Připojil se k ostatním, kteří posedávali na lavici v rohu a napil se zhluboka přímo z naběračky, položené na vědru s čerstvou vodou. Zatímco Zuzana nosila na stůl chléb a sýr, zjišťoval Jan, jak to tady chodí.

„Panstvo žije stále v Ječné, nebo v Katově, Jakube?“

„Tak nějak, jsou v Ječné a nejsou, stále někam jezdí,“ pravil Jakub opatrně.

„A kam jezdí, za Katov? Do Petrovic?“

„Kdepak, říká se, že na druhou stranu, k Valše. Ale jestli se snad chceš odvážit do města, tak na to nespoléhej. Mají všude svých lidí habaděj, sám nevím, kdo zůstal věrný a kdo ne.“

„Raději vyčkej, až ti naroste vous,“ radil Matyáš, „Zuzana ti jistě poradí nějaké mazání, abys to urychlil, například psí sádlo? Když pomáhá na kde co, mohlo by i na vous.“

„Vousy se teď nenosí, co takhle knír?“ přisadila si Zuzana.

„Uděláme to jinak. Budeš jezdit do města místo mě a já budu vše řídit odsud, z hostince. Ty vous ani knír nepotřebuješ, beztoho by ti ani nenarostl,“ usadil Jan přítele, který se s chutí zakousl do sýra, zřejmě aby všechen snědl sám. Namáhavě pokousal první sousto a zapil jej vodou.

„Naroste mi dřív, nežli tobě, vsaďme se,“ zvolal Matyáš a natahoval ruku.

„Kdo bude rychlejší, zaplatí útratu,“ řekl Jan.

„No ale jen na jeden večer,“ znejistěl Matyáš.

„Ha, nemáš tolary, to všichni víme, ale sázet by se ti líbilo. Ale abys věděl, že nezkazím taškařici, tak útratu za jeden večer, ale v Katově.“

„Troufáš si, Jene,“ vmísil se do hovoru Jakub.

„Musím, Jakube, nechci odtáhnout s nepořízenou a navíc nemám kam. A nadto budu muset živit tyto dva nenasytné krky,“ ukázal Matyáše a Johanna na dřevěné lavici.

„Nemáš to věru lehké, pane,“ vyběhla Zuzana a postavila před něj také sýr. Zakousl se s chutí, i když podle usilovného žvýkání přátel ho to příliš nelákalo. Jenomže sýr, ač vypadal stejně, chutnal znamenitě a tvrdý rozhodně nebyl. Jan mrknul nenápadně na Zuzanu, která dělala jakoby nic a zhltal svou porci, než bys řekl švec.

„Děkuji ti, krásná panno, snídaně byla výtečná,“ poděkoval jí hlasitě a Matyáš se nedal pobízet ani chvíli, aby alespoň nekomentoval.

„Což o to, nebylo to špatné, alespoň byl řádně uležený,“ řekl opatrně, aby neurazil, přitom si mnul namoženou čelist.

„Mě chutnal, nevděčníku, Johann je jistě také spokojen. Jsem zvědav, jak nás pohostíš, až vyhraji sázku,“ řekl mu Jan, když se kysele zatvářil.

„Nebudeš litovat, ovšem sázku vyhraji já,“ nedal se a Zuzana se opět rozesmála.

Po snídani se Matyáš a Johannem začali motat kolem koní, zatímco Jan zůstal ještě u stolu a tvářil se, že dojídá snídani. Předstíral, že má hlad a čekal, až půjde kolem Zuzana.

Jenomže ta se zrovna otáčela se svým otcem v kuchyni a tam se mu příliš nechtělo. Když se jí nedočkal, vyšel pomalu na zápraží a přidal se ke svým druhům.

„Říkal jsi, že nás budeš řídit z hospody,“ řekl jízlivě Matyáš.

„To by to dopadlo. Stejně neznáte cestu. Pojedeme tedy společně a já se budu schovávat. Do města ovšem půjdete sami, v tom jsem nelhal,“ odpověděl Jan.

S uspokojením shledal, že jsou koně v pořádku a bylo o ně dobře postaráno. Opásal se kordem a pod kabát zasunul dýku, ohlédl se k hospodě a stačil ještě zamávat Zuzaně, která se v posledním okamžiku objevila v okně v podkroví.

„Nezapomněla, což, Jene,“ vysmíval se Matyáš.

„Na to, co je dobré se snadno nezapomíná, příteli, to bys měl vědět,“ vychloubal se Jan. „Třeba potkáme hezké děvče, které ti také zamává, pokud se ovšem otočím a budu předstírat, že tady nejsem,“ rozesmál se a s ním dokonce i Johann.

„No však se ještě uvidí, rytíři,“ urazil se naoko Matyáš. „Možná budeš rád, když tě nepověsí hned za hradbami tvého rodného města, někde u cesty všem na očích. I sličným pannám, rozumíš,“ a naznačil, jak si štítivě zacpává nos.

„Pokut tě chytí se mnou, budeme tam viset spolu a to s tím nosem budou dělat sličné panny i na tebe, chytráku.“

„Já uteču!“ ozval se Johann a rozesmál se, toho dne již podruhé.

„Utíkat budeme jistě všichni, o to nemám strach,“ řekl Jan a pobídl koně. „Nejsme na nedělní projížďce, stateční rytíři, Katov je za kopcem a Kolštějn ještě dál.“

Errata:

30.05.2021 15:35