Vítej, návštěvníku!

Sotva se slunce vyhouplo na oblohu a spustili první ptáci, sešel Jan dolů a bodře vykládal s hostinským. Vzal snídani a nesl ji nahoru do pokoje, jelikož mají před sebou dalekou cestu a musí brzy vyjet.

Když se podkovy jejich čtyř koní zakously do uježděné cesty, všude byl klid a na zámku snad ještě půlnoc, takže odjeli bez povšimnutí. Vystoupali do kopce nad Jesenici a klidně ujížděli mírně zvlněnou krajinou.

Rána už byla chladnější a čerstvá strniště voněla do nadcházejícího dne svou vůní ospalé přírody, která zase po zimě vyraší a dá nové plody. Modrá obloha slibovala krásný den, koně šli svižně a jejich jezdci v sedle dospávali únavu ze včerejška.

Odbočka k nepříliš malebné obci Horky byla posetá kamením a několik menších domků s děravými kůlnami značilo chudá stavení. Za zatáčkou vykukovala střecha velikého statku a za ním ještě jedna a nad tím vším se v dálce na kopci tyčil hrad nad Starým Městem.

„Připomíná mi to trochu náš Grafendorf, Jene, jen věž je o mnoho nižší,“řekla zasněně Josefina, ale s únavou v hlasu. Jan mlčel, tušil blížící se bouři.

„Tak řekni něco, jsi muž, co budeme dál dělat? Budeme se do konce života schovávat na tvé plesnivé tvrzi? A trnout, aby nás nikdo nespatřil? Mluv přece, Jene,“ už téměř křičela a ani nevnímala, že Jan neodbočil, ale pokračuje dál od hradu.

Jeli dál za ním, mlčeli, jako on a v Josefině doutnala zápalná šňůra.

„A dost, já dál nejedu!“ zaječela a ostatní zůstali stát.

„Jedu nahoru na hrad a do města pod ním, mám zbytek peněz v měšci a něco jistě vymyslím. Jeď si na tu svou tvrz, ale sám.“

Otočila koně a rozjela se k Horkám, utopeným v ranním slunci. Alena se opatrně rozjela za ní, ale pak se otočila k Matyášovi. „Já tam také nechci...“

Dál neříkala nic, jen se dívala na svého muže, který stál v rozpacích, cítil odpovědnost za ni a nechtěl ji opustit, ale stejně tak ještě nikdy neopustil Jana.

Ještě chvíli se na sebe dívali, než Jan, těžkou rukou vzal přítele za rameno. „Jeď s ní, tam je tvé místo.“ Na to se otočil a pomalým krokem pokračoval dál.

Viděli, jak se lehce kolébá v sedle, ještě než se cesta stočila dolů, k řece Odře.

Pak už zmizel i ošoupaný klobouk mírně na stranu a za chvíli vůbec nic nepřipomínalo jezdce, který putuje sám krajinou, hledá úkryt, aby přečkal den a jako dravec vyletěl až za soumraku.

Errata:

30.05.2021 15:35