Zuzana zamávala a zůstala v okně, dokud se jezdci neztratili v záhybu prašné cesty. Zůstala tam ještě chvíli, než se z druhé strany kopce, odkud včera přijeli, odlepil tmavý stín a poté konečně seběhla dolů.

V kuchyni popadla ranec a hrnula se ven.

„Jede?“ otázal se zbytečně Jakub, a když kývla hlavou a otočila se, pokračoval:

„Sám, jako vždycky?“

„Ano, proč se ptáš?“

„Tak. Neviděli ho?“

„Určitě ne. Vadilo by to?“

„Co já vím,“ povzdechl si Jakub. „Možná ano, možná ne, čert se v tom vyznej. Ale proč zbytečně pokoušet osud,“ dodal opatrně, zatímco jeho dcera vyběhla ze dveří.

K hospodě se blížil mladý jezdec v tmavém oblečení na krásném grošovaném hřebci, který se k němu vůbec nehodil. Vyjímal by se spíše pod generálem jeho veličenstva a jistě měl větší hodnotu, než celá hospoda.

Mladý jezdec na to však nedbal a ani trochu ho nešetřil. Přijížděl cvalem v oblaku zvířeného prachu a bravurně se otočil před verandou, rozšafně se v sedle uklonil a smekl klobouk před krásnou dcerou hostinského.

„Buď zdráva, má paní, máte hosty, jak jsem si všiml,“ řekl jízlivým tónem a chytil Zuzanu za ruku.

„Pusť, ne tak zhurta,“ pokoušela se vysmeknout, ale marně. Stiskl schválně ještě víc, jako by ji chtěl rozmačkat.

Zuzana zaúpěla: „Tak pusť přece, co je s tebou?“

Konečně povolil sevření a dívka vyprostila ruku. Mnula si podlitinu a couvala zpátky do dveří.

„Utíkáš přede mnou?“ ozval se mladík panovačně.

„Jsi surový.“

„Co jsou zač ti tři?“

„Co já vím? Jakýsi rytíř s doprovodem, jedou do Bavor a pár dní se zdrží.“

„Jenom tak?“

„Máme hospodu, tak občas musíme mít i hosty.“

„To už tak bývá!“ řekl ostře Jakub, který se objevil ve dveřích. „Nechováš se dobře, Prokope.“

„Chovám se, jak se chovám.“

„Zuzano, jdi domů a ty, zboží vezeš?“

„Nevezu, nepřálo nám štěstí.“

Jakub vzal zpět ranec, který přinesla zezadu Zuzana a křikl: „Nemáš-li zboží, zaplať a jeď!“

„Aby tě to nemrzelo, Jakube. Pan Wolfgang by se mohl zajímat o tvou hospodu, možná by ti to nebylo vůbec milé?“

„Jak říkám, jeď!“ zařval Jakub ve dveřích a jezdec se pomalu otočil. Pak ostře pobídl hřebce a vyrazil směrem, kterým odjel Jan, Johann a Matyáš.

„Co ti říkal?“ ptal se Jakub dcery v místnosti, kde bylo najednou poněkud těsno.

„Ptal se na hosty, nic jsem neřekla, jen, že je u nás nějaký rytíř s doprovodem a asi míří do Bavor.“

„Dobře jsi řekla. Nelíbí se mi, ryšavec.“

„Třeba tady slídil, mohl poznat Jana z Katova?“

„Je mladý, může ho znát jedině z vyprávění. Ten by ho jistě nepoznal,“ odpověděl Jakub zamyšleně a vůbec nevypadal, že je o tom přesvědčen. „Je načase s tím přestat. Snad mi rozumíš, dcero, zdá se mi, že sama nevíš, a já ti radím, hleď si své práce a na oba zapomeň.“

Na to Zuzana neodpověděla a vešla do kuchyně.

Errata:

30.05.2021 15:35