Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smolná tyč se rozhořela, sotva ji olízl plamének zápalky.

Pavouci, kterých se nejvíc obával, nepatřili k nebezpečným druhům. Většinu jich znal z domova a kromě toho, když pozorně prohlédl jejich sítě, zjistil, že jsou už staré a opuštěné!

Za chvíli Vilík stěny chaty vyčistil. Nechal jen několik pavučin v koutech, kde objevil pavoučka, který se před září pochodně rychle skryl ve štěrbině. Jestli je tu nějaký hmyz, mohou pavouci chatě jen prospět.

Zbývaly už jen pavučiny visící ze stropu. Ty ho znepokojily, protože byly dost pevné. Musel je vyrobit nějaký statný pavouk. Sklípkan? Ne. Ten si nestaví sítě a žije v křoví a v dírách a požírá malé ptáky a ještěrky. Je to masožravec. Ale jsou i jiné druhy jedovatých pavouků. Musí zkusit, jestli se dá některý vylákat z úkrytu. Upevnil jednu pochodeň do krbu a druhou se dotkl pavučiny. Nic se nehnulo. Vyzkoušel také ostatní – bez účinku.

„Jsou všechny opuštěné,“ oddechl si spokojeně.

Bylo to pochopitelné. Jeho předchůdce byl chytrý. Vyplnil okénka chrastím, aby dovnitř nemohli moskyti a mouchy. Když odtud odešel, pavouci tu nenašli dost potravy.

V tomhle ohledu může tedy být klidný.

Teď prohlédne postel. Odhrnul houni a opatrně zašťoural tyčkou do steliva. Nic se neukázalo. Rozryl stelivo až na dřevěné dno palandy. Nic. Žádný had se na něho nevyřítil. A když si pak pořádně posvítil, měl už jistotu, že postel je čistá.

„Přesto si tu udělám ráno pořádek a všecko vyčistím,“ řekl si.

Ale co je za tímhle přepažením? Musí tu být ještě jedna místnost. Aha, dvířka!

Byl to příklop sbitý z kousků dřeva; odsunul je. Opatrně si posvítil dovnitř.

„Výborně!“ zajásal nad zásobou palivového dříví a drobně nasekaných štěpin. Vedle nich stál špalek a v něm byla zaťatá sekyra. Tohle je objev! Sekyra! Má nejen nástroj, s nímž může všelicos vyrobit, ale také zbraň.

Ze stropu viselo na provazech z lýka něco, co nemohl rozeznat. Bylo to obalené mořskou trávou. To si prohlédne při denním světle.

Vzal náruč dříví a vrátil se.

Naložil na ohniště a přidal zbytek hořící pochodně. Vyschlé dříví rychle vzplanulo.

Teď potřebuje vodu. Uvaří si v hliněné misce ryby.

Vyšel se sekyrou v ruce na terasu. Co kdyby ho napadl vlk nebo jiný dravec? Má zbraň. Taková sekyra, to je výborná věc!

Obešel chatu a nabral vodu z potůčku. Kolem srubu byl klid, jen z lesa sem zaznívaly rozmanité zvuky.

Sedl si před ohniště, aby viděl v jeho záři na svou práci. Nožem odřel z ryb šupiny, odřízl hlavy, vykuchal vnitřnosti a hodil obě do vody. Vtom ho napadlo: jednu uvaří, bude mít zároveň polévku, druhou upeče. Vyndal tedy gambalu a druhou rybu nechal v míse.

Ale co sůl? Snad bude v některé té nádobě. Štěstí mu přálo. Našel dost soli ve skořápce kokosového ořechu. Ale jak bude rybu péct? Rožeň tu nevidí. Udělá to tak: nejprve uvaří tu druhou rybu, a až bude v ohništi jen žhavý popel, položí do něj gambalu.

„Člověk musí být chytrý,“ pochválil se.

Voda začínala vřít a z mísy vystupovala pára.

Jaký je to podivný zápach? Čím dál tím horší, čpavý. Ne, to není k dýchání! Copak ta ryba už zahnívá? Ne, tohle přece není hnilobný zápach. Takový sladce mdlý, ale na jazyku chutná hořce jako pelyněk.

Odstavil mísu a postavil ji na zem před ohniště. V záři ohně viděl, že voda je zbarvená žlutě jako síra, a když pak dřívkem lovil rybu, uvázlo na něm jen několik kůstek a kousek páteře. Maso bylo rozvařené a celý obsah v míse zhoustl na ohavně páchnoucí kaši.

„Musí to být nějaká jedovatina,“ usoudil a vzpomněl si, že kdesi četl, že v tropických mořích, zvlášť poblíž korálů, žijí jedovaté ryby, z nichž divoši vyrábějí jed pro své šípy a oštěpy.

Zase jedno zklamání. Ale zároveň jeho štěstí, že rybu nepekl. Zápach by necítil, šel by do komína a kdoví, jestli by nestačilo maličké sousto, aby jej otrávilo.

Zato gambala se mu povedla. Pochutnal si. Zapil ji mlékem z kokosových ořechů, zabezpečil dveře a ulehl na postel.

Za několik okamžiků tvrdě usnul.

Bylo už určitě hodně přes půlnoc, když byl probuzen známým vytím, které se blížilo. Vilík se ale teď už nebál. Věděl, že je v bezpečí.

Štěkot se ozýval už docela blízko, dokonce slyšel plíživé kroky po terase, čenichání šelmy na prahu dveří a ťapkání drápů.

„Máš to marné, sem se nedostaneš!“ zamumlal škodolibě do tmy.

Vlk jako by rozuměl. Zlostně zavyl a zmizel z terasy.

Za chvíli slyšel Vilík pod terasou spokojené vrčení. Že by vlku zachutnala ta páchnoucí polévka? Možné to je. Jen ať si poslouží. Aspoň uvidí účinek.

A ten se projevil dřív, než se Vilík nadál.

Brzy uslyšel bolestné skučení, přerývaný skřek, krátký chrapot a - ticho.

Vida, zdá se, že vlk dodýchal. Jestli se do mrtvoly nepustí jiný, najde ho ráno pod terasou.

Vilík se schoulil, zabalil se do houně a spokojeně usnul.

Slunce už prosvítalo chomáčem trní v okénku, když se vzbudil. Opatrně pootevřel dveře: pod verandou leželo křečovitě natažené tělo dravce. Sestoupil k němu. Bylo už ztuhlé. Stáhne je a kůži důkladně oškrábe nožem. Bude mít výbornou přikrývku pro chladné noci. Musí si pospíšit, protože už je na něm hejno zelených much. Taková moucha je nebezpečná, může přenášet infekci.

Vtáhl mršinu do srubu a rychle přirazil dveře. Dalo mu hodně práce, než byla kůže stažena. Teď bude potřebovat spoustu soli. Kůže musí být důkladně nasolena, svinuta a uložena na několik dnů, aby zvláčněla a aby se pokožka dobře sloupla. Zatím ji svine, aby neproschla.

A teď si prohlédne srub a zásoby. Hlavně sůl musí najít. Snad tu bude někde větší zásoba. Našel ji v komoře. Nejméně deset kilogramů, zabalených do cáru lodní plachty.

Ale našel také jiné věci, z kterých byl nadšen.

Ty zabalené kusy visící ze stropu, to bylo dobře vyuzené maso, nevěděl z čeho, ale to není důležité. V jednom kusu poznal rybu, snad to byl losos nebo mořský úhoř, v dalších dva hřbety a tři kýty z nějakých savců. Ukrojil si. Chutnalo to znamenitě, skoro jako šunka.

Panečku, není tohle báječné? Co mu teď chybí? Snad jen to, že tahle zásoba dlouho nevydrží. Ale přece sám nebude zahálet. Určitě něco uloví. Vykopá jámy, pokryje je chvojím a přichystá pasti. Připraví si také oka a dřevěné pasti.

Tak dál! Tohle je káva, jen ji upražit. To zvládne. Viděl už včera, že káva roste na zahrádce. Takhle cukr kdyby měl! Ale to je jen přání. Leda by přišel na cukrovou třtinu, té prý je v tropických krajích dost. Jenže když ji nezná, těžko ji najde. Ví jen, že cukrová třtina je podobná rákosí a roste v bažinách, v mokré půdě. Bude tedy hledat.

Tak, co už všecko má ve své královské špižírně? Uzeniny, banány, kokosové ořechy, kávu, sladké plody chlebovniku – tady jsou ještě dvě bedny a sud. Do toho se podívá později. Tohle zatím stačí. V tůňce je hodně ryb. Tyhle zásoby jsou vlastně nevyčerpatelné, až na to maso, a to si opatří.

Teď si prohlédne místnost a pořádněji vyčistí. Na palandu si nanosí čerstvou mořskou trávu. Je jí tam spousta.

Ale tu ho napadlo, že nejdřív musí nasolit vlčí kůži. Rozprostřel ji na zem, důkladně posypal na vnitřní straně solí, svinul a uložil v komoře. Tělo odtáhne na pobřeží a hodí do moře.

Pak si přehodil přes rameno kus plachty a sestupoval k moři. Odbočil však víc vpravo, tam viděl po odlivu vysokou mořskou trávu.

Byla to namáhavá práce, rvát pouhýma rukama trsy tuhé trávy.

Skoro dvě hodiny trvalo, než se s nákladem vrátil do srubu.

Složil ranec na terase a dal se do úpravy lůžka. Několikrát vynesl plnou náruč staré trávy, než se konečně objevila dřevěná palanda, pokrytá drtí a prachem. To musí vymést.

„Není tu někde koště?“ rozhlížel se.

Našel je v komoře, sice primitivní, ale stačí mu.

Konečně byla palanda, jak si ji přál mít. Ale přece nebyl spokojený. Když čistit, tak pořádně. Odtáhne tu pryčnu od stěny a vymete také pod ní a za ní.

„Je to těžké jako hrom,“ supěl, ale nepovolil.

Jeho námaha byla odměněna nálezem, nad nímž na chvíli oněměl:

„Pane Bože! Tohle – to je – báječné!“ zalykal se radostí. „Karabina! Na mou duši, karabina! Čistá, zachovalá, pečlivě natřená tukem. Jak se otvírá? Aha, takhle! Osm nábojů je v zásobníku! Někde tu musí být ještě další náboje.“

Lezl po kolenou a prohlížel stěnu.

„Tady je výklenek! Ano! Jsou tu! Plná plechová krabice! Několik set je jich! Teď jsem opravdu král! Můžu mít, co se mi zachce. A nebudu se bát, kdyby mě napadlo sto divochů!“

No, no, no! ozval se mu v duši výstražný hlas.

„A proč by...? Divoši určitě nemají takové zbraně. Nanejvýš šípy. To je hračka proti takové karabině,“ ujišťoval se.

A ještě něco vytáhl z výklenku: lupu. K čemu může být? Kdo to tu před ním bydlel? Asi nějaký profesor, bylinkář. Ti užívají taková zvětšovací skla. No, snad někdy bude k něčemu dobrá.

Konečně měl svůj pokoj vyčištěný a zbývalo už jen zamést podlahu, pokrytou silnou vrstvou jemného mořského písku. Zvlášť u postele byla spousta prachu a smetí. Koště už má, ale potřeboval by nějakou lopatku. Počkat! Udělá to takhle: nejdřív uklidí špižírnu, všecko prohlédne, a možná že tam najde nějaké nářadí. Vždyť jeho předchůdce musel přece nějaké nářadí a nástroje mít.

A opravdu!

V koutku za bednami našel dřevěnou lopatku a rýč, obojí pracně vydlabané z kusu jakéhosi tvrdého dřeva, a na stěně udici, zavěšenou na dvou kolících. V duchu obdivoval důmyslnost, s jakou byl tento důležitý nástroj vyroben: bambusová tyč byla ovinuta tenoučkým lankem spleteným z lýka, na jehož konci místo kovového háčku byla uvázána pevná rybí kůstka, ostrá jako jehla, se zpětným hrotem, který byl zřejmě vyřezán nožem. Ani plaváček, zhotovený z kousku dutého bambusu, nechyběl. Také našel něco, co považoval za oštěp, ale spíš to byla hůl, jaké užívají horolezci. Kovový hrot byl nahrazen zašpičatělou kostí.

„Hodí se mi jako hůl i jako zbraň. Hůl i kopí, a také oštěp,“ pochvaloval si.

Jeho předchůdce musel být zkušený muž. Znal jistě život pračlověka kdysi v době kamenné. Nějaký profesor a zároveň cestovatel. Teprve teď Vilík začíná chápat, jak špatně by se mu vedlo, kdyby chatu nenašel. Nemá žádné zkušenosti, a než by je získal, zahynul by. Jak dlouho by mohl být živ jen z ovoce? Snad nějaký týden, ale pak by mu žaludek zeslábl. Zemřel by podvýživou.

Maso, i kdyby něco ulovil, nebylo by poživatelné bez soli a za syrova. Není na to zvyklý.

V jedné bedně našel několik hliněných nádob, vypálených a na povrchu lesklých. Jejich nepravidelný tvar dokazoval, že byly vyrobeny teprve zde, lesklý povlak byl zhotoven odborně. Čím, to Vilík nevěděl, nevyznal se v hrnčířství, jen si vzpomíná, že mu otec kdysi řekl, že takový povlak, tvořící nepropustnost hliněné nádoby, se dělá z kuchyňské soli a že se pálí v peci.

„Copak je tohle?“ zamumlal nad polovicí kokosové skořápky, částečně naplněné tekutinou, na jejíž hladině plaval čtvereček dřívka s kratičkou tyčinkou uprostřed.

Přičichl. Tekutina páchla rybím tukem.

„Kahan!“ vydechl radostně.

Teď bude mít »věčné světlo«. Vždycky večer je zapálí a do rána nechá svítit. Nebude se muset starat o udržování ohně v krbu a ušetří zápalky.

Ale – oleje bude ubývat. Za nějaký týden nebude mít nic. Tedy věčné to světlo zrovna není. Není tu někde zásoba? Po chvíli zjistil, že není. Je to zřejmě rybí tuk. Ten dávají jen veliké mořské ryby a kytovci, velryby, vorvani a delfíni.

Jak je uloví? S touhle udičkou to nepůjde. Jedině použít karabinu, v noci, kdy je příliv, ještě lépe k ránu, když by při odlivu některý takový tvor uvázl na mělčině. Dobrá. Zkusí to ještě dnes.

„Co to tu čpí?“ čichal znepokojeně.

Odsunutými dveřmi sem z místnosti vnikal zápach doutnajícího dřeva. Nahlédl do pokoje.

Zděšeně vykřikl.

Nad stolem se plazil šedý dým, z něhož rudě prosvítal plamínek.

„Hoří! Stůl se vzňal! Vodu! Honem vodu!“

Popadl hliněnou nádobu a pádil k tůňce. Vrátil se v nejvyšší čas, když už část stolní plochy olizoval plamen.

„Jak se to mohlo stát?“

Okamžitě pochopil: opřená o hliněnou misku, kterou po včerejší večeři nechal na stole, ležela lupa.

Okénkem sem teď padají sluneční paprsky, které lupa soustředila na bod stolní plochy. Štěstí, že byl nablízku a mohl včas oheň uhasit.

Vidíš, hlupáku! To tě nenapadlo, že tohle sklíčko je nedocenitelné jako skutečně věčná zápalka, ale jen na slunci. Krabičku se zápalkami dobře schovej, a dokud slunce svítí, můžeš zažehnout oheň, kdy budeš chtít.

Den Vilíkovi rychle utekl při obhlídce okolí chaty, dvorku a zahrádky, hlavně ho zajímaly kávovníkové keře. Bobulky už byly zralé, usoudil podle seschlých obalů. Natrhal si jich plné kapsy; na krbu je pak upraží.

Jak ale zrnka semele? No, rozdrtí je na plochém kameni. Ale nejdřív bude pátrat po cukrové třtině.

Prohlížel tůni. Bylo v ní hodně ryb, některé byly přes půl metru dlouhé. Rybníček byl lemován rákosím, jaké ještě nikdy neviděl. Podobalo se spíše bambusu a na vrcholcích mělo kuželovité chomáče bílých květů.

Hlavou mu bleskla myšlenka: Co když – není to snad...?

Zahryzl se do stvolu. Ano – cukrová třtina!

Bože, měl to ten dřívější majitel skvěle zařízeno!

Všecko má doma. Nebo alespoň všechno to, co potřebuje k životu.

Toho večera si Vilík dopřál přepychovou hostinu.

S pevným rozhodnutím, že vstane za svítání, spokojeně usnul. Když se probudil, byla ještě tma, obloha ale už bledla.

Vstal, přehodil karabinu přes rameno a s kopím v ruce vyšel z chaty.

Známou pěšinkou se dostal z lesa a pak už sestupoval přímo k moři, tam, kde viděl ty útvary podobající se kostrám. Tam nejspíš najde tvora, který mu poskytne zásobu tuku.

Dostal se na pobřeží, když nebe na východě rudlo.

Moře se dosud vysoko vlnilo. Přišel tedy včas. Schoulil se za balvan a pozorně sledoval odliv.

Náhle ho upoutal předmět, který se vynořil asi třicet metrů od břehu nad mořskou hladinou. Byla to kulatá hlava.

„Člověk?“ vydechl Vilík stísněně.

A hned nato další dvě.

K jeho sluchu dolehl žalostný nářek.

Hlavy se ponořovaly a vzápětí se objevovaly nad hladinou blíž břehu. Teď viděl už zřetelněji: kulaté lebky s kratičkými vlasy, snad kudrnatými, temné, skoro černé obličeje s čelistmi vystouplými dopředu.

„Divoši!“

A nato to chraplavé, žalostné zavytí.

Hlavy se kvapem blížily ke břehu, jak je nesly vlny. Když se pak řada vln stáhla, uvázla na břehu dvě černá těla se silnými pažemi, oblá, zavalitá, končící plochou ocasní ploutví, sotva dvacet kroků od Vilíkova úkrytu.

„Mořské panny!“ zajektal Vilík při pohledu na černé obličeje, z nichž svítily veliké kulaté oči jako skelné čočky.

Jeden tvor otevřel hubu a vzduchem se zase rozlehlo bolestné vytí. Nestvůry se napolo vztyčily na pažích a namáhavě lezly k němu.

A tu si Vilík vzpomněl, že tato zvířata už viděl v zoologické zahradě v Hamburku. Jeho úděs se rychle rozplynul.

Vždyť je to dugong! Moroň. Neškodný mořský savec. To je právě to, na co čeká. Jediný dugong ho může zásobit tukem na celý rok a nemusí ani moc šetřit.

Vilík netušil, jak silný odraz bude mít karabina.

Mířil dobře. Dugong klesl do písku. Druhý na několik okamžiků znehybněl, ohromen výstřelem, ale pak se vzpamatoval. Podivně zaštěkal, obrátil se zpátky k moři a záhy zmizel pod hladinou.

Vilík vstal a s puškou připravenou k výstřelu se blížil ke kořisti.

Nebylo třeba druhé rány. Moroň ležel nehybně, zřejmě mrtev.

To bude práce na celý den, než zvíře stáhne a vykrájí podkožní tuk.

„Jak ale ten kus odnesu? Zapomněl jsem na plachtu. Musím se pro ni vrátit,“ hučel mrzutě. Rozběhl se k chatě.

Když se pak přihnal s plachtou, viděl už z dálky, že nad jeho kořistí krouží veliký pták a druhý do ní klove dlouhým zobanem. Co zas je? Sup to není. Podobá se spíš čápovi, jenže je větší, mohutnější a zoban má mnohem silnější. A jak je drzý!

„Jedeš odtud!“ vykřikl co nejhlasitěji.

Pták se na něj podíval, zaklapal zobákem a pak jako na posměch kloval do mrtvého těla ještě horlivěji.

Tohle Vilíka dopálilo.

„Já ti dám, ty nenažranče!“ křičel a mával kopím. Už už zvedal hůl, aby drzouna přetáhl přes hřbet, a vtom se pták načepýřil, napřáhl k Vilíkovi zoban a vyrazil z hrdla štěkavý skřek. Vilíkovi se zdálo, že slyší:

„Dej mi pokoj, nebo tě propíchnu!“

Zarazil se. Co to je za obludu? Stojí na vysokých nohou, naježená, s ohavně lysou lebkou a s olezlým krkem.

„Poslouchej,“ začal Vilík vážně, „já jsem si toho mořského psa zastřelil. Je to má kořist. Tak buď ustoupíš po dobrém, nebo to půjde po zlém!“

Pták výstražně zacvakal zobanem, cosi pohrdavě vyštěkl a dal se znovu do práce. Zoban dopadal na kůži jako krumpáč.

Náhle se ptákův zobák vnořil hluboko do těla mrtvého dugonga. Pták vyrazil vítězný skřek, vyrval rosolovitý kus tuku a hladově jej spolkl.

Hned nato to nad Vilíkovou hlavou zašumělo a druhý pták se jako šíp snesl přímo na hodujícího soupeře. V nejbližším okamžiku bylo z obou klubko, spleť nohou a křídel, krků a zobanů, koulelo se po zemi, vyskakovalo do výšky, svíjelo se v těsném objetí v chomáčích peří, jež vířilo kolem.

Vilík vyjeveně sledoval souboj zuřivých ptáků. Jak tohle dopadne? Má vystřelit do vzduchu, aby opeřence rozplašil? Škoda rány. Nemůže plýtvat náboji, každý z nich má velikou cenu.

A kromě toho jeden už podléhá. Dlouhé nohy se pod ním podlamují, otevřeným zobákem lapá po dechu a z hrudi se mu řine pramen krve. Druhý na tom není o mnoho lépe: křídlo vleče po zemi, podivně kroutí hlavou, jako by se divil, že vidí jen jednu stranu bojiště – levé oko je zalité krví. Najednou se jednooký vítěz přikrčil, křečovitě napřímil zobák proti smrtelně zraněnému nepříteli a vyrazil. Jeho zoban se jako meč hluboko vbodl do soupeřova těla; pařáty raněného však sevřely vítězův krk a ve smrtelných křečích ho pevně tiskly. Chvíli se toto klubko zmítalo a svíjelo, stále volněji, až konečně ztichlo, krví zalitý uzel se rozvinul a na písku ležela svorně vedle sebe dvě mrtvá těla, oškubaná, rozbodaná, rozdrásaná.

„No tedy,“ hučel Vilík, „pěkná hloupost, kvůli kousku tuku se rozsápat k smrti. Hlad je k tomu určitě nedohnal, jen žravost a závist.“

Skoro celý den mu zabralo, než byl hotov a než odnesl do chaty zásobu tuku a také slušný kus masa, které si vyudí.

Když se pak druhého dne vypravil na pobřeží pro zbytek tuku, viděl už z daleka, že přichází marně. Kolem mrtvého zvířete se hemžilo celé hejno ptáků, kteří tu společně hodovali. Jen ze zvědavosti šel blíž. Z moroně zbyla ohlodaná kostra a z obou soupeřů chomáče kůže a peří, nohy, hlavy se zobákem a několik větších kostí.

Když pak Vilík myl stůl a drhl jej mokrým věchtem z mořské trávy, objevil vespod zásuvku a v ní teleskopický dalekohled a ještě zajímavější věc, zápisník. Byl zklamán, když zjistil, že je psán v řeči, které nerozumí. Některá slova byla podobná němčině, ale jen výslovností, kdežto pravopis byl odlišný a spíš připomínal angličtinu. Avšak ani ta to zřejmě nebyla. Na první stránce četl:

Handbook – Olaf Stjerhelm.

To znělo švédsky. Vilík pochopil, že má v ruce zápisník Olafa Stjerhelma.

Byl to jeho předchůdce? Zdá se. Sešit má mnoho stránek a není celý popsaný. Ale kam se poděl? Tady nezemřel. Asi se odplížil k prameni, aby se napil, a ve vysoké horečce zemřel venku, kde jeho mrtvolu rozsápali dravci.

Ale přece by tu po něm aspoň něco zůstalo?

Vilík pečlivě prohledal celé okolí chaty, ale marně. Že by se dovlekl dál do lesa? Sotva by měl k tomu dost síly.

„Přečtu všecko, budu studovat každé slovo, možná, že tomu časem budu rozumět,“ umínil si.

Švédové mají přece jazyk ne nepodobný němčině. Ten nález je velmi důležitý a měl by pro něho velký význam, kdyby mohl rozluštit obsah.

Ale vždyť jsou tu data! První zápis je datován 5. září 1930, tedy před sedmi lety. A poslední dne 14. února 1935. Z toho vyplývá, že chatu vystavěl Olaf Stjerhelm a pět let ji obýval, než zmizel. Byl snad odtud vysvobozen nějakou lodí? Nebo někdo nalezl jeho mrtvolu a pohřbil ji?

Neodvlekli ho domorodci?

Vilíka zamrazilo. Vzpomněl si na svůj výstřel, který bylo jistě slyšet daleko. Jestli tu jsou domorodci, lidojedi, jak o nich vyprávěl topič Wildner, pak se musí mít na pozoru.

Zatím má zásob dost. Nechá karabinu na pokoji, dokud si důkladně neprohlédne široké okolí. Nebude otálet. Zítra časně ráno se vydá na obhlídku.

Svítalo, když vyšel z chaty, kterou za sebou řádně zabednil. Měl s sebou karabinu, dalekohled, kopí a dostatečnou zásobu jídla na dva dny. Naskytne-li se mu vhodné místo k přenocování, přespí venku, aby se nemusel vracet na noc do srubu. V tom případě obejde nejméně polovinu ostrova.

Na pobřeží nepůjde, ale nemůže jít ani pralesem. Musí zase stezkou dolů a pak podél okraje lesa půjde opatrně dál. Tak to bude nejlepší. Bude mít dobrý rozhled a možnost včas se skrýt v houští, kdyby mu hrozilo nebezpečí.

Errata:

30.05.2021 11:03