu, ale naštěstí to nebylo poprvé a tak se uměl z lecčeho vylhat.

„Jsem Johann rytíř z Grafenbergu a zde Matouš z Ondřejova. Jedeme do Slezska a právě jsme přišli o správce, však jste viděli. Měl zajistit důstojný nocleh a zatím se tady naléval, pacholek.“

„Hubu měl celou červenou od pití,“ přisadil se Matyáš, věděl, že čím více bude mluvit, tím méně bude podezřelý.

„A co vlastně provedl ten loupežník, kterého hledáte?“

„Ale vlastně ani nevím,“ pravil pan Adam, „ani ho nehledáme, jenom hlídáme, kdyby se něco semlelo.“

„Mezi námi, co by tady asi tak dělal, prý má raději hlavní cesty směrem na Opavu a sám bydlí někde v okolí Muritzu, to je prý někde v Beskydech,“ odpověděl pan Mitas z Chodorovitz.

„Tak se tedy napijme na jeho zdraví, ať v klidu loupí někde jinde,“ smál se Matyáš a ostatní se hlučně přidali.

„Máš smysl pro humor, příteli,“ přihnul si pan Adam, „hlavně ať máme klid.“

„Moje řeč, ale cestovat budeme raději jen ve dne, člověk nikdy neví,“ řekl Jan.

„A jaká je tady vrchnost, o zdejším panství jsme ještě neslyšeli, avšak ves i zámek vypadají úpravně a práce se zdejší lidé zřejmě nebojí?“ nadhodil udičku Matyáš.

„No víte, pan Antonín František je postarší, ale vzorný hospodář. Nedávno mu zemřela žena a tak chtěl panství prodat. Chtěl se odstěhovat k dceři, ta udělala štěstí až v Praze. Ale nemůže se rozloučit s domovem a možná, že by se i znovu oženil, sil má ještě dost,“ řečnil Johannes Mitas.

„Inu, je to muž na svém místě, muž činu,“ zvedl Jan pohár. „Připijme na jeho zdraví a ať vzkvétá tato požehnaná obec.“

Na to si připili ještě mnohokrát, a když klopýtali Jan s Matyášem nahoru po úzkých schodech, aniž si přesně pamatovali, kam mají jít, v duchu si oba kladli stejnou otázku: Kam jít.

Až to konečně Matyáš vyslovil nahlas: „Jene, nemáme kam jít a ještě k tomu nejsme sami.“

„Vím, ale nevím příteli,“ použil Jan jednu ze svých oblíbených hříček, která se však vzhledem k situaci příliš nehodila.

Naneštěstí na konci chodby zrovna v tu chvíli vrzly dveře a potichu vyšla Alena, která je oba nasměrovala k nim do pokoje. Kupodivu nespaly, ještě hořela malá svíce položená ve stojánku na truhle, zřejmě aby tolik nesvítila. Josefina se tvářila unaveně a nepřístupně, což nevěstilo nic dobrého.

„Vyslechli jsme rozhovor nějakých vojáků na dvoře, prý hledají Jana z Katova a jeho kumpány,“ řekla tiše Alena a obrátila se k Josefině, ta dělala, že tam vůbec není.

„Také jsme to slyšeli, přímo od jejich velitele,“ odpověděl Jan s mírnou nevolí.

„A cos jim navykládal, drahý?“ konečně promluvila jeho choť.

„Že jsem Johann, rytíř z Grafenbergu a Matyáš je Matouš z Ondřejova. Jedeme do Slezska a právě jsme přišli o správce, který se tady jen naléval a utrácel, pacholek.“

„Velmi vtipné, Jene,“ řekla Josefina unyle.

„Až ho chytí, tak jim určitě všechno vyslepičí, zmetek jeden.“

„Jistě už budeme daleko, hned ráno odjedeme,“ pravil Matyáš vážně.

„Zase budeme utíkat?“ špitla tiše Alena a rozeštkala se.

„Kam ještě chcete utéct, vždyť vás hledají úplně všude?!“ křikla Josefina a Alena jí rychle dala ruku před ústa.

„Mám toho po krk, v té tvé tvrzi v lese, kam ani slunce nesvítí, páchne to tam plesnivinou a nikde žádní poddaní. Všechna pole pryč, nemáme kde co zasít, kde vzít peníze,“ odtáhla Josefina ruku a pokračovala výhružně polohlasem.

„Vždyť to bylo jasné od začátku, že ti jde jen o stříbro, nashromážděné mým otcem,“ ozval se dotčeně Jan.

„Nashromážděné, to jistě. Ty také něco nashromáždíš, než tě oběsí na náměstí v Olomouci, nebo kde?“

„Nashromáždím, a to hned, jak odsud vypadneme,“ řekl Jan hrozivě a nikdo ani neceknul. „Pak to tady koupím a budeme sadit řepu, chovat prasata a já nevím, co ještě.“

„Tak tedy spěme,“ řekla Josefina unaveně, „ať můžeme ráno vyrazit.“

Errata:

30.05.2021 15:35