Spali ještě v době oběda, ale ve chvíli, kdy Jan otevřel dveře, byli rázem vzhůru. Zvyk z pohnutých dob, kdy i ve spánku funguje jakýsi utajený smysl, neustále hlídající, stále fungoval.

„Klidně dál spěte, ochmelkové,“ holedbal se Jan a přihnul si piva z plného džbánu, který postavil na stůl. Džbán působil jako vábnička a oba přátelé se při pohledu na něj drápali z pelestí směrem ke stolu.

„Jistě jsi trávil čas zajímavějším způsobem v náručí sličné komtesy, takže ses nemusel opít. Já s Johannem jsme vyřešili tvou záležitost s prasklým třmenem a byli jsme zataženi do tvých potíží, takže se laskavě nediv našemu vysílení.“

Johann jen přikyvoval a dychtivě čekal, až na něj vyjde řada u džbánu.

„Do čeho, že jste se to zavlekli, věrní druhové?“ glosoval Jan, přičemž shledal, že vidí na dno džbánu a tudíž na něj nic nezbylo.

„Ví se o tobě,“ řekl Johann a utřel si pěnu na ústech.

Jelikož z toho Jan jako obvykle nebyl moudrý, obrátil se na Matyáše, protože ten jistě neodolá příležitosti a vše květnatě vylíčí.

„U toho tvého sedláře jsme byli svědky, tedy spíš posluchači zajímavému rozhovoru. Přišel jakýsi divný muž, Satter nás schoval v dílně a ten se na tebe vyptával, prý jsi ve městě a on to ví. Nabídl starochovi jakési snížení splátek, když tě udá.“

„Žid,“ řekl Johann a opět se natáhl na postel.

„Vypadá to tak, Jene,“ přisvědčil mu Matyáš. „Ale staroch nic neřekl a naznačil, abychom tě varovali, což se právě stalo. Měl bys zvážit, zda naše nasazení nestojí za další džbán lahodného moku, jde především o tvůj život, Jene,“ pochechtával se a šibalsky mrkal na Johanna, očekávaje souhlas. Ten jenom něco zahučel a zakýval hlavou jako osel.

„Sejděme tedy dolů, je čas oběda, u čerstvě natočeného piva se lépe přemýšlí,“ děl Jan a v tu chvíli byli oba přátelé na nohou a vesele sestupovali po dřevěných schodech.

Hostinský se činil a Jan pouze uždiboval, přemýšlel.

„Zjevně ses přecpal hraběcích pochoutek, že ti nejede obyčejná pečeně,“ rýpal po svém zvyku Matyáš a snadno s Johannem spořádali i jeho téměř nedotčenou porci. „Na to je nejlepší pozorovat kamarády, co jsou při chuti. Probudí to v tobě touhu po jídle a pití, na to vem jed.“

„Dobrá, objednám ještě jednu porci,“ smál se Jan. „Asi bych měl zajít za tím Satterem, možná něco důležitého ví a my teď musíme jednat rychle, než ten zpropadenec něco vymyslí, nebo nás rovnou udá.“

„Pokud tě zná, chce jistě podíl, tak jako komtesa. To tam máš zlaté pruty, či co?“ otázal se Jana Matyáš a sápal se po další pečeni.

„Právě, že ne, moc toho tam není, musíme vymyslet, jak s tím zmizíme,“ procedil tiše Jan a na tvářích přátel se rozprostřel spokojený úsměv.

„Jsem rád, žes nepodlehl pokušení, to je nejlepší cesta na šibenici,“ pravil Matyáš a Johann přitakal.

„Vím, začínám mít pocit, že nejbezpečnější jsou vlastně nebezpečné a nepřístupné lesy Hodorfské.“

„Ó, to jsou mi věci, bodejť by se vlk v lese bál, co ty na to, Johanne?“

„Souhlasím, vlci žijí ve smečkách,“ odpověděl Johann.

„Už to tak bude, vy dva nemáte s beránky rozhodně nic společného,“ smál se Jan, ale bylo znát, že to myslí vážně. „Půjdu tam hned, lépe je kout železo, dokavaď je žhavé a nečekat, až protivník něco vymyslí.“

Errata:

30.05.2021 15:35