Vítej, návštěvníku!

„Tak co, stál ten lup za to?“ ptal se dychtivě Matyáš, který ještě zcela nepřestal myslit na slavné přepadení, kdy jim byly vydány peníze bez boje a v takovém množství. „Soudím, že v tomto kraji nebude mnoho zločinců, když jsou z nás pocestní tak vystrašení. U nás v zemích Moravských by si jistě nechali utnout alespoň ucho.“

„Nebo ruku,“ přidal se Johann a zasnil se, jistě vzpomínal na domov.

Jan nebyl přílišným milovníkem násilí a tak jej euforie jeho přátel zcela nepohltila.

„Buďme rádi, že to dobře dopadlo, na šibenici máme zatím ještě dost času, aspoň v to doufám. Napřed musíme dokonat, co jsme si v tomto kraji předsevzali.“

„Ani potom tam nechci, s plnými truhlicemi stříbra je škoda umírat,“ řekl teatrálně Matyáš a Johann se hýkavě rozesmál.

„Jen aby nějaké byly. Ale tady máme tolarů prozatím dost. Počítat se mi nechce, ale jistě s nimi vystačíme. Když v dohledné době nikoho dalšího nepožádáme, možná nás nechytí,“ filosofoval Jan, zatímco se zálibně hrabal v měšci.

„Ale že mi to chybělo,“ protáhl se Matyáš. „Mohli aspoň šermovat, nebo vystřelit.“

„Dáma zřejmě o tvou společnost nestála,“ odpověděl škodolibě Jan.

„Zato o tvou jistě ano, že, Johanne. Zřejmě zesinala strachy, kdo ví, zdali dodatečně nezemřela z uleknutí. Takové urozené dámy tuším nevynikají odvahou.“

„Za to, že ji necháme na pokoji, nabídla tučnou odměnu. Buďme tedy šlechetní a nechme ji na pokoji a to i v našem rozhovoru. Kdyby byli tak sečtělí a uvědomělí všichni příslušníci šlechty, nebylo by třeba trestního práva,“ řekl Jan.

„Jeho veličenstvo císař ti jistě četl v myšlenkách, když zrušil šibenice v menších městech. Myslel na ubohé šlechtice bez váčků s tolary. Jen nevím, zda má město Katov právo hrdelní, Jene?“

„Za mého mládí mělo, Galgenberg, tedy vrch šibeniční, byl na druhé straně města, směrem k Týnu.“

„Jistě zapomenutý kraj, musí být ponuré mít panství blízko šibenice. Jaká byla?“

„Kdo?“ otázal se Johann, jakoby se právě probudil ze sna. Možná, že opravdu snil o velkých šarvátkách a umrlcích na popravištích. To ovšem bývala jiná, slavná doba.

„Šibenice přece, řekl nevrle Matyáš.“

„Veliká, pro šest oběšenců. Na kamenné podezdívce byly tři kůly spojené příčnými břevny a na nich háky pro konopný provaz. Ten musel být řádně namydlený,“ zamnul dlaněmi Jan, jakoby vzpomínal na kdovíjaké radovánky.

„Pokud ve městě, jako je Katov, vykonávali justifikace takovým způsobem, zřejmě zločinnost zcela vytlačili. Pokud útrpné právo navždy zůstalo v myslích zdejších obyvatel, raději bych se vrátil k nám. Tam stačilo oběsit tři ubožáky a to je ještě věšel místní řezník,“ otřásl se Matyáš.

„Nás by stejně stínali mečem, to právo nám náleží, leda bychom spáchali čin velmi ohavný, abychom byli potrestáni i na cti,“ horlil Jan.

„Ty něco takového pamatuješ?“ zeptal se Johann.

„Ano, stalo se jednou, že kdosi násilně slehnul jakousi místní krásku, dceru nějakého pána a ten si vymohl až v Plzni velikou exekuci. Jistě ho stála spoustu kulaťoučkých tolarů.

Zločinec, syn jakéhosi zchudlého šlechtice, který padl kdesi v tramtárii, byl zbaven cti, poté mu uťali ruku a byl oběšen.“

„Ohavné,“ otřásl se Johann. „Nemusel ji zabíjet, hlupák, asi horká krev. Ale její tatík musel jistě mnoho zasolit, taková justifikace stojí i sto tolarů, vím to přímo od kata. Chodili jsme tam kupovat prst oběšencův pro štěstí, nebo aspoň kousíček provazu.“

„Fuj, snad ho ještě nevozíš?“ otřásl se Jan.

„Ztratil jsem ho,“ vrátil se k úspornému vyjadřování. Vzpomínka na exekuce musela být hodně silná, že se tak dlouze rozhovořil.

„U nás také kde kdo v noci navštívil šibenici, aby si pro štěstí něco přinesl. Viselci byli často bez prstů, i celých nohou a rukou, každý chtěl kousek pro sebe. A to někteří i hrabali kolem šibenice,“ potvrdil Matyáš.

„Tam snad zakopávali jen ženské,“ ozval se Jan, který podobné řeči nevyhledával.

„Občas i chlapa zahrabali. Záleží, jak bylo rozhodnuto s tělem naložit.“

„To bych tedy nehrabal,“ otřásl se Jan.

„Ani kdybys nutně potřeboval prst zločincův?“ zeptal se Matyáš zase provokativně.

„Aby si v brzké době někdo neřezal prst z tvé ruky, nebo nohy, tam se snáz dosáhne,“ smál se Jan, už zase v dobrém rozmaru.

Errata:

30.05.2021 15:35