K hostinci U Studny došli zanedlouho, osvěženi procházkou dostali znovu hlad i žízeň a tak se hostinský i čeládka činili, než se pánové konečně zvedli. Prošli kolem starého roubení směrem k dřevěným schodům, kde stál hostinský a neměl se k odchodu.

Když došli do stínu, tiše je oslovil: „Pánové se snad nebudou hněvat, čeká tady jedna osoba jakožto posel a neví, komu své poselství vyřídit,“ mírně se uklonil a poněkud odstoupil, aby se za ním objevila štíhlá žena tak v jejich věku, v měšťanském oděvu.

„Posílá mě paní se vzkazem pro pana Jana, víc prý nemusím říkat,“ sklonila hlavu v šátku, z něhož vykukovaly rezavé kadeře. Na to vytáhla prázdný měšec, stejný, jako nedávno uloupili a otočila ho znakem nahoru.

„To jsem já,“ ozval se Jan a díval se upřeně na prázdný váček v dlouhých hubených prstech. „Kdo jsi a co mi vzkazuje tvá paní?“

„Jsem správcová měšťanského domu, kde má paní občas pobývá a protože jsem zdejší, poslala mne zjistit, kde se nacházíte. Ptala jsem se nenápadně, nikdo o tom neví, to mi paní kladla na srdce.“

Rozhlédla se po přítomných pánech a zadívala se Janovi do očí. „Má paní vzkazuje, že máte přijít a nemáte se ničeho obávat. Povedu vás,“ řekla a sklonila hlavu.

„Nelíbí se mi to,“ řekl Johann a Matyáš pokrčil rameny.

„Já půjdu, počkejte tady,“ oznámil Jan správcové a pevně se opásal. „Zajdu si jen pro něco nahoru.“

Odkvačil po schodech a ostatní za ním. Aniž by cokoliv říkal, dal za pás pistoli a ostatní učinili to samé. Jan se po nich tázavě podíval a Matyáš odpověděl za oba: „Když jdeš ty, jdeme taky.“

Správcová je vedla temnými uličkami, z nichž Jan většinu znal a téměř na okraji Jezuitské ulice je uvítal spoře osvětlený měšťanský dům, přilepený k městským hradbám. Vypadal malý, ale vedle loubí se černala vrata do dvora, takže by se tam vešel i vůz s koňmi.

To se vzápětí potvrdilo, když žena zaklepala smluvené znamení a v těžkých dubových dveřích se objevil statný mladík, se kterým už měli tu čest. Netvářil se zrovna přívětivě, ale to se dalo vysvětlit podivnými okolnostmi, za nichž se seznámili.

Vešli a na malém nádvoří stál známý kočár, vedle byly malé stáje a vnější schodiště do patra. Oni však vešli dovnitř domu a stoupali po sešlapaných schodech z pískovce do mezipatra, odkud pokračovaly schody dřevěné.

Nahoře postával elegantní stařík v uniformě kočího, když přišli k velkým dvoukřídlým dveřím, tiše otevřel a úklonou pozval panstvo dál.

V pokoji, zařízeném s noblesou reformních let bylo snad všechno, co by se dalo najít na šlechtickém sídle, pokud ovšem nemyslíme sídlo pánů z Katova, jejichž potomkem byl Jan, a tudíž se v podobných místech často nevyskytoval.

Všichni tři stanuli v uctivém úžasu a proti nim jako socha vrostla do země stará služebná, která teprve teď poznala, koho má před sebou. Ztuhlými ústy pomalu odříkávala Otčenáš a zírala nevěřícně před sebe.

Jediný, kdo se naprosto přirozeně radoval, byla komtesa Josefina Eleonora von Grafendorf v modrých atlasových šatech s krajkami a zlatými vlasy vyčesanými v podmanivém účesu.

Nenuceně vyšla pánům naproti a stejně tak je přivítala: „Jene z Katova, dlouho jsem vás neviděla, ale nebýt toho strniště na vaší bradě, nevypadal byste vůbec jako loupeživý rytíř. Pánové jsou jistě vašimi dobrými přáteli, když spolu přepadáte pocestné, že?“

„Josefino, tedy komteso, jsem udiven,“ řekl Jan a vskutku tak i vypadal.

„Že jsem vás poznala? Váš hlas je nezaměnitelný, i grácie s jakou žádáte přepadené o peníze, hned mi bylo jasné, že to nemůže být nikdo jiný. Představíte nás, pane?“

„Ano, jistě, zde Matyáš z Javoří a Johann z Gluche.“

Errata:

30.05.2021 15:35