Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Klidný spánek však netrval dlouho. Vilíka probudil nepříjemný pocit chladu. Současně cítil, jako by obličejem a rukama ležel v kopřivách.

V polosnu ho napadlo, že ho chladí jeho mokré šaty. Ale co ta palčivost na obličeji a rukou? Sáhl si na tvář.

Ucítil pod dlaní měkká, droboučká tělíska, která se pod jeho dotekem rozmázla v řídkou kaši.

Totéž se stalo, když přetřel rukou povrch těla.

Co to je? Procitl.

Byla mu zima. Nepůsobila ji ale vlhkost šatů, ty byly už úplně suché a jakoby zkornatělé – napadlo ho, že usazenou mořskou solí – studený byl vzduch.

To je divné: ve dne bylo takové horko a teď mrzne. Ale ovšem. Vždyť je na druhé polokouli, kde teď začala zima.

A co to pálení na obličeji a na rukou? A teď – zvoní mu tak v uších? Bzzz – zííí – bz – zííí – už ví! Komáři! Moskyti! Celé roje krouží kolem něho. Můj ty Bože! Byl jimi úplně obsypán! A rozmázl si je po obličeji. Musí se proti nim nějak chránit. Ale čím? Nezbývá než svléknout kabát a zabalit se do něho i s hlavou a rukama. Tak, teď bude mít pokoj. Ulehl.

Moskyti teď na něho nemohli, ale zato mu byla větší zima, protože kabát teď sahal jen do pasu. Až se mu rozcvakaly zuby.

Tuhle noc už to musí vydržet a na příští se připraví lépe.

Nenajde-li nic lepšího, snese si sem kupu mořské trávy a zahrabe se do ní. Bude chráněn před moskyty i před zimou.

Pěkný příbytek pro krále! ozval se mu v nitru škodolibý hlas a hned nato druhý: Pěkný ráj!

Pročpak? Ráj tu je, ale musí se upravit tak, aby byl pro člověka. Je to...

Hau Hai – haíí, aííaííaí – haúúú – úúúúú!

Co je to? Pes? Podobá se to psímu vytí. Pes je ale přece domácí zvíře! Že by tu nablízku byli lidé? Tím by byl zklamán. Z krále by byl pouhý přistěhovalec. A jací lidé? Nějaký evropský farmář, nebo domorodec? Ani jednoho by neviděl rád. Je někde nedaleko Austrálie, ba spíše u Nové Kaledonie nebo Nových Hebrid. Topiči mu vyprávěli, že tu žijí Papuánci, lidojedi a také běloši, kteří byli dříve...

Ú – húhúhú – zaječelo to zase, tentokrát mnohem blíž, a pak se ozval krátký chraptivý skřek.

Ne, tohle není štěkot domácího psa. Vzpomíná si, že už slyšel tyhle drásavé zvuky ve zvěřinci. Tak vyjí jen vlci! Ale on přece ví, že zásilky vlků docházely do celnice v Hamburku pro Hagenbecka sice z různých zemí, nejvíce z Ruska, ale nikdy ne z tropických krajů. Jednou došly dvě klece z Austrálie. V jedné byl pes šeredný jako hyena, dravý a potměšilý, označený jako australský pes dingo. V druhé bylo zvíře podobné psu, jen asi půl metru vysoké, přes metr dlouhé, svalnaté, s ocasem nápadně silným u kořene, s hustou, po celém těle černě žíhanou srstí jako zebra. Otec mu řekl, že je to vačnatý vlk, sice menší, ale dravější a nebezpečnější než sibiřský. Je snad tohle vytí...?

Vilík se rozklepal strachy. Nemůže přece ležet se zabalenou hlavou v úkrytu, jehož vchod je chráněn jen vysokým kapradím! To pro dravce není žádná překážka! Vstal a oblékl si kabát. Můj ty Bože! Víčka má tak oteklá, že stěží vidí. Přece jen ale rozeznává, že se zelená klenba nad ním jasní.

Rozednívá se.

Pojednou k němu dolehl bolestný skřek a zuřivé zavytí. Teď to bylo už docela blízko. Slyšel dupot, praskání a šelest rozhrnovaného křoví – chraptivý sten, vítězné vyštěknutí – a pak ticho. Bylo jasné, že jen několik kroků od jeho útulku se odehrává poslední dějství tragédie. Nebylo těžké uhodnout jaké – ozývalo se spokojené vrčení dravce, po kusech hltajícího svou oběť.

Vilík věděl, že bezprostředně mu nebezpečí nehrozí. Dravec se nasytí, napojí a půjde. Ale vtom ho napadlo, že vlci jsou jako tygr: nenapadají své oběti jen z hladu. Jestliže ho zvětří, vrhnou se na něj. Na obranu má jen kapesní nůž, a ten nestačí.

Co má dělat? Skrýt se nikam nemůže. Leda by se vyšplhal po stěně pomocí zakrslých stromků a lián. Ale ne až nahoru! Tam by byl také v nebezpečí!

Podařilo se mu ve výši asi dvou metrů vtěsnat nohy do skalní štěrbiny a paže zaklesnout za zakrslé kmeny. Tady počká, sice v nepohodlné poloze, ale v bezpečí. Tak vysoko dravec nevyskočí.

Už bylo světlo. Celé tělo ho bolelo, zvlášť ruce pálily jako v ohni. Viděl, že jsou pokryty vrstvou zaschlé krve z rozmačkaných moskytů. Určitě právě tak vypadá jeho obličej, opuchlý, že jen s námahou otvírá oči.

Pěkný ráj, co? vysmíval se mu v nitru škodolibý hlas. A to je teprve první noc! Počkej, co zkusíš, kluku!

A Vilík mlčel. Bylo mu, jako by dostal zasloužený výprask. Bolestně mžoural očima po jeskyni, jejíž půvaby jako by najednou ztratily všechnu krásu.

Náhle se kapradí u vchodu pohnulo, mezi ním se objevil černý čenich, za ním se vynořila hlava a v přítmí zeleně zaplály zřítelnice. Čenich se cukavě zachvíval – najednou se hlava zvedla a zřítelnice na něm na chvíli nehybně utkvěly.

Plíživě se vynořilo tělo. Ano, je to on, vačnatý vlk!

Dravec se zastavil uprostřed rokle. Hleděl spíš udiveně než krvelačně na tvora, visícího na stěně. Tak podivné „zvíře“ zřejmě viděl ve svém dravčím životě poprvé. Jeho čenich se křečovitě chvěl, lidský pach mu byl nejspíš velmi protivný.

Zlostné háúú se zařízlo do ticha, po něm následovalo kýchnutí a pak, s pohrdavým bručením, vyplížil se vlk z rokle.

Po celou tu dobu Vilík ani nedýchal. Teprve teď vydechl úlevou, napětí povolilo.

Ale co teď? Nemůže ještě dolů. Dravec by se mohl vrátit.

Haííí! dolehlo k Vilíkovi z dálky.

Je to druhý vlk? Sotva. Jistě to zavyl ten samý, aby mu dal pohrdlivě sbohem. Nebo na shledanou?

Zelený baldachýn nad ním teď přesvítily rudé paprsky a změť listí, lián a svlačcovitých rostlin se rozechvěla ve vánku.

Vyšlo slunce.

A tu, jako na povel, příroda ožila. Jemné ptačí melodie, skřeky a žvatlání papoušků, štěkot šedých vačnatých krys, tečkovaných cibetek, podivných velkých veverek či malých lišek a jiných čtvernožců, to vše splývalo v mnohohlasou symfonii.

Svislé fábory s orchidejemi se rozechvěly a rozhoupaly. Zvlášť jedna liána, silná jako paže, s pestře skvrnitými ornamenty, visící dosud nehybně dolů, ukončená velkým poupětem květu, jako by ožila. Poupě se zvolna zvedalo a spirálovitě kroužilo kolem. Ale pojednou pohyb ustal a ze zúženého hrotu vyšlehly dva tenoučké pestíky, rostly, až se z kalichu vynořil černý pestík, na konci rozeklaný.

Copak se tak rychle rozvíjí orchid...?

Otázka ve Vilíkově hlavě nedozněla. Kalich se zvedl a čarokrásná liána se v půli své dvoumetrové délky ze svislé polohy náhle ohnula do vodorovné a její kalich se ocitl těsně před jeho očima. Vilík ztuhl hrůzou. Místo rozvíjející se orchideje svítily mu do tváře zelené hadí oči, v jejich hloubi žhnul rubínově červený plamínek a z pootevřené tlamy zlověstně šlehal rozeklaný jazyk.

Chlapec se pustil kmene a s vyděšeným skřekem se svezl dolů.

„Ne – ne! Bože – můj – Kriste – Ježíši – ne!“ jektal, plazil se podél stěny k východu ven a úprkem běžel pryč. Kam? Kamkoliv, jen pryč! Daleko z tohoto místa, plného rajských krás a pekelné hrůzy! Raději se postaví proti stu krvelačných vlků než proti tomuto jedinému jedovatému netvoru!

Bylo mu jedno, kam běží. Jen ven z lesa! Na volné prostranství, kde uvidí daleko kolem sebe, aby nebyl zase tak děsivě překvapen.

Zastavil se nad kolmým srázem skály, bílé jako křída. Hluboko dole hřměl mořský příboj a tříštil své zelené vlny v chuchvalce bílé pěny. Tam, kde stál, tvořila skála rovinu jako veliký stůl a za ní šuměl les. Tady nemůže zůstat. Je ve slepé uličce. V pasti. Nezbývá, než aby se vrátil. Nebo je to pokyn osudu, aby skokem do propasti udělal všemu konec?

Vilík usedl na okraj srázu. Jednotvárný mořský příboj působil na jeho rozbouřené nervy konejšivě.

Proč se vlastně polekal? Vždyť takový hádek by ho přece nespolkl. Že se na něj díval? Byl asi zvědavý. Jistě poprvé viděl člověka. A on ječí a utíká jako blázen, protože se nějaký hádek zakouká do jeho špinavého obličeje, oteklého a umazaného vlastní krví a kaší z moskytů, kteří se jí napili.

Je to zbabělost! Pěkně začíná. To chce být králem? Robinsonem? Copak Robinson někdy takhle utíkal? – Je to ostuda!

Vrátí se tam. Do té rokle sice ne, ale vždyť si může najít bezpečnější útulek. Zatím ani neví, jak velký je ostrov, a vůbec jej nezná. Náhodou přišel na tu rokli. Takových tu můžou být stovky. A ještě lepších, bezpečnějších. Takhle nějakou šikovnou jeskyňku, maličkou, kde by se mohl na noc schoulit a vchod zabezpečit nějakým balvanem nebo několika velkými kameny. V takových jeskyních nejsou jedovatí hadi, ti žijí právě mezi tou pestrou krásou, na stromech nebo v trávě.

Snad by tam mohlo být doupě vačnatého vlka nebo jiného dravce. Ale když bude chytrý, zjistí včas, jestli je jeskyně prázdná. Musí na to vyzrát.

A teď má hlad a žízeň. Nechal bochník z chlebovníku v rokli. Je tam také pramen. Taky by se potřeboval umýt. Ale ne! Tam se nevrátí! Je tam ten had. Podívá se jinam. Musí ovšem zpátky do lesa.

Už ani nepovažoval za štěstí, když přišel k celé skupině chlebovníků. A potom se ocitl před silně nakloněným kmenem kokosové palmy, po kterém nebylo těžké se rozkročmo vysoukat k plodům. Uvolnil jich celý chumel a svezl se dolů.

Navrtal v měkkém místě stopky skořápku a labužnicky sál sladké voňavé mléko.

Vždyť je tu tak krásně! Ano, takhle si představoval svůj ostrov. Roztodivní papoušci, růžoví, šediví, zelení s narůžovělými náprsenkami, bílí se žlutými chocholkami, karmínově červení s modrými pírky v křídlech a jiní a jiní, prováděli své akrobatické kejkle a hašteřili se.

Copak je tohle? Zvířátko podobné kryse, jenže s dlouhým chlupatým ocasem, temně hnědé, na hřbetě s bílými příčnými pruhy. Vůbec se nebojí, neplaší, ačkoliv Vilík stojí několik kroků od něho. Jen zvedlo hlavu a zavětřilo špičatým čumáčkem, ale pak se klidně dalo do své práce: přední nožky několikrát hrábly do kupy, kde se objevili velcí černí mravenci. Z tlamičky vyšlehl jako hádek dlouhý jazyk, plácl do mraveniště a za několik vteřin, hustě obalený, se zvolna vsoukal do tlamky. Tak Vilík poprvé viděl hodovat mravenečníka.

Chvíli stoupal do stráně, ale najednou se zastavil. Výš to nešlo. Prales zhoustl tak, že byl neschůdný. Byla to spleť křovin, z nichž většina tvořila trnitou hradbu.

Odbočil vlevo. Po chvíli les prořídl a Vilíkovi se otevřel výhled na travnatou step, která se mírně svažovala k moři. Podívá se tam. Sestupoval opatrně a pozorně se díval kolem sebe do trávy, aby se zase nesetkal s nějakým hadem.

Bez nehody se dostal na pobřeží, které tu bylo divoce rozeklané, takže se moře, teď po odlivu už skoro klidné, vlévalo dlouhými jazyky do břehu.

Bílé paty skal vypadaly, jako by tu ležely vybílené kostry ohromných předpotopních zvířat a ještěrů, kteří zde kdysi v dávném pravěku svedli zápas na život a na smrt. Tato představa by při pohledu na křídová či vápencová skaliska vyhlodaná příbojem jistě vznikla i v hlavě člověka, který je méně nadán fantazií než Vilík. Vodní živel z nich vytvořil páteře s obratli, žebra, nestvůrné lebky s rozšklebenými čelistmi a kupy hnátů.

Poněvadž byl odliv, vynořilo se toto zdánlivé pohřebiště nad hladinu a s ním také korálové útvary, které široko a daleko obklopovaly ostrov. Na ty byl zcela jiný pohled, který lze označit jediným vhodným slovem: pohádka.

Byly to pestré, veselými barvami hýřící křivolaké hřebeny, zpřerývané vodou, na nichž převládala jasně růžová, místy karmínově červená barva s temně fialovými stíny. Na mnoha místech byly kruhovité atoly, v nichž zrcadlovitě klidná hladina přecházela od růžového ohraničení do blankytné modři až k fialové.

V dálce poznával Vilík onen oblý vršek, teď výrazně vyšší a dole rozlehlejší, obohacený hvězdicovitě se rozbíhajícími výběžky.

Jak je to zde všechno zvláštní! Hrůza je spojena s pohádkovou krásou přírody zrovna tak, jako její rajská nádhera s jedovatým nebezpečím.

Peklo v ráji!

Vilík kráčel, dá-li se tak nazvat jeho obtížná chůze, po bílé drti a přes oblé kameny, k místu ležícímu trochu výš, kde se zelenalo vysoké rákosí a bambusová džungle. Ale sotva udělal několik kroků, zastavil se před louží mořské vody, která tu zůstala po odlivu. Křišťálově čistá voda umožňovala vidět až na dno, bylo sotva půl metru hluboko. A tu spatřil v této přírodní tůňce dvě ryby, které tam uvázly. Byly jen o něco větší než slaneček, ale jemu by stačily k vydatnému obědu. Jejich těla nehybně odpočívala na dně. Byly asi napolo omráčené prudkostí, s jakou je sem vlna vyvrhla. Pokusí se je chytit. Opatrně vstoupil do vody a blížil se ke kořisti. Nebylo to tak snadné. Ryby mrštně unikaly, ale konečně se mu je podařilo jednu po druhé vyhodit na kamenný břeh, kde už bylo lehké provést nožem popravu. Jednu z nich znal, byla to gambala. Často takové viděl na trzích v Hamburku. Druhá se jí celkem podobala, až na zbarvení. Byla tygrovitě žíhaná a na břiše sírově žlutá.

Ale co teď s nimi? Nemůže je přece jíst syrové. Usušit na slunci? To by dlouho trvalo a neumí to. Jistě se musí maso dříve nasolit. Nemá sůl. Vypařit ji z mořské vody, ano, ale to je ještě delší procedura. Ryby do večera začnou hnít.

Potřebuje oheň. Jak to udělat? Četl, že černoši třou o sebe dřívka, až začnou doutnat. Zkoušel to už dřív, ale marně. Možná je k tomu potřeba určitý druh dřeva. Ale jaký? A také zručnost. Zkusí to, ovšem, všechno udělá. Ale teď není čas na takové pokusy. Hlavní věc je, aby si našel nějaký vhodný útulek. Vezme ryby s sebou a uvidí.

Došel k rákosině a byl radostně překvapen. Rákosí lemovalo tůni, do které ze stráně tekl potůček. Pitná voda. Když se podíval ke břehu, vyplašil několik vodních ptáků, jakýsi druh volavek. V jednom hnízdě našel kropenatá vejce, velká jako kachní. Ta tu nenechá. V dalších dvou byla už mláďata, sotva ochmýřená.

Také našel dvě dost velké želvy. Ty si vezme.

Svlékl kabát, uložil do něho svou kořist a rozhlédl se.

Kam teď?

Půjde vzhůru podél potůčku. Není to ten, u kterého přespal, vine se více vlevo od lesa, kde ještě nebyl. Tam nad křovinami vystupuje několik hrotitých skal. Snad tam najde nějakou jeskyni.

Nebylo lehké najít způsob, jak proniknout houštím. Dlouho obcházel trnité křoviny, až se mu konečně podařilo objevit jakýsi průchod anebo spíš díru při zemi, půlkruhovitý otvor v neproniknutelné spleti trnitého houští. Zdálo se, že tudy vchází i vychází nějaká menší zvěř. Také půda zde byla dost ušlapaná, přestože nová tráva se už na ní zase objevila.

Vilík zůstal nerozhodně stát.

Není to stezka nějakého dravce, možná i vačnatého vlka? Bylo by hloupé, kdyby mu vlezl přímo do doupěte. Jestliže za trnitou hradbou není volnější prostranství, byl by ztracen v síti těch ostnů, zkroucených jako drápy a rozvětvených v trsy kotviček, které by se mu zasekly jako udice a už by ho nepustily.

Ale co když je to vchod k takové skrýši, kterou právě hledá?

Pečlivě prohlížel větve nad otvorem. To je divné: čím dál tím víc se mu zdá, že křoví bylo, snad před lety, prosekáno. Ano, je to tak. Po obou stranách, asi do výše dvou metrů, jsou staré silné větve, ze kterých vyrůstá síť nových. Jistě tu někdo vysekal průchod, pak jej přestal užívat – před rokem, dvěma, snad ještě dřív, a průchod zpustl. To dosvědčuje také tráva.

Kdo to byl? Rozhodně člověk. Domorodec? Asi. Ale mohl to být také běloch, trosečník jako on. Kam se poděl? Je ještě živ? Sotva, protože proč by nechal zpustnout to, co si pracně vytvořil? Nebo si našel lepší, pohodlnější východ? To je také možné.

Vilík si lehl před otvor a pátral, jak daleko sahá ostnatá hradba. Spokojeně zabručel, když viděl, že hradba trnitého houští mizí v hloubce několika metrů a pak že už je křoví řidší. Viděl kmeny stromů, mezi nimiž běžela stezka částečně zarostlá travou.

Půjde to! Musí jen ořezat větve a obnovit průchod.

S chutí se dal do práce. Byla to pořádná dřina! Dřevo bylo tvrdé, nůž po něm klouzal. Naštěstí je jedna čepel ostrá dvouřadová pilka. S tou to šlo dost dobře, i když pomalu.

Slunce mu už stálo skoro kolmo nad hlavou, když se blížil ke konci. S rukama do krve rozdrásanýma trním a s šaty na mnoha místech roztrhanými stál konečně na konci hradby, ve stínu, v zeleném lesním šeru.

Cestička byla poměrně znatelná. Klikatě mezi křovím ho vedla vzhůru do stráně.

Dlouho nestoupal. Po chvíli se před ním objevily veliké balvany, ale dohromady tvořily celistvou skálu, nikde žádná jeskyně, jakou hledal.

Kráčel dál po stezce, až došel k okraji balvanu. Tady přece jen jakýsi otvor našel.

Podívá se tam.

Těžce se prodíral do hloubky asi dvou metrů. Byla tu tma, ale přece jen mohl rozeznat půdu, pokrytou kamenitou tříští, a hladké a vlhké stěny.

Pojednou slyšel bručení a těsně před nohama se mu pohnulo jakési tělo.

Vlasy se mu zježily hrůzou: medvěd! Pro všechno na světě! Co to dělá? Kam dal rozum? Vlezl do medvědího doupěte. Je to sice malý medvěd, snad mládě, ale přece jen medvěd. Teď se sem určitě přihrne máma a pak je s ním konec! Hrůzou nebyl schopen pohybu. Medvěd, asi metr dlouhý a půl metru vysoký, chrochtal jako vepř a tupě na něj zíral velkýma, zeleně svítícíma očima, větřil čumákem a podupával nohama s dlouhými ostrými drápy.

Ale vtom ho napadlo: medvěd má kulaté ušní boltce, kdežto tenhle tvor je má špičaté. A stojí na čtyřech. Medvěd už by se byl vztyčil k obraně nebo k výpadu. Kde jen už viděl tohle zvíře? V Hamburku ve zvěřinci. Jak se jmenovalo? Bombat – ne, kombat – ne, jinak – vom – ano – vombat! Vačnatá šelma, vlastně býložravec, tupý tvor, samotář jako jezevec. Hleďme, to by možná byla pečínka! Ale raději ne. Je to cvalík, na toho by nůž nestačil. Nechá ho být.

Pozpátku se plazil z rozsedliny.

Když vyšel na světlo, všechno se mu rozleželo v hlavě. Bylo to hloupé, vlézt do té rozsedliny. Co kdyby vpadl do doupěte vačnatého vlka? Víckrát to neudělá. Všude hrozí nebezpečí.

Ale proč leze do takových děr, místo aby se nechal vést stezkou, která má určitě nějaký cíl?

Cestička se teď vinula po rovině mezi stromy a křovím.

Pojednou se před ním otevřela paseka. Mezi vysokou trávou viděl mnoho hrubě otesaných pařezů, z nichž vyrostly trsy nových větví, takže na první pohled se zdálo, jako by stál na okraji okrouhlého mlází.

Paseka! Kdo vykácel ty stromy? Kdo jiný než člověk?

Cestička ústila do jejího středu. Opatrně se plížil dál a napínal zrak i sluch. Ale kromě ptačího zpěvu, křiku papoušků a bzukotu neslyšel jiný zvuk.

Rozhrnoval větve a krok za krokem postupoval kupředu.

„Domek!“ vydechl a rychle se přikrčil.

Odplazil se za nejbližší keř. Chvíli ležel, zmítán nadějí, pochybnostmi, obavami a zklamáním.

Domek! Ale ne chata domorodců, lidojedů, jak o nich mluvil topič Wildner a jak je vídal na obrázcích, chýše z trávy a rákosí, postavené na kůlech, nebo dokonce jako hnízda v korunách stromů.

Tohle je důkladný dřevěný srub s terasou vpředu, obehnaný hustým plotem, prorostlým trnitým křovím. Dveře jsou zavřené a úzká okénka, spíše štěrbinové střílny, vycpaná trnitým chrastím.

Je to stavba civilizovaného člověka, Evropana. Je konec s jeho královstvím! Už není na svém ostrově! Obyvatel tohoto srubu je tu pánem! Nebo je jich víc?

A kdo jsou? Může to být skrýš pirátů!

Není ani vyloučeno, že se domku zmocnili divoši, když zavraždili a snědli majitele!

Strašné vyhlídky! Co teď? Utéct na jiný konec ostrova? Snad se mu podaří ukrýt se jinde. Ostrov je dost rozlehlý.

Ale proč je tu tak ticho? Že by majitel chaty odešel někam na lov? Co kdyby se odvážil a připlížil se křovím k chatě? Možná, že bude moci nepozorován nahlédnout dovnitř! Je také možné, že majitel už dávno zemřel, a proto je stezka zarostlá. Vždyť zatím nikoho nezahlédl. Proč by měl hned myslet na nejhorší?

Raději ale ještě počká. Tady je dobře schovaný. Počká, až se slunce ještě více skloní. Do setmění mu pak zbyde dost času, aby zjistil, jestli je srub obydlen.

Několik hodin ležel, ani nedutal. A za celou tu dobu, až na několik podivných krys, velkých jako ondatra, s dlouhým, velkým, pohyblivým čumákem, s nepoměrně krátkýma předníma nožkama, krotce a zvědavě panáčkujících kolem, a nějakou cibetku, příjemně vonící pižmem, neviděl živého tvora. Tato zvířata mu také potvrdila, že chata je prázdná, neboť se proháněla po verandě a po zdi se šplhala až na střechu. Vilík ale přece ještě čekal, jestli se neobjeví majitel chýše.

Konečně začalo zapadat slunce.

Teď půjde.

Připlížil se křovím zezadu ke srubu. Za domkem objevil potůček, který tu tvořil tůni. Její kamenné hráze jistě vybudovaly lidské ruce. Když se pak přiblížil blíž, viděl, že v čisté vodě pluje mnoho ryb. Ve zpustlé zahrádce kvetly trsy květin a rostly dva chlebovníky, keře banánovníků a čehosi, v čem poznal kávovník. Nedaleko na stráni uviděl i kokosové palmy.

Můj ty Bože, jestliže není srub obydlen, bude to pro něj obrovské štěstí!

Na dvorku stál chlívek, ale prázdný.

Také na této straně měla chata dvě úzká okénka, vycpaná trnitým chrastím.

Napjal sluch. V chatě bylo úplné ticho.

Nebe nad ním zrudlo. Nemůže dále čekat. Slunce zapadne a rychle se setmí. Pak by se musel schoval jen do prázdného chlívku, ale tam bude určitě spousta hmyzu.

Vztáhl ruku a vytáhl z okénka chomáč chrastí. V chatě se nic nepohnulo. Nahlédl dovnitř. Viděl přepaženou místnost: hrubě otesaný stůl a dva pařezy. V koutě stála palanda.

„Nikdo tu není,“ vydechl s úlevou.

Co když se majitel vrátí? Ne. Na celý den by přece chatu neopustil.

Může dovnitř.

Vilík odhodlaně vstoupil na verandu. Dveře byly zavřené jen na dřevěnou závoru, kterou lehce odsunul a překročil práh.

V chatě už dlouho nikdo nebyl. Vidí to podle spousty pavučin, které plní kouty a visí ze stropu. Tady je krb! Sice primitivní, postavený z hlíny, ale má dokonce komínek, který vede kolmo vzhůru nad střechu.

Je studený. Dávno se v něm už netopilo. Jsou tu hliněné nádoby, dřevěná lžíce, vyřezaná zřejmě kapesním nožem, cosi jako vidlička a tady kus přiostřeného železa – nůž. A tady...

„Sláva!“ zajásal, našel totiž krabičku zápalek se švédským nápisem. Byla sice poloprázdná, ale jediná zápalka mu stačí. Pak už si bude oheň pečlivě udržovat. Je tu také kupka chrastí a tyčí, silně vonících smolou.

Rychle oheň! Je už skoro tma a musí si posvítit. Ty pavučiny se mu nelíbí. Často čítával, že v tropických krajích je mnoho jedovatých pavouků, jejich bodnutí může být stejně nebezpečné jako hadí. A stonožky jsou snad ještě nebezpečnější. Musí všecko důkladně prohlédnout a vyčistit. Hlavně postel. Co kdyby se tam hřál nějaký had?

Errata:

30.05.2021 11:03