Po vydařené snídani se Matyáš s Johannem omluvili, jelikož bylo potřeba zajít pro Janův třmen. Také se jim nechtělo čekat, až se Jan znovu několikrát poradí s krásnou komtesou, kterou mu oba záviděli.

„Nezdá se ti, že v tom něco nehraje?“ kabonil čelo Matyáš. „Jistě chce získat Janův poklad, proč by ho jinak uháněla. Zase tak zmužilý přece není.“

„Mluví z tebe závist, Matyáši.“

„Ale no tak, Johanne, tak krásná žena a ani se na mě nepodívala. Rozumíš, na mě,“ položil na to slovo zvláštní důraz, až se Johann nahlas rozchechtal, že se za nimi celá ulice najednou otáčela.

„Raději mlč a pomoz mi s tím třmenem, něco mi říká, že to nebude jenom tak. Ten staroch se mi včera pranic nelíbil,“ staral se teď pro změnu Johann.

Prošli náměstím a odbočili do temné uličky, zastavili před těžkými starými dveřmi a Johann uchopil klepadlo a zabouchal.

„Herrein, bitte!“ zaskuhral sedlář Satter, když s námahou otevřel těžké dubové dveře a vzápětí si uvědomil, že tam není ten, koho očekával.

„Odpusťte, pánové, čekám návštěvu, myslel jsem, že přijdete později. Ale nevadí, třmen mám pro vás hotový, tady je,“ ukázal na stolek u schodů, na němž však díky špatnému osvětlení nebylo skoro nic vidět.

„Mám to levně, jak jsme se domluvili, škoda, že neznáte původního majitele, zrovna bych s ním potřeboval mluvit, ale když nic, tak nic,“ skuhral dál a šlapal si na jazyk, zřejmě nebyl rád, že přišli dva. Minule tady byl jenom Johann a sedlář byl z toho nervózní.

V tom se ozvalo zaklepání na dveře, ale ne tak ledajaké, šlo o předem smluvený kód.

„Můžete prosím počkat v dílně, pánové?“ řekl podezřele rychle a téměř je zatlačil do zadní místnosti, kde mimo malého okénka v úrovni silnice nebyl žádný zdroj světla. Matyáš s Johannem zůstali stát jako opaření, oba ruce na pistolích, zastrčených za pasem.

Od vedle se zatím ozýval nepříjemný hlas s jakýmsi divným přízvukem, nebylo to ani pořádně česky, ani německy, jakási nasládlá hatmatilka, protkaná ještě jinými výrazy, takže Matyáš zašeptal do Johannova ucha slovo „asi Žid?“

Ale vzápětí zpozorněl, jelikož se jich ta divná řeč týkala:

„Povídá se, že u tebe byli nějací cizinci, ty je znáš?“

„Ne, nechali si opravit třmen, ani žádný kšeft,“ odpověděl Satter, jakoby mluvil o někom, kdo za to ani trochu nestojí. „Tady je, pár nikláků, co z toho?“

„Sattere, nevymlouvej se, povídá se také, že přijel ten holomek z Katova, nevíš o tom něco?“ ucedil Žid a jeho hlas z počáteční nasládlosti přešel do jakéhosi výhružného odstínu.

„Nevím, dělám, co můžu, splátky jsou vysoké,“ řekl Satter kysele.

„Nestěžuj si, nikdo tě nenutil půjčovat si peníze!“

Na to Satter neodpověděl, ale ozvalo se žuchnutí, jakoby do něčeho kopl. Johann naznačil rukou, že možná nakopl návštěvu do zadnice, načež si Matyáš zaťukal na čelo a oba se usmáli.

„Neradil bych ti něco zapírat, Sattere,“ hlas byl zase úlisný, že to ukapávalo ze stropu a vlastně odevšad a v tu chvíli měli možná tři lidé v tomto brlohu chuť někoho zardousit. „Ale kdybys něco náhodou zaslechl, dej mi vědět. Možná se na těch splátkách domluvíme.“

Na to bylo slyšet rychlé kroky po schodech nahoru a otevírání dveří. Potom Satter zřejmě zavřel, ale jen na okamžik. Opět otevřel a zřejmě pozoroval odcházejícího. Za okamžik velmi tiše zavřel a tiše zavolal do dílny:

„Pojďte ven, pánové, je mi líto, ale možná mi rozumíte. Vezměte si třmen a běžte ke kostelu. Kdybyste náhodou potkali toho pána, co o něm byla řeč, varujte ho v tomto proradném městě.“

Neznali se navzájem a tak Matyáš zaplatil celý tolar, jak si přál Jan a rychle se rozloučili. Na rohu zapadli krátce do známého šenku, než se vydali ke Studni dospat divokou noc i ráno.

Errata:

30.05.2021 15:35