Kočí ještě ujel pár metrů, než se vzpamatoval z leknutí, ale to už jeden ze tří tajemných jezdců chytil náručního koně za uzdu a zkušenou rukou kočár zastavil. Matěj se ohnul pro bič, ale další z mužů ho praštil rukojetí kordu přes paži, až se málem skulil z kozlíku na zem.

„Zůstaň, kde jsi a kočí taky, nebo je s vámi amen,“ řekl muž, který ho praštil vychloubačně, zatímco třetí popojel ke dveřím kočáru.

S pistolí v ruce otevřel dveře a nahnul se v sedle, aby viděl, kdo je uvnitř. Ve tmě však rozeznal pouze dvě ženy v cestovních šatech, do tváře jim neviděl.

„Přeji krásný večer, dámy,“ řekl příjemným hlasem. „Jsme nuceni vás požádat o peníze a cennosti, jelikož doba je velmi nepříznivá. Za příkoří se omlouváme a zase vás hned necháme odjet.“

Rozina se probudila a tiskla se k paní, která se při slovech muže, jenž hleděl do kočáru, celá roztřásla. Místo, aby mu odpověděla, šeptala naléhavě do ucha Rozině:

„Řekni, že jim zaplatíme, nechci mluvit, bojím se, že mne pozná.“

„Má paní vám zaplatí, ale žádá, ať ji necháte na pokoji,“ řekla roztřeseně Rozina, zatímco paní otevřela schránku pod sedadlem a vytáhla tlustý měšec. Předala jej Rozině a ta neochotně natáhla ruku ke dveřím kočáru.

Zločinec se dvorně uklonil a vzal měšec, odvázal a nahlédl do něj.

„Děkuji, váš dar je velmi štědrý, vyřiď své paní, že své sliby dodržíme,“ opět se uklonil a zavřel dveře, načež dal znamení svým kumpánům, kteří se rozestoupili, a kočár se rychle rozjel k silnici.

„Paní...“ ozval se Matěj, který se první vzpamatoval, ale ta ho rychle přerušila:

„Jeďte domů, co nejrychleji!“ a vytáhla obě okna.

Václav prásknul do koní, ještě se třásl rozčilením a tak se rozjel opravdu velmi rychle, až měl Matěj co dělat, aby se udržel a nespadl pod kola kočáru.

Rozina se začala nahlas modlit a občas úkosem pohlédla na svou paní, která mlčky zírala do tmy. Seděla jako socha, strnulá a bledá v měsíčním světle, až o ni Rozina začínala mít strach.

Nepromluvila, než dorazili do Vlkova Týna, ani když za nimi štolba zavřel bránu a pak beze slova popadla tornu s dokumenty a zavřela se ve svém pokoji v patře malého zámku u rybníka.

Čeleď zatím probírala přepadení, všichni byli rázem na nohou a Václav, Matěj i Rozina několikrát opakovali celou příhodu, která narůstala do obřích rozměrů. Do rána to vypadalo, že je přepadl celý regiment hrdlořezů a oni jen tak tak zůstali naživu.

Povídali i druhý den a další, neboť nikomu neušlo, že paní se od té doby velmi změnila. Jindy energická, veselá a přísná, teď často stála u okna, nebo procházela kolem rybníka a mlčela.

Dokonce když přišel mistr Bartoloměj ukázat návrh sochy, řekla, že již nechce, aby u kašny stála plastika, zobrazující muže, ale mladou bezbrannou dívku, která se sklání se džbánem pro vodu.

Nikdo se neodvažoval na svou paní naléhat, šeptali si, že to leknutí jí velice poznamenalo a na Vlkův Týn se snášela nezvyklá tíha dalších dní.

Nejhůře na tom byl starý kočí, kterému všichni vyčítali jeho strašidelnou historku, na níž si najednou nemohla vzpomenout žádná z žen, jež se podobnými pohádkami často baví při všedních činnostech.

Některé dokonce šeptaly, že starého Václava posedl sám ďábel a on tím strašlivým vyprávěním přepadení přivolal, také jen opatrně naznačovaly, že se něco takového možná stalo i s jejich paní, která je den ze dne zamlklejší, chodí po domě a přemýšlí.

Errata:

30.05.2021 15:35