Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vilík sestupoval za stewardem po příkrých schodech hluboko do podpalubí.

Konečně se zastavili před železným obdélníkovým poklopem, který vypadal jako příkrov hrobky. Steward se celou svou vahou opřel o páku a poklop se se skřípotem zvolna a těžce zvedl. Objevil se otvor, do něhož kolmo padal železný žebřík. Vilíka udeřila do tváře horká vlna a s ní zápach uhelného plynu, promísený s nakyslým pachem lidského potu, takže zatajil dech a mimoděk uskočil.

„Haló, Wildmare!“ zvolal steward.

„Co je?“ ozvalo se z hloubky.

„Kapitán vám posílá pomoc!“

„Sem s ní!“

„Sestup!“ Steward ukázal Vilíkovi žebřík.

Vilík nebyl ještě ani na dně, když za ním zapadl poklop. Konečně stál na podlaze.

Dvě či tři začouzené žárovky chabě plašily tmu.

Najednou jako by pohádková saň otevřela ohnivou tlamu. Rudý plápolavý proud osvětlil nahou, svalnatou postavu, která mocnými rozmachy veliké lopaty sytila hladový ohnivý netvorův jícen.

Sotva se tlama zavřela, rozevřela se vedle ní druhá a hltala stejně nenasytně obsah lopaty, házené druhým naháčem.

V plápolavé záři to byl obraz, při kterém blesklo Vilíkovi hlavou jediné možné přirovnání: peklo. Pekelné pece krmené ďábly. Ti dva měli v sobě velmi málo lidského. Hubená, ale svalnatá těla se leskla jako politá naftou nebo řídkou smůlou.

„Uhni!“ ozval se za ním chraptivý výkřik.

Rychle se přitiskl ke stěně a kolem něho přejel na kolejnicích železný vozík, tlačený polonahým mladíkem. Nedalo se poznal, je-li to běloch nebo černoch.

„Co tam děláš? Polez, ať tě vidím!“

Vilík přiběhl. Stál před mužem, po jehož začouzené tváři stékali stružky potu, splavující uhelný prach a tvořící na ramenou a zádech až k pasu mapu zarudlých potůčků. Od černého obličeje se odráželo bílé oční bělmo a ze rtů svítily bílé zuby.

„Ty jsi ta pomoc? Tebe mi sem posílá kapitán? Ty nás vytrhneš!

Takový chroust. Co s tebou? Kam tě mám dát? Na lopatu a do pece. Ale to by bylo jako pilulka pro tenhle kotel!“ láteřil topič.

„Chci dělat všecko!“ vyrazil ze sebe Vilík.

„Hloupost! Že chceš, nestačí. Musíš to taky umět! Topil jsi už někdy? Leda koťata. Nebo mamince v kuchyni. S touhle lopatou nehneš. Koukej!“

Topič otevřel dvířka kotle. Žár dýchl na Vilíka tak prudce, že mimoděk uskočil. Muž vrazil lopatu do uhelného mouru, rozmáchl se a hodil. Náklad zmizel daleko ve výhni. Vilík žasl, jak každý rozmach pokrýval žhavou plochu stejnoměrně rozprášenou vrstvou, pod níž výheň temněla. Dvířka s třeskem zapadla a topič se vzpřímil.

„Viděls? To není jen přiložit lopatku jako do sporáku. Patnáct lopat najednou. První musí padnout až dozadu, šest metrů daleko, další postupně blíž a všecky musí být pěkně rozhozeny. K tomu je potřeba zkušenost a síla. Já jsem vrchní topič, mám topičskou zkoušku. Tohle je můj pomocník, práce mu už jde dobře, ale zkoušku ještě nesložil. To není jen tak. Já mám odpovědnost větší než kapitán. Kdyby se špatně naložilo, vycucá stroj z kotle páru a loď zůstane ležet jako leklá velryba, anebo vyskočí tahle ručička na tlakoměru na červenou čárku a bum – brrr! – letíme všichni nejdříve do nebe a pak na mořské dno. Myslíš, že krmit takový dvouplameňák je nějaká legrace?“

„Nemyslím, ale chci se to naučit.“

„Chceš se to naučit? Chlapečku, tady není škola. My tu potřebujeme siláky, a ne vyžlata. Počkej, ukážeš, jakou máš sílu. Naložíme do dvojky.“

„Tu máš lopatu. Házej!“

Vilík pevně sevřel násadu a vrazil lopatu do mouru.

„To je málo! Plnou musíš nabrat! Vidíš, nedovedeš ani to,“ vrčel topič a nabral sám. „A teď hoď!“

Vilík hodil vší silou, celým tělem, takže nebýt topiče, který ho včas strhl zpátky, byl by vletěl do pece i s lopatou. Zatím svůj první topičský pokus zaplatil jen ožehnutými vlasy a spáleninou na čele, kterým narazil na rozpálený okraj výhně.

„Aby do tebe, kluku – nestojíš za to leknutí,“ odplivl si topič.

„Vidíš, že to nejde. Pěkně ses zřídil! No, to se zahojí a vlasy narostou. Jsi ještě slabší, než jsem myslel,“ říkal už vlídněji. „Budeš tuhle s Frantíkem vozit mour. Zaučí tě. Pracujeme do půlnoci a pak budeme vystřídáni. Do zítřka dopoledne máš pak volno. Budeš i spát s námi ve společné kabině. Tak hajdy!“

Ani to nebyla práce pro Vilíka, ale nebyla tak těžká, aby ho vysilovala.

Franta byl o něco starší, svalnatý, dobromyslný cvalík. Skamarádili se ještě téhož dne a rozdělili se o práci, kterou dosud Frantík dělal sám. O půlnoci už by nikdo Vilíka nepoznal. Byl celý umouněný, ale koupel, mýdlo a kartáč před spaním mu vrátily podobu. Když se pak topičská parta sešla v kabině, divil se, jak pohlední lidé se vyklubali z černých pekelníků. Topič dával sice najevo svoje nadřazené postavení, ale nebyl to zlý člověk. Jeho pomocník byl nemluvný, uzavřený a poněkud plachý. Z jeho úst nikdy nevyšlo příkré slovo. Franta byl liška podšitá. Uměl se vlichotit »panu vrchnímu«, jak oslovoval topiče Wildnera, a snad ještě víc stewardovi, který mu často podstrčil sousto z důstojnické kuchyně, o něž se Franta vždy kamarádsky rozdělil s Vilíkem. Byl sirotek jako on a pocházel z Mnichova.

Vilík si brzy zvykl na nové prostředí a byl spokojen.

Vydatně jedl a jeho tělo sílilo.

Kabina byla sice těsně nad ponorem, ale když moře nebylo příliš rozvlněné, mohl se z okna dívat na nekonečný noční obzor, jednotvárný pro oči prakticky založeného člověka, ale poutavý pro chlapcovu vnímavou duši. Zvlášť v noci. Často, když všichni v kabině spali, přikradl se Vilík k oknu, přilákán úchvatným světélkováním moře, jehož mihotající se hladina kreslila na stropě a na stěnách kabiny tajemné, strašidelné obrazce. Často vídal hejna létajících ryb, jak se vznesla nad hladinu a zanechávala za sebou duhově zářící déšť, jako by démanty pršely.

Kapitánova hrozba, že z tropických krás nic neuvidí, se přece jen tak docela nesplnila.

Avšak Vilík pocítil tíhu stresu, když loď přistála v Colombu. Blížila se k Ceylonu k večeru, kdy měl službu a nemohl tedy pozorovat panorama ostrova, vynořující se nad hladinu a blížící se ve své tropické kráse. Teprve když zakotvili, skončila služba v kotelně. A tu z okna kabiny viděl jen kousek přístavní hráze, osvětlené domy a paláce na nábřeží, čilý pouliční ruch, vpravo i vlevo lesy lodních stožárů. Všechno se navlas podobalo Hamburku.

Jen ve dne se obraz měnil. Palmové stromořadí na nábřeží, orientální kroje domorodců, tropické oděvy a přilby policie a Evropanů, malebné stejnokroje vojska, bárky a lodičky s hnědými těly domorodců ukazovaly, že je v jiném světě. Celé hodiny prostál u okna sám, neboť všem bylo dovoleno prohlédnout si město, jen jemu ne. Teď teprve pocítil, že je trestán a vězněn.

A snad právě to ho přimělo k rozhodnutí, že uteče. Ale ne tady. To ještě není to pravé. Chce do pustiny, kde – bude-li mít štěstí, nebudou žádní lidé.

Kapitán mu posměšně předhodil Robinsona. Ano, chce prožít podobné dobrodružství jako Robinson Crusoe. Když mohl Robinson, proč by nemohl také on...?

Po třech dnech loď zase vyplula.

„Budeš muset pracovat za dva,“ řekl Wildner, když nastoupili službu v kotelně.

„Proč?“ zeptal se Vilík stísněně, neboť tušil odpověď.

„Franta utekl. Zmizel někde v Colombu. No, snad se nedáš do breku? Když zastal tu práci dřív Franta sám, dokážeš to taky,“ chápal topič mylně Vilíkův smutek.

Chlapec dlouho postrádal kamaráda, ale konečně si zvykl,

Oba topiči už znali Vilíkův osud. Věděli, že nedostává mzdu, a věděli také proč. Chlapce dojalo, když mu oba ze své mzdy, která odpovídala jejich těžké práci, dávali pravidelně částku, kterou si ukládal. Kdo ví, nebude-li přece někdy potřebovat peníze, které, bohužel, vládnou světem.

Stejně jako v Colombu to vypadalo v australském přístavu Adlaide, kde loď zakotvila po více než měsíční plavbě, a nic se nedělo v Melbourne ani v Sydney.

Vilíkovi nebylo dopřáno, aby vstoupil na půdu tohoto podivuhodného světadílu. Kdysi se učil, že tam žijí savci, kteří snášejí vejce jako ptáci, a jiná podivná zvířata, podobná pravěkým ještěrům a obludám.

Z celé té ohromné země, jejíž značná střední a severní část není dosud prozkoumána, viděl z okénka svého vězení zase jen to, co mu připomínalo Hamburk. Stejné přístavy, stejná nábřeží s evropskými domy a paláci a stejným ruchem.

Má se pokusit o útěk tady? Těžko by se mu podařil. Ve dne by to bylo zhola nemožné a v noci také, dokonce snad ještě nemožnější. Viděl, jak je hráz hustě obsazena přístavní stráží. Kromě toho je nebezpečné spustit se do vody. Je tu hodně žraloků, kteří drze rejdí kolem zakotvených lodí a hltají všechno, co se hází přes palubu. Spolknou se stejnou chutí kuchyňské odpadky, prázdné plechovky nebo hadr nasáklý olejem.

Ale kam vlastně teď poplují? Nevrátí se zpátky stejnou cestou? Cílem byla přece Austrálie. Ten tlustý farmář je už doma. Viděl ho vystoupit v Adelaidě.

Jinak od rozsudku ani okem nespatřil kapitána ani lékaře, skladníka ani Karla a Honzíka.

Na lodi teď, zdá se, není žádný cestující. Poslední se vyhrnuli ven včera, kdy loď přistála v Sydney. Za hodinu odplují. Slyšel signál. V kotelně už pracuje druhá parta. Kam asi? Kterým směrem? Pozná to podle slunce? Po schůdkách vystupovali na palubu lodníci, ale žádný cestující. Konečně siréna dvakrát zaječela, kotevní řetězy rachotily, loď i zavlnila, lodní trup se zachvěl – vypluli. Zvolna loď couvala od mola, pak se těžkopádně otočila a konečně vyrazila k severu. Neplují tedy zpátky, kapitán asi míří na Novou Guineu a odtud na západ. Když se ptal topičů, pokrčili rameny.

„To není naše starost,“ dodal Wildner suše.

Vaše ne, ale moje ano, myslil si Vilík. Konečně je to takhle pro něho lepší. V Tichém oceánu je rozseto mnoho a mnoho ostrovů a ostrůvků, z nichž některé nejsou dosud ani zakresleny na mapě. To by bylo něco pro něho! Kdyby se parník přiblížil k nějakému takovému kousíčku země, nebude váhat a uteče. Vysouká se z okna a spustí se do moře. Kabina je v lodní přídi; vlny, které se šíří od lodního boku, mu pomůžou a přiženou ho k pobřeží, aniž by se musel příliš namáhat. Ostatně, je dobrý plavec. Žraloci? Eh, nejsou všude!

Na ostrově si postaví chatu, dříví tam bude dost, uvidí přece lesy už z lodi, zatím si vyhledá nějakou jeskyni, o ty tam taky nebude nouze, ani o jídlo: kokosové ořechy, dýně, banány, ananasy – a nadbytek zvěře. Čím bude lovit? Zbytečná otázka. Na takovém liduprázdném ostrově je zvěř krotká, když dosud nezná člověka. Lehce ji chytí.

Tak si to ve své mladé hlavě představoval, zapomínal přitom na sta jiných otázek a korunoval své sny závěrečným obrazem:

Bude žít jako král! Svobodný vládce ostrova! Pán všeho tvorstva, jak praví Písmo svaté. A když se mu zachce, po letech se vrátí do Evropy. Celý svět ho bude oslavovat jako objevitele a majitele nové země, pravého zemského ráje. Jak jej pojmenuje? Samozřejmě svým plným jménem: ostrov Viléma Křemena. Tak to bude. Tak to mělo být podle Vilíkova plánu. Jenže skutečnost, jak už to bývá, byla jiná.

Už třetí den plula loď stále k severu podél bradlových korálových útesů, které se táhnou před celým východním pobřežím Austrálie.

Ráno začala vanout ostrá bríza, kterou kapitán radostně uvítal. Ušetří na uhlí a dá rozvinout plachty. Loď sice popluje mnohem volněji, ale nemá teď už naspěch. Cestující neveze, a naloží-li na Nové Guinei o nějaký den později, nevadí.

Kapitánovy rozkazy byly ihned vykonány. Stroje utichly a loď s napjatými plachtami vplula do Korálového moře.

„Tak klidnou plavbu jsme už dlouho neměli,“ pochvaloval si kapitán.

Seděl s prvním důstojníkem v závětrném koutku na palubě.

„Máte pravdu, kapitáne,“ přikývl důstojník. „Za celé tři měsíce, co jsme vyjeli z Hamburku, jsme nezažili žádnou větší bouři. Teď už máme květen, u nás nejkrásnější měsíc, tady začíná zima.“

„Snad nezmrznete?“ usmál se kapitán.

„Tak to nemyslím. Nebýt té chladné brízy, bylo by tu poměrně vedro. Ten chládek je docela příjemný.“

Kapitán neměl, co by dodal. Spokojeně bafal z lulky. Ale najednou byl z klidu vyrušen. Mořská hladina, oslnivě se mihotající v slunečním jasu, zbělela jako mléko. Znal ten úkaz. Viděl jej sice jen jednou v Čínském moři, ale nikdy na něj nezapomene. Tehdy, naštěstí, byla jeho loď jen několik mil od Šanghaje a podařilo se mu včas doplout do přístavu. Bylo to počátkem října, kdy na severní polokouli nastává podzim a změnou teploty i náhlého tlaku vzduchu vznikají monsuny, větry, které v zimním období proudí ze studenější země na teplé moře a v létě naopak. V náhlé změně směru vznikají pak cyklony, které se v Čínském moři jmenují tajfun, v Americe tornádo – čert jako ďábel.

Kapitán přiskočil k zábradlí, aby si prohlédl slunce, zacloněné plachtami. Podivně zfialovělý kotouč matně prosvítal mléčnou clonou, která se hnala od australského pobřeží.

„Svinout plachty!“ zařval tak, že mu přeskočil hlas.

„Nařiďte,“ obrátil se k důstojníkovi, „všechno, co se nedá na palubě připoutat, dát do podpalubí! Proveďte všechna opatření proti tornádu!“

A už úprkem běžel k velitelskému můstku. Vyběhl po schodech a křičel do lodního telefonu: „Kotelna! Oba kotle na plnou páru! Strojovna! Nejvyšší rychlostí vpřed! A vy,“ obrátil se na kormidelníka, „obraťte přímo na západ! Jsme na devadesátém stupni jižní šířky. Cíl Townsville!“

„Tři sta kilometrů,“ zahučel kormidelník. „Přinejlepším osm hodin plavby.“

„Vím,“ odsekl kapitán. „Ale k bradlům máme pouhých padesát. Podaří-li se nám proplout, než se tornádo přehoupne přes pohoří, jsme...“

„Ztraceni,“ vpadl kormidelník pevně.

„Proč?“

„Kapitáne, prožil jsem tornádo už dvakrát. Vím, co umí. Požene nás zpátky jako hračku na ty útesy. Až se to přežene, zbydou z nás jen třísky. Nestačíme tam doplout. Ani albatros by to už nestihl. Za deset minut jsme v tanci.“

„Deset minut!“

„Ano. Musíme obrátit loď čelem k cyklonu a nepřiblížit se k zemi, tím méně k útesům. Na širém moři jsme ještě tak nejbezpečnější. Loď je dobře stavěná, vlny ji neohrozí. Ledaže bychom se dostali do vodní smrště.“

Kapitána zamrazilo. Viděl už několikrát ten strašný stametrový sloup vody, jak se hnal do výšky, nakláněl se a pak se zřítil do moře s rachotem jako hromová salva.

„Už letí!“ ozval se kormidelníkův výkřik.

Nad vodní čáru před lodí jako by se vynořovaly tři obrovské žlutohnědé drápy, šroubovitě se zavrtávající do vzduchu, který stejně jako moře jako by ztuhl, zmrtvěl hrůzou. Několik vteřin trvala tato zdánlivá nehybnost obou živlů.

Příšerné spáry letěly s úžasnou rychlostí lodi vstříc. Najednou se vodní čára před lodí zvedla a současně jako by se rozeřvalo na tisíce poplachových sirén.

Boule na obzoru rychle rostla, už z ní byl kopec, jeho temeno letělo do výše – teď je to už homole – ještě výš – dole se úží, nahoře připomíná rozčepýřený chomáč.

„Smršť!“ zachroptěl kapitán, ale jeho hlas zanikl v ohlušujícím řevu a vytí.

Zelený sloup vody, ohromná, závratnou rychlostí se točící věž letí k lodi.

Náraz vzduchu byl tak prudký, že kapitán a kormidelník, připoutaní lanem k železnému zábradlí, měli pocit, že lano jejich trup přeřízne v půli.

Vysoká vlna, kolmá stěna zelené vody se hnala proti lodi. Kdo odolá nárazu? Loď, nebo hráz? Rozhodnutí přišlo jako blesk. Lodní příď zmizela pod vodou, ale v příštím okamžiku se zvedla a vylétla vzhůru. Téměř v kolmé poloze za sebou vlekla mohutný, sténající a praskající trup. Loď se zakymácela na hřebenu hradby, jako by se děsila propasti, do které se teď neodvratně musí zřítit – přídí dolů...

Lodní šroub zavířil divoce ve vzduchu a ostrá příď se zaryla do zpěněné hlubiny. Na dvě tři vteřiny zmizela celá loď i s velitelským můstkem v divokém víru. A když se vynořila, byl z ní vrak.

Přední vlajkový stožár zmizel, zbyl z něho jen krátký pahýl. Střední hlavní stožár byl zlomen v půli a ležel šikmo přes rozdrcené zábradlí. Svou tíží táhl povážlivě nakloněný bok k běsnícímu moři, v jehož vlnách se jako stébla lámala ráhna a zmítaly kusy zpřetrhaných lan a cáry plachet. V hlídkovém koši se nad víry objevila připoutaná, zohavená mrtvola strážce a zadní stožár, přelomený těsně u paluby, visel na lanech a drtil pozůstatky kormidla.

Tornádo letělo dál na východ tak rychle, jak se přihnalo. Jen několik minut trvala tato hrůza. Moře se rychle uklidnilo, slunce se zase rozzářilo.

Kapitán se vzpamatoval. Věděl, že jeho loď je v hrozném stavu, ale je třeba se vzchopit a udělat všechno, aby se zachránilo, co se snad ještě zachránit dá. Vydal několik ostrých povelů a paluba ožila jako rozryté mraveniště.

Lodníci zpřetínali lana, aby vrak zbavili stožárů, které byly teď přítěží. Hlavně střední stožár byl nebezpečný, neboť loď ležela silně nakloněná na boku. Aspoň kapitán soudil, že je to právě kvůli stožáru, avšak ukázalo se něco jiného: když bylo poslední lano přeťato a hlavní stožár sklouzl z paluby, vrak se sice poněkud zvedl, ale přece zůstal nakloněný.

Vysvětlení přišlo vzápětí.

„Trhlina pod ponorem!“ vykřikl zděšeně topič Wildner, který přiběhl na palubu.

„Kde?“

„Hlu-hluboko! Někde až u lodního kýlu. Skladiště uhlí je pod vodou,“ lapal Wildner dech.

„K čerpadlům!“ rozkázal kapitán.

Pum-pum, pum-pum, pum-pum, pum-pum, zněla nervy drásající melodie čerpadel, hnaných parním strojem a chrlících přes palubu proudy špinavé vody.

„Klesá?“ volal kapitán telefonem do kotelny.

„Ne! Drží se ve stejné výši.“

„Jen když aspoň nestoupá,“ hučel kapitán.

„Kapitáne, co uděláme?“

„Jak to myslíte, kormidelníku?“

„Podívejte se,“ kormidelník otáčel kolem a dotýkal se jedním prstem loukotí.

„Rozdrcené?“

„Ano.“

„Hm, to je zlé. Velmi zlé! Nemůžeme se hnout z místa. Mohli bychom se točit dokolečka. Ale naštěstí nejsme daleko od Townsville.“

„Myslíte?“

„Ovšem. Vždyť jsme pluli plnou parou na západ. Jak daleko může být Austrálie? Nějakých...“

„Pět set kilometrů.“

„Šílíte?“

„Doufám, že mám zdravý rozum. Sextant je sice porouchaný, ale umím si aspoň přibližně vypočítat polohu slunce.“

„Mýlíte se! Není přece možné, aby nás tornádo za pár minut odneslo přes dvě stě kilometrů na východ.“

„Sám nevím. Taky se mi to nezdá. Ale výpočet...“

„Hm, to už je jedno. Budeme volat o pomoc.“

A kapitán vydal telefonem rozkaz pro radiotelegrafistu:

„Volejte SOS!“

„Poloha?“

„Hm, ano, poloha. Nemůžeme přesně určit. Sextant je zničen. Asi tři nebo čtyři sta mil na východ od Townsville.“

„Dobře, kapitáne.“

Errata:

30.05.2021 11:03