Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynula řada dnů a nocí. Kolik? Vilík nevěděl, nepočítal je. Nezajímala ho minulost a o přítomnost se staral jen do té míry, aby si obstaral potravu. A nebyla to starost malá.

Zásoby se kvapem tenčily, hlavně uzeného, které bylo od první a zároveň poslední výpravy jeho jedinou masitou stravou. Vilík totiž veškerý svůj volný čas věnoval přemýšlení o tom, jak se odtud dostat.

Když mu osud nepřeje malý kousek země, kde by byl sám, kde by mohl žít v klidu a bezpečí, jak si původně představoval, pak chtěl zase raději tam, kde vládnou bílí lidé a jejich zákony.

Všechen čas věnoval stavbě prámu, pracoval od svítání do tmy.

A byla to těžká práce! Měl jen sekyru, jejíž ostří často musel brousit na kameni. Kolikrát sklesl bezvládně, vyčerpaný, vysílený, s rozbolavělým tělem a roztřesenými nervy.

Jeden otesaný kmen se řadil vedle druhého na pobřeží, kde poprvé přistál. Toto místo si dříve upravil jako lodní dok. Rýčem srovnal svah na rovinu, při přílivu si vyměřil místo tak, že při odlivu mohl pracovat v suchu a příliv nemohl kmeny s sebou strhnout. Dok byl totiž chráněn kolem dokola dostatečně silným valem písku, který působil při přílivu jako vlnolam.

Už tato práce si vyžádala několik dnů.

Tak tedy žil vlastně po celé dny na pobřeží, kam přicházel za svítání, a když se slunce chýlilo k západu, vracel se do chaty, která naštěstí byla jen asi tři kilometry odtud.

Teď už měl v doku sneseno tolik kmenů, že stačily na dno prámu, asi šest čtverečních metrů, a začal s vazbou. K tomu mu dobře posloužily liány a pásky, nařezané a naloupané z lýka, a také vysoká mořská tráva a řasy, z nichž pletl pevné provazy. Pak vztyčí uprostřed stožár, na který uváže houni, ta mu také poslouží, spolu s kusy lodních plachet, které má ve špižírně, při dobrém větru jako plachtoví.

A až bude hotov, odstraní směrem k moři písečný val, vlny přílivu zvednou prám a odplaví ho na moře.

Pak bude vyhráno!

Tak si to představoval.

Dny se krátily, slunce opisovalo znatelně nižší oblouk, hřálo jen mírně. Stromy a keře byly sice zelené, ale ta zeleň byla temná, nahnědlá. Květy zmizely a při závanu břízy létalo vzduchem listí a padalo na zem. Pod jeho kroky šustilo a chřestilo jako vysušené kosti. Prales řídl.

Tak prožíval Vilík první tropickou zimu, která mu přinesla zase další zklamání.

Počasí bylo zhruba stejné, jaké je v jeho vlasti v říjnu: mírné teplo ve dne a studené noci, kdy sice nemrzlo, ale chladný monsun, vanoucí vytrvale z vnitrozemí na moře, profukoval okénky a vířil v chatě, rezavý jako ostré hrany ledové tříště. Ucpání oken pomohlo jen málo.

Chvěl se chladem, choulil se pod houní a vydělanou kožešinou, která mu už několik dnů nahrazovala původní oblečení, rozpadlé na cáry.

Po celou dobu, co byl na ostrově, ani nesprchlo. Zmizela i rosa, která dříve padala k ránu. A s obavou pozoroval, že pramen, spadající ze stráně do tůňky, slábne, až jednoho dne vyschl docela.

Zároveň povážlivě klesla hladina tůně, jejíž voda teď měla nahořklou a trpkou chuť a odporně páchla po tlejícím listí, které z hladiny shraboval marně, neboť ji v noci monsun vždy pokryl novou vrstvou.

Tak byl Vilík donucen přerušit stavbu prámu a odložit své naděje na jaro.

Musí se také zásobit potravinami a pitnou vodou.

Jak to udělat? Zhotovit pasti a vykopat jámy? To by teď nemělo smysl. Už dlouho neviděl žádné zvíře. Ta se asi uložila k zimnímu spánku. Jen vlků bylo víc, hladově vyli za noci a dobývali se do jeho chaty. Ale ti nestáli za ránu, neboť jejich maso, jak poznal, když jednoho zastřelil, nebylo k jídlu. Bylo tuhé jako podešev a ohavně páchlo. Jen kůži naložil do soli, aby z ní vyrobil jakýsi obal na nohy jako náhražku za rozpadlé boty.

Už několik dnů se živil jen rybami z tůňky, ale také ty se mu zošklivily, snad pro chuť páchnoucí vody anebo proto, že skutečně mělo teď jejich maso nepříjemnou příchuť. Také ovoce mizelo a jen chlebovník mu štědře poskytoval své nasládlé plody. S uzeným vystačí nejvýš týden, ale i kdyby ho měl zásobu, brzy by se mu žaludek vzbouřil z jednotvárné stravy. A pak by mu hrozilo vážné onemocnění.

Nezbývá než se vydat na pobřeží, kde se mu snad podaří ulovit, co by mu alespoň na nějaký den poskytlo změnu a nějaké sousto čerstvého masa.

Vodu bude převařovat a odpornou příchuť a zápach přemůže vůně kávy, slazené třtinou, které má ještě dostatečnou zásobu.

Od toho dne trávil většinu času na pobřeží. Podařilo se mu zastřelit dugonga a kusy masa, pečlivě zbavené tuku a prosolené, zavěsil nad krbem do jednoduché udírny. Několik jiných porcí, opečených na rožni, který si zhotovil z větví, mu poskytlo vydatnou stravu na několik dnů.

Ulovil také několik velkých krabů, mořských pavouků, ba i dva veliké mořské raky. Na těch si pochutnal.

Dále obohatil jídelní lístek několika divokými kachnami a černou labutí, na které přišel, když objevil mořskou zátoku, obrostlou vysokým rákosem. Bylo tu také mnoho ptačích vajec, a dokonce chytil čtyři mladé kachničky, které zavřel do pečlivě vyčištěného chlívku. Teď mu bylo zase dobře; veseleji hleděl do světa a v srdci mu vzklíčila naděje.

Vždyť to tu není ani tak zlé. Už několik dnů střílí jeho karabina, aniž se, třeba jen v dálce, ukázali divoši. Jistě se jich bojí zbytečně. Rány z jeho pušky určitě nejsou slyšet tak daleko. Ať tedy mají svůj sever, on je přece pánem na jihu. Zimní období také jednou skončí a přijde jaro.

Jen ta čerstvá voda mu chybí. Káva je sice dost dobrá, dá se pít, ale přece jen má nepříjemnou příchuť a páchne. Kdyby měl mléko, aby si mohl uvařit bílou kávu, to by bylo něco! Nějakou lamu chytit, jako se to podařilo Robinsonovi. Ale tady lamy nejsou.

Jednou ráno ho napadlo, aby se podíval na pobřeží. Už tam dlouho nebyl. Podívá se, co dělá jeho prám.

Vyšel z chaty. Už byl u trnité hradby, když ho cosi naléhavě nutilo, aby se vrátil pro karabinu. Vždycky je lepší být ozbrojen. Vrátil se tedy a přehodil karabinu přes rameno.

Ještě kopí a dalekohled, připomínal mu vnitřní hlas.

Proti své vůli ho uposlechl. Je to pravda. Hůl mu ulehčí chůzi a dalekohled není tak těžký. Co kdyby se na moři objevila nějaká loď? Pouhýma očima nezjistí, jestli to jsou domorodci nebo piráti. Dalekohledem by to snadno poznal a pak se buďto přihlásí střelbou z karabiny, nebo se včas ukryje.

Ale proč ho tak náhle napadá...?

Rychle! ozval se znovu vnitřní hlas. Mimovolně zrychlil krok. Proplazil se trnitým otvorem, ani se neohlédl a dal se k pobřeží. Kdyby tak prám odnesly vlny! To by byla velká škoda. Konec celé jeho dlouhé a těžké práce. Sice se teď všecko jaksi obrátilo k lepšímu, nehrozí mu už hlad, má v chatě dost zásob, zimu přežije, ale tím není řečeno, že tu zůstane. Není však také rozhodnutý, že odtud odpluje. Je to na pováženou. Daleko široko je vidět jen moře, a co kdyby nedoplul k nějaké zemi, snědl všecky zásoby jídla, vypil všecku vodu a nakonec umřel hladem a žízní? Také bouře by ho mohla přepadnout, převrhnout z prámu do moře – ve vlnobití by mu plavání nepomohlo, ani ten záchranný pás.

Plavidlo bylo zcela v pořádku. Dokonce bylo v doku upevněno ještě bezpečněji, protože vlny zvýšily písečnou hráz.

Ale očekávání, že uvidí v dohledu nějakou loď, ho zklamalo.

Kroužil dalekohledem po vodním obzoru, uviděl také »své« pobřeží, kam chodí lovit, známou savanu, kterou tak často přechází od své chaty...

Teď se mu v objektivu objevilo křoví.

Co je to, proboha?

Nad lesnatou stráň se vyvalil sloup dýmu. Divoce letí vzhůru, vířivě proráží vzduchem a nahoře se rozšiřuje ve žluté, hnědé a černé chuchvalce.

Panebože, tam je přece – ano – jeho chata!

„Hoří!“ vykřikl zoufale.

Co nejrychleji pádil zpátky. Ale najednou se zastavil.

Jak se mohla vznítit? V krbu nebyl oheň. Někdo ji zapálil. Kdo? Domorodci! Divoši ze severu! Museli přece slyšet jeho střelbu! Připlížili se, snad ho viděli odcházet, vyplenili chatu a zapálili ji. Nemůže tam. Je jich určitě mnoho, skrývají se v křovinách kolem chaty, čekají na něho.

Teď vyrazil nad keře plamenný sloup a hned nato se chuchvalce dýmu vrhly vzhůru do stráně, dolů k trnité hradbě a hnaly se také k němu.

Prales hoří!

Na chvilku přehlušil hukot a praskot požáru křik a zoufalý nářek lidských hlasů a několik černých postav se vyřítilo z otvoru, kterým procházel trnitou hradbou. Několik z nich pádilo savanou na pobřeží a část běžela přímo na západ.

Nestůj! Vždyť vidíš, jak se sem žene oheň! Než se naděješ, dojde i sem. Zachraň se! Uteč!

„Kam?“ zasténal.

Ve zmatku viděl jen dvojí možnost: k moři, tady by ho však museli uvidět divoši a byl by ztracen, protože v karabině má jen čtyři náboje a domorodců je mnohem víc, nebo do lesa, což znamenalo upálení zaživa.

Na pobřeží! Zpátky!

Ano, to je jediná naděje!

Ale vtom se rozplynula. Hlouček divochů doběhl zatím k pobřežním balvanům, kde se zastavil. Vilík viděl, že ho zpozorovali. Jejich divoký řev dolehl až k němu, černé postavy vyrazily podél pobřeží se zřejmým úmyslem mu nadběhnout.

Jako štvaná zvěř pádil ubožák savanou podél lesa, jehož okraj se stáčel na sever. Hukot požáru za ním sílil.

Teď už probíhá horní částí písečné zátoky, na jejímž dolním konci leží nedostavěný prám. Blesklo mu hlavou: má se tady postavit přece jen na odpor, chráněn písečným valem? Ohlédl se. Divoši, kteří běželi oklikou podél mořského břehu, byli teď mnohem dál. Namířil dalekohled. Ruce se mu chvěly tak, že viděl jejich postavy jen matně.

„Nemají pušky,“ vydechl ulehčeně, „jen luky a oštěpy. Ale je jich šest – deset – tam ještě dva – velká přesila! Kdybych i každou ranou zasáhl, zbude jich osm, obklíčí mě a...“

Horká vlna čpavého dýmu mu dýchala do tváře. Nedaleko něho vyšlehl z lesa plamen a jako ohnivý had se plazil ve vyschlé trávě. Toto místo neznamená záchranu, je to spíš past. Dál! Jen pryč! Dál na sever! Písečný nános je dost široký, zdrží požár a snad jsou v pralese průrvy, jaké viděl na západě ostrova, a ty vytvoří proti ohni přirozenou hráz.

Jen zoufalec je schopen takového běhu.

Několik úzkostně vyjících vačnatých vlků přeběhlo nevšímavě kolem něho. Oheň za ním hučel a praskal jako salvy z kulometů.

V dálce před ním se objevila na okraji lesa skupina velkých balvanů, vybíhající daleko k pobřeží. Pudově v nich tušil záchranu. Napjal poslední síly.

Haúúú! temně zavylo z lesa po jeho boku, vzduch se rozvířil a pro samý kouř nebylo vidět. Dusil se dýmem a žárem a potácel se dál. Trsy hořícího listí a větví urvaných vzdušným vírem se sypaly na jeho nahá ramena, bodaly ho do tváře jako žhavé jehly a sežehovaly mu vlasy. Neviděl na krok.

Konec.

Už jen setrvačností pokračoval kupředu – klopýtl o kámen, jak padal, zahlédl pod sebou prázdnou temnotu – okamžik letěl vzduchem – pláč! Zajíkal se chladem. Střemhlav spadl do studené vody. Bleskově se vzpamatoval. Dvěma tempy se octl na rozvlněné hladině. Byl v hluboké tůni s balvanovitým břehem, asi pět metrů vysokým, přes nějž se válely mraky dýmu. Kolem něho pršelo hořící listí a se sykotem uhasínalo, sotva se dotklo vody. Lapal po dechu a plaval k protějšímu břehu.

Pracně se vyšplhal po balvanech a konečně, napolo v bezvědomí, sklesl bezvládně k zemi.

Děj se co děj, už nemůže dál! Jeho síly jsou u konce.

Protější břeh tůně se jasnil. Oblaka kouře řídla, ale celý její okraj byl v jednom ohni. Naštěstí však zvolna uhasínal a břeh se měnil ve žhavý pruh, za nímž se do dálky prostírala černá plocha sežehnuté savany. Jen místy na ní dohořívaly větší trsy vysoké trávy a keříků a nad celým ohromným spáleništěm se plazily pásy šedého dýmu.

Teď teprve viděl, že tůně je vlastně výmol plný vody, hluboká rokle, do které spadal od lesa příkrý kaňon, hluboká a široká brázda, vedoucí vzhůru do stráně pralesa a na druhé straně do savany. Tentýž kaňon tvořil hlubokou průrvu, klikatě dělící území až daleko k mořskému pobřeží.

Tento předěl byl jeho záchranou a také hrází proti lesnímu požáru.

Vilík s hrůzou pozoroval, jak se v moři plamenů s praskotem lámou kmeny stromů, řítí se k zemi, tvoří se spletí keřů mohutné hranice a stohy, z nichž vzdušné víry vrhají vzhůru sloupy plamenů a jisker.

Pud sebezáchovy brzy Vilíka vzpamatoval a donutil ho se soustředit. Měl o čem uvažovat.

Teď je bez přístřeší, bez potravy a v nebezpečí, že bude vypátrán divochy. Co se stalo s tou smečkou, která ho pronásledovala? Odtud ji nevidí. V dálce je savana ještě zahalena dýmem a plameny. Podle toho byla celá step za písečnou zátokou už také zachvácena požárem. Ale divoši běželi podél pobřeží, mohli se tedy plamenům vyhnout. Nahmátl dalekohled, naštěstí byl dobře zabalený v kůži na zádech a nevypadl při pádu do tůně.

Ale kde je karabina? Zmizela. Na protějším břehu nemohla zůstat. Plameny tam spálili každičké stéblo trávy. Tam by ji marně hledal, v tom žáru by náboje vybuchly a dřevěná pažba shořela. Musela mu sklouznout z ramene, když střemhlav letěl do tůně. Asi by ji marně hledal v té hloubce. A také už mu není k ničemu. Čtyři náboje ho nemohou zachránit.

Zavalila ho lavina zoufalství.

Kroužil dalekohledem po obzoru. Najednou se mu v objektivu objevili – ano, jsou to oni! Všech dvanáct se jich plíží podél moře. Nejsou už daleko od průrvy, až přelezou, dají se na této straně v jeho stopách.

Musí pryč odtud. Do lesa.

Plížil se mezi balvany a stoupal do stráně. Křoví ho dostatečně krylo. Ostatně ho divoši z té dálky ani nemohli spatřit.

Zatavil se na plošince, aby si oddechl. Teď měl pod sebou celý obraz zkázy.

Vpravo, až po hranici kaňonu, dosud šlehaly plameny naplno. Ohořelé, zuhelnatělé kmeny se s rachotem řítily k zemi. Jehličnaté stromy s podivnými placatými korunami plály jako obrovské pochodně. Světle modrý, skoro bílý dým promísený parami se táhl stepí jako nekonečný závoj. Hnán větrem, tvořil okraj tohoto závoje skoro přímku nad průrvou, jež ústila do moře.

Zase spatřil ten hlouček domorodců, který právě vystoupil z šedivé mlhy a proběhl ústím průrvy. Napjatě čekal, kam se teď dají. Poběží-li kolem kaňonu nahoru, bude muset odbočit k severu. Ale pak bude jeho postavení beznadějné, protože tam, v nížině, je jejich vesnice, a tak se octne v kleštích.

Proto si s úlevou oddechl, když viděl, že divoši běží dál podél pobřeží.

Nevědí o něm. Určitě jsou přesvědčeni, že zahynul v plamenech, na stepi. Uklidnil se a vystupoval dál do stráně.

Ale zakrátko pocítil nové obavy.

Kam vlastně prchá? Kde je jeho cíl? Jakou může mít naději? Jde do středu ostrova. Vzhůru do kopce, jehož vrchol je jakoby uťatý, jak viděl z pobřeží. Co je nahoře?

Vzpomněl si na střelné rány, které slyšel při své vycházce a které nepochybně zněly právě z tohoto místa. Jak viděl v dalekohledu, zvuk výstřelů domorodce nijak neznepokojil. Z toho může jen usoudit, že temeno kopce je obydleno divochy. Snad je tam dokonce veliká osada.

Nebylo by lepší, kdyby se vrátil na pobřeží a použil vor, který není sice upravený tak, jak ho chtěl mít, ale přece dost na to, aby se s ním mohl svěřit mořským proudům?

Ne, to nejde.

Už teď je hladový a žíznivý. Dejme tomu, že by se mohl na cestu zásobit chlebovníkem a jiným ovocem. Ale vodou? Do čeho ji dá? Nemá žádnou nádobu. Byla by to sebevražda.

Tady mu zbývá přece jakási jiskérka naděje. Kopec je rozlehlý a prales neshořel celý; jen část, pruh, snad i menší, než si myslí. Může někde najít vhodnou skrýš a prodloužit si život? Život? Ach ano, hrozný život, ale ať jakýkoliv, přece je lepší než smrt nebo zdlouhavé umírání.

A konečně, jak ví, že jsou na temeni kopce usídleni divoši? Neuchýlil se tam ten švéd? Nezdá se to sice věrohodné, protože zanechal v chýši karabinu se zásobou nábojů, nejcennější věc pro každého za takových okolností, ale je tu zase otázka, proč a jak zmizel z chaty.

Málo času jsi věnoval rozluštění jeho zápisníku! bodla ho výčitka. Nezbýval mi čas. Musel jsem se přece starat o zásoby, pracoval jsem na prámu, hájil se.

Teď i ten zápisník zničil požár. O všecko přišel. Jen ten dalekohled mu zůstal. Z vrcholu kopce jím bude moci pozorovat nekonečnou pustou mořskou pláň, utvrzovat se v beznaději, v zoufalství. Lépe by bylo zahodit ho, bude jen zvyšovat jeho trápení.

Sevřel dalekohled v ruce a rozmáchl se, aby jím mrštil do křoví. Ale vtom – Zadrž! – vykřikl vnitřní varovný hlas.

Ano, nechá si ho. Není to přítěž, a kdo ví – snad mu někdy k něčemu bude. Může na dálku zpozorovat nebezpečí a právě na temeni kopce mu může prospět. A není vyloučeno, že z té výšky zahlédne proužek země, obrys nějakého jiného ostrova nebo v dálce i loď, kterou by pouhým okem nespatřil.

Vystoupil už hodně vysoko. Tady lesní požár ustal. Průrva se táhla dále k vrcholu, ale od ní odbočovala druhá, takže oheň zachvátil mezi oběma klín, rozšiřující se dolů.

Dravé peřeje, valící se tu odjakživa v době dešťů, vytvořily v tomto místě hlubokou rokli, jejíž dno, nyní vyschlé, bylo pokryto zaoblenými balvany a nánosem jílu. Z něho divoce trčely kusy rozervaných kmenů a větví, které dlouholetým působením vodních přívalů, vystřídaných dlouhodobým suchem, v pravém slova smyslu zkameněly.

Pohled na tu spoušť byl děsivý a dokazoval strašnou sílu rozpoutaného živlu. Byl to němý, ale výmluvný obraz odvěkého zápasu země s vodou.

Tam, kde Vilík právě stál, rozšiřoval se kaňon do kotliny, v níž balvany a spleť rozdrcených a ohlodaných kmenů a větví, zpola zavátých jílem a pískem, vytvořily hráz, o kterou se vodní příval zadržené vody rozpůlil a hnal se ve dvou vodopádech do hloubky dobrých pěti metrů.

Vilík si blíž prohlédl hráz na dně rokle. Už shora viděl, že v té spleti je otvor. Snad by tam byla pro něho vhodná skrýš, aspoň do té doby, dokud nenajde příhodnější. Podle slunce minulo už poledne a on už ví, jak rychle se tu stmívá.

Ale jak se dostat dolů? Rokle je tu hluboká, stěny převislé. Zkusí to výš, podél kaňonu. Dal se vzhůru. Chlebovník! Utrhl dva plody. Na dnešek mu to stačí.

Po chvíli se zastavil u vyvráceného kmene, který se skláněl nad dno průrvy. Tudy se může spustit, musí být jen opatrný, aby si dopadem z výše asi dvou metrů nevymkl nohu.

Podařilo se mu to lépe, než doufal. Když se totiž vysoukal až do koruny, kořeny vyvráceného stromu povolily a on dopadl měkce na dno. Výborně! Teď se bude moci také vyšplhat nahoru, i obcházel opatrně balvany a sestupoval do rokle. Konečně stanul na hrázi. Ale tady stál před dalším úkolem: sešplhat po jejím srázu do hloubky asi pěti metrů k otvoru, který viděl shora.

Úkol se zdál těžší, než skutečně byl. Spleť větví a kmenů mu posloužila jako žebřík. Za chvíli byl dole.

Hráz byla dutá, dost prostorná. Taková útulná, válcovitá komůrka, jejíž přední stěna, spletená z kmenů a větví, mu umožňovala výhled do rozbíhajících se dvou kaňonů, které vedly dolů ze stráně.

Ale největší radost mu způsobil nepatrný pramínek vody, který vyvěral z boční stěny a mizel v jamce pod vrstvou jílu.

Díky Bohu za tento útulek, kde si aspoň trochu odpočine. Tenhle koutek písečného nánosu poslouží jako dobré lůžko.

Ale sotva slunce zapadlo, Vilík se roztřásl zimou. Neměl, čím by se přikryl, jen částečně ho chránila vlčí kůže. Trochu se mu ulevilo, když se zahrabal do písku. Ten se pozvolna zahřál jeho vlastním teplem a chlapec konečně usnul.

Náhle procitl. Vnímal podivné, nafialovělé šero, které se vkrádalo do jeho útulku. Svítá teprve? Ne. Vidí sluneční kotouč právě nad sebou. Ale slunce jen matně prosvítá mlhou jako fialový lampión.

Vyhrabal se z písku a vyplížil se ven. Vzduch byl nehybný a dusný. Víc pudově než rozumově vycítil, že změna počasí je tu.

Nesmí čekat! Každá minuta je teď důležitá!

Běžel kaňonem vzhůru, vyšplhal se po kmeni – kam teď? Nezbývá než nahoru, do stráně, kam původně chtěl už včera. Jen tam, na temeni kopce, bude chráněn před přívalem vody. Tady na stráni by ho peřeje asi dostihly, kdo ví, kudy se povalí.

Běžel nahoru. Najednou třeskl výstřel. Strnul. Bylo to daleko, někde nahoře, na vrcholu kopce. Prásk – prásk! Dvě další rány mnohem blíž a o něco níž.

Vytřeštěnýma očima hleděl vzhůru, směrem, odkud sem vlny těžkého vzduchu přinesly zvuk výstřelů. Jestli ho neklame zrak, plazí se tam mezi prořídlým křovím obláček šedého kouře. A teď se křoví rozvlnilo a houštím se někdo dral dolů ze stráně směrem, kde Vilík stál. Kam má utéct? Kde se má schovat? Kolem něho byly jen nevysoké kmeny stromů. Nahoru!

Vyšplhal se po kmeni a přitiskl se k větvím, právě když uslyšel praskot, supění... Zase zahřměla rána z pušky, teď už nedaleko, po ní se ozval nelidský skřek a slábnoucí chrapot. Z houštiny vyrazilo zvíře, potácivě se vleklo několik kroků a pak kleslo na zem.

Bylo to jen několik metrů od Vilíkova úkrytu, takže mohl dobře poznat divočáka. Byl to statný kus, s mohutnými, vzhůru zatočenými kly a s párem hrozivých špičáků.

Než se Vilík vzpamatoval, rozvlnilo se křoví znovu a z něho se vynořila hlava muže, pátravě slídícího kolem.

Vilíkův útulek byl bohužel v jedné linii s mužovýma očima, a tak se stalo, že byl Vilík objeven dřív než oběť výstřelů.

Errata:

30.05.2021 11:03