Zvolna klesali po strmé kamenité pěšině, zatímco za jejich zády ještě dohasínal oheň v černé kuchyni starobylé tvrze. Vpravo přes silné kmeny stromů probleskovala rudo oranžová záře vycházejícího slunce.

Ještě dvě serpentiny a projedou kolem uhlířské osady, nyní už vlastně něco jako podhradí a pak strmě dolů k prvním pasekářským chalupám. Tady se Jan zlomyslně ušklíbl a Josefina vesele zasmála, když projížděli kolem nehezké chatrče.

Naštěstí nikdo nevyšel a tak se nemohli vysmívat krutě potrestanému služebníkovi, který byl přes to všechno nakonec rád, že unikl konopnému provazu.

„Je to daleko?“ zeptala se Josefina, jež si naplno užívala slunce, které tady na rovině mezi poli krásně hřálo, zatímco u tvrze v lese bylo neustálé přítmí.

„Tak ráda bych žila někde tady, venku. V lese je tma a chlad.“

„Ale také bezpečí,“ opáčil Jan.

„Jak pro koho,“ řekla tiše Alena po jejím pravém boku a všichni se vesele zasmáli.

„Pojedeme kolem řek, vyhneme se kopcům,“ řekl Matyáš a myslel to tak, že se vyhnou Novému Městu a hradu s obcí nad ním. On i Jan k tomu měli své důvody a jejich ženy to již chápaly a přizpůsobily se nové situaci.

Cesta jim ubíhala, minuli několik vsí a samostatných dvorů a Josefina si uvědomovala, že i takový dvůr by stačil ke spokojenému životu, nač tvrz, či zámek. Jenže přinutit Jana k hospodaření nebude nijak jednoduché, to už teď věděla velmi dobře.

Obec se zámkem Jesenice je přivítala večer ještě v plné práci. Vozy se slámou a senem drkotaly po vcelku slušných cestách, které lze vidět jen u bohatých vsí s výnosnou zemědělskou činností.

Dokonce občas bylo vidět i koně, ne jen volské spřežení, pacholci i děvečky byli vcelku čistě oblečení a sedláci ve vyšívaných kamizolách.

Celá ves se rozkládala v rovině, středem protékala řeka Odra a směrem proti proudu v aleji rozložitých lip se skvěl malý zámek, ne nepodobný tomu, který obývala Josefina ve Vlkově Týně. Kolem něj se rozkládal z jedné strany rybník a z druhé poněkud neudržovaný park.

„To je nádhera, Jene,“ dýchala zhluboka Josefina, když se dostatečně vynadívala kolem sebe.

Jan zprvu mlčel, nikdy by jej nenapadlo, že by mohl žít takovým způsobem. „Ale kde na to vezmeme, drahá?“

„Najdeme správce, musí tu někde být,“ zvolala nadšeně Josefina a instinktivně zahnula k mohutné patrové budově, z níž čišel chlad, a dalo se předpokládat, že má bytelné sklepy.

„Jistě je v hospodě,“ švitořila a pobídla unaveného koně do klusu.

„Kde jinde, prochlastává poslední peníze,“ ucedil Matyáš a Jan souhlasně přikývl:

„Moc bych za to nedal, že nemá nic a ještě nadělal dluhů, známe ty panáčky. Z cizího se dobře utrácí.“

Nebyl daleko od pravdy. Správce se ubytoval v nejlepším pokoji, v dluzích sice ještě nebyl, ale peněz mnoho také již neměl. Josefina běsnila tak, že hostinský dal na stůl džbán vína ve snaze odvrátit rvačku, ke které se zjevně schylovalo.

Správce naštěstí u sebe měl ještě nějaké peníze a tak musel hned zaplatit veškerou útratu svou i svých kumpánů. Zbytek mu Josefina vytrhla z ruky a křikla na něj, že kde je ten vyjednaný obchod, načež správce pobledl a cosi blekotal.

Právě když jej vyhazovala ze služby a on ještě celý červený sbíral svých pět švestek, objevili se ve dveřích dva oficíři a zasedli k uprázdněnému stolu.

Jan s Matyášem seděli už v rohu a ujídali i upíjeli ze zbylých peněz pro prohnaném správci.

„Lhář jeden a podvodník, peníze utratil a nedomluvil nic,“ syčela Josefina, když konečně přisedla a naráz vyprázdnila pohár. „S takovou potáhneme zase zpátky s nepořízenou,“ pravila nakvašeně a začala vzlykat.

„Vždyť máme kde spát, drahá,“ snažil se Jan, ale tím ještě přilil do ohně.

„Tam, do lesa, tam už nechci. Do toho hnojiště bez střechy a služebnictva mě nedostaneš,“ už téměř křičela a hosté se otáčeli. Dva oficíři se chápavě usmívali směrem k Janovi a Matyášovi.

„Jdu spát a ty zatím něco sežeň!“ křikla z posledních sil, vzala za ruku Alenu a nechali se odvést do pokoje, který narychlo vyklidil bývalý správce. Žena hostinského tam mezi tím uklidila a vyvětrala, ale i tak byl všude cítit kořalkou.

Errata:

30.05.2021 15:35