Přespali v suchém borovém lese a ráno se ohlásilo svěžím vánkem a štěbetáním ptactva. Pánové se váleli ve zlatavém jehličí a vůbec nikam by nespěchali, kdyby neměli hlad a žízeň.

Všechny zásoby pochopitelně snědli a po vydařeném lupu i v noci vypili, takže nezbývalo, než osedlat koně a sjet k nějakému potoku napojit koně i sebe. Z řeky se včera koně nenapili, ale naštěstí zde bylo dost všelijakých pramenů a stružek.

„Už jsi přemýšlel, Jene, jak naložíme s lupem?“ ozval se rozcuchaný Matyáš, v hlavě jehličí a za košilí zřejmě také, protože se v jednom kuse škrábal.

„Nejlépe by bylo zalézt do první krčmy ve městě, ale mám strach, aby mne tam nepoznali. Mohli bychom na druhý konec města, dolní branou, bývala tam taková chudinská čtvrť se Židy.“

„Jsem pro, tvář ti už také zarostla vousem. Nám ovšem také, ale můžeme, na rozdíl od tebe vyhledat lazebníka,“ neodpustil si rýpnutí.

„Však to nějak zaonačíme, teď vzhůru, musíme najít vodu a napít se, v hrdle mám jako v ohni. Johann už sedí pevně ve třmenech a jedině ty, Matyáši řečníš v mraveništi.“

Vskutku, to, co hryzlo Matyáše, nebylo jehličí. Za vydatného řevu kamarádů svlékal košili a setřepával dotěrné mravence, po chvíli svlékl i kalhoty a divoce nadával.

„Kdyby šly kolem sličné panny na jahody, rádi je uvítáme a ukážeme, kudy jít, aby jim nic neušlo,“ řehtal se Jan jako kůň.

„Ještě bych vám ukázal, jak omámit sličnou pannu, k čertu,“ klel Matyáš, zatímco vytřepával nohavice.

Po chvíli už klidným krokem sjížděli do údolí k městu Katovu. V nedaleké bystřině nebylo sice vody mnoho, ale i to stačilo. Po krátké zastávce vyrazili k dolní městské bráně a vmísili se mezi lid v křivolakých uličkách nejstarší části města.

Místy museli jet po jednom, jak byla ulice úzká a to ještě neprojížděli městem židovským. Směrem k Dolnímu náměstí se uličky postupně rozšiřovaly a místy mohli jet pohodlně vedle sebe.

Potkávali řemeslníky všeho druhu. Hezké i nehezké děvečky na ně po očku pokukovaly, ale ne zase příliš. Jejich oděv prozrazoval sice příslušníky panského stavu, ale i to, že mají hluboko do kapsy a jsou dlouho na cestách.

Při vjezdu na náměstí byla otevřena vrata zájezdního hostince U Studny, což bylo přesně to, co hledali. Ochotný hostinský zavolal pacholka, aby se postaral o koně, samozřejmě pod dohledem všetečného Johanna, a zval pány ke stolu.

Kupodivu se ani moc nevyptával a tak mohli nerušeně naplnit břicha. Po jídle přišlo k chuti i místní pivo a zanedlouho již mlčky a líně posedávali, zmoženi příjemnou únavou z předešlých dní.

Seděli venku, pod kaštany, stoly stály po bocích nádvoří a mezi nimi široká, kamenná studna s roubením, po níž hostinec nesl jméno. Hostinský ochotně vypověděl, že zde kdysi stávala tvrz. Hostinec vznikl její přestavbou a v místě bývalé tvrze jsou dnes konírny, část pro hosty byla nově dostavěná. Při tom nenápadně nabídnul panstvu nocleh a ti, zmoženi spaním v lese nakonec souhlasili.

Jelikož si jich nikdo valně nevšímal, Jan usoudil, že zatím snad bezprostřední nebezpečí nehrozí.

Jenom při placení se poněkud zarazil, ale všiml si toho pouze Johann, který stál bokem a viděl, jak vytahuje z měšce stříbrný tolar.

Errata:

30.05.2021 15:35