Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

• • • – – – • • • letí neslyšitelné volání jako zoufalý výkřik holubice pronásledované jestřábem.

„Zachraňte naše duše!“

„S O S !“

„Zachraňte naše duše!“

Konečně odpověď:

„Přístavní úřad v Sydney: poloha?“

Telegrafista odpovídá podle kapitánova rozkazu.

„Příliš neurčité. Vysíláme ihned pomocný rychloparník!“ zapisuje telegrafista zprávu.

Ze Sydney pomoc teprve vypluje. Dobrých tři tisíce kilometrů. Při rychlosti padesáti kilometrů přijde pomoc za šedesát hodin. Udrží se vrak tak dlouho? A kam jej do té doby odvlečou mořské proudy? Ne, odtud nekyne naděje.

„Ti ti ti – tá tá tá – ti ti ti! – S O S ! – Zachraňte naše duše!“ letí do světa nové volání.

Zase odezva, znovu tytéž otázky a odpovědi. Výsledek: Dánský nákladní parník Padersen zvedá kotvy v Cooktownu.

To zní nadějněji. Asi třetina dálky. Ale nákladní loď pluje velmi pomalu. V nejlepším případě si počkají třicet hodin.

SOS! – SOS! – SOS!

Telegrafistovi se ozývají lodě tak vzdálené, že od nich pomoc nemohou čekat.

Zbývá tu jen Padersen.

Vrak leží nachýlený na bok, ztichlý, nehybný...

Těžce raněný obr, bezmocný, dokonávající.

„Klesá voda?“

„Neklesá, kapitáne!“

Krvavě rudý sluneční kotouč se ztrácí za obzorem. Na hladinu se kladou temné stíny – a najednou jako by na vše hodil nekonečnou černou přikrývku. Tma.

Tma je i na lodi. Elektrické vedení je zpřetrháno, stroje se zavily, parní kotle chladnou, pára z nich byla vypuštěna, aby nedošlo k výbuchu, kdyby do žhavých pecí vnikla voda.

„Co to bylo?“

Na palubu se vyřítili topiči, strojníci a všichni, kdo byli uvnitř vraku.

„Kapitáne, trhlina se musela zvětšit. Povolila asi stěna. Voda se valí do kotelny!“

V té chvíli se loď naklonila ještě víc a dva námořníci sklouzli až k zábradlí.

Mohutným trupem vraku zmítalo křečovité škubání.

„Spustit čluny! Uvolnit záchranné pásy! Nastoupit do člunů! Opatrně! Neztrácejte hlavu! Nepřetěžovat čluny! Jsou čtyři na skloněném boku. Stačí pro všechny!“ rozléhal se kapitánův hlas. „Doktore, sem, do posledního! Tak. Sbohem, a doufám na shledanou! Aby do vás hrom uhodil, zbabělci!“ zahřměl, když se první člun ve zmatku převrhl. „Kdyby se paluba aspoň na chvíli narovnala!“

A jako by milosrdný osud vyslechl jeho prosbu, levý bok poklesl.

„Spustit čluny na levé straně!“ velel zbylé posádce.

Zarachotily řetězy a dva čluny sedly na hladinu.

„Výborně! Další dva! – Stůjte! Nechte toho! Nastoupit! Loď rychle klesá. Stačí pro nás.“

Jak se na velitele sluší, byl kapitán poslední, kdo nasedl do člunu.

Byl nejvyšší čas. Čluny pluly asi sto metrů od vraku, když ve svitu hvězd viděli, jak se příď lodi zvedla do výše a zvolna se otáčela kolem osy jako obrovský tonoucí netvor, zoufale se rozhlížející po záchraně.

„Vší silou vpřed!“ křičel kapitán ochraptěle na čluny, plující opodál. Bál se, že je strhne vír, až se vrak potopí. Čluny vyrazily jako šípy.

Kapitán se upřeně díval na potápějící se loď. Najednou se ozvalo zadunění a skoro současně zmizel vrak pod vodou.

„Sbohem navždy!“ zahučel kapitán.

A pro tmu nikdo neviděl slzu, která starému mořskému vlku skanula do prošedivělých vousů.

Všechny čluny směřovaly na západ, vstříc dánskému parníku, své spáse. V té chvíli nebylo možné říci, zda se zachránili všichni.

Jeden člun se převrhl. Ale snad se pak mužstvo rozdělilo do dalších.

Šest člunů pluje na západ. Budou zachráněni. Noc je klidná, nebe jasné. Do zítřka se nemusejí ničeho obávat.

Nakonec to dobře dopadlo. Zachránili si životy a kapitán také neutrpí velkou škodu. Loď byla dobře pojištěna.

Svítalo.

Teď mohl kapitán zkontrolovat stav mužstva, neboť čluny pluly blízko sebe.

„Ahoj!“ zavolal. „Sdělte počet!“

Když si pak spočetl stav, nechyběl nikdo. Byl spokojený. Ale vtom ho napadlo: ten hoch v kotelně nebyl počítán do posádky. Co je s ním? Jak se jmenoval? V sousedním člunu sedí topič Wildner.

„Haló, Wildnere, kde je ten hoch, kterého jsem vám poslal?“

„Nevím, v našem člunu není.“

„To také vidím. Ptejte se dál!“

Po chvíli se kapitán dověděl, že chlapec zmizel.

„Jak jste ho mohli nechat dole? Proč jste se o něj nestarali? Jaké je to jednání? Máte ho na svědomí, jestli se utopil!“

„Kapitáne,“ volal z druhého člunu topičův pomocník, „kluk byl se mnou na palubě. Kam zmizel z paluby, nevím!“

„Zjistit, jestli nebyl mezi těmi, s kterými se převrátil člun!“

Nebyl. Nikdo ho neviděl. A poněvadž to potvrdil lodní důstojník, bylo to věrohodné.

Co se s ním stalo? Nikdo neví. Jen moře zná jeho osud. Ale to mlčí, jako vždy.

„Ubožák!“

Tím slovem, víc myšleným než vyřknutým, zakončili vzpomínku na Vilíka ti, kteří ho znali.

Byla už noc, když spatřili na obzoru červená a bílá světla. Záchrana se blížila.

Kapitán vyňal z kufříku pistoli, nasadil raketu a stiskl spoušť. Rudý šíp proletěl vzduchem a nahoře se změnil v oslnivě bílou kouli, která se zvolna snášela dolů.

Loď odpověděla stejným způsobem. Z její přídě pak vyšlehl kužel ostrého světla.

Za chvíli byli trosečníci přijati na palubě a uvítáni velitelem. Byli v bezpečí.

Co se stalo s Vilíkem?

Pomocník se nemýlil; chlapec opravdu byl na palubě. Ale on jediný se nedral do člunu. Naopak, protože byl vrak nakloněný na pravý bok, pracně se plížil vlevo. Lezl po čtyřech, chytaje se, čeho jen mohl. Ve zmatku si ho nikdo nevšiml.

Dostal se k zábradlí. Vztyčený bok zde tvořil nakloněnou rovinu. Po té se lehce sveze na hladinu, určitě ani nežbluňkne. Ostatně by ho ani neslyšeli v tom shonu a křiku. A tma je jako v pytli. Nikdo ho neuvidí, až bude plavat kolem lodi. Přesto se jim raději vyhne.

Zbývalo jen zjistit, na kterou stranu se dají čluny. On totiž musí plavat na opačnou. Věděl, že čluny poplují na západ, on tedy musí na východ. Snad se dostane na nějaký ostrov dříve, než mu dojdou síly. Někde blízko musí být Nová Kaledonie, jak se pamatuje z mapy. Jak je vidět, neměl Vilík ani ponětí o vzdálenosti. Není to příliš riskantní? Kam se dostane?

Ale tu Vilík nevrle mávl rukou. Hloupost! To se ví, že to bude riskantní, ale riskovat musí. A ať doplave kamkoliv, všechno je lepší než se s hanbou vrátit zpátky do Hamburku. Hotovo! Jde se na to!

Dva čluny už odplouvají od vraku a vzdalují se od boku, z něhož chce sklouznout. Tam je tedy západ, australské pobřeží. Dobře.

Odepjal ze zábradlí záchranný pás, připoutal si jej řemínky kolem boků, přehoupl se přes zábradlí a sjel na hladinu.

Voda byla teplá. Plaval k lodní zádi, obloukem ji obeplul a silnými tempy se vzdaloval od vraku.

Bylo mu veselo. Zamával a tlumeně vykřikl: „Sbohem, světe!“

Ale hned nato se zarazil: Nerouhej se! Jen umírající dává světu sbohem. Copak chci umřít?

To tedy ne! Chce žít! Svobodný a šťastný! Dává jen sbohem své lodi, kde byl vězněn – a světu? Ano, tomu civilizovanému světu, který je spoután zákony a společenskými řády.

Ohlédl se. Od mihotavé mořské hladiny se odrážel třpyt hvězd a v tomto matném svitu viděl do výše trčící lodní příď. Najednou se potopila.

Naštěstí byl Vilík už dost daleko a nedostal se do víru, který doprovázel pád vraku do hlubiny. Ale jeho účinek pocítil, když se propast vyrovnala; voda vystříkla a šířící kruh vln ho rychle nesl vpřed. Pořádně to s ním houpalo. Za těch několik vteřin urazil určitě víc, než předtím uplaval.

Kéž by ho to tak hnalo pořád! Nemusel by ani rukou hnout a jel by jako motorový člun. Ale ani tak se nemusí moc namáhat. V moři se plave lehce a taky ho nese pás. A napomáhají i mořské proudy. Opravdu pomáhají? Co když ho proud unáší jinam, než kam chce? Ale to ne. Viděl přece za sebou pravý bok vraku. Udržuje správně směr na východ. A za tu krátkou dobu je už hodně daleko.

Hladina byla teď skoro klidná, jen se mírně mihotala. Ale nebyl na ni příjemný pohled. Odlesk hvězdného třpytu kreslil na ní podivné obrazy, neklidné, stále se měnící – tu jako by se svíjela chapadla obrovské chobotnice, hned zase klikatě letěli pověstní mořští hadi – Vilíkovi se až ježily vlasy. V černých stínech viděl mohutná těla nestvůr, dokonce se mu zdálo, že zahlédl žraločí tělo, jak se mihlo kolem něho.

Strach má velké oči, napadlo ho. Ale byl by to zázrak, kdyby nějaký žralok...? Určitě tady někde jsou.

Kéž by se rozednilo! Ale to si počká. Kolik je asi hodin?

Nejvýš půlnoc. Ještě nejméně tři hodiny. Nejlépe bude, když zavře oči, aspoň nebude vidět ty strašidelné obrazy, které ho tak děsí. Když ho přepadne nějaký mořský netvor – stalo se. Aspoň nic neuvidí a bude to rychlý konec.

Plaval se zavřenýma očima. Skutečně ho to uklidnilo. Teď mohl myslet na příjemnější věci: na své budoucí království, na ráj, kam doplave snad už za svítání...

A co když se zklame? V mysli se mu vynořila vzpomínka na hlad a žízeň v tom skladišti. Dobře se najedl a napil, než vyběhl na palubu. Dva dny v nejhorším případě vydrží. Ostatně i na to pamatoval. Má v kapse jednu konzervu a láhev sodovky. Žádný strach! Dva dny – a co třetí den, čtvrtý? Nesmysl! Není přece možné, abych nedoplaval k nějaké pevnině.

Vilík usnul. Jeho tělo sice pracovalo, ruce a nohy dělaly tempa, ale to všechno jaksi setrvačností. Odpočíval, unaven dojmy a unášen mořským proudem.

„Vstávej, Vildo! Do školy!“

„Už, mami? Ještě chvilku.“

„Probuď se, rychle! Rychle!“

Tohle už nebyl matčin hlas. Otevřel oči. Slunce ho bodlo do očí.

„Co – copak?“

Ach ano, byl to jen sen. Spal. Rozhlédl se. Kolem dokola moře, zvlněné jako nekonečný lán zeleného obilí. V pravidelném odstupu se ženou řady vln s bílými hřebeny. Teplý vítr ho žene z vlny na vlnu, dolů a nahoru.

Teď nemůže ani plavat. Byla by to zbytečná námaha. Musí se nechat nést. Kam ho unáší? Slunce není ještě vysoko. Tamhle je východ, tuhle západ, tam sever – hm! Je hnán na jih. Ale kdo ví, snad je to právě dobře. Má hlad. Má otevřít konzervu? Ne! Ještě počká.

Co ho to probudilo? Probuď se! Rychle! Pořád tu slyší rozkaz. Mohl raději ještě spát.

Ale vtom vytřeštil oči. Z brázdy mezi vlnami se vynořil černý, oblý hřbet s košatou ploutví a zase zmizel. Přelud? Asi. Je to proti slunci a on je dosud oslepený. Ale teď zase! A tam dva!

„Proboha, žraloci!“

Černá těla se houpala na vlnách – jedno se převalilo a na okamžik se nad vodou ukázalo bílé břicho a vztyčila se ocasní ploutev, lopatovitá, na obě strany stejně zúžená.

Ne, to nejsou žraloci! Viděl žraloka několikrát v Hamburku. To jsou spíš velryby. Teď vidí, že ta ocasní ploutev není kolmá, ale vodorovná, takovou mají velryby. Co jen to je? Jsou to pořádné ryby, budou mít tak dva metry. A válí se na vodě jako vepři.

A na mou duši, taky tak kňučí! Nebo se mu to zdá? Ne, teď to slyší zase. Kvííík!

„Delfíni to jsou!“ ulehčeně vykřikl. „Vždyť jsem je viděl v hamburském akváriu. Ti jsou neškodní. Kdybych spal, možná, že by se mi některý zakousl do nohy. Je to přece dravec. Takhle se na mě neodváží.“

Ale – delfíni přece žijí nedaleko pobřeží, to ví z přírodopisu. To by mohlo znamenat, že...

„Země!“ zajásal.

Nad obzorem se vynořil vršek, který odtud vypadal jen jako kupka sena. A přece přivedl Vilíka do vytržení, protože to bylo právě to, co hledal a po čem toužil: maličký ostrůvek. Kdyby byl před sebou uviděl obrysy veliké pevniny, byl by zklamaný.

Kdyby byl Vilík věděl alespoň něco o pevninových útvarech v tropických pásmech, hlavně v korálovém moři, nebyl by tak jásal. Vždyť ten kopeček mohl být jedním z mnoha tisíců pustých korálových útesů, na nichž není nic jiného než právě korály, jimiž jsou hustě posety skály pod mořskou hladinou. Útesy bývají i přes tisíc kilometrů dlouhé a tvoří celá horská pásma z tvrdé vápencové hmoty. Nejsou přírodním útvarem, byly vytvořeny droboučkými polypy, kteří tuto hmotu vylučují. Pobyt na takových útesech znamená pro každého živého tvora nevyhnutelnou smrt hladem a žízní.

Na tuhle vzdálenost nebylo možné určit, z čeho je složen útvar, k němuž se blížil, hnán silným mořským proudem. Pokusil se plavat, ale nechal toho, poučen vlnami, že mu nedovolí, aby rušil jejich rytmus.

Doba, než konečně viděl, že za tou kupkou se vynořuje jiný útvar, rozlehlejší, hrbolatý a odlišný zbarvením, mu připadala nekonečná. Proti oblému kopečku, který byl křídově bílý, s růžovými a fialovými skvrnami, byl větší ostrov krásně zelený.

Teď už byla chlapcova radost odůvodněná, tam bude moci žít. V té chvíli neuvažoval, jaký tam bude život, jestli je ostrov obydlen a kým, nebo jestli je pustý. Neuvažoval ani o mnoha jiných věcech, ani o tom, jak se vůbec na ostrov dostane. Nevěděl nic o mořském příboji.

Slunce už překročilo vrcholný bod své dráhy, když se řady vln, které ho dosud unášely, rozplynuly a Vilík se octl na mírně rozčeřené hladině. Bílý kopeček byl teď vzdálený už jen asi dva kilometry. Tak to aspoň odhadoval, protože nevěděl, jak moře dovede klamat. Jediné, co vystihl správně, bylo, že proud ho nese kolem ostrůvku. Proto začal usilovně plavat.

Teď v klidné vodě už se mu dařilo, blížil se sice k útesu, ale šikmo, protože ho unášel proud.

A právě tento proud, na který se zlobil, byl jeho štěstím. To poznal, když se přiblížil k útesu na několik set metrů a uslyšel rachot a třesk příboje, tříštícího se o skaliska.

Přestal plavat, vztyčil se a s hrůzou se díval na tryskající sloupy vody a chuchvalce bílé pěny. Tam nemůže, jestli se nechce rozbít o skály. Odbočil a plaval po proudu k ostrovu, který už také nebyl daleko. I odtud viděl stráně obrostlé lesy, z nichž vyčnívaly křídově bílé a narudlé balvany a skalní hroty. Ostrov byl homolovitý, ale nepříliš vysoký, sotva čtyři sta metrů, nahoře jako uťatý. Tam je určitě rozlehlá rovina nebo kotlina. Po pravé straně se rozšiřoval do jakéhosi chobotu, který mírně klesal k moři, byl porostlý křovím, nad kterým se vypínaly koruny palem.

Ke konci tohoto výběžku ho nesl proud, v němž se mu dobře plavalo.

Slunce se už značně chýlilo k obzoru, když se konečně přiblížil tak, že mohl vidět písčitou pláž, ke které mířil.

Jen jeho dobrý strážný duch ho vedl k tomuto místu. Nějakých dvě stě, tři sta metrů před cílem se vztyčil v záchranném pásu. Slyšel jen šumot a viděl pravidelné přívaly vln, které daleko zalévaly mírný písčitý svah.

Tady mu nehrozí nebezpečí. Tam přistane.

Asi sto metrů od písčiny ho zvedla vlna a hnala tam, kam právě chtěl. Byl to docela příjemný pocit, až na to, že peřeje na hřebenu vlny se mu přelévaly přes ramena i hlavu, takže nic neviděl a několikrát se napil slané vody.

Snad se utopím před cílem, napadlo ho. Vtom nohama zavadil o písčité dno a jako by ho kdosi surově bouchl do zad – přemet – zase – třetí – zas – kdo by je počítal! Koulel se jako balík, nadlehčován pásem – žuch – zůstal ležet, oddechoval a prskal.

Protřel si oči. Seděl na mokrém písku. Dobrých dvacet metrů od něho se potměšile mihotalo moře. A nějakých padesát metrů dál se na hladině utvořila řada peřejí, které se se zuřivým šuměním hnaly k němu.

Vyskočil a pelášil do svahu. Měl nejvyšší čas.

„Vyživyživyživyži,“ znělo za ním stále silněji.

„Plác!“ bouchlo to těsně za patami. Ohlédl se. Voda se lila ze svahu zpátky, ztichlá jako poražený závodník v běhu, v němž zvítězil Vilík.

„To bych nikdy neřekl, že tohle dovede příliv,“ mumlal si vítěz, kuckal a lapal po dechu.

Ale nemůže tu jen tak stát. Slunce za nějakou hodinku zapadne, musí se poohlédnout po nějakém místu na noc. Odepjal pás. Mokrý oděv se mu nepříjemně lepil na tělo. Aspoň jej vyždímá, spíš mu pak na těle uschne.

Svléknul se a teprve ucítil, jak slunce žhne. Vyždímal šaty a oblékl se. Už je to lepší. Příjemně to chladí. V žaludku mu zakručelo. Kde je konzerva? A láhev se sodovkou? Pryč. Asi při tom kutálení vypadly z kapes. No, něco si snad najde.

Hned na kraji křovin našel divoké banány. Nebyly ještě zralé, měly trpce nakyslou chuť, ale to mu nevadilo. Aspoň trochu zahnaly žízeň. První plody v jeho království.

V korunách kokosových palem viděl množství ořechů, ale na ty se mohl zatím jen dívat jako ta liška na nedosažitelné hrozny. Byly vysoko a šplhat pro ně po kmeni se mu nechtělo. Ostatně nesmí ztrácet čas. Musí do lesa, tam jsou balvany a skály. Tam najde nějakou skrýš a taky pitnou vodu.

Sestoupil trochu níž, kde byl řidší les.

Co to je za divný strom? Není moc vysoký, ale má silné větve a na nich visí – hm, podobá se to podlouhlým bochníkům chleba. To je jistě chlebovník! Určitě! Vzpomíná si, viděl v celnici bedny s těmito plody, které se vyclívaly jako plody chlebovníku. Ale nikdy je neochutnal. Teď jich tu visí na dosah celé tucty. Stačí jen vztáhnout ruku. Jeden utrhl. Panečku, to je pořádný pecen! Zakousl se do něho. Báječné! Nasládlé jako koláč. Vida! Není tohle ráj? Chléb roste na stromech hotový, ani péct se nemusí! To bude život!

Ale dál! Nesmí se zdržovat! Než se setmí, musí mít nějakou skrýš. Kdo ví, jak bude v noci. Mohou tu být dravé noční šelmy. Lvi, tygři...

Jak je vidět, Vilíkovi praxe v celnici prospěla, byl to opravdu chlebovník. Jeho zoologické znalosti byly ale povrchní, jinak by byl věděl, že v této oblasti světa je lev a tygr stejně vzácný jako v Hamburku.

Štěstí Vilíkovi přálo i dál. Objevil pramen, který vyvěral zpod vyklenutého balvanu.

Voda byla jako led, lahodná, sladká. Dosyta se napil.

A pak bylo jeho štěstí korunováno.

Hned vedle balvanu ležely dva jiné, mezi nimiž rostlo obrovské kapradí. Rozhrnul trsy a objevil rozsedlinu, dost širokou, aby jí prošel.

Ocitl se na kraji jakési malé rokle, jen asi tři metry do čtverce s kolmými stěnami skály, z jejichž štěrbin vyrůstaly malé, křivé stromky a plazily se popínavé rostliny. Nahoře spolu s převislými větvemi stromů tvořily nad roklí hustou zelenou klenbu, z které visely dolů překrásné květy. Některé z nich znal. Vídal je za výklady květinářství na hlavní třídě v Hamburku, kde budily obdiv. Pamatuje si, že u nich byly tabulky s nápisem: Vzácné druhy orchideí.

Tyhle byly ale mnohem krásnější. Některé se podobaly klubku velikých motýlů s všemožnými odstíny barev, jiné tvořily košíčky, z nichž vykukovaly kytičky pestrého kvítí.

Vanula z nich jemná vůně.

Dlouho stál, uchvácený tou krásou, dokud nezapadlo slunce.

Tady má, co hledal, po čem nejvíc toužil. Bezpečnější útulek nenajde.

Podlaha je porostlá mechem, úplně neporušeným. Jistě sem dosud nikdy nevkročil člověk.

Tady bude bydlet.

Pramen mu teče kolem prahu a špižírnou je mu celý ostrov. Jeho ostrov.

Ostrov Viléma Křemena!

On je tu králem!

„Jsem král! Majitel – ráje!“

Vilík už tvrdě spal, ale i ze snu se šťastně usmíval.

Errata:

30.05.2021 11:03