Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jan uháněl po stezce, kudy jezdíval ještě jako malý chlapec a zároveň tudy opouštěl rodný kraj. Připadalo mu, že se téměř nic nezměnilo. Z úvozu prašné silnice odbočili směrem k vyvýšenině, porostlé krásným borovým lesem.

Minuli malou kapli, cesta se zúžila v pěšinu, a na vrcholu kopce mezi vzrostlými kmeny se objevil bělostný kostel. Vypínal se impozantně nad okolním krajem a jeho nízký portál jakoby se dotýkal samotných nebes.

„Ten kostel je nově nabílený, Jene?“ ozval se Johann se strnulým výrazem v tváři.

„Ano, ovšem není starý. Takové se všude stavěly, když jsem byl malý chlapec,“ odvětil Jan. Také od něj nemohl odtrhnout zrak. „Jmenuje se Horka, protože se tak jmenuje i tato vyvýšenina. Okolo jsou kopce dosti vzdálené od města. Je tady písčitá půda, mnoho zde toho moc neroste, hlavně borovice.“

„Neobyčejné místo, Jene, jsem rád, že jsi mě sem přivedl,“ řekl Johann dojatě a oba druzi se na něj nevěřícně podívali. Stalo se snad poprvé, že Johann projevil vůbec nějaký cit, poutní kostel v Horce na něj zřejmě velmi silně zapůsobil.

„Můžeme se tam zastavit, cesta vede okolo, v kostele mi snad nehrozí nebezpečí prozrazení,“ řekl tiše Jan.

Pokračovali úžlabinou, klikatící se po úbočí strmého kopce. Na skalnatém podkladu nebyl pokryv půdy a jehličí dost silný, takže nárazy kopyt duněly temně a zlověstně, jakoby chtěly odradit příchozí od dalšího putování.

Vůně borového lesa a křupání malých šištiček při každém kroku naopak působily lákavě a Jan si umínil, že se zde na okamžik zdrží. Vzpomínal na mládí, kdy častokrát v podobném lese dospával prohýřenou noc.

Po chvíli vystoupali na malé prostranství před kostelem. Byl ohražen vysokou zdí, v průčelí s vysokými dvoukřídlými vraty.

Za nimi se bělalo několik náhrobků a v rohu zdi se krčil nově postavený domek hrobníka, tak malý, že v něm sotva mohla být jedna světnice. Na malinkém dvorku kvokaly tři slepice a malým oknem mžourala svraštělá tvář.

„Zde bych chtěl spočinout navždy, Jene,“ ozval se opět Johann.

„Pokud padneš udatnou smrtí při dobývání pokladu pánů z Katova, možná se ti to podaří. Pokud si s tebou ovšem dříve nepohraje místní kat,“ popichoval Matyáš, ale Jan ho pohybem ruky umlčel.

„Zadrž, Matyáši, zde není místo pro žertování. Já se podívám do lesa, vy se podívejte dovnitř. Za oknem někdo je a nemám zájem, aby mě poznal.“

Nato vjel Jan do lesa a po chvíli zastavil a sesednul z koně. Rozvalil se v jehličí a pozoroval své druhy, kterak sesedli a uvázali koně u brány. Z domku se vybelhal stařík v plátěném oděvu, notně zašpiněném a šel jim v ústrety.

Errata:

30.05.2021 15:35