Vyšli s hostinským po dřevěných schodech na pavlač a byli ubytováni v jedné rozlehlé místnosti. Nechtěli totiž utratit hned všechny peníze a tak se zařídili skromněji. Ostatně to bylo i méně nápadné.

Když hostinský odešel a sličná děvečka donesla vodu v konvici, rozvalili se každý na svém loži a po vydatném obědě odpočívali. Jan byl nezvykle zamlklý a to Johanna přimělo k otázce, na kterou již málem zapomněl: „Jene, co se stalo?“

Matyáš zpozorněl a posadil se na pelesti.

„Jen jsem se zamyslel.“

„Zdálo se mi, že jsi při placení nějak zaražený,“ řekl Johann vysíleně delší větu.

„Všiml jsem si na váčku znaku, který včera potmě nebylo vidět,“ odpověděl Jan potichu a Matyáš s Johannem byli rázem na nohou.

„Hrozí nám nebezpečí? Můžeme odejet, než se zavře brána, máme spoustu času,“ řekl vzrušeně ale rovněž potichu Johann.

„Ale ne, myslím, že nic nehrozí, jen mě zaráží znak, který by tam být neměl, je to přinejmenším divné.“ Nato zalovil v kabátci, aby vytáhl měšec a otočil jej ke světlu. Dole byla vyšita temně rudá růže a pod ní zlatou nití písmena J.E.G.

„A co to znamená?“ nevydržel Matyáš.

„To znamená Josefina Eleonora von Grafendorf. Často jsem ten znak vídal, jistě se nepletu.“

„Josefina, to je ta, co se ztratila na hradě po tvém nezřízeném pití?“ rýpal Matyáš, z něhož spadlo napětí. Už se obával nejhoršího a zatím se jedná o další Janovu avantýru. Stejně asi smýšlel i Johann, který se požitkářsky uvelebil na loži.

„Co je na tom? Ten rod zde přece stále je, v Ječné, proč by nepoužívali věci, které ještě slouží svému účelu. Mohla ho mít nějaká jejich guvernantka, či co, pro sebe by jej panstvo nepoužilo,“ uvažoval nahlas Matyáš.

„Možná máš pravdu. Aspoň mám památku,“ řekl Jan už veseleji.

„A velmi hodnotnou,“ doplnil ho Matyáš. Nato zavřel oči a usnul.

Zdálo se, že Johann usnul také, jen Jan bděl a díval se na trámový strop. Přemýšlel a vzpomínal, snažil se vybavit tvář, kterou viděl naposledy před mnoha lety.

Uvažoval znovu o podivných okolnostech jejího zmizení, nad nimiž kdysi probděl mnoho nocí, až z toho nakonec také usnul.

Odpoledne se mátožně probudil, protože odpočatý Matyáš nechal přinést víno a upíjel s Johannem u stolu.

Poté ještě vyrazili na prohlídku města, avšak opěšalí, nechtěli být nápadní a snažili se splynout s okolím. Směrem k Hornímu náměstí přibývalo vojáků a různých podivných existencí, kteří jim nebyli nepodobní.

Přece jenom rušné časy měly alespoň tu výhodu, že uvnitř města nepanoval tak přísný řád a vztahy mezi obyvateli nebyly tak přísně strohé, jako v dobách klidných, kdy jediné vzrušení obci přinášely trhy a nedělní mše v kostele Panny Marie v rohu Horního náměstí.

Prázdná jezuitská kolej, jejíž nedávní obyvatelé byli vyhnáni jeho císařskou milostí, zírala temnými okny do ulice U městského pivovaru, kudy Jan, Johann a Matyáš přicházeli na hlavní náměstí a kochali se velikostí chrámu.

Vešli dovnitř a Johann, unesen barokní výzdobou a ozvěnou vysokých, chladných stěn, podobně jako u poutního kostela v Horce vzrušeně zašeptal:

„Zde bych chtěl být pochován.“

„To mne nepřekvapuje, to chceš v každém kostele, který se nám postaví do cesty,“ smál se tiše Matyáš, ale viděl, že na to není vhodná chvíle a tak utichl.

„Pod kostelem jsou prý katakomby s kryptou, kde jsou pohřbení význační obyvatelé města a duchovní,“ poučil je Jan.

„Opravdu?“ řekl nadšeně Johann. „Kéž bych jednou směl spočinout mezi nimi.“

Nato poklekl do prázdné lavice a sepjal ruce v tichém rozjímání.

Errata:

30.05.2021 15:35