Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

„Obával jsem se, že už nejste mezi živými,“ řekl Jan vyčítavě, zatímco Johann s Matyášem popíjeli těžké německé víno a lelkovali ve vedlejší místnosti. Měli toho všichni za dnešek dost a v kombinaci s pivem odpoledne i večer začínali klimbat.

„Ano, mělo to tak vypadat a mrzelo mne, že jste se museli vystěhovat. Ale bylo to pro všechny lepší. Pochopte, byl jste v nebezpečí.“

„To nechápu,“ ohradil se Jan. „Byla to snad jakási kratochvíle, která mě a mého otce stála úplně všechno?“

„Všechno snad ne, proto jste se vrátil, ne?“ řekla komtesa líbezně, až Jana zamrazilo.

„Jak to myslíte, Josefino?“

„Tak, jak to je. O pokladech a o činnosti vašeho otce se tady vyprávějí legendy, a co spadl břeh u Rokytnice, začíná se tam mnoho lidí potloukat.“

„Vy také?“

„Dovolte, rytíři?“ pohrozila mu prstem. „Abyste věděl, to vaše vystěhování vás zachránilo před šibenicí a buďte vděčný i panu Wolfgangovi, manželu mé sestry. Protože kdyby se pan z Johannesthal o vás dověděl tenkrát na Katově, sedřel by vám kůži z těla.“

„A proč by to dělal?“ zeptal se Jan poněkud nechápavě. Něco dělalo víno a také musel čelit neobyčejně krásné ženě, což mu působilo jisté problémy.

„No přece jsem s ním byla zasnoubena. Kdybyste se tenkrát na Katově do toho všeho nepletl, mohlo se to odbýt v klidu bez vás. Takhle jste se zviditelnil a poskytl záminku zbavit se vašeho rodu, jako známých lapků,“ usmála se zase tak, že z toho byl Jan úplně v rozpacích.

„Lapků, probůh, Josefino, to se mi snad zdá,“ odvětil užasle.

„Nezdá, vašim přátelům se však něco zdá určitě,“ pokynula ke dveřím. Vedle spali Matyáš s Johannem, hlavy opřené na intarzovaném stole. Paní zavolala sluhu ještě s podomkem a ti pomohli mátožně opilým pánům do pokoje v patře.

„Nebojte, bude o ně dobře postaráno“, ševelila Janovi do ucha.

„Tomu nerozumím, Johann snese jako kůň a dnes neví o světě,“ opět se udiveně podíval Jan, ale komtesa mu dala prst na ústa.

„Patrně jste zapomněl na účinky německého vína, pane?“

„Ale vždyť ho pijeme také, nebo ne?“

„Ne tak docela,“ blýskla očima jako šelma a zavřela dveře za právě odvlečeným Matyášem.

„Ještě přece nejdeme spát,“ dodala a rozložila se na sofa, nožky podložila na malou vykládanou podnožku a opět uchopila pohár.

„Zahráváte si, Josefino,“ vzrušeně zašeptal Jan a přisunul si židli blíž.

„Myslíte?“

„Jak to bylo tenkrát u věže?“

„Chtěla jsem se ztratit, avšak nešlo to, byl byste mě viděl. Musela jsem vás opít, tak jako teď vaše dva přátele. Mimochodem, jako loupežníci jste byli výborní, drsní a galantní zároveň, to oceňuji.“

„Náš rod byl vždy šlechetný a k pychu jsme se snížili jen z nutnosti.“

„Vím, jste tady legendou, čestný zbojník a šlechtic, kterému žádná žena neodolá,“ řekla líbezně a dolila mu víno.

„Chcete mě zase zničit?“ Zeptal se Jan nedůvěřivě.

„Kvůli sklepení u Rokytnice? K tomu bych spíš měla být vašim spojencem, ne?“

„A chcete?“

„Ano, ostatně už skoro jsem,“ zašeptala a přitáhla si ho za ruku. Sofa výhružně zapraštělo, francouzský nábytek neoplýval českou robustností, ale i tak nakonec odolal útoku zavrženého šlechtice.

Errata:

30.05.2021 15:35