Matěj rozhrnul křoví a pustil svou velitelku na vyvýšeninu, lemovanou příkopem vytesaným do skály, na němž se místy dochovaly zbytky hradeb. Uvnitř příkopu stály čtyři polozřícené stěny a na nich pokroucené břízky a borovice.

„Veliký hrad to nebyl, spíš hrádek,“ řekla tiše paní a zadívala se na bavorskou stranu. Přímo proti ní se rýsovala ostře Prsa matky boží, jak by řekl Václav a slunce ještě vesele zlatilo jejich hroty.

Pod nimi se černalo hluboké údolí, porostlé smíšenými lesy.

„Také se tady bojíš?“ zeptala se Matěje.

„Nebojím se,“ zalhal a sklonil hlavu.

„Je odsud krásný výhled,“ řekla paní a zasmála se. „Tak půjdeme zpátky, Rozina už je jistě jako na trní.“

Musela se zasmát, vida Rozinu, stojící napjatě u kočáru, Václava, předstírajícího starost o koně a mladou služebnou, sedící v trávě s věnečkem lučních květů na levém zápěstí. Matěj se také narovnal, aby to náhodou nevypadalo, že měl strach.

Všichni s úlevou nastoupili a pokračovali k městu.

Byl nádherný teplý večer, projížděli po hřebeni s překrásným výhledem do údolí a paní se kochala tou krásou. Ostatní si marně lámali hlavu nad její bezstarostností. Zanedlouho začali klesat k silnici, táhnoucí se podél řeky a místo úlevy pozorovali na tváři své paní rozladění.

Když projeli městskou branou a otevřenými vraty vjeli do nádvoří nárožního domu, paní bez řečí vystoupila a odešla nahoru. Rozina se neodvážila optat, kdy, nebo zda vůbec dorazí pan Vojtěch a správcová Alena také nic nevěděla.

Paní projevila zcela neobvyklé přání jít na večerní bohoslužbu, kam ji Rozina ráda, ale s velkými rozpaky doprovodila. Bylo to totiž poprvé a zdálo se, že paní spíše zajímají skupinky opilců v okolí chrámu, které si pozorně prohlížela.

Za zvuků varhan v rozlehlém chrámu Panny Marie však světské myšlenky postupně hynuly a na jejich místo nastoupilo vzácné souznění s věčností, které se na dlouhou dobu usídlilo v duších farníků rozcházejících se ke svým domovům.

Večer už nic nového nepřinesl, paní stála u otevřeného okna a Horní náměstí tonulo ve tmě, jíž umocňovala světla pochodní. Občas se osamělá světla rozeběhla a objevila se jiná, stejně tak zářila do okolí osamělá okna.

Z hospody U Radnice byl slyšet halas a třískání nádobí, chvílemi se otevřely dveře a někdo vyšel potmě ven, často upadl a klel.

Život ve městě byl natolik jiný, než život ve Vlkově Týně, paní se ho vždy snažila nabažit, než zase odjede zpět, ale dnes se nemohla soustředit. Světla a zvuky města ji tentokrát nedojímaly, její neurovnané myšlenky těkaly odnikud nikam.

Později, když ulehla, Měsíc nakreslil na dřevěné podlaze světlé pruhy, jakoby se na ni snesla tajemná mlhovina z nočního nebe. Škvíry mezi prkny s ní tvořily jemné pletivo károvaného vzoru.

Křik a rámus zvenku neustával.

Zřejmě přítomnost vojska a s tím i volné mravy, dovezené ze zemí, kterými všechny ty armády prošly, udělaly své. Z nevelkého města Katova, kde ještě nedávno svírali otěže příslušníci jezuitského řádu, se stala bašta neřesti.

Vojáci roztáčeli žold a k tomu peníze, které nakradli, kde se dalo. Prodejné ženy jim rády poskytovaly své služby třebas na seně, či v tmavém průjezdu, když se na město konečně snesl milosrdný soumrak a skryl je před zraky počestných měšťanů.

Začínala dusná letní noc, stejná jako poslední dobou všechny. Spánek nepřicházel a na krajkové pelesti utkaly neposlušné rozházené vlasy pavučinu ze zlatých nití, aby do ní konečně chytily sen.

Errata:

30.05.2021 15:35