Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Právě když vyšel z lesa, zrudla na východě obloha. Odbočil na západ, kde ho snad stín bude chránit před slunečním žárem.

Hranice pralesa se táhla před ním zdánlivě rovně, ale mořský horizont, mizící za zelenou lesní hradbou k severu, dokazoval, že v dálce tvoří ostrov oblouk.

K tomu záhybu přišel asi po dvouhodinové chůzi. Tady se Vilíkovi otevřel nový pohled.

Prales tu vybíhal v dlouhý průsek skoro až k pobřeží. Když k němu konečně přišel, nebyl les tak hustý, aby se jím nemohlo projít. Byly to háje kokosových a datlových palem s podrostem banánovníků, chlebovníků a citronovníků, smokvoní, nízkých vějířovitých palem a filodendronů, jejichž silné, plavuňovité kmeny se vinuly nízko u země a ztěžovaly tak chůzi.

Příroda tu měla pravý tropický ráz. Tady měl také Vilík poprvé příležitost pozorovat ve volné přírodě obrovské kaloně. Viselo jich tu několik v korunách palem hlavou dolů, zabalených do blanitých křídel jako pytle, pověšené na dvou silných lanech.

Podíval se na ně dalekohledem. Byli nehybní. Pokročil blíž, zastavil se pod nimi a vykřikl.

Rázem se z pytlů vynořily hlavy liščího tvaru, a jak viděl v dalekohledu, rozespale mžouraly dolů a jejich černé čeníšky se cukaly, jak se snažily zachytit pach tvora, který je budí ze spánku. Ale vítr, vanoucí od moře, jim znemožnil uplatnit čich a oči také nestačily. Brzy zmizely hlavičky zase v blanitém obalu a kaloni spali klidně dál.

Vilíkovi to nedalo; zvedl malý kámen a hodil ho po jednom spáči. Zasáhl ho. Zvíře sebou škublo, vymrštilo hlavu a zaštěkalo vysokým hlasem jako podrážděný psík. Hned nato se vynořily hlavy ostatních.

„Pustíš se, nebo ne? Chci vidět, jak létáš!“

Vilík zase hodil kamenem. Tentokrát netrefil. Ale třetí kámen zasáhl kaloně do zad. Zakvikl, rozpřáhl křídla a pustil se. Snesl se šikmo, úzkostlivě kničel, a mávaje prudce křídly, opsal nad Vilíkem spirálu. Potácel se ve vzduchu a zapadl do banánovníkového trsu. Vilík k němu přiběhl. Kaloň ležel mezi velkými listy s rozvinutými křídly, zlostně, ale také vyděšeně cenil zoubky a vrčel jako pinč.

Vilík ho dráždil koncem hole, zvíře se do ní vztekle zakouslo.

„No, nezlob se tak! Vždyť ti nic neudělám. Chtěl jsem se s tebou jen seznámit. Pusť tu hůl, hlupáčku! No tak vidíš. Máš štěstí. Nechci se s tebou tahat. Ale přijdu si pro tebe, až se vrátím. Máš prý dobré maso. Jestli si chceš zachránit život, vyhlédni si nocleh jinde. Ale páchneš opravdu jako pes. Na shledanou!“

Kaloň se sunul po listu vzhůru. List se pod jeho tíží ulomil a zvíře žuchlo do trávy. Namáhavě lezlo po křídlech k blízké smokvoni, vedeno sladkou vůní dozrálých fíků, šplhalo vzhůru, až se zachytilo větve. A po nějaké chvíli Vilík už zase viděl na smokvoni beztvarý pytlík.

Několik takových porostů palmového háje se vystřídalo na další cestě k severu, až se před ním konečně otevřelo jiné panorama.

Po pravé straně se zvedala příkrá stráň pralesa a vlevo se prostírala do značné dálky rovina, porostlá vysokou trávou a rákosím. Byla to hustá džungle, znemožňující pohled do dálky. Ale přece jen viděl, že se nad džunglí v dálce několika kilometrů vypínají ohromné stromy.

Byl tak zaujatý pozorováním, že se nedíval na cestu. Najednou se jeho levá noha propadla hluboko do čehosi měkkého, takže by se byl málem natáhl.

„Močál!“ vyděsil se.

Naštěstí stál pravou nohou na pevné půdě, takže se mu levou podařilo vyprostit. Teprve teď viděl, že stojí opravdu na okraji bažiny.

Musí vystoupit výš k lesu.

Teď byla chůze obtížnější, protože musel šplhat podél příkré stráně, kde byla spousta oblázků a výmolů, které tu vyryla voda, valící se sem ze stráně v období dešťů. Stráň byla rozbrázděna hlubokými kaňony. Jestli chce jít dál, musí veškerou pozornost soustředit na cestu, jinak by si mohl lehce zlámat nohu.

Zase stanul před jednou průrvou, skoro čtyři metry hlubokou, s kolmými břehy, vyschlou, se zaoblenými balvany na dně, ta mu přehradila cestu. V tom místě nebylo možné, aby se spustil dolů a vyšplhal se na protější podemletý a převislý břeh.

Vlevo byla naděje na přechod ještě menší, protože tu spadala průrva kolmo do močálové tůně, jejíž hladina byla o dobrých pět metrů níž. Nezbývalo, než aby vystoupil vpravo do stráně, ale tady se zas musí prodírat hustým křovím, podobným ostružinám, jejichž šlahouny byly propleteny jakýmsi druhem svlačce, sice překrásně kvetoucího, ale se šlahouny tuhými jako provazy. Tudy také neprojde.

Musí se vrátit. Snad najde někde průchod.

Asi o dvacet metrů dál tento živý plot prořídl a Vilík se dal přímo vzhůru.

Prodíral se celý přikrčený mezi keři růžově kvetoucího jasmínu, smokvoní a divokých banánovníků, až se konečně zastavil na poměrně schůdné plošince, která se vlevo, směrem k průrvě, zužovala.

Musí si chvilku odpočinout. Srdce mu tluče až v krku a z čela se mu řine pot. Keře tu dávají dost stínu. A je tu tak ticho. Ani papoušci, kterých je všude mnoho, tu nedovádějí a jejich křik je slyšet jen z dálky.

Usedl do mechu a rukávem si otřel zpocené čelo.

Jak je tu krásně!

„Jen chvilku se zdřímnu...“

Vilík se položil do mechu, opřel hlavu o loket a zavřel oči. Bylo mu blaze. Ale z klidu ho vyrušil pocit, že je pozorován. Eh, nic to není! Kdo by mě mohl pozorovat? Leda nějaký ptáček nebo živočich, nějaká myška by se k němu mohla neslyšně přiblížit v tom tichu. Proč by se proto vyrušoval z odpočinku?

Ale nepříjemný pocit se zvyšoval a stále a naléhavěji ho nutil, aby se rozhlédl. Pootevřel oči.

Téměř na dosah viděl malý kotouč, který se podobal krásně zbarvenému květu, vtisknutému do mechového koberce. Jako by tu ležel květ slunečnice, koláčovitý tvar, černý, s pravidelnými blankytně modrými, sírově žlutými a nachově červenými kroužky. Z jeho středu vyčníval kratičký stonek, po jehož stranách zářily jako rubíny dvě tečky. A právě tyto rubínové tečky vábily jeho pohled.

„Had!“

V žilách mu ztuhla krev. Nebyl schopen nejmenšího pohybu. A to bylo jeho štěstí.

Hádek, ne o moc větší než zmije, ležel nehybně, jen v jeho rubínových očkách kmitavě planuly jiskry.

Najednou byl Vilík zaujat něčím jiným. Těsně u jeho lokte, kterým měl podepřenou hlavu, se plížila po zemi myška. Znal už tyhle podivné druhy skákavých myší s nepoměrně dlouhýma nohama. Ale tahle jako by byla přitahována proti své vůli magnetickou silou přímo k svinutému kotouči, před jehož okrajem se zastavila s hlavičkou křečovitě vypjatou a se strnulým tělíčkem. A tu se hadova hlava začala zvolna zvedat, jeho krk se nadmul, tlama se široce rozevřela a pomalu se spouštěla na oběť. Teprve z výše několika centimetrů sjela tlama jako blesk a dotkla se myšího těla.

Uštknutá myš ležela několik vteřin v klidu, pak se křečovitě zachvěla a převalila naznak. A pak – nikdy by Vilík neuvěřil, že tento hádek tak lehce pohltí živočicha objemem značně širšího než jeho úzké hrdlo.

Nasycený plaz ležel ještě chvilku v klidu a pak odvlekl své nadmuté břicho ke křoví, kde zmizel.

Teprve nyní si Vilík oddychl. Chvíle smrtelného děsu minula. Ale právě to ho zachránilo; kdyby byl pohnul jen malíčkem, byl by na něj had jistě zaútočil.

Vyskočil.

Všecka ta krása přírody ztratila pro něho půvab. Není si jistý ani ve dne. Na každém kousku této země číhá nebezpečí.

Zbabělče, káral ho vnitřní hlas. Proč se tak děsíš jedovatých hadů! Vždyť v Evropě je taky spousta zmijí. Ovšem, ty jsi ještě nevytáhl paty z Hamburku. Jsi nezkušený a hloupý. Ale proč jsi se tedy hnal do tropických krajů? Vždyť právě taková nebezpečí tě lákala! Co bys teprve dělal, kdybys stál čelem proti lvu, tygru, nosorožci a jiným dravcům? Tady se klepeš strachy před hádkem, který člověka nikdy nenapadne a brání se jen tehdy, když je ohrožen. Proč by plýtval jedem na živočicha, kterého nemůže pohltit? Tak vidíš, chlapče! Buď přece chlap! Když tady chceš vládnout, musíš se spřátelit s hady. Ani biblický ráj nebyl bez hadů, jak víš. Hlavu vzhůru! Musíš přece poznat své království!

Vilík obešel keř, v němž zmizel had, a opatrně kráčel k průrvě.

S radostí viděl, že je to mělčí brázda, a dokonce přehrazená několika balvany, po kterých se při trošce opatrnosti dostane na druhou stranu.

Na protějším břehu se půda svažovala a křoví řídlo. Teď mohl jít rychleji, v příjemném stínu košatých stromů a v mechovišti, do něhož se nohy bořily měkce jako do koberce.

Došel k vyvrácenému kmeni a posadil se na něj. Snědl kus uzeného masa a jako zákusek si ukrojil kus chlebovníku. Scházela mu voda. Snad později narazí na nějaký pramen.

Chvilku si ještě odpočinul a pak se zvedl. Nesmí ztrácet čas.

Sestupoval ze stráně, až se octl dole. Také tady se prostírala močálovitá rovina s tůněmi, obrostlými křovinami a tak vysokým kapradím, že se podobalo korunám datlových palem.

Měl velkou žízeň. Napít se z močálu? To by neměl. Ale co má dělat. Jen doušek. Vždyť voda je čistá, jak vidí. Nabral jí do dlaně. Byla sice teplá, ale bez příchuti.

Několika doušky žízeň zahnal a kráčel dál podél bažiny.

Podle slunce viděl, že zahýbá vpravo, a záhy zjistil, že je už na severní části ostrova. Urazil už tedy polovinu své okružní cesty.

Nové panorama.

Skupiny obrovských stromů, jaké ještě nikdy neviděl. Jejich výška byla různá, ale i ty nejnižší dosahovaly jistě dvaceti metrů, většina však čněla do stometrové výšky. Měly dost rozložité koruny, které však skoro nevrhaly stín.

A ta vůně, když ji k němu zanesl vánek.

„Eukalyptus,“ vydechl, „blahovičníkové stromy.“

Bylo vidět, že se jim tu výborně daří. Jejich věčná žízeň tu měla nevyčerpatelné množství vody a půda kolem těchto velikánů se z bahniska měnila v kyprou, úrodnou prsť.

Kdo je sem zasadil? Určitě sama příroda.

Za blahovičníky se prostírala do dálky asi jednoho kilometru travnatá step, řídce porostlá podivnými stromy: na silném kmeni vyrůstala koruna tvaru veliké ploché mísy.

Vilík zamířil dalekohled, aby si pořádně jeden z nich prohlédl. Jeho koruna jako by byla uťatá.

Nyní viděl jasně: kmen měl v průměru přes metr a ve výšce asi čtyř metrů se vodorovně rozvíjely silné větve, které s menšími větvemi, obalenými hustými trsy jakéhosi měkkého jehličí, tvořily neproniknutelnou spleť.

Objektiv přibližoval Vilíkovi konec stepi, kde se, zaplavená sluncem, třpytivě chvěla nekonečná hladina moře. Pokračoval podél pobřeží vpravo, k severovýchodu, kde se mezi savanou a mořskou plání objevilo cosi podivného.

Skupina záhadných stromů.

Bylo jich celkem dvanáct. Ale jejich koruny už nebyly mísovité, budily spíš dojem ohromných houbovníků, postavených na mohutné tyči, kulaté válce s kuželovitými krytem.

Že by to vytvořila sama příroda?

„Panebože!“ vykřikl.

V objektivu viděl, že kolem těch houbovníků se vine ochoz a kromě něho nízké zábradlí hustě propletené větvemi. Když se díval dále, všiml si, že z ochozu splývá k zemi žebřík.

A dole zřetelně viděl seskupené postavy, temně hnědé, černé, nahé, jen s šátkem kolem beder, s obludně velkými hlavami.

„Nejsou to snad opice?“ řekl si.

Ale v příštím okamžiku pochopil, že se mýlil. Nestvůrnou velikost hlavy dělaly kudrnaté, kroužkovité vlasy, které se svíjely jako klubko háďat kolem hlavy, a divoký plnovous, hustě obrůstající tváře až k nosu a očím. U jiných, mladších mužů, bezvousých, tvořily kudrnaté vlasy kolem hlavy ohromný černý obal.

Stáli v klubku kolem dvou, kteří něco kutili na zemi. Najednou se objevil obláček šedého dýmu a ze středu hloučku vyšlehly plameny.

Táborový oheň! Ten opice rozdělat neumějí a taky ho nepotřebují. Na ochozech uviděl také malé postavičky, které pobíhaly kolem dokola, jedna z nich právě čile sešplhala ze žebříku. Děti.

Teď už nebylo pochyby, že je to osada domorodců, divochů.

Už není vládcem ostrova! Co se stane, když ho najdou? Dostanou se divoši na jih ostrova? Jak s ním naloží? Nejsou to ti, kterým padl – a o tom nepochybuje – do rukou Stjerhelm? Co teď s karabinou? Může se odvážit střílet? Nedolehne zvuk výstřelu až k nim?

Musí se vzdát střílení a chytat zvěř do pastí a jam, které vykopá a přikryje chrastím, jak o tom kdysi četl. No, nemá hned právě důvod, aby se děsil. Jeho situace není zoufalá. Má zásoby jídla a v těch dvanácti chatách, jak je napočítal, bude asi taky tolik mužů, a připočte-li k tomu dospívající chlapce, ať je jich všech dvacet. Těm se ve srubu ubrání, kdyby ho snad přepadli. Tihle divoši určitě ještě neslyšeli střelné rány a neznají jejich účinky. Po prvním výstřelu se rozprchnou jako vrabci. A když nebude k lovu užívat karabinu, ušetří náboje, které si schová k obraně.

Co to bylo?

Výstřel! Sice vzdálený a zdá se, že byl vypálen někde nahoře v pralese, ale rozhodně to byla rána z pušky! Jak působí na domorodce? To je velmi důležité.

Rychle přiložil k oku dalekohled. Skupina u ohně se nezdála být překvapená. Vypálil některý z nich při lovu v pralese? Pak by to znamenalo, že pušku sami používají, a to by měnilo situaci.

Pau – pau! zazněly zase kdesi v hloubi pralesa dvě rány.

Zachvátila ho hrůza. Zbývala mu už jen jediná naděje.

Ostrov je dost rozlehlý. Dobrých osm hodin potřeboval, aby od srubu, který je na jihu, došel na sever.

Dosud ze své chaty žádný výstřel neslyšel. Asi proto, že se zvuky zarážejí o severní svah kopce, který, jak viděl od jižního pobřeží, tvoří homoli. To by ukazovalo, že právě tak jeho výstřely na jihu nedolehnou sem, na sever.

To je tedy jeho výhoda, ale zároveň i nebezpečí, protože divoši vládnou stejnou zbraní jako on. A jsou v přesile. Avšak i kdyby neměli pušky, nebezpečí by nebylo menší. Co kdyby vypátrali jeho srub, obklíčili ho a v noci zapálili? To by měl na vybranou: vzdát se jim na milost a nemilost, nebo se dát zaživa upálit.

Má už jen jednu naději – že se obyvatelé této osady spokojí se severní částí ostrova a jih nechají na pokoji.

Co teď dělat? Co jiného než se vrátit. A rychle! Co nejrychleji, neboť slunce už přestoupilo nejvyšší bod.

Vilík se téměř rozběhl do stráně přímo k jihu, aby si nadešel a ušetřil obloukovitou zacházku. Vrací se sice neznámou cestou pralesem, v němž se skrývají různá nebezpečí, ale ta hrozí i v močálovité nížině. Proti bezednému bahnisku je bezmocný, kdežto proti divočině pralesa, dravcům, je dostatečně vyzbrojený. Zabloudit nemůže, dokud svítí slunce, a než se setmí, bude z lesního houští venku. Ať vyjde kdekoliv, bude to na jihu a tady už se bude moci lehce orientovat a najít stezku ke srubu.

Zbývá jen ta trnitá hradba, ale to není beznadějné, protože tato překážka má určitě někde mezeru, kterou se proplazí.

Výstup do stráně byl sice namáhavý, ale netrval dlouho. Brzy mohl jít po rovině, která, jak s úlevou viděl, byla dost schůdná. Šel ostrým krokem, místy běžel.

Byl to závod se sluncem, které, jako by si umínilo zvítězit nad svým lidským soupeřem, rychle letělo po své dráze.

Stíny stromů se už povážlivě dloužily, když Vilík sestupoval ze stráně. Běžel co nejrychleji.

Oslnivý sluneční jas se měnil v nažloutlé světlo lucerny, to se lámalo v přísvit, až pojednou zrůžovělo, právě když byl nucen se zastavit před neproniknutelnou spletí trní.

Kam teď? Vpravo? Tam je západ. Tím směrem by si – zašel by si, nebo nadešel? Kde je vlastně jeho srub? Odtud vpravo, či vlevo? Nevěděl. Běžel k jihu, ano, ale jižní pobřeží je stejně rozlehlé jako severní. Když se dá podél trnité hradby vlevo, půjde k východu.

Nenajde-li brzy v hradbě mezeru, dojde k písčině, kde poprvé přistál. Pak by mu nezbylo nic jiného než se obloukem vrátit na pobřeží, což by byla několikahodinová zacházka, bloudění v tropické noci. K západu je to však ještě horší: mohl by zapadnout do močálu.

Nestůj! slyšel v duši výstražný hlas.

Vyrazil k východu.

Běžel a vytřeštěnýma očima pátral, zda se objeví v trnité spleti spásná štěrbina.

Vidíš, jako jsi nezkušený, říkal mu škodolibě vnitřní hlas: Neuměl sis vyměřit čas! Nenapadlo tě, že tady, na druhé polokouli světa, je teď den mnohem kratší. Zbytečně běžíš! Podívej se, obloha je už za tebou rudá a před tebou fialová.

A teď: z výše jako by na něj spadl černý příkrov.

Tma.

Zastavil se. Ani na krok nemůže dál. Nevidí ani na dosah ruky.

Rozpomínal se na svůj poslední zrakový vjem.

Byl právě ve skupině jakýchsi stromů, jejichž koruny tvořily nad ním hustou, neproniknutelnou klenbu. Kolem něho nebylo křoví, ba ani vysoká tráva. Jen mechový koberec víc cítil než viděl pod nohama. Kmeny byly silné. Teď ale úplně ztratil orientaci.

Co teď?

Lehnout si, kde právě je, a strávit noc na mechu? Bylo by to příjemné lůžko.

Haj – haj – haúúú! ozvalo se z dálky vytí.

Nemůže přespat na mechu. Co by mu byla puška platná v téhle tmě? Naopak, překážela by mu. A s vlkem se pustit do zápasu jenom s nožem v ruce, to by bylo šílenství.

Ale vždyť má zápalky. Ano, jsou tu. Aspoň si posvítí na okolí.

Světlo ozářilo obrys statného kmene sotva tři kroky od něho. Kmen byl silný, ani ho nemohl obejmout, ale kůra byla drsná. Snadno se po ní vyšplhá. Uzel s potravinami a pušku musí nechat dole. Jen by mu překážely. Nacpal si do kapes kousek uzeného a jeden kokosový ořech. To mu stačí. Ostatní složil u kmene.

Haj – hajííí – haúú – haúú! zaznělo už blízko.

Nahoru!

Zatínal zuby bolestí, protože kůra mu nemilosrdně drásala dlaně, šplhal po kmeni, povzbuzován vytím šelmy, která se sem hnala, vedena lidským pachem.

Věděl, že je už dost vysoko, ale není ještě v bezpečí. Konečně narazil hlavou na větev a křečovitě ji sevřel. Marně se však snažil provléknout hlavu hustou spletí větví.

Dole pod ním zeleně světélkovaly dravčí oči a ozývalo se zlostné vytí.

Konečně! Ach, ano, tady je otvor! Větve jsou jakoby otesány. Vsoukal se dovnitř – ještě kousek – jen co se bude moci opřít kolenem. Nejde to! Je jakoby vtěsnán do roury, jejíž vnitřní okraj je spleten z ostrých větviček, ostnů či jehličí.

Konečně se mu hlava uvolnila, ruka se provlékla vzhůru, sevřela jehličnatou spleť, za ní druhá ruka, s nadlidskou silou protáhl trup, dral se dál, až s úlevným vzlykem sklesl úplně vyčerpaný na drsnou pichlavou podestýlku.

Chvíli ležel napolo v mdlobách. Z prsou se mu dral sípavý dech a do spánků jako by mu bušil kladivem.

Podestýlka dýchala konejšivě pryskyřičnou vůní.

Podíval se nahoru. Bylo mu, jako by se vynořil ze studně. Nad ním se třepotaly hvězdy, měsíční srpek žlutě planul. Ležel ve středu ohromné černé mísy s vyklenutým okrajem. Vzpomněl si na osadu divochů. Ano, je to stejný strom. Tady je v bezpečí. Kolem mísy se tyčí kulaté i jehlancovité koruny sousedních stromů, které splývají v hustou hradbu.

„Co to zase je?“ zasípal vyděšeně.

Na konci okruhu se vynořilo cosi temného, zavalitého a zasvitly dva zelené body. Chrrrmmm, slyšel bručivý zvuk.

Opice?

Zvíře se zvolna blížilo, kývalo přitom hlavou ze strany na stranu.

Vilík poklekl a s otevřeným nožem v ruce čekal. A vtom si vzpomněl: skoro každé zvíře se bojí ohně. Rozškrtl zápalku. Zhasla sice, protože tu byl mírný průvan, ale přece jen stačil zahlédnout tělo na krátkých, svalnatých nohou, kulatou hlavu s velkými, přilehlými boltci.

Není to rys? vyděsil se. O této krvelačné šelmě často slýchal. Zvíře se přiblížilo, zjevně se nijak nezaleklo světelného záblesku, usedlo a přední tlapy si spustilo svisle na břicho, na němž byl nadmutý vak. Zvědavě si prohlíželo podivného tvora, který tu klečí a cvaká zuby. A protože nedostalo odpověď, mrzutě se odvrátilo a šouralo se zpátky.

Tohoto živočicha Vilík neznal. Nevěděl, že to byla koala, neškodný býložravec.

Osaměl.

Na spánek neměl ani pomyšlení a zapomněl také na hlad i žízeň.

Dole bylo už také ticho. Dravec odtáhl, asi zlákán jinou, nadějnější kořistí. Uštvaný chlapec toužil už jen po svítání, které ho vysvobodí.

Pro dnešek. Ale co zítra? A co bude dál? Za týden? Za měsíc? Za rok? Kdy bude vysvobozen z této pasti, do které sám tak nadšeně vběhl? A bude vůbec někdy vysvobozen? Má nějakou naději?

Proboha, kde se to octl? Jak jen mohl být tak hloupý! Proč se aspoň nesvěřil se svým úmyslem Wildnerovi a druhému topiči, to byli zkušení lidé, procestovali snad celý svět! Byli by ho varovali.

Vždyť nechtěl nikomu uškodit. Chtěl jen zažít něco z těch krás, o nichž tolik četl. Robinson Crusoe. Ta knížka byla doporučována učiteli!

Konečně svítalo.

Vilík se sesoukal ze stromu. Z vaku zbyly jen cáry. Na uzeném si pochutnali mravenci. Jen puška a dalekohled zůstaly neporušeny.

Šel dál k východu, ale ne dlouho. Už za několik minut se udiveně zastavil u potůčku, který spadal ze stráně, a když se obrátil po jeho toku vpravo, smála se několik metrů pod ním na něho tůňka a hned za ní jeho srub.

Errata:

30.05.2021 11:03