Stalo se tak zvolna a nenápadně až po půlnoci, kdy utichl řev opilců a jejich děvek a milosrdný vánek rozehnal těžký vzduch.

A tak se stalo, že v bláznivém koktejlu, vířícím zprvu jako vzpomínka na dětství s hračkami v malebném pokojíku, pojednou stála dívka sama na vysoké skále, kolem noc, protknutá jen bledou měsíční září.

Dole množství pochodní, jež se zvolna vytrácely, hlasy se tišily a jen vánek, jako dnes, zval do bezedné propasti. Mísily se v něm vůně hlíny, prachu z kamení a spící trávy a stromů. Ticho se zdálo tak hluboké, jako propast pod nohama.

Stačilo udělat krok, jen malý krůček a v okamžiku se sevřel žaludek při prudkém pádu, dlouhé zlaté vlasy zavířily vzduchem a padly na bílá ramena.

Ta ramena najednou už nebyla bílá, ale špinavá, křídla orvaná a děravá, snad větrem, a tvář zarostlá, neholená, najednou pozbyla rysy andělské tváře.

Ale byla to tvář známá a její úsměv přivolával pocit bezpečí.

Pak zahučel ostrý a studený severní vítr a nový pád do nekonečné hloubky sevřel celé tělo v leknutí, až vykřikla, posadila se na loži a chvíli zprudka oddechovala, než přemohla závrať a uvědomila si, kde je.

Vzala hlavu do dlaní a snažila se vzpomenout na útržky děsivého snu, přitom tiše poslouchala, zda neprobudila Rozinu, která spala v pokojíku za zdí a mohla přijít tajnými dveřmi za toaletou.

Naštěstí se všude okolo rozprostíralo ticho a tak si podložila záda, a ač se bránila, za nedlouho opět usnula. Tentokrát ji provázela tvář zarostlého anděla, zjevující se v různých kulisách šíleného představení.

Škrábání a divné zvuky líté noční zvěře se změnily ve velmi opatrné zaklepání. Otevřela oči a okamžik váhala, než si uvědomila, kde leží a zvuky, co se prolínaly do spánku, pravděpodobně způsobuje Rozina, která se bojí zaklepat.

Aniž by se pohnula, zavolala na služebnou a ta se s delikátní úklonou vbelhala do dvoukřídlých bílých dveří.

„Přijel pan Vojtěch ze Sukovce, má paní,“ řekla velmi tiše a než opět sklonila bílou hlavu, zaregistrovala nevoli ve výrazu rozespalé tváře své velitelky.

„Vzkázal, že přijede?“ optala se paní nevrle.

„Nevzkázal, nic jsme nevěděli.“

„A jak přijel?“

„Jako nějaký kupec v pomačkaném klobouku a v režném plášti,“ řekla služka s odporem. Příslušníci panského stavu pro ni představovali vždy hrdost a noblesu, kterou tento pán postrádal. „Doprovází jej mladý sluha, převlečený za jakéhosi mnicha, nemá u sebe ani dýku,“ dodala a škodolibě se při tom usmála.

„Tak ať počká,“ řekla paní jedovatě. „Pro pana Vojtěcha dejte něco studeného a obyčejné víno, mnich se jistě rád postí u ovesné kaše s pramenitou vodou z naší staré studnice.“

Paní se krutě zasmála. Rozina znala ten smích, tušila, že pan Vojtěch dnes odjede s nepořízenou. I když neznala důvod špatné nálady své paní, její chování schvalovala. Pan Vojtěch měl ženu, arciť byla škaredá, byli řádně oddáni a smilstvo Rozina nenáviděla.

Neměla ráda, jak už je zřejmé, ani rádoby rafinované převleky, kdy se urozený pán kvůli chvilkové rozkoši převlékal za hastroše a žadonil o přízeň jiné ženy. Nechal se od ní odstrkovat a trpěl její rozmary. Potají utrácel rodinný majetek a kupoval cetky pro paní, které byl víceméně lhostejný a posloužil jí občas za příjemnou kratochvíli.

Rozina si takového pána nevážila, nechovala jej v náležité úctě a s ní i ostatní. Pan Vojtěch si však nic z toho neuvědomoval, byl zaslepen láskou a tak jako tetřev tokal a tokal, aniž by mu někdy přišlo na mysl, že to je nejlepší způsob, jak tetřeva ulovit.

Errata:

30.05.2021 15:35